Dvacátá osmá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931(18. – 23. 2. 1929)
V. sjezd strany byl vedle II. sjezdu, kterým zahájeno
bolševisování, druhým význačným obratem v bolševisování strany. Ale jeho
zásadní význam byl větší než u II. sjezdu, poněvadž diskuse a proces
čištění strany byly hlubší, neboť otázky, o nichž se po VI. kongresu
Kominterny diskutovalo, byly vyřešeny zásadněji a určitěji. Kdežto první
diskuse v KSČ byla namnoze odloučena od problémů československého
dělnického hnutí a vyvěrala především z problémů dělnického hnutí
říšskoněmeckého, vedla se druhá diskuse už podle zkušeností československého
proletariátu a navazovala na nezdařenou akci Rudého dne. Kdežto levý směr,
vystoupivší po V. kongresu Kominterny, byl hodně pestrou směsicí, a v jeho
řadách, zejména v jeho vedení, byly živly, ideologicky bolševictví cizí,
byla levice po VI. sjezdu Kominterny mnohem ujasněnější. V první
diskusi strany byla na jedné straně většina členstva českých krajů a na
druhé členstvo druhých národností a menšina členstva českého, zato ve druhé
diskusi strany měla levice i v českém členstvu pevný kádr a podařilo se jí
dostat na svou stranu rozhodující většinu strany ještě před sjezdem. Vedle
toho způsobilo vystoupení Neurathovy skupiny v německých krajích a
likvidátorských živlů na Slovensku, že i v těchto krajích, do nichž první diskuse
zasáhla jen slabě, se oportunistické živly odštěpily. Všechno to způsobilo, že
V. sjezd strany, na nějž byli v krajích zvoleni téměř samí stoupenci
levé oposice, mohl zahájit určitější a rozhodnější bolševisování KSČ.
V. sjezd strany měl význam tím větší, že se konal hned po stávce
textiláků, kdy se likvidátoři odhalili jako náhončí reformismu v revolučních
organisacích dělnictva.
Až do stávky textiláků vystupovaly ve straně jednotlivě
oportunistické směry samostatně — ač jejich ideologický základ byl v podstatě
týž — ježto každý se vyvíjel v jiných historických podmínkách. Jílkova
skupina, která se snažila vystupovat jako »levá«, obvinila oposici, že
jednostranným bojem proti Jílkovi posiluje pravé živly; skupina Neurathova,
vývojově spojená s trockismem, kritisovala oposici rovněž »levě«, pod
záminkou, že ta se chce spojit s Jílkem. Likvidátorské živly v rudých
odborech vystupovaly zjevně jako likvidátoři a prohlašovaly, že se »nenechají
komandovat stranou«. Tato poslední skupina likvidátorů, pocházející z t. zv.
»historické pravice«, t. j. z pravice, která vystoupila již při první
krisi ve straně s pravými názory, ale ve straně ještě zůstala,
byla vlastně hybnou silou boje oportunistů se stranou. Od prvopočátku jí šlo o to,
rozbít stranu i revoluční odborové hnutí, a vystoupení Sýkorovy skupiny v boji
textiláků jen svědčilo, že to prováděla vědomě a soustavně. V prvním údobí
svého vystoupení, před bojem textiláků, postupovali zjevní likvidátoři v rudých
odborech ještě odděleně od ostatních oportunistických směrů. Teprve, když boj
textiláků přivodil obrat ve straně a musilo se bez vyhýbání říci, zda
směr, jímž se strana pustila, je správný, teprve tehdy se začaly sdružovat
všechny oportunistické směry na společném stanovisku likvidátorském a straně
nepřátelském. Všechny vespolek odmítaly taktiku strany v boji textiláků a
vůbec revoluční strategii a taktiku v hromadných bojích proletariátu. To
mělo nejprve za následek užší sblížení skupiny Jílkovy a Neurathovy se
stanoviskem likvidátorů v rudých odborech a nakonec se vytvořil jednotný
blok likvidátorů ze skupin, které se dříve formálně zuřivě potíraly, ač v podstatě
nebylo mezi nimi zásadních rozdílů. Proto se V. sjezd strany konal již ve znamení
vytvoření jednotného bloku likvidátorů.
Už na tomto sjezdu se ukázalo, že oportunistické živly
směřují k likvidátorství. Likvidátoři z rudých odborů, kteří už
zahájili pod vedením Sýkorovým boj proti straně, nebyli na sjezdu
zastoupeni, rovněž ne skupina Neurathova, utrpěvší porážku v nejvýznačnějších
německých organisacích. Nicméně stanovisko pravých živlů po stávce
textiláků zastávala skupina Jílkova, která se v nejdůležitějších otázkách
nelišila od likvidátorů. Přechod Jílkovy skupiny k likvidátorství byl
uspíšen jejím úplným ideologickým krachem v diskusi strany. To se ukázalo
při zahájení sjezdu, když Jílek, určený za referenta v prvním bodu
jednání, se referátu vzdal s hloupou výmluvou, že nedostal statistického
materiálu od hospodářského oddělení strany. Teprve na naléhání sjezdu,
který chtěl znát Jílkovo politické stanovisko a prohlásil, že nechce-li Jílek
referovat, je to jen politický frakční manévr zkrachovaných živlů ve vedení
strany, začal se Jílek se stoupenci účastnit diskuse. Vůdčí myšlenkou Jílkova
referátu bylo: »Tvrdím, že kapitalismus je sice silnější, ne však
stabilisovanější.« Tím jen ukázal, že nedovede pochopit, že zesílení rozporů
kapitalismu je podstatným znakem nového údobí vývoje československého
kapitalismu. Právě proto, že Jílkova skupina soudila, že kapitalismus zesílil,
nemohla jít cestou, kterou se dala Komunistická internacionála; musila se
nevyhnutělně a nezadržitelně octnout v náručí likvidátorů. Proto její
názor o zesílení kapitalismu vedl v boji textiláků ke stanovisku
likvidátorů v rudých odborech. O tom svědčilo prohlášení Jílkovo, že
»výsledkem první fáze stávky textiláků je posílení levých živlů«, ukázala to i
řeč Bolenova, který kritisoval stávku textiláků jako hotový likvidátor.
Souhlasně se Sýkorou prohlásil Bolen před celým sjezdem, že nebylo subjektivních
podmínek pro boj textiláků, že dělnictvo nebylo přesvědčeno o tom, že
se musí vést boj, že heslo zvýšení mezd bylo tehdy prázdnou frází a že
dělnictvo nelze najednou přesvědčit, že má stávkovat bez podpory. Boj prý neměl
půdy v dělnictvu, byl prý mechanicky nařízen shora. Tento názor se ani
dost málo nelišil od vystoupení Sýkorova, který prohlásil, že jediný
správný krok v celém boji textiláků bylo jeho skončení. Před V. sjezdem
byla jednota v názorech likvidátorů a Jílkovy skupiny zastírána, teprve na sjezdu
se ukázalo, že strana měla proti sobě jednotný blok likvidátorů.
Podle toho byla sestavena resoluce V. sjezdu, v níž
charakterisován oportunismus politicky v tom smyslu, že není základní
otázky, v níž by se zásadně neodchyloval od směrnice Komunistické internacionály.
V resoluci sjezdové bylo prohlášeno, že se názory oportunistů rozcházejí s názory
strany v těchto hlavních otázkách:
a) V ocenění situace: přeceňování kapitalistické
stabilisace, nepochopení, že vzrůst výroby a techniky nezbytně reprodukuje a
zostřuje třídní a mezinárodní rozpory na vyšším stupni, prohlubuje
všeobecnou krisi kapitalismu a vede k rozbití dočasné stabilisace. Důsledek
toho jest nedocenění nebezpečí války a likvidátorská teorie o pasivitě
mas. Do téže kategorie patří oportunistický názor, že radikalisace mas jest
podmíněna zlepšenou hospodářskou konjunkturou (Jílek), že aktivita mas má
defensivní charakter (pražské antimemorandum) a zostřený tlak buržoasie že není
výrazem zostřené krise kapitalismu. (Jílek.)
b) V ocenění charakteru Československa: názor, že
Československo není imperialistické, nýbrž kolonií, což vede k oportunistickým
taktickým závěrům, zejména v nynějším období vzrůstající imperialistické
agresivity buržoasie Československa (ostravská resoluce).
c) V ocenění reformismu: nepochopení buržoasního
charakteru reformismu, jeho srůstání s kapitalistickými organisacemi a
aparátem měšťáckého státu, jakož i jeho vývoje k fašismu. Proto i
neuznávání nutnosti boje proti reformismu. Přeceňování síly reformismu a
chápání taktiky jednotné fronty jako koalice s reformistickými stranami a
odbory (Neurathova skupina a likvidátoři).
d) V ocenění měšťácké demokracie a parlamentarismu:
parlamentární a »ústavní« iluse, v důsledku toho podceňování nebezpečí
fašismu. Nepochopení charakteru měšťáckého státu jakožto nástroje buržoasie a
neuznávání nutnosti boje za rozbití kapitalistického státu (Neurathova
skupina a likvidátoři).
e) V ocenění legality v rámci měšťáckého státu:
názor, že strana nemůže vésti boj za legální posice prolomením měšťácké
legality, nýbrž ustupováním a přizpůsobováním se jí. Odpor proti illegální
práci a nepochopení, že i legální práce musí míti masový charakter (Bolen).
f) V ocenění charakteru hospodářských bojů: nepochopení
zásadního rozdílu mezi bolševickou a reformistickou taktikou v mzdových
hnutích, jakož i zásadního rozdílu mezi mzdovým hnutím v době předválečné
a mezi hospodářskými boji dnes (historická pravice). V důsledku toho
neuznávání revoluční stávkové strategie, revoluční odborové práce a odpor proti
provádění usnesení IV. kongresu ROI (likvidátoři).
g) V ocenění příčin krise strany a krise samé, jednak
názor, že strana se isolovala od mas a upadla v krisi proto, poněvadž
zašla příliš doleva (historická pravice), jednak názor, že příčiny krise strany
vězí pouze ve změně objektivní situace, čímž se praví, že kdyby nebylo
toho, bylo by ve straně všechno v pořádku (Jílkova skupina).
h) Konečně pak se pravé nebezpečí projevuje v názoru
na řešení krise strany. Předně názor, že krisi strany možno řešit obratem
celé politiky doprava, za druhé mínění, že krisi strany možno řešit bez důkladné
změny celé její vnitřní struktury, za třetí názor, že strana může tyto změny
prováděti takřka v »politickém zátiší«, aniž by se aktivně a iniciativně účastnila
veškerých třídních bojů, za čtvrté pak ve snaze zastříti principielní
rozpory uvnitř strany, nechat tyto nevyřešeny, ba utvořiti z jednotlivých
názorových směrů bezzásadní blok.
Vedle těchto rozporů, o nichž se diskutovalo ve straně
především, bylo ještě stanovisko dřívějšího vedení strany v agrární
otázce, jež svědčilo, že si vedení neuvědomilo, jak se prohloubily třídní
rozpory na venkově, a rovněž nesprávné stanovisko vedení v národnostní
otázce: místo práva na sebeurčení až k odtržení od Československa
hlásalo jen národnostní samosprávu. Oportunismus, který se udržoval v KSČ
po léta, vystoupil v druhé krisi strany už s celou soustavou
oportunistických názorů a tak se musil stát živnou půdou likvidátorství, straně
nepřátelského. Tento nevyhnutelný vývoj od oportunismu k likvidátorství, toto
kapitulování před měšťáctvem a sociální demokracií, všechno to musil V. sjezd
KSČ označit jako mezník ve vývoji oportunistických směrů.
Tou měrou, jak se strana snaží učiniti radikální obrat v celé
své politice, jak ve všech konkrétních případech uplatňuje novou linii,
roste odpor likvidátorských elementů a přechází v otevřený odboj proti
nové politice strany (hospodářská hnutí, komunální politika). Likvidátoři,
vycházejíce z výše uvedených oportunistických názorů, nevěří v sílu
pracujících mas, přeceňují stabilisaci kapitalismu a sílu reformismu, nevěří v možnost
revolučního třídního boje, upadají do paniky, poraženectví a
kapitulantství před buržoasií a reformismem. Od ideologického a politického
likvidátorství přicházejí nutně k organisační likvidaci revolučního hnutí a
ohrožují zejména jednotu rudého odborového hnutí. Likvidátorství, jakožto
exponovaná posice reformismu v našich řadách je důsledek oportunismu a
představuje nebezpečí pro stranu. V prvém období stranické diskuse po Rudém
dni vytvořilo si likvidátorství ideologickou základnu v pražském
»antimemorandu«, jehož likvidátorské názory vyvrcholily v teorii o pasivitě
mas. Tato likvidátorská ideologie byla v tak zvaném »Hlohoveckém
memorandu«, v němž je nynější období charakterisováno jako »nerevoluční«,
konstatována »agonie revolučního hnutí a požadováno znova spojení s protirevoluční
sociální demokracií. »Hlohovecké memorandum« pokouší se zcela zjevně
propagovati v komunistické straně ideologii imperialistických válečných
příprav a odkrývá tak přechod straně nepřátelského likvidátorství k
protirevolučnímu smýšlení. Likvidátorské nebezpečí nabývá zvlášť akutních forem
v masových, zvláště v rudých odborech, kde straně nepřátelskými
vystoupeními likvidátorů jest vyvoláváno již akutní nebezpečí rozkolu. Proto
stává se boj proti likvidátorství ústředním vnitrostranickým úkolem KSČ, při
čemž musíme si býti vědomi toho, že zjevné likvidátorství jest jen ideologickým
pokračováním a rozvedením ve straně se vyskytujících oportunistických
názorů. Boj proti likvidátorství jako ústřední vnitrostranický boj jest v nejužší
souvislosti s překonáním oportunismu všech odstínů.
Toto posouzení poměrů ve straně na V. sjezdu KSČ,
bylo vývojem událostí po sjezdu potvrzeno na 100%. Zostřování
třídních protiv v Československu vedlo k tomu, že oportunisté spěli od pouhého
hájení svých názorů velmi rychle k zjevné roztržce s revolučním
hnutím.
Otevřené vystoupení oportunismu a jeho přechod k likvidátorství
umožnilo V. sjezdu rozebrat podle všeobecných usnesení VI. kongresu
Kominterny po prvé poměry v Československu i vyložit úkoly strany v době
všeobecného zesílení třídních bojů. Po prvé v dějinách strany se po důsledně
revolučním rozboru situace mohla určit směrnice postupu i úkoly strany, které z toho
vyplývaly. Usnesení V. sjezdu strany znamenala úplný ideologický rozchod se
všemi oportunistickými názory, vžitými ve straně, ve všech oborech její
činnosti. Osou jednání sjezdového byla diskuse o politickém referátu
soudruha Gottwalda a jednání o odborové otázce, která po stávce
textiláků a před samým Haisovým pučem v rudých odborech se stala obzvláště
naléhavou. Poněvadž o hlavních zásadních otázkách odborových jsme
pojednali v předešlé kapitole a pojednáme ještě v následující, při
vylíčení Haisova puče, nemusíme se na tomto místě zmiňovat o projednávání
odborové otázky na sjezdu. Význam politických usnesení sjezdu strany je zřejmý
z nejhlavnějších otázek, o nichž pojednává sjezdová resoluce.
V politické resoluci bylo nejprve vyloženo mezinárodní postavení
Československa v soustavě světového imperialismu, načež bylo vymezeno, v opak
názorům o koloniální povaze Československa, takto:
Československo jest částí imperialistického systému
evropského, je samo imperialistickým státem. Názor, že Československo je
kolonií velkých imperialistických států, je naprosto falešný a vede k úplně
nesprávným kontrarevolučním závěrům … Základní linie československé zahraniční
politiky jest protisovětská… Vzhledem ke své strategické, hospodářské a
politické posici stává se Československo středo- a jihoevropskou základnou
válečného tažení proti SSSR. Bylo by chybou mysliti, že buržoasie
Československa je do protisovětské fronty zařaďována proti vlastním zájmům a
pouze vlivem imperialistických velmocí, tedy takořka proti své vlastní vůli.
Imperialistický ráz Československa a jeho aktivní účast v obklíčení
Sovětského svazu se staly východiskem zkoumání situace, provedeného ve sjezdové
resoluci a musil být prokázán konkrétním vylíčením hlavních hospodářských rysů
Československa. Imperialismus je svou povahou monopolistický kapitalismus, a
proto je imperialistický ráz Československa dokazován také tím, že hlavním hospodářským
základem československého měšťáctva je kapitalistický monopol:
Vzrůst výroby, zesílené tempo racionalisace jest
provázeno urychleným procesem koncentrace a vzrůstem moci finanční oligarchie.
Dnes stojí Československo ve znamení stále většího finančního kapitálu, v němž
česká buržoasie hraje roli hegemona. Pochopení této skutečnosti je klíčem k chápání
celé nynější situace v Československu… Podstatnou částí panství finanční
oligarchie je koncentrace bank a vzrůst monopolu… V Československu byl v poslední
době tento proces mimořádně urychlen, takměř všechna průmyslová odvětví jsou
sloučená v kartely a syndikáty…, které úplně ovládají monopolisticky
domácí trh a diktují libovolně ceny… Monopolisace domácího trhu a zuřivý boj o trhy
zahraniční při používání všech prostředků imperialistických … To je jeden
z nejdůležitějších znaků nynější situace Československa … Vedle
všeobecného rozvoje výrobního aparátu zaznamenáváme nápadný rozmach průmyslu
zbrojařského. Výroba zbraní, munice, třaskavin, letadel a chemického průmyslu
stoupá v nebývalé míře.
Je-li monopolistický kapitál, jehož rozhodujícího významu
oportunisté nikdy nepochopili, hlavním činitelem československého hospodářského
života, plyne z toho, že právě politika monopolistického kapitalismu musí
zostřovat třídní protivy. Vzrůstající výroba při všeobecném omezování
mezinárodních trhů i zmenšování trhu vnitřního mzdovou a cenovou politikou
monopolistického kapitálu, a racionalisování, jako důsledek rozporů
kapitalistického stabilisování, všechno to jednak přiostřilo třídní protivy,
jednak sdružilo československé měšťáctvo v jednotnou frontu.
Dnes jest německý kapitál v Československu právě tak
zainteresován na imperialistické politice Československa jako buržoasie
česká a slovenská. Maďarský latifundista na Slovensku má právě takový
zájem na agrárně-celní politice Československa jako velkostatkář český a
slovenský.
Sjednocení měšťáctva všech národností pod vedením československého
finančního kapitálu mělo za následek, se zřetelem k vnitrostátním
obtížím, změnu politického kursu. Československé měšťáctvo přešlo od demokratických
vládních metod k fašistickým.
Nejdůležitějším znakem nynější situace v Československu
je generální útok buržoasie na politická práva pracujícího lidu a zostřená
diktatura buržoasie … Tento politický útok buržoasie se v Československu
vyznačuje zatlačováním měšťácko-demokratických a parlamentárních metod metodami
fašistickými, při čemž fašistické metody stále více převládají.
Proto obrátil také reformismus, který přešel, jako
měšťáctvo, od měšťácko-demokratické politiky k fašistické a tento obrat
uplatňuje mezi dělnictvem. Na druhé straně zase činná účast reformistů na fašisování
podkopává reformismu půdu mezi dělnictvem.
Vykonávaje uvedené funkce, srůstá aparát reformistických
organisací s organisacemi kapitalistického státu. Při tom je
reformismus nositelem fašistických tendencí, které při zostřujícím se
třídním napětí stále rostou. Reformismus se vyvíjí k fašismu. Tak je
reformismus nejnebezpečnější agenturou finančního kapitálu v řadách
proletariátu.
Vylíčiv postup fašisování a obrat reformismu k sociálfašismu,
zdůraznil V. sjezd KSČ., že v Československu je vedoucí silou fašismu
právě levé křídlo měšťáctva. Tím spíše, že se může opírat o velikou
tradici v lidu. Masaryk a jeho skupina jsou v představě širokých
vrstev maloměšťáckých i národně orientovaného dělnictva, jdoucího za sociální
demokracií, dosud představiteli »národního osvobození« Československa, kdežto
demokratické fráze Masarykovy o sblížení národů a pod. ulehčují zase
měšťáctvu potlačených národností zradu sebeurčovacího práva. Demokratické a
národnostní iluse, spojené s dějinnou činností Masarykovou, vytvořily pro
jeho politiku širokou oporu v lidu, již potřebuje měšťáctvo, aby mohlo
začít vládnout fašisticky. Proto V. sjezd KSČ. zdůraznil, že »nositelem
nebezpečí fašistického převratu je víc a více t. zv. Hrad«. Když se
zostřením třídních protiv zesílila všeobecně i diktatura československého
měšťáctva, zvětšil se také národnostní útlak. Proto musil V. sjezd strany
poukázat, že národnostní otázka je čím dále důležitější a projevuje se ve třetím
údobí poválečného vývoje kapitalismu tím, že měšťáctvo potlačených národností
vstupuje do spolku s českým měšťáctvem, když se národnostní útisk
zvětšuje. Proto sjezd strany dospěl k úsudku, že ve třetím údobí se
musí projevovat zejména sociální povaha národnostního útisku čím dále
výrazněji.
Z tohoto povšechného vylíčení tendencí hospodářského i politického
vývoje československého kapitalismu nezbytně vyplývá, že se třídní protivy musí
zostřovat. Jednak se sdružují síly měšťáctva pod vedením českého
finančního kapitálu, což má za následek větší vykořisťování
kapitalistickým racionalisováním a větší politický útlak fašisovaného
měšťáckého státu, jednak se rozvíjejí a vznikají protikapitalistické síly.
Projevuje se to radikalisováním dělnictva, které mohlo být zdržováno
oportunistickou politikou KSČ na určitou dobu, ale zadrženo býti nemůže.
Zvláště pozorně se musil V. sjezd v celkovém rozboru
zabývat otázkou agrární; ukázal, že vývoj monopolistického kapitalismu má za následek
i vývoj kapitalismu v zemědělství a pronikání finančního kapitálu do něho.
Charakteristickým znakem agrárních poměrů v Československu
je pronikání finančního kapitálu do zemědělství, industrialisace a
racionalisace zemědělské výroby, srůstání agrární buržoasie s kapitálem
průmyslovým a bankovním, jakož i urychlená diferenciace venkova. Pronikání
finančního kapitálu do zemědělské výroby má za následek ohromné
zbídačení širokých vrstev malého a středního rolnictva.
Proti názoru likvidátorů, jejichž rozbor zemědělských poměrů
se opíral o nesprávnou a oportunistickou teorii o tom, že Československo
se stává státem agrárním, což vedlo k mínění, že pozemkovou reformou se
třídní rozpory zmírnily, postaven názor V. sjezdu, že pronikání finančního
kapitálu do zemědělství, umožněné pozemkovou reformou, má za následek
zostření třídních protiv na venkově. Tak dospěl V. sjezd, vyšedší z kritiky
politické soustavy oportunistů, k obsáhlému, positivnímu výkladu vývoje
československého kapitalismu ve všech oborech.
Opíraje se o tento rozbor, stanovil V. sjezd
správně úkoly, které má plnit KSČ. Ukázal, že se zřetelem k větším a
větším třídním rozporům a k většímu nebezpečí imperialistické války musí
KSČ bojovat
… za získání většiny dělnické třídy a širokých vrstev
chudých rolníků pro vyvlastnění kapitalistů, pro vyvlastnění velkostatků
bez náhrady, uskutečnění sebeurčovacího práva utlačených národů až do odtržení
od československého státu.
Komunistická strana Československa prohlašuje otevřeně,
že její cíle mohou býti dosaženy pouze násilným svržením dosavadní kapitalistické
společnosti, ozbrojeným povstáním, nastolením diktatury proletariátu.
Prvním taktickým důsledkem toho je, vytvořit jednotnou bojovnou
frontu proletariátu, zničit vliv reformistů v dělnictvu. To znamená,
věnovat pozornost nejvykořisťovanějším vrstvám nekvalifikovaného dělnictva.
Znamená to provádět »taktiku jednotné fronty zdola, při dodržování jasné
bolševické linie a revoluční perspektivy ve všech denních otázkách
třídního zápasu«. Z tohoto základního úkolu vyplývaly nejdůležitější denní
úkoly strany: boj proti nebezpečí imperialistické války a hájení Sovětského svazu;
boj jednak proti fašistickému nebezpečí, jednak proti reformistům, jejichž
protirevoluční poslání se ukázalo v třídních zápasech československého
dělnictva; provádět revoluční strategii a taktiku v hospodářských bojích
proletariátu, mobilisovat chudé rolníky pod heslem jednotné fronty zdola,
k vyvlastnění velkostatků i k boji o denní politické a hospodářské
zájmy rolnictva; vést boj proti národnostnímu útlaku; uskutečnit revoluční
spolek dělníků a rolníků bez rozdílu národnosti, odhalovat prolhaná autonomistická
hesla měšťáctva potlačovaných národů a reformistů; podřídit boje o denní
požadavky boji o diktaturu proletariátu. K plnění těchto úkolů musí
být také správně rozřešeny nejdůležitější otázky organisace hromadného boje.
Má-li se provádět taktika jednotné fronty zdola, musí si dělnictvo zvolit
jednotné orgány boje, při čemž je vyloučena jakákoli koalice s reformistickými
vůdci. Spojení strany s dělnictvem je možné, jen bude-li odborová otázka
rozřešena bolševicky.
Rudé odbory jsou na rozcestí. Buď se půjde revolučně,
nebo se upadne do hotového reformismu, jiné cesty není. Strana musí podniknout,
co jen může, aby revoluční odbory postupovaly revolučně.
A konečně je úkolem strany věnovat se práci v závodech,
zejména ve velikých. Podle těchto všeobecně politických a organisačních
úkolů byly i úkoly vnitrostranické. Překonávat sociálnědemokratické tradice a
oportunistickou pasivnost strany, rozhodně bojovat s pravicí a s likvidátorským
nebezpečím v členstvu i likvidovát zbytky trockismu. Takovou směrnici dal
sjezd strany pro překonání krise strany. Vypracováním zřetelné politické
směrnice byla ukázána cesta, jíž se musí KSČ brát, aby se stala revoluční
masovou stranou.
V. sjezdu KSČ se ve veliké míře podařilo vyjasnit
teoreticky základní úkoly strany. Postavil stranu před úkol, proměnit
teorii v denní praksi třídního boje.