Boj na odborové frontě

Ukázali jsme, za jakých poměrů v dělnictvu prováděli kapitalisté na ně útok. Reformistické odborové organisace se tehdy staly nejdůležitějším pomocníkem měšťáctva k snižování mezd. Prováděly stabilisování československého kapitalismu. Rozrážely dělnické řady a konečně v r. 1921—1922 rozštěpily odborové hnutí. Se zřetelem k této činnosti reformistických odborů vynořila se otázka odborové taktiky komunistické strany. Otázka nabyla významu ještě většího, když na třetím světovém sjezdu Kominterny vydáno heslo »k masám«, a když na zasedání rozšířené exekutivy Kominterny, které se konalo po sjezdu, byla určena taktika jednotné fronty proletariátu jako prostředku získání většiny dělnictva. Tento úkol nemohl být splněn ani v Československu bez soustavné revoluční práce v odborových organisacích.

Stav odborového hnutí hned po válce byl podstatně jiný, než je dnes. Tehdy revoluční rozmach přiváděl miliony dělníků do odborových organisací, které byly tehdy největší organisací dělnictva. Tehdy byly všechny bojovné živly československého dělnictva v odborech. Situace byla jiná než dnes, kdy jde kromě o získání odborově organisovaného dělnictva především o vtažení převážné většiny neorganisovaných do hospodářského a politického boje. K osvětlení významu odborových organisací hned po válce stačí znázorniti organisační vývoj Odborového sdružení československého číselně. Členstvo Odborového sdružení pokleslo během války na 43.000 členů. Ale hned po ukončení války, koncem r. 1918 vzrostlo na 161.000. O rok později, r. 1919, jich bylo už 727.000 a roku 1920 dosaženo vrcholu s 823.000 členů. Vzrůst byl asi o 2000% proti stavu za války a o 500% proti stavu v prvním roce po válce. Tento překotný vzrůst byl způsoben především přílivem radikalisujících se dělníků do odborů. Jakýsi podíl na tom mělo i sloučení českých separatistů s centralisty, kteří až do konce války byli členy vídeňských odborových ústředen, a také přidružení slovenského odborového hnutí k české odborové ústředně. Ale největší podíl měl příliv neorganisovaného dělnictva. Je to názorně patrno zejména na rozvoji Svazu zemědělského dělnictva, který měl koncem roku 1918 jen 439 členů. O rok později jich měl už 180.000. I ti zemědělští dělníci, nejnesnadněji se organisující vrstva proletariátu, se hrnuli do odborů a byli jejich nejčinnějším živlem.

Tímto rozvojem se odborové organisace stávají hned po válce velevýznamným činitelem třídní fronty proletariátu. Vzrůst odborových organisací byl způsoben nejen odhodláním dělnictva dobyti splnění nejdůležitějších požadavků, především osmihodinné doby pracovní, ale také odhodláním bojovat za uskutečnění socialismu. Viděli jsme, že sociálnědemokratické strany se pokoušely odvrátit dělnictvo od boje za socialismus podvodným socialisačním programem. Na tomto podvodu se socialisováním, podporovaném národními ilusemi dělnictva, měly odbory ovšem značný podíl. Již roku 1918, ještě před koncem války, přijata na VI. sjezdu reformistických odborů resoluce o socialisování, kterou jsme uvedli v předešlých kapitolách. Roku 1920, když revoluční vlna v Československu dosahovala vrcholu, vypracovaly reformistické organisace program socialisování, který byl definitivně schválen Odborovým sdružením československým 14. května 1920. Aby se dělnictvo rozpomnělo na podvodné sliby, jimiž v tehdejších revolučních letech vůdci žluté Amsterodamské odborové internacionály roztříštili boj dělnictva, stačí uvésti nejdůležitější odstavce reformistického programu socialisování:

Socialisace znamená převod soukromých prostředků výrobních do majetku společnosti, národa zastoupeného státem, župou, obcí nebo spoIečnostmi jimi vytvořenými. Socialisace může býti prováděna postupně podle hospodářských podmínek a vědeckých metod.

Důležitou podmínkou úspěšné socialisace je nerušený chod podniku.

Které podniky jsou zralé k socialisaci? Všechny ty, které, jsouce soustředěny již dnes v majetku velikých společnosti nebo několika jedinců a majíce svou povahou zajištěny předchozí podmínky, mohou býti nejsnáze a bez hospodářských škod převedeny v majetek národa. To jsou: doly uhelné, rudné, výroba surového železa, železnice, doprava po vodě i vzduchem, elektrárny a plynárny.

Také výroba zbraní a střeliva buď znárodněna a vyjmuta ze soukromého zájmu.

Vyvlastňování, pokud jest ho třeba, provádí se ve všech oborech zásadně za přiměřené náhrady, vyjma majetků neprávem nabytých. Jako zaměstnanci nesmějí ztratiti socialisací zaměstnání, stejně přihlíží se k tomu, aby dosavadní majitelé, pokud nejen kapitálem, ale také plodnou prací se zúčastnili v řízení podniku, byli mu dále zachováni.

Zákon o účasti zaměstnanců na zisku musí zajišťovat zaměstnancům nejméně 10% čistého zisku, podnikem vykázaného.

Dnes by sotva nějaký dělník opravdu uvěřil tak hrubému podvodu reformistů z r. 1920. Ale tehdy, kdy měšťáctvo bylo ještě slabé, aby mohlo násilím potlačovat dělnické hnutí, byly ty sliby nejdůležitějším prostředkem k uklidnění dělnictva. Reformističtí odborářští vůdcové měli tehdy v Československu neobyčejně důležitý úkol. Dělníci reformistům věřili, poněvadž ti roku 1920 dovedli obratně rozděliti práci mezi organisace politické a odborové. Kdežto vládní socialisté kolem Tusara, jako představitele vládní politiky, musili často jít proti dělnictvu, a proto se dělnictvo hrnulo do »marxistické levice«, vystupovali reformističtí odborářští bonzové, klamající dělnictvo svým programem socialisování, drze jako »neutrální«, jako by se o politické hnutí nestarali. Hned po roztržce strany, vyprovokované Tusarem a spol. 14. září 1920, usnesla se ústřední rada Odborového sdružení československého na prohlášení, v němž se pravilo:

Odborové hnutí bylo vždy organisačně samostatné a neodvislé. Tuto neodvislost nutno dnes zvláště zdůrazniti, kdy nebezpečí, ohrožující jednotu strany sociálnědemokratické, stává se i nebezpečím pro jednotnost odborového hnutí, zvláště kdyby spory z politické strany byly přímo do něho zanášeny. Pokud který člen odborového svazu či jeho činovník nebo důvěrník chce přivoditi vyjasnění ve straně politické, je to jeho právem, ano povinností. Ale nechť tak činí jako člen politické strany v příslušné své místní organisaci nebo v korporaci politické. Ústřední rada Odborového sdružení československého nedoporučuje proto, aby zejména odboroví důvěrníci v této své funkci brali podílu na poradách politicko-stranických.

Jak to s tou neutrálností myslili, o tom svědčí usnesení konference představenstev odborů ze 23. září 1920, v němž se opakuji fráze o neutrálnosti, ale zároveň se skládá přísaha věrnosti republice:

Vyslovujíce zároveň svůj poměr ke státu, považujeme naši republiku za základnu svých cílů a spatřujeme v jejím upevnění, zajištění hospodářském a ve vybudování i budoucnost dělnictva.

Tato resoluce byla přijata jednomyslně. Ještě po roztržce strany byli zástupci marxistické levice v odborových organisacích tak nezásadní, že přijali pokrytecké prohlášení o neutrálnosti odborového hnutí bez protestu a sami osvědčovali věrnost československému státu. Bylo však docela zřejmé, že reformističtí odboroví bonzové měli účast na intrikách Tusara a spol. Celá politika odborová byla dělána podle politiky vládních socialistů, takže ujišťování o neutrálnosti bylo komedií. Šlo jen o to, nabýt času a udržet v odborových organisacích vliv na dělnictvo, o nějž pravice přišla v politických organisacích, a připravovat porážku dělnictva v jeho revolučním boji.

Marxistická levice, nemající pevných zásad, sedla na vějičku reformistickým odborářským vůdcům, když nedlouho po roztržce, 12. října 1920, svolali poradu odborové ústředny s oběma politickými stranami. Výsledek porady byl shrnut v toto prohlášení:

Obě strany shodují se v tom, že odborové organisace nemají býti zatahovány do sporů, a považují každého za jejich škůdce, kdo by nedbal této zásady. Za porušení této zásady nutno považovati i každou postranní agitaci proti mezinárodnímu spojení odborovému, jež dnes je zastoupeno Mezinárodním svazem odborovým. Rozhodnutí o tomto spojení přísluší jedině odborovým svazům a odborové ústředně, resp. jejich právoplatným sborům a sjezdům.

Aby jednota odborového hnutí nebyla porušena ani přes dobrou vůli odpovědných korporací odborových, žádá porada, aby schůze důvěrníků odborových pouze odborovými korporacemi byly svolávány. Politické strany nechť použijí svého organisačního aparátu ke styku se svými členy.

Na toto prohlášení se chytla marxistická levice a vykašlala se na usnesení Komunistické internacionály v odborové otázce. Tak se vžila do úkolu zprostředkovatele reformistických odborových bonzů, že se ani nepokusila o trakční práci v reformistických odborech, ač ji k tomu zavazovalo 21 podmínek členství v Komunistické internacionále. Kromě jiných chyb marxistické levice, bylo i to stanovisko k odborovým organisacím jednou z rozhodujících příčin porážky v prosincové stávce. Zachovávat neutrálnost a nevměšovat se do odborových věcí znamenalo, že se marxistická levice zříká v době revoluční krise všeho zasahování do hospodářských bojů dělnictva, že nedovede odhalit zrádnou odborovou taktiku reformistů, kteří se tehdy pokoušeli dosíci nedostatečného zvýšení mezd bez hospodářských bojů, bez stávek. Reformistické odbory brzdily svou politikou rozvinutí dělnických bojů a marxistická levice byla při tom ubohým divákem. Jen na Slovensku vystupovali leví odboráři pevněji. Ne snad proto, že slovenské hnutí bylo zásadnější. Jak jsme viděli při vylíčení vývoje komunistické strany na Slovensku, prodělávala slovenská levice všechny zásadní chyby české levice. Její určitější postup v odborové otázce byl určen jinými důvody. Odborové hnutí v Uhrách se vyvinulo tak, že odborové organisace byly kolektivně sdruženy s politickou stranou, byly součástí politického hnutí. Proto je pochopitelné, že tam, kde nebylo obvyklého rozdílu mezi odborovým hnutím a stranou, byl vnesen boj o přístup ke III. internacionále přímo i do hnutí odborového. Ve výchově dělnictva pro III. internacionálu měl zvláštní význam maďarský odborový list »Uttörő«. Využívaje toho, že reformističtí bonzové v Praze neznají maďarsky, prováděl tento list otevřenou propagandu pro III. internacionálu. Vývoj strany na Slovensku vedl k tomu, že většina slovenských odborových organisací stála na půdě III. internacionály. Bez vědomí pražského odborového ústředí konána v září 1920 odborová konference ve Vrútkách, jež se usnesla na těchto směrnicích pro slovenské odborové hnutí:

Tajemníky nebo zřízenci odborových organisací mohou býti toliko osoby, jež jsou alespoň pět let organisovány a ve hnutí činny. Musí však uznávati program III. internacionály. Zemská odborová rada ukládá svým delegátům na konferenci strany v Turč. Sv. Martině, aby se zasadili o přístup k III. internacionále.

Maďarské a německé skupiny odborové v Bratislavě se vůbec nepřipojily k českým reformistům, ale utvořily rudý odborový kartel na zásadách Rudé odborové internacionály. Zatím co na Slovensku se v odborové otázce postupovalo uvědoměleji, setrvávala marxistická levice v historických zemích na oportunistickém stanovisku nevměšovat se, i když prosincovou stávkou byla úplně odhalena činnost reformistických odborářských bonzů. Když už boj byl v plném proudu, přišly odbory oficielně k marxistické levici s prohlášením, že jsou ochotny zprostředkovat ve věci majetku strany. Marxistická levice tento drzý návrh odmítla, vědouc, že jde o manévr k porážce revolučního hnutí. Po tomto odmítnutí musila i Odborová rada přiznat barvu. Vydala 14. září veřejné prohlášení proti generální stávce, poukazujíc na to, že otázka socialisování se právě projednává v parlamentu a ona že toto jednání uspíší. Prohlášení generální stávky prý poškodí dělnictvo, poněvadž se zhorší zásobování a vzroste nezaměstnanost.

Přes toto zjevné stávkokazectví reformistů naletěla marxistická levice po skončení boje po druhé na podvod s neutralitou. Na 6. ledna 1921 svolalo Odborové sdružení zástupce obou stran k jednání o urovnání sporu s majetkem strany. Levice pozvání přijala, předložila své návrhy na vyrovnání a věc skončila tím, že pravice na ně vůbec neodpověděla.

Činnost marxistické levice v době revoluční krise se vyznačovala tím, že v odborech vůbec nepracovala. Komunistická internacionála musila postavit odborovou otázku co nejvýrazněji, než prosadila, aby se začalo soustavně pracovat v odborech. Stav na této frontě byl tím kritičtější, že reformisté již r. 1921 začali štěpit odborové hnutí, když se dělnictvo domáhalo vyšších mezd. Poměry byly takové, že KSČ měla velmi pevnou půdu v odborech, ač tam vědomě ani soustavně nepracovala. Pod tlakem revolučně naladěného dělnictva postavily se v r. 1921—1922 celé odborové organisace jako jeden muž za KSČ a není pochybnosti, že jako v politické straně byla i v odborech převážná většina na straně komunistů. Toho využili reformisté a zahájili štěpení v r. 1921. Začali to němečtí reformisté v severních Čechách, kteří vyloučili z odborů nejprve textilní dělníky v Cvikově a brzy potom i ostatní skupiny textilního dělnictva v severních Čechách, jež byly úplně v rukou levice. A tak vznikl v libereckém kraji Svaz textilního dělnictva v Cvikově jako první rudá odborová organisace. Mezi československými odborovými organisacemi měly komunistickou většinu Svaz zemědělského dělnictva, vedený Bolenem a Svaz lučebního dělnictva, vedený Haisem. Reformisté si tehdy založili samostatné sociálnědemokratické svazy zemědělských dělníků a lučebníků, ač Svaz zemědělského dělnictva a Svaz lučebního dělnictva byly ještě oficielně členy sociálnědemokratického odborového sdružení. Bylo zřejmé, že reformisté chtějí rozštěpení. Jenže nejprve si chtěli pro to zajistit legální většinu na odborovém sjezdu, svolaném na leden 1922. Tuto politiku ulehčila reformistickým vůdcům sama KSČ, která byla nečinná, nic nepodnikajíc pro sorganisování soustavné trakční práce v reformistických odborech. Kromě toho se objevily ultralevé snahy o rozštěpení odborů, což rovněž ztěžovalo dobytí reformistických odborových organisací. Levé tendence se projevily zejména ve Svazu zemědělského dělnictva, jehož vůdce Bolen dal reformistům vítanou záminku k vyloučení svazu z Odborového sdružení, poněvadž mu neodváděl příspěvky. Tento postup, který velmi oslabil postavení KSČ v reformistických odborech, byl odůvodňován ultralevě, že prý je škoda »strkat reformistům peníze do chřtánu« atd. Vyloučení Svazu zemědělského dělnictva z reformistické odborové ústředny však nebylo jedinou příčinou porážky strany v boji o ovládnutí odborového sjezdu v lednu r. 1922. Ústředí KSČ hodnotilo otázky, o nichž se mělo na sjezdu jednat, tak, že se o nich vyslovilo teprve 14 dní před sjezdem. Tato pasivnost, od níž KSČ formálně upustila až pod tlakem Rudé odborové internacionály, působila tak rozkladně, jako ultralevé hrdinské činy Bolenovy, který zrovna tehdy propagoval heslo rozštěpit odborové hnutí, v čemž byl podporován skupinou Jílkovou a Houserovou ve výkonném výboru strany. Zasažením Rudé odborové internacionály, která ve svém provolání zdůraznila, že se musí zachovat jednota Československého odborového hnutí, byl postup skupiny Jílkovy a Bolenovy sice znemožněn, ale sjezd byl už tak připraven, že o komunistické většině na něm nemohlo být ani řeči.

Proto odborový sjezd v lednu 1922 skončil porážkou rudé odborové oposice, která na něm byla menšinou silnou, ale přece jen menšinou. Poněvadž Svaz zemědělského dělnictva nebyl na sjezd připuštěn, měla komunistická frakce, zastupující svazy lučebníků, dřevodělníků, dopravních dělníků apod., jen 40% hlasů. Reformisté dosáhli toho, co potřebovali nejdříve, totiž legální většinu, aby mohli komunistickou oposici vyloučit. Po lednovém sjezdu reformisté opravdu začali soustavně pracovat o rozštěpení, využívajíce toho, že jednotlivé organisace a svazy se vyslovily pro Rudou odborovou internacionálu. Nejprve byl vyloučen svaz dřevodělníků, potom lučebníci, obuvníci, dopravní dělníci aj., načež přišly na řadu i jednotlivé oposiční skupiny z ostatních svazů. Reformisté rozštěpili odborové hnutí schválně v době, kdy zaměstnavatelé útočili na dělnictvo nejostřeji, jen aby rozbili jednotnou frontu dělnictva. Vyloučením celých svazů a skupin byla KSČ postavena před nový úkol, sorganisovat samostatnou rudou odborovou ústřednu.

Chceme-li porozuměti Mezinárodnímu odborovému svazu, který vznikl v říjnu 1922 jako ústředna rudých odborů, musíme mít na paměti, že část československého odborového hnutí, která se postavila na půdu Rudé odborové internacionály, byla zatížena reformistickými tradicemi nepoměrně více než sama strana. Nálada dělnictva pro Rudou odborovou internacionálu byla tak mocná, že přinutila i značnou část poloreformistických odborářských vůdců, jako byl Hais, aby se vyslovili pro Rudou odborovou intemacionálu. Zejména v organisacích, které přešly do ní celé, bylo vedení z takových vůdců, kteří zavlekli do Rudé odborové internacionály reformistickou ideologii. Mimo to v členstvu jednotlivých organisaci, vyloučených z reformistických svazů s veškerým členstvem, nebylo ideologického uvědomování. Většina svazů byla sice pro Rudou odborovou internacionálu, ale bylo to jen hnutí pudové, neboť ani komunistická strana, ani reformističtí vůdcové rudých odborů nedovedli zpracovati členstvo ideologicky pro nové úkoly. Proto je pochopitelné, že v dalším vývoji mohlo dojít k tomu, že četná usnesení Rudé odborové internacionály nebyla po celá leta plněna a dokonce v některých rudých odborech vznikla většina nepřátelská ROI, na př. ve svazu dřevodělníků a pod. Tak si můžeme vysvětlit, jak mohlo ještě roku 1928 dojít k události, jakou byl Haisův puč, jímž se celé vedení rudých odborů dostalo do rukou renegátů. Silou rodícího se rudého odborového hnutí v Československu byla ohromná sympatie dělnictva pro revoluční třídní boj. Slabinou byla nedostatečná výchova členů rudých odborů, ježto šmeralovské vedení strany neprovádělo opravdové trakční práce v rudých odborech a vedení odborů, které šlo do ROI jen pod nátlakem dělnictva, bylo reformistické.

Tak založena nová rudá odborová organisace. Předpokladem k tomu měl být neúprosný boj proti rozbíječství reformistů, boj o přijetí vyloučených. Jenže vyloučené organisace nebyly schopny vést takový boj co nejdůsledněji a opravdu na široké základně. Jejich návrhy reformistům o přijetí vyloučených byly více méně jen formální. Nebyly vedeny snahou, udělat znovupřijetí bojovným heslem všeho dělnictva. A tak v říjnu roku 1922 byl svolán zakládající sjezd rudých odborů.

Před svoláním veden boj o formu organisace rudých odborů. Při rozštěpení byly reformisty vyloučeny vedle celých svazů také jednotlivé odborové skupiny i jednotlivci z jiných organisací. Vyloučené jednotlivé organisace nebyly tak silné, aby se mohly utvořit samostatné průmyslové svazy a proto vzaty do svazu lučebníků, vedeného Haisem, a utvořeny v něm jednotlivé sekce pro slabší průmyslové odbory. Podle tohoto vývoje rudého odborového hnutí si vedení svazu lučebníků udělalo teorii, že roztříštěnost, jako je u reformistů, se musí odstranit vytvořením veliké jednotné organisace, v níž by jednotlivé průmyslové skupiny pozbyly téměř úplně organisační samostatnosti. Ideologie jednotného svazu byla posilována i přáním revolučního dělnictva, semknout se co nejúžeji pro vedení hromadných bojů. Toto přání, centralisovat, bylo správné, zato vytvoření jednotného svazu v navržené podobě bylo velkou organisační chybou. Jednotný svaz totiž nesemkl dělnictvo pevněji k hromadným bojům, nýbrž brzdil organisační vývoj jednotlivých průmyslových skupin. Vyhovoval spíše však vůdcům Svazu lučebníků, kteří tak mohli dostat do rukou vedení celého rudého odborového hnutí. Byli podporováni vyloučenými jednotlivými organisacemi, které samy nestačily vytvořit samostatné průmyslové svazy. Zato proti jednotnému svazu byly ostatní svazy, vyloučené z reformistické ústředny vcelku. Nemohlo se dospět k dohodě. A tak, když na sjezdu v říjnu 1922 byl založen Mezinárodní všeodborový svaz většinou rudých odborových organisací, organisace libereckých textiláků, dřevodělníků, dopravních dělníků, stavebních dělníků a železničářů zůstaly samostatné. Jenže boj, vedený těmito organisacemi proti jednotnému svazu, nebyl bojem o sorganisování rudých odborů na správném politickém základu. Bojovaliť vůdci svazu lučebníků s vůdci samostatných organisací především o odborové pokladny, při čemž vedení samostatných organisací vědomě využívalo cechařských tradicí členstva, poukazujíc na to, že by mohlo přijít o vlastní podpůrné instituce, o vlastní sekretariáty apod., kdyby přešlo do jednotného svazu.

Tento oportunismus vedení obou sporných stran velmi ztěžoval rozhodnutí Rudé odborové internacionály. Ta jasně viděla, že přechod z reformistického způsobu organisování k tuhé centralisaci byl příliš náhlý, což musilo omezit samostatnost jednotlivých průmyslových skupin. Neméně jasné bylo, že vůdcové samostatných svazů nechtějí do jednotného svazu z oportunistického cechařství. Proto se druhý sjezd ROI zabýval zásadně jednotným svazem a usnesl se na tomto:

Tento organisační způsob, jimž se úplně odstraňují průmyslové svazy, je v daných poměrech nevhodný a nevyhovuje nynějším podmínkám třídního boje. Přechod z cechařských svazů rovnou k velikému jednotnému svazu může mít za následek vnitřní třenice mezi revolučními svazy a proto se musí postupovat při organisování co nejopatrněji. Hlavním úkolem je, vytvořit centralisované průmyslové svazy a jednu centralisovanou odborovou ústřednu v každé zemi.

Proti vůli ROI byl však přece vytvořen jednotný svaz a většina rudých odborových organisací se k němu připojila. Proto ROI musila postupovat takto: jednak vystoupila proti vůdcům samostatných svazů, kteří se nechtěli podrobit většině, a žádala, aby se připojili k jednotnému svazu vyloučení, aby se mohl vybojovat boj o nejvhodnější organisační formu v rámci jednotné organisace, jednak se usnesla — na druhém a třetím kongresu — přetvořit MVS tak, aby se rozšířila samospráva jeho průmyslových sekcí MVS, aby se vytvořily podmínky pro organisaci samostatných průmyslových svazů. Postup ROI narazil na odpor obou stran. Jen liberečtí textiláci a železničáři vstoupili později do MVS, většina organisaci dělnictva stavebního byla připojena k MVS teprve, když vůdce stavebního svazu, Tetenka, provedl puč a vyloučil ze svého svazu revoluční většinu. Dřevodělníci zůstali samostatní až do Haisova puče roku 1928, kdy oportunističtí vůdcové jednotného svazu a oportunističtí vůdcové samostatných svazů našli konečně společnou cestu k sociálfašistům. Obraz vývoje revolučního odborového hnutí v tehdejší době, kdy boj na odborové frontě nabyl významu, nebyl potěšující. Vznikla sice masová rudá organisace odborová, ale nemohla vést boj opravdu revoluční, jednak proto, že strana, pod Šmeralovým vedením, stála na stanovisku nevměšovat se do odborových otázek, jednak proto, že Haisovo vedení rudých odborů, provádějící oportunistickou politiku, bylo státem ve státu a nepodřídilo se revoluční disciplíně Rudé odborové internacionály ani komunistické strany. Takové řešení odborové otázky se musilo v dalším vývoji strany stát zdrojem nejtěžších a nejhlubších otřesů revoluční fronty.