logo SDS
Dnešní datum: 08. 07. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 34
Prům. 19.8
21 denni
Max. 597
Prům. 479.4

Nyní si čte web : 41 uživ.

* Boj textilního dělnictva a poučení z něho

Vydáno dne 19. 01. 2015 (1985 přečtení)

Dvacátá sedmá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931

Jak je patrné z vylíčení jejího průběhu, nevznikla krise strany ze sporů o zásadní teoretické stanovisko v politice strany, ale z chování strany k bojům dělnictva v době, kdy se prohlubují třídní protivy a kdy strana měla provádět aktivnější politiku. Strana se musila naučit skutečně řídit dělnické boje, místo aby jen agitovala a propagovala své zásady. Proto se oportunismus strany projevil nejzřetelněji ve vedení hromadného boje proletariátu, což mělo nevyhnutelně za následek porážku Rudého dne. Jakmile však se prakticky ukázalo, že strana není schopna vést veliké revoluční hromadné boje, nemohla se stranická diskuse omezit jen na tuto otázku, musil se objasnit i teoretický postup strany, její oportunistický ráz si masy uvědomily teprve, až se v samém praktickém třídním boji ukázalo veliké nebezpečí oportunismu. Diskuse o povaze třetího údobí, o fašisování v Československu, o novém rázu sociální demokracie, o třídním postupu strany na venkově a pod., začala teprve, když oportunistická prakse strany přivedla na myšlenku, prozkoumat teorii strany. Ale toto zkoumání teoretické výzbroje strany mohlo mít význam a smysl jen tehdy, kdyby pohnulo stranu, aby začala prakticky rozvíjet hospodářský i politický hromadný zápas.

Proto se v diskusi strany stala odborová otázka záhy otázkou ústřední, poněvadž vývoj spontánního, hospodářského hromadného boje dělnictva postavil stranu před úkol, přivést ten boj na vyšší stupeň, udělat z něj hromadný boj politický.

Jenže právě v odborech se oportunistické tradice zahnízdily pevněji než jinde. Oportunismus, jako převládající soustava v rudých odborech, stíral rozdíly mezi odborovou politikou reformistickou a revoluční. v rudých odborech oportunismus soustavně mařil hospodářské boje ruku v ruce s oportunistickými vůdci.

Rudé odbory nezůstaly pozadu, když reformisté zahájili politiku hospodářského míru. Za vedení Haisova byly sjednány nesčetné smlouvy, v nichž se rudé odbory vzdaly organisování boje dělnictva a dobrovolně se podřídily usnesením paritních rozhodčích komisí.

Tak dáno do smlouvy dělnictva cukrovarnického, že se všechny spory musí rozhodovat před paritní komisí, a že obě strany jsou nepodmínečně povinny podrobit se jejímu rozhodnutí. Podobné smlouvy byly i v průmyslu textilním, pro dělnictvo zemědělské i četné jiné odbory.

Místo třídního boje se dělala politika reformistických odborových vůdců, rudé odbory se podřizovaly paritním rozhodčím komisím, zřízením měšťáckého státu. Myšlenka třídního boje proletariátu nemohla být v revoluční organisaci zhanobena hůře, než za Haisova vedení v rudých odborech.

Proto obrat rudých odborů k vedení třídních bojů byl tak nesnadný. Tím nesnadnější, poněvadž se za zostřených třídních protiv musil nejen překonat nejhlubší oportunismus, ale také se musily rudé odbory stát jediným vůdcem a organisátorem hospodářského boje dělnické třídy. Takový a nejiný smysl měla usnesení IV. světového sjezdu Rudé odborové internacionály, která v mezinárodním měřítku určila novou taktiku revolučních organisací.

Tato nová taktika byla založena na poznání, že nastává nové údobí v kapitalistickém stabilisování. v hospodářském oboru se toto údobí vyznačovalo pronikáním kapitalistického racionalisování. Kapitalistické racionalisování byl nový způsob většího vykořisťování pracující síly proletariátu, intensivnějším výrobním pochodem.

I když se mzdy nezmění, znamená racionalisování větší vykořisťování, poněvadž pracovní síla je více namáhána. Jenže kapitalistické racionalisování bylo provázeno nepřímým snižováním mzdy a tak bylo dělnictvo vykořisťováno tím hůře. Zavedení nových strojů způsobilo, že kvalifikované dělnictvo nahrazováno nekvalifikovaným, vtažení nových vrstev nekvalifikovaných dělníků, zejména žen a mládeže do výrobního pochodu, čímž se úplně změnilo sociální složení dělnické třídy.

S mechanisováním výrobního pochodu jsou víc a více snižovány akordní mzdy, pracovní výkon je stupňován podle výsledků časového měření práce a zavedením pracovního pásu a pod., což znamená samočinné pohánění práce, strhují se soustavně mzdy za vadnou práci a pod. Proto se stupňuje tlak na dělnickou třídu, zejména na dělnictvo nekvalifikované, jehož valem přibývá, a jenž vytlačuje z práce dělnictvo kvalifikované.

Proto kapitalistická racionalisace radikalisuje ponejvíce právě dělnictvo nekvalifikované. Ale, nálada těchto vrstev, dosud odborově neorganisovaných, se obrazí jen nepatrně v odborových organisacích. Reformistické odborové organisace jsou po výtce organisacemi dělnictva poměrně lépe placeného. Ale i rudé odbory, které se pro své složení úplně odcizily závodům, a proto nepociťovaly přesunů ve složení dělnictva, zůstaly uzavřeny novým živlům v dělnictvu, nejrevolučněji naladěným, čímž se ještě více odcizily třídnímu boji.

Ale nezůstalo při tom, že racionalisování změnilo složení dělnictva, že je radikalisovalo, zejména dělnictvo nekvalifikované — mezi dělnictvem také začali vystupovat reformisté jako zastánci kapitalistického racionalisování, v Československu jsou ve všech veřejných institucích, které se zabývaly racionalisováním. Zasedají ve Státní radě pro hospodářské otázky, v Národním komitétu pro vědecké řízení práce a pod. Propagují myšlenku racionalisování, předstírajíce dělnictvu, že zvýšením výroby se zlepší jeho postavení, v hospodářských bojích se zjevně zastávají kapitalistického racionalisování, na př. v boji horníků za prémiovou soustavu. Výrazem této politiky je teorie i prakse hospodářského míru. V praksi znamená hospodářský mír především aktivní politiku k zamezení větších hospodářských zápasů proletariátu, politiku, prosazovanou nejrozmanitěji: dlouhodobými kolektivními smlouvami pro smluvní oblasti, co nejvíce roztříštěné, dlouhými výpověďními lhůtami, závaznými státními rozhodčími komisemi a pod. Z teorie hospodářského míru se vyvozuje, že hospodářské boje jsou škodlivé, poněvadž ruší »rozšiřování výroby«, a tím oddalují »zlepšení životní úrovně proletariátu«. Jakmile však pobouření nad vykořisťováním, čím dále horším, žene masy do boje, vede politika hospodářského míru reformisty k zjevnému stávkokazectví. Politice reformistů ve všeobecných hospodářských otázkách odpovídá politika reformistických závodních rad v jednotlivých podnicích. Stávají se pomocným orgánem zaměstnavatelů, denuncují revoluční dělnictvo, pomáhají prosazovat racionalisační opatření a pod. Dělnictvo je vysazeno nejen tlaku měšťáctva, ale i přímému a nepřímému tlaku reformistického odborového aparátu.

Rozvoj hospodářských zápasů je podmíněn také postupným soustřeďováním kapitálu. V Československu se kapitál soustřeďuje nejvíce v údobí kapitalistického racionalisování a staví dělnictvo ne už proti jednotlivým kapitalistům, nýbrž proti celé kapitalistické třídě. Proto se všechny hospodářské boje stávají víc a více politickými a vystupuje aktivněji moc kapitalistického státu, která se již neomezuje na dosavadní způsob potlačování třídních bojů, ale soustřeďuje útok na samo právo dělnictva na stávku. Rozpouštějí se stávkové schůze a stávková vedení, zatýkají se hromadně stávkující, státní moc chrání stávkokaze, proti dělnickým demonstracím se postupuje zbraněmi a dokonce se některé stávkové boje prohlašují za protizákonné. Právě tyto nové způsoby vystupování moci kapitalistického státu jako jeden způsob fašisování, zesílený tlak zaměstnavatelů i přímý nátlak reformistického odborového aparátu na dělnictvo dávají nový ráz hospodářským bojům.

Z nových poměrů vyplývá nová taktika rudých odborů a komunistických stran, vyjádřená heslem »třída proti třídě«. To znamená, že bojující dělnictvo stojí nejen proti celému mocenskému aparátu měšťáctva, ale že má v hospodářských a politických hromadných bojích také přímého nepřítele v reformistické byrokracii, a že každý jednotlivý boj musí býti nejen bojem o drobné denní požadavky, ale také se musí stát všeobecným bojem o moc obou tříd, stojících nesmiřitelně proti sobě. »Třída proti třídě« znamená, že komunistická strana a masové organisace, jsoucí v jejím vlivu, se stávají jedinou vůdčí silou proletářského třídního zápasu a že mohou bojovat jen tehdy, snaží-li se podřídit svému vedení celou třídu. Proto se musí změnit stávková strategie. Jejím základem je tvoření jednotné fronty zdola, čímž se spojí všechno dělnictvo výhradně pod vedením komunistické strany. Pro takové vedení se musí vytvořit orgány boje, které by zahrnovaly nejen revoluční dělnictvo, ale i celou dělnickou třídu, a zejména by vychovaly k vědomému třídním boji nejhůře vykořisťované dělnictvo nekvalifikované. Proto dal IV. světový kongres Rudé odborové internacionály směrnici, aby se tvořila vedení boje, volená z řad bojujících, jako organisace, zahrnující vedle organisovaného dělnictva i jeho neorganisovanou většinu. Proto ustanovil, aby se při volbách do závodních výborů nejen kandidovali dělníci odborově organisovaní, ale také se navrhovaly kandidátky na základě bojovného programu ve schůzích všeho dělnictva a volili se i dělníci neorganisovaní. Stůj co stůj postupovat při těchto volbách samostatně bez reformistů a nedělat volební pakty s vůdci reformistických organisaci. Proto dána později na 10. plénu exekutivy Kominterny směrnice, aby se hledělo dosíci zvolení revolučních důvěrníků veškerým dělnictvem v podniku. Uvedené metody mají uskutečnit prakticky jednotnou frontu zdola, odstranit vliv reformistů ve vedení dělnických bojů, uskutečnit taktiku »třída proti třídě«.

Provádět tuto taktiku lze jen po úplném vyproštění z četných oportunistických představ. IV. světový kongres ROI odmítl především heslo: »Donuťte bonzy!« jako oportunistické. Mají-li se hospodářské boje vést samostatně, nemohou revoluční odborová oposice ani rudé odbory vidět svůj úkol v tom, »donutit« reformistické odborářské vůdce, aby vedli určité hospodářské boje. Takový postup nevyhnutelně posiloval iluse dělnictva, že reformističtí vůdcové jsou ještě schopni vést opravdový boj ve prospěch dělnické třídy. Nový způsob vedení hospodářských bojů znamená, zanechat všech pokusů o podřízení dělnické třídy měšťácké zákonnosti. Uznání sjednané kolektivní smlouvy nemůže být nikdy otázkou zásadní a nesmí se vykládat tak, že se dělnictvo musí nepodmínečně takové smlouvě podřídit. Nová taktika znamená také zásadní boj proti tomu, aby se hospodářské boje omezovaly zřetelem k zákonům měšťáckého státu a legálními zřeteli reformistických organisací; znamená odmítání všech zřízení, která pomáhají uskutečňovat myšlenku průmyslového míru: rozhodčích komisí, paritních komisí a pod.

Nová taktika vylučuje i starou tradici československého odborového hnutí, podle níž se stávkové boje vedou tak, jak dovolují peněžní prostředky organisace.

Ale zvlášť důležité je, rozloučiti se s představou, že v nynějším údobí kapitalistického vývoje se mohou vésti ryze hospodářské boje. Poněvadž třídní boj je prudší, musí se každý hospodářský boj převést na úroveň politického boje a proto se musí posilovat všechny politické prvky stávky. Aktivnější postup proti kapitalistické státní moci, potírání všech legálních pout hospodářského boje, potírání politiky hospodářského míru, to všechno jsou otázky politické, nerozlučně spjaté s vedením hospodářského boje.

Provádění taktiky Rudé odborové internacionály znamenalo nadobro zanechat dosavadní prakse komunistické strany i rudých odborů. Obrat k aktivnější masové politice se nemohl omezit na pouhé teoretické výklady sporných politických otázek, musil se projevit také prakticky hromadnými zápasy. Rozumí se, že to znamenalo zanechat oportunismu všech směrů a odstínů. Pokud byl obrat jen teoretický, mohli se oportunisté vyhnout jasné odpovědi, jakmile však došlo k provádění teorie v praksi, byl s oportunismem konec. A také se zřetelně ukázala pravá povaha jednotlivých směrů ve straně a jejich poměr k třídnímu boji.

Výsledek nemohl být jiný, než že se oportunisté ukázali náhončími reformismu v komunistické straně a v rudých odborech.

Ukázalo se to v boji textiláků v severních Čechách v únoru 1928, který znamenal obrat v bojích dělnictva v Československu. Již během přípravy k boji se vyhranila pevná fronta třídních nepřátel textilního dělnictva. Reformisté se snažili, seč byli, aby se vyhnuli boji a mermomocí chtěli udržet v textilním průmyslu klid. Proto vyjednávali, aniž vypověděli smlouvu s továrníky o povolení jednorázové výpomoci. Sotva byl tento požadavek odmítnut, zalezli reformisté a dokazovali dělnictvu, že konjunktura nedovoluje, aby se splnily i sebemenší mzdové požadavky. Proto byla komunistická strana nucena organisovat boj textilního dělnictva sama, tím spíše, že v četných obvodech, kde bylo zaměstnáno nejméně 150.000 dělníků, vypršely smlouvy. Už napřed bylo jisté, že se reformisté postaví všemi prostředky proti boji a dojde-li k němu přece, že budou organisovat stávkokazectví. Ukázala to reakce, vyvolaná mzdovým hnutím, začatým komunistickou stranou a rudými odbory, v němž vedení KSČ zdůrazňovalo, že se boj textilních dělníků musí organisovat samostatně. Ale, než se mohla tato taktika provést, musil se překonat v řadách rudých odborů značný odpor. Část funkcionářů rudých odborů hájila názoru, že se reformisté musí »donutit«, aby vypověděli smlouvy, a že se boj musí vést tak, aby dělnictvo donutilo k součinnosti reformistické vůdce. Ještě dále zašla likvidátorská skupina Sýkory, který vedl textilní sekci MVS. Ta prohlašovala, že masy nejsou k boji připraveny, že je nelze tak rychle přesvědčit o správnosti nové linie Rudé odborové internacionály a zejména, že je nelze pohnout, aby v prvních týdnech bojovaly bez podpory, a proto se musí přijmout almužna zaměstnavatelů: jednorázový drahotní přídavek. Organisování boje bylo odmítáno, že prý mezi dělnictvem není bojechtivosti.

Zatím, co Sýkora prováděl tak nezahalenou sabotáž ve vedení organisace, která měla boj vést, začali reformisté jednat přímo. Vědouce, že by masy šly do boje za KSČ, kdyby se jim nepodařilo část dělnictva oklamat, obnovili reformisté jednání se zaměstnavateli o drahotní výpomoci a také ji ujednali. Byla to smluvená hra zaměstnavatelů se sociálními demokraty. Zaměstnavatelé dali směšně malou výpomoc a sociální demokraté za to sjednali novou smlouvu, předpokládajíce, že dělníci se slepě a poslušně podvolí, poněvadž ještě věří, že se kolektivní smlouvy musí zachovávat. Udělali to tím spíše, ježto nebylo tajemstvím, že v rudých odborech je směr, ochotný přijmout jednorázovou drahotní výpomoc a odmítající samostatný boj. Tento směr, vedoucí rudý textilní odbor a podporovaný všemi likvidátorskými živly v rudých odborech, dokonce zjevně porušil stranickou kázeň. Koncem ledna prohlásil Sýkora se svými stoupenci ve vedení textilní sekce, že skládají funkce, že se nenechají »komandovat« stranou. Otevřenou hrozbou rozštěpením rudých odborů se mělo zamezit, aby strana podporovala boj textilních dělníků.

Straně nepřátelské vystupování Sýkorovo, který zjevně pracoval k roztržce strany, bylo doplněno vystoupením oportunistických živlů v KSČ, které tvrdily, že bez reformistů bojovat nelze, ale že i reformisté budou nuceni vést boj, masy je k tomu donutí. Když bylo zjevné, že reformisté zradí boj, že přijmou drahotní výpomoc, zafilosofoval si v tisku strany stoupenec Navrátilovy skupiny, že sice reformisté zradí dělnictvo, »ale tak, že to dělníci prohlédnou jen v případech nejkřiklavějších«. Sociální demokracie dopomůže dělnictvu, kde to půjde, místo k možnému 15—20procentnímu zvýšení mzdy jen k 2—3procentnímu. Oportunisté nemohli pochopit, že všechno, co reformisté dělají v přípravě k boji textilního dělnictva, je prostě připravováním zjevného stávkokazectví, věřili až do konce, že reformisté se přece jen účastní boje dělnictva. Zatím co Sýkorova skupina desorganisovala bojovnou frontu nepřátelským vystupováním proti straně, dodali oportunisté ve straně ideologické zbraně: pokoušeli se dokazovat, že reformisté nejsou stávkokazeckou organisací, a proto že nelze vést boj textiláků samostatně.

Boj byl přede dveřmi. Vedení strany, které přešlo do rukou levé oposice, bylo postaveno před hotovou věc: že trojspolek zaměstnavatelů, reformistů a měšťácké státní moci dostal čtvrtého pomocníka, likvidátory v řadách KSČ a v rudých odborech. Reformisté napadali bojovnou frontu textilního dělnictva zvenčí, likvidátoři ji rozbíjeli zevnitř. V četných obvodech reagovali dělníci již spontánně zastavením práce na přípravu boje KSČ. Za takových okolností musilo kolísání v přípravě samostatného boje přivodit porážku strany, která už několik měsíců mobilisovala textilní dělnictvo. Proto se strana usnesla, dáti v severních Čechách zaměstnavatelům poslední ultimatum, a když v některých obvodech dílčí stávky již vypukly, využila odmítnutí a zahájila boj. (V ostatních obvodech byla sabotáž likvidátorů taková, že boj nemohl začít vzápětí.) Odpověď na ultimatum ukázala pravou podstatu stávkokazectví reformistů. Reformistický tisk prohlásil jednomyslně — proti všem teoriím likvidátorů — že se textilní dělníci musí, dojde-li k boji, bránit »teroru stávkujících« třeba klackem, že státní moc ochrání stávkokaze, že se dělníci »nemusí bát«. Reformistická odborová byrokracie se ukázala v plné nahotě.

8. února začal, po uplynutí ultimata, boj v libereckém obvodu. Ve třech dnech vstoupilo do boje na 8000 textilních dělníků, což byl důkaz, že přes všechna proroctví oportunistů je v masách značná bojechtivost a že boj nebyl brzděn nedostatkem bojovnosti textilních dělníků, ale sabotáží v samých rudých odborech. Obzvláště pozoruhodné bylo, že mezi těmi 8000 dělníky, kteří uposlechli výzvy strany do boje, bylo mnoho odborově neorganisovaných, a že velmi čile si vedla mládež a ženy. Zato zklamala značná část podniků, v nichž měly rudé odbory sice početně značný vliv, ale boj se tam nemohl vést, poněvadž sami funkcionáři rudých odborů zůstali pasivní. Kdežto masy chtěly bojovat, zůstala část funkcionářů rudých odborů a komunistické strany v podnicích pasivní a tak se nepodařilo zatáhnout do boje četné velkozávody, neobyčejně významné pro vedení boje. Na druhé straně měla pasivnost za následek některé »levé« chyby. V četných podnicích, kde se nepodařilo strhnout do boje dělnictvo, byli do boje vedeni jen členové a funkcionáři rudých odborů, což v mnohých závodech zničilo komunistické posice. A týž den, kdy už boj tak ochaboval, že stávkové vedení pokládalo za nutné jej skončit, bylo v tisku vydáno heslo »generální stávky v severních Čechách«, což byla chyba, jíž využili likvidátoři v kritice vedení stávky.

Tyto okolnosti způsobily rozklad v řadách bojujících, kteří byli terorisováni měšťáckou státní mocí i reformisty, což se vystupňovalo, když zaměstnavatelé několik dní po vypuknutí boje ultimaticky prohlásili, že 12. února se musí nepodmínečně zahájit práce.

Když na pasivnosti funkcionářů rudých odborů ztroskotaly pokusy o vtažení četných velkopodniků do boje, začala se mezi stávkujícími jevit nálada pro obnovení práce. Stávkové vedení nedovedlo v té chvíli boj posílit, ale zmocnila se ho panika, když se dělnictvo začalo vracet do práce, a tak 12. února vydáno heslo, aby se práce všude zahájila. Jen tam, kde by zaměstnavatelé nevzali do práce všechny dělníky, se má stávkovat dále. To znamenalo, odvolat všechny bojovné požadavky (kromě požadavku, aby všichni stávkující byli vzati do práce). Tím byl boj ve skutečnosti zastaven, ač v něm setrvalo ještě na 2000 dělníků, kteří se stavěli proti zaměstnavatelské persekuci. Boj zastaven, ač mohl být veden dále a tato chyba rozhodla o jeho výsledku.

Boj měl zásadní význam, ukázal povahu jednotlivých táborů v dělnické třídě. Reformisté spustili hrozný povyk o »hazardní hře« komunistů a přikázali svým funkcionářům, aby se stavěli proti boji všemi prostředky. Reformistické závodní výbory dělaly se souhlasem zaměstnavatelů propagandu proti stávce, stávkokazové z reformistických odborových organisaci byli chráněni státní mocí. Nikdy ještě se neprojevilo stávkokazectví reformistů tak křiklavě, jako v oněch pěti historických únorových dnech textilní stávky. Chování části funkcionářů rudých odborů, kteří se postavili společně s reformisty proti boji, ukázalo, že oportunismus ve straně a v rudých odborech se stává silou, která zanáší vliv reformismu do revolučních řad. Jsouce postaveni skutečně před boj, ukázali likvidátorští funkcionáři, že přes všechno jejich ujišťování o věrnosti Rudé odborové internacionále je jejich politika jen kopií reformistické a že jejich odpor proti samostatnému vedení bojů je jen výrazem kapitulace před reformismem, která vede k zjevnému stávkokazectví. Tak se protivy v KSČ a v rudých odborech stávaly nesmiřitelnými. Zjevná zrada v boji musila mít nevyhnutelně za následek vyloučení likvidátorských funkcionářů z rudých odborů.

Za takových poměrů se naskytla otázka, zda postup strany v boji textilního dělnictva byl správný a je-li výsledek toho boje politickou porážkou. Reformisté začali v tisku prohlašovat, že porážka boje textilních dělníků se rovná porážce Rudého dne. Na totéž stanovisko se postavili likvidátoři. Sýkora se hrubě prohřešil proti stranické kázni, vydav leták, v němž prohlásil, že jediné správné v boji textilního dělnictva bylo, boj přerušit. Boj sám byl prý chybou, poněvadž nebyly pro něj objektivní podmínky, ani dělnictvo nemělo do něj chuti. A z toho Sýkora usoudil, že se odborové hnutí textilních dělníků musí sjednotit i odstranit »nedorozumění mezi jeho jednotlivými tábory. Tak dospěl Sýkora k heslu jednoty s reformisty a k zjevnému rozchodu s revolučním odborovým hnutím. Čin Sýkorův, ve chvíli nejprudší štvanice měšťáctva a reformistů, znamenal zjevné odpadlictví.

Oportunisté ve straně prohlašovali, ovšem zahaleně, totéž, co Sýkora. Jílek prohlásil, že přerušení boje textilního dělnictva je porážka tak těžká, jako Rudý den a že se nesmí zastírat; že to má za následek posílení pravých živlů a zdiskreditování nového postupu strany v hospodářských bojích.

Toto chování oportunistů, kteří po zkušenostech s bojem textilních dělníků zjevně odhalili likvidátorské ledví, určilo směr diskuse ve straně. Právě proti pokřiku oportunistů, že porážka v boji textilního dělnictva je porážkou jako na Rudý den, se musil zdůraznit zásadní význam boje. Kdežto Rudý den byl výrazem a vyvrcholením oportunistické pasivnosti strany a proto vedl k bankrotu oportunistické politické linie strany, byl boj textilního dělnictva — přes taktické chyby a organisační nedostatky — prvním rozhodným krokem k uskutečnění správné revoluční taktiky. Že tento první krok nevedl k hmotnému vítězství pro ohromný nátlak protivných sil, neznamená, že nebyl zásadním vítězstvím revolučního způsobu vedení hospodářských bojů. Boj textiláků ukázal nejširším vrstvám dělnictva pravé poslání reformismu, jeho srůstání s měšťáckým státním aparátem, ukázal dělnictvu, jak se zostřil třídní boj. Boj textilního dělnictva ukázal československému dělnictvu, že komunistická strana a rudé odbory se v novém údobí třídního boje proletariátu staly jedinou silou, která může shromáždit dělnictvo k boji a organisovat skutečné boje dělnictva.

Právě proto, že vedl k zanechání dosavadních oportunistických způsobů hospodářských bojů, měl zásadní význam a povznesl boj československé dělnické třídy na nový vyšší stupeň. Boj »třídy proti třídě« přestal být frází a stal se skutkem. Oportunismus historicky zkrachoval a ukázalo se, že je neslučitelný s politikou revoluční strany. Když strana začala provádět revoluční taktiku, přešli oportunisté k politice sociálnědemokratické. Boj textilních dělníků netrval dlouho, ale přece vyčistil revoluční frontu od oportunistických živlů, čímž vyvolal obrat nejen ve vývoji třídního boje československého proletariátu, ale také ve vývoji jediné, revoluční třídní strany, Komunistické strany Československa. Proto v dějinné perspektivě vývoje strany znamenal boj textilního dělnictva velký pokrok.


Související články:
(Historie - dělnické hnutí v ČR)

Seznam hlavní pouľité literatury (25.01.2015)
Hospodářskou krisí k boji o diktaturu proletariátu (24.01.2015)
Vystoupení Friedovy skupiny a sektářské tendence v KSČ (24.01.2015)
KSČ v boji o většinu dělnické třídy (24.01.2015)
Haisův puč (24.01.2015)
Pátý sjezd KSČ (19.01.2015)
Otevřený list Komunistické internacionály a diskuse v KSČ roku 1928 (17.01.2015)
Poučení z Rudého dne (16.01.2015)
V době zostřených třídních bojů až k Rudému dni (15.01.2015)
Strana a odborová otázka (15.01.2015)
IV. sjezd KSČ (15.01.2015)
Trockismus v Československu (15.01.2015)
Období stabilisování kapitalismu a vývoj československého dělnictva vlevo (13.01.2015)
Pátá rozšířená exekutiva a československá otázka (13.01.2015)
Brněnské memorandum (13.01.2015)
Bubníkovská krise (13.01.2015)
Druhý sjezd KSČ (13.01.2015)
Od V. sjezdu Kominterny k II. sjezdu KSČ (11.01.2015)
©meralismus a poučení z roku 1923 (10.01.2015)
Boj s jílkovskou oposicí (08.01.2015)
Boj na odborové frontě (08.01.2015)
Obrat k masám (08.01.2015)
KSČ a živnostenská politika (26.12.2013)
Utvoření komunistické strany na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině (04.12.2013)
Cesta k jednotné Komunistické straně Československa (04.12.2013)
Prosincová stávka českého proletariátu (04.12.2013)
Vznik německé levice a karlovarský sjezd strany (04.12.2013)
Vznik československé republiky a vývoj dělnického hnutí až k prosincové stávce (04.12.2013)
Česká komunistická strana v Rusku (04.12.2013)
Zahraniční akce prof. Masaryka a založení československého státu (30.11.2013)
Rozpadnutí rakouského státu a vnitřní vývoj sociální demokracie (30.11.2013)
Dějiny Komunistické strany Československa (29.11.2013)
Krach rakouské sociální demokracie a jeho příčiny (27.11.2013)
Předmluva (27.11.2013)
MY A ONI: K základním rozdílům mezi komunistickou a sociálně demokratickou levicí (20.01.2008)
Bohumír ©meral - osobnost, která by neměla zapadnout do zapomnění (25.10.2007)
K 75. výročí mostecké stávky (25.03.2007)
Patřil mezi jednu z nejvýznamnějších postav dělnického a levicového hnutí (26.11.2006)
Gottwaldovo místo v dějinách komunistického hnutí (26.11.2006)
Dělnická strana (01.02.2006)
Sudetští Němci a předválečná KSČ (25.01.2005)
Jan Šverma (10.11.2004)
První máje 1968 a 2004 v Praze a historie (02.05.2004)
Novinář neprivilegovaných (05.02.2003)
Zur Lage und Geschichte der SDS (02.02.2000)
Poznámky k postavení a historii SDS (02.02.2000)

Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
447 (447 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
397 (397 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
363 (363 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
343 (343 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
525 (525 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
374 (374 hl.)
Prohnilý humanismus !!
323 (323 hl.)

Celkem hlasovalo: 2772


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.