Osmá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Vylíčili jsme dějinné podmínky, v nich musil vyvrcholit konflikt revolučního hnutí lidu s novým třídním státem českého měáctva. Hluboká krise světového imperialismu po světové válce, která vedla k zavedení proletářské diktatury v Rusku a k revolučnímu svrení monarchie v Německu a v Rakousku, vyvolala také v československém dělnickém hnutí revoluční vření a vyhnala třídní protivy na ostří. Nebyly-li třídní protivy v Československu tak zostřené, jako v Maďarsku, v Německu a j., byly toho jednak příčinou národní iluse irokých vrstev, které rozbujely v samostatném československém státu, jednak nedostatek revolučního vedení. V Německu byl vůdcem revolučních mas Spartakův svaz, který prodělával kolu revolučního boje ji od počátku světové války, v Československu vak byla levice dítětem poválečné doby, plodem revolučního kvaení, které po zaloení československého státu nezadritelně vzrůstalo. Proto zůstala vězet v neujasněnosti a polovičatosti hnutí mas. Ba více! Vůdcové marxistické levice byli z kádru části starých, sociálnědemokratických vůdců, kteří pod tlakem hromadného hnutí hledali spojení s Komunistickou internacionálou, ale pro svou sociálnědemokratickou výchovu zůstávali za proletářským hnutím a stali se objektivně jeho brzdou.
Vechno to bylo příčinou, e revoluční krise v Československu vyvrcholila a roku 1920, kdy u v Německu bylo potlačeno lednové povstání berlínského proletariátu i bavorská republika rad, a v Uhrách podlehla proletářská diktatura útoku rumunského i československého imperialismu, ani ji československé dělnictvo aktivně podporovalo. Nicméně to v československém dělnictvu velmi kvasilo. Projevilo se to spontánním vytvořením závodních rad, které byly později uznány zákonem, zavedením osmihodinné pracovní doby dělnictvem samým, vznikem dělnických rad v nejdůleitějích střediscích, v Kladně, v Brně, v Chomutově a p. Rozvoj tohoto hromadného hnutí byl podporován tím, e československé měáctvo nemělo tehdy jetě pevného státního aparátu. Státní aparát rakousko-uherské monarchie byl zničen, nový jetě neupevněn. I mezi legionáři, podpoře národního boje československého měáctva, se ukazovaly sympatie k revolučnímu hnutí, a vojsko bylo úplně nespolehlivé.
Překvapující vítězství české a německé sociální demokracie ve volbách do parlamentu roku 1920 nebylo výsledkem souhlasu irokých vrstev s protirevoluční koaliční politikou, ale výsledkem vzedmutí revoluční vlny. Objektivní podmínky úspěchu proletářské revoluce byly příznivé. Boj dělnictva se změnil spontánně v politický, jak se ukázalo v roce 1920. V demonstracích proti drahotě, konaných opětovně ve vech městech republiky, nosili dělníci v průvodu ibenice, symboly proletářské bojechtivosti, a na nich visely slaměné figury vykrmených dříčů dělnictva. Nezřídka vnikl lid do obydlí obzvlátě nenáviděných kapitalistů nebo lichvářů, a přinutil je, aby nesli ibenici v čele průvodu. V závodech bylo vysoké napětí. Téměř vdy postačilo vystoupení revolučních funkcionářů dělnictva a dělnictvo vylo při sebemením popudu ze závodu do ulic k jednotnému boji. V létě 1920 se toto ivelné hromadné hnutí změnilo v politickou hromadnou stávku. Prvním popudem bylo vypovězení levého redaktora Frankeho (který se později vrátil k sociální demokracii) z Ústí. Na jeho násilné vyvezení za hranice odpovědělo ústecké dělnictvo jednodenní veobecnou stávkou. Za několik dní vyvolala podobná událost, vypovězení revolučního agitátora Pfefferlinga z Bratislavy, vyhláení veobecné stávky na Slovensku, provedené ve velkém rozsahu zejména v Bratislavě.
Marxistická levice této situace nechápala. Viděli jsme ji, e revoluční taktiku podřizovala dobytí legální větiny v sociálnědemokratické straně, a místo aby vedla smělý revoluční útok na pravici, nechala se zatlačit do obrany. Nepokládala situaci za revoluční a byla pevně přesvědčena, e v Československu nemá isolovaná revoluce vyhlídek. Pokládala se jak pravil soudr. meral v referátu na 13. sjezdu sociální demokracie ne za původce, ale za analytika revoluce. Nechápala, e se boj musí organisovat, a proto se chovala k hromadnému hnutí trpně. Slabiny marxistické levice se musily stát slabinami revolučního hnutí vůbec.
Měácká reakce pochopila, e lid, nemající revolučního vedení, není schopen rozhodujícího zápasu, a proto přela sama k útoku. Vypovězení Frankeho z Ústí a Pfefferlinga z Bratislavy byla zjevná provokace revolučních mas. Ale, poněvad se levice vyhýbala vedení boje proti těm prvním projevům teroru měáctva, zůstaly politické hromadné stávky v Ústí a v Bratislavě jen místními událostmi. Reakce si mohla troufat více i provokovala roztrku strany. Ta byla článkem v řetězu opatření k potlačení revolučního hnutí. Po roztrce strany nezačala levice organisovat hromadné hnutí revoluční, nýbr pravice hnala spor o majetek české sociálnědemokratické strany před měácký soud. Levice se nechala na tento manévr nachytat, pustila se do právního sporu o majetek strany a zapomněla pro soudní spor, e by měla mobilisovat dělnictvo.
Popudem k soudnímu sporu byla drba Lidového domu v Praze, který zabrala levice pomocí závodní rady po roztrce strany. Právní majitel ťPráva liduŤ, Němec, podal na závodní radu alobu pro ruení drby, která byla projednávána 13. října před praským okresním soudem. 25. října byl vynesen rozsudek, který vyhověl alobě, a nařídil závodní radě, aby vyklidila redakci a tiskárnu, 8. listopadu doručen písemný rozsudek a pravice byla na koni, jsouc otevřeně podporována měáckým státním aparátem. Veřejně prohlaovala, e vyklizení provede vemi prostředky. Na tyto hrozby odpověděli důvěrníci praského dělnictva 20. listopadu usnesením, e prohlásí veobecnou stávku, bude-li Lidový dům zabrán násilím.
Zatím co levice věnovala vechnu pozornost Lidovému domu, a také funkcionáři myslili jen na boj o něj, přela vláda Černého, spojená s pravicí, k útoku na celé čáře. Zdrail se cukr, co hrozně pobouřilo iroké vrstvy, potom přily národnostní kravály v Praze, vyvrcholiví zabráním Stavovského divadla, a měly svést pobouření lidu na nesprávné cesty. Začalo konfiskování proletářského tisku a zuřivá tvanice proti revolučnímu dělnictvu. Reakce zesílila mocenský aparát a také ideologicky připravovala rozhodující boj s revolučním dělnictvem. Ale nic z toho nepobídlo marxistické levice k otevřenému vystoupení. Nedala se ťvyprovokovatŤ, klidně vyčkávala věcí přítích.
Tak se stalo, e nakonec nemohla určit vhodnou chvíli k boji, nýbr byla obsazením Lidového domu donucena přijmout boj, kdy jej vláda sama vyprovokovala. A tehdy se mu u nemohla vyhnout, poněvad ji tolik týdnů napřed hrozila veobecnou stávkou, kdyby byl Lidový dům zabrán pravicí. Prosincová stávka byla tedy v podstatě vyprovokována vládou. Vdy sociální demokrat Bechyně prohlásil ve schůzi pravice, e se Lidového domu musí dobýt, i kdyby se mělo jít přes mrtvoly. Reakce, která podnikla útok, znala dobře vůdcovské schopnosti levice a přepočítala se jen v jednom: dělnictvo bylo bojovnějí, ne se očekávalo, a ne se domnívala sama levice. Poslední rána, která měla vyprovokovat k otevřenému boji, byla zasazena 8. prosince. Ředitel tiskárny a majitel tiskařské koncese, sociální demokrat Hummelhans, zvýil účet za tisk ťRudého právaŤ o 70 procent. Vzápětí byl proputěn. To byla vhodná záminka k zakročení.
Praský magistrát dal příkaz, aby byla tiskárna zapečetěna, poněvad majitel koncese byl z podniku vyhotěn. K zapečetění tiskárny bylo 9. prosince posláno několik set policistů a četníků pod záminkou osobní ochrany pana Hummelhanse. Lidový dům byl obsazen v době, kdy se v továrnách pracovalo, take byl chráněn dělnictvem jen velmi nedostatečně. Právě tam měli schůzi důvěrníci, schůze byla policií rozputěna a důvěrníci byli po krátkém odporu donuceni opustit budovu. Potom byla policejně vyklizena i redakce, ač policie měla jen příkaz zapečetit tiskárnu. Dělnictvo, které přitáhlo po práci k Lidovému domu, nemohlo na věci u nic změnit, poněvad vechny ulice kolem byly policejně uzavřeny. Redakce ťRudého právaŤ, vypuzená z Lidového domu, se přestěhovala do jedné tiskárny v Myslíkově ulici. Pod ochranou policie se vrátili vůdci pravice jetě tý večer do Lidového domu.
Obsazením Lidového domu uvedena do pohybu lavina pobouření dělnictva. Levice splnila hrozbu a vyhlásila veobecnou stávku. Její průběh byl překvapující Ve dvou a třech dnech byly politické hromadné stávky ve vech nejdůleitějích průmyslových střediscích Československa. 10. prosince začala částečná stávka v praských závodech, kde pravice měla poměrně silnějí posice ne v nejdůleitějích střediscích na venkově. Část praského dělnictva nestávkovala, domnívajíc se, e vnitřní spor o majetek strany není věcí proletariátu. V ostatních oblastech byla veobecná stávka ivelná. Vedlo Kladno, kde vznikl revoluční výbor. Měáctvo tam bylo zprvu bezmocné proti boji dělnictva. V jednotlivých místech kladenského revíru, kde státní moc byla nerozhodná, přela moc do rukou dělnictva. To obsadilo závody, veřejné úřady, nádraí. Měácké časopisy, dolé z Prahy, byly zabaveny a místy na hranicích spáleny. Ve středních Čechách zabralo dělnictvo statky.
I v Praze nabylo hnutí nového rozmachu. 10. prosince byla rozehnána policií demonstrace na Václavském náměstí. Ale lid se srotil znovu a táhl před parlament, tam dolo ke střelbě, při čem přiel o ivot dělník Kukla, jako první obě českého měáctva. Událostí před parlamentem se hnutí jen rozířilo. Proti demonstrujícím dělníkům povoláno vojsko, ale vojáci na mnoha místech sloili dobrovolně zbraně. Tato sympatie pro hromadné hnutí proletariátu přila pro vedení levice neočekávaně. Byl dán příkaz, aby vojákům, kteří dobrovolně nabídli dělnictvu pomoc v boji a vydali zbraně, byly zbraně vráceny.
Krvavé události 10. prosince v Praze měly za následek vzplanutí veobecné stávky i v jiných oblastech. V nejdůleitějích krajích Čech, Moravy a Slovenska se veobecná stávka velmi ířila a zachvátila v několika dnech asi milion dělníků, kteří se pustili do boje přes zjevné stávkokazectví reformistů. Dělnictvo se vak stávkou nespokojilo. Samovolně vydáno heslo socialisování závodů, rovně spontánně zabírány velkostatky, a v některých místech, kde selhalo vojsko, povolané proti dělnictvu, vznikly i zárodky proletářské státní moci.
V předmluvě k brouře ťProces s oslavanskými velezrádciŤ napsala Míla Grimmichová, tehdy vůdkyně levice v Brně, těchto několik vět, příznačných pro chování levice v prosincové stávce:
Dějinnou pravdou je to bude jednou historicky zjitěno e nespokojené masy dělnické v Československé republice byly daleko revolučnějí a bylo v nich daleko více vůle k činům, ne toho bylo u vedoucích činitelů levice. Skutečností nepopiratelnou je, e vůdcové levice při různých příleitostech musili velmi často na masy působiti ve smyslu uklidňovacím.
Paní Grimmichová to jistě nekonstatovala proto, aby kritisovala levici, nýbr aby ospravedlnila před měáctvem její chování v prosincové stávce. Jinak má pravdu. Masy byly mnohem revolučnějí ne vedení levice.
To se ukázalo zejména v částečném povstání v Oslavanech u Brna, vyvolaném 14. prosince, zasaením úřadů a zatčením několika důvěrníků. Krajské vedení, v čele s Votavou, se snailo, aby veobecná stávka měla nejklidnějí průběh, ba dokonce se pokusilo obejít direktivu praského vedení, aby se vstoupilo do stávky. Přesto v Brně zastavilo práci 80 procent podniků. Proti vůli brněnského krajského vedení vstoupili do stávky i dělníci elektrárny v Oslavanech, která zásobuje Brno proudem. 13. prosince, den před stávkou, poslala vláda do Oslavan vojsko, 14. prosince uspořádán v Oslavanech ohromný projev, na něm referoval V. Burian.
Dělnictvo táhlo k elektrárně, kde proti němu vystoupilo 25 vojáků. Na výzvu demonstrantů sloili vojáci zbraně a záhy jejich příkladu následovaly i jiné oddíly. Kdeto velitel hrozil střelbou do demonstrantů, odhodily dvě čety zbraně pod dojmem pochodu dělnictva. Oslavany se octly v moci dělníků. Teprve druhý den se podařilo úřadům uklidnit dělnictvo vysláním nového vojska, které obléhalo Oslavany podle vech válečných pravidel. Bojem oslavanským, který začal a 14. prosince, kdy u jinde veobecná stávka polevovala, vyvrcholil zápas, jeho si krajské vedení nepřálo. Dělnictvo daleko překročilo cíle, vytčené vedením levice, a tak v některých místech se vyskytla monost převzetí veřejné moci. Oslavany ovem zůstaly ojedinělým případem, poněvad prosincová stávka byla výbuchem dlouho zdrovaného pobouření mas, nikoli vědomě vedeným a plánovitě organisovaným bojem dělnictva o dobytí politické moci.
V době, kdy boj dělnictva v českých oblastech vrcholil, vystoupila také německá levice. 12. prosince postavila vedení sociálnědemokratické strany před rozhodnutí, chce-li být solidární s českým proletariátem. Němečtí reformisté se tomu vyhnuli prohláením, e spor o majetek české sociální demokracie se německého dělnictva netýká, a tak se postavili zjevně proti boji. Proto se německá levice rozhodla proti stranické disciplině prohlásit stávku i v německých obvodech. 13. prosince začalo stávkovat celé Liberecko, přidal se Chomutov, po něm Most a postupně i jiná německá místa. V Mostu dolo při dělnické demonstraci ke krvavé sráce, v ní bylo zabito československými biřici 8 dělníků.
Tehdy byla stávka v plném proudu, ale zároveň se blíila ke konci. Česká levice dobře nevěděla, oč vlastně svým bojem usiluje. Heslo obrany Lidového domu se ukázalo nedostatečné, kdy samo dělnictvo zalo dále a v jeho boji se samovolně vyskytla otázka převzetí moci, která v některých místech se skutečně octla v rukou dělnictva na několik dní. Kdy boj začal, nevěděla levice dobře, jak je rozsáhlý, jak jej vést, ani jaké jsou jeho cíle. Nedovedla vést hnutí nejen organisačně (boj v jednotlivých oblastech nebyl veden z ústředí), ale ani politicky. Vidouc, e boj vyrůstá nad původní hesla, poznala levice, e musí rozířit jeho politický obsah. Proto vydala večer 10. prosince provolání, v něm byla dána pro vedení boje směsice nejrůznějích hesel. Byly v něm tyto poadavky:
Zastavení persekuce, vyklizení Lidového domu, proputění zatčených, odstoupení vlády Černého, zastavení konfiskací, zřizování závodních rad, monost nahlíeti do obchodních knih, 30% zvýení mezd tam, kde jsou pokladní hotovosti, kontrola zásobování, vánoční přídavek dělníkům, zabrání přebytečných obytných místností.
A úplně v duchu ideologie levé sociální demokracie, která se v té pestré směsici projevovala, vyzváno v tém prohláení dělnictvo, aby začalo socialisovat, ťaby vláda a parlament u nemohly socialisaci odkládatŤ. Takový byl bojovný program, jím levice chtěla politicky rozířit hnutí. Kdy vedení jednalo tak bez plánu, je pochopitelné, e hnutí, nemající pevného vedení, začalo ochabovat. U 14. prosince nastal odliv. Dělnictvo se vracelo do práce, stávka ochabovala a 16. prosince byla oficielně skončena. Po stávce začal brutální teror měáctva, vůdcové stávky byli vyházeni z práce a tisíce bojovníků vydány třídní justici. Sociálnědemokratický tisk začal tvát jako divý. ťDokazovalŤ, e veobecná stávka ochabovala a 16. prosince byla oficielně skončena.
Nicméně přes vechny nedostatky a neplánovitost měla stávka kladné výsledky. Český proletariát prodělal v otevřeném boji první zkuenosti. Význam stávky, znamenající dějinný pokrok, lze stručně shrnouti takto:
- Měácká demokracie, která vystoupila proti bojující dělnické třídě se zbraní, se odhalila před irokými vrstvami, a československé dělnictvo si uvědomilo, e je to zahalená kapitalistická diktatura.
- Pravice sociálnědemokratická, uloupivi pomocí měáckých soudů a policie praský Lidový dům, ukázala, e je zjevným spojencem měáctva a měácké státní moci, a e je s vládnoucí třídou spolčena na ivot a na smrt. Také německá sociální demokracie, tvářící se levě, byla odhalena jako spojenec českých reformistů.
- Československé dělnictvo uilo po prvé v největím rozsahu zbraně politické hromadné stávky a naučilo se chápat význam tohoto způsobu boje proletariátu.
- Boj místy zaběhl daleko přes původní cíl a vyskytla se ji otázka revolučního dobytí moci proletariátu. Odzbrojením vojenských oddílů, socializováním a obsazením závodů a velkostatků, docela spontánně během boje, přenesen boj na vyí úroveň a iroké vrstvy poznaly, e rozhodnutí se můe přivodit jen vítěznou proletářskou diktaturou.
- Z popudu německé levice se spojili němečtí proletáři ze severních Čech s českými. Na pořadu dne se octla otázka mezinárodního spojení československého proletariátu.
- Největí slabinou boje bylo, e nebylo jednotné komunistické strany. Marxistická levice nevěděla, co vlastně má dělat, neměla v tom boji politického cíle, ani nedovedla organisovat hnutí v jednotlivých oblastech z jednoho ústředí. Ač sama boj vyhlásila, byla jeho rozsahem překvapena.
Nedostatek uvědomělé komunistické strany byl největím nedostatkem boje a proto z prosincové stávky vyrostlo heslo československého proletariátu:
vytvořit jednotnou Komunistickou stranu Československa.