Krach rakouské sociální demokracie a jeho příčiny

Imperialistická světová válka v letech 1914—1918, která měla za následek zhroucení II. internacionály, vedla také ke krachu rakouské sociální demokracie. I ta, jako ostatní sekce II. internacionály, se postavila bez výhrady na stanovisko hájení vlasti, a nebyl-li souhlas sociální demokracie rakouské s imperialistickou válkou tak zjevný, tedy jen proto, že rakouský absolutismus uzavřel parlament hned na počátku války, takže sociální demokracie nemohla hlasovat pro válečné úvěry. Nemohouc dělat vlasteneckou politiku v parlamentě, dělala ji tím účinnější ve svém tisku i vystupováním po celou válku. Stanovisko sociální demokracie rakouské za války charakterizoval Bedřich Adler, který se zatím kajícně vrátil do jejího lůna, ve svém procesu pro zastřelení Stürgkha:

Zažili jsme v Rakousku, že sociálnědemokratická strana jednala podle zásad jiných, než měla v programu, že jednala podle zásad německonárodních, zastávaných pp. Pernerstoferem, Leuthnerem, Hartmannem, že jednala podle zásad, v nichž nejvyšší místo nezaujímala sociální demokracie, ani Internacionála, a pod vlivem lidí, jako dr. Renner, jimž nejvyšší zásadou je rakouský stát.

Hned po vypuknutí války, když německá sociální demokracie odhlasovala válečné úvěry, projevila se zrádcovská politika rakouské sociální demokracie v úvodníku, uveřejněném v »Arbeiterzeitung« 5. srpna pod názvem »Den německého naroda«, v němž velebeno hlasování říšskoněmecké sociální demokracie pro válečné úvěry:

Na tento den, 4. srpna, nikdy nezapomeneme. Ať padnou železné kostky tak či onak — a co nejvroucněji doufáme, že padnou vítězně pro svatou věc německého lidu — obraz, který dnes poskytoval německý říšský sněm, zástupce národa, se nesmazatelně vtiskne v mysl všech německých lidi... Toto zasedání říšského sněmu, v němž to kypí odvahou a silou, ukazuje nepřátelům, že při svém záludném podkopování bezpečnosti státu narazí na celý národ, na národ, plný železné síly a žulové vytrvalosti... Nehandrkují, nesmlouvají, nikdy ještě nejednala nějaká strana tak vznešeně a velce jako tato německá sociální demokracie.

A do nebe vychvalovaný Viktor Adler, »veliký vůdce« rakouské sociální demokracie, psal 14. února 1915 v úvodníku »Arbeiterzeitung«:

Francouzšti socialisté se postavili od prvního okamžiku války, jako sociální demokraté ve všech zemích, samozřejmě na půdu obrany svého státu. To bylo nejenom jejich právem, nýbrž i jejich povinností. A stejně bylo právem i povinností německých sociálních demokratů prohlásiti s největším a slavnostním důrazem, že v okamžiku, kdy válka, kterou odsuzují, proti jejich vůli přišla, dají všechnu svou sílu a poslední krůpěj své krve na obranu německé půdy a německého národa, jehož nejcennějším statkem jest právě německá třída dělnická. A sociálnědemokratičtí poslanci v Berlíně mluvili také za nás, Rakušany, jimž osud [t. j. pověstný § 18] odňal všechnu možnost mluviti.

Po válce se to vykládalo ovšem jinak. Sociálnědemokratičtí falšovatelé dějin se pokoušeli obnovit pověst strany, a proto si vymyslili báchorku, že prý sociální demokraté potírali vojenskou diktaturu § 14, že prý již za války byli pro osvobození národů, ujařmených Rakouskem. (Viz Bauer: »Die österreichische Revolution«.)

Jak to vlastně bylo s tím bojem rakouské sociální demokracie za utlačené národnosti?

Roku 1917 poslali němečtí a rakouští imperialisté své sociální demokraty na mezinárodní socialistickou konferenci do Stockholmu, aby tam zkoumali půdu pro možné vyjednávání o mír. A v tom Stockholmu, kam za rakouskou sociální demokracii odjeli Viktor Adler, Ellenbogen, Renner, Hartmann, Seitz a Hüber, vyložili rakouští sociální patriote svůj »mírový program«, z něhož dr. Soukup uvádí ve své knize »28. říjen« mimo jiné:

Země jihoslovanské a ostatní provincie rakousko-uherské, pojímajíc v to i Bosnu, mají zůstati v rámci říše rakousko-uherské. Delegáti německé sociální demokracie v Rakousku se zavazují, že budou v každé době podporovati snahy těchto národů o národnostní autonomii. Polsko a Finsko nechť se stanou státy nezávislými. Polákům v Haliči a v Německu nechť se v době co nejkratší dostane úplné autonomie v rámci říše rakouské a říše německé. Stejně budiž rozhodnuto také o Rusínech.

Pokud pak jde o notu Dohody presidentu Wilsonovi, podle níž jest tato válka válkou za osvobození malých marodů Rakouska, může delegace německé sociální demokracie v Rakousku jen konstatovati, že rakouský stát svými dějinami a svou povahou vždy byl příznivý zachování malých národů.

Nutno konstatovati, že národové ve středu, na východě a jihovýchodě Evropy jsou tak promíšení, že tam nějaké' rozhraničení teritoriální není možné.

Jako »dobří Němci«, jak si dávno před válkou říkali austromarxisté, potírali do poslední chvíle sebeurčovací právo potlačených národů. To je holá pravda a ne zfalšované dějiny sociálnědemokratických dějepisců.

A jako v táboře německé sociální demokracie, bylo to i v české sociální demokracii. I ta se v prvních letech války postavila na půdu rakouského státu. V praxi nezůstalo vedení české sociální demokracie — které vydalo na počátku války bezbarvý politický manifest — za vedení rakouské. Stačí vzpomenout článků o válečných půjčkách, uveřejňovaných v »Právu lidu«, i pozdravného telegramu »Českého svazu« (českých  poslanců  na  říšské radě), v němž byla zastoupena i sociální demokracie, poslaného gen. Boroevičovi po bitvě u Piavy.

Dnes ovšem, kdy se tehdejší černožlutí čeští sociální demokraté přebarvili v československé sociálfašisty, by rádi zamazali stopy své hanebné činnosti za války. Ve všech sociálnědemokratických dějepisných dílech o válce se můžeme dočísti, že válečná politika české sociální demokracie byla osobní věcí soudr. Šmerala. Proti tomuto pokusu, svalit všechnu vinu na nynějšího komunistu Šmerala, a tím všechno odpravit se světa, se musí konstatovat, že Šmeralova politika byla i politikou Němcovou, Soukupovou a spol. Připomeňme trošku pánům, jak na příklad pozdější československý ministr Srba, který dnes v parlamentě propaguje československé vojenské letectví, oceňoval roku 1915 státní nucená opatření rakouského imperialismu jako krok k socialismu:

Ale je-li už (válka) zde, máme právo na ni poukázat a jsme přesvědčeni, že zjevy války utvrdí socialismus v těch, kdož jej již znali a přivedou k němu další statisíce jiných.

Jsme daleci přehánění, které by v dnešních hospodářských opatřeních státu a obcí vidělo vědomý nějaký socialismus. Ale přece, co se děje, je svým způsobem poklonou socialismu, uznáním správnosti jeho názoru.

Kapitalistický obchod, kapitalistická výroba nedovedly se podříditi svrchovaným zájmům celku ani v okamžicích nejvyššího nebezpečí státu. Až bude po válce, bude ještě někdo moci říci, že je neuskutečnitelný požadavek po státním zásobování obyvatelstva?

Tak psal »letecký« Srba 1. května 1915 v » Právu lidu« v článku, věnovaném dnu boje mezinárodního proletariátu. Černožlutá politika české sociální demokracie v ničem nezadala politice německé sociální demokracie. I česká sociální demokracie hájila politiku sociálního šovénství, ač odpor proti válce byl pro národnostní útisk v českých krajích těžší než jinde. Sám soudr. Šmeral musil na stockholmské konferenci roku 1917 přiznat, že 95% českého národa je naladěno velezrádně. Kořeny černožluté válečné politiky sociální demokracie vylíčil soudruh Šmeral na sjezdu české sociální demokracie o vánocích roku 1918 takto:

V čem podle mého tehdejšího vnitřního názoru, tedy z přesvědčení, sráželi jsme se na počátku války s názory, které tehdy instinktivně ovládly většinu národa? V prvé řadě, že my jsme princip národnosti nepokládali za jediný princip státotvorný. Když jsme roku 1908 jednali na sjezdu o národnostní otázce, vycházeli jsme s těchto teoretických hledisek: Kapitalistický vývoj vytváří dvě tendence. Jednak probouzí k národnostnímu vědomí a touze po sjednocenosti národy, jednak vyvolává potřebu velkých hospodářských celků. Kde, jako v západní Evropě, velký národ kryje se s velkým hospodářským obvodem, tam vede k vytvoření velkých národních států. V jiném typu, předpokládali jsme, půjde vývoj ve střední a východní Evropě, kde žijí národové malí. Tam malí národové propracují se také k samostatnosti, ale v rámci větších federativně rozčleněných hospodářských celků, po vzoru konstrukce Švýcarska, ne Balkánu.

Jádrem sociálně-imperialistické politiky rakouské a také české sociální demokracie bylo stanovisko — obsažené již před válkou v jejím národnostním programu — že se musí zachovat rakousko-uherská monarchie. Kdežto Engels, jak ještě uvidíme, pokládal zdůrazňování práva sebeurčení národů, zejména Čechů, v Rakousku za pilíř sociálnědemokratické politiky, popírala sociální demokracie to právo důsledně svou politikou, chtějíc udržet jednotu Rakouska-Uherska. Tato starost o zachování rakouského státu nevyhnutelně vedla k válečné politice v letech 1914—1918. Jako druhou pohnutku této taktiky uváděl soudr. Šmeral:

S hlediska velké národní politiky pak dívám se na ten oportunismus jako na most, který jsme stavěli k ústupu pro případ prohry. Buďme rádi, že naše úspěchy byly tak přímočaré, že naše vojsko nikdy nemusilo po něm ustupovat. Kdyby ve světové válce — třebaže nakonec zvítězil — byl by býval náš národ utrpěl jenom jednu velkou porážku, byla by taktika opatrnosti, kterou jsem dělal, jistě jinak posuzována.

Pro stanovisko české sociální demokracie bylo příznačné, že dovedla hodnotit svou taktiku ve válce jen s hlediska národního, neníť v ní stopy ani po nejzákladnějších prvcích socialistického pojetí. Že by měla vést třídní boj s imperialistickou válkou, to Českou sociální demokracii ani nenapadlo, nemohlo ani napadnout, poněvadž nestála na stanovisku třídního boje proletariátu, nýbrž na stanovisku maloměšťácky nacionálního oportunismu, který byl ochoten smířit se i s trváním rakousko-uherské monarchie.

Ke konci války se ona taktika ovšem změnila, a česká sociální demokracie, která až do roku 1917 udržovala hradní mír s rakousko-uherským absolutismem, začala »bojovat« za národní samostatnost českého národa. Tento obrat byl následek vítězství oposičního křídla, vedeného Modráčkem, Pikem a Habrmanem. Jenže i toto křídlo bylo jen odrůdou sociálního šovénství. Nebojovalo na dvou frontách, proti rakouskému absolutismu i proti českému měšťáctvu, ale bylo politicky ve vleku českého měšťáctva a připravovalo přechod sociální demokracie k reakční koaliční politice v příštím československém státu. Mluvení o demokratickém a socialistickém rázu tohoto příštího státu bylo jen prostředkem, jak dostat revolučně naladěné dělnictvo do vleku československého měšťáctva, jemuž se měla zajistit hegemonie v národním hnutí.

Chování rakouské i české sociální demokracie ve světové válce bylo důkazem, že i tyto strany II. internacionály jsou rozežrány oportunismem, a dokonce více než v jiných zemích, kde proti sociálimperialismu bojovalo aspoň uvědomělé levé křídlo. Takového křídla v české sociální demokracii nebylo, a v německé bylo slabé. Proto můžeme úplně podepsat úsudek, který pronesl soudr. Zinověv v »Gegen den Strom« o povaze a chování rakouské sociální demokracie za války:

Zároveň nikde nezbahnila oficielní »sociální demokracie« mravně tolik, jako v Rakousku. Po 4. srpnu bylo o rakouské sociální demokracii trefně řečeno: Tato strana se nejméně zpronevěřila své minulosti, neboť... již dávno před válkou se postavila na stanovisko sociálně-šovénské. Postačí vzpomenout si na její hanebné chování v bosensko-hercegovské krisi a za balkánské války. Stačí, víme-li, že všichni uznaní vůdcové rakouské sociální demokracie jsou zjevní monarchisté. Stačí, uvědomíme-li si, že pan Renner již před deseti lety hájil ominósní národnostní kulturní autonomie ryze sociálšovénskými důvody. Za války dosáhli rakouští sociálšovéni rekordu. S požehnáním Viktora Adlera psal Austerlitz krvavý úvodník: »Na Paříž!«, Renner se stal obyčejným maklérem »středoevropského« svazu imperialistů, Leuthner klesl hlouběji než Südekum, a Pernerstorfer »odhalil«, že rakouská sociálnědemokratická oposice je malý hlouček, složený nejen z intelektuálů, ale také ze Židů (!!). (»Gegen den Strom« str. 524, z čl. »Adlers Schuss und die Krise des Sozialismus«.)

Jak je tu správně pověděno, byla tato oportunistická politika rakouské sociální demokracie za války výsledkem oportunistické politiky před válkou, usilující o zachování rakousko-uherské monarchie.

Politická zrada rakouské sociální demokracie byla tím větší, poněvadž rakouské dělnické hnutí mělo v prohnilé rakousko-uherské monarchii nejpříznivější podmínky pro vývoj opravdu revolučního masového hnutí. Kromě v Rusku, nebyl základ imperialismu nikde tak prohnilý jako v Rakousku, které spělo k imperialismu, konservujíc nejzaostalejší feudální politické přežitky. V době měšťácké revoluce, zejména v roce 1848, bylo měšťáctvo rakouské i měšťáctvo potlačených národností ještě slabé, takže nemohlo revolučním způsobem vytvořiti měšťácké národní státy na půdě rakousko-uherské monarchie. V Uhrách byla měšťácká revoluce potlačena s pomocí carství, v Rakousku podlehla militarismu zradou měšťáctva. České měšťáctvo bylo ve vleku reakčního panslavismu a snažilo se smířit s Habsburky, bylo pro zachování Rakousko-Uherska s habsburskou dynastií. V tom smyslu je charakteristický výrok Palackého, že by se Rakousko musilo vytvořit, kdyby ho nebylo. Objektivní rozdělení třídních sil zabránilo revoluci roku 1848 aby zvítězila, a následek toho byl, že se kapitalismus vyvíjel politicky ve změšťáčtělé feudální habsburské monarchii a tak rozpor mezi moderním kapitalistickým vývojem a feudálně zaostalou politickou strukturou Rakouska byl čím dále tím křiklavější.

Proto národnostní vývoj potlačených národů musil vésti k rozbití politických základů rakouské monarchie, i když měšťáctvo potlačených národů, a zejména české měšťáctvo, opustilo program národní revoluce a bylo ochotno vzdát se práva sebeurčení za nějaké ústupky. Kapitalistický vývoj vedl k rozložení Rakouska; zdrželo se až do imperialistické války jen proto, poněvadž se během hnití rakouské monarchie nevytvořily vůdčí revoluční organisace, které by ji byly dorazily.

Rakouská sociální demokracie byla otrávena oportunismem. České národní měšťáctvo provádělo politiku kompromisní a zanechalo myšlenky na právo sebeurčení národů. Kdežto Kramář prováděl v Rakousku důsledně rakouskou politiku, prohlásil Masaryk ve své knize »Česká otázka« všechny myšlenky na vytvoření samostatného českého státu za »apolitický romantismus«.

Ani druhý směr českého měšťáctva, pod ideologickým vedením Kramáře, nepomyslil na revoluční masový boj proti rakouské monarchii. Naopak. Toto křídlo českého měšťáctva provádělo před imperialistickou válkou rakouskou vládní politiku a dokonce povolovalo náklady na rakousko-uherské vojsko. »Velezrádce« Kramář, odsouzený k trestu smrti rakouským soudem, prohlásil v obhajovací řeči před výjimečným soudem:

Věnovali jsme nejlepší síly k potírání antimilitaristické propagandy, hlasovali jsme pro vojenské předlohy, starali se o nové daně a hájili jsme je, povolili jsme půjčky k výzbroji armády.

Takové bylo české měšťáctvo před válkou. Jeho »historicko-státoprávní požadavky k obnovení samostatného království českého nesměřovaly k úplnému odtržení od habsburské monarchie, nýbrž k zavedení určité samosprávy v rámci rakouského státu.

 O tuto samosprávu šlo českému měšťáctvu, aby mělo lepší postavení v konkurenčním boji s měšťáctvem německým. Nechtělo úplného odtržení z obavy, aby nepřišlo o rozsáhlé a uzavřené odbytiště, které měl český průmysl v Rakousku. Rozpadnutí Rakouska, pokud se o něm vůbec mluvilo, nebylo posuzováno jako cíl národně-revolučního boje, ale jen jako dějinná možnost, kdyby bylo Rakousko ve válce poraženo.

Jako svědectví o tomto chování české předválečné politiky stůjž zde úsudek Gust. Habrmana, který jako čistokrevný sociálpatriot měl zřejmě zájem na tom, aby se »revoluční« tradice českého měšťáctva objevily v nejlepším světle:

Vypovědění války zastihlo českou politiku v největší rozháranosti a politické strany v úporném vzájemném boji. V posledních letech před válkou neočekávali čeští političtí činitelé blízký státní převrat. Snažili se dosahovati úspěchů za daných okolnosti možných, a tak posilovati českou věc. Při každém možném řešení české otázky počítalo se s habsburskou monarchií a s Habsburky.

Tak píše p. Habrman v knize: »Mé vzpomínky z války«.

Ač nebylo subjektivně revolučních činitelů, měl Engels přece pravdu, když zdůrazňoval, že v Rakousku jsou neobyčejně příznivé objektivní podmínky pro revoluční proletářskou politiku.

Pokyny, které Engels dával pro politiku rakouské sociální demokracie v dopisech Viktoru Adlerovi, jsou skvělým příkladem marxistického rozboru podmínek třídního boje v Rakousku. V dopisu z 11. října 1893 psal Engels:

Ve státu, který je v stagnaci, kde vláda, přes velmi příznivé postavení proti jednotlivým třídám, má věčné potíže:
1. poněvadž tyto třídy jsou rozděleny na x národy a proto (proti strategickému pravidlu) společně postupují (proti dělnictvu), ale rozděleně útočí (totiž na sebe); 2. ježto je věčná peněžní tíseň; 3. pro Uhry; 4. pro zahraniční zápletky — zkrátka za takových poměrů, říkám si, že dělnické straně, mající program i taktiku, vědoucí co chce a jak to chce, a mající hodně vůle i veselý, vznětlivý temperament, prýštící ze šťastného keltsko-německo-slovanského smíšení, s převahou živlu německého — že takové straně stačí jen projevit větší schopnosti a bude mít veliké úspěchy. Mezi stranami, které nevědí, co chtějí a vládou, která rovněž neví, co chce, která žije den ode dne, musí vždy zvítězit strana, vědoucí co chce, a chtějící to vytrvale a houževnatě. Tím spíše, že ke všemu, co rakouská dělnická strana chce a chtít může, směřuje také pokračující hospodářský vývoj země. Tu je tedy položení tak příznivé rychlým pokrokům, jako nikde jinde, ani v Německu ne, kde je vývoj sice rychlejší a strana silnější, ale zato je tam větší odpor.

Engels správně poukázal na hlavní činitele, kteří by mohli způsobit rychlý vývoj revolučního hnutí v Rakousku, a zejména zdůraznil národnostní otázku, která se v Rakousku před válkou opravdu tak vyhrotila, že mohla sloužit straně, skutečně revoluční, za nejlepší základnu pro boj o svržení habsburské monarchie. Jak příznivé byly objektivní podmínky, o tom svědčí to, že třídní boje v Rakousku před válkou byly, s výjimkou Ruska, bouřlivější než v jiných zemích. Svědčí o tom zejména mohutnost, s jakou byla v Rakousku, počínajíc rokem 1890, prosazována oslava Prvního května, přes teror státního aparátu, jakož i to, že nikde nereagovalo dělnictvo tak živě na ruskou revoluci roku 1905, jako v Rakousku, kde ruské události byly popudem k mohutnému hnutí dělnictva za volební právo. Toto hnutí odhalilo jak silné, tak i slabé stránky rakouského dělnického hnutí. Ve zvláštních podmínkách habsburské monarchie se neobyčejně rychle vyvinula bojovnost pracujících vrstev, jenže oportunismus rakouské sociální demokracie tento vývoj brzdil. Rakouská sociální demokracie omezila boj dělnictva na požadavek všeobecného, rovného hlasovacího práva, neproměnila jej v boj o svržení absolutismu a o osvobození národů Rakouskem ujařmených. Možností, jež skýtalo rozvinutí národnostní otázky, nebylo vůbec využito. I v tom vyzněly naprázdno rady Engelsovy v dopisech Viktoru Adlerovi. 30. srpna 1892 psal Engels Adlerovi:

Součinnost s Čechy je nezbytná i politicky. Oni sedí uprostřed Německa; jsme na ně vázáni, jako oni na nás, a máme zájem na tom, aby nevzniklo mladočesko-rusko-panslavistické hnízdo. A to nebezpečí ani nehrozí, ježto národnostní autonomii v české oblasti mohou dostat od nás všechno, co chtějí a potřebuji.

Engelsovy výklady vyvracejí tvrzení českého měšťáctva, zejména Masaryka, že marxismus je nepřátelský malým národům a že otázku národní samostatnosti českého lidu rozřešil proti zájmům českého národa. Roku 1892 se Engels jednoznačně vyslovil pro národní sebeurčení českého národa, ovšem — jako Marx roku 1848 — podřídil národnostní otázku obecným revolučním zájmům proletariátu.

Roku 1848 bylo české hnutí přední hlídkou reakčního carství v revolučním Německu. Tehdy byl Marx úplně v právu, že české reakci vyhlásil nejostřejší boj. Roku 1892 však byly poměry takové, že národní boj Čechů proti rakouské monarchii se mohl stát zdrojem revolučnosti, kdyby revoluční dělnické hnutí dbalo národních požadavků českého národa. Za těchto poměrů prohlásil Engels, že buď budou Češi národnostně osvobozeni tím, že se jim dostane práva sebeurčení za hegemonie proletariátu, nebo — zachová-li se dělnické hnutí v tom směru pasivně — stanou se Čechy expositurou carství ve střední Evropě. Oportunismus rakouské sociální demokracie v české otázce přivodil možnost druhou, české národní hnutí se stalo přívěškem imperialismu, čímž zmařeno revolučně-demokratické rozřešení národnostní otázky v Rakousku proletariátem. Ač objektivní podmínky v Rakousku vzbudily optimistické naděje v Engelsovi, byly oportunistickým postupem rakouské sociální demokracie úplně zmařeny, který se projevil zřetelněji až po Engelsově smrti.

Během dvaceti let, uplynuvších od smrti Engelsovy až do imperialistické světové války, vplulo rakouské dělnické hnutí, jak německé, tak české, úplně do vod oportunismu. Ještě v hainfeldském programu rakouské sociální demokracie (r. 1889) bylo u požadavku všeobecného volebního práva zdůrazněno, že moderní parlamentarismus je toliko »formou moderní třídní nadvlády«, ale už ve vídeňském programu z roku 1901 byl onen poukaz škrtnut, a zároveň v národnostním programu, přijatém na brněnském sjezdu roku 1899, byla měšťácká demokracie prohlášena za základ osvobození proletariátu i potlačených národů. V tomto programu se praví:

Konečně upravení otázky národnostní a jazykové v Rakousku... je možné jen v opravdu demokratickém společenství, založeném na všeobecném, rovném a přímém volebním právu, v němž nebude výsad ve státu ani v zemích, neboť jen v takovém společenství se mohou dostat ke slovu pracující třídy, praví činitelé, udržující stát a společnost.

V tomto národnostním programu je už proletářská revoluce »nahražena« všeobecným hlasovacím právem. V uvedeném programu nebylo ani důsledně demokratického požadavku odstranění rakouského absolutismu, jako požadavku revolučně-demokratického, i jako předpokladu řešení národnostní otázky. Očekává se, že národnostní otázka se rozřeší zavedením všeobecného hlasovacího práva v rakousko-uherské monarchii, ač její trvání bylo podmíněno štvaním vládnoucího národa proti potlačeným.

Tyto oportunistické předpoklady přivedly rakouskou sociální demokracii k úplně oportunistickému programu, co do národnostních požadavků. V brněnském programu také stálo:

1. Rakousko se musí přetvořit v demokratický národnostní stát.
2. Místo historických korunních zemi se vytvoří národnostně ohraničené samosprávné svazky, jejichž zákonodárství i správa budou svěřeny národním komorám, voleným podle všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva.

Rakouská sociální demokracie tedy ve všech svých směrech a odstínech byla pro udržení monarchie, jen se to různě odůvodňovalo. Otto Bauer oděl své oportunistické stanovisko k národnostní otázce v háv svého »marxistickeho rozboru«, dokazoval, že národy jsou společenství, mající společné osudy a kulturu, a že v rámci »kulturního společenství«  se musí dělnictvu umožnit účast na národní kultuře. Proto ve své knize o národnostní otázce žádá, aby se národnostní program formuloval tak, že sociální demokracie požaduje »ústavu, která by umožnila každému národu svobodný vývoj jeho kultury a dělnictvu všech národností dobýti si podílu v kultuře  svého národa«. (O Bauer: »Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie«; str. 532.)

To je ten známý Bauerův program kulturní autonomie, která se ovšem měla uskutečnit v rámci monarchie bez proletářské revoluce. Otto Bauer byl však překonán Rennerem, který ve své knize »Der Kampf der österreichischen Nationen um den Staat« prostě vyložil smysl národní autonomie takto:

Autonomií Poláků a Ukrajinců vytvoříme si proti západnímu a jižnímu Rusku posici, která vyváží jeden armádní sbor.

Již dávno před válkou došlo v rakouské sociální demokracii k národnostnímu rozštěpení, jehož příčinou v podstatě bylo, že jednotlivé národní sociální demokracie hájily v národnostním boji, jehož jsou plny dějiny předválečného Rakouska, stanovisko vlastního měšťáctva. Národnostní rozpory v rakouské sociální demokracii byly takové, že již roku 1908 Modráček, vůdce zjevně nacionálního křídla, byl nucen napsat v knize: »Otázka národní v sociální demokracii Rakouska«:

Sociální demokracie přibližuje se programovým hlediskům a národně-politickému nazírání vedoucích stran domácích. Nemá v úmyslu zvráceti národní programy, nýbrž spíše je zdemokratisovati a zmodernisovati. Kardinální rozpor mezi českou a německou sociální demokracií v podstatě je týž, jako mezi nacionálními stranami obou národů.

Ale bylo by chybné, domnívat se, že tyto hluboké národnostní rozpory, které na konec zničily jednotu rakouské sociální demokracie, tkvěly v zásadně odlišných pojetích národnostní otázky. Německá i česká sociální demokracie se na půdě národního oportunismu sešly v tom, že se obě dvě vzdaly revolučního boje o právo národa na sebeurčení. Ani česká sociální demokracie nepožadovala více než autonomii, jenže na rozdíl od německé sociální demokracie odůvodňovala své stanovisko zájmy českého kapitalismu. Konečné stanovisko k rakouskému státu zaujala sociální demokracie roku 1913 v žofínské resoluci, v níž uznala rakouský stát za  »dějinný základ své činnosti« a jen žádala »přetvoření říše ve federaci autonomních národů«. V této resoluci se objasňuje postavení české sociální demokracie k rakouskému státu takto:

Uznávajíc však dobytí politické moci pro proletariát za nutnou cestu k tomuto cíli, nejen že nestaví se do rozporu s pojmem státní organisace, nýbrž naopak uznává stát přímo za podmínku svého boje a své působnosti.

A dále:

Aby posilováno bylo vše, co skutečně a rozumně přispívá k udržení a rozvoji velkého, státně organisovaného hospodářského obvodu ve středu Evropy, jehož dějinným výrazem jest dnes Rakousko-Uhersko.

Tuto resoluci odůvodnil ve svém referátu soudr. Šmeral s hlediska potřeb českého kapitalismu:

Rakousko-Uhersko jest potřebou pro Čechy. Už na smíchovském sjezdu r. 1909 jsem podrobně dokazoval, že na úplnou samostatnost v rámci malého státu mohl mysliti český národ bez poškození svého prospěchu, pokud byl národem jenom agrárním, nic nedovážel, nic nevyvážel, vše vyrobil, co potřeboval k svému jednoduchému životu a vše spotřeboval, co vyrobil. Tenkrát státoprávnictví, do nejčistších důsledků promyšlené nebylo anachronismem. Dnes už jsme národem obchodním a průmyslovým a v obchodu a průmyslu teprve nás čeká velká budoucnost. Teď nedá se ani myslit na národ, sevřený do těsných hranic, život národa by ochrnul, kdyby nežil ve velkém státním a hospodářském obvodu.

Takové bylo stanovisko české sociální demokracie roku 1913, právě když nacionalismus strany rozbil jednotu rakouského proletariátu, nejen politickou, ale i odborovou a družstevní. Poněvadž rakouská sociální demokracie byla veskrze oportunistická, poněvadž chtěla rozřešit národnostní otázku nikoli revolucí, ale zreformováním rakouského absolutismu, přivedl i krajní nacionalismus českou sociální demokracii ke smíru s rakousko-uherskou monarchií. V této otázce si nepočínali jinak ani centralisté, kteří sice trvali důsledně na mezinárodní jednotě odborového hnutí, ale v národnostní otázce taktéž neviděli přes hranice rakouského státu. (Důkazem je spis ideologického vůdce centralistů E. Buriana: »Příspěvek k národnostní politice dělnické třídy«, (Brno 1910), v němž se dokazuje, že k řešení národnostní otázky úplně dostačuje Bauerův program kulturní autonomie.)

V poměru k rakouskému státu byly všechny směry a odstíny v rakouské i české sociální demokracii úplně zajedno. Rozpory, vzniknuvší již před válkou v československé sociální demokracii, byly jen co do rozsahu národnostní autonomie. Resoluce z roku 1913 se vyhnula jasnému stanovisku v té věci, kdežto resoluce, kterou předložil soudr. Šmeral smíchovskému sjezdu v roce 1909, požadovala kulturní národní autonomii. Ale proti tomu se stavěla skupina Modráčkova, k níž tehdy patřil nynější ministr spravedlnosti dr. Meissner. Kulturní autonomie, již hájil soudr. Šmeral souhlasně s O. Bauerem, vyžadovala založení národnostního katastru pro všechny národy, a osoby v něm zanesené, měly mít právo vybrat si úřady, jimž svěřeno vedení národního školství. Proti takové autonomii se postavil Modráček ve zmíněné knize, poukazuje zejména na to, že by český národ nedostal samostatnosti na určitém území, že národnostní otázka je jen částečně otázkou kulturní, a proto že kulturní autonomie nedbá hospodářských a politických potřeb potlačovaných národností. Na obou sjezdech, v roce 1909 i v roce 1913, vystoupila skupina Modráčka a Meissnera s vlastním stanoviskem, a zejména roku 1913 postavil Modráček své národnostní názory ostře proti názorům Šmeralovým:

My Rakousko potřebujeme, ale Rakousko potřebuje také nás.

Množí se v poslední době hlasy, které pochybují o tom, že by tento stát mohl míti nějakou dlouhou budoucnost, které o tom pochybují, že by tento stát měl v sobě dosti síly, aby se udržel, aby si pojistil do dálné budoucnosti svoje místo mezi evropskými státy.

Toto prohlášení ukazuje ještě nápadněji zrádcovskou úlohu právě nacionálního křídla České sociální demokracie s Modráčkem, Meissnerem a cons. v čele. Kdežto Šmeralův směr nevěřil v zhroucení Rakousko-Uherska, poznalo nacionální křídlo, že rakouské císařství dlouho nepotrvá, a přece nechtělo ani slyšet o revolučním boji k poražení rakouského absolutismu. Naopak, skupina Modráčkova navrhla k předložené resoluci dodatek, v němž se prohlašuje:

podstatná změna dnešní ústavní formy, přeměněná říše ve federaci autonomně skonstituovaných národů, a postavení se státu na podklad mezinárodni neutrality stává se pro něj životní nutností...

Tak tedy ultranacionální skupina Modráčkova, ač pochopila, že rakousko-uherská monarchie je neudržitelná, přece žádala — aby ji zachránila — nejen národnostní autonomii, ale také »mezinárodní neutralitu«, vědouc, že každá válečná zápletka musí smést rakouský domeček z karet.

Kde se vzal tento požadavek modráčkovců, aby Rakousko bylo neutrální? Československé měšťáctvo bylo již před válkou imperialistické. Potřebovalo veliké vnější i vnitřní odbytiště rakouské, a proto chtělo Rakousko udržet. Ale zároveň se musilo o ně dělit s německým měšťáctvem a proto s ním bojovalo o vládu ve státu. Mělo-li se české měšťáctvo uplatnit proti německému, bylo třeba jedné důležité podmínky: rakouská zahraniční politika se musila odpoutat z úzkého svazku s Německem. Kramářův panslavismus a Modráčkův požadavek »neutraIisování« Rakouska směřovaly k témuž.

Že česká sociální demokracie prováděla již před válkou svou politiku podle potřeb českého měšťáctva, o tom svědčí výklady Šmeralovy v jeho řeči na sjezdu strany roku 1913:

Jen příkladem uvažte, co znamená dnes pro český život na př. Terst. Otázka Terstu je dnes také životně důležitou českou národní otázkou. A kdyby najednou mělo se na př. jednat o tom, aby Terst dostal se z důvodů národnostních Itálii, jistě že by i z Čech rozmnoženy byly velice silně hlasy, hájící stanovisko, že i princip národnostní jakožto princip státotvorný musí míti své určité meze. Ani s hlediska českého nebyl by uznán nárok Itálie na Terst.

Dr. Meissner, patřící k oposiční skupině Modráčkově, tyto důvody ještě přetrumfl, postaviv se zkrátka a dobře proti státnímu spojení ostatních jihoslovanských národů se Srbskem z imperialistických důvodů:

Právě území obývané Jihoslovany, má největší důležitost pro hospodářský rozvoj průmyslu a obchodu českého, neboť utvoření samostatného státu jihoslovanského bez jakékoliv souvislosti s ostatními částmi státu, obývaného českým národem znamenalo by odloučení Čech od moře, nejen v Terstu, ale i v Rjece a Dalmácii.

Tak rozhodovala imperialistická stanoviska o politice obou směrů české sociální demokracie, která na sebe narážela před válkou i za války.

Oportunismus rakouské sociální demokracie se ukázal nejen v jejím stanovisku k národnostní otázce, také její politika v parlamentě byla plna parlamentního kreténství. Vůdcové německé i české sociální demokracie dokazovali téměř na všech sjezdech strany, že se v parlamentě nesmí dělat obstrukce, poněvadž by to ohrozilo práci i trvání tak zv. »lidového parlamentu«. A bez parlamentu by sociální demokracie žít nemohla. Při doplňovacích volbách do parlamentu se stávalo, že čeští a němečtí sociální demokraté podporovali jednoho měšťáckého kandidáta proti druhému, jako na př. r. 1907. Volebním heslem českých sociálních demokratů v doplňovacích volbách toho roku bylo, že se musí stůj co stůj zmařit vítězství klerikálních kandidátů. Proto sociální demokracie podporovala ostatní kandidáty měšťácké. Vždyť sociální demokracie byla už dávno před válkou ve vleku liberálního měšťáctva, čímž je vyvrácena báchorka, že prý předválečná sociální demokracie vystupovala revolučně.

Kdežto v české sociální demokracii vznikla oposice až při rozbíjení jednotných odborových organisací, vytvořila se v německé sociální demokracii již dříve levá oposice kolem liberecké organisace, se Strasserem v čele.

Pro chování jednak oficielní rakouské sociální demokracie, jednak levé oposice, seskupené kolem liberecké organisace, vedené Strasserem, je nadmíru příznačné jednání libereckého sjezdu rakouské sociální demokracie roku 1909, kdy se projevily první pokusy nesmělého odporu proti nacionalistické politice rakouské sociální demokracie a proti oportunismu vůbec.

Diskuse se točila kolem dvojího: Krátce před sjezdem byl německo-nacionální sociální demokrat Pernerstorfer jako místopředseda říšské rady u audience u císaře a za druhé hlasovali němečtí a čeští sociální demokraté v říšské radě o podružných národně-politických otázkách proti sobě. Ač obě události byly pouhé episody a ukázky oportunistické politiky rakouské sociální demokracie, byly přece tak charakteristické, že vyvolaly oprávněnou kritiku oposice. Ve své řeči na sjezdu pranýřoval Strasser i to, že sociální demokracie chce v nacionalismu předstihnout samo měšťáctvo a že sociální demokraté mají ve zvyku prohlašovat se za »dobré Němce«.

Odpověď oficielního vedení strany na tuto první oposiční kritiku ukazovala, že vedení rakouské sociální demokracie bylo ochotno krýt oportunismus ve všem. Viktor Adler, uznaný vůdce rakouské sociální demokracie, prohlásil ve své odpovědi, že pokud jde o audienci, neměly by se »malicherné otázky etikety tolik nafukovat« a potom přišel s trumfem: »Cesta od staré habsburské tradice až k přijetí socialistického místopředsedy je kus cesty, který se musil ujít.« O prohlašování se »dobrými Němci« řekl Adler zkrátka a dobře: »Říkám to doopravdy: jsme lepší Němci než oni.« Způsob, jak byla na tomto sjezdu strany potlačena i velmi ostýchavá oposiční kritika, svědčil, že v řadách rakouské sociální demokracie již úplně převládl oportunismus, a že centrističtí vůdcové kolem Viktora Adlera už dávno před světovou válkou byli v zajetí německo-nacionálního šovénského oportunismu.

V dalších letech se ukázalo ještě názorněji, jak to vypadá v rakouské sociální demokracii. Jestliže až do roku 1909 bylo nejednotné hlasování českých a německých sociálních demokratů v parlamentě výjimkou, stalo se potom ve věcech školských, jazykových a pod. pravidlem. Dospělo to až tam, že jednotný parlamentní svaz rakouské sociální demokracie se rozpadl pro národnostní spory jeho národních sekcí. To bylo velmi příznačné. Už jsme viděli, že se všechny národní směry rakouské sociální demokracie sjednotily na stanovisku oportunistického národnostního programu, že i čeští sociální demokraté, ač byli zjevní nacionalisté, byli pro zachování rakousko-uherské monarchie. Ale, ač všechny národní strany sociální demokracie se vzdaly boje o právo sebeurčení, přece ve věcech jazykových a školských stály na stanovisku vlastního měšťáctva.

Příčinou rozpadnutí parlamentního klubu byl boj o jednotu rakouských odborových organisací, který tehdy vzplanul. Tento spor měl dlouhou historii. Politicky nebyla mezinárodní sociální demokracie v Rakousku nikdy jednotná. Byla sice jen jedna celková strana, konala společné sjezdy, většinou každým třetím rokem, program hainfeldský i brněnský národnostní program byly přijaty všemi národními sociálnědemokratickými stranami, nicméně měl každý národ samostatnou sociálnědemokratickou stranu, která konala vlastní sjezdy a měla v celkové straně nejširší autonomii. Tento stav, způsobený tím, že česká sociální demokracie konala samostatné sjezdy již od roku 1878, byl utvrzen roku 1897 na sjezdu celkové strany, kde uznána samostatnost jednotlivých národních stran sociálnědemokratických. Parlamentní klub se rozpadl na samostatné národní sekce, které sice ve všeobecných politických otázkách byly jednotné, v národně-politických věcech si však rozhodovaly samostatně.

Samostatnost politické české strany sociálnědemokratické posilovala snahy této strany o rozštěpení jednotného hnutí odborového. Už dříve se utvořila česká odborová komise v Praze a proto čeští sociální demokraté požadovali na mimořádném odborovém sjezdu r. 1905 ve Vídni, aby české odborové hnutí bylo prohlášeno samostatným, a když to bylo zamítnuto, vytvořeny nové, samostatné odborové organisace. Separatistické tendence českých oportunistů byly však podporovány nacionálním šovénstvím německé strany, která v celkovém odborovém svazu šlapala zájmy české menšiny. Tak došlo k rozštěpení odborového hnutí, čímž vzniklo v Čechách samostatné separatistické hnutí.

Odborový spor se na konec dostal na mezinárodní forum a v resoluci kodaňského sjezdu II. internacionály r. 1910 bylo prohlášeno, že se nesmí rozbíjet jednotný odborový svazek v jednotlivých státech. Odpověď českých sociálních demokratů na toto jednomyslné usnesení (jen Češi hlasovali proti) ukázala cenu mezinárodních usnesení II. internacionály. Po kodaňském sjezdu se sešlo vedení strany české sociální demokracie a prohlásilo v resoluci o usnesení mezinárodního kongresu:

Vmísil-li se mezinárodní sjezd proti dosavadní zvyklosti do vnitřního organisačního sporu dvou sekcí a už napřed prohlásil určitou thesi o formě odborových organisací... osvojil-li si tedy kompetenci rozhodnout ve věci, o níž se mohlo rozhodnout jen po předešlém jednání účastněných stran, neposloužil nijak sjednocení.

Česká sociální demokracie se vykašlala na usnesení mezinárodního sjezdu a odborové organisace zůstaly rozštěpeny. Ale to nebylo všechno.

Nacionálně šovénské stanovisko většiny české sociální demokracie v odborové otázce přivodilo rozbití jednoty strany separatisty. Kdežto v Čechách stála strana téměř celá na stanovisku separatistickém, převládala na Moravě skupina sociální demokracie, která chtěla udržet jednotné odborové hnutí. S tímto centralistickým směrem veden nelítostný boj. Brněnská »Rovnost«, do níž separatisté dosadili jako »politické komisary« Tusara a Vaňka, začala zuřivě bít do centralistů, kteří boj přijali. V dubnu 1910 konána vedle odborové porady separatistů také odborová porada centralistů v Brně, na níž se ukázalo, že zejména mezi moravským dělnictvem je veliký odpor proti separatismu. Na konferenci centralistů bylo přítomno, podle zprávy mandátové komise, 200 delegátů, zastupujících 28.804 odborově organisovaných dělníků. Také v politických organisacích vystoupili centralisté proti rozbíjení jednotných odborových organisací, což mělo za následek, že separatistické představenstvo strany rozpustilo všech 13 organisací, stojících na stanovisku centralistickém. A tak r. 1911 založili centralisté samostatnou »českou sociálnědemokratickou stranu dělnickou«, která postupovala samostatně i ve volbách do parlamentu.

To všechno svědčí, jak prohnilá byla už před válkou II. internacionála, i zvláště jak se rozložila rakouská sociální demokracie. Zejména případ rakouské sociální demokracie ukazuje, že zkrachování II. internacionály v imperialistické světové válce bylo výsledkem dlouholetého vývoje oportunismu stran II. internacionály, oportunismu, který již před válkou v Rakousku převládal a rozhodoval.