Třicátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931Vyloučení likvidátorů z revolučního dělnického hnutí
bylo nezbytným předpokladem dalšího vývoje revolučního třídního boje. Rychlý
vývoj likvidátorství v sociálfašismus potvrdil předpoklady pátého sjezdu KSČ
a ukázal, že mezi sociální demokracií a táborem revolučního boje nemůže být
v řadách proletariátu třetí síly. Boj s likvidátorstvím posílil KSČ a
dal jí správnou směrnici k vedení boje československého proletariátu.
Když se likvidátoři rozešli s komunistickou stranou,
počítali, že stabilisováním se kapitalismus postupně upevní. Ale již události
roku 1928 jim zmátly počet. Československý kapitalismus se dostal do větších
hospodářských obtíží, množily se známky krise, až po velikém bankovním krachu
v Americe přišla hluboká hospodářská krise. Blíží se konec kapitalistické
stabilisace. Ještě počátkem roku 1928 si likvidátoři představovali, že
kapitalismus je na vzestupu, ale pravdu měla KSČ a ne oni.
Kapitalistické stabilisování bylo čím dále labilnější, což
mělo za následek radikalisování dělnictva. Československé dělnictvo se
radikalisovalo víc a více, a bylo čím dále více možností, aby KSČ i rudé odbory
uplatňovaly novou taktiku boje. Vývojem po V. sjezdu KSČ byly nejen
odhaleny hluboké třídní rozpory v Československu, ale také dokázáno, že KSČ
je jediná strana, která dovede organisovat a vést dělnické boje na vyšší
politické úrovni.
Hospodářské zápasy v r. 1929 byly provázeny nejen
prudkým útokem měšťácké státní moci, ale také veřejným stávkokazectvím
reformistických a likvidátorských organisací. A nejen veliké hospodářské
zápasy, které toho roku vedl proletariát, také dílčí stávky v jednotlivých
podnicích. Stávka lučebních dělníků ve Vratimově, keramického dělnictva
v Karlových Varech, sklářů v Oloví a v Dolním Rychnově,
textiláků v Terezíně, všechny tyto boje v jednotlivých podnicích měly
týž průběh. Došlo k prudkým srážkám stávkujících se státní mocí, státní
orgány útočí přímo na dělnické právo na stávku. V údobí fašisování se všechny
hospodářské dílčí boje mění v politické, poněvadž fašistická reakce jich
využívá, aby porobila dělnictvo také politicky a zbavila je posledních
politických práv. Zatýkání stávkujících, rozpouštění stávkových výborů a schůzí
stávkujících, ozbrojené srážky jsou na denním pořádku.
Zároveň se reformistický aparát dává do služeb
stávkokazectví, dělá víc a více to, co před válkou dělaly žluté odborové
organisace, založené zaměstnavateli. Reformisté se snažili omezit stávky jen na
jednotlivé podniky a tam dělnictvu připravit porážku. Tak pracovali vědomě o
rozbití posic komunistické strany i revolučních odborových organisací v jednotlivých
podnicích. Kromě toho vymýšleli nové a nové způsoby, jak zdeptati bojující
dělnictvo. Ve stávce keramického dělnictva v Karlových Varech dodávaly
reformistické odbory stávkokaze podnikům, v nichž se stávkovalo.
Sjednávaly otrocké mzdové smlouvy, jen aby dělnictvo nemohlo legálně bojovat.
Tak se osvědčila i pro nejmenší hospodářské boje prognosa V. sjezdu strany
o nové taktice reformistů v hospodářských bojích. Jediným vůdcem
proletariátu i v drobných denních bojích byla KSČ. Byla postavena před
úkol dobýti velikými hromadnými boji, především hospodářskými, většiny v dělnictvu
a vytrhnout je z vlivu reformistů.
Rok 1929 dokázal, že KSČ, která bojuje za dobytí
většiny dělnické třídy, může vyplnit svůj veliký dějinný úkol jen tím, že
povede sama dělnictvo do boje. Splnit tento úkol napomáhalo KSČ i rudým odborům
radikalisování dělnictva. V hospodářských bojích v r. 1929—30 stupňovaly
se teror státního aparátu i stávkokazectví reformistů, ale také dělnictvo
bojovalo horlivěji. Stávkové hnutí v údobí otřesení stabilisace
kapitalismu se vyznačuje dlouhým trváním stávek, prudkým odporem bojujících
proti stávkokazům a měšťácké státní moci.
Stávkové hnutí vyvrcholuje dvěma hromadnými stávkami roku
1929, slovenských zemědělských dělníků a horníků v mostecko-duchcovském
uhelném revíru. Obě stávky byly vedeny výlučně komunistickou stranou a rudými
odbory, v obou stávkách mělo dělnictvo proti sobě trojspolek
zaměstnavatelů, reformistů a kapitalistické státní moci.
Již z boje zemědělského dělnictva v květnu 1929
nabylo československé dělnictvo cenné zkušenosti. Zemědělští dělníci, nejméně organisovaná
část československého dělnictva, hrozně utlačovaní statkáři, se zase, po mnoha
letech, pustili do otevřeného boje. Již to bylo důkazem, že radikalisování
postupuje rychle a proniká i na venkov. Také na velkostatcích vznikají příznivé
podmínky revolučního třídního boje vlivem kapitalistického racionalisování,
jímž se jednak zrychluje pracovní tempo, jednak vzniká nezaměstnanost. KSČ,
která se postavila v čelo tohoto boje, vedla do něho zakrátko na 25.000
zemědělských dělníků. Podařilo se jí proniknout do širokých vrstev zemědělského
dělnictva, zmobilisovat na schůzích na 50.000 dělníků, kteří si zvolili vlastní
stávkové vedení. Stávka slovenského zemědělského dělnictva byla prvním třídním
zápasem československého proletariátu, vedeným ve znamení illegality.
Reformisté uzavřeli se zaměstnavateli stávkokazecké kolektivní smlouvy a úřady
je prohlásily za úřední dokument. Smlouva byla vyvěšena na úředních
tabulích nebo vybubnována na vsích. Proto se stávka stala illegální. Ve
stávkovém území bylo vyhlášeno výjimečné právo, vedení stávkové bylo zatčeno,
ke stávkokazecké práci komandováno vojsko, které však v četných případech
odmítlo konat tuto práci. Tak se tato stávka rozšířila tak, jako dosud žádná
v Československu.
Komunistická strana a rudé odbory udělaly veliký pokrok tím,
že se jim podařilo vést tuto stávku a změnit ji v politickou. Jejich
slabinou bylo, že nedovedly dost hbitě manévrovat a správně odhadnout vývoj
stávky. Tak se stalo, že v některých obvodech stávka už polevila, ještě
než se rudé odbory usnesly stávku organisovaně skončit. Nebylo možno ujednat
kolektivní smlouvu pro celé stávkové území, musilo se vyjednávat dvůr od dvoru.
Podařilo se částečně dosíci značného zvýšení mezd, nicméně stávka nebyla
skončena organisovaně. Přes tyto nedostatky měla stávka veliký politický
význam. Když po stávce textiláků v únoru 1929 nastal zásadní obrat
ve vedení hospodářských bojů, ukázalo se ve stávce zemědělských
dělníků, že komunistická strana a rudé odbory jsou schopné vést samostatně
rozsáhlé hospodářské boje za nejhoršího teroru.
Druhou velikou stávkou byla stávka horníků v říjnu
1929. KSČ se zase podařilo vést samostatně široké vrstvy proletariátu do
hospodářského boje. Na 15.000 horníků, asi polovina osazenstva mosteckého
uhelného revíru šlo za jejím vedením. V této stávce se ukázalo, jak je
dělnictvo zradikalisováno. Osazenstva, která byla četnictvem zahnána na šachty,
začala druhý den stávkovat znovu. Na šachtách, kde se sociálfašistickým
stávkokazům podařilo přinutit horníky do práce, vzplanul boj po několika dnech
znovu. Na vyhlášení výjimečného stavu v jednotlivých stávkových obvodech
odpověděli stávkující ostřejším bojem proti státní moci a stávkokazům, čímž se
hospodářský boj změnil v boj proti státní moci. Nejčinněji bojovalo
dělnictvo neorganisované, zejména ženy a mládež.
Jenže tento boj byl nedostatečně organisován od počátku až
do konce. Nedostatečné spojení KSČ a rudých odborů se závody bylo příčinou, že
stávka vypukla spontánně následkem racionalisace na jednotlivých šachtách.
Strana se postavila v čelo boje, až když vypukl. Během boje nestálo ani
jednou ve stávce všechno dělnictvo jednotně. Na jedněch šachtách boj už
skončil, na jiných začal, a mnohá osazenstva stávkovala několikrát za sebou.
KSČ nedovedla pevně sorganisovat všechny stávkující, a tak stávka nebyla ani
organisovaně skončena. Tím spíše, poněvadž vlivem »levých« tendencí ve straně
se vytvořila teorie, že ve třetím údobí není možno vést boj organisovaně a
že všechny stávky musí mít neorganisovaný ráz. A tak, když většina stávkujících
se už vrátila do práce, usneslo se stávkové vedení, aby se stávkovalo dále.
Oficielně stávka vůbec odvolána nebyla.
Když KSČ začala samostatně vést hospodářské boje, byla
postavena před nové úkoly a problémy. Největší slabinou strany bylo, že přes
porážku oportunismu ve špičkách strany se projevoval nadále v praksi
oportunismus v nižším aparátu strany. Zejména v mostecké hornické
stávce se ukázalo, že jednotliví vedoucí funkcionáři KSČ agitovali proti
stávce, zatím co neorganisované dělnictvo mělo největší chuť bojovat. Část
aparátu strany, který v boji s likvidátory formálně uznal linii
strany, se v praksi ukázala neschopnou prosadit revoluční postup v denních
bojích. Ukázalo se to v Mostě i jinde. V Poldině huti na Kladně byl mzdový
boj, který rovněž tehdy vypukl, znemožněn dohodou rudého závodního výboru
s podnikem, a podobná věc se stala na Škodových závodech v Mladé
Boleslavi. Naproti tomu vypukly četné stávky bez přípravy KSČ a rudých odborů,
dělnictvo samo hledalo východisko ze situace.
Straně se sice podařilo vést četné hospodářské boje, ale
nebyla schopna zaujmout pro ně všechno československé dělnictvo a tak se
podařilo zaměstnavatelům některé dílčí stávky rozbíti. To proto, že strana
nedovedla zastávat denní požadavky dělnictva dosti energicky, že nedovedla
zájmy jednotlivých podniků a výrobních odvětví povýšit na zájmy všeho
proletariátu a využít dílčích bojů k mobilisování všeho dělnictva.
Tyto slabiny strany byly výsledkem vývoje předešlého údobí.
Oportunismus Jílkova vedení se projevil nejen nesprávnou, neleninskou teorií,
ale ovládl úplně praktickou politiku strany. Bylo poměrně snadné zničit
ideologické posice jílkovství a názory Jílkova vedení nahradit bolševickým
stanoviskem k československému dělnickému hnutí, zato druhá část úkolu,
kterou mělo nové vedení rozřešit, byla nepoměrně těžší. Šlo o to, přetvořit
všechno členstvo v ohni třídního boje, soustavnou výchovou překonat jeho
pasivnost, nahradit zkažené a nepotřebné oportunistické části aktivu strany
mladými revolučními silami, vykořenit staré sociálnědemokratické tradice
československého dělnictva a udělat obrat k bolševickým způsobům práce
v masách. Teprve zkušenosti, jichž strana nabyla r. 1929, ukázaly tento
úkol v plném rozsahu. Strana měla před sebou boj proti oportunismu v praksi
strany a šlo o to, jak jej vést. Šlo o to, nejprve si zásadně ujasnit politický
úkol a potom vytvořit aparát, který by dovedl užívat bolševických způsobů práce
v masách. Nové vedení strany, které zvítězilo v boji s teoretickým
oportunismem, které s pomocí dělnictva porazilo likvidátory, dovedlo
splniti druhou část úkolu teprve po četných bojích. Po porážce likvidátorů se
strana sice zvedla, nicméně pokulhávala za rozmachem třídního boje a nedostála
všem povinnostem boje. Ukázalo se to nejen v hospodářských bojích v r.
1929, ale i v politických hromadných akcích, které tehdy KSČ
sorganisovala.
Nejyýznamnější byla akce 1. srpna 1929 a brzy potom, na
podzim, volby do parlamentu. 1. srpen měl zvláštní význam, poněvadž strana rok
před tím, na Rudý den, utrpěla těžkou porážku, ježto se jí nepodařilo
mobilisovat dělnictvo do boje, výslovně politického. Před 1. srpnem 1929,
prvním mezinárodním dnem boje proti imperialistické válce, začala pustá štvanice
měšťáctva. Zmobilisován celý státní aparát, sociální demokracie začala v tisku
štvát, nastalo hromadné zatýkání a strana se octla v poloviční
illegálnosti, tím spíše, ježto byl zastaven téměř všechen její tisk. Přes to se
straně podařilo sorganisovat hromadné demonstrace dělnictva a četné politické
demonstrační stávky: 1. srpna 1929 demonstrovalo v jednotlivých městech
asi 60.000 dělníků proti imperialistické válce a hromadných stávek se
zúčastnilo na 17.000 dělníků. Ač akce nebyla provedena tak, jak mohla být, když
politický zápas byl už v plném proudu, přece se ukázalo, že KSČ necouvla
ani před krajním terorem a že dovede vést do boje význačnou část
československého proletariátu. Největším nedostatkem bylo, že selhala právě
nejdůležitější střediska: Praha, Moravská Ostrava, Brno a pod. Slabiny
strany byly způsobeny jednak nedostatečností organisačního aparátu, jednak
oportunismem v praksi. Ukázalo se to i ve vedoucích kádrech. Po
zkušenostech Rudého dne z roku 1928 převládl názor, že nelze mobilisovat dělnictvo
pro rozsáhlejší politické hromadné akce. Soudilo se, že nejprve se musí
rozvinout hospodářské dílčí boje a teprve, když dospěly na vyšší stupeň, lze
organisovat politickou hromadnou akci. Tento mechanický názor o spojení
hospodářského boje s politickým měl za následek, že strana začala
opožděně mobilisovat k akci prvního srpna a proto nemohla dost jasně
vysvětlit dělnictvu hesla politického boje, zejména dělnictvu v průmyslových
střediscích. Takovým podceňováním možností politického hromadného boje a
nedostatečně aktivním vedením boje za denní požadavky proletariátu byla
sice akce KSČ 1. srpna 1929 velmi oslabena, nicméně znamenala značný pokrok,
poněvadž byla počátkem obratu strany k samostatnému vedení politického
hromadného boje československého proletariátu. Pokrok, dosažený stranou v této
první politické hromadné akci, byl ještě rozšířen 7. listopadu, kdy se straně
podařilo prorazit i v důležitých českých průmyslových střediscích a vyvést
dělnictvo na ulici.
Zatím počaly volby do parlamentu. Byly vyvolány změněnou
hospodářskou a politickou situací Československa. Ukazovaly se první známky
blížící se hospodářské krise. Textilní a cukrovarnický průmysl i jiná
průmyslová odvětví se octly ve svízelném postavení. Na venkově zase
vzrůstala agrární krise a ukázalo se, že ochranná cla agrárního měšťáctva
nedovedou krise zažehnat. Stupňovaly se hospodářské obtíže československého
imperialismu, dělnictvo i maloměšťáctvo se bouřilo proti dělnictvu nepřátelské
vládě kapitalistického »měšťáckého bloku«, jak byl nazýván sociálními demokraty
a oportunisty v KSČ, a následkem toho se dělnictvo hrnulo do tábora
sociální demokracie. V tomto obratu do leva, v oživnutí nových ilusí, že
účastí sociální demokracie ve vládě se zlepší postavení dělnictva, se
obrazilo jednak radikalisování dělnictva, jednak vliv oportunistické politiky KSČ
v předešlém údobí, kdy nedovedla dělnictvu vysvětlit, co vlastně dělá
sociální demokracie. Toto oportunistické stanovisko k sociální demokracii,
jež KSČ zaujímala až do V. sjezdu, se obrazilo i ve výsledku voleb.
Soc. demokracii se podařilo nejen nabýt několik set tisíc hlasů na útraty
měšťáckých stran, ale také strhnout část bývalých voličů komunistických,
zejména v nejdůležitějších českých průmyslových střediscích. A tehdy se
ukázalo, že postup strany je zásadně správný, neboť přes volební ztráty, celkem
asi 20% úbytek hlasů proti předešlým volbám, získala v místech, kde
mobilisovala dělnictvo k samostatnému boji. Celkem však byly volby pro KSČ
citelnou ranou, nejen proto, že se místo ní stala nejsilnější stranou česká
sociální demokracie, ale i proto, že přišla o značnou část svých posic
v nejdůležitějších průmyslových střediscích. Rozborem volebních výsledků
zjištěno, že postavení strany bylo otřeseno následkem oportunistické politiky Jílkova
vedení. Změna politiky KSČ ještě nepronikla do širších vrstev, zůstalo jen při
náběhu, a tak, přes to že se dělnictvo radikalisovalo, nemohla strana odčinit
ztráty, které jí způsobila oportunistická politika Jílkova vedení. Hluboká
stranická krise měla, pro nedostatečné uplatňování nové politické směrnice,
dokonce za následek, že volební výsledek zůstal i za výsledkem ze zemských
voleb r. 1928. Zejména těžkou porážku utrpěla KSČ na Slovensku a v Podkarpatské
Ukrajině, poněvadž tam neprováděla správně nové směrnice v otázce agrární
a národnostní.
Volební výsledky ukázaly velmi názorně slabost strany při
provádění nové politické směrnice, ukázaly, jak pokulhává za radikalisovaným
dělnictvem. Proto se musilo důkladně zjistit, proč je takový nepoměr mezi
vývojem strany a vývojem třídních bojů.