IV. sjezd KSČ

IV. sjezd KSČ v březnu 1927 se konal v době, kdy začaly zesilovat rozpory, vyplývající ze stabilisování kapitalismu v Československu. Jak se ustaloval československý kapitalismus, přes všechny překážky, vyhraňoval se imperialistický ráz Československa, neboť čím více vzrůstala výroba kapitalistickým racionalisováním, tím více musil československý kapitalismus bojovat o trhy, tím více hrozilo nebezpečí války proti Sovětskému svazu, který byl na východě překážkou vývoje československého imperialismu. Čím více vzrůstala výroba, tím více se musily stupňovat vnitřní rozpory v československém kapitalismu. Kapitalismus se stabilisoval a proletariát upadal do bídy a politický útlak jeho byl větší a větší. Proto se tehdy třídní boj stává ostřejší. První známky vývoje československého proletariátu vlevo se ukázaly v boji proti kapitalistickému vymáhání daní a proti clům. Roku 1927 došlo k širokému mzdovému hnutí a hospodářský boj byl nějaký čas nejdůležitější vzpruhou třídního boje. Ale, vzrůst bojovnosti proletariátu přiměl měšťáctvo, aby změnilo způsob vládnutí. Čím prudší se stává třídní boj pod tlakem stabilisování kapitalismu, tím rychleji spěje československé měšťáctvo k fašismu, což se projevilo právě roku 1927 zavedením správní reformy, která velmi omezila i tu formální československou demokracii.

IV. sjezd KSČ se sešel, když se začaly zesilovat třídní rozpory zrychleným vývojem československého imperialismu. Proto mělo být úkolem sjezdu, připravit stranu na ostřejší třídní boj a určit, jak má postupovat, když se rozpory československého kapitalismu víc a více prohlubují. Toho úkolu sjezd nesplnil. Byly na něm patrny v zárodku dva směry. Jednak dosud nevyhraněný směr levých živlů, které bojovaly proti některým politickým názorům vedení strany, jednak směr Jílkovy skupiny, která ve vedení strany pomalu přešla ke šmeralismu, pročež hrozilo nebezpečí, že se strana octne opět v bahnu oportunismu. Boj obou směrů se projevil na sjezdu v rozporu mezi politickým referátem soudruha Hakena a politickými resolucemi, předloženými soudruhem Šmeralem jménem vedení strany. Soudruh Haken podal ve svém referátu celkem správný odhad situace v Československu, konstatoval, že se kapitalismus stabilisuje, ale v Československu jen slabě, poněvadž nedostihl zatím předválečné úrovně. Celková krise kapitalismu není překonána, naopak jeho stabilisováním se ještě zmnožují potíže, způsobené omezením vnitřního trhu a nedostatečnými vyhlídkami československého kapitalismu, proniknout na zahraničních trzích. Dále pojednal soudruh Haken o kapitalistické racionalisaci, pomocí níž se československý kapitalismus vynasnaží překonat svou krisi a popohnat rozvoj hospodářství. Z tohoto, celkem správného odhadu, byly vyvozeny i celkově správné závěry o vývoji v KSČ, a zdůrazněno, že strana musí vésti hlavní útok proti pravému nebezpečí. Proti správnému stanovisku soudruha Hakena stály these soudruha Šmerala. (Ústředí strany odmítlo před samým sjezdem these soudruha Hakena a pověřilo soudruha Šmerala vypracováním jiných.) These Šmeralovy, úplně ve šmeralovském duchu, byly založeny na předpokladu, že Československo není imperialistický stát. Byla znovu ohřáta stará teorie o rozporech mezi zájmy Československa a zájmy imperialistických velmoci. Tato teorie byla vyvozena z toho, že vzrostlo nebezpečí imperialistické války. Válečné nebezpečí hrozilo zejména od anglického imperialismu, který byl tehdy nejútočnější v boji světového kapitalismu proti Sovětskému svazu a prováděl plán politického obklíčení Sovětského svazu. Z tohoto poslání anglického imperialismu usoudil soudruh Šmeral, že se Československo vybaví z vlivu francouzského imperialismu a octne se pod vlivem imperialismu anglického. Československo je prý tlačeno do protisovětské fronty anglickým imperialismem, ač tomu odporují zájmy československého měšťáctva.

Toto stanovisko bylo vyjádřeno v resoluci IV. sjezdu KSČ o politické a hospodářské situaci takto:

Buržoasní vláda spojila osud Československa s osudem rozkládajícího se a jen na svou záchranu myslícího světa západního imperialismu, v poslední době zejména Anglie, která má vedení v boji imperialismu proti revoluční frontě. Z třídních důvodů prohlubuje propast nepřátelství mezi Československem a světem budoucnosti, jimž je SSSR.

Ze spojení Československa s Anglií byl vyvozen závěr:

Čím více zostřuje se mezinárodní krise imperialismu, čím více imperialistické velmoci cítí se ohroženými povstáním koloniálních a polokoloniálních národů a čím ostřejší je konkurenční boj imperialistických států mezi sebou o stále zmenšující se možnost a stále zmenšující se oblast jejich vykořisťovatelské činnosti, tím více jsou malé státy ohrožovány ve své hospodářské a existenční základně. Tyto státy stávají se rejdištěm hospodářských a politických mocenských bojů a intrik velmocí a jsou jen posicemi ve výpočtech a v kombinacích imperialistů a trustovních magnátů.

A dále:

Obě nebezpečí (totiž anglický a nový německý imperialismus) ohrožují v prvé řadě Československo, pro něž jako pro průmyslový stát je zajištění ruského trhu hospodářskou a životní otázkou, a jemuž následkem jeho zeměpisné polohy hrozí zvlášť velké nebezpečí, že bude zesíleným německým imperialismem zapleteno do imperialistických konfliktů.

K tomu poznamenáváme: není věcí komunistovou chránit »vlast« před »hrozícím« nebezpečím. A ještě něco. Úkol Československa se v oné resolucí líčí, jakoby československému měsťáctvu záleželo na hospodářském sblížení se Sovětským svazem a jen tlak anglického a novoněmeckého imperialismu prý je »žene« do fronty proti Sovětskému svazu. Takový názor vede k domněnce, že by Československo mohlo zůstat neutrální, kdyby došlo k válce proti Sovětskému svazu, poněvadž československé měšťáctvo samo nemá na válce s ním zájmu. To bylo úplně nesprávné ocenění třídních zájmů československého měšťáctva a nepochopení velikého nebezpečí války, vznikajícího kapitalistickým stabilisováním. Československé měšťáctvo potřebuje ruských trhů, usiluje o novou expansi, aby se mohlo mocensky rozšířit a proto se Československo samo tlačí do protisovětské fronty. Nemenší význam má i zbrojařský kapitál, tolik se vzmáhající v Československu v posledních letech. Vystrkuje chapadla do Polska, Rumunska a p. a dělá z Československa arsenal evropských států, sousedících se Sovětským svazem. Nuže, právě v době, kdy vzrůstající československý imperialismus se stával neobyčejně důležitým činitelem, dovedlo vedení KSČ podat takový »rozbor« poslání československého měšťáctva i rozvinout celou teorii, že závislost Československa na imperialistických velmocech je závislost koloniální, že Československo je vlastně polokolonií imperialistických velmocí. Tato teorie byla rozvinuta v příručkách pro elementární kursy strany.

Stálo tam:

Jako o předmětu imperialistického vykořisťování lze mluviti s Leninem o ČSR. jako o polokolonii. Polokolonie jest země, která jest formálně samostatná, ve skutečnosti jest však odvislá v různých směrech a různým způsobem na imperialismu některé velmoci.

Jest tedy odvislost ČSR od dohodového kapitálu dokonalá a bude se stupňovati.

To bylo napsáno v době, kdy se ukazovalo čím dále zřetelněji imperialistické poslání Československa.

Tato teorie o koloniální závislosti Československa musila vést k názoru, že Československo může, jako potlačený koloniální stát, vést pokrokový boj s imperialistickými státy a že může nastat situace, v níž by se československé měšťáctvo mohlo spojit se Sovětským svazem proti imperialistům. To mělo za následek, že KSČ zapomněla slov Liebknechtových; že nepřítel stojí ve vlastní zemi.

A právě tento názor měl již na IV. sjezdu strany za následek první politické střetnutí levých živlů s vedením strany, jenže levice nedovedla obhájit svého stanoviska důsledně až do konce.

Jako mluvčí liberecké delegace prohlásil soudruh Reimann v diskusi o politickém referátu stanovisce levice:

Je chybou klásti otázku tak, že reakční měšťácký vládní blok se utvořil výlučně pod tlakem ciziny. Cizina hraje jistě zde velikou úlohu, hlavně anglický imperialismus, ale také československá buržoasie vykonává v rámci státu důležitou úlohu. Musíme především bojovati proti vlastní buržoasii a nesváděti všechno na anglickou buržoasii. To by byla chyba.

Na toto stanovisko podniknut protiútok v plenu politické komise. Kdežto na vlastním sjezdu se projevovaly rozpory jen slabě, bylo jednání politické komise ve znamení prudkého útoku vedení strany, zejména soudruha Šmerala, proti levým soudruhům, kteří dokazovali, že Československo bude i nadále úzce spojeno s francouzským imperialismem, a zejména v imperialistických konfliktech že stojí na straně francouzského imperialismu a že se nesmí zapomínat ani na vlastní imperialistické poslání československého měšťáctva. Tyto námitky odbyl soudruh Šmeral tím, že se v thesích neprovádí teoretický rozbor, ale že se musí vyvolat pogromová nálada proti anglickému imperialismu i za cenu přehnání. Jediným ústupkem levému směru bylo, že se do thesí vložila věta o rozporu mezi imperialistickými velmocemi. Na sjezdu vystoupil soudruh Zápotocký v diskusi s těmito důvody:

Do popředí diskuse při vypracování resoluce dostala se otázka anglické orientace, o níž mluvil již včera také soudruh Reimann. Je tu skupina soudruhů, která chce otázku anglické orientace zatlačiti do pozadí. Tvrdí se, že zdůrazňováním anglického vlivu chceme snímat s české buržoasie její vinu a dělat z ní obětního beránka anglického imperialismu. Není to tak, opak je pravdou.

Nemusíme dokazovat, že výklad soudruha Zápotockého o tom, že prý v resoluci je správně zhodnocen význam československého měšťáctva, nesouhlasil se skutečným obsahem resoluce ani dost málo. Naopak, na IV. sjezdu KSČ bylo organisovaně hájeno oportunní stanovisko nejen soudruhem Zápotockým, nýbrž celým jílkovským vedením. Tolik o politických otázkách, rozvinutých na IV. sjezdu.

Z jednání sjezdu je patrné, že se objevily, ač oposice nebyla organisována, dva různé směry v posuzování vývoje československého kapitalismu, což musilo vyvolat konflikt ve straně.

Druhá otázka, jíž se zabýval IV. sjezd, byla otázka agrární. Je příznačné pro vývoj KSČ, že tato otázka, ač patří v Československu k ústředním otázkám politiky strany, se objevila až na IV. sjezdu. Oportunistické tradice strany bránily, aby se o ní bylo jednalo dříve. Ač bylo samo o sobě pokrokem, že se strana začala zabývat agrární otázkou, přece jen ji IV. sjezd řešil tak chybně a oportunisticky, jako jiné otázky. Jak se agrární otázce vůbec nerozumělo, o tom svědčí, že se na sjezdu neozvalo ani slovo kritiky proti oportunistickému posuzování této otázky. Abychom mohli posoudit oportunistické stanovisko v agrární otázce, musíme se zmínit o zásadní stránce této otázky v Československu. Zemědělské poměry v rakousko-uherské monarchii se vyznačovaly tím, že na venkově převládal polofeudální velkostatek rakouské šlechty. Nejen v rakousko-uherské říši vcelku, ale i v oblastech, připadnuvších Československu, byla převážná část půdy v rukou feudální šlechty, která ji částečně propachtovávala a tak shrábla největší díl pozemkové renty. Za vlády polofeudálního velkostatku se skládala ves kromě zemědělských dělníků převážně z poloproletářských malorolnických vrstev. 70% zemědělských podniků v hranicích Československa bylo pod 2 hektary. To znamenalo, že vrstva vesnického měšťáctva, charakterisující kapitalismus, byla velmi slabá a nevyvinutá.

Měšťácko-národní revoluce v Československu musila především, rozřešit otázku pozemkovou, poněvadž se blížilo do údobí revoluce proletářské. Rozřešit ovšem ve smyslu měšťáckém. Kdyby bylo zůstalo pozemkové vlastnictví, jaké bylo v Rakousko-Uhersku, nebylo by mělo československé měšťáctvo vůbec základu na venkově a hrozilo mu, že bude smeteno, jakmile se spojí agrární revoluce s proletářskou. Že proletariát v revolučních dnech vystoupil s požadavkem »socialisování« nejen podniků, ale i »velkostatků«, že v prosincové stávce zabrali zemědělští dělníci četné velkostatky, to bylo znamení, jemuž české měšťáctvo musilo porozumět. Hrozící agrární revoluce přiměla české měšťáctvo, aby provedlo pozemkovou reformu, již sociální demokracie ve spolku s agrární stranou vyhlašovala za »socialistickou«. Iluse, jimiž sociální demokracie zastírala pravou podstatu pozemkové reformy, byly zároveň s národními ilusemi, vyvolanými vznikem československého státu, prostředkem, jímž české měšťáctvo zabránilo agrární revoluci.

Ve skutečnosti měšťáctvu ani nenapadlo ukojit hlad lidu po půdě. Šlo mu jen a jediné o to, aby pevně zakotvilo na vesnici odstraněním polofeudálních zemědělských poměrů a udělalo agrární měšťáctvo pánem venkova. Pozemková reforma měla urychlit kapitalistický vývoj zemědělství a zajistit vnikání finančního kapitálu na ves. Proto při rozdělování půdy připadlo, ovšem za náhradu bývalým majitelům, tolik na t. zv. zbytkové statky, kapitalistické hospodářské jednotky, ve výměře průměrně 80 hektarů. Vytvořením jich a posílením bohatých sedláků novým přídělem vznikla nová třída, české agrární měšťáctvo, které mohlo hospodařit na půdě kapitalisticky, poněvadž nemusilo platit pozemkovou rentu velkostatku, jako dříve, když mělo půdu spachtovánu. Z malorolníků dostalo půdu jen málo a ti ještě, chtějíce zaplatit přejímací cenu za příděl, musili si vypůjčit u Pozemkového úřadu nebo u hypotečních bank a tak se pozemková renta dostala finančnímu kapitálu.

Po několika letech po převratu se celkové zadlužení československého zemědělství zdvojnásobilo. To je nejlepší důkaz, že pozemková reforma přišla k dobru finančnímu kapitálu. Pozemkovou reformou se na venkově nejen vytvořila nová kapitalistická vrchní vrstva, ale také zajistila nadvláda českého měšťáctva v novém státu, poněvadž »vyvlastněná« feudální šlechta byla převážně německá nebo maďarská.

Pozemková reforma otevřela kapitalismu cestu do zemědělství. Ale feudální způsoby vykořisťování tím nezanikly, naopak, zůstaly a při rychlém vývoji zemědělství přispěly k zesílení rozporů československého kapitalismu. Jaký vliv měla pozemková reforma na vývoj třídních poměrů? Především se zvětšily třídní rozdíly na venkově, poněvadž vzniklo nové agrární měšťáctvo, spojené s finančním kapitálem. Na venkově již není hlavní rozpor mezi polofeudálním statkářem a vesnickou chudinou, ale mezi agrárním měšťáctvem a zemědělským proletariátem i nejchudším rolnictvem, s ním spojeným, jehož je na vsi nejvíce. Protivy ty vzrostly zavedením zemědělských cel, jimiž se uplatnil monopolistický finanční kapitál i v zemědělství a zvýšena pozemková renta, která plyne finančnímu kapitálu, takže zemědělský kapitál může rychleji provádět racionalisaci zemědělství a přivést na mizinu malorolníky, kteří nemohou soutěžit se zemědělskými velkopodniky. Nynější agrární krise je jen vyvrcholením rozrůzňování v zemědělství, vyvolaného pozemkovou reformou.

Vycházejíce z vylíčeného vývoje československého zemědělství, posoudíme výsledky jednání IV. sjezdu o agrární otázce. Hlavní chybou bylo, že se neporozumělo kapitalistickému vývoji v zemědělství. V době, kdy československý imperialismus usiloval o kapitalistický vývoj zemědělství, IV. sjezd, vycházeje z these, že Československo má ráz polokolonie, konstatoval domnělé agrarisování Československa. Úkolem KSČ a jejího IV. sjezdu bylo, vyzvednout třídní protivy na vsi, zdůraznit svým postupem, že je nevyhnutelný třídní boj mezi kapitalistickými špičkami na vsi a zemědělským dělnictvem i malorolníky, a zajistit tak proletářské vedení poloproletářských a malorolnických vrstev na vsi. Ovšem, to předpokládalo, že strana půjde k zproletarisovaným rolníkům s hesly výrazně třídními. To se nestalo. IV. sjezd vydal o agrární otázce hesla, která zastírala třídní boj na venkově a byla spíše určena vyšším vrstvám vsi.

Největší chyby se dopustila strana v otázce půdy. Zemědělské dělnictvo, vesnická chudina a malorolníci se měli mobilisovat heslem: zabrat velkostatkářskou půdu a rozdělit ji chudému zemědělskému lidu. Co však udělal IV. sjezd KSČ s tímto důležitým heslem, které by bylo vyzvedlo třídní ráz agrárního programu KSČ? Oportunistické stanovisko strany, projevivši se v referátu a v thesích Bolenových, vedlo k likvidaci onoho hesla. Místo toho se přišlo se »zatímním požadavkem«, totiž aby byl vydán, zákon o »nuceném pachtu«. Návrh tohoto zákona podal komunistický klub poslanecký ve sněmovně a žádalo se v něm: velkostatkáři musí být přinuceni, aby utišili hlad po půdě, aby propachtovali sedlákům půdu, která přesahuje přípustnou výměru velkostatku, t. j. 30 hektarů. Pachtování této půdy měly mít na starosti výbory venkovského obyvatelstva, a měly v dohodě se státem a velkostatkáři určovat výši pachtovného. Požadavek, aby velkostatkáři byli nuceni propachtovat půdu, znamenal, že se upouští od požadavku zabrání velkostatků bez náhrady; tento požadavek sice v thesích byl, ale byl uveden vniveč právě tím »částečným požadavkem«. Druhou vadou požadavku bylo, že tím strana vlastně uznala právo velkostatkářů, vybírat pozemkovou rentu v podobě pachtovného od chudého rolnictva, čímž se postavila na stanovisko soukromého vlastnictví pozemkového. Požadavek nuceného pachtu vedl také k návrhu, upravovat výši nájemného dohodou mezi státem, velkostatkáři a rolnickými výbory. Nehledíc k tomu, že strana sama byla pro to, aby výbory byly ze všeho rolnictva, bez rozdílu tříd, znamenal požadavek vlastně spolupráci rolnictva s velkostatkáři a státem. Místo třídního boje mělo být pokojné ujednání mezi jednotlivými třídami venkovského obyvatelstva na základě nynějších právních poměrů. Onen návrh zákona znamenal, zanechat mobilisování malorolníků jako spojenců proletariátu.

Neujasněnost v pozemkové otázce, jejíž správné řešení mělo být základem agrárního programu strany, měla za následek i nesprávné stanovisko k pozemkové reformě. Měšťácko-sociálnědemokratická kampaň, prohlašující pozemkovou reformu za opatření socialistické, které prý nejvíce prospěje malorolnictvu, zmátla část československého proletariátu. Strana mohla vyvrátit tento nesprávný názor jen tím, že by ukázala, jak pozemková reforma odporuje zájmům venkovského lidu, a že utlačování malorolníků by se mohlo odstranit jen konfiskací velkostatků. Místo toho přišla s požadavkem »revise« pozemkové reformy. Ještě křiklavěji se projevil oportunismus ve stanovisku IV. sjezdu k lesní reformě. Československé měšťáctvo má zájem na tom, aby se lesní reformou dostaly veliké lesní plochy do rukou státu, jednak z důvodů vojensky strategických, jednak proto, že se tím posílí státní kapitalismus. Majíc ke státu oportunistický poměr, soudila KSČ, že státní kapitalismus je vyšší a »lepší« druh kapitalismu než kapitalismus soukromý a proto její povinností je podporovat státní kapitalismus proti soukromému. Tak se stalo, že Bolen v zemědělském referátu vystoupil proti vydání lesů soukromým kapitalistům a požadoval, aby byly dány státu, obcím a pod. Strana postupovala v této věci v praksi zrovna tak, jako sociální demokracie, která chtěla dělnictvu namluvit, že posílením státního kapitalismu se kapitalismus bude měnit v socialismus.

Myslím, že nemusím uvádět další příklady zjevně oportunistického stanoviska strany v agrární otázce. Ze všeho uvedeného je patrné, že politika strany směřovala k řešení agrární otázky v mezích kapitalistické společnosti a nikoli k revolučnímu svržení kapitalismu pomocí spodních vrstev venkovského lidu jako spojenců proletariátu v jeho třídním boji. IV. sjezd nerozřešil agrární otázky, poněvadž ji posuzoval podle staré oportunistické tradice strany.