
Předválečná KSČ byla neobyčejným zjevem v tehdejší politické krajině Československa z mnoha důvodů: Především české země byly jedním z nejvíce industrializovaných regionů střední Evropy a díky tomu zde mohlo vzniknout již počátkem 20. století silné sociálně demokratické hnutí. Sympatie ke slovanskému Rusku, zážitky mnohých vojáků rakouské armády a v neposlední řadě též silná bída v naší zemi po první světové válce způsobily, že komunistické hnutí, které se od sociální demokracie odštěpilo, bylo od počátku silné. Byla zde i genialita politického vůdcovství B. Šmerala, který nedopustil, aby hnutí propadlo sektářskému radikalizmu a uchovalo si svůj masový charakter.
Je zde ovšem ještě jeden důležitý moment, na který se obvykle zapomíná: KSČ byla jedinou politickou stranou v Československu, která byla otevřena všem národnostem. Ostatní politické strany byly buď
československé (resp. české), slovenské, maďarské nebo německé. Dokonce i sociální demokracie, byly v předválečném Československu dvě: československá a německá. Pokud by se sociální demokraté dokázali
sjednotit, nikdy by se nestali agrárníci vůdčí politickou stranou v jedné z nejindustrializovanějších zemí tehdejší střední Evropy. Díky svému mnohonárodnostnímu charakteru měla také pouze předválečná
KSČ vyvážený program národnostní politiky v Československu. Předváleční komunisté dokázali střízlivě hodnotit versailesský mír a chápali, že tehdejší stav národnostní politiky nového státu není dlouhodobě
uspokojivý.
Nemám v úmyslu popírat názor historičky Broklové, že práva národních menšina v Československu, tak jak byla kodifikována v roce 1918, byla ve svém dobovém a středoevropském kontextu výjimečná z hlediska
svého rozsahu, zvláště v souvislosti s faktem, že německá národnostní menšina patřila k poraženému státu v první světové válce. Jsem ale společně s mnohými komunisty první republiky přesvědčen, že Československo
později poněkud ustrnulo v rozšiřování těchto práv. Německá menšina vstoupila do vlády sice již v roce 1926, ale bohužel zůstaly neuskutečněny návrhy na decentralizaci státní správy pomocí zřizování žup
apod. Také slovenský národ získával svá práva jen velmi pomalu. Za dobu první republiky se nestal jediný Slovák generálem čsl. armády, úřad premiéra získali Slováci v osobě Dr. Milana Hodži až v roce
1935. Přitom právě druhá polovina 20. let byl možná malou, ale zato jedinou šancí na normalizaci vztahů mezi národnostmi Československa. Panovala hospodářská konjunktura, Německo mělo demokratickou vládu,
v sudetoněmeckém stranickém spektru se formoval silný aktivistický proud nakloněný spolupráci s Československým státem. Tato příležitost bohužel nebyla využita.
Aniž bych chtěl podceňovat vlastní rozhodnutí podstatné části sudetských Němců proti setrvání v Československu a proti demokracii, ve prospěch Hitlerovy třetí říše a nacizmu, je třeba nalézt odvahu
zeptat se: Udělala československá buržoazie všechno co bylo v jejích silách, aby smířila národnosti svého státu? Konečně díky sudetoněmeckým voličům a členům byla také KSČ jednou z nejsilnějších politických
stran. Pokud by byla odkázána jen na hlasy české společnosti, byly by její výsledky podobné jako výsledky krajní fašizující pravice, národní demokracie a Gajdových fašistů. Pozici KSČ posilovaly i hlasy
ze Slovenska, kde ostatní československé strany měly podporu slabší, vyhrávala volby na Podkarpatské Rusi (téměř 40% počátkem dvacátých let) a nezanedbatelné množství hlasů (stabilně okolo 6%) dostávala
od sudetských Němců.
Vedení předválečné KSČ netrpělo nejmenšími nacionálními předsudky, později po druhé světové válce vyčítala dokonce M. Horáková Klementu Gottwaldovi, že jednání ÚV probíhaly v německém jazyce. Předváleční
komunisté si dobře uvědomovali, že nejenom ruským bolševikům, ale také německým komunistů vděčila KSČ za svou sílu. Mnozí němečtí emigranti před Hitlerem se usídlili žel na krátkou dobu v naší republice
a posílili řady KSČ. Chtěl bych připomenout několik historických postav sudetoněmeckého komunistického hnutí: Byl to Karl Kreibich, který patřil společně se Šmeralem k zakladatelům KSČ a k vydavatelům
libereckého listu Vorwärts. Svou odvahu projevil ve druhé světové válce, kdy byl v londýnské emigraci členem exilové Československé státní rady. V padesátých letech byl velvyslancem Československa v Sovětském
svazu a nebál se kritizovat zločiny stalinizmu, což mu vyneslo perzekuci státními orgány. Jeho paměti Těsný domov, širý svět patří dodnes k nejlepším vzpomínkám veteránů komunistického hnutí.
Podobně je třeba vzpomenout sudetoněmeckého komunisty Paula Reimana, který pocházel z židovsko-německého buržoazního prostředí, studoval germanistiku a literaturu a stal se jedním z nejlepších komunistických
novinářů 20. století. Dodnes jsou neocenitelným pramenem jeho vzpomínky ve 20. letech. Jeho syn prof. Michal Reiman z berlínské university je dnes známým historikem zabývajícím se východním blokem.
Asi třetím nejvýznamnějším československým komunistou německého původu byl F. Beer (pseudonym Kurt Konrad), který byl významným historikem (psal o španělské a husitské revoluci)
a novinářem. Jeho loajalita k československému státu jej dovedla až na nacistické popraviště. Připomenu jen, že monografii o něm napsal M. Ransdorf a v českém překladu vyšly i vzpomínky jeho bratra -
taktéž předválečného komunisty A. Beera "A tys na ty Němce střílel, dědo?". Je škoda, že řada sudetoněmeckých antifašistů se rozhodla dobrovolně odejít z Československa (ač nemuseli) a podílet se na výstavbě
prvního socialistického státu v dějinách Německa - NDR. Jejich rozhodnutí je ovšem pochopitelné ve světle mnoha excesů proti německému obyvatelstvu po roce 1945 stejně jako z jejich osobního studu za
genocidní politiku nacistických okupantů vůči českému národu.
Sudetští Němci v řadách KSČ se bohužel těšili malé přízni oficiální historiografie před rokem 1989 a tato situace se po listopadu nijak nezměnila. Teprve vstup České republiky do EU a s ním spojená
integrace evropské levice dává naději, že se najdou historici, kteří zahájí kritickou reflexi tohoto tématu. Zajímavým krokem by byla např. společná konference českých a sudetoněmeckých historiků na téma
sudetští Němci v řadách KSČ.
Stanislav Holubec