Prosincová stávka českého proletariátu

Vylíčili jsme dějinné podmínky, v nichž musil vyvrcholit konflikt revolučního hnutí lidu s novým třídním státem českého měšťáctva. Hluboká krise světového imperialismu po světové válce, která vedla k zavedení proletářské diktatury v Rusku a k revolučnímu svržení monarchie v Německu a v Rakousku, vyvolala také v československém dělnickém hnutí revoluční vření a vyhnala třídní protivy na ostří. Nebyly-li třídní protivy v Československu tak zostřené, jako v Maďarsku, v Německu a j., byly toho jednak příčinou národní iluse širokých vrstev, které rozbujely v samostatném československém státu, jednak nedostatek revolučního vedení. V Německu byl vůdcem revolučních mas Spartakův svaz, který prodělával školu revolučního boje již od počátku světové války, v Československu však byla levice dítětem poválečné doby, plodem revolučního kvašení, které po založení československého státu nezadržitelně vzrůstalo. Proto zůstala vězet v neujasněnosti a polovičatosti hnutí mas. Ba více! Vůdcové marxistické levice byli z kádru části starých, sociálnědemokratických vůdců, kteří pod tlakem hromadného hnutí hledali spojení s Komunistickou internacionálou, ale pro svou sociálnědemokratickou výchovu zůstávali za proletářským hnutím a stali se objektivně jeho brzdou.

Všechno to bylo příčinou, že revoluční krise v Československu vyvrcholila až roku 1920, když už v Německu bylo potlačeno lednové povstání berlínského proletariátu i bavorská republika rad, a v Uhrách podlehla proletářská diktatura útoku rumunského i československého imperialismu, aniž ji československé dělnictvo aktivně podporovalo. Nicméně to v československém dělnictvu velmi kvasilo. Projevilo se to spontánním vytvořením závodních rad, které byly později uznány zákonem, zavedením osmihodinné pracovní doby dělnictvem samým, vznikem dělnických rad v nejdůležitějších střediscích, v Kladně, v Brně, v Chomutově a p. Rozvoj tohoto hromadného hnutí byl podporován tím, že československé měšťáctvo nemělo tehdy ještě pevného státního aparátu. Státní aparát rakousko-uherské monarchie byl zničen, nový ještě neupevněn. I mezi legionáři, podpoře národního boje československého měšťáctva, se ukazovaly sympatie k revolučnímu hnutí, a vojsko bylo úplně nespolehlivé.

Překvapující vítězství české a německé sociální demokracie ve volbách do parlamentu roku 1920 nebylo výsledkem souhlasu širokých vrstev s protirevoluční koaliční politikou, ale výsledkem vzedmutí revoluční vlny. Objektivní podmínky úspěchu proletářské revoluce byly příznivé. Boj dělnictva se změnil spontánně v politický, jak se ukázalo v roce 1920. V demonstracích proti drahotě, konaných opětovně ve všech městech republiky, nosili dělníci v průvodu šibenice, symboly proletářské bojechtivosti, a na nich visely slaměné figury vykrmených dříčů dělnictva. Nezřídka vnikl lid do obydlí obzvláště nenáviděných kapitalistů nebo lichvářů, a přinutil je, aby nesli šibenici v čele průvodu. V závodech bylo vysoké napětí. Téměř vždy postačilo vystoupení revolučních funkcionářů dělnictva a dělnictvo vyšlo při sebemenším popudu ze závodu do ulic k jednotnému boji. V létě 1920 se toto živelné hromadné hnutí změnilo v politickou hromadnou stávku. Prvním popudem bylo vypovězení levého redaktora Frankeho (který se později vrátil k sociální demokracii) z Ústí. Na jeho násilné vyvezení za hranice odpovědělo ústecké dělnictvo jednodenní všeobecnou stávkou. Za několik dní vyvolala podobná událost, vypovězení revolučního agitátora Pfefferlinga z Bratislavy, vyhlášení všeobecné stávky na Slovensku, provedené ve velkém rozsahu zejména v Bratislavě.

Marxistická levice této situace nechápala. Viděli jsme již, že revoluční taktiku podřizovala dobytí legální většiny v sociálnědemokratické straně, a místo aby vedla smělý revoluční útok na pravici, nechala se zatlačit do obrany. Nepokládala situaci za revoluční a byla pevně přesvědčena, že v Československu nemá isolovaná revoluce vyhlídek. Pokládala se — jak pravil soudr. Šmeral v referátu na 13. sjezdu sociální demokracie — ne za původce, ale za analytika revoluce. Nechápala, že se boj musí organisovat, a proto se chovala k hromadnému hnutí trpně. Slabiny marxistické levice se musily stát slabinami revolučního hnutí vůbec.

Měšťácká reakce pochopila, že lid, nemající revolučního vedení, není schopen rozhodujícího zápasu, a proto přešla sama k útoku. Vypovězení Frankeho z Ústí a Pfefferlinga z Bratislavy byla zjevná provokace revolučních mas. Ale, poněvadž se levice vyhýbala vedení boje proti těm prvním projevům teroru měšťáctva, zůstaly politické hromadné stávky v Ústí a v Bratislavě jen místními událostmi. Reakce si mohla troufat více i provokovala roztržku strany. Ta byla článkem v řetězu opatření k potlačení revolučního hnutí. Po roztržce strany nezačala levice organisovat hromadné hnutí revoluční, nýbrž pravice hnala spor o majetek české sociálnědemokratické strany před měšťácký soud. Levice se nechala na tento manévr nachytat, pustila se do právního sporu o majetek strany a zapomněla pro soudní spor, že by měla mobilisovat dělnictvo.

Popudem k soudnímu sporu byla držba Lidového domu v Praze, který zabrala levice pomocí závodní rady po roztržce strany. Právní majitel »Práva lidu«, Němec, podal na závodní radu žalobu pro rušení držby, která byla projednávána 13. října před pražským okresním soudem. 25. října byl vynesen rozsudek, který vyhověl žalobě, a nařídil závodní radě, aby vyklidila redakci a tiskárnu, 8. listopadu doručen písemný rozsudek a pravice byla na koni, jsouc otevřeně podporována měšťáckým státním aparátem. Veřejně prohlašovala, že vyklizení provede všemi prostředky. Na tyto hrozby odpověděli důvěrníci pražského dělnictva 20. listopadu usnesením, že prohlásí všeobecnou stávku, bude-li Lidový dům zabrán násilím.

Zatím co levice věnovala všechnu pozornost Lidovému domu, a také funkcionáři myslili jen na boj o něj, přešla vláda Černého, spojená s pravicí, k útoku na celé čáře. Zdražil se cukr, což hrozně pobouřilo široké vrstvy, potom přišly národnostní kravály v Praze, vyvrcholivší zabráním Stavovského divadla, a měly svést pobouření lidu na nesprávné cesty. Začalo konfiskování proletářského tisku a zuřivá štvanice proti revolučnímu dělnictvu. Reakce zesílila mocenský aparát a také ideologicky připravovala rozhodující boj s revolučním dělnictvem. Ale nic z toho nepobídlo marxistické levice k otevřenému vystoupení. Nedala se »vyprovokovat«, klidně vyčkávala věcí příštích.

Tak se stalo, že nakonec nemohla určit vhodnou chvíli k boji, nýbrž byla obsazením Lidového domu donucena přijmout boj, když jej vláda sama vyprovokovala. A tehdy se mu už nemohla vyhnout, poněvadž již tolik týdnů napřed hrozila všeobecnou stávkou, kdyby byl Lidový dům zabrán pravicí. Prosincová stávka byla tedy v podstatě vyprovokována vládou. Vždyť sociální demokrat Bechyně prohlásil ve schůzi pravice, že se Lidového domu musí dobýt, i kdyby se mělo jít přes mrtvoly. Reakce, která podnikla útok, znala dobře vůdcovské schopnosti levice a přepočítala se jen v jednom: dělnictvo bylo bojovnější, než se očekávalo, a než se domnívala sama levice. Poslední rána, která měla vyprovokovat k otevřenému boji, byla zasazena 8. prosince. Ředitel tiskárny a majitel tiskařské koncese, sociální demokrat Hummelhans, zvýšil účet za tisk »Rudého práva« o 70 procent. Vzápětí byl propuštěn. To byla vhodná záminka k zakročení.

Pražský magistrát dal příkaz, aby byla tiskárna zapečetěna, poněvadž majitel koncese byl z podniku vyhoštěn. K zapečetění tiskárny bylo 9. prosince posláno několik set policistů a četníků pod záminkou osobní ochrany pana Hummelhanse. Lidový dům byl obsazen v době, kdy se v továrnách pracovalo, takže byl chráněn dělnictvem jen velmi nedostatečně. Právě tam měli schůzi důvěrníci, schůze byla policií rozpuštěna a důvěrníci byli po krátkém odporu donuceni opustit budovu. Potom byla policejně vyklizena i redakce, ač policie měla jen příkaz zapečetit tiskárnu. Dělnictvo, které přitáhlo po práci k Lidovému domu, nemohlo na věci už nic změnit, poněvadž všechny ulice kolem byly policejně uzavřeny. Redakce »Rudého práva«, vypuzená z Lidového domu, se přestěhovala do jedné tiskárny v Myslíkově ulici. Pod ochranou policie se vrátili vůdci pravice ještě týž večer do Lidového domu.

Obsazením Lidového domu uvedena do pohybu lavina pobouření dělnictva. Levice splnila hrozbu a vyhlásila všeobecnou stávku. Její průběh byl překvapující Ve dvou až třech dnech byly politické hromadné stávky ve všech nejdůležitějších průmyslových střediscích Československa. 10. prosince začala částečná stávka v pražských závodech, kde pravice měla poměrně silnější posice než v nejdůležitějších střediscích na venkově. Část pražského dělnictva nestávkovala, domnívajíc se, že vnitřní spor o majetek strany není věcí proletariátu. V ostatních oblastech byla všeobecná stávka živelná. Vedlo Kladno, kde vznikl revoluční výbor. Měšťáctvo tam bylo zprvu bezmocné proti boji dělnictva. V jednotlivých místech kladenského revíru, kde státní moc byla nerozhodná, přešla moc do rukou dělnictva. To obsadilo závody, veřejné úřady, nádraží. Měšťácké časopisy, došlé z Prahy, byly zabaveny a místy na hranicích spáleny. Ve středních Čechách zabralo dělnictvo statky.

I v Praze nabylo hnutí nového rozmachu. 10. prosince byla rozehnána policií demonstrace na Václavském náměstí. Ale lid se srotil znovu a táhl před parlament, tam došlo ke střelbě, při čemž přišel o život dělník Kukla, jako první oběť českého měšťáctva. Událostí před parlamentem se hnutí jen rozšířilo. Proti demonstrujícím dělníkům povoláno vojsko, ale vojáci na mnoha místech složili dobrovolně zbraně. Tato sympatie pro hromadné hnutí proletariátu přišla pro vedení levice neočekávaně. Byl dán příkaz, aby vojákům, kteří dobrovolně nabídli dělnictvu pomoc v boji a vydali zbraně, byly zbraně vráceny.

Krvavé události 10. prosince v Praze měly za následek vzplanutí všeobecné stávky i v jiných oblastech. V nejdůležitějších krajích Čech, Moravy a Slovenska se všeobecná stávka velmi šířila a zachvátila v několika dnech asi milion dělníků, kteří se pustili do boje přes zjevné stávkokazectví reformistů. Dělnictvo se však stávkou nespokojilo. Samovolně vydáno heslo socialisování závodů, rovněž spontánně zabírány velkostatky, a v některých místech, kde selhalo vojsko, povolané proti dělnictvu, vznikly i zárodky proletářské státní moci.

V předmluvě k brožuře »Proces s oslavanskými velezrádci« napsala Míla Grimmichová, tehdy vůdkyně levice v Brně, těchto několik vět, příznačných pro chování levice v prosincové stávce:

Dějinnou pravdou je — to bude jednou historicky zjištěno — že nespokojené masy dělnické v Československé republice byly daleko revolučnější a bylo v nich daleko více vůle k činům, než toho bylo u vedoucích činitelů levice. Skutečností nepopiratelnou je, že vůdcové levice při různých příležitostech musili velmi často na masy působiti ve smyslu uklidňovacím.

Paní Grimmichová to jistě nekonstatovala proto, aby kritisovala levici, nýbrž aby ospravedlnila před měšťáctvem její chování v prosincové stávce. Jinak má pravdu. Masy byly mnohem revolučnější než vedení levice.

To se ukázalo zejména v částečném povstání v Oslavanech u Brna, vyvolaném 14. prosince, zasažením úřadů a zatčením několika důvěrníků. Krajské vedení, v čele s Votavou, se snažilo, aby všeobecná stávka měla nejklidnější průběh, ba dokonce se pokusilo obejít direktivu pražského vedení, aby se vstoupilo do stávky. Přesto v Brně zastavilo práci 80 procent podniků. Proti vůli brněnského krajského vedení vstoupili do stávky i dělníci elektrárny v Oslavanech, která zásobuje Brno proudem. 13. prosince, den před stávkou, poslala vláda do Oslavan vojsko, 14. prosince uspořádán v Oslavanech ohromný projev, na němž referoval V. Burian.

Dělnictvo táhlo k elektrárně, kde proti němu vystoupilo 25 vojáků. Na výzvu demonstrantů složili vojáci zbraně a záhy jejich příkladu následovaly i jiné oddíly. Kdežto velitel hrozil střelbou do demonstrantů, odhodily dvě čety zbraně pod dojmem pochodu dělnictva. Oslavany se octly v moci dělníků. Teprve druhý den se podařilo úřadům uklidnit dělnictvo vysláním nového vojska, které obléhalo Oslavany podle všech válečných pravidel. Bojem oslavanským, který začal až 14. prosince, kdy už jinde všeobecná stávka polevovala, vyvrcholil zápas, jehož si krajské vedení nepřálo. Dělnictvo daleko překročilo cíle, vytčené vedením levice, a tak v některých místech se vyskytla možnost převzetí veřejné moci. Oslavany ovšem zůstaly ojedinělým případem, poněvadž prosincová stávka byla výbuchem dlouho zdržovaného pobouření mas, nikoli vědomě vedeným a plánovitě organisovaným bojem dělnictva o dobytí politické moci.

V době, kdy boj dělnictva v českých oblastech vrcholil, vystoupila také německá levice. 12. prosince postavila vedení sociálnědemokratické strany před rozhodnutí, chce-li být solidární s českým proletariátem. Němečtí reformisté se tomu vyhnuli prohlášením, že spor o majetek české sociální demokracie se německého dělnictva netýká, a tak se postavili zjevně proti boji. Proto se německá levice rozhodla proti stranické disciplině prohlásit stávku i v německých obvodech. 13. prosince začalo stávkovat celé Liberecko, přidal se Chomutov, po něm Most a postupně i jiná německá místa. V Mostu došlo při dělnické demonstraci ke krvavé srážce, v níž bylo zabito československými biřici 8 dělníků.

Tehdy byla stávka v plném proudu, ale zároveň se blížila ke konci. Česká levice dobře nevěděla, oč vlastně svým bojem usiluje. Heslo obrany Lidového domu se ukázalo nedostatečné, když samo dělnictvo zašlo dále a v jeho boji se samovolně vyskytla otázka převzetí moci, která v některých místech se skutečně octla v rukou dělnictva na několik dní. Když boj začal, nevěděla levice dobře, jak je rozsáhlý, jak jej vést, ani jaké jsou jeho cíle. Nedovedla vést hnutí nejen organisačně (boj v jednotlivých oblastech nebyl veden z ústředí), ale ani politicky. Vidouc, že boj vyrůstá nad původní hesla, poznala levice, že musí rozšířit jeho politický obsah. Proto vydala večer 10. prosince provolání, v němž byla dána pro vedení boje směsice nejrůznějších hesel. Byly v něm tyto požadavky:

Zastavení persekuce, vyklizení Lidového domu, propuštění zatčených, odstoupení vlády Černého, zastavení konfiskací, zřizování závodních rad, možnost nahlížeti do obchodních knih, 30% zvýšení mezd tam, kde jsou pokladní hotovosti, kontrola zásobování, vánoční přídavek dělníkům, zabrání přebytečných obytných místností.

A úplně v duchu ideologie levé sociální demokracie, která se v té pestré směsici projevovala, vyzváno v témž prohlášení dělnictvo, aby začalo socialisovat, »aby vláda a parlament už nemohly socialisaci odkládat«. Takový byl bojovný program, jímž levice chtěla politicky rozšířit hnutí. Když vedení jednalo tak bez plánu, je pochopitelné, že hnutí, nemající pevného vedení, začalo ochabovat. Už 14. prosince nastal odliv. Dělnictvo se vracelo do práce, stávka ochabovala a 16. prosince byla oficielně skončena. Po stávce začal brutální teror měšťáctva, vůdcové stávky byli vyházeni z práce a tisíce bojovníků vydány třídní justici. Sociálnědemokratický tisk začal štvát jako divý. »Dokazoval«, že všeobecná stávka ochabovala a 16. prosince byla oficielně skončena.

Nicméně přes všechny nedostatky a neplánovitost měla stávka kladné výsledky. Český proletariát prodělal v otevřeném boji první zkušenosti. Význam stávky, znamenající dějinný pokrok, lze stručně shrnouti takto:

1. Měšťácká demokracie, která vystoupila proti bojující dělnické třídě se zbraní, se odhalila před širokými vrstvami, a československé dělnictvo si uvědomilo, že je to zahalená kapitalistická diktatura.
2. Pravice sociálnědemokratická, uloupivši pomocí měšťáckých soudů a policie pražský Lidový dům, ukázala, že je zjevným spojencem měšťáctva a měšťácké státní moci, a že je s vládnoucí třídou spolčena na život a na smrt. Také německá sociální demokracie, tvářící se levě, byla odhalena jako spojenec českých reformistů.
3. Československé dělnictvo užilo po prvé v největším rozsahu zbraně politické hromadné stávky a naučilo se chápat význam tohoto způsobu boje proletariátu.
4. Boj místy zaběhl daleko přes původní cíl a vyskytla se již otázka revolučního dobytí moci proletariátu. Odzbrojením vojenských oddílů, socializováním a obsazením závodů a velkostatků, docela spontánně během boje, přenesen boj na vyšší úroveň a široké vrstvy poznaly, že rozhodnutí se může přivodit jen vítěznou proletářskou diktaturou.
5. Z popudu německé levice se spojili němečtí proletáři ze severních Čech s českými. Na pořadu dne se octla otázka mezinárodního spojení československého proletariátu.
6. Největší slabinou boje bylo, že nebylo jednotné komunistické strany. Marxistická levice nevěděla, co vlastně má dělat, neměla v tom boji politického cíle, ani nedovedla organisovat hnutí v jednotlivých oblastech z jednoho ústředí. Ač sama boj vyhlásila, byla jeho rozsahem překvapena.

Nedostatek uvědomělé komunistické strany byl největším nedostatkem boje a proto z prosincové stávky vyrostlo heslo československého proletariátu:
vytvořit jednotnou Komunistickou stranu Československa.