Dvacátá první kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Po prvé vystoupil trockismus v Československu v době první
krise strany. Pro vývoj KSČ je příznačné nejen, že v něm převažuje pravé
nebezpečí, ale i to, že trockismus v Československu nalezl první obhájce v
pravých živlech, kolem Bubníka, Hůly a Kovandy. Toto obhajování Trockého
oportunistickými živly byl podružný zjev v celkovém účtování strany s pravými
renegáty. Většího významu nabyl trockismus v KSČ, když na XIV. sjezdu
komunistické strany Sovětského svazu vystoupila leningradská oposice, vedená
soudruhem Zinověvem, a začala útočit na postup Kominterny a ruské komunistické
strany. Hájíc teorie, že proletariát v Sovětském svazu nemůže vytvořit
socialismus vlastními silami, musila se oposice zakrátko přiblížit trockismu,
který vycházel se stanoviska, že rolnictvo je třída socialismu nepřátelská,
která se nevyhnutelně odtrhne od proletariátu. Tato, v podstatě oportunistická
sociálnědemokratická teorie, byla zahalena v »levé« fráze o zostření boje s
kulaky a pod. Po způsobu tohoto »levého« stanoviska k socialistickému budování
vystoupila trockistická oposice i v mezinárodním měřítku s tvrzeními, že
stabilisace kapitalismu se již zhroutí a pokoušela se tuto teorii odůvodnit
vývojem anglické generální stávky, čínskou revolucí a pod. Ač trockistická
oposice zprvu vystupovala jak pokud šlo o Sovětský svaz, tak i v otázkách
mezinárodních s »levým« stanoviskem, byla v podstatě jen sociálnědemokratickým
směrem v Komunistické internacionále. Ukázala to svou nevírou v možnost
socialistického budování v Sovětském svazu, proroctvími o »zrůdnění«
sovětské moci a konečně trakčním vystupováním, které by v dalším vývoji bylo
musilo vést ke vzniku druhé strany v Sovětském svazu i opravdu také vedlo k protirevolučnímu
vystoupení proti Sovětskému svazu v 10. výročí revoluce.
Oposice v ruské komunistické straně byla podporována určitou
částí aktivu strany. Že se ideologie trockismu dostala i do některých vrstev
KSČ, toho příčinou bylo, že trockismus je v podstatě sociálnědemokratická teorie
a právě proto mohl v KSČ navázat na silné sociálnědemokratické tradice. V
trockistické oposici, rozvinuvší se v roce 1926 a 1927 v KSČ, můžeme rozeznat
dvě skupiny.
Jednou byla skupina pražských intelektuálů, seskupivši se
kolem profesora Pollaka. V této skupině se projevila ideologie zdivočevších
maloměšťáků, kteří se chytli »levých« frází trockistické oposice a boj proti
politice Kominterny vystupňovali v nejbláznivější teorie. Dokladem je brožura
profesora Pollaka »Boj o Kominternu«, v níž velmi vážně vykládal, že
Sovětský svaz má zahájit revoluční útočnou válku, nedbaje možné porážky, ježto
prý i porážka Sovětského svazu v takové válce se »dialekticky« promění ve
veliké vítězství světového proletariátu.
Poněkud jiný ráz měla druhá skupina trockistické oposice,
seskupená kolem Neuratha.
Tato skupina se snažila po vystoupení leningradské oposice
vytvořit v německých krajích trockistické frakce. Nejprve své snahy soustředila
na liberecký kraj, kde Neurath byl podporován několika čelnými funkcionáři
strany, mezi jiným krajským sekretářem Kreutzem. Ten měl s funkcionáři strany
četné frakční porady a schůze, jež však krajské vedeni za nedlouho (koncem
srpna) objevilo. Tento pokus organisovat trockistickou frakci skončil za měsíc
odstraněním Kreutze ze sekretariátu, a když byla zjištěna aktivní účast
Neurathova na frakční činnosti, byl i ten zbaven funkce ústředního sekretáře
strany. Za zmínku stojí, že i vůdcové Jílkovy skupiny byli tak nezásadní a
účastnili se frakční činnosti Neurathovy proti Kominterně. Věděli také o tom,
že má styky se Zinověvovou oposicí a posilovali ho v naději, že v
Kominterně dojde k obratu. Odhalení Neurathovy frakční činnosti v Liberci,
umožněné bdělostí funkcionářů libereckého krajského vedení, zejména však redakce
»Vorwärts« a organisace mládeže, přimělo jílkovské vedení, postavit se veřejně
proti Neurathovi a zříci se tohoto tajného spojence. Proto je částečně pochopitelné,
proč tehdy nedošlo k zásadnímu boji s trockistickou oposicí mimo libereckou
organisaci.
Když se nezdařil tento první pokus, organisovat
trockistickou frakci v nejdůležitějším německém kraji strany, a dělnictvo se
jednomyslně vyslovilo proti trockistickým frakčním rejdům, začal Neurath
organisovat frakci v ostatních německých oblastech. V některých, na př. v
karlovarském a v krumlovském našel i podporu. Ježto jílkovské vedení
nebojovalo s trockismem ideologicky, ani se nepokusilo znemožnit frakční
činnost Neurathovu, došlo k tomu, že se trockistická frakce mohla úplně
illegálně uplatňovat ve straně až do její krise r. 1928, kdy byla úplně
odhalena oportunistická povaha Neurathovy skupiny, ohánějící se »levými«
frázemi.
Co bylo příčinou vzniku a rozvoje Neurathovy skupiny? Že
dovedla využít oportunistických chyb vedení strany i oportunistické pasivnosti
některých vrstev funkcionářů, ve smyslu trockistickém, čímž v nich vyvolala
náladu, straně nepřátelskou.
V tom však nebyla celá podstata Neurathovy skupiny. Ohlas,
vzbuzený jejím vystoupením v některých vrstvách strany, byl ohlasem právě
sociálnědemokratických tradic strany. Vlivem jich nebyla část členstva s to,
pochopit nejprostší organisační zásady komunistické strany, zejména v německých
krajích, kde vznikla odstředivá snaha následkem odlišného vývoje jednotlivých
částí hnutí a neschopností vedení strany, odstraňovat soustavně tyto rozdíly.
Pro sociální demokracii je charakteristická »svoboda mínění« (ovšem pro směry,
nemající se socialismem nic společného), kdežto v komunistické straně se mohou
uplatniti jen názory, souhlasící se zásadami revolučního socialismu. Komunistická
strana, má-li zůstat stranou revoluční, nemůže dovolit »svobody« mínění žádnému
směru ve straně, který chce stranu odvést od revolučního třídního boje na
stanovisko sociální demokracie. Bojovná proletářská strana může vykonat svůj
úkol jen tehdy, má-li železnou kázeň, je-li založena na jednotných politických
základních zásadách, nedovolí-li tvořit frakce, jejichž politické stanovisko je
v rozporu se zásadami strany. Dlouholetá výchova v sociální demokracii vzbudila
v některých vrstvách KSČ domnění, že i v komunistické straně se mohou
uplatňovat různé politické názory. Tato sociálnědemokratická tradice vyvolala
liberální náladu, která se projevila tvrzením, že se musí vyslechnout všechny
sporné strany, že se musí dát oposici právo, zastávat svůj názor a podobně. O
tuto náladu se pokusila opřít Neurathova skupina při svém politickém vystoupení.
Nevystupovala ani tolik se zásadními spornými otázkami, jako spíše s
požadavkem, aby se mohlo ve straně »svobodně« a veřejně diskutovat. Ve
skutečnosti to byl požadavek, aby se mohla veřejně propracovat ve straně
sociálnědemokratická teorie trockismu. A právě tento požadavek došel jakéhosi
souhlasu v sociálnědemokratických tradicích strany členstva KSČ. Pak ovšem
chápeme, že trockistická oposice, seskupená kolem Neuratha, se v dalším vývoji
strany rychle změnila ve zjevně oportunistickou skupinu, a během krise strany
r. 1928 nadobro přestala zahalovat »levými« frázemi svou oportunistickou
politiku. Musíme však konstatovat, že trockistická oposice v Československu se
zprvu pokoušela vystupovat pod pláštíkem »levé« oposice. Jinak to ani nešlo.
»Levá« perspektiva trockismu, který roku 1926 vystupoval s teorií zhroucení
kapitalistického stabilisování, se musila uplatnit i v KSČ. Ovšem
s tím rozdílem, že základna pro »levou« demagogii byla v KSČ mnohem užší než v
komunistické straně Sovětského svazu. Ta vyrostla v mnohaletých bojích s oportunismem,
a proto bylo zřejmé, že oposice, která v podstatě hájila sociálnědemokratických
zásad, může nabýti vlivu jen tehdy, obalí-li je v »levé« fráze. Zato v KSČ,
která ani zdaleka nepřekonala sociálnědemokratických tradic, účinkovaly »levé«
fráze mnohem slaběji, pročež se tu rychleji než v jiných zemích spojili
»leví» trockisté s pravými likvidátory. A jako Neurath přešel r. 1928 k politickému
stanovisku pravého renegáta Haise, splynula r. 1927 i vyloučená skupina
Michalce, Pollaka a spol. s Hůlovou skupinou pravých likvidátorů.
Vycházejíce z poznání, že hlavním nebezpečím pro KSČ v údobí
kapitalistické stabilisace zůstal zjevný pravý oportunismus, musíme stručně
vysvětlit souvislost trockismu s pravým nebezpečím, abychom pochopili, že se
trockismus musil stát pravým nebezpečím. Při tom musíme aspoň zhruba zkoumat
sociální základ obou směrů. Oba sice navazovaly na sociálnědemokratické tradice
členstva, ale mezi zjevným oportunismem a trockismem byly i podstatné rozdíly.
Pokud jde o pravici, můžeme konstatovati: Pravé nebezpečí nehrozilo jen u
jednotlivých vedoucích funkcionářů strany, ale působilo — z historických příčin
— i v celé straně. Pravý oportunismus byl zahnízděn v celé straně proto, že KSČ
byla vychována v sociálnědemokratických tradicích, proto, že národní revoluce
vyvolala v československém proletariátu veliké iluse, i proto, že
stabilisováním kapitalismu zesílily sociálnědemokratické tradice. Musíme tedy
konstatovat, že krise v r. 1924—1925, kdy šlo o překonání pravého nebezpečí,
byla hlubší, než pozdější trockistická. Sociální základ trockismu v KSČ byl
jiný, mnohem užší, než základ zjevného oportunismu. Jaké sociální základy měla
trockistická oposice, jaké vrstvy strany mohla přivést na svou stranu? Možno
celkem říci, že trockismus nepronikl hlouběji do členstva, že zůstal omezen na
určité vrstvy strany, které sympatisovaly s leningradskou oposicí. Přece však
měl za sebou i část členstva strany v některých obvodech. Proto je záhodné
zjistit, kdo šel za trockistickou oposicí. Ale nejdříve něco o tvářnosti této
oposice v Praze. Její vedoucí činitelé rázu profesora Pollaka byli typičtí
intelektuálové, nikdy nespojení s dělnictvem. Měli vliv jen v některých
pražských organisacích mládeže. To proto, že v nich nebylo
sociálnědemokratických tradic, poněvadž jejím vyškolením v bojích se
šmeralismem — nemajíc pevných revolučních tradic — byla mládež přístupnější
»levé« demagogii. V těchto vrstvách se musily nejprve překonat »levé« fráze.
Podívejme se do německých oblastí, kde měla v některých
okresích oporu druhá skupina trockistické oposice, Neurathova skupina, zejména
v Jablonci, v Aši, v Krumlově a j. Vezměme jako příklad podklady trockistického
nebezpečí v jabloneckém obvodu i vidíme, že se jeho vznik tam může vysvětlit
zvláštními sociálními a hospodářskými rysy toho obvodu, kde není velkoprůmyslu,
kde nejdůležitější průmysl, sklářství, se provozuje v malých podnicích, v nichž
pracuje průměrně 5—20 dělníků, a za veliké se počítají podniky s více než 50
dělníky. V tomto přepychovém průmyslu trvá již od světové války hluboká krise,
jak pro zaostalost výrobních vztahů, tak i proto, že je to výroba přepychového
zboží, krise, jen nakrátko přerušovaná lepší konjunkturou. V konjunktuře
vydělávají velmi kvalifikovaní dělníci hodně nad průměr, načež jsou celé
měsíce, ba i leta bez práce. Tento maloprůmysl kvapem upadá ve světové
kapitalistické krisi. Z tohoto stavu a z maloměšťáckých životních poměrů
dělnictva výrobního odvětví, ještě polořemeslného, vzniká oportunistická
nálada, která se v dobách nejprudší hospodářské krise mění v divoký »levý«
lžiradikalismus. Zmíněná oblast je charakteristická pro zvláštní sociální
základ trockismu.
Neurathova oposice měla vliv i v Aši, v Krumlově a jinde.
Tato místa nejsou ve středisku politického života strany, ale na periferii
země, kde se zřídka ukáží zástupci z ústředí. Zástupci trockistické oposice tam
nabyli půdy politicky ne snad proto, že bylo dělnictvo získáno pro trockismus
ideologicky, ale proto, že strana hnutí v těch končinách soustavně zanedbávala,
a tak oposice, vystoupivší s kritikou nečinnosti vedení, musila mít úspěchy i
přes to, že její »levé« fráze byly jen rubem zjevného oportunismu.
Proč musila KSČ — ač trockismus měl jen slabý základ —
soustřeďovat nějakou dobu útoky proti této úchylce, stojící jen na slabých
nohou? Proto, že již v první krisi strany se vytvořily určité kádry, které
chtěly opravdu potírat oportunismus, a hrozilo nebezpečí, že trockismus ovlivní
»levými« frázemi právě tyto vrstvy a svede je od správné směrnice boje s
oportunismem. Trockismus hrozil svést boj s oportunismem v KSČ na
nesprávné koleje a udělat z něho prázdnou frázi. Hlavní myšlenkou trockismu
bylo, že pravé nebezpečí vzrůstá, poněvadž Kominterna přeceňuje úspěchy
stabilisování kapitalismu. Z toho vyplynul závěr, že vzrůst pravého nebezpečí v
KSČ je výsledkem nesprávné politiky Kominterny a nesprávného posuzování světové
situace. Jistě bylo leccos správného v tom, co českoslovenští trockisté uváděli
o jednotlivých zjevech oportunistického nebezpečí. Když Michalec ukázal na
oportunistické řeči parlamentních zástupců komunistických, nebo když kritisoval
nečinnost strany v antimilitaristické práci, opíral se o skutečné
oportunistické vady strany. Tato kritika byla přesto neplodná. Celá politická
ideologie trockismu byla neschopna pochopit skutečné příčiny oportunismu v KSČ.
Trockistická oposice tvrdila, že příčinou pravého nebezpečí v KSČ je nesprávné
posuzování stabilisování kapitalismu, že hlavním kořenem oportunismu je
přiznání, že nastala stabilisace. Ač se trockistická oposice proto radikálně
pouštěla do oportunismu ve straně, přece ve skutečnosti nerozuměla ani za mák
pravému nebezpečí. To se vzmáhalo ne proto, že Kominterna nesprávně ocenila
stabilisování kapitalismu, ale proto, že právě to stabilisování bylo objektivně
příznivou půdou pro zesílení oportunismu. Uvedli jsme již, jak soudruh Stalin
roku 1925 rozebral nejdůležitější zdroje oportunismu v KSČ a zjistil, že jsou
tři: 1. začal se stabilisovat kapitalismus, čímž zesílily iluse, že lze
překonat celkovou krisi kapitalismu; 2. národní vítězství českého měšťáctva,
které českému dělnictvu přineslo privilegované postavení; 3. sociálnědemokratické
tradice strany, jejíž členové byli ze tří čtvrtin bývalí sociální demokraté.
Ani jedné z těchto skutečných příčin nepochopila trockistická oposice správně.
A právě proto bylo její vystupování proti oportunismu jalové, a bylo by dovedlo
stranu na nesprávné cesty, kdyby nebyla trockismus důsledně potírala. Poněvadž
se proti pravému nebezpečí nemohlo bojovat se stanoviska trockismu, musil se
nejprve zničit vliv trockistické oposice ve straně, aby se vytvořily náležité
podmínky pro boj s oportunismem.
To bylo také příčinou, proč v r. 1926—1927 nebyl rozpor mezi
levými živly a jílkovským vedením větší, přes všechny oportunistické chyby,
jichž se strana tehdy dopustila. Vystoupením trockistické oposice byl brzděn
boj s pravým nebezpečím. A uvážíme-li, že Jílkova skupina, ač byla v praksi čím
dále oportunističtější, si dovedla dodat zdání, že usiluje o zbolševisování
strany, pochopíme, proč se levé živly jen pozvolna odpoutávaly od politiky
jílkovského vedení v době vystoupení trockistické oposice. Odpoutávání začalo
ovšem už v boji s trockismem a projevilo se po prvé zřetelně na IV. sjezdu KSČ.