Obrat k masám

Rok 1921 byl rokem důležitého obratu v Kominterně, provedeného pod vedením Leninovým. Mohutná revoluční vlna, vzedmuvší se ke konci války, začala opadávat. Koncem roku 1920 a počátkem roku 1921 došlo k posledním hromadným bojům, jež byly výsledkem prudké revoluční krise, propuknuvší hned po válce. V Itálii zabíralo dělnictvo továrny, v Československu se dělnické hnutí rozmáchlo k prosincové stávce, v Německu bylo mohutné březnové povstání proletariátu. Boje v Československu a v Itálii svědčily o tom, že nově vzniklé komunistické strany nedovedly ještě vést revoluční masové hnutí. Tak byl proletariát poražen, jednak zradou sociální demokracie, jednak proto, že komunistické strany či levé sociálnědemokratické strany, jsoucí na cestě do Komunistické internacionály, nebyly ještě zralé k splnění svého dějinného poslání.

Ještě důležitější než toto poučení byla zkušenost z německého březnového povstání. V německé KS. vyvolal tento boj dělnictva názor, že komunistické strany, jako menšina dělnické třídy, by mohly, užívajíce důsledně útočné taktiky, začít rozhodující boj o moc. Pro tyto tendence hrozilo roku 1921 nebezpečí, že se komunistické strany isolují od dělnických mas a tím ztíží vítězství dělnictva. Nebezpečí bylo tím větší, že roku 1921 bylo již zřejmé, že měšťáctvo sice není s to, překonat krisi kapitalistické soustavy, ale že pomocí protirevoluční sociální demokracie a pro politické a ideologické slabiny komunistických stran již dovedlo odrazit první útok revolučního dělnictva. V Bavorsku a v Uhrách byly republiky rad utopeny v krvi. V Německu skončily roku 1920 bezvýsledně, zradou sociální demokracie, boje dělnictva proti Kappově puči, které vyvrcholily utvořením rudé armády v Porúří.

Tyto zkušenosti přiměly ke změně postupu. Komunistická inter-nacionála pochopila ze zkušeností z velikých historických bojů dělnictva v letech 1918—1920, že další vývoj proletářské revoluce závisí na schopnosti komunistických stran, dobyti většiny dělnictva a vést ji do boje proti sociální demokracii. Když se vytvořily komunistické strany a byly už hodně vyčištěny od oportunistických živlů, stalo se životni otázkou revoluce, udělat komunistické strany opravdu masové. Tato přeměna se musila stát v době, kdy měšťáctvo s pomocí sociální demokracie odrazilo první útok revolučního proletariátu a začalo samo útočit na dělnictvo. Tehdy bylo úkolem komunistických stran, aby seskupily dělnictvo k odražení útoků kapitalismu a k zahájení protiútoku proletariátu.

Z vývoje mezinárodni situace bylo zřejmé, že kapitalismus nedovedl překonat krise, v níž se octl. Po válce hluboko poklesla pracovní kázeň, výroba velmi pokulhávala za předválečnou, stačil sebemenší popud, aby se proletariát začal bránit. Obávajíc se proletářské revoluce, musilo měšťáctvo udělat dělnické třídě četné ústupky. Mzdy se zvýšily, ač pracovní kázeň poklesla, a přes to, že nedostatečnou směnou mezi městem a venkovem byla oslabena kupní síla nominálních mezd, bylo kupení kapitálu ztíženo velikými daněmi ke krytí zvýšených státních výdajů. Kromě toho bylo měšťáctvo donuceno, udělat dělnictvu i jiné ústupky. V Německu, v Rakousku a v Československu musilo uznat závodní rady, jež ovšem zbavilo jejich revolučnosti vydáním zákona o závodních radách. Z týchž důvodů musilo uznat i osmihodinnou dobu pracovní a provést četná sociálně-politická opatření, aby se dělnictvo uklidnilo. Situace se však změnila, jakmile ustal první útok dělnictva v letech 1918—1920. Když měšťáctvo utišilo pomocí sociální demokracie dělnictvo různými ústupky, bylo postaveno před úkol, obnovit své hospodářství, rozrušené válkou. To bylo ztíženo nedostatečnou možností kupení kapitálu pro valutový chaos i pro četné jiné příčiny. Obnovit kapitalistické hospodářství bylo možné jen prudkým útokem na dělnictvo, za součinnosti sociální demokracie, odstraněním všech revolučních vymožeností dělnictva, které si vybojovalo po válce. Dělnictvo bylo zesíleným útokem kapitálu hnáno do prudkých obranných bojů, které se musily změnit v útočné. Za takových poměrů musil III. sjezd Komunistické internacionály vydati komunistickým stranám heslo: K masám! a uložiti jim, aby vedly dělnictvo nejen do velikých rozhodujících bojů, ale i v denních zápasech za drobné požadavky. Po několika měsících byla nová taktika konkrétně vymezena usnesením rozšířené exekutivy Kominterny, aby se užívalo taktiky jednotné fronty. Podstatou této taktiky bylo, že komunistické strany mají navrhnout dělnictvu jiných stran, aby v boji za denní požadavky postupovalo společně proti kapitalistickému útoku. V taktice jednotné fronty byly zahrnuty i určité návrhy sociálnědemokratickým vůdcům, jít do společného boje, ovšem s podmínkou, že taková nabídka nepovede ke spolku se sociálnědemokratickými vůdci, nýbrž že se jí využije k odhalení vůdců před dělnictvem, že se dělníkům ukáže, jak sociální demokracie nechtěla opravdově bojovat ani pro denní požadavky dělnictva, jen aby kapitalisté mohli obnovit své hospodářství.

Taktika jednotné fronty, jako prostředku k odhalení sociálnědemokratických vůdců a k odtržení dělnictva od sociální demokracie, byla podmíněna objektivní činností sociální demokracie v druhém poválečném údobí. Tehdy šlo o obnovení kapitalistického hospodářství. Sociální demokracie musila změnit taktiku. Zatím co v prvním údobí uspokojila dělnictvo drobnými ústupky, musila v druhém údobí, jako měšťácká dělnická strana, pracující o obnovu kapitalistického hospodářství, zbraňovat i bojům dělnictva za denní požadavky, a byl-li takový boj vyvolán útokem kapitalistů, snažila se rozštěpit dělnictvo, aby byl prohrán. Taktika jednotné fronty nemohla tedy znamenat spolek se sociální demokracií, poněvadž ta, v zájmu obnovy kapitalistického hospodářství, překážela i bojům dělnictva za denní požadavky; účastnila se jich jen, byla-li donucena dělnictvem, a jen s úmyslem, aby boj potlačila. Taktika jednotné fronty by byla musila odhalit sociálnědemokratické vůdce, kdyby byla prováděna správně. Znamenala především semknutí dělnictva k boji za denní hospodářské i politické požadavky. Úkolem komunistických stran bylo, spojit tyto dílčí boje s rozhodujícím politickým bojem a dát mu revoluční perspektivu. Proto musila být tato taktika spojena s heslem vlády dělníku a rolníků, jako agitačním heslem, jež mělo dát dílčím bojům, vedeným v jednotné frontě, revoluční perspektivu. IV. sjezd Kominterny, na němž se jednalo o taktice jednotné fronty a o vládě dělníků a rolníků, prohlásil zřetelně, že heslo dělnicko-rolnické vlády nemá být náhradou proletářské diktatury, že nejde ani dost málo o to, vyhnout se ozbrojenému boji o moc zřízením dělnicko-rolnické vlády na parlamentním základu, naopak, že vláda dělnicko-rolnická je možná jen po svržení panství měšťácké třídy a ozbrojením proletariátu.

Za těchto předpokladů ponechal IV. světový sjezd ovšem možnost, utvořit dělnicko-rolnickou vládu i jako sociálnědemokratickou komunistickou vládu. Kromě toho byly v jeho usneseních některé jiné nejasné a nepřesné formulace, jež si potom pravé živly vyložily tak, jako by IV. sjezd byl prohlásil dělnicko-rolnickou vládu za historický předstupeň proletářské diktatury.

Již na IV. sjezdu se projevily první pokusy pravice, skreslit novou taktiku a vykládat ji jako navázání spojenectví se sociální demokracií. Pravé živly, které se dívaly na sociální demokracii jako na stranu proletářskou, představovaly si již na IV. sjezdu, že dělnicko-rolnická vláda vznikne z parlamentní většiny sociální demokracie a komunistů, a právě to bylo příčinou pozdějšího krachu německé revoluce v roce 1923. Právě proto zdůraznil IV. světový sjezd nebezpečí oportunistického zkažení taktiky jednotné fronty v tom smyslu, že revoluční boj se má nahradit spolkem se sociální demokracií. O tom bylo řečeno v resoluci IV. světového sjezdu:

Existence samostatných komunistických stran a jejich naprostá volnost proti buržoasii a kontrarevoluční sociální demokracii jest hlavní dějinnou vymožeností proletariátu, jíž se komunisté za žádných okolností nezřeknou… Taktika jednotné fronty neznamená na žádný způsob volební kombinace špiček, které sledují ty nebo ony parlamentní účely.

Tytéž taktické problémy, projednávané na IV. světovém sjezdu, stály i před Komunistickou stranou Československa. Po porážce prosincové stávky bylo zřejmé, že měšťáctvo, s pomocí sociální demokracie, odrazilo revoluční útok dělnictva v prvních letech po válce. Prosincovou stávkou vyvrcholil revoluční vývoj po válce, a když byla poražena, zahájilo i české měšťáctvo útok proti dělnictvu. Vývoj v Československu měl zvláštní rysy. Kapitalismus se tu musil organisovat v rámci imperialistického státu, vytvořeného světovou válkou, v němž měšťáctvo národa dříve potlačovaného dosáhlo politické moci a nyní si musilo nadvládu upevnit. Proto se v Československu obnovovalo kapitalistické hospodářství pomocí četných opatření politických a hospodářských, jimiž se měla zabezpečit nadvláda českému měšťáctvu. V prvním československém parlamentu, složeném ze jmenovaných zástupců českých politických stran, nebylo zástupců potlačených národností. V jejich nepřítomnosti byla přijata ústava republiky, jazykový zákon, zabezpečující nadvládu češtiny jako úřední řeči, a četné jiné zákony, posilující národnostní útlak. A pokračovalo se v tom i po volbách roku 1920, kdy se dostalo zastoupení v parlamentu i potlačeným národnostem, s výjimkou Podkarpatské Ukrajiny, neboť nadvláda českého měšťáctva nebyla ještě zabezpečena. Střídající se vlády byly složeny jen ze zástupců českých politických stran a sociální demokracie, která činně podporovala boj českého měšťáctva o politickou a hospodářskou nadvládu. Vydány další zákony, které ji měly upevnit. Vytvořena nová československá měna okolkováním rakouských bankovek; nostrifikovány průmyslové a bankovní podniky; provedena pozemková reforma, jíž byl pozemkový majetek převeden z rukou rakouské feudální šlechty do rukou českého agrárního měšťáctva a českého finančního kapitálu; anulovány válečné půjčky, které mělo většinou německé měšťáctvo; vyhozeno jinonárodní úřednictvo ze státních služeb; rdoušeno školství potlačených národností apod. Těmito opatřeními na potlačení jiných národností se měla zabezpečit nadvláda českého měšťáctva. Ještě ostřeji, než proti německému měšťáctvu, se postupovalo při obnovování kapitalistického hospodářství na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině. Na Slovensku byla většina průmyslu zrušena, takže tam byla hospodářská krise nejcitlivější. S Podkarpatskou Ukrajinou, jíž byla mírovou smlouvou zajištěna vlastní ústava, se zacházelo jako s podrobenou zemí — až do r. 1924 nemohla poslat ani zástupce do parlamentu. Tak tedy byl všeobecný útok kapitalistů nejsilnější na německé, slovenské a podkarpatské dělnictvo; české dělnictvo sice také přišlo o valnou část poválečných vymožeností, ale proti proletariátu druhých národností mělo (aspoň částečně) postavení privilegované. Proto mohla sociální demokracie, dokazujíc, že dělnictvo musí přinést oběti pro »národní svobodu«, připoutat k sobě některé privilegované vrstvy dělnické třídy a tak rozbít jednotnou obrannou frontu dělnictva. Proto se udržovaly oportunistické iluse, vzniknuvší i v revoluční části dělnictva, zejména v českém komunistickém hnutí.

Kapitalistická ofensiva v Československu užívala také jiných metod než v sousedních zemích. České měšťáctvo mohlo v prvních letech po válce vytvořit legendu, že ve všeobecném hospodářském chaosu, v němž je středoevropský kapitalismus, je Československo ostrovem klidu. Vskutku nebylo v Československu některých zjevů poválečné krise, příznačných pro Německo, Rakousko apod. Československé měšťáctvo provádělo politiku, jíž se zabránilo aspoň valutovému chaosu. Provádělo soustavnou deflaci, která vyháněla československou korunu skoky do výše; to sice způsobilo hlubokou hospodářskou krisi, poněvadž zvýšená valuta znesnadňovala soutěž českého měšťáctva na zahraničních trzích, ale zato se zabránilo hospodářskému rozvratu, jaký byl v sousedních státech. Značnou výhodou bylo i to, že Československo, jako vítězný stát, nebylo zatíženo válečnými náhradami. I v průmyslové krisi, která vlivem deflační politiky rostla od roku 1922 lavinově, bylo postavení československého měšťáctva poměrně příznivé, neboť mohlo nejhorší následky převalit na měšťáctvo maďarské a německé.

Ač průmyslová krise a hospodářský rozvrat nebyly v Československu ani zdaleka tak zlé jako jinde, nevzdalo se ani české měšťáctvo prudkého útoku na dělnictvo. Ač byla veliká nezaměstnanost, začalo měšťáctvo snižovat mzdy až o 40%, pod záminkou, že hodnota peněz vzrostla. Začalo to v prosinci 1921 snižováním platů státních zaměstnanců. Po nich přišly na řadu ostatní kategorie. Tehdy se sociální demokracie podjala úkolu, překonávat odpor dělnictva proti snižování mezd. Vyjednávala ve všech pracovních sporech s měšťáctvem na základě snížení mezd, a jen naoko vedla boj o to, o mnoho-li se mají snížit. Souhlas sociální demokracie se snižováním mezd otevřel měšťáctvu volnou cestu k útoku na dělnictvo a umožnil mu napadat jednotlivé skupiny dělnictva, poněvadž sociální demokracie tam, kde mzdový boj byl nevyhnutelný, se všemožně snažila, aby se nerozšířil. Politika sociální demokracie vyvolala veliké pobouření, takže již roku 1922 mohli komunisté dobýt četných odborových organisací, které se postavily na stanovisko Rudé odborové internacionály. Toto připojení dělnictva ke stanovisku ROI bylo sociální demokracii popudem, aby odborové hnutí rozštěpila.

Rozbivše odborové hnutí a podporujíce snižování mezd, rozrazili reformisté v roce 1922 tvořící se obrannou frontu dělnické třídy proti útokům měšťáctva. Nemohli však zabránit, aby se dělnictvo nepustilo do boje i proti vůli reformistických vůdců. Od poloviny roku 1921 byly v Československu ohromné boje proletariátu. (Boj zemědělského dělnictva, boj pražských bankovních úředníků apod.) Hnutí vyvrcholilo na jaře roku 1921 hornickou stávkou, reformisty rozbitou, a ve středočeském boji kovodělníků, který záhy potom vypukl s velikou prudkostí. V něm si vynutili dělníci v Praze jednodenní všeobecnou stávku, přes sabotáž reformistických vůdců. Přes mohutné hromadné projevy pražského proletariátu bylo i toto hnutí zrazeno a skončilo, jako všechny tehdejší boje, všeobecným snížením mezd. Přesto ukázal tento boj veliký účinek propagandy jednotné fronty KSČ.