©meralismus a poučení z roku 1923

Kdyľ IV. světový kongres zaujal stanovisko k československé otázce a odsoudil vystoupení Jílkovy skupiny jako anarcho-syndikalistické, zkritisoval zároveň chyby strany, jichľ se dopustila v četných důleľitých otázkách. V resoluci IV. světového kongresu k české otázce, byly uloľeny straně četné úkoly, zejména v organisování nezaměstnaných, v propagandě mezi vojskem a v uplatňování taktiky jednotné fronty; kongres usuzoval, ľe československá strana, která se přeměňovala ze strany sociálnědemokratické v komunistickou, je dosud velmi nehybná v mobilisování dělnictva.

Kdyľ KSČ přistupovala ke Komunistické internacionále, jeątě nepřekonala tradic sociálnědemokratických. Během mnohých let, kdy se vyvíjela jako levá sociální demokracie, vytvořila se teoretická soustava, protichůdná leninismu v základních otázkách: v oceňování státu, v národnostní otázce, v otázce komunistické strany jako vůdkyně dělnického hnutí atd. Podle názoru ©meralova se KSČ vytvořila podle "zvláątní" metody, odpovídající československým poměrům. Teorie o zvláątním vývoji KSČ nebyla v podstatě překonána, takľe při vstupu strany do Komunistické internacionály zůstaly oportunistické předsudky ąmeralismu nedotčeny. Kromě toho byla strana v prvních letech brzděna vývojem Jílkovy oposice, takľe musila vąechnu sílu soustřediti na potírání anarcho-syndikalistického, maloměą»áckého, domnělého radikalismu, takľe boj proti oportunistickým tendencím ustoupil do pozadí.

Kdyľ Komunistická internacionála začala uplatňovat taktiku jednotné fronty a propagovat heslo dělnicko-rolnické vlády, mělo to za zmíněných poměrů za následek vytvoření oportunistické soustavy, odchylné od směrnic Komunistické internacionály, a zásady taktiky jednotné fronty byly zneuľívány reformisticky. Bylo to usnadněno tehdejąími poměry v Komunistické internacionále, zejména vznikem podobné soustavy, brandlerismu v Komunistické straně Německa. Kdeľto IV. světový kongres navrhl taktiku jednotné fronty předevąím jako manévr k dobytí větąiny dělnické třídy, a posuzoval heslo dělnicko-rolnické vlády vlády jako agitační souborné heslo, jímľ se měly vytvořit předpoklady k rozhodnému boji o moc, vznikla v pravém křídlu teorie, ľe dělnicko-rolnická vláda je přechodným stupněm k diktatuře proletariátu, prostředkem k "provádění dělnické politiky v rámci měą»ácké demokracie".

Tento chybný teoretický názor se vyvinul, kdyľ se znovu začala zostřovat revoluční krise kapitalistické soustavy. Konflikt Francie s Německem v otázce provádění versailleské smlouvy, obsazení Porúří francouzským vojskem, rozpoutání boje v Porúří, který vyčerpal síly německého měą»áctva, poraľeného ve světové válce a později přivodil revoluční krisi, vąechno to vyvolalo novou revoluční vlnu, která musila nevyhnutelně vést k boji o proletářskou diktaturu, kdyby Komunistická strana Německa byla dovedla správně ocenit situaci a uľila správné taktiky. Ale takové rozřeąení revoluční krise bylo znemoľněno tím, ľe KSN pokládala dělnicko-rolnickou vládu za parlamentně-demokratický přechodný stupeň proletářské diktatury, čímľ zdrľen rozvoj revolučních sil německé dělnické třídy a tak zpečetěna poráľka německé revoluce v roce 1923.

Vývoj v KSN se nevyhnutelně obrazil i v KSČ, tím spíąe, poněvadľ v Československu měl oportunismus ve straně silnějąí kořeny. Brandlerismus dostal tu protějąek ve ąmeralismu. Jiľ roku 1922 se ukázalo, ľe se tu vytvořil samostatný směr v otázce jednotné fronty a dělnicko-rolnické vlády. Projevilo se to ve známém článku soudruha ©merala k programové diskusi před IV. kongresem Komunistické internacionály. Otázka dělnické vlády tam byla vyloľena takto:

Máme pokládat daląí důsledek akce za dílčí poľadavky, za jednotnou frontu, totiľ formuli dělnické vlády jen za metodickou pomůcku naąi propagandy, za pouhý manévr k odhalení protivníků? Či počítáme s dělnickou vládou jako s konstrukcí, která v údobí přechodu k diktatuře aspoň v některých státech můľe trvati nějakou dobu a také v poměrech jeątě demokratických můľe vládnouti kratąí nebo deląí dobu? V posledním případu musila by dělnická vláda, námi poľadovaná, míti vlastní obsah.

Tak byla poloľena otázka a sjezd strany v Praze, konaný 2. února 1923, dal na ni tuto odpověď:

Dělnická vláda nemůľe býti prostředkem pokojnému přechodu k diktatuře proletariátu. Jest to pokus dělnické třídy prováděti dělnickou politiku v rámci a po výtce prostředky měą»anské demokracie.

Podle toho se dělnická vláda pokládala za přechodnou vládu "v rámci s jejími prostředky měą»ácké demokracie".

Vzpomeňme si na stanovisko české levice v údobí před zaloľením KSČ. Československý stát líčen jako pokrokový, div ne revoluční, a v jeho rámci se prý můľe uskutečňovat socialismus. V takovém zastírání třídního rázu československého státu pokračovala i ©meralova teorie o dělnické vládě, která neměla být prostředkem k svrľení měą»ácké demokracie, nýbrľ prostředkem vlády dělnictva v rámci měą»ácké demokracie. Tuto myąlenku jeątě více potvrdil soudruh ©meral v parlamentní řeči (6.března 1924, tedy jiľ po říjnu 1923!), v níľ se postavil k otázce dělnické vlády takto:

Máme zato, ľe situace národa a státu je váľnějąí, neľ by se zdálo z vaąeho chování navenek, z předstíraného rozhořčení, z vaąeho optimismu naoko, z lehkomyslného způsobu vaąich útoků proti nám v parlamentě i v tisku. Ani nám není lhostejný osud národa a jeho samostatnosti. Od vás se vąak liąíme přesvědčením, ľe váą dosavadní reľim uvádí v nebezpečí stát i národ.

Kdyby bylo moľné utvořiti vládu, která by ąla opravdu ostře proti velkokapitalistům, velkostatkářům, spekulantům a velkým zlodějům, vstoupíme do takové vlády.

Ale tento cíl si dělnicko-rolnická vláda musí postaviti opravdu, nikoliv jen pro ľert a k přelstění lidu. Pro nás je nejdůleľitějąí, aby vláda, vyąlá z pracujícího lidu, chtěla a dovedla změniti celý státní aparát, aparát úřednický, vojenský, policejní tak, aby na vedoucí místa do vąech těch sborů se dostali přísluąníci těch, kdoľ mají býti chráněni, totiľ dělnici a rolníci.

Tohle stanovisko znamenalo, ľe dělnická vláda je vlastně parlamentní koaliční vláda na půdě měątácké demokracie. Ne rozbít kapitalistické státní zřízení, ale "přeměnit" je!

Následek toho byl, ľe KSČ místo, aby postavila program proletářské diktatury, přiąla na prvním sjezdu strany s programem dělnicko-rolnické vlády, jeľ se má utvořit v rámci měątácké demokracie. Dělnicko-rolnická vláda měla uskutečnit předevąím zvláątní program zahraniční politiky, který úzce souvisel s celou teorií československého státu. Strana posuzovala československý stát v jeho historických hranicích za pokrokový, nedbajíc utlačování národnostního. Proto zastávala jednotnost československé republiky. Pak ovąem nechápala, ľe Československo je článkem nové imperialistické soustavy v Evropě, ale vytvořila si názor, ľe měą»áctvo "spojuje" osud státu s osudem imperialistických mocností, ač zájmy imperialistických velmocí se rozcházejí se zájmem Československa, ąmeralismus popíral, ľe československý stát je imperialistický a proto dospěl k úsudku, ľe by tento stát, tak jaký je, dovedl dělat politiku protiimperialistickou, kdyby v něm byla vláda dělnicko-rolnická. Tato myąlenka byla rozvedena v programovém článku, jiľ uvedeném:

Ve státech, které jsou spojeny pod cizím vedením (míněna jest Malá dohoda), při čemľ často vlastní zájmy hospodářské musí ustoupit vojenským zájmům velkého poručníka, jsou jiľ dnes politické proudy, pudící k jiným aliancím a k jiným sdruľením. Tak se na příklad dnes projevují tendence, vytvořiti místo francouzsky orientované Malé dohody hospodářskou jednotku z Československa, Maďarska, Jugoslávie a Bulharska s orientací ruskou. To jsou konkrétní dílčí poľadavky, souvisící s národnostní otázkou, které přecházejí v oblast zahraniční politiky. Můľe se komunistická politika starat i o tyto věci? Nebude to »nacionální oportunismus«, zaujme-li k nim konkrétní stanovisko ve zvláątní části naąeho programu?

Také na tyto ©meralovy otázky dal první sjezd strany odpověď:

Dělnická vláda v Československu by přinesla národnostní spravedlnost a bratrské souľití vąech národů, pokud to je vůbec moľné v rámci dneąního společenského řádu. Také by bylo její povinností, starati se o úplné novou proletářskou zahraniční politiku.

V resoluci o versailleském míru byl tento poľadavek proletářské zahraniční politiky postaven konkrétně jako heslo "vyprostit zahraniční politiku Československa ze spojenectví s francouzským imperialismem".

Roku 1922 začal ©meral s oportunistickou revisí taktiky jednotné fronty. Pokračujíc logicky v oportunistických chybách marxistické levice, dospěla KSČ k stanovisku, ľe se musí bojovat o dělnicko-rolnickou vládu v rámci československého státu, a tím se vzdala boje o proletářskou diktaturu. Tato směrnice byla potvrzena I. sjezdem KSČ, který v předvečer velikých dějinných událostí byl projevem ústupu KSČ s leninských posic ve vąech otázkách. Tento sjezd určil politiku dělnicko-rolnické vlády v oportunistickém duchu, popřel právo sebeurčení národů a tím straně zabránil, aby se drľela revoluční linie v nově zostřené revoluční krisi.

Zásady, stanovené I. sjezdem strany se projevily v celé denní politice strany. Politika revolučního mobilisování ąirokých vrstev nahrazena parlamentní politikou oposiční, v níľ se tuze zřídka projevilo komunistické stanovisko k parlamentarismu. V rozhodujících politických zápasech tehdejąích se strana, vedená ąmeralovským výkonným výborem, chovala úplně pasivně. Nezměnila směru, ani kdyľ události v Německu přivedly otázku revoluce ve střední Evropě na pořad dne. Místo, aby vypracovala program revolučního boje československého dělnictva k podpoření německého proletariátu i k svrľení vlastního měą»áctva, odpověděla KSČ na německé události v říjnu 1923 tím, ľe usilovala, aby imperialistické Československo zůstalo k proletářskému Německu neutrální.

Rok 1923 byl v Československu ve znamení ostřejąí měą»ácké ofensivy. Jestliľe v předeąlých letech prováděla vládnoucí třída, za činné pomoci sociální demokracie, rozsáhlou ofensivu na hospodářské frontě a prosadila vąeobecné sníľení mezd, při čemľ deflační politikou rozmnoľena nezaměstnanost, aniľ měątácký stát zajistil nezaměstnaným i nejniľąí ľivotní minimum, dovrąila tuto ofensivu v roce 1923 prvními pokusy o spojení demokratického způsobu měątáckého třídního panství s faąismem. Československé měšťáctvo zabránilo revoluci prostředky »ryzí« demokracie, tak jako měšťáctvo německé. Jenže v Československu byla »ryzí« demokracie svým původem již zhola něco jiného než v Německu, neboť v československém státu tvoří vládnoucí národ jen polovinu obyvatelstva. Proto byla československá pademokracie od samého počátku omezena jen na vládnoucí státní národ. Národnostní potlačování vedlo hned v prvních letech ke skutečnému zrušení i formální demokracie u potlačovaných národností. Od roku 1923 začíná české měšťáctvo zvolna odstraňovat demokratické »svobody«, jež jsou podstatou měšťácké demokracie. Je k tomu nuceno prohlubováním třídních protiv, velikým vlivem komunistické masové strany, která zejména v českých oblastech se blíží dobýti většiny dělnické třídy, ovšem aniž vedla větší třídní boje. Rozhořčení, vyvolané kapitalistickou ofensivou v dělnických masách, posiluje vliv komunistické strany, ač se chová pasivně a postupuje oportunisticky. Nezahaleně pohaněčská vládní politika sociální demokracie přivádí do komunistické strany i vrstvy dělnictva, které ještě nemají revolučních vyhlídek a sympatisují s komunistickou stranou proto, že je jedinou oposiční stranou v parlamentě.

Za takových předpokladů využívá české měšťáctvo první příležitosti, a spojuje demokratický způsob s nezahalenou diktaturou proti dělnické třídě. Záminkou k tomu je atentát, spáchaný anarchisticky založeným úředníkem Šoupalem na finančním ministru Rašínovi (nenáviděném pro deflační politiku) v lednu 1923. Tento atentát vyvolal pogromovou štvanici proti komunistické straně, jejímž výsledkem bylo odhlasování výjimečného zákona proti dělnickému hnutí, »zákona na ochranu republiky«. Ustanovení tohoto zákona znamenají ve skutečnosti odstranění demokratických práv pro revoluční dělnictvo a první krok k zfašisování Československa. Odhlasování toho zákona vyvolalo mocné masové hnutí, československé dělnictvo protestovalo na mohutných projevech a schůzích proti výjimečnému zákonu sociálnědemokratické koaliční vlády. Ale, komunistická strana, která to hnutí vede, mu sama láme hrot. Zabraňuje oportunistickou taktikou, aby se boj dělnických mas proti výjimečnému zákonu obrátil v zásadní boj proti měšťácké demokracii, neboť jej vede pod praporem »hájení demokracie« proti reakční vládě. Při tom strana zásadně nesprávně rozlišuje měšťáckou demokracii od zjevné diktatury kapitálu. A tak, místo aby strana odhalovala charakter měšťácké demokracie, posiluje demokratické iluse, a místo, aby šmahem potírala zákon na ochranu republiky, podává v parlamentu jen obvyklé tradiční »zlepšovací návrhy« k návrhu reakčního zákona. Navrhuje v parlamentu, aby se zákon nazýval: »Zákon na ochranu republiky proti monarchismu.« Žádá, aby obsahoval tento všeobecný úvod:

… Nejlepší oporou republikánské formy československého státu jest jeho pracující obyvatelstvo, ježto bývalá šlechta, vyšší důstojnictvo, vyšší byrokraté a velcí kapitalisté mohou hledati ochrany svých zájmů také v jiné formě státu. Proto je nelze pokládat za trvalou a spolehlivou oporu republikánské formy státu. Účelem tohoto zákona je, chrániti proti monarchismu republikánskou formu československého státu, zrozeného z revoluce. Proto se nesmí jeho prováděním poškozovati zájmy a organisace pracujícího obyvatelstva. Vláda a všechny orgány státu nechť si uvědomí, že pracující obyvatelstvo dovede chrániti republikánskou formu státu tím rozhodněji, čím úzkostlivěji je šetřeno demokratických svobod, jež vyplynuly z téhož práva revoluce, jako sám československý stát. Proto jsou vláda a všechny státní orgány povinny, pečlivě chránit před útoky reakce svobody lidu, zejména svobody tiskové, shromažďovací, spolčovací, svobody svědomí a osobní svobody.

A tak komunistická strana, která tuhle mobilisovala široké vrstvy k boji proti reakčnímu výjimečnému zákonu, postavila se tamhle na ochranu měšťácké demokracie, »vyšlé z revoluce«. Proto veliké hromadné politické hnutí československého dělnictva musilo vyznít naprázdno.

A jako nedovedla komunistická strana pozvednout široké vrstvy k zásadnímu boji s měšťáckým třídním státem, tak svým postupem přivodila porážku dělnictva i v hospodářských bojích. Měšťáctvo zesílilo ofensivu a pokusilo se, s pomocí sociálních demokratů ve vládě, snížit roku 1923 znovu mzdy. V létě 1923 vystoupili uhlobaroni s návrhem na veliké snížení mezd horníkům. Vůdcové reformistických organisací začali vyjednávat s kapitalisty a v červenci byla dohoda o snížení již ujednána, když neslýchaně pobouřené dělnictvo udělalo reformistickým vůdcům čáru přes rozpočet. Dělníci zásadně odmítli snížení mezd a naléhali na zahájení boje. Dělnictvo vystoupilo tak energicky, že ani proradná politika reformistických vůdců nemohla zabránit vzplanutí boje. Reformisté byli nuceni postavit se v čelo hnutí, aby je udusili pomocí svých zástupců ve vládě. V polovině srpna vypukla všeobecná hornická stávka. Povinností komunistické strany v tomto boji bylo, odhalit hrozící zradu reformistů, kteří sice navenek »vedli« boj, ale během něho vyjednávali s vládou a uhlobarony o snížení mezd, dohodujíce se jen, o kolik se mají snížit. Když reformisté takto podryli jednotný a celistvý bojovný šik horníků, dali odhlasovat na říšské konferenci horníků resoluci, že během boje ustanou polemiky mezi socialistickými stranami. Cíl resoluce byl zřejmý. Komunistické straně se mělo zabránit, aby hornictvo nevarovala před hrozící zradou a nemobilisovala masy proti ujednání reformistů s podnikateli. A KSČ, místo aby reformisty odhalila, přijala ujednání. 19. srpna vydala strana výzvu k hornickému boji a prohlašovala v ní: »Je pochopitelné, že v této chvíli musí ustat všechny politické spory a musí přestat v tomto boji polemika, která by mohla rozrazit dělnické řady.« Reformisté zjevně boj zrazovali a KSČ jim to usnadňovala, poněvadž se zřekla kritiky a samostatného vystoupení, jen aby zachovala »jednotnou frontu«. Až když byla porážka boje zpečetěna, vyzvala KSČ reformisty, aby byla podniknuta solidární akce ostatních dělnických kategorií s hornictvem, a teprve, když byla odmítnuta, začala chabě a nerozhodně kritisovat reformisty, při čemž neustále ujišťovala, že nechce zasahovat do vedení boje. A tak, když sama KSČ se vzdala práva, kritisovat reformisty, utrpěli horníci porážku, která otevřela měšťáctvu volnou dráhu k snižování mezd.

Zápas horníků, vedený několik týdnů jednotně a uceleně, byl známkou, že s přiostřující se mezinárodni krisí, a zejména s revolučním vývojem v Německu, se prohlubují třídní protivy také v Československu. Tím dány příznivé předpoklady aktivní podpory německé revoluce Komunistickou stranou Československa, ale ta nemohla splnit tohoto revolučního úkolu, poněvadž postupovala nesprávně.

Boj porúrský přivodil již v létě 1923 politický krach německého měšťáctva. Hluboký pokles valuty, způsobený porúrským bojem, bída nejširších vrstev a hlad německého dělnictva vyvolaly revoluční situaci; stačilo, aby se komunistická strana ujala cílevědomého vedení a mohla být nastolena proletářská diktatura. Počátkem srpna se revoluční krise začala přiostřovat, ale KSN, přidržujíc se nesprávné taktiky jednotné fronty, prohlásila, že poměry ještě neuzrály tak, aby se mohlo mobilisovat dělnictvo k rozhodnému boji s měšťáctvem. Již po několika dnech se ukázalo, jak zralá je situace: v srpnu vypukla ohromná politická hromadná stávka německého dělnictva, která svrhla Cunovu vládu. A tehdy vstoupili sociální demokraté do vlády s heslem »ochrany republiky«, aby mohli udusit německou revoluci. Vedení KSN, místo aby hromadný boj ještě více rozpoutalo, začalo tvrdit, že poměry ještě neuzrály, že se dělnictvo nesmí nechat vyprovokovat k předčasnému boji. Tak ponechalo koaliční vládě pokdy, aby upevnila posice německého měšťáctva. V září se odboj německého měšťáctva v Porúří zhroutil. KSN, která nechala utéci dva měsíce, aniž mobilisovala revoluční síly německé třídy, začala nyní směřovat ke koaliční vládě s levou sociální demokracií v Sasku, která si několika lichými manévry proti říšské vládě dovedla dodat zdání radikálnosti. Zřízení saské »dělnické vlády« mělo být strategickou základnou nástupu k rozhodnému boji o moc. Ale, místo, aby organisovali boj, postavili se saští komunističtí ministři na půdu ústavy, úzkostlivě dbajíce, aby si uchovali bojovné souručenství s »levými« sociálními demokraty v Zeignerově vládě. Místo hromadného boje se vedla parlamentní komedie. Na kamenické konferenci závodních rad zabránil Brandler ozbrojení proletariátu a zahájení rozhodného boje o moc. Do Saska vtrhla expedice říšské obrany, vyslaná koaliční vládou, a tím byl zpečetěn osud německé revoluce — zradou sociální demokracie a oportunistickou taktikou KSN.

Jako KSN zklamala v organisování revolučního rozhodného boje, tak zklamala KSČ v mobilisování československého dělnictva na ochranu německé revoluce. Vedení KSČ se schovalo za heslo »neutrality Československa«, k německé revoluci. Teoretický základ tomu dán článkem soudruha Kreibicha:

»Masaryk a Beneš«, v němž vylíčil mezinárodní situaci tak, jako by Malá dohoda, pod vedením československého ministra Beneše byla »velikou protivahou dalekosáhlým francouzským plánům a aspiracím«. Vůdcové československé republiky Masaryk a Beneš jsou poctiví pacifisté, staví se proti proletářské diktatuře, ale také proti »krajnostem« v »dnešním francouzském hyperimperialismu«. Poslání Benešovo a Masarykovo je vysvětlováno takto: »že se stali, ač netkví v žádné třídě, v žádné straně, vůdčími státníky a dosud jimi jsou, je výsledek rovnováhy sociálních a národních sil ve státu.« Jestliže KSČ viděla v Československu stát, vzniklý z »práva revoluce«, doplnil soudruh Kreibich toto pojetí ještě tím, že vylíčil vůdčí politiky československého měšťáctva jako představitele politiky, která není spojena se žádnou třídou a zastává zájmy »ryzí demokracie«. Zatím co ve skutečnosti je maloměšťáctvo ve vleku měšťácké politiky, sloužila teorie o domněle samostatné politice maloměšťáctva československým oportunistům za důkaz, že československý stát, nemající po jejich soudu ráz kapitalisticky třídní, jsa založen na »rovnováze třídních sil«, zůstane neutrální, dojde-li v Německu k revoluci.

Tuto Kreibichovu teorii rozvedl Neurath, který napsal do teoretického časopisu strany »Agitátor« článek, v němž pojednává o poměru Československa k německé revoluci takto:

Německo je největší odbytiště československého vývozu. Blokáda Německa znamená, že v Československu ohromně vzroste nezaměstnanost a mnoho obchodníků udělá bankrot. Ani značná část středního průmyslu měšťáctva a sedláků nemá zájmu na hospodářské blokádě Německa. Proto KSČ nemluví jen v hospodářském zájmu manuálních dělníků, prohlašuje-li, že proletariát musí na československé vládě žádat, a prosaditi aspoň to, aby se vláda zavázala, že zanechá jakékoliv intervenční politiky a blokády proti revolučnímu Německu a že udrží všechny hospodářské styky s Německem… Vítězství německé protirevoluce by nepřineslo německé říši, ani jiným evropským státům kapitalistickým klidného hospodářského vývoje, po němž měšťáctvo touží.

Při takových teoretických názorech bylo zřejmé, že postup československé komunistické strany stran podpory německé revoluce nemohl být třídní. Na říšské konferenci strany v Kladně, v říjnu 1923, na níž se jednalo o podpoře německé revoluce, vyskytla se v důvěrných poradách dokonce otázka, nemohlo-li by se jít do koaliční vlády i s agrárníky, a tak »chránit« německou revoluci. Oficielně vydala strana heslo: »Neutralitu a blahovůli československého státu k německé revoluci.«

Porážka německé revoluce, zásluhou oportunistické taktiky Brandlerovy, vyvolala krisi v KSN, která smetla Brandlerovo vedení. Jenže taktika, vedší k porážce německého Října, určovala také postup KSČ roku 1923. Proto můžeme říci, že rok 1923 přivedl k politickému pádu nejen brandlerismus, ale také šmeralismus. Ukázalo se, že šmeralismus nemůže dát KSČ vyhlídek na proletářskou revoluci, poněvadž byl projevem demokratických ilusí českého dělnictva. Krize v KSN a diskuse o poučení z října 1923 nezbytně vyvolaly krisi také v KSČ, mající za následek první pokus, změnit postup strany ve smyslu revoluční leninské taktiky.