logo SDS
Dnešní datum: 12. 07. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 29
Prům. 17.7
21 denni
Max. 597
Prům. 478.9

Nyní si čte web : 30 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Strana a odborová otázka

Vydáno dne 15. 01. 2015 (2037 přečtení)

Dvacátá třetí kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931

Jako třetí otázka se na IV. sjezdu KSČ probírala otázka odborová. Musíme se tu zabývat obšírněji vývojem této otázky v Československu, poněvadž v dřívějších kapitolách jsme se jí mohli jen dotknout. Byl-li celkový vývoj KSČ zatížen oportunistickými tradicemi následkem přechodu sociálnědemokratické strany do komunistické, bylo jimi zatíženo ještě více hnutí odborové. V něm nejsou jen proletáři, stojící na komunistickém stanovisku. Odborové organisace jsou hromadné mimostranické organisace, vyrůstající z každodenního boje dělnictva a proto v nich mají značný vliv vrstvy politicky neujasněné a neorganisované, které se dostaly do odborového hnutí ze správného třídního vědomí, ale nebyly politicky náležitě zpracovány. Leninský postup žádá, aby revoluční odborové organisace ony vrstvy politicky vyškolily ve skutečných bojích i soustavným uvědomováním, a udělaly z nich opravdu uvědomělé třídní bojovníky. Šmeralismus rozuměl spojení komunistické strany s masami tak, že se nemá orientovat na živly politicky uvědomělejší, a pomocí nich strhnout ostatní, nýbrž že se musí zařizovat podle živlů zaostalých. Nebezpečí šmeralovské teorie ve straně bylo veliké, jak ukázal průběh bubníkovské krise, ale ještě větší bylo toto nebezpečí v rudých odborech, poněvadž v nich převažovalo dělnictvo málo třídně uvědomělé. Z toho plynulo, že tyto vrstvy vykonávaly určitý tlak na vedení rudých odborů, poněvadž komunistické živly v nich netvořily pevné frakce a nemohly vést ostatní. A to tím spíše, že jak KSČ, tak vedení rudých odborů se řídily podle nálady zaostalých živlů v dělnictvu, což mělo nezbytně za následek oportunistický postup v celé politické činnosti rudých odborů, ve vedení hospodářských bojů i ve vnitřní organisaci.

Druhou příčinou zakotvení oportunismu v odborech byla povaha vedoucích živlů, které přešly do rudých odborů po rozštěpení odborového hnutí, v poválečné revoluční vlně. Po odtržení od Amsterodamské odborové internacionály se v čelo rudých odborů postavili vůdcové, po leta vychovávaní v tradici reformistické odborové politiky, a tuto tradici zavlékli i do Rudé odborové internacionály, když tam byli nuceni přejít pod nátlakem revolučně naladěného dělnictva. Tito vůdcové se nemohli, rozloučit s myšlenkou, že odborové boje lze vésti bez plných pokladen; byli ještě přesvědčeni, že neorganisované dělnictvo, které bylo dosud mimo odborové organisace, ježto nebylo dosti třídně vychováno, a opouštělo odborové organisace, poněvadž je odpuzovala oportunistická politika reformistických odborových vůdců, že to neorganisované dělnictvo je živel reakční, nechápali ještě, že revoluční odborové organisace se musí vyvíjet v boji s měšťáctvem, naopak, byli přesvědčeni, že vývoj rudých odborů je věc početného vzrůstu a pod. Byli dosud přesvědčeni, že se odborový boj musí vést jen v mezích zákonů kapitalistického státu, že sjednané úmluvy a kolektivní smlouvy musí býti plněny, i když je zaměstnavatelé tisíckrát poruší. Byli přesvědčeni, že činnosti závodních výborů, vzniklých během revoluce, nesmějí překročit zákona o závodních výborech, ač tento zákon měl zajišťovat součinnost závodních výborů se zaměstnavateli. Proto nepochopili, že zápas rudých odborů s amsterodamskými je boj dvou směrů v dělnickém hnutí, v němž jedna strana stojí na stanovisku měšťáctva a druhá, rudé odbory, se musí stát jediným zástupcem a vůdcem dělnické třídy v boji za každodenní požadavky. Pokládali tento rozpor ne za rozpor v třídních zájmech, ale za konkurenční boj dvou organisací, které sledují vcelku týž cíl, ač různými způsoby. Tak vznikla ideologie vedoucích živlů, které se octly v čele revolučního odborového hnutí proto, poněvadž dělnictvo přešlo na půdu třídního boje, a dovedly se v čele udržet několik let. Proto nebezpečí oportunismu v rudých odborech bylo větší, než ve straně, proto se bolševisování strany, které začlo r. 1924, rudých odborů ani nedotklo. Proto i tehdy, když strana prodělala druhou velikou krisi, během přeměny ve stranu opravdu revoluční, byly výsledky obratu rudých odborů k revoluční třídní politice jen nepatrné.

Vůdci rudých odborů, vyšlí ze sociální demokracie, dělali politiku, v níž pro drobné denní požadavky dělnictva zapomínali na celkový cíl dělnického hnutí. Právě proto se mohlo stát, že rudé odbory mohly být po leta stavěny proti straně, a že všechny otázky boje dělnictva v rudých odborech byly řešeny jen s hlediska úzkých odborářských zájmů. Dočasné organisační zájmy rudých odborů byly stavěny proti celkovým třídním zájmům československého proletariátu. To se projevilo v řešení vnitřní organisace a zejména v bojích, leta vedených o to, jak mají být organisovány rudé odbory. Když se rozštěpilo odborové hnutí, šlo o organisační formu rudých odborů. Část odborářů byla pro to, aby byly organisovány jako samostatné průmyslové svazy. Vedení Svazu lučebních dělníků, nejsilnější organisace rudých odborů, která pojala všechny místní skupiny ostatních svazů, vyloučené reformisty, bylo pro utvoření jednotného svazu, v němž by průmyslové svazy byly jen sekcemi, organisačně i finančně samostatnými. Vedení lučebníků bylo pro jednotný svaz proto, poněvadž tím bylo zajištěno Svazu lučebního dělnictva vedení. Jednotný svaz však nevyhovoval potřebám revolučního odborového hnutí, poněvadž místo skutečné, bojovné jednoty rudých odborů byl jen administrativní a organisační celek. Poněvadž jednotlivé průmyslové skupiny nemohly samostatně rozhodovat ani v podružných finančních a organisačních otázkách, byly řešeny ve vedení jednotného svazu, který byl nucen vytvořit rozsáhlý byrokratický aparát k řízení podružných organisačních a technických otázek jednotlivých sekcí. Tak byly podvázány činnost i organisační vývoj průmyslových sekcí a z ústředního vedení se stal místo orgánu k vedení odborových bojů byrokratický aparát, cizí bojům dělnictva. Ani Rudá odborová internacionála nemohla kritikou této organisační formy změnit orientaci vůdců československých rudých odborů. Proto v prvních letech trvání rudého odborového hnutí v Československu neurčovaly požadavky boje dělnické třídy organisační formy rudých odborů, ale naopak, učiněn pokus, omezovat boj dělnictva potřebami organisační formy, která brzdila volné rozvinutí třídního boje. Stačí říci, že vedení rudých odborů za Haise se nechovalo k t. zv. »divokým« stávkám, vzniknuvším bez vědomí a souhlasu vedení rudých odborů, o nic lépe, než organisace reformistické. Nová organisační forma nebyla sice kořenem oportunismu v rudých odborech, zato však jedním z rozhodujících činitelů, které způsobily, že oportunismus zkostnatěl v podobě byrokratického vedení rudých odborů.

Druhou důležitou vnitřní otázkou rudých odborů byl tehdy jejich poměr k dělnictvu, odborově neorganisovanému. Předpokladem správného poměru k tomuto dělnictvu bylo, aby rudé odbory v taktice jednotné fronty užívaly organisační metody takové, aby přivedly do třídního boje nejen dělnictvo, organisované už v rudých odborech, ale i dělnictvo neorganisované. To ovšem znamenalo, aby rudé odbory získávaly neorganisované, a za druhé, aby — jsouce jeho orgánem — posilovaly revoluční třídní hnutí, a mobilisovaly i dělnictvo reformistických odborových organisací proti zrádné politice jejích vůdců. Jenže rudé odbory si v praksi neorganizovaných nevšímaly, nesnažily se je organisovat. Místo aby získáním neorganisovaných početně zesílily, zničily i poslední posice revolučního hnutí v reformistických odborech, převádějíce jednotlivé členy. Raději udělaly to, než aby komunistická strana v součinnosti s revolučními odbory prováděla soustavnou frakční práci v reformistických odborech, v nichž byla většina organisovaného dělnictva. Mezinárodní všeodborový svaz se oddělil od dělnictva v reformistických odborech, čímž brzděny i dělnické boje. Tato politika vedla v akcích a ve mzdových bojích k tomu, že bylo ve skutečnosti znemožněno tvořit zdola jednotnou frontu s dělnictvem reformistických organisací a místo toho vytvořen spolek s vůdci reformistických organisací.

O těchto věcech se rozvinula diskuse již na II. sjezdu KSČ. Chybou bylo, že nepřišla na přetřes otázka nejdůležitější, otázka revoluční stávkové strategie a taktiky, která byla klíčem k řešení odborové otázky. Strana se omezila jen na to, že postavila leninskou zásadu práce ve žlutých amsterodamských organisacích proti praksi rudých odborů, které se v rámci celkové oportunistické politiky také sektářsky isolovaly od dělnictva, stojícího mimo rudé odbory. Boj o organisační zásady revolučního odborového hnutí byl příčinou prvních rozporů mezi postupem strany a postupem vedení rudých odborů. Rudé odbory se sektářsky uzavíraly širokým vrstvám proletariátu v reformistických organisacích, aby prý zesílilo rudé odborové hnutí, komunistická strana zase proti této taktice stavěla taktiku leninskou: dobýt reformistických organisací.

Z tohoto rozporu se rychle vyvinul rozpor mezi stranou a rudými odbory. Vedení rudých odborů, které nechtělo podřídit úzké organisační zájmy zájmům celkového revolučního hnutí dělnictva, bojovalo o zásadu, že se strana nemá mísit do věcí odborových. Strana byla sice v zásadě pro tvoření komunistických frakcí v rudých odborech, ve skutečnosti pro to neudělala nic, a vedení rudých odborů zase sabotovalo tvoření komunistických frakcí, úmyslně a soustavně pracujíc o to, aby se rudé odbory oddělily od strany. Tak došlo již v první krisi strany k rozporu mezi KSČ a vedením rudých odborů. Je příznačné, že boj strany s vedením rudých odborů se zprvu omezoval jen na organisační problémy, které ovšem měly neobyčejný význam ve vývoji revolučního odborového hnutí, ale mohly být rozřešeny správně jen tehdy, kdyby strana byla tuto otázku spojila s otázkou vedení a organisování odborových hromadných bojů proletariátu. Jenže právě tato základní otázka československého odborového hnutí, otázka stávkové strategie, nebyla rozřešena a tak se stalo, že oportunistický způsob vedení hromadných bojů jen úmluvami s reformistickými vůdci, bez mobilisování dělnictva, se projevoval ve všech hospodářských bojích až do IV. světového sjezdu Kominterny. Jako ukázku tohoto způsobu jsme uvedli průběh hornického boje v roce 1923, v němž komunistická strana ni rudé odbory nevystoupily ani s kritikou zrádného vedení stávky reformisty.

Usnesení II. sjezdu strany, že nejdůležitější způsob provádění taktiky jednotné fronty je, tvořit jí zdola, mělo přece vliv i na vedení hospodářských bojů, ač zásadně otázka rozřešena nebyla.

Obrat k zbolševisování strany se projevil poněkud i v hospodářských bojích. Jako akce proti drahotě v únoru 1925 přivodila obrat ve vedení hromadných bojů politických, tak se zase v hornické stávce v Moravské Ostravě koncem r. 1925 projevil obrat v bojích hospodářských. Boj ostravských horníků r. 1925 byl prvním velikým hospodářským hromadným bojem československého proletariátu během stabilisování kapitalismu. Nesnesitelné zdražování životních potřeb, rychlé zvyšování výkonnosti v ostravských dolech i zbídačování dělnictva vyvolaly hnutí o zvýšení mezd, a k ostravským horníkům se přidaly i ostatní důležité průmyslové odbory v oblasti: kovodělníci a lučební dělníci. Kdežto reformisté sabotovali mzdové hnutí horníků na jaře 1925, učinila KSČ první pokus, vést dělnictvo do boje, nedbajíc stanoviska reformistických vůdců. Aby se vytvořila jednotná fronta dělnictva, provedla KSČ v závodech a na šachtách hlasování dělnictva, v němž se přes 97% zaměstnaného dělnictva vyslovilo pro mzdovou akci a pro boj za lepší životní úroveň. Této nálady ostravského proletariátu, který trpěl stabilisováním kapitalismu, užila strana koncem března k vystupňování mzdového hnutí v otevřený boj. Po prvé v dějinách československého dělnického hnutí se reformisté ukázali jako zjevní agenti stávkokazectví. Před zahájením boje prohlásili, že vedení boje ponechají KSČ a rudým odborům, a ty že budou odpovědny za průběh, ale hned po zahájení boje začaly jinou. Na vyhlášení stávky odpověděli reformisté prohlášením, že nemají s bojem nic společného, a že povinností jejich členů a funkcionářů je, postavit se všemi prostředky proti boji a přimět dělnictvo k návratu do práce. Přes toto zjevné stávkokazectví se ukázalo, jaké oblibě se těší KSČ u dělníků, jakmile dala najevo, že je ochotna vést je do boje přes reformistickou zradu. Z dolů stávkovaly všechny, kromě sedmi, a dvě veliké železárny, Karlova huť a železárny v Třinci. Zrada reformistů nestačila zdržet dělnictvo od stávky, a proto kapitalistická státní moc začala proti bojujícímu dělnictvu s hrozným terorem, který vyvrcholil při obrovském táboru stávkujících horníků v Orlové. Demonstrující dělnictvo bylo rozehnáno několika salvami četnictva. Byli mrtví. Tento masakr a zjevné stávkokazectví reformistů podlomily stávku. Dělníci, kteří si zvykli, že KSČ a rudé odbory jsou v hospodářských bojích jen přívěsky reformistů, nevěřili, že by strana mohla pokračovat v boji proti stávkokazectví reformistů i proti teroru státní moci a tak byla stávka přerušena. Nepochybně přispělo k tomuto rozhodnutí i to, že vedení rudých odborů provádělo v tom boji směrnice strany jen polovičaté a bylo rádo, že může boj v příhodnou chvíli skončit, poněvadž se mu zdál nemožný proti reformistické byrokracii.

Přece však se dělnictvo lecčemus z toho boje naučilo. Po prvé stálo proti jednotné frontě reformistických stávkokazů s kapitalisty s kapitalistickou státní mocí. Ač v tom boji nebyl učiněn pokus, vytvořit novou stávkovou strategii podle nového přeskupení sil, přece poučení z něho mají historický význam v dějinách dělnických bojů v Československu. Jenže strana i rudé odbory byly v takovém stavu, že zásadnímu významu toho boje neporozuměly, a proto nebyly schopné poučení z něho zevšeobecnit. Tak nebylo nové zkušenosti využito pro stávkovou strategii. Nezměnila se. Porážka byla pro většinu rudých odborů důkazem, že nelze vést hospodářských bojů, neschválených reformistickými vůdci. Proto se nezužitkovaly nové způsoby boje v ostravské stávce a pokračovalo se ve staré stávkové strategii. Rudé odbory vyjednávaly společně s reformisty o kolektivních smlouvách, a nechtějíce rušit tuto »jednotu«, nemobilisovaly dělnictvo proti vůli reformistů a po společném jednání s reformisty také společně podpisovaly smlouvy. Lišily se od reformistů jen tím, že podepsavše kolektivní smlouvy, vystoupily s prohlášením, že boj byl zrazen reformisty. Tak se vymlouvaly rudé odbory, aby nemusily vést hospodářské boje. Proto se nemohlo po mnoho let mobilisovat československé dělnictvo do boje proti stabilisování kapitalismu a proti spolku reformistů s měšťáctvem. Tato politika vedla rudé odbory k udržování hospodářského míru a k úplnému uznávání rozhodnutí státních rozhodčích komisí a kolektivních smluv. Postup oportunistického vedení rudých odborů mohl být napraven jen soustavným bojem strany o vliv v rudých odborech. Jenže oportunistická tradice znemožnila straně vyvinout tolik síly, aby mohla změnit postup rudých odborů, vedoucí ne k rozvinutí třídních bojů českého proletariátu, ale k politice průmyslového míru. Neschopnost strany, změnit postup, se ukázala nejkřiklavěji na IV. sjezdu strany, který neurčil pevné směrnice v odborové otázce, jako jí neurčil ani v jiných otázkách.

Není pochybností, že mezi stranou a rudými odbory byl v době IV. sjezdu rozpor. Vedení rudých odborů se chtělo mermomocí odtrhnout od strany, až musila na to reagovat, ač byla oportunisticky pasivní. Proto byl IV. sjezd ve znamení rozporu mezi stranou a vedením rudých odborů, což se projevilo ve sjezdové debatě o odborové otázce. Referát soudruha Zápotockého o odborové otázce byl sice v podstatě výrazem oportunistických názorů ve straně, nicméně vypracování směrnice strany mělo, při známém stanovisku vedení rudých odborů, nevyhnutelně za následek rozpory v četných částečných otázkách. První byla otázka jednoty odborového hnutí. Řídíc se bojem Komunistické internacionály za jednotu odborových organisací, rozvinula i KSČ boj o tuto jednotu a žádala, aby byl svolán sjednocující sjezd všech odborů, zaručující úplnou dělnickou demokracii. Vedení Mezinárodního všeodborového svazu, majíc na zřeteli vlastní organisační zájmy, bylo ve skutečnosti proti odborové jednotě, ale nedávalo to najevo. Mezinárodní všeodborový svaz prohlásil, že se spojí s reformisty jen tehdy, bude-li celé odborové hnutí organisováno na principu jednotného svazu. Ač bylo formálně přijato heslo odborové jednoty, přece porušeny směrnice strany i Rudé odborové internacionály »dodatkem«. Sabotování usnesení Rudé odborové internacionály bylo zamaskováno frázemi, že prý se ve straně jeví snahy, zrušit rudé odbory.

Druhá otázka, v níž se ukázaly rozpory na sjezdu strany, byla otázka vytvoření komunistických frakcí v reformistických a rudých odborech. Tu se ukázala pravá tvář haisovců. Hais ve své řeči až hrozil, kdyby snad strana chtěla tvořit frakce v rudých odborech. Zároveň prohlásil, že frakční práce v reformistických odborech je zbytečná. Už se to zkouší leta a nevede to k ničemu. Hais svým vystoupením způsobil, že se IV. sjezd proti němu postavil a jeho stanovisko prohlásil za oportunistické. Přesto IV. sjezd neskoncoval úplně s oportunistickým postupem v odborové otázce. Boj proti Haisovi se nevedl o hlavní otázky, a proto nemohl mít kladného výsledku. Rozpor s Haisem se sice točil kolem důležité otázky organisace, nikoli však kolem otázky hlavní, kolem vedení hospodářských bojů. Poněvadž IV. sjezd se oportunisticky vyhýbal řešení této otázky, nemohla strana nic zmoci proti oportunistickým vůdcům rudých odborů ani v ostatních otázkách.

Jaká byla situace v době IV. sjezdu? Začala kapitalistická racionalisace, kapitalisté začali tlačit na dělnictvo, reformisté začínali postupně pracovat otevřeně s měšťáctvem, začali býti stávkokazi. Poněvadž československé dělnictvo bylo pod zvýšeným tlakem, začalo být činnější zejména v odborových bojích. Proto bylo povinností sjezdu, prohlásit zřetelně a jednoznačně, že jsme v údobí zesílených hospodářských bojů a vést je že je důležitý politický úkol. Liberecká delegace, která na to poukázala v politické komisi sjezdu a žádala, aby to bylo rozvedeno v resoluci, zůstala úplně osamocena a nemohla svého stanoviska prosadit. Právě v otázce hospodářských bojů se stanovisko vedení strany nelišilo od stanoviska rudých odborů, a právě proto zůstal boj proti Haisovi pouhou frází. V resoluci sjezdu nebylo o významu hospodářských bojů řečeno nic, byly jen zdůrazněny obtíže vedení hospodářských bojů.

Vedení hospodářských bojů a zápasů je v této době náporu kapitalismu značně ztíženo a musí býti právě proto tyto boje a zápasy zvláště pečlivě, obezřetně a plánovitě připravovány.

Taková byla ústřední myšlenka sjezdové resoluce o hospodářských bojích. Jen o samých obtížích, ani slovo o významu hospodářských bojů v údobí stabilisování kapitalismu. Taková resoluce v době, kdy začínaly pro dělnictvo v Československu veliké hospodářské boje, musila dělnictvo zmást, odzbrojit je zrovna v prudkém útoku kapitalismu, zrovna když kapitalisté začali racionalisovat. Pramenem sjezdové resoluce byl názor, že rudé odbory jsou slabé a nemohou vést samostatně boje, když reformisté jsou zrádní. Reformisté by byli naopak rádi, kdyby rudé odbory vedly samostatné boje, poněvadž by utrpěly porážky a to byla voda na mlýn reformistů, kteří by mohli křičet, že komunisté dělají »hazardní politiku«. Z těchto důvodů se postavil IV. sjezd proti samostatnému provádění hospodářských bojů. A zároveň zastřel politický ráz hospodářských hromadných bojů. Soudruh Zápotocký to řekl velmi výrazně:

Musíme si býti jasně vědomi toho, že v době průmyslové krise berou na sebe veškeré hospodářské boje současně politický charakter. Nejsou vedeny jen proti jednotlivým kapitalistům, ale proti celému řádu. V době plné průmyslové konjunktury a rozvinutých kapitalistických zisků mohou býti částečně dělnické mzdové požadavky splňovány snad jen čistě hospodářskými boji.

Sjezd se jednak postavil proti hospodářským bojům v době krise, přiznávaje politický ráz hospodářských bojů jen v době krisí, a jednak tvrdil, že v době průmyslové konjunktury jsou možné jen výlučně hospodářské boje. Takové stanovisko mělo za následek, že strana nedbala, zda je pro vedení hospodářských bojů splněna nejdůležitější objektivní podmínka, totiž zda jsou dělníci k němu připraveni, starala se jen o to, jaká je průmyslová konjunktura, což je sice nezbytné, ale ne rozhodující. Stanovisko sjezdu bylo rovněž kritisováno libereckou organisací, jejímž jménem prohlásil soudruh Reimann v debatě o odborové otázce:

V thesích je určitá pesimistická nálada, že je těžko vésti boje v době krise. Není však správné poukazovati jen na těžkosti těchto bojů, ale je nutno pamatovati především na to, aby strana rozvinula bojovnou sílu proletariátu. Musíme se starati hlavně o to, aby MVS nalezl správnou taktickou a organisační linii, aby byl činitelem vůdčím a iniciativním. V době krise bývá zvykem posílati deputace na vládu a vyjednávati o zakročení. Řečník myslí, že to není správné, poněvadž dělníkům musí jíti o takovou taktiku, aby bylo možno rozvinouti vítězné boje na celé linii. (Potlesk.)

Stanovisko liberecké organisace bylo postaveno proti stanovisku vedení strany a výslovně zdůrazněno, že rudé odbory musí vystupovat v hospodářských bojích jako předvoj. Jak na to odpověděl oficielní referent, soudruh Zápotocký?

Soudruzi ve většině přeceňují význam MVS, protože pokládají MVS za jedinou organisaci, která je povinna za každé situace vésti vítězný boj. Přehlížejí při tom, že rudé odbory u nás jsou jen nepatrnou menšinou, že členové rudých odborových organisaci netvoří ani osminu odborově organisovaného dělnictva u nás, nepočítaje tu ohromnou spoustu indiferentních. Rudé odbory jsou proto doposud jen revoluční avantgardou odborově organisovaného dělnictva a je samozřejmo, jak řekl Lenin: »Zvítěziti s pouhou avantgardou není možno«. Chybou je domnívati se, že závisí jen od dobré vůle vedení, aby bylo možno s touto avantgardou vyhrát každý boj.

Je zřejmé, že toto stanovisko bylo úzké a jen organisační. »Rudé odbory jsou organisačně slabé, a proto nesmějí v hospodářských bojích postupovat samostatně«, taková byla logika ústředí strany. Mělo to znít právě naopak. Při rostoucí bojovnosti československého dělnictva se rudé odbory mohly stát opravdu masovou organisací, kdyby se byly postavily v čelo boje. Toho vedení strany na IV. sjezdu nepochopilo, a proto nemohlo správně rozřešit odborové otázky.

Shrneme-li výsledek IV. sjezdu, vidíme, že ve všech základních otázkách politiky strany byla určena směrnice, která musila zesílit oportunistické nebezpečí v době, kdy se v Československu prohlubovaly třídní protivy. Vedení strany, jehož směrnice se na IV. sjezdu projevila, ukázalo, že je neschopné, stanovit revoluční linii v boji s oportunismem. Ač se Jílkova skupina prohlásila za »levou«, byla ve skutečnosti v zajetí oportunismu. Zároveň se na sjezdu ukázalo, že v nižších organisacích začíná nový směr, jsoucí v rozporu s oportunistickým směrem vedení strany. V zásadních otázkách se proti stanovisku vedení strany postavily levé živly, opírající se o část pražské organisace a o organisaci libereckou. Tento rozpor stanovisek nevedl hned po IV. sjezdu k otevřenému vnitrostranickému boji jedině proto, že levá skupina žila v domnění, že se jí tlakem nižších organisačních jednotek podaří působit na vedení, aby překonalo oportunistické tendence. Levé živly si na IV. sjezdu ještě neuvědomily, jak hluboko vězí strana a její vedení v oportunistickém bahnu. Teprve když se rozvinul třídní boj v následujícím roce, v němž strana utrpěla porážku na Rudý den pro svou oportunistickou pasivnost, dozrály rozpory, objevivší se v zárodku na IV. sjezdu.


Související články:
(Historie - dělnické hnutí v ČR)

Seznam hlavní pouľité literatury (25.01.2015)
Hospodářskou krisí k boji o diktaturu proletariátu (24.01.2015)
Vystoupení Friedovy skupiny a sektářské tendence v KSČ (24.01.2015)
KSČ v boji o většinu dělnické třídy (24.01.2015)
Haisův puč (24.01.2015)
Pátý sjezd KSČ (19.01.2015)
Boj textilního dělnictva a poučení z něho (19.01.2015)
Otevřený list Komunistické internacionály a diskuse v KSČ roku 1928 (17.01.2015)
Poučení z Rudého dne (16.01.2015)
V době zostřených třídních bojů až k Rudému dni (15.01.2015)
IV. sjezd KSČ (15.01.2015)
Trockismus v Československu (15.01.2015)
Období stabilisování kapitalismu a vývoj československého dělnictva vlevo (13.01.2015)
Pátá rozšířená exekutiva a československá otázka (13.01.2015)
Brněnské memorandum (13.01.2015)
Bubníkovská krise (13.01.2015)
Druhý sjezd KSČ (13.01.2015)
Od V. sjezdu Kominterny k II. sjezdu KSČ (11.01.2015)
©meralismus a poučení z roku 1923 (10.01.2015)
Boj s jílkovskou oposicí (08.01.2015)
Boj na odborové frontě (08.01.2015)
Obrat k masám (08.01.2015)
KSČ a živnostenská politika (26.12.2013)
Utvoření komunistické strany na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině (04.12.2013)
Cesta k jednotné Komunistické straně Československa (04.12.2013)
Prosincová stávka českého proletariátu (04.12.2013)
Vznik německé levice a karlovarský sjezd strany (04.12.2013)
Vznik československé republiky a vývoj dělnického hnutí až k prosincové stávce (04.12.2013)
Česká komunistická strana v Rusku (04.12.2013)
Zahraniční akce prof. Masaryka a založení československého státu (30.11.2013)
Rozpadnutí rakouského státu a vnitřní vývoj sociální demokracie (30.11.2013)
Dějiny Komunistické strany Československa (29.11.2013)
Krach rakouské sociální demokracie a jeho příčiny (27.11.2013)
Předmluva (27.11.2013)
MY A ONI: K základním rozdílům mezi komunistickou a sociálně demokratickou levicí (20.01.2008)
Bohumír ©meral - osobnost, která by neměla zapadnout do zapomnění (25.10.2007)
K 75. výročí mostecké stávky (25.03.2007)
Patřil mezi jednu z nejvýznamnějších postav dělnického a levicového hnutí (26.11.2006)
Gottwaldovo místo v dějinách komunistického hnutí (26.11.2006)
Dělnická strana (01.02.2006)
Sudetští Němci a předválečná KSČ (25.01.2005)
Jan Šverma (10.11.2004)
První máje 1968 a 2004 v Praze a historie (02.05.2004)
Novinář neprivilegovaných (05.02.2003)
Zur Lage und Geschichte der SDS (02.02.2000)
Poznámky k postavení a historii SDS (02.02.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Pavel Reiman | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
450 (450 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
400 (400 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
366 (366 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
346 (346 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
530 (530 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
376 (376 hl.)
Prohnilý humanismus !!
326 (326 hl.)

Celkem hlasovalo: 2794


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.