Smyslem tohoto stručného souboru „podčárových“ poznámek není suplovat celostné zvládnutí tak závažného tématu, jakým jsou rozdíly mezi komunistickou a sociálně demokratickou (sociáldemokratickou) větví socialistického hnutí (ve smyslu Meyerovy terminologie)......Jejich skromná ambice má odlišný motiv: snaží se být pokusem o postižení obsahu základních souvislostí spojených s kontinuitou dějin naší strany a celého socialistického hnutí a zdůraznit přitom ona bílá místa, která jsou dnes i odbornou veřejností spíše tušena než zkoumána. Schopnost myslet a uvažovat v obecných souvislostech – také historických – je totiž nejzřetelnější slabinou naší současnosti.
Celek socialistického hnutí ani naše strana, ani globální demokratický socialismus při veškeré své rozmanitosti a bohatosti nevyčerpává a vyčerpat nemůže. Působením nejrůznějších poměrů, činitelů i okolností se stalo, že řada pojmů a utrpěných ran zůstává otevřenou otázkou. Paradoxně jakoby se zdálo, že pádem čtyřicetileté komunistické (stalinistické) klauzury a otevřením archivů se situace spíše zkomplikovala než projasnila. Skromným úkolem tohoto stručného textu je pokus o alespoň částečné vyjasnění některých bílých míst v historické paměti české sociální demokracie; bez této historické kontinuity jsou nutně všechny obdobné pokusy na tak nesnadné téma ne zcela dostatečné.
Svou první historickou zkušenost s komunismem udělala naše strana hned na počátku dodnes nepřekonaného rozkolu hnutí. (Posledním, kdo vyjádřil přání po jeho překonání a obnovení někdejší jednoty hnutí, byl někdejší dlouholetý předseda Socialistické internacionály Willy Brandt.)
Kritické období let 1918-1921 bylo zprvu předznamenáno nevídaným počtem růstu členů strany nejen v českých zemích, ale i v ostatních, východních zemích První republiky (zvláště to platilo o Slovensku, kde sociálně demokratické hnutí existovalo v úzké součinnosti s českými soudruhy samostatně již od r. 1905). Poválečný rozvrat, pomalý a navíc diskontinuitní nástup „horké“ konjunktury dvacátých let, provázený vedle politických otřesů i přetrvávajícími zápory tzv. řízeného hospodářství, vysokou nezaměstnaností i polozaměstnanosti, se odrážely na stagnující, stále nízké životní úrovni nejen chudiny, ale i středních vrstev. Přetrvávala šmelina, společenské rozdíly se dále okatě stupňovaly. Naděje, spojované s nástupem demokracie, se záhy měnily v hořkou deziluzi. I když poměry v Československu nedosáhly míry rozvratu, která by byla srovnatelná s prvními lety rakouské První republiky nebo německé Výmarské republiky, byly popsané příznaky dostatečně silné na to, aby statisíce lidí – zhruba třetina společnosti – viděly svůj vzor a svou naději v rodícím se sovětovém leninském Rusku. Co chybělo na přesných údajích a spolehlivých zprávách, více než „nahrazovaly“ mlhavé, spíše iracionální naděje a víra.
Neomezovaly se jen na Masarykovo a Benešovo, ale také Švehlovo Československo. Emisaři vznikající Třetí internacionály – v československém případě nejprve bývalý a potom opět budoucí kladenský sociální demokrat Alois Muna – pronikali postupně do střední a západní Evropy. Situaci v hnutí, rozštěp Socialistické internacionály až do r. 1923 ještě více komplikovala kautskyánská Vídeňská internacionála, jakási „třetí síla“ své doby. Důsledkem tohoto rozporuplného vývoje byl komplikovaný rozštěp hnutí do sítě větších i menších politických subjektů uvnitř socialistického dělnického hnutí, z něhož jen postupně během dvacátých let krystalovaly dvě hlavní politické síly československého socialismu „bez přívlastků“: ČSSDSD (stále si ponechávající v názvu slovo „dělnická“) a tzv. internacionální (tj. spojující všechny komunisticky smýšlející občany První republiky bez ohledu na národnost podle tzv. 21 podmínek Komunistické internacionály) KSČ (i zde se jednalo o neobyčejně komplikovaný vývoj let 1919-1923, který posléze vyústil do stalinizačního V. sjezdu r. 1929 a vedl v první polovině třicátých let k vnitřní i hodnotové krizi této strany).
Hledáme-li specifické české příčiny globálního rozkolu hnutí, nacházíme spíše než ideové a filozofické rozdíly specifické okolnosti naší neopakovatelné národní situace. Zkušenost z rozkolu z r. 1897 a potřeba držet a zachovávat za každou cenu jednotu hnutí se v prvních měsících a letech obnovené české i slovenské státnosti prolínaly úzce nejen se zachováním demokracie, ale i udržením nově se utvářejícího státu. Vedle habsburskolotrinského, nacionalisticky německého a maďarského územního revizionismu a nejasností spojených s dojednáváním mírových smluv druhého versailleského systému se projevoval neméně významný vliv rodícího se bolševického státu. Srovnatelně rozporuplný byl i vnitřní vývoj socialistického dělnického hnutí ve všech jeho základních proudech: anarchistickém, vznikajícím komunistickém, sociálně demokratickém i národně socialistickém. Osciloval od integrujících snah po sjednocení hnutí až po tříštění do mnoha politických subjektů (v tomto ohledu se nabízí výstižné srovnání s českým (českoslovernským) politickým polistopadovým vývojem let zhruba 1989-1996).
Uvnitř samotné ČSSDSD vznikla – jak už bylo naznačeno - paradoxní, v budoucnu zřejmě obtížně opakovatelná situace. Zatímco předválečná strana měla zhruba 250 000 členů, bezprostředně po skončení první světové války se ve zprávě pro prosincový XII. sjezd odhadoval jejich počet na 160-180 000 členů. Poválečná všeobecná radikalizace, spojená s rychlým průnikem demokratického socialismu na Slovensko a do Podkarpatské Rusi, zcela zaskočila nepřipravené Němcovo vedení. Na jaře 1920, v době před a po prvních parlamentních volbách, se počet členů odhadoval na 500 - 520 tisíc (zvláště silná byla slovenská zemská organizace se zhruba 170 000 členy, jejíž největší slabinou byla přesnost členské evidence). Během necelých dvou let tak vznikly uvnitř ČSSDSD vlastně dvě nové strany. Mimoto se Leninovi podařilo získat na svou stranu jediného významného člena Druhé internacionály Bohumíra Šmerala. O důvodech jeho obratu (ještě v létě 1918 hájil další trvání monarchie, na němž podle všeho byl také kariérově zainteresován, i když prvotní pohnutkou jeho snah bylo zachování majetku a další existence strany, ale také českého národa) lze i dnes nanejvýš spekulovat; jisté je, že to usnadnilo pronikání radikálních myšlenek, soustřeďujících se na vybudování silného sociálního státu a zevnitř oslabujících integritu nejen ČSSDSD, ale i První republiky jako takové. Obdobný vývoj při podstatně silnější pozici Seligerova vedení probíhal ve stejné době i v československé německé sociální demokracii.
Němcovo vedení ve své většině nebylo s to tomuto neblahému procesu čelit. Teprve v souvislosti s tím, jak se vyjasňovaly skutečné pozice a záměry Kominterny a vyhrotil se vývoj polsko-ruského konfliktu (v létě 1920 se vojska Rudé armády dostala na dosah Varšavy a zdálo se, že jejich postup na západ a na jih bude dále pokračovat při paralelním slábnutí a postupném zániku vnitroruského bílého hnutí, stravovaného vlastními vnitřními slabinami), se ukazovalo, že neběží o nic více ani méně než o úplnou sovětizaci ČSR. To umožnilo rozhodné skupině kolem legendárního Vlastimila Tusara (1880-1924) včas zasáhnout a v září 1920 v úzkém srozumění se Seligerem a Masarykem rozdělením ČSSDSD dobře připravovanou Šmeralovu akci postupně zastavit (zářijová schůzka v hlubušském, tehdy dočasně prezidentském zámku, jehož místo později zaujaly Lány, a následující prosincový tzv. boj o charakter republiky).
Demokratické zastavení hrozící sovětizace na přelomu let 1920 a 1921 ostře polarizovalo dělnické hnutí a osudově oslabilo pozice demokratického socialismu v ČSR (v kontrastu např. s rakouským vývojem). ČSSDSD, i když dřívější pozice už nikdy nezískala, se po nástupu Hamplova vedení v r. 1924 postupně stabilizovala a během třicátých let se česká (československá) sociální demokracie znovu stala vůdčí silou demokratického socialismu. Naopak komunistická větev po prudké kulminaci svého vlivu v polovině dvacátých let začala stagnovat, a i když i ona až do konce prvorepublikového období zůstala silnou, vlivnou politickou silou, k postavení a vlivu, kterými disponovala při svém založení, se nedokázala ani přiblížit. Stalinizace Kominterny i skutečnost, že KSČ chtěla být – a fakticky také byla – pátou kolonou alternativní stalinisticko-komunistické totality (během let 1927-1929 se Stalin stal vítězem boje Leninových dědiců o získání moci) i dlouhodobě působící usnesení VI. kongresu Třetí internacionály (1928), demagogicky označující demokratický socialismus za oporu evropského fašismu pod sloganem neblaze proslulého sociálfašismu, na dlouhá desetiletí nejen vyostřily vzájemné vztahy obou hlavních směrů socialistického hnutí, ale současně znemožnily jakákoliv plodnější jednání o vzájemné spolupráci. Svůj význam mělo i sjednocení československého sociálně demokratického hnutí na počátku r. 1928 na dnes neprávem zapomínaném smíchovském manifestačním sjezdu i vnitřní cílevědomé programatické propojování všech stran socialistického bloku na přelomu dvacátých a třicátých let ještě před plným propuknutím Velké hospodářské krize v letech 1928-1931 (v ČSR 1929/31-1934/37).
Naopak srozumění, sdílené jak socialistickým, tak občanským blokem (vedeným českými a slovenskými agrárníky) umožnil za cenu i krajně nesnadných a nepopulárních kompromisů a nekonvenčních prvků tzv. silné demokracie vybudování silného státu, který jako jediný ve střední Evropě byl s to odolat vlně rychle se prosazujících totalitních a autoritativních režimů. Důležitou úlohu přitom sehrálo levicové politické seskupení kolem obou protagonistů zahraničního prvního odboje a pozdějších prezidentů Masaryka a Beneše známé pod označením Hrad. Právě postup a politická nezištnost a v našich poměrech nevídaná velkorysost Tusarovy skupiny na počátku této cesty měly pro nespornou historickou úspěšnost tohoto pozoruhodného experimentu podstatný, možná až rozhodující spoluvliv.
Masarykova a Benešova republika tak s vydatným přispěním také odborného zázemí socialistického bloku povýšila základní symboly hnutí na plnohodnotnou součást politické i kulturní krajiny meziválečné ČSR (platilo to např. mj. i o rudých praporech, tradičních revolučních písních, propagaci hnutí i prvních průnicích keynesiánského národohospodářství po r. 1929, jež bylo mj. spojováno s Benešovou osobností; být levicovým bylo mezi tehdejšími mladými považováno za normální). Svou ideovou sílu byla s to vyzařovat i do svého nejen malodohodového okolí a po r. 1933 se stala klíčovým evropským útočištěm antifašistického německojazyčného exilu. Mnichovská globální katastrofa nebyla dílem její vnitřní slabosti, ale fatálního selhání západních demokracií, krátkozrace rezignujících na myšlenku kolektivní bezpečnosti, jež se v tomto ohledu paradoxně spojily s fašistickými režimy antikominternovského bloku.
Fašizace Evropy a zejména nástup militantního Hitlerova režimu přinutily i KSČ k postupnému opouštění neobhajitelných avanturistických závěrů VI. kongresu. Šlo však spíše o vnějškový než skutečně přepodstatňující vliv (jak naznačují rozporuplné reakce a kroky KSČ např. kolem Benešovy prezidentské volby na přelomu let 1935-1936). Nejvíce se to projevilo po podpisu paktů Molotov-Ribbentrop (srpen 1938) a Stalin-Hitler (září 1938), jež v letech 1939-1941 vedly k první sovětizaci nejvýchodnější části střední Evropy. Známky tohoto skutečného sovětského postoje ovšem poznamenaly i rozporuplné vyznění Slovenského národního povstání, nedemokratickou anexi Podkarpatské Rusi a v ČSR posléze vyvrcholily únorovým zvratem r. 1948. Druhoodbojové iluze o vnitřní demokratizaci Stalinova režimu i Kominterny byly silným pomocníkem tohoto historicky druhého, a tentokrát úspěšného pokusu o sovětizaci ČSR, ale i demokratického socialismu, ale také často lidskou tragédií idealisticky založené části dobového třetirepublikového kryptokomunismu.
I v tomto období byla činnost ČSSDSD prostředkována řadou silných osobností. Především to platí o nedoceňovaném odborářském funkcionáři a řediteli prvorepublikové Ústřední sociální pojišťovny Antonínu Hamplovi (1875-1942). Mimořádnými znalci sociální problematiky byli předseda největší prvorepublikové odborové ústředny Odborové sdružení československé Rudolf Tayerle (1877-1942) a předčasně zesnulí ministr a předseda Mezinárodního výboru nemocenských pokladen Lev Winter (1876-1935) a mimořádně nadějný hospodářský odborník Jindřich Fleischner (1879-1922).
Na mezinárodním poli, v Socialistické internacionále, hájil zájmy strany po dlouhá desetiletí rozevlátý plamenný řečník a dlouholetý předseda Senátu Národního shromáždění, jeden z mužů 28. října František Soukup (1871-1940). Přední představitel slovenských sociálních demokratů a dlouholetý ministr školství, s jehož působením jsou přímo i nepřímo spjaty diskuse o stavu a budoucnosti vzdělávacích systémů, byl vysokého věku se doživši vášnivý přívrženec česko-slovenské vzájemnosti Ivan Dérer (1884-1973). Citlivé zahraniční diplomatické poslání během vrcholné fáze mnichovské krize svěřil prezident Beneš dalšímu hospodářskému odborníkovi strany, paralelnímu ministrovi prvorepublikových i exilové londýnské vlády Jaromíru Nečasovi (1888-1945). Pominout nelze ani tvůrce Velké Plzně starosty Luďka Pika (1876-1948) a Velké Ostravy Jana Prokeše (1873-1935).
Odborné zázemí profilovali profesor proslulé Vysoké školy obchodní Josef Macek (1887-1972), vynikající programatik skupiny Dělnické akademie filozof Josef Fischer (1891-1945) a jeho profesní kolega Emanuel Rádl (1873-1942), ale také skvělí novináři prvorepublikové redakce Práva lidu Josef Stivín (1879-1941), střídavě v ČSR a v USA činný Josef Joe Martínek (1889-1980) a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert (1901-1986). Vřelými zastánci německo-české vzájemnosti a zanícenými obránci československé demokracie v třicátých letech byli předseda německé sociální demokracie v ČSR (DSAP) Ludwig Czech (1870-1942) a její dlouholetý generální tajemník Siegfried Taub (1876-1946). Mezi hrdiny prvního a druhého odboje patří mj. čestné místo zpravodajci a politickému vězni padesátých let Emanuelu Viktoru Voskovi (1875-1960), pedagogovi a publicistovi Volfgangu Jankovcovi (1896-1944) či talentovanému právníkovi Karlovi Bondymu (1906-1945). Dědici odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, kde tyto osobnosti během druhého odboje zpravidla působily, byli členové ne tak známé organizace Rada tří; v jejím nejužším vedení působil moravský sociální demokrat Josef Grňa (1897-1967), rovněž perzekvovaný v padesátých letech. Předním stihatelem válečných zločinců byl londýnský generál justiční služby Brňan Bohumil Ečer (1893-1954).
Ve výčtu těchto jmen by bylo možné dále pokračovat; vždyť formátu a úrovně, které by je k tomu opravňovaly, dosáhly desítky a stovky dalších českých, slovenských i německých sociálních demokratů domácích či krajanských.
Česká sociálně demokratická zkušenost se vztahem ke komunismu má ještě jednu tragickou zkušenost: příběh osudného spojenectví s KSČ (1944-1954). Naivní pominutí rozporuplných postojů KSČ z let 1939-1941, odrážející vliv paktů Molotov-Ribbentrop (srpen 1939) a Stalin-Hitler (28. září 1939), provázené přesvědčením, že oběti a hrůzy druhé světové války sjednotily obě strany k budování společnosti sociálně spravedlivé smíšené ekonomiky (neomezovalo se zdaleka na sociální demokraty a sdílela je drtivá většina tehdejší společnosti), se poměrně záhy vymstily. Uvnitř ČSSD vznikla fierlingerovská kryptokomunistická agentura, která přivedla stranu nejprve k volební porážce v posledních demokratických volbách roku 1946 a po porážce fierlingerovské agentury na brněnském sjezdu v listopadu 1947 až na pokraj rozpadu. Po únorovém zvratu, který nesl některé znaky puče, byla oslabená strana, vyloučená na jaře 1948 z rodící se Socialistické internacionály, protiprávně v rozporu s organizačním řádem (stanovami) i precedentem (transformace Československé sociálně demokratické strany dělnické do Národní strany práce v listopadu-prosinci 1938) „sjednocena“ (zglajchšaltována) 27. června 1948. Kontinuita české sociálně demokratické zkušenosti tak přešla od 24. dubna 1948 na exilovou stranu.
Úloha trojského koně poznenáhlé sovětizace československé společnosti, kterou KSČ přisoudil a posléze i vnutil Stalin, posléze vyústila po prvních obětech prvních zločinných politických procesů v polovině 50. let k boji s tzv. sociáldemokratismem v rámci zvláštní vlny obdobně „vyráběných“ procesů i dalších forem protiprávní (a v mnoha ohledech i protiústavní – míněna komunistická ústava 7. května z r. 1948) perzekuce (termín je pozdním dědicem jiné floskule stalinistického komunismu - „sociálfašismu“). Naše strana měla být zcela vymazána z české historické paměti.
Jedině tak je také možné pochopit, že to byla právě sociální demokracie, která se stala předmětem systematického útoku gottwaldovské éry vypjatého stalinistického komunismu. První sociální demokraté byli postiženi již v samém úvodu tzv. výroby protiprávních politických procesů: v procesu Horákové byli odsouzeni k těžkým trestům dlouholetý generální tajemník hamplovské éry Vojtěch Dundr (1879-1957) a znalec ústavního práva a jeden z vůdčích představitelů pokusu o obnovu ČSSD v r. 1968 univ. prof. Zdeněk Peška (1900-1970) a k trestu smrti např. členové Nechanského ilegální rezistentní skupiny, mj. jedna z vůdčích osobností pražského Květnového povstání českého lidu Jaromír Nechanský (1916-1950) a ještě mladší student právnické fakulty Veleslav Wahl (1922-1950). Po r. 1950 se pozornost vražedné mašinérie zaměřila na příslušníky jiných politických směrů, aby se k ní vrátila – prakticky jako v poslední zemi sovětového „vnějšího impéria“ – v polovině padesátých let minulého století. Celkem prošlo komunistickými žaláři zhruba 4-5000 sociálních demokratů, mezi nimi voják druhoodbojové západní armády, vůdčí osobnost pokusu o obnovu z r. 1968 Zdeněk Bechyně (1905-1974), jeho blízký spolupracovník a přítel filozof a pedagog Jaroslav Kohout (nar. 1924) či třetí předseda exilové strany Karel Hrubý (nar. 1923). Specifickým případem je osud posledního demokraticky zvoleného předsedy klasické strany Bohumila Laušmana (1903-1963), uneseného agenty StB ze západních zón Rakouska do Prahy, který zahynul za dosud nevyjasněných okolností v ruzyňské věznici těsně před svým propuštěním. Podobně byl poznamenán i osud šéfredaktora obnoveného exilového Práva lidu Jiřího Loewyho (1930-2004).
V tomto seznamu žalu a němé úcty by bylo možné dále pokračovat; byly by to stovky a tisíce jmen hrdinů prvního i druhého odboje, předních činitelů První i Třetí republiky, jmen více i méně známých, vždy však úcty a piety hodných.
Ještě sporněji vykládaným a dodneška nepochopeným jevem je historie a význam sociálně demokratického poúnorového demokratického exilu. Podle Benešových představ měl mezi jeho vůdčí představitele patřit prezidentův válečný osobní tajemník profesor Edvard Táborský (1910-1996), který patřil i mezi členy Klabanova obnovovacího výboru na přelomu let 1989-1990. Dlouholetým místopředsedou Rady svobodného Československa byl skutečný hrdina únorového převratu a druhý předseda exilové strany, hrdina druhého odboje Václav Majer (1903-1972); v druhém období Rady svobodného Československa, charakterizovaném změnou v předsednické funkci, v níž zestárlého Petra Zenkla nahradil národně socialistický politik mladší generace Mojmír Povolný, zastupovali stranu spoluzakladatelé tigridovské revue Svědectví profesor Jiří Horák (1924-2003), předseda obnovené ČSSD v letech 1990-1993, a hrdina druhého odboje, syn jednoho z nejlepších prvorepublikových generálů, legionáře Borise Vojtěcha Luži, Radomír Luža (nar. 1922), mj. historik mezinárodního věhlasu, rovněž činný při polistopadové obnově ČSSD. Třetí předseda exilové strany, předseda prvorepublikového Svazu sociálně demokratického studentstva a její dlouholetý zahraniční tajemník (1945-1973) Vilém Bernard (1912-1992) byl zakladatelem a vůdčím představitelem střechové organizace exilových sociálních demokracií zemí někdejšího východního bloku, Socialistické unie střední a východní Evropy (působila v letech 1949-1989 uvnitř Socialistické internacionály).
Do vývoje moderního světového designu plodně zasáhl tvůrce obálky již zmiňované revue Svědectví světově proslulý všestranný výtvarník a designer Ladislav Sutnar (1897-1976). Mezinárodního ohlasu nabyl i odborník na oblast sociální politiky a odborářských nekomunistických aktivit, sociolog a estetik Jiří Veltruský (1919-1994). Specifickou vědní disciplínu, historickou sociologii, spoluzaložil a rozvinul ústřední programatik druhého období exilové strany profesor Jaroslav Krejčí (nar. 1916). Opominout nelze ani jiného významného historika dějin XX. století, českého sociálního demokrata německé národnosti, někdejšího osobního tajemníka Ludwiga Czecha a pracovníka zázemí londýnské exilové vlády Johanna Wolfganga Brügla (1905-1986).
Z uvedených fakt je více než zřejmé, že česká sociální demokracie, věrna odkazu především dělnických lidí práce, patřila k těm, kdo v boji proti všem formám totality osudového půlstoletí přinesli největší oběti. Nikdy však přitom nerezignovala na svůj alternativní levicový diskurs a nikdy také neztratila povědomí o více než stoleté soustavné kontinuitě svých snah, věnovaných soustavnému posilování pozic lidí práce. Výstižně tuto zkušenost, tento směr soustavného integritního ideového směřování české sociální demokracie v doslovu prvního, londýnského exilového sborníku z r. 1958 vyjádřil jeho pořadatel, brněnský sociální demokrat Adolf Mokrý (1900-1978): „… a ukázat, jak ve všech z nich osou vnitřního života strany i její působnosti navenek od počátku byla a dodnes zůstala myšlenka politické demokracie. Ta byla a je neměnným rámcem, do kterého generace sociálních demokratů vkládaly své dobové formulace socialistického programu. Pro tuto myšlenku podstupovala strana na vnitřní i vnější frontě ve všech svých údobích otřesné krize i dlouhé boje, aby jí vždy, třeba za cenu těžkých obětí a ztrát, zůstala věrna. Aby byla a zůstala stranou, která nezadala ničemu ze svého názvu, ať se jmenovala sociálně demokratická strana českoslovanská, československá sociálně demokratická strana dělnická nebo československá sociální demokracie. Aby byla a zůstala stranou hájící práva národa, vyznávající potřebu mezinárodní socialistické solidarity, stranou demokratickou a tím vším záštitou lidí práce a bojovnicí za jejich lepší budoucnost.“
Dosavadní úvahy si všímaly konkrétně historického momentu ve vztazích a postupně vznikajících rozdílech mezi sociálně demokratickým a komunistickým směrem uvnitř socialistického proudu. Pochopit je hlouběji a soustavněji znamená věnovat pozornost i vzájemným podstatným diferencím programatickým a ideovým.
Nesporně klíčovým slovem je pojem marxismu. Slovo a úsilí, kdysi uctívané až nekriticky nábožně, se neblahým působením stalinistického komunismu převrátilo ve svůj opak. Nemá cenu zakrývat, že výkon obou přátel – Karla „Charlese“ Marxe (1818-1883) i Bedřicha „Freda“ Engelse (1820-1895), celek marxismu, patří k nejpozoruhodnějším výkonům lidského ducha vůbec. V exilovém sborníku Mokrého z r. 1958 tehdejší redaktor Radia Svobodná Evropa Miloš Vaněk výstižně uvedl: „…marxism v našich zemích nenašel ani jediného následovníka, který by byl býval schopen ovládnout Marx-Engelsův dialektický systém v jeho dějinně filosofických, sociologických, hospodářsko-teoretických a politických důsledcích, aplikovat jej na rozbor českých nebo slovenských dějin a vůbec nějak „tvořit“ v duchu marxistické teorie“ a podnětně upozornil na závažnou mnohostrannost Marxova odkazu: „Marx dějinný filosof, sociolog, třídní ideolog, národohospodářský historik a teoretik, Marx politik, stratég a taktik dělnického hnutí, Marx jako prorok odhadující budoucí vývoj společnosti a hospodářství zůstal – až na Masarykovo dílo z r. 1898 – až podnes – naší kritikou nepovšimnut, nekontrolován, nezhodnocen co do své dobové podmíněnosti, co do filiace svých názorů a co do konfrontace svých proroctví se sociometrickými výtěžky pozorování moderní společenské skutečnosti“ i na skutečnost, že „… Nám dnes připadá zdánlivě daleko snadnější úkol zabývat se politickými závěry Marxovými, zejména jeho zásadním, integrálním revolucionismem, který byl Engelsem r. 1895 zrevidován ve prospěch parlamentní legality, to jest demokratického evolucionismu.“
Pokusíme-li se zobecnit stále inspirativní Vaňkovy postřehy, můžeme – opět za cenu určitého zjednodušení – konstatovat existenci dvou marxismů: konspirativního leninského vycházejícího z ahistorické aktualizace Manifestu komunistické strany, který je plodem pozdního feudalismu a konspirativního věku občanské revoluce (obdobné postupy užívali tehdy i liberálové v zaostalejší části Evropy) a demokratického marxismu Engelsovy závěti z r. 1895 hlásícího se k demokracii a zobecňujícího zkušenosti z přece jen uvolněného režimu pobismarckovského hohenzollernského Německa. Engels tu navazuje i na svou a Marxovu pozitivní exilovou zkušenost z Velké Británie i z praxe, kterou si osvojili na jednáních průkopnické První Internacionály zhruba v letech 1864-1872. Jinak řečeno: demokratičtí socialisté Marx a Engels si osvojili demokratické postupy a zásady svobodného vědeckého bádání a vždy žili a tvořili s vědomím, že jsou jedni z mnoha uvnitř hnutí obdobně jako jejich dědicové Kautsky a Bernstein, kteří ovšem úrovně svých učitelů nikdy nedosáhli. Tento proces před časem (r. 1977) výstižně postihl někdejší dlouholetý předseda Socialistické internacionály a SPD a současně i spolkový kancléř Willy Brandt: „Velikost a dlouhá doba působení Marxova díla spočívá ovšem nakonec na tom, že spojoval sílu a analytické ostří průkopníka a vědeckého myslitele s vášní proroka, který kázal vysvobození na tomto světě. Přitom vědecká práce v analýze soudobého kapitalismu sdílela osud jiných průkopnických vědeckých výkonů. Nejprve byla odmítána, pak stále více uznávána, pak byla integrována do celku moderních společenských věd a nakonec skutečně vývojem společnosti v důležitých částech překonána.“ Proto byl marxismus posléze obsahově – doposud ne v metodě – převrstven dalším vývojem společenských věd. Démonizace obou myslitelů, jejichž nesporný přínos ocenil před sto lety v českém prostředí již Masaryk, je jen stejně nepřijatelným rubem jejich nekritického uctívání. Dnes proto oprávněně mluvíme o marxistickém dědictví.
S marxismem úzce souvisí pojem třídního boje. Tvrzení, že Marx s Engelsem jsou jeho tvůrci, je politováníhodným omylem: je již zapomenuto, že byl vytvořen starými liberály první poloviny 19. století. Marx tento pojem převzal a ovšem dovedně uvedl do nových souvislostí svého myšlenkového systému. Jeho základní slabinou je však okolnost, že výchozí pojmy – třídy, třídní boj, třídní protiklad, nikdy nebyly ani marxisty, ani jiným myšlenkovým směrem přesně definovány. Pojem tak vlastně zastaral už v okamžiku svého objevení a nikdy nepřekonal stadium v podstatě publicistického popisu mj. proto, že teorie sociálně ekonomických formací i sám jejich pojem a koncept nikdy nebyl ze zárodečného stadia pojetí svého objevitele dále přesvědčivě rozvinut. Nezbývá než použít historický pohled a konstatovat, že třídní boj je zobecnělou konkrétní zkušeností klasických socialistů zejména 19. století z průběhu leckdy krutě probíhajících hospodářských bojů za prosazení bezpečnosti práce, osmihodinové pracovní doby, odstranění dětské práce, zrovnoprávnění muže a ženy ad. Takto ho pojednává ještě v roce 1938 ve své Revoluci práce František Soukup a v tomto smyslu se k němu hlásilo i hamplovské vedení klasické strany.
Výkladem výchozích rozporně chápaných základních pojmů se dostáváme k pojmu zvláště palčivému: k modernímu komunismu, jak ho z neurčitých tendencí První a Druhé Internacionály vytvořil a institucionalizoval po první světové válce ruský sovětský politik a zakladatel sovětového režimu Vladimír Iljič Uljanov-Lenin (1870-1924), těžce platící v závěru svého života za osudové chyby, kterých se dopustil po říjnovém převratu r. 1917. Základní fakta a souvislosti pregnantně osvětluje ve exaktní formulaci znovu Miloš Vaněk: „Lenin mocným vymrštěním sebe sama nad hladinu společenské skutečnosti ztotožnil třídní instinkt dělnictva se svým vlastním, osobním revolučním instinktem. Výsledek: Leninova osobní despocie. Válečný komunism financovaný divokou peněžní inflací a doprovázený konfiskacemi potravin u zemědělců; chiliastický pokus o odstranění peněžní soustavy; občanská válka; povstání dělníků a námořníků v Kronštadtu; po něm pak návrat k stabilisované peněžní soustavě a vůbec ústup směrem k neokapitalismu „nové hospodářské politiky“. Čili klasický sled heterogenie revolučních cílů. Nás v této souvislosti zajímá, kolik z tohoto voluntaristického vypětí chiliastické zvůle bylo inspirováno učením Karla Marxe a kolik bylo vlastním přínosem Lenina? Marx, jak známo, odmítal „spisovat recepty pro kuchyň budoucnosti“ čili formulovat programy pro „den po sociální revoluci“. Přece však Lenin právem slyne co marxista. Vybral si leninské hrozinky z Marxova koláče.“ (Obdobně jako je Lenina potřeba odlišovat od Marxe, není možné mechanicky ztotožňovat Lenina se Stalinem a Stalina s Mao-Cetungem, i když vnitřní systémové vazby, vedoucí k známým obecně systémovým znakům tzv. diktatury proletariátu, zůstávají mimo diskusi.)
Politickým ztělesněním této tendence se v naší zemi stala Komunistická strana Československa, jež sama prošla vnitřním velmi rozporuplným vývojem plným bojů mezi jejím původním šmeralovským radikálním socialismem a posléze zvítězivší stalinistickou bolševizací. Ani ona se však přes všechna okázale proklamativní prohlášení nikdy zcela neodpoutala od svých sociálně demokratických kořenů.
Blízkost obou hnutí v tradicích a symbolech je větší, než se dnes obecně tuší a připouští. O to protikladnější je praxe a výklad těchto symbolů. Stivínův postřeh z jednání XV. sjezdu r. 1927 si i nadále uchovává svou působivou přesnost: „Když vezmeme dějiny socialismu od prvního pokusu o vytvoření Internacionály v letech šedesátých až po naše doby, tu vidíme, že se stále v Internacionále I., II. a také v jednotlivých dělnických stranách, v sociální demokracii československé a také v celém hnutí rakouském vždy objevovaly dvě tendence, dva směry, které nakonec vyvrcholily ve dva směry dělnického hnutí, kterým jest dnes na jedné straně sociální demokracie a na druhé straně komunismus. A my jsme povinni nejen sobě, ale i příštím generacím setrvati na této nastoupené cestě.“
Sociálně demokratický vývojový přístup, založený na až ortodoxně (pravověrně) hájených demokratických přístupech neustálého dialogu a dosažitelných reforem, osvojovaných po předchozím dialogu souhlasně demokraticky většinou společnosti, dnes spojený i s pochopením skutečnosti, že eschatologizující pojem „konečného cíle“ je protismyslný ve své podstatě, je v ostrém protikladu zejména se stalinskou verzí komunismu, vyrůstajícího z tradic ruského narodnictví, z tradic konspirace, spiklenectví a soustřeďujícího veškerou svou energii na okamžik převzetí moci. Obdobně rozporuplně je vykládán i pojem zespolečenštění, který je také protikladem sociálně demokratického pojetí samosprávy práce a komunistického zestátnění, vyúsťujícího do v podstatě přídělové ekonomiky válečného řízeného hospodářství, poprvé uplatněného monarchistickým Německem během první světové války. Protikladná je nebo byla i praxe obou systémů: vývojový realismus demokratického socialismu uskutečňujícího konstruktivně dosažitelné cíle a v podstatě oligarchický voluntarismus stalinistického komunismu, vedoucí nezřídka k ještě větším ztrátám, než byly ty, které v minulosti způsobil klasický kapitalismus 19. a počátku 20. století. Zvlášť názorně je tato rozpornost vyjádřena srovnáním demokratické společnosti naší současnosti a institucionalizovaného sovětského státního zločinu, klasicky ztělesněného stalinskými procesy 30. a 50. let a ideologiemi zejména stalinismu a ještě více čínského maoismu. Stupňující se rozklad systému poznamenal v devadesátých letech – a v lecčems velmi citelně poznamenává i dnes – realitu postkomunistické (postsovětské, postjugoslávské) části Evropy.
Současný globální, evropský i národní komunismus se dostal po vyhasnutí stalinistického virtuálního mýtu do dlouhodobé defenzívy. Voluntarismus a subjektivistický avanturismus, odrážející hodnotové orientace raného industrialismu klasického kapitalismu z přelomu XIX. a XX. století a tehdejších nově se industrializujících zemí (např. stolypinovského carského Ruska), narazil na své historické limity. Hnutí, které se na rozdíl od stran demokratického socialismu dosud nebylo s to sdružovat na globální a kontinentální úrovni (od zániku Kominterny uplyne zanedlouho 65 let), si nicméně v některých zemích uchovává poměrně značnou politickou sílu a zůstává v takových případech nepominutelným společenským činitelem.
Čas smíření nebo pragmatických postojů, srovnatelný s časově dřívějším vývojem názorů a vztahů demokratického socialismu k církvím i konzervatismu obecně, nepochybně přichází i v naší zemi. Nesnadné zadání, založené jak na praktickopolitické potřebě dne i volebního období, tak na případných programových průnicích nebo relativních blízkostech, nejenže je v zájmu celé společnosti, ale také navazuje na naše novodobé historické tradice (je málo známé, že TGM i EB počítali s KSČ jako možným koaličním partnerem až do počátku r. 1926, tj. do vynuceného Šmeralova „vypovězení“ do exekutivy Kominterny v Moskvě podobně jako Hamplovy pověstné výzvy o návratu z vandru domů z téže doby). Na tomto přístupu bezprostředně závisí i schopnost ČSSD dlouhodobě prosazovat levicové jádro svého programu a pružnost a nápaditost, jež jsou nezbytné při hledání a nacházení ideových pojítek, udržujících pohromadě velmi rozmanitý elektorát, který se tak či onak k ČSSD hlásí nebo je oslovitelný sociálně demokratickými myšlenkovými hodnotami a cíly.
Být pragmatický však znamená ideově ještě více. Znamená to neopakovat chybu našich předků, soustavně sledovat vývoj nejen uvnitř KSČM, ale přiměřeně i v dalších současných komunistických stranách Česka a nenechat se přitom mýlit jejich současnou zanedbatelnou početností i vlivem. Jakkoliv se v dohledném čase našich životů nemusíme obávat návratu čtyřicátých let, příklad nedávno založené německé Levicové strany by také nás neměl nechávat lhostejnými.
Masarykova dělnická akademie, Jiří Malínský, 28. září 2007
MY A ONI: K základním rozdílům mezi komunistickou a sociálně demokratickou levicí
