V době zostřených třídních bojů až k Rudému dni

Posoudili jsme v předešlých kapitolách výsledky IV. sjezdu strany především s hlediska zostřeného třídního boje v Československu. Bylo-li stanovisko IV. sjezdu KSČ oportunistické, byly účinky jeho oportunistické teorie ještě horší, neboť se konal na prahu nového údobí vývoje poválečného kapitalismu, charakterisovaného IV. sjezdem Kominterny jako třetí údobí, vyznačující se zejména čím dále tím většími otřesy kapitalistického stabilisování. Ukázali jsme, že samo pojetí kapitalistického stabilisování se stálo pramenem význačných oportunistických úchylek, zejména v KSČ. Názor, že stabilisování není jen dočasné a že může odstranit základní rozpory poválečného kapitalismu, stal se hlavním pramenem revise leninské teorie a prakse. Kapitalistické racionalisování bylo od počátku plné rozporů; upevnilo jakž takž hluboce otřesený kapitalismus prvních let po válce, ale základních rozporů poválečného kapitalismu odstranit nemohlo. Byl to předně rozpor mezi Sovětským svazem jako proletářským státem a kapitalistickým světem. Rozpor, který byl čím dále tím větší, jakmile se ukázalo, že socialistickou výstavbou Sovětského svazu ubývá naděje na obnovení kapitalismu v něm. Druhým rozporem v poválečném kapitalismu je zostření třídního, boje v jednotlivých státech následkem zbídačování širokých vrstev. Zbídačování je vyvoláváno a stupňováno tím, že se kapitalismus může stabilisovat jen tehdy,vykořisťuje-li čím dále tím více proletariát a zbídačuje-li maloměšťácké vrstvy, zejména drobné rolníky. Za třetí vzrůstá rozpor mezi kapitalistickým světem a koloniemi. Právě imperialistická světová válka probudila koloniální národy, byla popudem ke vzniku proletariátu v koloniích, jako příštího nositele a vůdce národně-revolučního hnutí, a posílila všeobecný vzrůst národní revoluce v těch zemích. V údobí kapitalistického stabilisování vystupují koloniální národy v protiimperialistické revoluci v Číně. Konečně, jako čtvrtý činitel, působí zesílené rozpory mezi imperialistickými státy, jako následek čím dále nestejnoměrnějšího vývoje kapitalistického světa. Hospodářské těžiště přešlo na Ameriku, kdežto anglický imperialismus se dostal do hluboké krise a vývoj německého imperialismu byl násilně zadržen imperialistickým lupičským mírem. Z těchto rozporů poválečného kapitalismu nemohlo kapitalistické stabilisování odstranit ani jediný. Naopak, čím více se ustaloval kapitalismus, tím bylo více příčin většího otřesení kapitalistické soustavy. Vzrůstá kapitalistická výroba, která ve třetím údobí nejen dosahuje předválečné výše, ale dokonce ji předstihuje. To je počátek a příčina ještě horší krise kapitalismu, o čemž se zřetelně vyjádřil soudruh Stalin v referátu na XV. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu.

Právě stabilisováním, právě proto, že výroba vzrůstá, že se vzmáhá technický pokrok a jsou větší výrobní možnosti, ale hranice trhů a okruhy vlivu jednotlivých imperialistických skupin se více méně nemění, právě proto vzniká nejhlubší a nejprudší krise světového kapitalismu, který stojí před novými válkami, a ta krise ohrožuje samo stabilisování.

Zatím co tehdejší trockistická oposice tvrdila, že se kapitalismus nemůže stabilisovat, že se jeho stabilisování hroutí, a dokazovala to čínskou revolucí a anglickou všeobecnou stávkou, poukázal soudruh Stalin na to, že se kapitalismus opravdu stabilisuje, že se to projevuje překonáním ohromného rozvalu poválečného kapitalistického hospodářství, že však právě vzrůstající výroba v poměrně stabilisovaném kapitalismu bude mít za následek krisi na vyšším stupni. Tímto posouzením kapitalistického stabilisování se lišila Kominterna od trockistické oposice, která nerozuměla podstatě kapitalistického stabilisování, a proto nemohla pochopit, že nová krise kapitalistické soustavy vznikne právě tím stabilisováním. O nic lépe nechápali stabilisování kapitalismu praví oportunisté, kteří stavěli proti směrnici Komunistické internacionály směrnici svou. Nechápali, že stabilisováním kapitalismu se rozpory v něm zostřují, nechápali, že československý kapitalismus je imperialistický, a že vzrůst výroby, rozvoj kapitalistického racionalisování apod., povede k prudším bojům, a tak i k prudším bojům třídním ve státu. Soudili, že v údobí stabilisování kapitalismu se oslabují třídní boje i rozpory kapitalismu. Tím se přiblížili bucharinské teorii o organisovaném kapitalismu, podle níž kapitalismus v jednotlivých státech se stává organisovaným a zůstanou jen rozpory mezi státy. Proto se na IV. sjezdu KSČ rozbíraly poměry v Československu výlučně jen s hlediska zahraničních mocenských poměrů. Co je příčinou vzniku vnitřních rozporů československého kapitalismu, to zůstalo neobjasněno.

Chceme-li posoudit účinky kapitalistického stabilisování na Československo, musíme doplnit charakteristiku všeobecné krise poválečného kapitalismu zvláštními podmínkami této krise v Československu. Především musíme uvážit, co znamenalo rozpadnutí rakousko-uherské monarchie pro rozvoj československého kapitalismu: Pro české měšťáctvo znamenalo rozpadnutí Rakousko-Uherska a zřízení samostatného československého státu velikou možnost zvítězit v konkurenčním boji s německým kapitálem. Takové vyhlídky české měšťáctvo vždy nemělo. Před válkou usilovalo o zachování rakousko-uherské monarchie v naději, že svou větší účastí na politické vládě prosadí, aby se Rakousko orientovalo směrem k Rusku, čímž by skončila nadvláda německého kapitálu, nebo se aspoň oslabila. Tato naděje zmizela, když došlo k imperialistické světové válce. České měšťáctvo vědělo, zvítězí-li ústřední mocnosti, že bude německý kapitál posílen tak, že finanční kapitál český nebude na dlouho mít vyhlídky na vůdčí postavení. Chtělo-li české měšťáctvo zabrániti nadvládě německého kapitalismu ve střední Evropě, nezbývalo mu, než spojit své zájmy s kapitálem dohodovým a usilovat o založení samostatného československého státu. Ten pokládalo československé měšťáctvo za hospodářskou základnu, na níž může vybojovat konkurenční zápas s německým kapitálem. Poměry po porážce Německa se zdály být tomu příznivé. Bylo-li zřízení samostatného státu českému měšťáctvu podmínkou imperialistického boje o moc proti silnějšímu německému měšťáctvu, bylo uskutečnění imperialistických cílů českého měšťáctva pramenem neobyčejně hlubokých rozporů. V Československu bylo soustředěno 75% průmyslu bývalého Rakouska. Ač se československý finanční kapitál musil o vnitřní rakouský trh dělit s německým finančním kapitálem, přece jen se zánikem rakousko-uherské monarchie velmi zmenšila kapacita vnitřního trhu. A ještě více se zmenšovala, když začala rychle klesat životní úroveň proletariátu. V prvním údobí obnovy československého kapitalismu to mělo za následek hlubokou průmyslovou krisi. Ale tu mohl československý kapitalismus překonat z různých příčin. Mohl největší břímě krise převalit na německé a maďarské měšťáctvo, mohl také monopolisticky ovládnout trh i v obsazených oblastech slovenských tím, že téměř úplně odstranil průmysl maďarský. Rovněž kapitalistický vývoj v zemědělství po pozemkové reformě rozšířil poněkud vnitřní trh. Tak se československému kapitalismu podařilo překonati přechodně nejhorší průmyslovou krisi a dosíci předválečné výše výroby. Ale, jakmile se ta výroba překročila, musily obtíže vzrůstat. Jestliže nejhlubší krise poválečného kapitalismu vůbec byla vyvolána nepoměrem mezi většími a většími výrobními možnostmi a omezeným trhem, jak to vyložil soudruh Stalin ve svém referátu, platilo to tím spíše o československém kapitalismu, jemuž neobyčejně záleželo na dobytí nových trhů, právě proto, že se vnitřní trh tak zúžil. To mělo za následek ostřejší boj o zahraniční trhy, v čemž si československý kapitalismus vedl velmi čile, poněvadž největší část jeho průmyslové výroby byla určena pro vývoz. Jaký význam měl zahraniční obchod pro československé hospodářství, ukazují statistiky zahraničního obchodu, podle nichž zahraniční obchod Československa (ve zlatých korunách) byl v poměru k obyvatelstvu čtyřikrát až pětkrát větší než v rakousko-uherské monarchii. Z toho vysvitá, že úsilí, dostat se na zahraniční trhy, neobyčejně zesílilo, když byla překročena výše předválečné výroby a že právě v údobí kapitalistického stabilisování se imperialistický ráz Československa projevil nejvýrazněji. Poněvadž podstatným znakem imperialismu je monopoličnost, nastává právě v údobí kapitalistického stabilisování zrychlené soustřeďování a centralisování kapitalismu a vláda se dostává ještě více do rukou finanční oligarchie. Boj monopolistického kapitálu o trhy má za následek politiku vysokých cel, vrcholící zavedením agrárních cel roku 1926. Zostření tohoto zápasu zesílením celních přehrad, oddělujících jednotlivé kapitalistické státy, má za následek zvýšený vývoz kapitálu; v Československu právě těžký kapitál, zbrojní průmysl, se usazuje ve státech, sousedících se Sovětským svazem. Od roku 1925 vývoz tohoto kapitálu rychle vzrůstá, což svědčí o tom, že československý imperialismus se uplatňuje ve východní Evropě čím dále více. Stává se víc a více aktivním činitelem imperialistické politiky. Poněvadž tato politika směřuje k dobytí nových trhů a oblastí vlivu, musily vzrůst rozpory mezi Československem a Sovětským svazem, poněvadž jeho trhy, odňaté kapitalistickému vykořisťování, jsou nejžádoucnějším cílem expansních choutek československého kapitalismu. S tohoto hlediska se musí posuzovat stanovisko IV. sjezdu KSČ, který se zabýval vyhlídkami sblížení Československa se Sovětským svazem, místo vyhlídkami zostřeného zápasu mezi nimi. Jak jsme ukázali, mělo toto stanovisko za následek, že strana nechápala vzrůstu rozporů kapitalistického stabilisování, jež v Československu byly vyvolány imperialistickou povahou československého kapitalismu.

Rozpory ty měly za následek soustředění všech měšťáckých sil v Československu. Vyznačovalo-li se první údobí vývoje československého státu, hned po překonání poválečné krise kapitalismu, úsilím českého finančního kapitálu, zajistit si nadvládu v novém státu a využívat jí, a zároveň zničit vliv měšťáctva německého a maďarského, hospodářsky silnějšího, na vnitřním trhu, bylo druhé údobí ve znamení toho, že československý kapitál si svou hegemonii ve státu již zabezpečil a že nyní, v boji o uskutečnění imperialistických choutek finančního kapitálu, se měšťáctvo potlačených národností podrobuje vedení českého kapitálu. Projevilo se to politicky nahrazením výlučně české koaliční vlády vládou bloku všech národních měšťáctev. Toto semknutí všeho měšťáctva v Československu v boji o světový trh proti dělnictvu bylo vynuceno obtížemi československého kapitalismu, který měl jen malé vyhlídky, že ukojí zvýšenou potřebu imperialistické expanse. Jeho možnosti byly omezeny jednak jsoucností Sovětského svazu, který je na východě Evropy hrází imperialistického finančního kapitálu, jednak poměrem sil československého kapitalismu a jeho imperialistických soupeřů, zejména Německa. Československý imperialismus byl proti silnějším imperialistickým konkurentům ve výhodě velmi nízkou mzdovou úrovní, zato byl velmi zaostalý v technickém vývoji, zejména proti Německu, kde se racionalisovalo opřekot. Tak se soustřeďování kapitálu a racionalisování — provázené ovšem dalším snížením životní úrovně dělnictva — stalo pro československý imperialismus neobyčejně důležitým problémem. To při celkových rozporech kapitalistického hospodářství světového a zejména kapitalismu československého, znamenalo zesílený tlak na dělnictvo, takže třídní boj byl tím prudší, čím imperialističtější se stávalo Československo. Kdo nepochopil, že Československo je imperialistické a právě proto že je kapitalistická výroba anarchističtější, nechápe ovšem ani to, proč v údobí kapitalistického stabilisování musí vzrůstat třídní protivy. Těchto otázek a problémů KSČ nepochopila ani nerozřešila, poněvadž posuzovala československý kapitalismus vcelku nesprávně. To mělo za následek nejen podceňování třídních protiv v Československu (v podobě teorie o »pasivnosti« proletariátu), ale i nesprávný poměr k sociální demokracii. Jak jsme viděli, bylo už stanovisko šmeralovského vedení k sociální demokracii v podstatě oportunistické.

Komunistická strana Československa nepochopila hned po válce, že sociální demokracie je strana měšťácká, t. j. dělnická strana, dělající politiku ne třídně proletářskou, ale načisto měšťáckou. V Československu byl přechod sociální demokracie do tábora měšťáctva obzvláště zjevný, poněvadž rozštěpila dělnictvo nejen politicky, převedši část jeho k měšťácké imperialistické politice, ale také národnostně. Česká sociální demokracie v něm vypěstila velkočeské šovénství, kdežto německá — ač se zřekla práva národnostního sebeurčení — vštípila dělnictvu nacionální ideologii německého měšťáctva. Okolnosti vzniku KSČ i oportunismus, který se ve straně udržoval, měly za následek ilusi, že se sociální demokracií lze »jít kousek společně«, ač se odřekla proletářské revoluce. (Tím spíše, že KSČ byla ještě po mnohých stránkách sociálnědemokratická, blížila se sociální demokracii nejen politickou praksí, ale také politickými názory.) KSČ prováděla taktiku jednotné fronty v domnění, že sociálnědemokratičtí vůdcové jsou ochotni bojovat o určité společné zájmy proletariátu bez stranického rozdílu. Tento oportunistický názor v duchu šmeralovském se začal projevovat jinak, jakmile se třídní protivy začaly zesilovat a s nimi se změnil i postup sociální demokracie. V druhém poválečném údobí začala sociální demokracie vykládat, že socialisovat možno teprve, až se obnoví zničené kapitalistické hospodářství, že dělnictvo nemůže socialisovat hromadu trosek a pod. Když nastalo stabilisování kapitalismu, stávala se sociální demokracie protirevoluční tím nápadněji, čím více vystupovaly rozpory v stabilisaci kapitalismu a zostřovaly se třídní protivy. Kapitalistické stabilisování bylo sociální demokracii podnětem k vytvoření »teorie«, že kapitalismus je v údobí nového rozkvětu a vývoje, že kapitalistická soustava bude překonána prostě tím, když si dělnictvo vybojuje v mezích vývoje kapitalistického hospodářství »hospodářskou demokracii« cestu k socialismu. Podstatou teorie o »hospodářské demokracii«, jež je ideologickým odůvodněním obratu sociální demokracie do prava a jejího přímého i nepřímého srůstání s měšťáctvem i s měšťáckým státním aparátem, podstatou této teorie je názor, že nejnovější vývoj kapitalismu povede k úplnému odstranění protiv kapitalismu, ale že v samém kapitalismu vznikají předpoklady »organisovaného« socialistického hospodářství, že soustřeďování kapitalismu je výrazem přeměňování bezplánového, anarchistického hospodářství kapitalistického v hospodářství »organisované«. Tato teorie také učí, že dělnictvo musí činně pomáhat v rozvoji kapitalistické soustavy a podporovat všechny snahy o organisování kapitalistického hospodářství, neboť tím pomáhá změnit kapitalismus v socialismus bez násilných revolučních otřesů. Tento vývoj může býti urychlen účastí dělnictva ve vedení kapitalistické výroby prostřednictvím odborových organisací a závodních rad. Jako politická demokracie zajišťuje dělnictvu podíl na politické moci, tak mohou zase závodní rady, odborové organisace, družstva a pod. svou účastí v rozvoji kapitalistického hospodářství přivodit hospodářskou demokracii, a tím uspíšit přechod kapitalismu v organisované hospodářství.

Snadno pochopíme, kam vede tato teorie. Marxistická nauka o třídním boji a o diktatuře proletariátu se odhazuje a místo ní nastupuje program součinnosti tříd. Požadovat hospodářskou demokracii v řádu soukromého vlastnictví výrobních prostředků, toť zříci se socialismu, který není myslitelný, pokud se soukromé vlastnictví neodstraní proletářskou revolucí.

Ideologický obrat české sociální demokracie ve třetím údobí vývoje poválečného kapitalismu se projevil v návrhu programu strany, předloženém Stivínem na ostravském sjezdu sociální demokracie v dubnu 1927. Začínal prohlášením, že »sociální demokracie zůstane vždy věrna této republice a bude ji brániti proti všem útokům«. To nebyl program třídního boje proletariátu, nýbrž program ochrany zájmů československého imperialismu. Sám Stivín, referent sjezdu, se tím nijak netajil:

Kdo by se držel doslova Karla Marxe, mohl by v našem programu najít věci, jež by mohl potírati týmž právem, jako Marx potíral gothajský program německé sociální demokracie v r. 1875.

V tomto prohlášení Stivínově není nic přehnáno, vždyť alfou a omegou ideologie československé sociální demokracie je obrana imperialistické vlasti.

Pokud nebude provedeno všeobecné odzbrojení na celém světě, budiž československá armáda udržována jen v rozsahu, nezbytném pro bezpečnost státu, a také náklady na ozbrojení buďtež tomu přiměřeny.

Liší se tento program české sociální demokracie vůbec v něčem od programu generálního štábu? Nemohl by každý český šovén podepsat »požadavky« o národnostní otázce, shrnuté stručně v tuto větu:

Takovou úpravou poměrů národnostních menšin, aby nebylo důvodů ke stížnostem.

Nejsou imperialistické expansivní choutky československého měšťáctva dokonale vyjádřeny v tomto stanovisku ke koloniální otázce:

Suroviny z kolonií, jež jsou základem moderní technické výroby, nechť přestanou být monopolem koloniálních velmocí a nechť jsou přidělovány jednotlivým státům podle jejich potřeb hospodářskými orgány Svazu národů.

Tihle sociální demokraté mají přece jen zdravý kapitalistický třídní instinkt. Teprve oni přišli na to, že československý imperialismus se může podílet na vykořisťování kolonií jen tehdy, bude-li monopol velikých imperialistických loupežných států nahrazen monopolem všech kapitalistických států.

Obhajujíc program československého imperialismu, musila sociální demokracie zásadně změnit stanovisko k třídnímu boji. Z programu zmizely všechny zmínky o třídním boji. Podle něho vede cesta k socialismu přes sociální politiku měšťáckého státu, a bude postupně měnit kapitalistické hospodářství. Ne potírat kapitalismus, ale podporovat jeho vývoj a potlačovat třídní boj proletariátu. Dělnictvo se má podřizovat výrokům rozhodčích komisí, kolektivní smlouvy mají míti zákonnou platnost, aby nastal »hospodářský mír« v kapitalistické společnosti. S tímto programem sociální demokracie stojí a padá. Od frází o třídním boji k zjevnému hájení imperialistických zájmů československého měšťáctva, k prohlašování »hospodářského míru«, takovou cestou se pustila sociální demokracie v novém údobí vývoje kapitalismu po válce.

Celá ideologie hospodářské demokracie je vskutku jen výrazem toho, že sociální demokracie i se všemi přidruženými organisacemi, se stala součástí měšťáckého mocenského aparátu na potlačování proletariátu, čili jinými slovy, že srůstá s kapitalistickým, státním aparátem. Teorie o hospodářské demokracii, podle níž má dělnictvo spolupracovat na rozvoji kapitalistického hospodářství, je výrazem onoho procesu, vedoucího nakonec k zjevnému sociálfašismu.

Sociální demokracie v Československu srůstala se státním aparátem, ač v parlamentě byla formálně v oposici. Ve skutečnosti pracovala s orgány měšťácké státní moci, zejména v různých státních institucích, které měly racionalisovat československý průmysl.

V hospodářských bojích usilovala sociální demokracie o uzavírání dlouhodobých kolektivních smluv za podmínek, které postupně znemožňovaly právo dělnictva na stávku, a zároveň se snažila vyloučit z jednání o kolektivních smlouvách úplně rudé odbory, jestliže proti její vůli přece vypukly mzdové boje, snažila se sociální demokracie vzít hnutí do rukou, aby přiměla dělnictvo podrobit se diktátu zaměstnavatele nebo začala provádět stávkokazectví. Příkladem prvního druhu je průběh hornické stávky v roce 1928, kdy podnikatelé chtěli zvýšit mzdy jen tehdy, zavede-li se prémiová soustava a prodlouží-li se pracovní doba, t. j. začne-li se v hornictví racionalisovat.

Pro chování sociální demokracie je příznačné, že přes svou účast na stávce vyjednávala od začátku se zaměstnavateli o kolektivní smlouvě na základě prémiové soustavy. Druhým příkladem, o němž jsme již podrobně mluvili, je chování sociální demokracie v ostravské hornické stávce roku 1925, v prvním zápasu, v němž se projevilo nepokrytě stávkokazectví reformistické odborové organisace jako obraz další činnosti sociální demokracie toho druhu. Co bylo v ostravské hornické stávce ojedinělým úkazem, stalo se od roku 1928 soustavou, v níž se reformistické stavební odbory — první — staly organisací stávkokazeckou a tím průkopníky nového údobí reformistické odborové politiky.

Nebylo náhodou, že se tento vývoj sociální demokracie projevil v hospodářských bojích dělnictva, poněvadž právě na přechodu ze II. do III. údobí poválečného vývoje kapitalismu byl třídní zápas proletariátu po výtce hospodářský. (To však neznamená, že tehdy politických bojů nebylo; přeměnu hospodářských bojů v hromadné politické však ztěžovala pasivnost komunistické strany.)

Jak se chovala strana k novému vývoji sociální demokracie? Ještě se hodně držela staré teorie šmeralovské, podle níž je sociální demokracie dosud stranou proletářskou. Jeden příklad postačí. Když roku 1926 si dala rakouská sociální demokracie v Linci nový program, v němž se zjevně zřekla třídního boje, ukázalo »Rudé právo«, že tohoto nového postupu sociální demokracie nechápe. V lineckém programu se praví, že sociální demokracie chce »dobýti moci ve státu« většinou v parlamentu. A doplňuje se to prohlášením, že proti fašistickému pokusu o násilnou změnu demokratické ústavy by vystoupila zavedením diktatury.

Stanovisko to nesvědčí o tom, že rakouská sociální demokracie v některých případech snad uznává možnost proletářské diktatury, nýbrž o tom, že při fašisování měšťáckých států vzniká konkurenční zápas o prvenství mezi zjevným fašismem a sociální demokracií. Ač tento proces nebyl v roce 1926 ještě tak zřejmý, bylo přece patrné, že linecký program se liší od jiných programů sociálnědemokratických stran jen tím, že opuštění třídního boje zastírá lžiradikálními frázemi. Jinak se na věc díval úvodníkář »Rudého práva« Šafář, známý člen jílkovské skupiny. V jeho úvodníku se stavěla rakouská sociální demokracie pro ty radikální fráze jako vzorná strana proti české sociální demokracii a na sociálnědemokratické bonzy se apelovalo, aby šli aspoň tak daleko, jako rakouští sociální demokraté, kteří jsou ochotni zachraňovat dělnickou třídu před fašismem diktaturou proletariátu. Tak se choval jílkovec Šafář k »levým« sociálním demokratům, kteří jsou svými radikálními frázemi o třídním boji, jehož nevedou, proletariátu nebezpečnější, než zjevní zrádcové socialismu. Ale nejen v tiskových projevech, také ve skutečném vedení třídního zápasu se ukazovalo, že KSČ vůbec nechápe pravého poslání sociální demokracie. Jen si vzpomeňme, jak KSČ »podporovala« povstání vídeňského proletariátu, vypuknuvší 15. července 1927 a krvavě potlačené vídeňským policejním presidentem Schoberem v úzké součinnosti s vůdci rakouské sociální demokracie. KSČ byla pro svou oportunistickou pasivnost nejen neschopna mobilisovat dělnictvo československé k podpoře vídeňského proletariátu, ale dokonce, když sociální demokracie již povstání ve Vídni potlačila, se dala do vleku československé sociální demokracie. Když se KSČ obrátila na sociální demokracii v Praze, aby společně uspořádaly projev proti teroru schoberovských policejních band a byla odmítnuta, neuspořádala vlastního projevu, ale vyzvala členstvo, aby se účastnilo projevů sociálnědemokratických. A tak KSČ nejen nedovedla odhalit dělnictvu bezmeznou proradnost »levých« sociálních demokratů vídeňských, ale dokonce její vlastní členstvo poslouchalo sociálnědemokratické referenty.

Tehdy se vynořila před KSČ nová otázka. Všeobecným zostřením třídních bojů na počátku třetího období poválečného vývoje se také změnily metody měšťácké diktatury. Měšťácká demokracie je vystřídána fašistickou metodou vlády. I v Československu. Měšťáctvo začíná užívat fašistických metod za zvláštních podmínek. Nejprve musíme poznamenat, že i v počátcích československého státu lze mluvit o formální demokracii jen s výhradami. Podstatou měšťácké demokracie je formální právní a politická »rovnost« všech občanů, v čemž jsou obsažena různá demokratická »práva« a »svobody«: svoboda shromažďovací, svoboda tisková, rovné hlasovací právo, rovnoprávnost všech občanů před soudem a pod. Nemusíme ovšem dokazovat, že i »čistá demokracie«, jak jí říká Engels, neustále porušuje ony »svobody« u revolučního proletariátu.

Formální rovnoprávnost platí, jak jsme ukázali, jen pro příslušníky vládnoucího národa. Jazykový zákon z r. 1920, zavedší československou státní řeč a užívání ostatních řečí omezivší, volební řád, jímž se česká menšina ve státu měla změnit v parlamentní většinu a pod., všechna tato opatření omezovala i formální politickou a právní rovnoprávnost. Zákon na ochranu republiky z roku 1923, který má brutální ustanovení proti revolučnímu dělnickému hnutí, byl dalším krokem z měšťácké demokracie k fašismu; byl to úvod k novým vládním metodám, jimiž se mělo zničit legální revoluční dělnické hnutí.

Tento kurs, směřující k postupnému odstranění formální demokracie a zavedení zjevné fašistické diktatury, se projevil obzvláště výrazně od roku 1927. Prvním opatřením byl zákon, zbavující vojáky volebního práva. Potom přišla správní reforma, jíž úplně přeorganisován státní aparát. Rozmnožena práva policie a četnictva. Zaveden nový řád pro volby, do okresních a zemských zastupitelstev, podle něhož jen část zástupců je volena, ostatní jsou jmenováni. Zvýšen volební věk. Nově utvořená zastupitelstva jsou jen poradními sbory, rozhodování náleží státní byrokracii. Vládní soustava, projevivší se československou správní reformou, znamená také značné omezení formální demokracie a zjevnou diktaturu měšťáctva. Zároveň stupňovala vládnoucí třída svůj teror proti revolučnímu dělnickému hnutí tak, že po nějakou dobu se KSČ nemohla legálně uplatňovat. Zostřena censura tisková, třídní soudy odsuzovaly za politické delikty k vyšším trestům, veřejné projevy a demonstrace revolučních organisací byly většinou zakazovány, v hospodářských bojích se brutálně omezovalo právo dělnictva na stávku, vyhlašován stav obležení, rozpouštěna stávková vedení a stávkové schůze, a mobilisován celý státní aparát v hospodářských a politických bojích dělnictva. Tak od roku 1927 urychlováno fašisování, poněvadž metody formální demokracie při zostřených třídních bojích už nestačily potlačit dělnictvo. Majíc špatnou zbraň v oportunistické teorii ze IV. sjezdu strany, byla KSČ proti fašisování úplně bezradná. V tisku se objevovaly články Jílkovy a jiných, v nichž se českým fašistům posmívali jako bezvýznamné sektě, zatím co se neobyčejně rychle vzmáhaly fašistické vládní metody měšťáctva. Poněvadž strana nebojovala proti fašisování, nedovedla provést roku 1928 Rudý den jako protest proti zákazu Spartakiády. Poněvadž nebojovala s fašismem, nepochopilo dělnictvo, že zákaz Spartakiády je toliko jedním opatřením fašisování a že boj proti tomuto projevu režimu československého měšťáctva se musí vést jen jako součást boje s fašisováním.

Chování KSČ v rozhodujících politických otázkách, které se tehdy vynořily, ukazovalo, jako důsledek celého vývoje strany, že KSČ vůbec nechápe zostření třídních protiv, a to mělo za následek, že v rozhodující době, kdy vzrůstala živelná bojovnost dělnictva, zůstala strana oportunisticky pasivní. IV. sjezd strany nepochopil, že se blíží údobí zostřených hospodářských a politických bojů, a proto nedal straně směrnic, jak má postupovat. Zatím co v r. 1927 a 1928 ohrožovala nová vlna hospodářských bojů stabilisování kapitalismu, zůstala KSČ pasivní, nedovedla přeměnit živelné stávkové hnutí v politický zápas vyššího stupně. Zároveň se rudé odbory staly překážkou hospodářských bojů, zejména pro reformistické stanovisko jejich vedení, proti němuž vedení KSČ nevystoupila.

Rudé odbory znemožňovaly tehdy třídní boje celou oportunistickou soustavou stávkové strategie. Nikdy nemobilisovaly ve mzdových bojích dělnictvo zdola. Vyjednávaly ve mzdových sporech jen společně s reformistickými odbory, tvořily s nimi jednotné výbory s reformistickou většinou, nechávaly se při vyjednávání reformisty přehlasovávat a společně s nimi uzavíraly smlouvy, aniž se pokusily mobilisovat dělnictvo k boji. Tato taktika se projevila obzvláště výrazně u železničářů. Racionalisování na drahách vyvolalo ohromné pobouření dělnictva, které kladlo státu požadavky. K otevřenému boji nedošlo, prováděna jen pasivní resistence na četných důležitých tratích. Reformistické odbory a Mezinárodní všeodborový svaz vyjednávaly s ředitelstvím státních drah. Pod záminkou, že se jednotný postup dělnictva nesmí rušit, nekritisovaly rudé odbory reformisty ani dost málo, až teprve, když vyjednávání skončilo vydáním železničářů na pospas státu, začaly obviňovat reformisty ze zrady, ale neřekly dělníkům, že musí bojovat sami, bez proradných vůdců. A jako hnutí železničářů, skončila i četná jiná mzdová hnutí, ač dělnictvo bylo odhodláno bojovat.

Nemohlo-li se vedení rudých odborů vymlouvat, že nemůže vést hospodářské boje, poněvadž reformisté je zrazují, našlo si jinou záminku. V případech, kdy mohlo vést boje samostatně, vymlouvalo se zase na nedostatečné finanční prostředky. Stávka severočeských textiláků na podzim roku 1927 byla odvolána proto, že oportunistické vedení Mezinárodního všeodborového svazu nechtělo podporovat hospodářské boje. Tehdy byly všechny podmínky pro vítězné vedení stávky. Konjunktura byla příznivá, nálada textiláků bojovná, a pokusy sociální demokracie, brzdit boj, nic neznamenaly, poněvadž za rudými odbory stála většina textiláků. Vedení KSČ pod tlakem vedení libereckého kraje se vyslovilo pro stávku, ale vedení rudých odborů prohlásilo, že na ni nedá peněz. Krajské vedení KSČ v Liberci, v dohodě s okrskovým vedením rudých odborů, navrhlo textilnímu dělnictvu, aby se pro prvých čtrnáct dní vzdalo stávkové podpory. Dělnictvo s tím souhlasilo na všech schůzích k přípravě stávky, což svědčilo o jeho bojovné odhodlanosti. Přes sabotáž vypukla stávka i v okresu frýdlantském, kde zůstaly naráz stát všechny továrny. Již po prvním týdnu byli zaměstnavatelé nuceni přistoupit na malé zvýšení mezd. Místo, aby se boj nyní rozšířil na celou frontu a zaměstnavatelé byli donuceni vyhovět úplně požadavkům dělnictva, byl boj zastaven. Na rozhodující konferenci funkcionářů dokazovali Hais a zástupci ústředí strany, že se musí přijmout nedostatečné nabídky zaměstnavatelů, poněvadž pro sabotáž reformistů nelze boj přenést do jiných okrsků, a na pokračování v boji nejsou ani peníze. Liberecká organisace, která se proti tomu názoru postavila, musila ustoupit pod nátlakem vedení Mezinárodního všeodborového svazu i ústředí KSČ a boj textiláků byl zastaven dříve, než se mohl plně rozvinout bojovností dělnictva.

Čeho se mohlo dosíci, kdyby strana a rudé odbory byly měly správnou strategii, ukázal zápas v hnědouhelném revíru v severozápadních Čechách o několik měsíců později. Pokusy zaměstnavatelů, zavést prémiovou soustavu a prodloužit pracovní dobu, jako odpověď na požadované zvýšení mezd, narazily na takový odpor, že sami reformisté se musili oficielně účastnit stávky horníků, která vypukla v únoru 1928. Reformisté ovšem po celou dobu vyjednávali se zaměstnavateli na základě prémiové soustavy a zakrátko také prohlásili, že jsou s ní srozuměni. KSČ ještě nechápala, že nové zradcovské metody reformistů jsou dostatečným důvodem, aby rudé odbory vedly boj samostatně, a že se proti taktice reformistů, rozbíjet dělnickou frontu, musí postavit taktika sjednocení dělnictva jednotným vedením boje zdola.

Nicméně strana přece jen o něco pokročila, neboť veřejně zkritisovala zrádnou taktiku reformistů před hornictvem a svolala poradu delegátů všech šachet sama, když reformisté odmítli svolat společnou konferenci zástupců všeho dělnictva bez rozdílu, kde je organisováno. Tak bylo na stávkové poradě rudých odborů i mnoho funkcionářů jiných organisací, a prémiová soustava byla zamítnuta i se souhlasem dělnictva neorganizovaného v rudých odborech.

Tento pokus s taktikou jednotné fronty zdola byl úspěšný, neboť při vyjednávání musili zaměstnavatelé ustoupit od zavedení prémiové soustavy, ač reformističtí vůdcové s ní už projevili souhlas. Hornická stávka ukázala dělnictvu, jak užitečná je revoluční stávková strategie, která tentokráte znemožnila zradu reformistů. Hodnotíc naučení z této stávky, měla KSČ pochopit, že jediná možná taktika v nastalých poměrech je taktika jednotné fronty zdola a vyřadění reformistických vůdců z vedení hospodářských bojů. Jenže strana k takovému závěru nedospěla, zůstala při staré oportunistické taktice. Nesprávný postup strany měl hned po částečném úspěchu v hornické stávce za následek úplný nezdar pokusu strany, vyvolat mzdový boj kovodělníků. Po několikanedělní tiskové kampani se straně nepodařilo vůbec boj rozpoutat.

Chybný postup strany měl za následek, že v četných mzdových bojích pokulhávala za aktivností dělnictva a nakonec s ním pozbyla živého styku. Na tom nic nezměnil IV. sjezd Rudé odborové internacionály, který se mezitím konal. Ten uložil revolučním odborům úkol, připravovat a vést hospodářské boje samostatně, i přes zjevný odpor reformistických vůdců. IV. sjezd Rudé odborové internacionály také ukázal, že provádění taktiky jednotné fronty shora je nemožné, poněvadž sociální demokracie zahnula do prava, a že hromadné boje dělnictva možno nadále vést jen tenkráte, zmobilisuje-li se dělnictvo zdola a povedou-li je samostatně rudé odbory. Rovněž dokázal, že tuto novou taktiku musí provádět bojovné orgány, volené veškerým dělnictvem a ty musí vzít vedení boje reformistům z ruky. Novou stávkovou taktiku musilo KSČ provádět tím spíše, poněvadž českoslovenští reformisté začali již roku 1928 organisovat stávkokazectví v dělnických bojích docela veřejně. Správnost nové stávkové taktiky IV. sjezdu ROI byla záhy potvrzena praktickými zkušenostmi v bojích československého dělnictva, zejména stávkou stavebního dělnictva v severních Čechách v květnu 1928. Příčinou stávky byla kolektivní smlouva, uzavřená předcházející rok na tři roky reformisty, s vyloučením rudých odborů. Měla udržovat žebrácké mzdy stavebního dělnictva v době zesíleného racionalisování stavebnictví. Rudé odbory sorganisovaly boj, nedbajíce kolektivní smlouvy reformistů, a po jakési přípravě se podařilo vést stavební dělnictvo na Liberecku i v Aši do boje. V libereckém kraji se stávkovalo 14 týdnů, což svědčilo o neobyčejné bojovnosti dělnictva. Reformisté, kteří uzavřeli se zaměstnavateli smlouvu, se postavili proti boji a sorganisovali stávkokazectví, dodávajíce firmám dělnictvo odjinud. Bylo zjevné, že reformisté jsou v jedné frontě se zaměstnavateli a se státním aparátem, který terorisoval stávkující rozpuštěním stávkového vedení, zatýkáním stávkujících hlídek a pod. Liberecká organisace KSČ věděla hned s počátku, že musí bojovat s reformistickou zradou, a právě proto došlo ke srážce vedení libereckého kraje s ústředím KSČ, které přes všechna poučení z předešlých hospodářských bojů nechtělo chápat, že strana musí vést stávku stavebního dělnictva samostatně, a snažilo se stávku skončit pod záminkou, že nebyla dobře připravena, že je na stavbách plno stávkokazů a pod. Vedení KSČ, slepé k aktivnosti dělnictva a k jeho vzrůstající bojovné odhodlanosti, nevěřilo, že by stávka stavebního dělnictva mohla být úspěšná, když ji reformisté zrazují, a vypočítávala libereckému krajskému vedení, jakou hrůzu peněz stojí stávka týdně. Tak první samostatný boj KSČ, vedený bez reformistů, způsobil v ústředí KSČ veliký nepokoj. Stávka skončila po 14 týdnech bez uzavření kolektivní smlouvy, ale pod nátlakem stávkujících byly přece mzdy zvýšeny. Ač hmotný výsledek stávky nebyl valný přece již to, že několik tisíc stavebního dělnictva, vedeného samostatně KSČ a rudými odbory, bojovalo 14 týdnů, mělo veliký význam mravní. Vedení strany tohoto zásadního významu boje nechápalo a chytalo se podružných taktických a organisačních chyb, jen aby dokázalo, že nemůže vést boj samostatně.

Rozebereme-li nejdůležitější hospodářské boje, jež strana tehdy vedla, uvidíme, že KSČ nedovedla chápat nové okolnosti boje, vzniklé jednak obratem reformistů do prava, jednak radikalisováním dělnictva. Proto všechny stávkové boje musily skončit tím, že se KSČ odcizila dělnictvu a přestávala být víc a více samostatným organisátorem jeho hromadných bojů. KSČ nedovedla rázně vést hospodářské boje, a ještě méně dovedla sorganisovat politický hromadný boj dělnictva.

Tento hromadný zápas byl vyvolán útokem československého měšťáctva proti sociálnímu pojištění. Roku 1925 vydán přičiněním reformistů ve vládě zákon o sociálním pojištění, jímž břemeno pojištění převaleno na dělnictvo, ale vzato mu řízení sociálních pojišťoven, a roku 1928 byl tento zákon ještě zhoršen. Nemocenské pojištění vydáno úplně do rukou státní byrokracii, dělnictvo bylo vyloučeno z vedení pojišťoven a velmi sníženy renty. Tento plán hrozně pobouřil dělnictvo, až sami reformističtí vůdcové, kteří ještě před několika lety pomáhali dělat reakční sociální pojištění, musili před dělnictvem oposičně zamanévrovat. Zároveň za jeho zády vyjednávali s vládou o tom, jak by se mělo zhoršit sociální pojištění. Reformisté věděli, proč manévrují. Ukázalať se již na počátku boje zřejmě bojechtivost dělnictva, jehož masové projevy vyvrcholily po prvé 23. ledna zdařilou dvouhodinnou demonstrační stávkou dělnictva v severních Čechách. V březnu hnutí dělnictva zmohutnělo a v čele byl pražský proletariát. Pod tlakem pražských podniků dali reformisté souhlas k tomu, aby se v určitý den provedla demonstrační stávka a jednotná demonstrace všeho pražského proletariátu. Tu se do věci vložilo pražské policejní ředitelství a zkazilo reformistům pokus, vzíti hnutí do rukou a svést je s cesty — prostě demonstraci zakázalo. Reformisté vydali sice prohlášení, že pro zákaz se projev dělnictva odkládá na jindy, ale dělnictvo vyšlo v určený den na demonstraci, zastavivši předčasně práci. Město bylo uzavřeno silnými policejními kordony a na ulicích města došlo k potyčkám mezi dělnictvem a policií. Nové a nové davy dělnictva se valily ze závodů. Policejní kordon byl proražen a tisíce dělníků vnikly do města na demonstraci. Nyní stála KSČ nesporně v čele hnutí. Její mluvčí vystoupili na ohromném projevu a ovládli dělnictvo. KSČ vydala heslo jednodenní všeobecné stávky. Reformisté, jimž vedení vyklouzlo, svolali s KSČ nový hromadný projev na 3. dubna. Policie projev povolila a tak umožnila reformistům, aby vzali KSČ vedení z rukou. Také 3. dubna demonstrovaly ohromné davy dělnictva, k nimž mluvili zástupci reformistů i KSČ. Poněvadž reformisté měli připravené projevy, neměli mluvčí KSČ úspěchu. Tribuny obklopeny sociálnědemokratickými pořadateli, kteří komunistickým řečníkům bránili přečíst resoluci, v níž vyzýváno ke všeobecné stávce 11. dubna. Rovněž se nepodařil pokus části demonstrantů proniknout k parlamentu. KSČ nepodnikla nic, aby vystoupení dělnictva mělo revoluční ráz, spokojila se účastí na legálních projevech, uspořádaných sociálními demokraty. A tak se stalo, že všeobecná stávka 11. dubna, propagovaná KSČ, se vůbec neprovedla, strana se jí sama vzdala. V nejdůležitější chvíli kampaně nabyli reformisté vrchu. Ale strana toho nechápala. Soudr. Gottwald vystoupil v Polbyru s ostrou kritikou 3. dubna a poukázal na to, že strana už dělnictvo nevede. Jeho kritika byla Polbyrem odmítnuta.

Neschopnost KSČ, udržet se v čele dělnictva, se ukázala nejen v kampani za sociální pojištění. Jako odpověď na projevy pražského dělnictva v březnu sorganisovali čeští agrárníci hromadný průvod Prahou 16. května, během hospodářské výstavy. Měla to být bojovná výzva pražskému dělnictvu, měla mu ukázat, že ne dělníci, ale fašistické gardy agrární strany jsou pány pražských ulic. KSČ vůbec nereagovala na tyto demonstrace. Tím se ještě více vzdálila dělnictva, které v kampani proti zhoršení sociálního pojištění bylo ochotno, jít jednotně za vedením, opravdu revolučním.

Tyto neúspěchy strany vyvolávaly ponenáhlu levou oposici. Ač ta nevystoupila organisovaně až do Rudého dne, 6. července 1928, jímž byla zpečetěna porážka strany v údobí hromadných bojů, byl život ve straně nicméně ve znamení vzrůstající nespokojenosti dělnictva s oportunistickou politikou vedení strany, brzdícího vývoj hromadných bojů. Konflikt vedení libereckého kraje s pražským ústředím během stávky textiláků a stavebních dělníků, konflikt soudr. Gottwalda s většinou Polbyra stran demonstrací 3. dubna, to byla první znamení, že mezi vedením strany a nižšími organisacemi je propast. Ještě výrazněji se projevil rozpor v diskusi o odborové otázce před IV. sjezdem Rudé odborové internacionály. Zatím co vedení strany mlčelo, ani slovem se nevyjádřivši o problémech odborového hnutí, vystoupili soudruzi, kteří byli po Rudém dni jádrem levé oposice, s ostrou kritikou postupu rudých odborů. »Jde o celou oportunistickou soustavu. « Tato myšlenka, pronesená v kritice politiky rudých odborů soudr. Guttmannem, vyznačila obsah diskuse o odborové otázce, která ovšem skončila bez výsledku, poněvadž ústředí strany ani nenapadlo, vyvodit politické důsledky z veřejné kritiky rudých odborů. Po IV. sjezdu Rudé odborové internacionály byl sice z vedení rudých odborů odstraněn Hais a utvořeno kolektivní vedení v čele se soudr. Zápotockým, ale stanovisko k hospodářským bojům se nezměnilo ani dost málo. A tak se diskuse rozrůstala. Již na říšské konferenci strany 16.—17. června 1928 došlo k rozporu v názorech vedení a liberecké delegace, která po prvé všeobecně zkritisovala politiku strany. Kritisovala zejména nečinnost strany v boji proti válečnému nebezpečí i v boji proti ostřejšímu teroru měšťáctva, nečinnost v národnostní otázce. Zejména kritisována resoluce, předložená ústředím, v níž byla rozebrána hospodářská situace zhola nedostatečně. Resoluce se omezila prostě na konstatování, že v Československu je dobrá konjunktura v průmyslu, po sebekritice strany nebylo v ní ani stopy. Vystoupení liberecké delegace pohnulo vedení strany, aby při jednání o odborové otázce vystoupila s protiútokem. Vytáhla na světlo boj libereckého stavebního dělnictva a vytýkala delegaci hromadu podružných organisačních nedostatků. Jenže právě debata o stávce stavebního dělnictva ukázala, že ústředí strany nepochopilo zásadního významu toho boje. Liberecká delegace odhalila před říšskou konferencí, že ústředí strany, tvářící se »levě«, pověřilo vyvrácením kritiky libereckých soudr. Zápotockého, který — po odstranění Haise z vedení rudých odborů — pokračoval ve staré oportunistické politice. Nakonec sice přijata jednomyslně resoluce, navržená ústředím, ale ukázalo se, že vedení strany nedovede pochopit podstaty svých chyb a že je úplně bezradné proti vzrůstu oportunismu. Oposice zase svým vystoupením ukázala, že se ještě nerozhodla vyvodit důsledky ze své kritiky a vyvolat veřejnou, diskusi ve straně o celkové směrnici politiky strany.

Rovněž se ukázalo na říšské konferenci, že oportunistická pasivnost strany musí vyvolat důkladnou a hlubokou diskusi, poněvadž vedení strany ostře potlačovalo každou kritiku zjevného oportunismu a pokoušelo se vysvětlovat všechny chyby jen organisačními nedostatky strany. K diskusi však došlo až za několik týdnů, když úplně zkrachovala akce strany na Rudý den.

Rudý den měl být odpovědí na zákaz Spartakiády dělnických tělocvičných jednot, jež se měla konat 6. července 1928. Strana měla využít zákazu, aby vyburcovala dělnictvo k protestu proti fašistickému teroru v Československu a v průběhu boje ukázala širokým vrstvám, že zákaz Spartakiády je jen článkem v řetězci zostřeného teroru československého měšťáctva. Jenže se rozhodla odpovědět na zákaz Spartakiády jinak. Ohlásila, že provede 6. července Rudý den, ať jej měšťáctvo dovolí či ne. A tento Rudý den byl prohlašován výlučně za protest proti zákazu Spartakiády, aniž strana tuto akci spojila s bojem dělnictva proti hospodářské a politické ofensivě měšťáctva. Akce byla začata, připravována a provedena bez styku se širokými vrstvami dělnictva, ba, strana se ani nepokusila zjistit náladu dělnictva. Odloučení akce od aktuálních bojovných akcí československého dělnictva mělo za následek, že dělnictvo pokládalo akci Rudého dne jen za věc komunistické strany. Nemohlo pochopit, že jednotlivá událost, jako zákaz Spartakiády, má být věcí všeho dělnictva, neboť strana se během akce ani dost málo nepřičinila, aby to dělnictvu vysvětlila. Mimo to se KSČ již chybami v dřívějších bojích úplně odloučila od širokých vrstev proletariátu, který v ni pozbyl důvěry, zejména když selhala v akci pro sociální pojištění i ve vedení hospodářských bojů. A tak akce KSČ proti zákazu Spartakiády dělnictvo hrubě nezajímala. Strana nerozuměla náladě proletariátu, jsouc isolována od dělnictva, a proto nemohla najít hesla, která by boj proti teroru československého měšťáctva udělala opravdu věcí všeho proletariátu. Příprava Rudého dne se ve skutečnosti omezila jen na reklamní ohlašování v tisku, že strana provede projev v Praze přes měšťácký teror, ale mezi dělnictvem se nic nepřipravovalo, zejména se nemobilisovaly závody. Když tedy měšťáctvo odpovědělo na ohlášený Rudý den brutálním terorem, když soustředilo všechen mocenský aparát i fašistické organisace k potlačení proletářské demonstrace v Praze, ukázalo se, že strana nedovede proti moci měšťáckého státního aparátu postavit sílu proletariátu. Akce 6. července musila úplně selhat, ježto právě ve středisku organisace strany, v Praze, úplně selhal celý aparát strany, poněvadž pražská organisace, místo aby mobilisovala závody, se zabývala výhradně jen otázkou, jak provést demonstrace pokud možno tajně, bez vědomí policie. Strana nedovedla mobilisovat dělnictvo a část strany, která chtěla bojovat, nevěděla v rozhodující chvíli, co má dělat. Vedení, nerozumějící ani za mák metodám illegální práce, vypracovalo plán demonstrace tak, že o něm věděla policie, ne však dělnictvo. Ještě v předvečer 6. července nevěděli pražští dělníci, ani dělníci přibyvší z venkova, kde mají demonstrovat. Rozdělením demonstrantů na skupiny po pěti, voděné odděleně na Václavské náměstí, a nemající mezi sebou spojení, způsoben úplný zmatek. Přesto přišlo na demonstraci kolem 6000 dělníků, kteří při větší rozhodnosti vedení mohli ne sice provést mohutnou demonstraci, ale přece jen zachránit situaci, zkaženou oportunistickou přípravou Rudého dne. Zatím co 6000 dělníků čekalo na výzvu k demonstraci, pokoušelo se tajné vedení demonstrace marně pohnout určené řečníky k vystoupení. Těch něco málo možností demonstrace, které ještě v poslední chvíli zbývaly, nebylo využito, a tak celá akce zkrachovala. Strana ukázala, že je neschopna mobilisovat své síly proti mocenskému aparátu měšťáctva ve chvíli neobyčejně zostřených třídních rozporů. Ač v jednotlivých venkovských krajích, na Karlovarsku a na Liberecku, byly některé demonstrace úspěšné, nezměnilo se nic na tom, že strana utrpěla těžkou porážku v samém centru, v Praze, tím těžší, poněvadž nedovedla vést do boje ani tu malou část dělnictva, které za ní šlo 6. července.