Dělnická strana

Konzervativci, liberálové, radikálové, ti všichni zastupují pouze zájmy vládnoucích tříd a různé odstíny názorů převažujících mezi landlordy, kapitalisty a maloobchodníky. Zastupují-li dělnickou třídu, zastupují ji docela jistě špatně. Dělnická třída má své vlastní zájmy, a to jak politické, tak sociální. Jak hájila to, co považuje za své sociální zájmy, je zřejmé z historie tradeunionů a z hnutí za zkrácení pracovní doby. Své politické zájmy však ponechává takřka úplně v rukách toryů, whigů a radikálů, příslušníků vyšší třídy, a skoro čtvrtstoletí se anglická dělnická třída spokojovala tím, že takříkajíc tvořila přívěsek „velké liberální strany“.

Takové politické postavení je nedůstojné nejlépe organizované dělnické třídy v Evropě. V jiných zemích byli dělníci daleko aktivnější. V Německu existuje už přes deset let dělnická strana (sociální demokraté)‚ která má více než deset míst v parlamentu a jejíž růst vyděsil Bismarcka natolik, že sáhl k oněm pověstným represivním opatřením, o nichž budeme psát na jiném místě.^[1] Navzdory Bismarckovi jde však dělnická strana neustále kupředu; právě minulý týden získala šestnáct mandátů mannheimské městské rady a jeden do saského parlamentu. V Belgii, v Holandsku a v Itálii si vzali z Němců příklad; v každé z těchto zemí existuje dělnická strana, i když volební census je tam příliš vysoký na to, aby mohli mít nějaké vyhlídky vyslat v současné době poslance do zákonodárných orgánů. Dělnická strana ve Francii se právě mohutně organizuje; v posledních volbách získala většinu v celé řadě městských rad a v říjnu příštího roku, kdy budou všeobecné volby, získá bezpochyby jistý počet míst ve sněmovně. Dokonce i v Americe, kde přechod z dělnické třídy do třídy farmářů, obchodníků či kapitalistů je stále poměrně snadný, považují dělníci za potřebné organizovat se v nezávislou stranu. Všude bojuje dělník za politickou moc, za přímé zastoupení své třídy v zákonodárných orgánech – všude kromě Velké Británie.

A přece nebylo v Anglii nikdy tolik jako dnes rozšířeno přesvědčení, že staré strany jsou odsouzeny k zániku, staré paroly pozbyly smyslu, stará hesla se přežila a staré všeléky už neúčinkují. Myslící lidé všech tříd už začínají nahlížet, že je třeba nastoupit novou cestu a že tato cesta může vést jedině ve směru demokracie. Ale v Anglii, kde průmyslová a zemědělská dělnická třída tvoří převážnou většinu národa, znamená demokracie panství dělnické třídy, nic víc a nic méně. Nech se proto tato dělnická třída připravuje na úkol, který má před sebou, na vládu v tomto velkém impériu; nech si uvědomí odpovědnost, která jí nevyhnutelně připadne. Nejlepší způsob, jak k tomu dospět, je využít moci, kterou už má ve svých rukách, totiž faktické většiny, kterou má v každém velkém městě království, a vyslat lidi ze svých řad do parlamentu. Za nynějšího volebního práva pro přednosty domácností^[2] by bylo docela dobře možné poslat ke sv. Štěpánu^[3] čtyřicet nebo padesát dělníků a taková infúze úplně nové krve je tam nadmíru potřebná. Už s takovým počtem dělníků v parlamentě by se irský pozemkový zákon^[4] nedal stále víc přeměňovat, jako se to děje teď, v irský pozemkový bluf, totiž v zákon o odškodnění irských landlordů; nebylo by možné stavět se proti požadavkům na nové rozdělení míst v parlamentě, na skutečné trestání korupce, na hrazení volebních výloh ze státní pokladny, což je zavedeno všude kromě Anglie atd.

Nadto v Anglii nemůže být žádná skutečně demokratická strana vyjma stranu dělnickou. Osvícení lidé z jiných tříd (kde jich ostatně zdaleka není takový nadbytek, jak by nám rádi namluvili), by se mohli k této straně připojit, a až by prokázali svou upřímnost, třeba ji i zastupovat v parlamentě. Tak je to všude. V Německu například zdaleka nejsou všichni zástupci dělnictva ve všech případech skuteční dělníci. Žádná demokratická strana ani v Anglii, ani nikde jinde však nedosáhne opravdových úspěchů, nebude-li mít vyhraněně dělnický charakter. Upuste od toho a nezbude vám nic než sekty a balamucení.

A pro Anglii to platí v ještě větší míře než pro jiné země. Radikálního balamucení je bohužel až dost od té doby, co se rozpadla první dělnická strana na světě, strana chartistů. Ovšem chartisté se přece rozpadli a ničeho nedosáhli. Je to opravdu tak? Ze šesti bodů Lidové charty^[5] teď dva – tajné hlasování a zrušení majetkového censu – platí v zemi jako zákon. Třetí bod – všeobecné hlasovací právo byl zaveden alespoň přibližně ve formě volebního práva pro přednosty domácností; provedení čtvrtého bodu – stejně velké volební obvody – se zřetelně rýsuje jako reforma slibovaná nynější vládou. Porážka chartistického hnutí vyústila tedy v realizaci plné poloviny chartistického programu. A jestliže pouhá vzpomínka na dřívější politickou organizaci dělnické třídy mohla vést k uskutečnění těchto politických reforem a navíc ještě k celé řadě sociálních reforem, co teprve přinese skutečná existence dělnické politické strany podporované čtyřiceti nebo padesáti zástupci v parlamentě? Žijeme ve světě, kde se každý musí o sebe postarat sám. Anglická dělnická třída však dovoluje, aby se o její zájmy starali landlordi, kapitalisté a maloobchodníci s celým chvostem svých advokátů, žurnalistů apod. Není tedy divu, že se reformy v zájmu dělníků provádějí tak pomalu a po tak ubohých troškách. Anglické dělnictvo musí jen chtít a dokáže prosadit jakoukoli reformu, sociální i politickou, kterou vyžaduje jeho postavení. Proč tedy o to neusilovat?

Bedřich Engels, napsáno v polovině července 1881

Podle K. Marx, B. Engels, Spisy sv. 19, Praha 1966, str. 304–306

Poznámky:

[1] Viz K. Marx-B. Engels, Spisy, Sv. 19, Praha 1966, str. 307 až 309. (Pozn. red.)

[2] Pod tlakem lidových mas byla v Anglii roku 1867 provedena druhá volební reforma. Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení se na tomto hnutí aktivně podílela. Podle nového zákona byl snížen majetkový census. Ve venkovských volebních obvodech bylo volební právo rozšířeno na pachtýře, kteří platili nejméně 12 liber šterlinků pachtovného ročně. Ve městech dostali volební právo všichni majitelé a nájemci domů, jakož i nájemníci, kteří bydleli v daném městě alespoň rok a platili nejméně 10 liber šterlinků nájemného. Reformou z roku 1867 se počet voličů v Anglii více než zdvojnásobil a volební právo obdržela také větší část kvalifikovaných dělníků.

[3] Míní se anglická Dolní sněmovna, která od roku 1547 až do požáru v roce 1834 zasedala v kapli sv. Štěpána. Na témž místě byla postavena nová parlamentní budova (Westminsterský palác, roku 1852) a zasedací síň v této budově se nazývá Svatoštěpánská.

[4] Je míněna nespokojenost landlordů, kteří vlastnili půdu v Irsku a jejichž svévolné jednání vůči pachtýřům se Gladstonova vláda pokoušela do jisté míry omezit, aby odvrátila irské rolníky od vzrůstajícího revolučního boje. Irský pozemkový zákon z roku 1881 omezoval právo landlordů vyhnat pachtýře z pozemku, když pachtovné bylo včas zaplaceno; výše pachtovného se stanovila na 15 let. Ačkoli zákon z roku 1881 dával landlordům možnost prodat půdu výhodně státu a stanovená výše pachtovného byla stále ještě mimořádně vysoká, stavěli se angličtí pozemkoví vlastníci proti jeho zavedení, aby mohli v Irsku dál neomezeně vládnout.

[5] Lidová charta (People‘s Charter) – listina obsahující požadavky chartistů; byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu; měla šest bodů: všeobecné volební právo (pro muže od 21 let), každoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, stejné volební obvody, odstranění majetkového censu pro kandidáty na poslance do parlamentu, plat pro poslance. Petice chartistů požadující přijetí Lidové charty, byly parlamentem zamítnuty v letech 1838, 1842 a 1849.