Zahraniční akce prof. Masaryka a založení československého státu

Založení československého státu musíme posuzovat se zřetelem k třídním silám, které rozhodly o vzniku a rázu nového státu. Viděli jsme, že založení československé republiky souvisí s revoluční krisí, vyvolanou imperialistickou světovou válkou, krisí, na niž zanikla rakousko-uherská monarchie. Tento zánik uspíšil hromadné hnutí proletariátu a potlačených národností. Jenže vedení sociální demokracie, která se přidala k jednotné frontě českých měšťáckých stran, zabránilo proletariátu, aby nabyl převahy v národní, měšťácké revoluci a proměnil ji v proletářskou. Proto nebyl 28. října svržen rakouský absolutismus revolučně, ale jen klidně převzata státní moc českým měšťáctvem. Spolek tohoto měšťáctva s dohodovým imperialismem, uzavřený ve světové válce, dělal z nového státu článek nového imperialistického řádu Evropy, stanoveného definitivně mírovými smlouvami versailleskou, st. germainskou a trianonskou. Proto můžeme pochopit 28. říjen jen jako konečný výsledek politiky československého měšťáctva ve světové válce.

České měšťáctvo nechtělo rozřešit národní otázku revolučně, a dělnictvo, vedené sociální demokracií, nebylo přes vzrůstající pobouření proti imperialistické válečné politice s to, rozřešit českou otázku revolučně samo. A tak ráz československého státu byl určen zahraniční akcí českého měšťáctva, vedenou prof. Masarykem, ve spolku s dohodovým imperialismem. Bez revolučního pobouření lidu, bez odporu, čím dále většího, proti imperialistické válce a proti národnímu útisku, nemohla mít ona akce úspěchu, ale všeobecně směřovala k tomu, aby nacionálně revolučně naladěný lid v samý den vítězství připravila o plody vítězství. Masarykova činnost ve světové válce byla veskrze imperialistická. Ježto však lid byl pobouřen, musili mu také spojenci imperialismu udělati některé ústupky, na př. republiku, slíbit demokratické »svobody« a uskutečnění socialismu, aniž se co změnilo na imperialistickém rázu oné činnosti a na povaze nového státu.

Máme-li uvedenou skutečnost správně zhodnotit, musíme pojednat o Masarykově propagandě v zahraničí. V prvních letech války usilovala tato propaganda o to, aby se dohodovému měšťáctvu dokázala nezbytnost samostatného československého státu a aby se pro tento plán získali vedoucí dohodoví státníci. Těžiště činnosti položil Masaryk do západních států, a ukázal tím, že je prozíravější než jeho konkurent Kramář, který doufal, že československý stát bude plodem vítězství Ruska a už viděl na českém trůnu jednoho Romanovce. Také Masaryk na počátku světové války počítal s možností, že český národ bude vydán v ruce carství, jenže byl prozíravější, prohlédl slabiny carství, a proto zařídil svou propagandu tak, aby získal především Francii a Anglii.

Perspektiva vytvoření československého státu pomocí imperialismu vyžadovala, aby imperialistická válka byla nepodmínečně ospravedlňována a podporována. Ospravedlněna byla Masarykem v jeho spisu, vyšlém v prvních letech války: »Nová Evropa«, jehož jádrem je, že světová válka byla vyvolána pangermanismem, jehož plán spojení Berlína s Bagdadem ohrožoval celý svět, který se tehdy spojil proti německému imperialismu. Boj obou imperialistických lupičských band se v očích pomocníka dohodového imperialismu musil obrátit ve válku, vedenou Dohodou »spravedlivě«.

Proto Masaryk objevil, že světová válka není srážkou dvou imperialistických mocenských skupin, ale bojem demokratických států západních s absolutickými ústředními mocnostmi, a že v této válce Dohoda hájí zásady demokracie a bojuje pro osvobození malých národů. »Nová Evropa« se obrací proti marxistickému tvrzení, že světová válka je válka imperialistická a zdůrazňuje, že prý je to názor nesprávný. Kapitál nemůže prý být příčinou této války, poněvadž je na obou stranách.

Poněvadž Masaryk je pevně přesvědčen o vině Německa, musí ovšem popírat imperialistický ráz války. Vyšed z názoru o demokratických cílech Dohody ve světové válce, předložil si Masaryk i otázku o vytvoření československého státu. A při tom spojil velmi obratně a určitě fráze o demokracii se stanoviskem dohodových velmocí důkazem, že Čechy leží na přirozené cestě Německa na Východ, a že vytvořením československého státu bude vražen klín do oblasti expanse německého imperialismu. Samostatnost československého státu bylá odůvodněna potřebou dohodových států, mít berana proti německému imperialismu.

Masaryk, bojující za právo sebeurčení českého národa, spojil již tehdy tento požadavek s požadavkem potlačení sudetsko-německé oblasti a Slovenska československým státem. Ač to zřejmě odporovalo právu na sebeurčení, našel si Masaryk už vhodnou právní formu. Předně dokazuje, že potlačení tří milionů Němců není  potlačením národa, poněvadž německý národ má vlastní stát, a že k československému státu má býti připojen jen zlomek německého národa. Za druhé se však dovolával historických hranic českého státu. Jak Masaryk dovede své politické požadavky odůvodnit podle potřeby i nejprotichůdnějšími názory, o tom praví sám ve »Světové revoluci«:

Vyšel jsem z historického státního práva českých zemí, podle něhož nám náleželo úplné obnovení našeho státu; mnohdy jsem také dokázal, že náš stát ještě existuje de juré. Ale zároveň jsem neustále zdůrazňoval přirozené právo, zejména se zřetelem ke Slovensku.

Aby tedy dosáhl potlačení tří milionu Němců, vzal na pomoc historické hranice státu. Poněvadž tento důvod se pro Slovensko nehodil, ježto nikdy k českému státu nepatřilo, utíká se Masaryk zase k »přirozenému právu«, k právu národnostního sebeurčení. Nejdůležitější je, že od prvopočátku nebyl československý stát vybojováván jako stát národní, nýbrž jako útvar imperialistický, jako středoevropská protiváha německému imperialismu. Z toho důvodu měl nový stát potlačovat značnou část německého, maďarského a slovenského národa. Takový stát nemohl ovšem být vytvořen národně-revolučním hnutím, ale jen spolkem s imperialistickými dohodovými mocnostmi a ospravedlněním války, kterou vedly. Tato směrnice se však mohla provést, jestliže se pařížská Národní rada neomezovala na pouhou propagandu, ale účastnila se imperialistické války činně. Aby Dohoda uznala nový stát právně, bylo navrženo vytvořit vlastní české vojsko z válečných zajatců, a když se při provádění této akce narazilo, zejména v Rusku, na potíže, odcestoval Masaryk hned po únorové ruské revoluci do Ruska, aby tam organisoval české vojsko. Tím se mělo dosíci, aby Dohoda uznala českou Národní radu za válčící mocnost, a právě to uznání pokládal Masaryk za nejdůležitější předpoklad vytvoření samostatného československého státu. A toto důsledné provádění imperialistické směrnice také skutečně přivodilo vítězství českého měšťáctva ke konci války.

Rozhodující význam pro tento výsledek mělo chování české Národní rady a vojska, které vytvořila během ruské revoluce. V prvním údobí této revoluce, za vlády Kerenského, se Masaryk postavil nepodmínečně za politiku Prozatímní vlády, která pokračovala v imperialistické válce a připravovala novou ofensivu na frontě. První oddíly nově vytvořeného československého vojska zasáhly u Zborova do boje a staly se tak aktivním činitelem imperialistické války. Jenže tato politika byla zkřížena druhou ruskou revolucí, říjnovou. Zřízením proletářské diktatury v Rusku byly zhaceny plány na pokračování v imperialistické válce až do vítězství. České legie se stáhly do Ukrajiny, ke Kyjevu. A tehdy začalo druhé údobí dějin samostatného českého vojska, kdy »národně-revoluční« legie, byvší zprvu »materiálem pro děla« v imperialistické válce, byly českou Národní radou změněny v protirevoluční bílé vojsko k potlačení proletářské revoluce v Rusku.

Zprvu prohlásil Masaryk, jako zástupce Národní rady, že se československé vojsko nemá mísit do vnitřních ruských věcí, ale v propagandě, vedené v českých legiích, byli bolševici prohlašováni za spojence »německého imperialismu«, a ukazovalo se na to, že mír, uzavřený bolševickou vládou s ústředními mocnostmi, se obrací proti samostatnosti českého národa. Opravdu národně-revoluční hnutí českého lidu musilo v ruské proletářské revoluci vidět ovšem přirozeného spojence. Zato hnutí československých legionářů, spojené s dohodovým imperialismem, se musilo — pro třídní stanovisko českého měšťáctva v boji o národní samostatnost — stát protivníkem proletářského Ruska. Proto »neutralita« českých legií, zprvu proklamovaná, byla jen manévrem vůdců tohoto hnutí, kteří viděli, že v Ukrajině není vhodná doba k zahájení boje s proletářskou diktaturou. Proto se začalo vyjednávat o volný odchod českých vojsk Sibiří, aby byly dovezeny do Francie. To stalo se v době, kdy německá vojska vtáhla po míru v Brestu Litevském do Ukrajiny a obsadila Kyjev.

České legie, předstírajíce, že bojují s německým imperialismem, ukázaly se ve skutečnosti jeho pochopy. Četnými provokacemi se strany vedení legií došlo, jak známo, v květnu 1919 k povstání českých legií proti sovětské vládě a k jejích účasti v imperialistické vojenské intervenci proti proletářské diktatuře v Povolží a na Sibiři. Přímým popudem byl návrh Trockého, aby české vojsko, po obsazení Vladivostoku Japonci, bylo převezeno do Francie ne přes Sibiř, ale z Archangelska. Tak se na nějakou dobu staly české legie důležitou podporou imperialistické protirevoluce a podjaly se úkolu, svrhnout ve spolku s Kolčakem sovětskou moc v Sibiři. Domnělý boj o československou samostatnost se změnil v protirevoluční boj s proletářskou diktaturou, vedený pod národní vlajkou.

Česká Národní rada, řídící se spolkem s imperialismem, si uvědomila, že aktivní boj proti proletářské diktatuře bude nejlehčí cestou k uznání československého státu imperialisty. Do toho protirevolučního spolku vstoupila česká Národní rada v úzké součinnosti se sociální demokracií. Četní čelní sociální demokraté se činně účastnili boje se sovětskou vládou. Právě nyní, kdy sociální demokracie stojí v čele válečných příprav proti Sovětskému svazu, je velmi časové připomenout, že čeští sociální demokraté vlastně jen pokračují v tradici, začaté protirevolučním bojem českých legií v Sibiři proti sovětské moci, v tradici, zhodnocené sociálnědemokratickým dějepiscem českého národního hnutí za války, Krejčím, v jeho knize »Naše osvobození«, takto:

Vliv těchto událostí na naše osvobození byl nesmírný. Z pozadí, kdež s jinými menšími národy bylo nám čekati a prositi Dohodu, aby na nás nezapomněla, vystoupili jsme pojednou do prvé řady, mezi národy, které dělají dějiny světa... Celý svět však byl nucen podiviti se zdatnosti našeho národa, viděl-li, jak mezi stopadesáti miliony lidí, na půdě někdejší carské říše, uprostřed všeobecného chaosu a smrtelné malátnosti, dovedli příslušníci malého národa středoevropského, jen náhodami války do Ruska zavátí, samojediní vytvořiti tam krystalisační jádro proti pokračující destrukci... Činy československých legií v Rusku měly však i praktický význam politický. Prokázaly zájmům Dohody službu, jež zajisté že byla spravedlivě zvážena a nutila vlády spojenců, aby věci české věnovaly zvýšenou pozornost a aby konečně od nejasných a váhavých prohlášení přešly k faktickému uznáni českého státu ve smyslu právním, když ne ještě reálném.

To je zhodnocení velmi příznačné, jak pro způsob osvobozovací akce, tak i pro českou sociální demokracii, která svou sociálně-šovénskou činnost v imperialistické válce dovršila aktivní účastí na sibiřské protirevoluci.

Ale nejen perem, také prakticky dokázal pan Krejčí, jak smrtelně nenávidí proletářskou revoluci menševičtí vůdci, dokázal to roku 1920, když už byl československý stát zřízen. Jel jako zástupce vlády na Sibiř, aby uklidnil legionáře, pobouřené prodlužovanou intervencí. Ukázal se věrným pochopem reakčního vedení legií:

V praksi tu starý sociální demokrat F. V. Krejčí stojí proti třídnímu boji, zatím co československý voják a jeho voleni zástupci (jimž tentýž F. V. Krejčí veřejně vytýká nepatrné sociálnědemokratické přesvědčení, protože prý se jich většina slovy prohlašovala proti třídnímu boji) ve skutečnosti přese všecka slova svých teorií stojí v třídním boji v táboře utlačených.

Tak líčí dějepisec sibiřské protirevoluce, Kratochvíl, úlohu sociálního demokrata v době protirevoluce.

Československé měšťáctvo a sociálnědemokratičtí vůdcové zneužili legií k hájení reakce. Jenže legionáři, kteří až do roku 1920 byli štváni proti bolševikům, žili na revoluční půdě a byli proti vůli vedení nakaženi myšlenkou proletářské revoluce. Když se české legie vracely z protirevolučního tažení, mluvili četní legionáři k lidu bolševicky. Je známa vzpoura 20. transportu, který při návratu vydal provolání k českému dělnictvu s 1201 podpisem, z něhož uvádíme příznačná místa:

Všemu pracujícímu lidu československé republiky! ,
My, legionáři 20. transportu československého vojska ze Sibiře, obracíme se k dělnictvu československé republiky, abychom mu tlumočili svá přání a tužby. Považujeme za svou humánní povinnost připojiti se k mínění mezinárodního proletariátu v otázce našeho vojenského vystoupení proti ruské sovětské republice. Odsuzujeme se vší příkrostí politiku vojenského i politického vedení československé sibiřské armády, jež byla zrádným jednáním svých mladočeských vůdců postavena do služeb spojeneckého kapitálu. Trpké zkušenosti, získané námi na horké půdě revolučního Ruska, ukázali nám jasně marnost kompromisní taktiky pravých socialistů. Prožili jsme hořké zklamání neúspěchu našeho boje o demokratická zřízení vojenská, když po uvěznění delegátů II. sjezdu československého vojska, vojsko, žádajíc toliko přiznání svých zákonných práv, bylo stiháno persekucemi. Bylo to pro nás toliko novým důkazem, že radikální reformy v rámci dnešního společenského řádu jsou utopií. Chceme proto přímo pracovati k vybudování skutečně socialistického státu, jehož lze dosíci vzhledem k odporu majetných tříd, jedině odevzdáním státní moci do rukou dělnictva. Z tohoto přesvědčení přijímáme program III. komunistické internacionály a přihlašujeme se k promyšlené, společné práci se vším uvědomělým dělnictvem za světlejší budoucnost lidstva.

Logika proletářské revoluce přiměla proletáře, kteří byli zneužiti československým měšťáctvem k boji proti proletářské diktatuře, že se nakonec obrátili proti kontrarevolučním vůdcům. Jenže na charakteru a protirevoluční činnosti československého měšťáctva, které provádělo svou revoluci ve znamení boje proti sovětskému státu, nemění ani zbla to, že mnoho proletářů, zneužitých k tomu boji, konečně pochopilo svůj třídní zájem.

Sibiřské události, které konečně odhalily skutečnou povahu boje českého měšťáctva za národní osvobození, jako součást mezinárodní protirevoluce a daly převratu 28. října ráz měšťácko-imperialistický, potvrdily geniální proroctví Engelsovo, že sociální demokracie svou pasivnosti v boji za národní požadavky Čechů nevyhnutelně zažene české hnutí do náručí reakce. Na věci nic nemění, že tou reakcí nebyla feudálně-absolutistická reakce carství, jak se domníval Engels. Poněvadž oportunistická sociální demokracie neusilovala o hegemonii proletariátu v národní revoluci, mohlo se národní hnutí české stát jen přívěškem imperialismu. Následek toho byl, že národní samostatnosti bylo dosaženo ne ve spolku s proletářskou revolucí, ale v nejprudším boji českého měšťáctva proti ní.

Vznik a třídní ráz československého státu souvisí s jeho dějinami na bojišti sibiřském, kde bojováno proti proletářské revoluci. Po sibiřské protirevoluci byla česká Národní rada uznána za prozatímní vládu a Československo za válčící stát, ač se ještě neutvořil. Nemohlo být jinak, než že povahu nového státu určila jeho předhistorie, než že 28. října vznikl ne národně-revoluční stát, ale stát, který už napřed byl součástí nového imperialistického rozdělení Evropy. A z téže příčiny nebyl československý stát vytvořen revolucí, nýbrž klidným převzetím vládní moci z rukou pražského místodržitele. České měšťáctvo mohlo zvítězit, aniž se musilo obracet o pomoc k proletariátu, který byl ve vleku zrádné sociální demokracie.

Tento zvláštní vznik československého státu určil nejen jeho třídní ráz, ale také způsobil, že ještě před zřízením státu se objevila třídní fronta a tak položen základ komunistické strany Československa. Dálo se to ovšem pomalu, pro velmi zrádné chování sociální demokracie. Ač dělnictvo bylo naladěno revolučně, neodtrhlo se od zrádného vedení nejen před založením  československého státu, ale ani ještě kolik let po jeho založení, poněvadž sociálně-demokratické vedení dovedlo využít národních a demokratických ilusí dělnictva k upevnění kapitalistické demokracie. Jinaké to bylo v Rusku, kde desetitisíce Čechů, většinou dělníků, byly vtaženy do revolučních událostí, a kde po vítězství první měšťácko-demokratické revoluce se třídní rozpory mezi měšťáctvem a proletariátem vystupňovaly až k občanské válce a ke zřízení proletářské diktatury. Zřetelné rozhraničení třídní fronty v Rusku mělo nevyhnutelně za následek i vytvoření třídní fronty mezi Čechoslováky. Hned po únorové revoluci se objevila otázka vytvoření českých sociálnědemokratických organisací. Říjnová revoluce dovršila třídní rozdělení v českém hnutí v Rusku. Dala podmínky pro vznik československé komunistické strany v Rusku v květnu 1918, která se postavila na stanovisko III. internacionály.