Trockismus v Československu

Po prvé vystoupil trockismus v Československu v době první krise strany. Pro vývoj KSČ je příznačné nejen, že v něm převažuje pravé nebezpečí, ale i to, že trockismus v Československu nalezl první obhájce v pravých živlech, kolem Bubníka, Hůly a Kovandy. Toto obhajování Trockého oportunistickými živly byl podružný zjev v celkovém účtování strany s pravými renegáty. Většího významu nabyl trockismus v KSČ, když na XIV. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu vystoupila leningradská oposice, vedená soudruhem Zinověvem, a začala útočit na postup Kominterny a ruské komunistické strany. Hájíc teorie, že proletariát v Sovětském svazu nemůže vytvořit socialismus vlastními silami, musila se oposice zakrátko přiblížit trockismu, který vycházel se stanoviska, že rolnictvo je třída socialismu nepřátelská, která se nevyhnutelně odtrhne od proletariátu. Tato, v podstatě oportunistická sociálnědemokratická teorie, byla zahalena v »levé« fráze o zostření boje s kulaky a pod. Po způsobu tohoto »levého« stanoviska k socialistickému budování vystoupila trockistická oposice i v mezinárodním měřítku s tvrzeními, že stabilisace kapitalismu se již zhroutí a pokoušela se tuto teorii odůvodnit vývojem anglické generální stávky, čínskou revolucí a pod. Ač trockistická oposice zprvu vystupovala jak pokud šlo o Sovětský svaz, tak i v otázkách mezinárodních s »levým« stanoviskem, byla v podstatě jen sociálnědemokratickým směrem v Komunistické internacionále. Ukázala to svou nevírou v možnost socialistického budování v Sovětském svazu, proroctvími o »zrůdnění« sovětské moci a konečně trakčním vystupováním, které by v dalším vývoji bylo musilo vést ke vzniku druhé strany v Sovětském svazu i opravdu také vedlo k protirevolučnímu vystoupení proti Sovětskému svazu v 10. výročí revoluce.

Oposice v ruské komunistické straně byla podporována určitou částí aktivu strany. Že se ideologie trockismu dostala i do některých vrstev KSČ, toho příčinou bylo, že trockismus je v podstatě sociálnědemokratická teorie a právě proto mohl v KSČ navázat na silné sociálnědemokratické tradice. V trockistické oposici, rozvinuvší se v roce 1926 a 1927 v KSČ, můžeme rozeznat dvě skupiny.

Jednou byla skupina pražských intelektuálů, seskupivši se kolem profesora Pollaka. V této skupině se projevila ideologie zdivočevších maloměšťáků, kteří se chytli »levých« frází trockistické oposice a boj proti politice Kominterny vystupňovali v nejbláznivější teorie. Dokladem je brožura profesora Pollaka »Boj o Kominternu«, v níž velmi vážně vykládal, že Sovětský svaz má zahájit revoluční útočnou válku, nedbaje možné porážky, ježto prý i porážka Sovětského svazu v takové válce se »dialekticky« promění ve veliké vítězství světového proletariátu.

Poněkud jiný ráz měla druhá skupina trockistické oposice, seskupená kolem Neuratha.

Tato skupina se snažila po vystoupení leningradské oposice vytvořit v německých krajích trockistické frakce. Nejprve své snahy soustředila na liberecký kraj, kde Neurath byl podporován několika čelnými funkcionáři strany, mezi jiným krajským sekretářem Kreutzem. Ten měl s funkcionáři strany četné frakční porady a schůze, jež však krajské vedeni za nedlouho (koncem srpna) objevilo. Tento pokus organisovat trockistickou frakci skončil za měsíc odstraněním Kreutze ze sekretariátu, a když byla zjištěna aktivní účast Neurathova na frakční činnosti, byl i ten zbaven funkce ústředního sekretáře strany. Za zmínku stojí, že i vůdcové Jílkovy skupiny byli tak nezásadní a účastnili se frakční činnosti Neurathovy proti Kominterně. Věděli také o tom, že má styky se Zinověvovou oposicí a posilovali ho v naději, že v Kominterně dojde k obratu. Odhalení Neurathovy frakční činnosti v Liberci, umožněné bdělostí funkcionářů libereckého krajského vedení, zejména však redakce »Vorwärts« a organisace mládeže, přimělo jílkovské vedení, postavit se veřejně proti Neurathovi a zříci se tohoto tajného spojence. Proto je částečně pochopitelné, proč tehdy nedošlo k zásadnímu boji s trockistickou oposicí mimo libereckou organisaci.

Když se nezdařil tento první pokus, organisovat trockistickou frakci v nejdůležitějším německém kraji strany, a dělnictvo se jednomyslně vyslovilo proti trockistickým frakčním rejdům, začal Neurath organisovat frakci v ostatních německých oblastech. V některých, na př. v karlovarském a v krumlovském našel i podporu. Ježto jílkovské vedení nebojovalo s trockismem ideologicky, ani se nepokusilo znemožnit frakční činnost Neurathovu, došlo k tomu, že se trockistická frakce mohla úplně illegálně uplatňovat ve straně až do její krise r. 1928, kdy byla úplně odhalena oportunistická povaha Neurathovy skupiny, ohánějící se »levými« frázemi.

Co bylo příčinou vzniku a rozvoje Neurathovy skupiny? Že dovedla využít oportunistických chyb vedení strany i oportunistické pasivnosti některých vrstev funkcionářů, ve smyslu trockistickém, čímž v nich vyvolala náladu, straně nepřátelskou.

V tom však nebyla celá podstata Neurathovy skupiny. Ohlas, vzbuzený jejím vystoupením v některých vrstvách strany, byl ohlasem právě sociálnědemokratických tradic strany. Vlivem jich nebyla část členstva s to, pochopit nejprostší organisační zásady komunistické strany, zejména v německých krajích, kde vznikla odstředivá snaha následkem odlišného vývoje jednotlivých částí hnutí a neschopností vedení strany, odstraňovat soustavně tyto rozdíly. Pro sociální demokracii je charakteristická »svoboda mínění« (ovšem pro směry, nemající se socialismem nic společného), kdežto v komunistické straně se mohou uplatniti jen názory, souhlasící se zásadami revolučního socialismu. Komunistická strana, má-li zůstat stranou revoluční, nemůže dovolit »svobody« mínění žádnému směru ve straně, který chce stranu odvést od revolučního třídního boje na stanovisko sociální demokracie. Bojovná proletářská strana může vykonat svůj úkol jen tehdy, má-li železnou kázeň, je-li založena na jednotných politických základních zásadách, nedovolí-li tvořit frakce, jejichž politické stanovisko je v rozporu se zásadami strany. Dlouholetá výchova v sociální demokracii vzbudila v některých vrstvách KSČ domnění, že i v komunistické straně se mohou uplatňovat různé politické názory. Tato sociálnědemokratická tradice vyvolala liberální náladu, která se projevila tvrzením, že se musí vyslechnout všechny sporné strany, že se musí dát oposici právo, zastávat svůj názor a podobně. O tuto náladu se pokusila opřít Neurathova skupina při svém politickém vystoupení. Nevystupovala ani tolik se zásadními spornými otázkami, jako spíše s požadavkem, aby se mohlo ve straně »svobodně« a veřejně diskutovat. Ve skutečnosti to byl požadavek, aby se mohla veřejně propracovat ve straně sociálnědemokratická teorie trockismu. A právě tento požadavek došel jakéhosi souhlasu v sociálnědemokratických tradicích strany členstva KSČ. Pak ovšem chápeme, že trockistická oposice, seskupená kolem Neuratha, se v dalším vývoji strany rychle změnila ve zjevně oportunistickou skupinu, a během krise strany r. 1928 nadobro přestala zahalovat »levými« frázemi svou oportunistickou politiku. Musíme však konstatovat, že trockistická oposice v Československu se zprvu pokoušela vystupovat pod pláštíkem »levé« oposice. Jinak to ani nešlo. »Levá« perspektiva trockismu, který roku 1926 vystupoval s teorií zhroucení kapitalistického stabilisování, se musila uplatnit               i v KSČ. Ovšem s tím rozdílem, že základna pro »levou« demagogii byla v KSČ mnohem užší než v komunistické straně Sovětského svazu. Ta vyrostla v mnohaletých bojích s oportunismem, a proto bylo zřejmé, že oposice, která v podstatě hájila sociálnědemokratických zásad, může nabýti vlivu jen tehdy, obalí-li je v »levé« fráze. Zato v KSČ, která ani zdaleka nepřekonala sociálnědemokratických tradic, účinkovaly »levé« fráze mnohem slaběji, pročež se tu rychleji než v jiných zemích spojili »leví» trockisté s pravými likvidátory. A jako Neurath přešel r. 1928 k politickému stanovisku pravého renegáta Haise, splynula r. 1927 i vyloučená skupina Michalce, Pollaka a spol. s Hůlovou skupinou pravých likvidátorů.

Vycházejíce z poznání, že hlavním nebezpečím pro KSČ v údobí kapitalistické stabilisace zůstal zjevný pravý oportunismus, musíme stručně vysvětlit souvislost trockismu s pravým nebezpečím, abychom pochopili, že se trockismus musil stát pravým nebezpečím. Při tom musíme aspoň zhruba zkoumat sociální základ obou směrů. Oba sice navazovaly na sociálnědemokratické tradice členstva, ale mezi zjevným oportunismem a trockismem byly i podstatné rozdíly. Pokud jde o pravici, můžeme konstatovati: Pravé nebezpečí nehrozilo jen u jednotlivých vedoucích funkcionářů strany, ale působilo — z historických příčin — i v celé straně. Pravý oportunismus byl zahnízděn v celé straně proto, že KSČ byla vychována v sociálnědemokratických tradicích, proto, že národní revoluce vyvolala v československém proletariátu veliké iluse, i proto, že stabilisováním kapitalismu zesílily sociálnědemokratické tradice. Musíme tedy konstatovat, že krise v r. 1924—1925, kdy šlo o překonání pravého nebezpečí, byla hlubší, než pozdější trockistická. Sociální základ trockismu v KSČ byl jiný, mnohem užší, než základ zjevného oportunismu. Jaké sociální základy měla trockistická oposice, jaké vrstvy strany mohla přivést na svou stranu? Možno celkem říci, že trockismus nepronikl hlouběji do členstva, že zůstal omezen na určité vrstvy strany, které sympatisovaly s leningradskou oposicí. Přece však měl za sebou i část členstva strany v některých obvodech. Proto je záhodné zjistit, kdo šel za trockistickou oposicí. Ale nejdříve něco o tvářnosti této oposice v Praze. Její vedoucí činitelé rázu profesora Pollaka byli typičtí intelektuálové, nikdy nespojení s dělnictvem. Měli vliv jen v některých pražských organisacích mládeže. To proto, že v nich nebylo sociálnědemokratických tradic, poněvadž jejím vyškolením v bojích se šmeralismem — nemajíc pevných revolučních tradic — byla mládež přístupnější »levé« demagogii. V těchto vrstvách se musily nejprve překonat »levé« fráze.

Podívejme se do německých oblastí, kde měla v některých okresích oporu druhá skupina trockistické oposice, Neurathova skupina, zejména v Jablonci, v Aši, v Krumlově a j. Vezměme jako příklad podklady trockistického nebezpečí v jabloneckém obvodu i vidíme, že se jeho vznik tam může vysvětlit zvláštními sociálními a hospodářskými rysy toho obvodu, kde není velkoprůmyslu, kde nejdůležitější průmysl, sklářství, se provozuje v malých podnicích, v nichž pracuje průměrně 5—20 dělníků, a za veliké se počítají podniky s více než 50 dělníky. V tomto přepychovém průmyslu trvá již od světové války hluboká krise, jak pro zaostalost výrobních vztahů, tak i proto, že je to výroba přepychového zboží, krise, jen nakrátko přerušovaná lepší konjunkturou. V konjunktuře vydělávají velmi kvalifikovaní dělníci hodně nad průměr, načež jsou celé měsíce, ba i leta bez práce. Tento maloprůmysl kvapem upadá ve světové kapitalistické krisi. Z tohoto stavu a z maloměšťáckých životních poměrů dělnictva výrobního odvětví, ještě polořemeslného, vzniká oportunistická nálada, která se v dobách nejprudší hospodářské krise mění v divoký »levý« lžiradikalismus. Zmíněná oblast je charakteristická pro zvláštní sociální základ trockismu.

Neurathova oposice měla vliv i v Aši, v Krumlově a jinde. Tato místa nejsou ve středisku politického života strany, ale na periferii země, kde se zřídka ukáží zástupci z ústředí. Zástupci trockistické oposice tam nabyli půdy politicky ne snad proto, že bylo dělnictvo získáno pro trockismus ideologicky, ale proto, že strana hnutí v těch končinách soustavně zanedbávala, a tak oposice, vystoupivší s kritikou nečinnosti vedení, musila mít úspěchy i přes to, že její »levé« fráze byly jen rubem zjevného oportunismu.

Proč musila KSČ — ač trockismus měl jen slabý základ — soustřeďovat nějakou dobu útoky proti této úchylce, stojící jen na slabých nohou? Proto, že již v první krisi strany se vytvořily určité kádry, které chtěly opravdu potírat oportunismus, a hrozilo nebezpečí, že trockismus ovlivní »levými« frázemi právě tyto vrstvy a svede je od správné směrnice boje s oportunismem. Trockismus hrozil svést boj s oportunismem v KSČ na nesprávné koleje a udělat z něho prázdnou frázi. Hlavní myšlenkou trockismu bylo, že pravé nebezpečí vzrůstá, poněvadž Kominterna přeceňuje úspěchy stabilisování kapitalismu. Z toho vyplynul závěr, že vzrůst pravého nebezpečí v KSČ je výsledkem nesprávné politiky Kominterny a nesprávného posuzování světové situace. Jistě bylo leccos správného v tom, co českoslovenští trockisté uváděli o jednotlivých zjevech oportunistického nebezpečí. Když Michalec ukázal na oportunistické řeči parlamentních zástupců komunistických, nebo když kritisoval nečinnost strany v antimilitaristické práci, opíral se o skutečné oportunistické vady strany. Tato kritika byla přesto neplodná. Celá politická ideologie trockismu byla neschopna pochopit skutečné příčiny oportunismu v KSČ. Trockistická oposice tvrdila, že příčinou pravého nebezpečí v KSČ je nesprávné posuzování stabilisování kapitalismu, že hlavním kořenem oportunismu je přiznání, že nastala stabilisace. Ač se trockistická oposice proto radikálně pouštěla do oportunismu ve straně, přece ve skutečnosti nerozuměla ani za mák pravému nebezpečí. To se vzmáhalo ne proto, že Kominterna nesprávně ocenila stabilisování kapitalismu, ale proto, že právě to stabilisování bylo objektivně příznivou půdou pro zesílení oportunismu. Uvedli jsme již, jak soudruh Stalin roku 1925 rozebral nejdůležitější zdroje oportunismu v KSČ a zjistil, že jsou tři: 1. začal se stabilisovat kapitalismus, čímž zesílily iluse, že lze překonat celkovou krisi kapitalismu; 2. národní vítězství českého měšťáctva, které českému dělnictvu přineslo privilegované postavení; 3. sociálnědemokratické tradice strany, jejíž členové byli ze tří čtvrtin bývalí sociální demokraté. Ani jedné z těchto skutečných příčin nepochopila trockistická oposice správně. A právě proto bylo její vystupování proti oportunismu jalové, a bylo by dovedlo stranu na nesprávné cesty, kdyby nebyla trockismus důsledně potírala. Poněvadž se proti pravému nebezpečí nemohlo bojovat se stanoviska trockismu, musil se nejprve zničit vliv trockistické oposice ve straně, aby se vytvořily náležité podmínky pro boj s oportunismem.

To bylo také příčinou, proč v r. 1926—1927 nebyl rozpor mezi levými živly a jílkovským vedením větší, přes všechny oportunistické chyby, jichž se strana tehdy dopustila. Vystoupením trockistické oposice byl brzděn boj s pravým nebezpečím. A uvážíme-li, že Jílkova skupina, ač byla v praksi čím dále oportunističtější, si dovedla dodat zdání, že usiluje o zbolševisování strany, pochopíme, proč se levé živly jen pozvolna odpoutávaly od politiky jílkovského vedení v době vystoupení trockistické oposice. Odpoutávání začalo ovšem už v boji s trockismem a projevilo se po prvé zřetelně na IV. sjezdu KSČ.