Dvacátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931.
Rozdíl mezi názorem pravice na kapitalistické stabilisování
(což se projevilo v bubníkovské krisi) a názorem Kominterny byl v tom, že
pravice, podléhající vlivu sociální demokracie, soudila, že stabilisování není
přechodné, nýbrž trvalé, čímž je proletářská revoluce zase odsunuta o celé
dějinné údobí. Názorem Komunistické internacionály bylo, že stabilisováním
kapitalismu se sice měšťáctvo částečně pozvedlo z nejhlubšího úpadku po
imperialistické světové válce, nicméně že všeobecná krise kapitalistické
soustavy nepominula, jen se poněkud změnily formy vývoje této krise. Tento
názor Kominterny, potvrzený dalším vývojem stabilisování kapitalismu, byl
založen na tom, že stabilisování se neděje ve vzduchoprázdnu, nýbrž v třídním
boji proletariátu s měšťáctvem a že vede k dalšímu prohloubení rozporu v
kapitalistické poválečné krisi. Protože se měšťáctvo pokouší převalovat na bedra
proletariátu břemena, spojená se stabilisováním, právě proto znamená
stabilisování prudší útoky kapitalismu na proletariát. Pokusy o prodloužení
pracovní doby, kapitalistické racionalisování, slevování státních daní a dávek
měšťáctvu a větší zdaňování proletariátu, všechno to zhoršovalo postavení
dělnictva a zmenšovalo jeho mzdy.
Zejména v Československu byly tyto obtíže kapitalistického
stabilisování velmi citelné. Československý průmysl byl v nevýhodě proti
mocnějším soupeřům, poněvadž přišel o uzavřený trh rakousko-uherské monarchie —
nástupnické státy si zařizovaly průmysl vlastní — a také proto, že jeho vývoj
byl brzděn vysokými náklady. Daňové břemeno v Československu bylo, proti
mocnějším konkurentům, ohromné, technické zařízení podniků však velmi zaostalé.
Československé měšťáctvo mělo jen jedinou přednost proti konkurenci, totiž
nízkou životní úroveň proletariátu, který byl v Československu
vykořisťován více než v jiných zemích, kapitalisticky pokročilejších. Slabosti
československého měšťáctva v boji o zahraniční trhy způsobily, že se
československý kapitalismus mohl stabilisovat jen pozvolna. Roku 1925 dosáhl československý
průmysl 93 procenta předválečné výroby, v roce 1926 klesl na 80 procent a
teprve roku 1927 se stupeň výroby zvýšil nad předválečný. A právě proto útočilo
měšťáctvo tak prudce na proletariát. Nezbytným předpokladem kupení kapitálu
bylo snížení daní kapitalistům a racionalisování bylo jediným prostředkem, jak
dosíci úrovně druhých kapitalistických zemí. Obé mělo za následek prudší útoky
proti proletariátu, jehož životní úroveň v Československu byla tak nízká.
Tyto útoky kapitálu měly za následek obrat proletariátu
doleva. Kapitalistické stabilisování podnítilo československé dělnictvo k
obraně proti zbídačování, zvedla se nová vlna třídních bojů.
Na podzim roku 1925 konány byly volby do parlamentu a v nich
se velmi zřetelně ukázal pohyb československého dělnictva doleva. Česká
sociální demokracie utrpěla velikou porážku, zatím co komunisté dostali 930.000
hlasů, přes to, že KSČ byla nedávno v krisi, a stali se nejsilnější dělnickou
stranou. Toto volební vítězství bylo sice podmíněno obratem dělnictva doleva,
ale obrat ten nebyl ještě výrazem vůle k otevřenému boji s měšťáckou třídní
diktaturou. Čeští sociální demokraté byli zdiskreditováni, poněvadž brali na
sebe ve vládě odpovědnost za všechny útoky vládnoucí třídy proti masám,
proletariát šel za komunistickou stranou zčásti proto, že byla v parlamentu v
oposici, nikoli snad proto, že ji pokládal za stranu proletářské diktatury.
Právě tento zvláštní ráz levého hnutí dělnictva i
nezbytnost, zesílit kapitalistické stabilisování, způsobily přeskupení
měšťáctva v parlamentu. Pod tlakem dělnictva vystoupily socialistické strany
několik měsíců po volbách z vlády, doufajíce, že si dělnictvo neuvědomuje svůj
obrat doleva a tak že se jejich formální oposice v parlamentu stane účinnou
zbraní měšťáctva proti radikalisování proletariátu. A to se podařilo, poněvadž
komunistická strana nedovedla ostřeji postupovat proti sociální demokracii,
když ta udělala onen taktický tah, naopak tím, že svou taktikou jednotné fronty
jen nedostatečně odhalovala činnost reformistických vůdců, posilujíc dělnictvo
v domnění, že sociální demokracie je třídní stranou proletariátu. Při jednání o
celních předlohách v parlamentu se reformističtí vůdcové nechali »donutit«
dělnictvem do jednotné fronty proletariátu, a účastnili se dokonce projevů
proti clům, v létě 1926, pročež je KSČ kritisovala ještě chaběji.
A pro tytéž příčiny bojovala KSČ chabě i s mluvčími »levého«
křídla měšťáctva, zejména s Masarykem. A jako komunistická strana nedovedla
odtrhnout dělnictvo od sociální demokracie proto, že ji špatně odhalovala, tak
také posilovala iluse dělnictva o Masarykovi. To se ukázalo při presidentských
volbách, kdy se ústředí KSČ rozhodlo hlasovat za určitých podmínek pro Masaryka,
kdyby jeho zvolení bylo snad ohroženo Kramářem. Toto nesprávné rozhodnutí
odůvodněno v »Rudém právu« tím, že komunisté budou »jazýčkem na váze«, a proto
se má rozhodnout pro menší zlo, totiž hlasovat pro Masaryka. Ač exekutiva
Kominterny tuto chybu zase napravila, přece jen chování strany vzbudilo dojem, že
Masaryk bojuje aspoň částečně proti měšťáctvu a že levý blok, který se za ním
vytvořil, není křídlem protirevoluce, nýbrž pokrokovým živlem v mezích
kapitalistické společnosti.
Tyto chyby KSČ v údobí začínajícího stabilizování
kapitalismu byly zřejmě důkazem, že v bubníkovské krisi a vyloučením Hůlovy
skupiny o rok později byla sice strana zbavena nejzjevnějších nositelů pravého
nebezpečí, ale že pravé nebezpečí přes to ještě brzdí vývoj KSČ. Tím spíše,
když zesílila ofensiva československého proletariátu proti kapitalistickému
stabilisování, zahájená akcí proti zdražování v roce 1925. Přeskupení v táboře
měšťáckém, projevivším se také vystoupením obou českých socialistických stran z
vlády, bylo dovršeno přibráním měšťáckých stran potlačených národností do
vlády. Ta byla politickým výrazem začínajícího stabilisování kapitalismu.
Ukázali jsme již, že v prvních letech československého státu
bylo životním zájmem českého měšťáctva, aby si bojem s měšťáctvem národů, dříve
vládnoucích, upevnilo nadvládu v novém státu. To se neobešlo bez dočasného
prudkého konkurenčního boje českého měšťáctva s německým. Tento zápas byl také
příčinou, že v prvních letech československého státu nebylo měšťáctvo
potlačených národností zastoupeno ve vládě a že se české měšťáctvo upevňovalo
za neustálých třenic s měšťáctvem druhých národností v Československu.
Jakmile však si český kapitalismus zabezpečil nadvládu a musil se starati o
stabilisování svého hospodářství, nastal obrat. Přijetí německého a slovenského
měšťáctva do vlády bylo znamením, že boj českého měšťáctva o nadvládu skončil
vítězně, a že německé a maďarské měšťáctvo už nemohlo vzdorovat a proto se
»podrobilo«.
Slovenské měšťáctvo, jehož požadavek slovenské autonomie byl
výrazem tužby, mít větší podíl na vykořisťování i na klamání lidu utlačovaných
národností, srostlo s českým měšťáctvem. Proti konkurenčnímu boji jednotlivých
národních skupin měšťáctva se začala uplatňovat myšlenka společného boje o trhy
a společného vykořisťování proletariátu, ovšem pod nadvládou českého měšťáctva.
Tento politický obrat měl přimět KSČ, aby přeorientování měšťáctva utlačovaných
národností v Československu ke společné imperialistické politice využila k
ostřejšímu postupu v národnostní otázce. Tím spíše, poněvadž vstupem německého
a slovenského měšťáctva do vlády nebyl odstraněn národnostní útlak, naopak
zesílen. Před samým vstupem německého měšťáctva do vlády vydalo české měšťáctvo
pověstné jazykové nařízení, které dokonce zastínilo nejzpátečnější ustanovení
jazykového zákona z roku 1920. Ale právě když se tak zase dostala do popředí
národnostní otázka, ukázalo se, že usnesení II. sjezdu KSČ zůstala jen na
papíru, že strana je nedovedla prakticky provádět. Oportunismus KSČ v
národnostní otázce se projevil tím, že na Slovensku se propagovalo heslo
autonomie, a pokud šlo o Podkarpatskou Ukrajinu, chtěla strana, dovolávajíc se
Svazu národů, »vynutit« plnění imperialistických mírových smluv, které
zajišťovaly Podkarpatské Ukrajině autonomní ústavu v mezích československého
státu. Oportunismus v národnostní otázce byl novou překážkou vývoje KSČ v
údobí začínajícího stabilisování kapitalismu.
Příčinou toho, že KSČ, nedovedla v bojích v údobí
kapitalistického stabilisování vést dělnictvo, bylo zastavení boje s oportunismem,
zahájeného na II. sjezdu strany; to se může částečně objasnit i tím, že došlo k
vystoupení trockistické oposice v Československu. Přesto se straně zprvu dařilo
využít kapitalistického stabilisování k hromadným akcím proletářským. Rok 1926
byl ve znamení rozvinutí proletářské obrany proti kapitalistickému útoku. Již z
jara 1926 se tento boj velmi rozšířil. Zavedením daně ze mzdy byl udělán první
krok československého měšťáctva k většímu vykořisťování dělnictva. Ukázali
jsme, jaký význam pro kapitalistické stabilisování měla reforma daňová. Tato
reforma na úkor proletariátu měla zvýšit možnost kupení československého
kapitálu a tak urychlovat vývoj výroby. To vyžadovalo většího zdanění
proletariátu a strhování daní se mzdy. Počátkem roku 1926 prohlásily berní
úřady, že budou odpuštěny všechny daňové nedoplatky dělníkům, jestliže svolí,
aby se jim až do konce roku 1926 strhovaly daně se mzdy hned v zaměstnání.
Měšťáctvo tak doufalo, že vyhlídkou na odpuštění nedoplatků daňových
přiměje dělnictvo, aby si dobrovolně nechalo snížit mzdy o srážku daňovou. Aby
se to mohlo provést, vysláni nejprve reformisté, kteří se pokoušeli dokazovat
pobouřenému dělnictvu, jak »výhodné« bude nové placení daní a prohlašovali, že odpuštění
nedoplatků je náramnou blahovůlí státní správy. Jediná KSČ ukazovala, že účelem
strhování daní se mzdy je připravit dělnictvo na jeho trvalé zdaňování. Strana
se pokusila mobilisovat dělnictvo proti takovým plánům, ale jen v severních
Čechách se rozvinul rozsáhlejší boj. KSČ tam propagovala heslo, aby se
dělnictvo bránilo strhování daní se mzdy v podnicích, aby volilo akční výbory a
soustavně se bránilo. Účinná agitace KSČ v severních Čechách způsobila, že se
tam dělnictvo několik měsíců bránilo strhování se mzdy, že ve všech odborech
byly zvoleny jednotné výbory dělnictva a že se dělnictvo úporně bránilo
stabilisačním plánům měšťáctva. Boj byl zlomen jen rozbitím jednotné fronty dělnické
z vnitřku, zradou reformistů, kteří se pod nátlakem dělnictva místy prohlásili
solidárními. Byl zlomen po několikaměsíčním úspěšném odporu severočeského
dělnictva. Druhou rozhodující příčinou porážky byla neschopnost KSČ, rozšířit
boj ze severních Čech na celou republiku. Kdyby se to bylo straně podařilo, byl
by měl tento příklad jednotné fronty proletariátu veliký význam. Neboť daňová srážka
se mzdy se úzce dotýkala denních zájmů dělníků a proto bylo možno zmobilisovat
dělnictvo i přes odpor reformistických vůdců. Heslo odmítání srážek se mzdy se
mohlo stát heslem nejširších vrstev pracujících. Ale boj proti daňovým srážkám
byl zároveň zásadním bojem proti kapitalistickému stabilisování, poněvadž
podrobení se dělnictva daňovým srážkám ze mzdy bylo jedním z předpokladů
kapitalistické daňové reformy a tím i kapitalistického stabilisování v
Československu.
Vlna třídních bojů stoupala. V letních měsících roku 1926 se
měšťáctvo pokusilo zasadit novou ránu proletariátu zavedením, agrárních cel,
čímž se měl urychlit kapitalistický vývoj v zemědělství. Zatím co agrární cla
zvyšovala pozemkovou rentu a zdražením životních potřeb zatížila vedle
proletariátu nižší vrstvy venkovského obyvatelstva, pomáhala velkostatkářům a
československému agrárnímu měšťáctvu, vzniklému pozemkovou reformou, zavádět s
užitkem strojovou práci do zemědělství. Agrární cla, jako předpoklad
racionalisování zemědělství, měla ve vývoji kapitalismu v československém
zemědělství neobyčejný význam. Proto, když se měšťáctvu podařilo zavést daňové
srážky se mzdy a zlomit odpor dělnictva, pokračovalo tím směrem dále. Byl-li
boj proti srážkám ze mzdy omezen jen na severní Čechy, podařilo se KSČ rozpoutat
boj dělnictva proti agrárním clům po celé republice. Obstrukce komunistických
poslanců v parlamentu při jednání o agrárních clech byla znamením k akci
proletariátu. Po prvé dovedla KSČ spojiti vystoupení svých poslanců s bojem
dělnictva mimo parlament a tak došlo k hromadné akci, vyvrcholivší demonstracemi
ve všech krajích Československa.
Dělnictvo vystoupilo tak mohutně, že sami sociální demokraté
byli nuceni zamanévrovat a v četných místech souhlasili s utvořením jednotné
obranné fronty proti clům. Tehdy se dopustila KSČ první chyby, téže, která o
dva roky později, v boji proti zhoršení sociálního pojištění, vedla k porážce.
Nedovedla totiž při tvoření jednotné fronty s reformistickými vůdci odhalovat
pravý charakter těchto vůdců a tak — přes mohutnou obranu dělnictva — bylo výsledkem
boje posílení důvěry některých vrstev proletariátu v reformistické vůdce.
Nicméně i přes onu chybu KSČ se první akce proti kapitalistickému stabilisování
mohla stát východiskem všeobecného útoku dělnictva. Jenže se záhy ukázalo, že KSČ
ještě k samostatnému politickému vedení hromadných bojů; jednak oportunistické
tendence, ještě nezmizevší, jednak vystoupení trockistické oposice brzdily
stranu v jejím boji proti kapitalistickému stabilisování.