
Jak často u nás přátelé a sympatizující varovali: Zdrujte se stranické politiky! A měli plnou pravdu, pokud jde o současnou anglickou stranickou politiku. Dělnický orgán nesmí být ani whigovský, ani toryovský, ani konzervativní, ani liberální, ba dokonce ani radikální ve vlastním stranickém smyslu slova.
Konzervativci, liberálové, radikálové, ti vichni zastupují pouze zájmy vládnoucích tříd a různé odstíny názorů převaujících mezi landlordy, kapitalisty a maloobchodníky. Zastupují-li dělnickou třídu, zastupují ji docela jistě patně. Dělnická třída má své vlastní zájmy, a to jak politické, tak sociální. Jak hájila to, co povauje za své sociální zájmy, je zřejmé z historie tradeunionů a z hnutí za zkrácení pracovní doby. Své politické zájmy vak ponechává takřka úplně v rukách toryů, whigů a radikálů, přísluníků vyí třídy, a skoro čtvrtstoletí se anglická dělnická třída spokojovala tím, e takříkajíc tvořila přívěsek velké liberální strany.
Takové politické postavení je nedůstojné nejlépe organizované dělnické třídy v Evropě. V jiných zemích byli dělníci daleko aktivnějí. V Německu existuje u přes deset let dělnická strana (sociální demokraté) která má více ne deset míst v parlamentu a její růst vyděsil Bismarcka natolik, e sáhl k oněm pověstným represivním opatřením, o nich budeme psát na jiném místě.[1] Navzdory Bismarckovi jde vak dělnická strana neustále kupředu; právě minulý týden získala estnáct mandátů mannheimské městské rady a jeden do saského parlamentu. V Belgii, v Holandsku a v Itálii si vzali z Němců příklad; v kadé z těchto zemí existuje dělnická strana, i kdy volební census je tam příli vysoký na to, aby mohli mít nějaké vyhlídky vyslat v současné době poslance do zákonodárných orgánů. Dělnická strana ve Francii se právě mohutně organizuje; v posledních volbách získala větinu v celé řadě městských rad a v říjnu přítího roku, kdy budou veobecné volby, získá bezpochyby jistý počet míst ve sněmovně. Dokonce i v Americe, kde přechod z dělnické třídy do třídy farmářů, obchodníků či kapitalistů je stále poměrně snadný, povaují dělníci za potřebné organizovat se v nezávislou stranu. Vude bojuje dělník za politickou moc, za přímé zastoupení své třídy v zákonodárných orgánech vude kromě Velké Británie.
A přece nebylo v Anglii nikdy tolik jako dnes rozířeno přesvědčení, e staré strany jsou odsouzeny k zániku, staré paroly pozbyly smyslu, stará hesla se přeila a staré veléky u neúčinkují. Myslící lidé vech tříd u začínají nahlíet, e je třeba nastoupit novou cestu a e tato cesta můe vést jedině ve směru demokracie. Ale v Anglii, kde průmyslová a zemědělská dělnická třída tvoří převánou větinu národa, znamená demokracie panství dělnické třídy, nic víc a nic méně. Nech se proto tato dělnická třída připravuje na úkol, který má před sebou, na vládu v tomto velkém impériu; nech si uvědomí odpovědnost, která jí nevyhnutelně připadne. Nejlepí způsob, jak k tomu dospět, je vyuít moci, kterou u má ve svých rukách, toti faktické větiny, kterou má v kadém velkém městě království, a vyslat lidi ze svých řad do parlamentu. Za nynějího volebního práva pro přednosty domácností[2] by bylo docela dobře moné poslat ke sv. těpánu[3] čtyřicet nebo padesát dělníků a taková infúze úplně nové krve je tam nadmíru potřebná. U s takovým počtem dělníků v parlamentě by se irský pozemkový zákon[4] nedal stále víc přeměňovat, jako se to děje teď, v irský pozemkový bluf, toti v zákon o odkodnění irských landlordů; nebylo by moné stavět se proti poadavkům na nové rozdělení míst v parlamentě, na skutečné trestání korupce, na hrazení volebních výloh ze státní pokladny, co je zavedeno vude kromě Anglie atd.
Nadto v Anglii nemůe být ádná skutečně demokratická strana vyjma stranu dělnickou. Osvícení lidé z jiných tříd (kde jich ostatně zdaleka není takový nadbytek, jak by nám rádi namluvili), by se mohli k této straně připojit, a a by prokázali svou upřímnost, třeba ji i zastupovat v parlamentě. Tak je to vude. V Německu například zdaleka nejsou vichni zástupci dělnictva ve vech případech skuteční dělníci. ádná demokratická strana ani v Anglii, ani nikde jinde vak nedosáhne opravdových úspěchů, nebude-li mít vyhraněně dělnický charakter. Upuste od toho a nezbude vám nic ne sekty a balamucení.
A pro Anglii to platí v jetě větí míře ne pro jiné země. Radikálního balamucení je bohuel a dost od té doby, co se rozpadla první dělnická strana na světě, strana chartistů. Ovem chartisté se přece rozpadli a ničeho nedosáhli. Je to opravdu tak? Ze esti bodů Lidové charty[5] teď dva tajné hlasování a zruení majetkového censu platí v zemi jako zákon. Třetí bod veobecné hlasovací právo byl zaveden alespoň přiblině ve formě volebního práva pro přednosty domácností; provedení čtvrtého bodu stejně velké volební obvody se zřetelně rýsuje jako reforma slibovaná nynějí vládou. Poráka chartistického hnutí vyústila tedy v realizaci plné poloviny chartistického programu. A jestlie pouhá vzpomínka na dřívějí politickou organizaci dělnické třídy mohla vést k uskutečnění těchto politických reforem a navíc jetě k celé řadě sociálních reforem, co teprve přinese skutečná existence dělnické politické strany podporované čtyřiceti nebo padesáti zástupci v parlamentě? ijeme ve světě, kde se kadý musí o sebe postarat sám. Anglická dělnická třída vak dovoluje, aby se o její zájmy starali landlordi, kapitalisté a maloobchodníci s celým chvostem svých advokátů, urnalistů apod. Není tedy divu, e se reformy v zájmu dělníků provádějí tak pomalu a po tak ubohých trokách. Anglické dělnictvo musí jen chtít a dokáe prosadit jakoukoli reformu, sociální i politickou, kterou vyaduje jeho postavení. Proč tedy o to neusilovat?
Bedřich Engels, napsáno v polovině července 1881
Podle K. Marx, B. Engels, Spisy sv. 19, Praha 1966, str. 304306
Poznámky:
[1] Viz K. Marx-B. Engels, Spisy, Sv. 19, Praha 1966, str. 307 a 309. (Pozn. red.)
[2] Pod tlakem lidových mas byla v Anglii roku 1867 provedena druhá volební reforma. Generální rada Mezinárodního dělnického sdruení se na tomto hnutí aktivně podílela. Podle nového zákona byl sníen majetkový census. Ve venkovských volebních obvodech bylo volební právo rozířeno na pachtýře, kteří platili nejméně 12 liber terlinků pachtovného ročně. Ve městech dostali volební právo vichni majitelé a nájemci domů, jako i nájemníci, kteří bydleli v daném městě alespoň rok a platili nejméně 10 liber terlinků nájemného. Reformou z roku 1867 se počet voličů v Anglii více ne zdvojnásobil a volební právo obdrela také větí část kvalifikovaných dělníků.
[3] Míní se anglická Dolní sněmovna, která od roku 1547 a do poáru v roce 1834 zasedala v kapli sv. těpána. Na tém místě byla postavena nová parlamentní budova (Westminsterský palác, roku 1852) a zasedací síň v této budově se nazývá Svatotěpánská.
[4] Je míněna nespokojenost landlordů, kteří vlastnili půdu v Irsku a jejich svévolné jednání vůči pachtýřům se Gladstonova vláda pokouela do jisté míry omezit, aby odvrátila irské rolníky od vzrůstajícího revolučního boje. Irský pozemkový zákon z roku 1881 omezoval právo landlordů vyhnat pachtýře z pozemku, kdy pachtovné bylo včas zaplaceno; výe pachtovného se stanovila na 15 let. Ačkoli zákon z roku 1881 dával landlordům monost prodat půdu výhodně státu a stanovená výe pachtovného byla stále jetě mimořádně vysoká, stavěli se angličtí pozemkoví vlastníci proti jeho zavedení, aby mohli v Irsku dál neomezeně vládnout.
[5] Lidová charta (Peoples Charter) listina obsahující poadavky chartistů; byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předloen parlamentu; měla est bodů: veobecné volební právo (pro mue od 21 let), kadoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, stejné volební obvody, odstranění majetkového censu pro kandidáty na poslance do parlamentu, plat pro poslance. Petice chartistů poadující přijetí Lidové charty, byly parlamentem zamítnuty v letech 1838, 1842 a 1849.