Dvacátá třetí kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Jako třetí otázka se na IV. sjezdu KSČ probírala otázka odborová.
Musíme se tu zabývat obšírněji vývojem této otázky v Československu, poněvadž v
dřívějších kapitolách jsme se jí mohli jen dotknout. Byl-li celkový vývoj KSČ
zatížen oportunistickými tradicemi následkem přechodu sociálnědemokratické
strany do komunistické, bylo jimi zatíženo ještě více hnutí odborové. V něm
nejsou jen proletáři, stojící na komunistickém stanovisku. Odborové organisace
jsou hromadné mimostranické organisace, vyrůstající z každodenního boje
dělnictva a proto v nich mají značný vliv vrstvy politicky neujasněné a
neorganisované, které se dostaly do odborového hnutí ze správného třídního
vědomí, ale nebyly politicky náležitě zpracovány. Leninský postup žádá, aby
revoluční odborové organisace ony vrstvy politicky vyškolily ve skutečných
bojích i soustavným uvědomováním, a udělaly z nich opravdu uvědomělé třídní
bojovníky. Šmeralismus rozuměl spojení komunistické strany s masami tak, že se
nemá orientovat na živly politicky uvědomělejší, a pomocí nich strhnout
ostatní, nýbrž že se musí zařizovat podle živlů zaostalých. Nebezpečí
šmeralovské teorie ve straně bylo veliké, jak ukázal průběh bubníkovské krise,
ale ještě větší bylo toto nebezpečí v rudých odborech, poněvadž v nich
převažovalo dělnictvo málo třídně uvědomělé. Z toho plynulo, že tyto vrstvy
vykonávaly určitý tlak na vedení rudých odborů, poněvadž komunistické živly v
nich netvořily pevné frakce a nemohly vést ostatní. A to tím spíše, že jak KSČ,
tak vedení rudých odborů se řídily podle nálady zaostalých živlů v dělnictvu,
což mělo nezbytně za následek oportunistický postup v celé politické činnosti
rudých odborů, ve vedení hospodářských bojů i ve vnitřní organisaci.
Druhou příčinou zakotvení oportunismu v odborech byla povaha
vedoucích živlů, které přešly do rudých odborů po rozštěpení odborového
hnutí, v poválečné revoluční vlně. Po odtržení od Amsterodamské odborové
internacionály se v čelo rudých odborů postavili vůdcové, po leta vychovávaní v
tradici reformistické odborové politiky, a tuto tradici zavlékli i do Rudé
odborové internacionály, když tam byli nuceni přejít pod nátlakem revolučně
naladěného dělnictva. Tito vůdcové se nemohli, rozloučit s myšlenkou, že odborové
boje lze vésti bez plných pokladen; byli ještě přesvědčeni, že neorganisované
dělnictvo, které bylo dosud mimo odborové organisace, ježto nebylo dosti třídně
vychováno, a opouštělo odborové organisace, poněvadž je odpuzovala
oportunistická politika reformistických odborových vůdců, že to neorganisované
dělnictvo je živel reakční, nechápali ještě, že revoluční odborové organisace
se musí vyvíjet v boji s měšťáctvem, naopak, byli přesvědčeni, že vývoj rudých
odborů je věc početného vzrůstu a pod. Byli dosud přesvědčeni, že se odborový
boj musí vést jen v mezích zákonů kapitalistického státu, že sjednané úmluvy a
kolektivní smlouvy musí býti plněny, i když je zaměstnavatelé tisíckrát poruší.
Byli přesvědčeni, že činnosti závodních výborů, vzniklých během revoluce,
nesmějí překročit zákona o závodních výborech, ač tento zákon měl zajišťovat
součinnost závodních výborů se zaměstnavateli. Proto nepochopili, že zápas
rudých odborů s amsterodamskými je boj dvou směrů v dělnickém hnutí, v němž
jedna strana stojí na stanovisku měšťáctva a druhá, rudé odbory, se musí stát
jediným zástupcem a vůdcem dělnické třídy v boji za každodenní požadavky.
Pokládali tento rozpor ne za rozpor v třídních zájmech, ale za konkurenční boj
dvou organisací, které sledují vcelku týž cíl, ač různými způsoby. Tak vznikla
ideologie vedoucích živlů, které se octly v čele revolučního odborového hnutí
proto, poněvadž dělnictvo přešlo na půdu třídního boje, a dovedly se v čele
udržet několik let. Proto nebezpečí oportunismu v rudých odborech bylo větší,
než ve straně, proto se bolševisování strany, které začlo r. 1924, rudých
odborů ani nedotklo. Proto i tehdy, když strana prodělala druhou velikou krisi,
během přeměny ve stranu opravdu revoluční, byly výsledky obratu rudých odborů k
revoluční třídní politice jen nepatrné.
Vůdci rudých odborů, vyšlí ze sociální demokracie, dělali
politiku, v níž pro drobné denní požadavky dělnictva zapomínali na celkový cíl
dělnického hnutí. Právě proto se mohlo stát, že rudé odbory mohly být po leta
stavěny proti straně, a že všechny otázky boje dělnictva v rudých odborech byly
řešeny jen s hlediska úzkých odborářských zájmů. Dočasné organisační zájmy
rudých odborů byly stavěny proti celkovým třídním zájmům československého
proletariátu. To se projevilo v řešení vnitřní organisace a zejména v bojích,
leta vedených o to, jak mají být organisovány rudé odbory. Když se rozštěpilo
odborové hnutí, šlo o organisační formu rudých odborů. Část odborářů byla pro
to, aby byly organisovány jako samostatné průmyslové svazy. Vedení Svazu lučebních
dělníků, nejsilnější organisace rudých odborů, která pojala všechny místní
skupiny ostatních svazů, vyloučené reformisty, bylo pro utvoření jednotného
svazu, v němž by průmyslové svazy byly jen sekcemi, organisačně i finančně
samostatnými. Vedení lučebníků bylo pro jednotný svaz proto, poněvadž tím bylo
zajištěno Svazu lučebního dělnictva vedení. Jednotný svaz však nevyhovoval
potřebám revolučního odborového hnutí, poněvadž místo skutečné, bojovné jednoty
rudých odborů byl jen administrativní a organisační celek. Poněvadž jednotlivé
průmyslové skupiny nemohly samostatně rozhodovat ani v podružných finančních a
organisačních otázkách, byly řešeny ve vedení jednotného svazu, který byl nucen
vytvořit rozsáhlý byrokratický aparát k řízení podružných organisačních a
technických otázek jednotlivých sekcí. Tak byly podvázány činnost i organisační
vývoj průmyslových sekcí a z ústředního vedení se stal místo orgánu k vedení
odborových bojů byrokratický aparát, cizí bojům dělnictva. Ani Rudá odborová internacionála
nemohla kritikou této organisační formy změnit orientaci vůdců československých
rudých odborů. Proto v prvních letech trvání rudého odborového hnutí v
Československu neurčovaly požadavky boje dělnické třídy organisační formy
rudých odborů, ale naopak, učiněn pokus, omezovat boj dělnictva potřebami
organisační formy, která brzdila volné rozvinutí třídního boje. Stačí říci, že
vedení rudých odborů za Haise se nechovalo k t. zv. »divokým« stávkám, vzniknuvším
bez vědomí a souhlasu vedení rudých odborů, o nic lépe, než organisace
reformistické. Nová organisační forma nebyla sice kořenem oportunismu v rudých
odborech, zato však jedním z rozhodujících činitelů, které způsobily, že
oportunismus zkostnatěl v podobě byrokratického vedení rudých odborů.
Druhou důležitou vnitřní otázkou rudých odborů byl tehdy
jejich poměr k dělnictvu, odborově neorganisovanému. Předpokladem správného
poměru k tomuto dělnictvu bylo, aby rudé odbory v taktice jednotné fronty
užívaly organisační metody takové, aby přivedly do třídního boje nejen
dělnictvo, organisované už v rudých odborech, ale i dělnictvo neorganisované.
To ovšem znamenalo, aby rudé odbory získávaly neorganisované, a za druhé, aby —
jsouce jeho orgánem — posilovaly revoluční třídní hnutí, a mobilisovaly i
dělnictvo reformistických odborových organisací proti zrádné politice jejích
vůdců. Jenže rudé odbory si v praksi neorganizovaných nevšímaly, nesnažily se
je organisovat. Místo aby získáním neorganisovaných početně zesílily, zničily i
poslední posice revolučního hnutí v reformistických odborech, převádějíce jednotlivé
členy. Raději udělaly to, než aby komunistická strana v součinnosti s
revolučními odbory prováděla soustavnou frakční práci v reformistických
odborech, v nichž byla většina organisovaného dělnictva. Mezinárodní všeodborový
svaz se oddělil od dělnictva v reformistických odborech, čímž brzděny i
dělnické boje. Tato politika vedla v akcích a ve mzdových bojích k tomu, že
bylo ve skutečnosti znemožněno tvořit zdola jednotnou frontu s dělnictvem
reformistických organisací a místo toho vytvořen spolek s vůdci
reformistických organisací.
O těchto věcech se rozvinula diskuse již na II. sjezdu KSČ.
Chybou bylo, že nepřišla na přetřes otázka nejdůležitější, otázka revoluční
stávkové strategie a taktiky, která byla klíčem k řešení odborové otázky.
Strana se omezila jen na to, že postavila leninskou zásadu práce ve žlutých
amsterodamských organisacích proti praksi rudých odborů, které se v rámci
celkové oportunistické politiky také sektářsky isolovaly od dělnictva,
stojícího mimo rudé odbory. Boj o organisační zásady revolučního odborového
hnutí byl příčinou prvních rozporů mezi postupem strany a postupem vedení
rudých odborů. Rudé odbory se sektářsky uzavíraly širokým vrstvám proletariátu
v reformistických organisacích, aby prý zesílilo rudé odborové hnutí, komunistická
strana zase proti této taktice stavěla taktiku leninskou: dobýt reformistických
organisací.
Z tohoto rozporu se rychle vyvinul rozpor mezi stranou a
rudými odbory. Vedení rudých odborů, které nechtělo podřídit úzké organisační
zájmy zájmům celkového revolučního hnutí dělnictva, bojovalo o zásadu, že se
strana nemá mísit do věcí odborových. Strana byla sice v zásadě pro tvoření
komunistických frakcí v rudých odborech, ve skutečnosti pro to neudělala nic, a
vedení rudých odborů zase sabotovalo tvoření komunistických frakcí, úmyslně a
soustavně pracujíc o to, aby se rudé odbory oddělily od strany. Tak došlo již v
první krisi strany k rozporu mezi KSČ a vedením rudých odborů. Je příznačné, že
boj strany s vedením rudých odborů se zprvu omezoval jen na organisační
problémy, které ovšem měly neobyčejný význam ve vývoji revolučního odborového
hnutí, ale mohly být rozřešeny správně jen tehdy, kdyby strana byla tuto otázku
spojila s otázkou vedení a organisování odborových hromadných bojů proletariátu.
Jenže právě tato základní otázka československého odborového hnutí, otázka
stávkové strategie, nebyla rozřešena a tak se stalo, že oportunistický způsob
vedení hromadných bojů jen úmluvami s reformistickými vůdci, bez mobilisování
dělnictva, se projevoval ve všech hospodářských bojích až do IV. světového
sjezdu Kominterny. Jako ukázku tohoto způsobu jsme uvedli průběh hornického
boje v roce 1923, v němž komunistická strana ni rudé odbory nevystoupily ani s
kritikou zrádného vedení stávky reformisty.
Usnesení II. sjezdu strany, že nejdůležitější způsob provádění
taktiky jednotné fronty je, tvořit jí zdola, mělo přece vliv i na vedení
hospodářských bojů, ač zásadně otázka rozřešena nebyla.
Obrat k zbolševisování strany se projevil poněkud i v hospodářských
bojích. Jako akce proti drahotě v únoru 1925 přivodila obrat ve vedení
hromadných bojů politických, tak se zase v hornické stávce v Moravské
Ostravě koncem r. 1925 projevil obrat v bojích hospodářských. Boj ostravských
horníků r. 1925 byl prvním velikým hospodářským hromadným bojem
československého proletariátu během stabilisování kapitalismu. Nesnesitelné
zdražování životních potřeb, rychlé zvyšování výkonnosti v ostravských
dolech i zbídačování dělnictva vyvolaly hnutí o zvýšení mezd, a k ostravským
horníkům se přidaly i ostatní důležité průmyslové odbory v oblasti: kovodělníci
a lučební dělníci. Kdežto reformisté sabotovali mzdové hnutí horníků na jaře
1925, učinila KSČ první pokus, vést dělnictvo do boje, nedbajíc stanoviska
reformistických vůdců. Aby se vytvořila jednotná fronta dělnictva, provedla KSČ
v závodech a na šachtách hlasování dělnictva, v němž se přes 97% zaměstnaného
dělnictva vyslovilo pro mzdovou akci a pro boj za lepší životní úroveň. Této
nálady ostravského proletariátu, který trpěl stabilisováním kapitalismu, užila
strana koncem března k vystupňování mzdového hnutí v otevřený boj. Po prvé v
dějinách československého dělnického hnutí se reformisté ukázali jako zjevní
agenti stávkokazectví. Před zahájením boje prohlásili, že vedení boje ponechají
KSČ a rudým odborům, a ty že budou odpovědny za průběh, ale hned po zahájení
boje začaly jinou. Na vyhlášení stávky odpověděli reformisté prohlášením, že
nemají s bojem nic společného, a že povinností jejich členů a funkcionářů je,
postavit se všemi prostředky proti boji a přimět dělnictvo k návratu do
práce. Přes toto zjevné stávkokazectví se ukázalo, jaké oblibě se těší KSČ u
dělníků, jakmile dala najevo, že je ochotna vést je do boje přes
reformistickou zradu. Z dolů stávkovaly všechny, kromě sedmi, a dvě veliké
železárny, Karlova huť a železárny v Třinci. Zrada reformistů nestačila zdržet
dělnictvo od stávky, a proto kapitalistická státní moc začala proti bojujícímu
dělnictvu s hrozným terorem, který vyvrcholil při obrovském táboru stávkujících
horníků v Orlové. Demonstrující dělnictvo bylo rozehnáno několika salvami
četnictva. Byli mrtví. Tento masakr a zjevné stávkokazectví reformistů
podlomily stávku. Dělníci, kteří si zvykli, že KSČ a rudé odbory jsou v
hospodářských bojích jen přívěsky reformistů, nevěřili, že by strana mohla pokračovat
v boji proti stávkokazectví reformistů i proti teroru státní moci a tak byla
stávka přerušena. Nepochybně přispělo k tomuto rozhodnutí i to, že vedení
rudých odborů provádělo v tom boji směrnice strany jen polovičaté a bylo rádo,
že může boj v příhodnou chvíli skončit, poněvadž se mu zdál nemožný proti reformistické
byrokracii.
Přece však se dělnictvo lecčemus z toho boje naučilo. Po
prvé stálo proti jednotné frontě reformistických stávkokazů s kapitalisty s
kapitalistickou státní mocí. Ač v tom boji nebyl učiněn pokus, vytvořit novou
stávkovou strategii podle nového přeskupení sil, přece poučení z něho mají
historický význam v dějinách dělnických bojů v Československu. Jenže strana i rudé
odbory byly v takovém stavu, že zásadnímu významu toho boje neporozuměly,
a proto nebyly schopné poučení z něho zevšeobecnit. Tak nebylo nové
zkušenosti využito pro stávkovou strategii. Nezměnila se. Porážka byla pro
většinu rudých odborů důkazem, že nelze vést hospodářských bojů, neschválených
reformistickými vůdci. Proto se nezužitkovaly nové způsoby boje v ostravské
stávce a pokračovalo se ve staré stávkové strategii. Rudé odbory vyjednávaly
společně s reformisty o kolektivních smlouvách, a nechtějíce rušit tuto
»jednotu«, nemobilisovaly dělnictvo proti vůli reformistů a po společném
jednání s reformisty také společně podpisovaly smlouvy. Lišily se od reformistů
jen tím, že podepsavše kolektivní smlouvy, vystoupily s prohlášením, že boj byl
zrazen reformisty. Tak se vymlouvaly rudé odbory, aby nemusily vést hospodářské
boje. Proto se nemohlo po mnoho let mobilisovat československé dělnictvo do
boje proti stabilisování kapitalismu a proti spolku reformistů s měšťáctvem.
Tato politika vedla rudé odbory k udržování hospodářského míru a k úplnému
uznávání rozhodnutí státních rozhodčích komisí a kolektivních smluv. Postup
oportunistického vedení rudých odborů mohl být napraven jen soustavným bojem
strany o vliv v rudých odborech. Jenže oportunistická tradice znemožnila straně
vyvinout tolik síly, aby mohla změnit postup rudých odborů, vedoucí ne k
rozvinutí třídních bojů českého proletariátu, ale k politice průmyslového míru.
Neschopnost strany, změnit postup, se ukázala nejkřiklavěji na IV. sjezdu strany,
který neurčil pevné směrnice v odborové otázce, jako jí neurčil ani v jiných
otázkách.
Není pochybností, že mezi stranou a rudými odbory byl v době
IV. sjezdu rozpor. Vedení rudých odborů se chtělo mermomocí odtrhnout od
strany, až musila na to reagovat, ač byla oportunisticky pasivní. Proto byl IV. sjezd
ve znamení rozporu mezi stranou a vedením rudých odborů, což se projevilo ve
sjezdové debatě o odborové otázce. Referát soudruha Zápotockého o odborové
otázce byl sice v podstatě výrazem oportunistických názorů ve straně, nicméně
vypracování směrnice strany mělo, při známém stanovisku vedení rudých odborů,
nevyhnutelně za následek rozpory v četných částečných otázkách. První byla
otázka jednoty odborového hnutí. Řídíc se bojem Komunistické internacionály za jednotu
odborových organisací, rozvinula i KSČ boj o tuto jednotu a žádala, aby byl
svolán sjednocující sjezd všech odborů, zaručující úplnou dělnickou demokracii.
Vedení Mezinárodního všeodborového svazu, majíc na zřeteli vlastní organisační
zájmy, bylo ve skutečnosti proti odborové jednotě, ale nedávalo to najevo.
Mezinárodní všeodborový svaz prohlásil, že se spojí s reformisty jen
tehdy, bude-li celé odborové hnutí organisováno na principu jednotného svazu.
Ač bylo formálně přijato heslo odborové jednoty, přece porušeny směrnice strany
i Rudé odborové internacionály »dodatkem«. Sabotování usnesení Rudé odborové
internacionály bylo zamaskováno frázemi, že prý se ve straně jeví snahy, zrušit
rudé odbory.
Druhá otázka, v níž se ukázaly rozpory na sjezdu strany,
byla otázka vytvoření komunistických frakcí v reformistických a rudých
odborech. Tu se ukázala pravá tvář haisovců. Hais ve své řeči až hrozil, kdyby
snad strana chtěla tvořit frakce v rudých odborech. Zároveň prohlásil, že
frakční práce v reformistických odborech je zbytečná. Už se to zkouší leta
a nevede to k ničemu. Hais svým vystoupením způsobil, že se IV. sjezd
proti němu postavil a jeho stanovisko prohlásil za oportunistické. Přesto
IV. sjezd neskoncoval úplně s oportunistickým postupem v odborové otázce.
Boj proti Haisovi se nevedl o hlavní otázky, a proto nemohl mít kladného
výsledku. Rozpor s Haisem se sice točil kolem důležité otázky organisace,
nikoli však kolem otázky hlavní, kolem vedení hospodářských bojů. Poněvadž IV. sjezd
se oportunisticky vyhýbal řešení této otázky, nemohla strana nic zmoci proti
oportunistickým vůdcům rudých odborů ani v ostatních otázkách.
Jaká byla situace v době IV. sjezdu? Začala kapitalistická
racionalisace, kapitalisté začali tlačit na dělnictvo, reformisté začínali
postupně pracovat otevřeně s měšťáctvem, začali býti stávkokazi. Poněvadž
československé dělnictvo bylo pod zvýšeným tlakem, začalo být činnější zejména
v odborových bojích. Proto bylo povinností sjezdu, prohlásit zřetelně a
jednoznačně, že jsme v údobí zesílených hospodářských bojů a vést je že je
důležitý politický úkol. Liberecká delegace, která na to poukázala v politické
komisi sjezdu a žádala, aby to bylo rozvedeno v resoluci, zůstala úplně
osamocena a nemohla svého stanoviska prosadit. Právě v otázce hospodářských
bojů se stanovisko vedení strany nelišilo od stanoviska rudých odborů, a právě
proto zůstal boj proti Haisovi pouhou frází. V resoluci sjezdu nebylo o významu
hospodářských bojů řečeno nic, byly jen zdůrazněny obtíže vedení hospodářských
bojů.
Vedení hospodářských bojů a zápasů je v této době náporu
kapitalismu značně ztíženo a musí býti právě proto tyto boje a zápasy zvláště
pečlivě, obezřetně a plánovitě připravovány.
Taková byla ústřední myšlenka sjezdové resoluce o hospodářských
bojích. Jen o samých obtížích, ani slovo o významu hospodářských bojů v údobí
stabilisování kapitalismu. Taková resoluce v době, kdy začínaly pro
dělnictvo v Československu veliké hospodářské boje, musila dělnictvo zmást,
odzbrojit je zrovna v prudkém útoku kapitalismu, zrovna když kapitalisté začali
racionalisovat. Pramenem sjezdové resoluce byl názor, že rudé odbory jsou slabé
a nemohou vést samostatně boje, když reformisté jsou zrádní. Reformisté by byli
naopak rádi, kdyby rudé odbory vedly samostatné boje, poněvadž by utrpěly
porážky a to byla voda na mlýn reformistů, kteří by mohli křičet, že komunisté
dělají »hazardní politiku«. Z těchto důvodů se postavil IV. sjezd proti
samostatnému provádění hospodářských bojů. A zároveň zastřel politický ráz hospodářských
hromadných bojů. Soudruh Zápotocký to řekl velmi výrazně:
Musíme si býti jasně vědomi toho, že v době průmyslové
krise berou na sebe veškeré hospodářské boje současně politický charakter.
Nejsou vedeny jen proti jednotlivým kapitalistům, ale proti celému řádu. V době
plné průmyslové konjunktury a rozvinutých kapitalistických zisků mohou býti částečně
dělnické mzdové požadavky splňovány snad jen čistě hospodářskými boji.
Sjezd se jednak postavil proti hospodářským bojům v době
krise, přiznávaje politický ráz hospodářských bojů jen v době krisí, a jednak
tvrdil, že v době průmyslové konjunktury jsou možné jen výlučně hospodářské
boje. Takové stanovisko mělo za následek, že strana nedbala, zda je pro vedení
hospodářských bojů splněna nejdůležitější objektivní podmínka, totiž zda jsou
dělníci k němu připraveni, starala se jen o to, jaká je průmyslová konjunktura,
což je sice nezbytné, ale ne rozhodující. Stanovisko sjezdu bylo rovněž
kritisováno libereckou organisací, jejímž jménem prohlásil soudruh Reimann v
debatě o odborové otázce:
V thesích je určitá pesimistická nálada, že je těžko
vésti boje v době krise. Není však správné poukazovati jen na těžkosti
těchto bojů, ale je nutno pamatovati především na to, aby strana rozvinula
bojovnou sílu proletariátu. Musíme se starati hlavně o to, aby MVS nalezl
správnou taktickou a organisační linii, aby byl činitelem vůdčím a
iniciativním. V době krise bývá zvykem posílati deputace na vládu a vyjednávati
o zakročení. Řečník myslí, že to není správné, poněvadž dělníkům musí jíti o
takovou taktiku, aby bylo možno rozvinouti vítězné boje na celé linii.
(Potlesk.)
Stanovisko liberecké organisace bylo postaveno proti
stanovisku vedení strany a výslovně zdůrazněno, že rudé odbory musí vystupovat
v hospodářských bojích jako předvoj. Jak na to odpověděl oficielní referent,
soudruh Zápotocký?
Soudruzi ve většině přeceňují význam MVS, protože
pokládají MVS za jedinou organisaci, která je povinna za každé situace vésti
vítězný boj. Přehlížejí při tom, že rudé odbory u nás jsou jen nepatrnou
menšinou, že členové rudých odborových organisaci netvoří ani osminu odborově
organisovaného dělnictva u nás, nepočítaje tu ohromnou spoustu indiferentních.
Rudé odbory jsou proto doposud jen revoluční avantgardou odborově
organisovaného dělnictva a je samozřejmo, jak řekl Lenin: »Zvítěziti s pouhou
avantgardou není možno«. Chybou je domnívati se, že závisí jen od dobré vůle
vedení, aby bylo možno s touto avantgardou vyhrát každý boj.
Je zřejmé, že toto stanovisko bylo úzké a jen organisační.
»Rudé odbory jsou organisačně slabé, a proto nesmějí v hospodářských bojích
postupovat samostatně«, taková byla logika ústředí strany. Mělo to znít právě
naopak. Při rostoucí bojovnosti československého dělnictva se rudé odbory mohly
stát opravdu masovou organisací, kdyby se byly postavily v čelo boje. Toho
vedení strany na IV. sjezdu nepochopilo, a proto nemohlo správně rozřešit
odborové otázky.
Shrneme-li výsledek IV. sjezdu, vidíme, že ve všech
základních otázkách politiky strany byla určena směrnice, která musila zesílit
oportunistické nebezpečí v době, kdy se v Československu prohlubovaly třídní
protivy. Vedení strany, jehož směrnice se na IV. sjezdu projevila, ukázalo, že
je neschopné, stanovit revoluční linii v boji s oportunismem. Ač se Jílkova
skupina prohlásila za »levou«, byla ve skutečnosti v zajetí oportunismu.
Zároveň se na sjezdu ukázalo, že v nižších organisacích začíná nový směr,
jsoucí v rozporu s oportunistickým směrem vedení strany. V zásadních
otázkách se proti stanovisku vedení strany postavily levé živly, opírající se o
část pražské organisace a o organisaci libereckou. Tento rozpor stanovisek
nevedl hned po IV. sjezdu k otevřenému vnitrostranickému boji jedině
proto, že levá skupina žila v domnění, že se jí tlakem nižších organisačních
jednotek podaří působit na vedení, aby překonalo oportunistické tendence. Levé
živly si na IV. sjezdu ještě neuvědomily, jak hluboko vězí strana a její vedení
v oportunistickém bahnu. Teprve když se rozvinul třídní boj v následujícím
roce, v němž strana utrpěla porážku na Rudý den pro svou oportunistickou
pasivnost, dozrály rozpory, objevivší se v zárodku na IV. sjezdu.