Devátá kapitola knihy Pavla Reimanna Dějiny KSČ z roku 1931V prosincové stávce r. 1920 stál proletariát v opravdovém boji proti měšťáckému třídnímu státu. V tomto boji se mu ukázalo skutečné rozložení třídní fronty a byly zničeny poslední iluse o sociální demokracii, která vystoupila jako činný spojenec měšťáctva a měšťácké státní moci. Odhalena byla česká sociální demokracie, která uloupila dělnictvu majetek strany s pomocí statní moci, i německá, která ukázala, co je zač, svým stávkokazectvím a porušením mezinárodní solidarity.
Prosincová stávka odhalila dělnictvu pravé poslání měšťácké demokracie a dokázala, že jedinou cestou je cesta diktatury proletariátu. Zároveň utvořila i základ pro mezinárodní sjednocení proletariátu, neboť německá levice byla solidární s bojujícím českým dělnictvem a rozšířila stávku i na německé obvody, nedbajíc stranické discipliny.
Do prosincové stávky bylo dělnictvo ještě na vážkách, ale, když k ní došlo, odstranila všechny překážky k vytvoření jednotné komunistické strany. Po velikých dějinných zkušenostech přišlo samo dělnictvo s požadavkem, založiti jednotnou komunistickou stranu. Taktika pozvolného získávání dělnictva pro Komunistickou internacionálu byla historicky oprávněna (přesto že byla politicky skreslena), ba i nutná, jenže po prosincové stávce se stala brzdou dalšího vývoje.
Prosincová stávka vytvořila všechny předpoklady pro okamžité vytvoření Komunistické strany Československa. Situace se změnila, ale postup vedení levice byl jako dříve. Nejrozhodnější živly v něm, které byly pro neodkladné vytvoření komunistické strany, především soudruzi Zápotocký a Muna, byly po stávce zatčeny. A tak vedení přešlo hlavně na soudr. Šmerala, který se ještě nerozhodl pro připojení ke Komunistické internacionále. Proto byl ustavující sjezd KSČ odložen až na květen; ale ani na něm komunistická strana nevznikla definitivně, poněvadž ještě nedošlo ke spojení s německou sekcí. Teprve usnesením české komise na III. světovém sjezdu Kominterny byly odstraněny poslední překážky vzniku jednotné komunistické strany, která sdružovala všechny národní sekce.
Kolísavá taktika, kterou prováděla marxistická levice i po prosincové stávce, přivodila zjevnou trhlinu mezi dělnictvem, které se dralo kupředu, a vůdci, kteří stále odkládali s přístupem ke Kominterně. Výstižně konstatoval situaci liberecký »Vorwärts«, napsav, že vůdcově nevedli dělnictvo do Komunistické internacionály, ale sami tam byli dělnictvem tlačeni. Krátce po prosincové stávce, 1. a 2. ledna, konána byla říšská konference levice. Byla ve znamení rozhodnutí delegátů dělnictva, udělati konečný krok na cestě ke komunistické straně. Ostravská delegace vystoupila s oficielním prohlášením pro založení jednotné komunistické strany v nejkratší době, a v tom smyslu mluvil také mluvčí německé levice, soudruh Kreibich.
Nálada konference byla téměř úplně pro přístup ke III. Internacionále. Jenže vnitřní vývoj dělnického hnutí, projevivší se v náladě delegátů, nebyl ve směrnicích vedení levice. To se postavilo na stanovisko, že se nesmí dělnictvo ovlivňovat, že se nesmí předbíhat usnesení organisací, že se dělnictvu nesmí »vnucovat« vstup do Komunistické internacionály. Rozhodnutí se mělo přivodit hlasováním v organisacích, ty měly projeviti své mínění »neovlivněny«. Podle toho vyznělo usnesení konference, která se určitě neprohlásila pro III. Internacionálu, ponechala to až hlasování v organisacích. Již tehdy se ukázalo, že vedení české levice má úplně nesprávný názor o poměru vedení strany k členstvu a vůbec k masám. Zřetel k udržení mas vedl k postupu, při němž strana dělnictvo nevedla, ale byla jím sama vedena. Dělnictvo bylo vskutku zralejší než vedení strany; vědělo už, že se musí přidat ke III. Internacionále, kdežto vedení podléhalo náladě zaostalé části dělnictva, jež prosincová stávka nevyburcovala a politicky neuvědomila. Toto stanovisko k masám, projevivší se na říšské konferenci levice po prosincové stávce, zůstalo ještě kolik let podstatným rysem šmeralovské politiky v KSČ.
Již v příštích týdnech se ukázalo, že dělnictvo je daleko před vedením. Nejen tím, že se při hlasování v organisacích převážná většina prohlásila pro Komunistickou internacionálu, ale i tím, že mnoho organisací ani nečekalo na sjezd strany a prohlásilo se za komunistické. V čele šla organisace mládeže. Tato organisace, sdružující mládež, vyrostlou ve válečné nouzi a prodělavší pád středoevropských monarchií, měla význačný podíl na vzniku komunistické strany. Česká sociálnědemokratická mládež přešla, kromě nepatrného zlomku v Plzni, při roztržce s celým aparátem a časopisem k levici. Německá mládež dostala na karlovarském roztržkovém sjezdu koncem října 1920 souhlas tříčtvrtinové většiny pro připojení ke Komunistické internacionále. V třídních bojích a v demonstracích na podzim 1920 i v prosincové stávce vystupovala mládež velmi aktivně. také byla první postižena persekucí. Její časopis »Mladý proletář« byl první časopis po převratu, který propadl v říjnu 1920 konfiskaci. A Svaz komunistické mládeže byl také první veliká organisace, rozpuštěná úředně v Československu.
V mládeži byla veliká nálada pro okamžité připojení ke Komunistické internacionále a pro mezinárodní spojení již před prosincovou stávkou. Na sjezdu české sociálnědemokratické levé organisace mládeže v říjnu 1920 vystoupili soudruh Guttmann a soudružka Švábová s návrhem, aby se spojení provedlo a nečekalo se na stranu. Krátce potom vytvořili jmenovaní v Praze osmičlenný výbor z mladých českých a německých soudruhů, který propagoval myšlenku sloučení. Pod tímto tlakem zdola začalo i oficielní vedení sociálnědemokratické mládeže vyjednávat s Komunistickou internacionálou mládeže a se svazem mládeže německé a slovenské. 6. ledna 1921 usneseno udělat svaz mládeže politicky samostatným a 27. února provedeno spojení českého, německého a slovenského svazu mládeže. Vznikla jednotná sekce Komunistické internacionály mládeže se 40.000 členy. V diskusi o 21 podmínkách, která předcházela referendu v organisacích, měla mládež vynikající účast. V časopisu svazu mládeže »Mladý komunista« byla ostrá polemika s oficielním vedením levice a s jeho taktikou.
Váhavost představenstva strany vyvolala i v organisacích strany silnou oposici, která byla pro neodkladné mezinárodní sloučení, a ostře kritisovala nerozhodné vedení. Začala Moravská Ostrava, kde se utvořil již 7. ledna mezinárodni akční výbor ze zástupců organisací českých, německých a polských. Brněnská »Rovnost« a kladenská »Svoboda« zahájily kampaň proti vedení strany, kolísající na cestě ke Komunistické internacionále. Hodonínská organisace a ústřední agitační výbor žen se přihlásily pro přístup ke Komunistické internacionále, nečekajíce na vedení strany. Rovněž slovenské organisace se usnesly přestoupit ke III. Internacionále, a nečekat až na sjezd. A oposice proti vedení české levice vzrůstala tím více, čím rychleji se rozvíjelo hnutí v německých oblastech. Ještě po prosincové stávce zůstala německá sociální demokracie jednotná, ale už jen formálně. Levice se účastnila stávky proti usnesení představenstva strany. Po stávce zahájila kampaň ve všech organisacích, označujíc chování představenstva jako stávkokazectví. 9. a 10. ledna konána konference německé levice, na níž byla politika představenstva strany zle odsouzena a požadováno, se zřetelem k posledním událostem, svolání mimořádného sjezdu strany. Již 17. ledna odpovědělo představenstvo vyloučením liberecké organisace, ovládané úplně levicí. Tím byla strana roztržena. V organisacích mimo liberecký kraj se začalo hlasovat o přistoupení ke III. Internacionále. Četné okresní organisace se prohlásily solidární s libereckou levicí. Okresy chomutovský, ašský, kadaňský a j. se za ni postavily převážnou většinou.
V jiných krajích se pro levici vyslovila značná menšina. Dne 30. ledna se konala krajská konference vyloučeného libereckého kraje, na níž usneseno svolat sjezd německé sekce Komunistické strany Československa. Vedení německé levice vědělo, že není taktické předbíhat takto české části hnutí, ale usoudilo, že se zřetelem k váhavosti Šmeralovy skupiny bude založení německé sekce KSČ. míti silný ohlas i ve hnutí českém. Proto byl svolán liberecký zakládající sjezd německé sekce KSČ. na 12. března. Stal se první mohutnou demonstrací rozhodnutí československého proletariátu, bojovat pod vedením Komunistické internacionály. Na sjezdu se projevila i nálada pokročilé části českého hnutí v pozdravných dopisech z vězení, jež poslali Muna, Hůla a soudruh Zápotocký, kteří tehdy byli v oposici proti Šmeralovi.
Liberecký sjezd se usnesl, po referátu soudr. Kreibicha o kapitalistické krisi a Komunistické internacionále, připojiti se nepodmínečně ke Komunistické internacionále podle usnesení 2. sjezdu Kominterny. Obrátil se na ostatní národy v Československu s výzvou, aby se i ony připojily ke Komunistické internacionále a rozhodly se založit mohutnou jednotnou Komunistickou stranu Československa.
Významné bylo také usnesení o národnostní otázce po referátu soudr. Kreibicha. Proti dřívějším projevům v této otázce bylo liberecké usnesení pokrokem. Prohlašovalo bez obalu, že československý stát je nástrojem dohodového imperialismu, v opak dosavadnímu názoru levice, která stírala třídní ráz tohoto státu. Dále prohlášeno v resoluci:
»Jen jedno může zajistit československému národu národní svobodu: vítězství středoevropského proletariátu, připojení československé sovětské republiky ke Svazu středoevropských sovětských republik a připojení tohoto svazu k veliké ruské sovětské republice.«
Resoluce tak úplně skoncovala s demokratickými ilusemi o třídním rázu československého státu, ale měla vadu, že se držela nesprávného stanoviska v otázce práva sebeurčení. Odmítnutí tohoto práva ovšem odůvodňováno »levými« důvody. Školním příkladem toho byl článek libereckého »Vorwärts« z 10. března o národnostní otázce. Stálo v něm:
Dnes je zbytečná každá národnostní politika, poněvadž revoluce je nezadržitelná. Každá národnostní politika, každé »litování« potlačených národností, každé opatření k »odstranění« nebo »zmírnění« národního potlačování je zradou na proletářské revoluci.
A tak dospěla liberecká resoluce k týmž oportunistickým závěrům v národnostní otázce, jako předešlé resoluce levice, ovšem z důvodů opačných.
Jako nemůže být v kapitalistickém společenském řádu hospodářské ani politické svobody, nemůže tam být ani svobody a samostatnosti národní... Proto heslo práva sebeurčení je v ústech měšťáctva prázdnou frází, zakrývající surové vykořisťování dělnictva vlastního národa.
A z těchto předpokladů vyvozen docela oportunistický závěr:
Každý národní boj nebo válka poškozují třídní boj proletariátu. Proto je povinností proletářů všech utlačených národů, postavit se rozhodně proti všem národnostním bojům.
Stanovisko k národnostní otázce bylo v Československu vždy zkušebním kamenem politického rozhledu v hájení revolučních zásad. Řešení národnostní otázky na libereckém zakládajícím sjezdu německé sekce KSČ svědčilo, že přes jasné stanovisko ke III. Internacionále nepřekonala ani německá část hnutí oportunistické a sociálnědemokratické tradice v oceňování povahy československého státu a pod. Ač tentokráte bylo právo sebeurčení odmítnuto z »levé« nálady, nezměnilo se tím v podstatě nic, jen uspíšeno kapitulování německé levice před šmeralismem.
Usneseními libereckého sjezdu byl zostřen i boj v české levici. Kdežto její vedení trvalo na odložení vstupu do Komunistické internacionály, oddělila se malá centristická skupina, a vytvořila novou straničku, neschopnou života. Ale vedení české levice toho nepoužilo k prudkému a otevřenému útoku proti centristům.
Spory se zvětšily i v mezinárodním měřítku. Březnové povstání středoněmeckého proletariátu, vyprovokované Horsingem a spol., bylo znamením k útoku všech pravých živlů na Komunistickou internacionálu. Pravice, vedená renegátem Pavlem Lévim, pomluvila hrdinnou obranu středoněmeckého proletariátu proti bílým gardám, že to byl puč, a denuncovala hnutí úřadům kapitalistického třídního státu. Chování tohoto renegáta bylo ovšem usnadněno četnými velikými ultralevými chybami, jichž se dopustilo ústředí německé komunistické strany a z nichž nakonec vznikla celá »teorie revoluční ofensivy«. Tato teorie se opírala o představu, že malá komunistická menšina v dělnictvu musí překonat pasivnost většiny dělnictva rozhodnými a útočnými akcemi, čímž strhne zaostalé části širokých vrstev na cestu k revoluci. V takovém postupu se skrývalo nebezpečí, že nastane isolace od dělnictva, jsoucího pod vlivem sociálnědemokratickým. Nicméně přes tuto zásadní chybu ve stanovisku německé většiny nebylo pochybnosti o hanebnosti renegátského chování Pavla Léviho, který vzápětí po velikém boji dělnictva, kdy pochopové třídní justice ještě zuřili proti proletariátu, prohlásil ten boj za puč.
Mezinárodní význam březnových událostí byl takový, že diskuse o nich se neomezila na Komunistickou stranu Německa. V Československu se německá levice postavila na stanovisko většiny v Německu, a přijala od ní i chybnou teorii o ofensivě, kdežto vedení české levice se vyhnulo určitému stanovisku, vymlouvajíc se, že pro nedostatečné informace nemůže říci konečný úsudek o březnových událostech. Že české vedení strany nebylo daleko stanoviska Pavla Léviho, o tom svědčí, že soudr. Šmeral odmítl odsoudit renegátský kousek Léviho. Novým činitelem v diskusi bylo, že vedení české levice se vyslovilo proti neodkladnému sjednocení komunistické strany v mezinárodním měřítku. Soudruh Šmeral vytvořil úplnou teorii o tom, že národnostní předsudky nejsou dosud překonány v českém ani v německém hnutí a proto se nemůže hned založit mezinárodní strana. Navrhl, aby se utvořilo cosi přechodného, totiž, aby se jednotlivé národní části komunistického hnutí v Československu sdružily společnou organisační nadstavbou, definitivní splynutí se provede až později. Toto stanovisko narazilo na odpor německé strany i na odpor oposice v českém hnutí, která velmi rozhodně potírala polocentristické chování vedení strany.
Po několikerém odkládání se konečně 14. května sešel ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Jeho průběh určen polocentristickým stanoviskem vedení, jehož mluvčí soudr. Šmeral měl hlavní referát. Ospravedlňoval v něm metodu české levice, která tehdy nebyla v čele, ale ve vleku dělnického hnutí. Soudruh Šmeral vykládal, že tento postup je podmíněn tím, že se dělnictvo zbavuje ilusí jen pomalu, že musí vyspívat na základě vlastní zkušenosti, že se jeho vývoj nesmí »uměle« uspišovat. Tato obhajoba stanoviska pravého křídla byla provázena prudkým útokem na zásadní stanovisko Komunistické internacionály v četných důležitých otázkách. Především se ukázalo, že vůdcové české levice posuzují krisi kapitalismu podstatně zhola jinak. Soudruh Smetal vystoupil ve svém referátu s thesí, že »jsme spíše v procesu pozvolného hnití kapitalismu, než před náhlou katastrofou«. Z toho bylo vyvozeno, že úkolem strany je především vychovat dělnictvo ideologicky a organisačně, nikoliv je cvičit v boji o proletářskou revoluci. Značná část Šmeralova referátu byla věnována »pučismu«, jímž však rozuměny nejen boje malé menšiny proletariátů, nepodporované většinou, ale vůbec všechny dílčí boje. These zněla:
Vyčerpá-li se revoluční energie v drobných neúspěšných srážkách a v málo i úspěšných pučích, nebude pak síly, která by vedla rozhodující úder.
To znamenalo, utěšovat proletariát, že revoluci přivodí samy objektivní podmínky. Nechápalo se, že rozhodující boj o moc se musí připravovat řadou větších a menších dílčích bojů proletariátů a bez nich že je boj nemožný, jako to nechápalo v r. 1923 vedení říšsko-německé strany za Brandlera. Kromě toho bylo ještě zvláštní stanovisko k proletářské revoluci v Československu. Podle názoru Šmeralova byla osamocená revoluce v Československu nemožná, poněvadž se v malé zemi neudrží. A tak se vedení levice, které po usnesení organisací nemohlo už odkládat připojení k III. internacionále, postavilo na stanovisko, že veliké revoluční události se musí vyčkávat pasivně, že se nemohou připravovat akcemi strany.
Proto usnesení ustavujícího sjezdu české sekce KSČ byla polovičatá. Bylo sice usneseno zdrcující většinou (proti 7 hlasům), připojit se ke Komunistické internacionále a změnit název strany, ale sloučení s německou sekcí bylo znovu oddáleno. Na výsledku sjezdu nemohla změnit nic ani kritika části delegátů, ani vystoupení uvězněných soudruhů Zápotockého, Muny a Hůly, kteří se v obšírném dopisu vyslovili proti kolísání vedení. Připojení k III. internacionále bylo provedeno, ale způsob provedení i odůvodnění svědčily o tom, že Komunistická strana Československa dostala do vínku spousty sociálnědemokratických a centristických tradic, jež musila překonávat v dlouhém a složitém procesu vývoje.
Když se v létě 1921 sešel III. světový sjezd Kominterny, byly poměry v KSČ takové, že německá část hnutí sice postupovala správně v nejdůležitější tehdy věci, ve vytvoření jednotné komunistické strany, byla však pod vlivem levých tendencí, které se nejvýrazněji projevily ve vedení Komunistické strany Německa, kdežto v českém hnutí byla komunistická strana založena, aniž byly překonány centristické iluse a tendence. Ty se projevily v referátu soudruha Šmerala na květnovém sjezdu české sekce věčným oddalováním sloučení s ostatními národnostmi v jednotnou komunistickou stranu. Další pokrok byl možný jen po odstranění překážek sjednocení. Věc byla rozřešena v české komisi III. světového sjezdu, na němž byly stanovisko Šmeralovo a jeho řeč na květnovém sjezdu zhodnoceny jako centristické a po diskusi bylo usneseno, že československá komunistická strana bude přijata do Komunistické internacionály s podmínkou, že se do tří měsíců sloučí s německou sekcí.
Podle tohoto usnesení III. světového sjezdu se usnesla společná říšská konference, konaná 27. srpna, svolati koncem října do Prahy slučovací sjezd.
Před samým sjezdem prodělalo hnutí obtížnou zkoušku.
Návratem bývalého císaře Karla Habsburského do Uher bylo vyvolána nebezpečí války mezi státy Malé dohody a Maďarskem. Československé komunistické hnutí musilo po prvé, v přiostřené situaci, ukázat zásadní stanovisko k demokratické republice a k nebezpečí imperialistické války.
Pokus posledního Habsburka, strhnout na sebe vládu v Maďarsku, byl dvojí. Excísař nejprve koncem března 1921 navštívil maďarské hlavní město. Tím se vynořila otázka obnovení habsburské monarchie v Uhrách.
Do československého parlamentu přišel Beneš s prohlášením, v němž mluvil o zajištění demokracie proti monarchické reakci a naznačil, dojde-li k pověstné »nevyhnutelnosti«, že vystoupí Československo proti obnovení monarchie v Uhrách třebas ozbrojenou mocí.
Situace byla zřejmá. Návrat Habsburků ohrožoval imperialistické Československo, byloť nepochybné, že Maďarsko, vedené posledním Habsburkem, by se bylo domáhalo útočně revise trianonské mírové smlouvy, a tak hrozilo odtržení severouherských a slovenských oblastí, anektovaných Československem.
Čeští imperialisté se proto musili pokusit, mobilisovat masy pro případ nového válečného tažení do Maďarska, a provedli to velmi obratně, vylíčivše věc jako boj »pokrokové demokracie« s monarchickou reakcí.
Uvědomělá komunistická strana se nemohla účastnit obrany Československa proti monarchické reakci. Spíše musila ukázat na vývoji Maďarska a na hrozícím nebezpečí války, že demokratická republika nechrání před pokusem o obnovení monarchie, a že imperialistické rozřešení národnostní otázky, uloupení rozsáhlých cizojazyčných oblastí Československem udržuje válečné nebezpečí. Proto musilo být odmítnuto heslo obrany republiky proti monarchické reakci a proletariát musil být mobilisován, aby svrhl vlastní měšťáctvo. A vskutku tak postupovala značná část levice během první návštěvy Karlovy v Uhrách.
Liberecký »Vorwärts« napsal při návratu bývalého císaře:
Mezi maďarskými monarchisty a naší republikou není postatného rozdílu. Bojovat pro takovou demokracii káže zájem vykořisťovatelů Československa, mluvících česky, německy, slovensky, maďarsky či rusínsky, nikoli zájem proletariátu této republiky.
»Vorwärts« dokazoval, že proletariát nemá nikdy, ani při monarchickém nebezpečí v Uhrách, špetky společných zájmů s měšťáctvem a kritisoval váhavost českého vedení v článku: »Chceš-li porazit Jelačiče, udeř na svého Jelačiče.«
Stejný smysl mělo prohlášení brněnské levice, která byla tehdy v oposici proti šmeralovskému vedení:
Dělnická třída bude proti obnovení habsburské monarchie bojovat všemi prostředky i ozbrojeným povstáním.
V prohlášení se praví, že se proletariát v boji s monarchickou reakcí zasadí o zřízení sovětské republiky.
Toto stanovisko levého křídla však odporovalo názorům vedení české strany, které se nejprve vyhnulo určitému prohlášení, ale potom bylo přece donuceno ukázat, a velmi křiklavě, jak chybný má názor na československý stát. Stalo se to právě v zasedání parlamentu, v němž Beneš přednesl zmíněné prohlášení o »boji s monarchickou reakcí.« Vládní strany navrhly, aby se vládní prohlášení přijalo bez debaty a zástupci české levice pro to hlasovali. Byl to následek neujasněnosti o třídní povaze měšťácké demokracie.
Není pochyby, že demokratická republika, která nastoupila ve střední Evropě místo monarchie, znamenala historický pokrok, poněvadž byla výsledkem hnutí proletariátu, jež ovšem nedospělo ke konci. Poněvadž však hrozila proletářská diktatura, musila se demokratická republika, ponechavší starý byrokratický aparát, státi nástrojem reakce, jako monarchie. Politicky by bylo bývalo správné, kdyby se československý proletariát pustil v boj proti pokusům o obnovu monarchie ve své zemi, jako to udělalo říšskoněmecké dělnictvo v roce 1920, v době Kappova puče.
Právě dějiny Kappova puče poučily proletariát, že boj proti obnovení monarchie se nesmí omezit na zachování měšťácké demokracie, ale musí se přeměnit v boj o proletářskou diktaturu, jak se to stalo v Porůří, kde se vytvořila rudá armáda při potírání Kappova puče. Jenže nešlo o obnovu monarchie v Československu samém, nýbrž v sousedním státu, čímž bylo »ohroženo« imperialistické postavení Československa. A tak domnělý boj českého měšťáctva »proti monarchistickému nebezpečí« by se byl ve skutečnosti stal imperialistickou válkou, v níž by byl československý proletariát hájil stát svého vlastního vykořisťovatele a utlačovatele. Rozdělení států v demokratické a monarchické s hlediska vnější politiky a propagování myšlenky, že hájení demokratických států proti monarchickým souhlasí se směrnicí boje proletariátu, bylo odrazem oportunistických ilusí o povaze československého třídního státu, které byly rozšířeny i v levici. Takové stanovisko bylo vlastně pokračováním Masarykova stanoviska z imperialistické války, kterou vylíčil jako boj demokracie s monarchií.
Již první návštěva bývalého císaře v Budapešti ukázala nebezpečí, že by se československá levice mohla, pro zásadní neujasněnost, postavit na obranu československé republiky proti jejím imperialistickým protivníkům. Jenže ona návštěva v Budapešti byla skoncována tak rychle, až se zdálo, že mine bez následků. Hrozivější byla situace, když se Karel objevil v Uhrách po druhé, v říjnu 1920, a pokusil se, pomocí několika oddílů vojsk, strhnout pučem moc na sebe. Ač i tento pokus byl v několika dnech zmařen, provedlo Československo přece mobilisaci, aby dalo reakčnímu Maďarsku, imperialistickou válkou rozkouskovanému, najevo, že se mocí zbraní opře všem pokusům o oslabení jeho mocenských posic na východě, nebo o revisi trianonské mírové smlouvy.
Chovala-li se komunistická strana již za první návštěvy excísařovy v Budapešti velmi kolísavě, ukázalo její chování v Karlově puči, že oportunistická myšlenka obrany republiky proti monarchickému nebezpečí v Uhrách ovládá mysle úplně. Vždyť na květnovém sjezdu strany byl dokonce přijat návrh slovenských delegátů, v němž bylo řečeno: »Stojíme na stanovisku jednotnosti československé republiky a stavíme se rozhodně proti každému autonomistickému tříštění.« Takové stanovisko vedlo logicky nejen k odmítnutí práva na sebeurčení, ale i k myšlence, bránit republiku proti vnějším nepřátelům, v konkrétním případu proti Maďarsku.
Během mobilisace, když hrozila válečná srážka, vystoupili komunističtí poslanci v parlamentě s prohlášením, v němž se pravilo:
Boj proti monarchické horthyovské reakci není jen bojem komunistů, pokládáme tento boj za povinnost všech stran, prohlašujících se za republikánské. Monarchická horthyovská reakce ohrožuje i Československo a proto prohlašujeme, že je povinností všech republikánů, odraziti reakci všemi, poruce jsoucími prostředky a zbraněmi a potlačiti ji, aby se ubránila republika v celé Evropě.
Toto prohlášení vyvrcholilo požadavkem, aby československá republika uznala právo maďarského a rakouského dělnictva na ozbrojení, a zaručila maďarskému dělnictvu republiku. Oportunismus dospěl tak až k nesmyslnému nápadu, přinést maďarskému dělnictvu »osvobození od monarchie« na hrotech československých imperialistických bodáků.
Uvedené prohlášení poslaneckého klubu nejen nebylo opraveno, ale dokonce doplněno usnesením širšího výkonného výboru strany, který prohlásil za povinnost proletariátu »postavit se na obranu se zbraní v ruce«. Takový postup musil býti ovšem zdůrazněn také veřejným prohlášením loyálnosti a přísahou věrnosti československé republice. To se opravdu stalo v parlamentní řeči soudr. Kreibicha, v níž pravil:
Národní samostatnost českého národa pokládáme my, komunisté všech národností, za důležitou záruku a za jednu z nejdůležitějších předpokladů revolučního vývoje ve střední Evropě. Aby se mohly mobilisovat všechny síly pracujících, žádáme zejména zastavení persekuce dělnického hnutí atd.
Toto stanovisko narazilo ovšem na silnou oposici ve straně. Zejména v důležitých moravských krajích, v brněnském, v ostravském a v jiných, bylo odmítnuto heslo, chránit republiku proti monarchické reakci.
V Praze svolala strana tábor lidu na Staroměstské náměstí, na němž soudruzi Šmeral a Kreibich hlásali postup, vyjádřený zmíněnými usneseními ústředí. Jenže i v pražské organisaci bylo již oposiční hnutí, opírající se zejména o organisace mládeže a o »Marxistické sdružení«, diskusní klub dělníků a studentů, kde byla propagována marxistická teorie. Tato skupina, jediná z celé pražské organisace, hájila správné stanovisko. Po zmíněném táboru byl, proti vůli vedení, uspořádán demonstrační průvod, který táhl hlavními pražskými ulicemi k redakci »Rudého Práva« v Myslíkově ulici. Tam uspořádán nový tábor lidu, na němž mluvčí mládeže propagoval, proti stanovisku vedení, správné politické heslo. Vyzýval proletariát, aby při mobilisaci zbraně vzal, ale obrátil je proti svým vykořisťovatelům. Mládež doplnila výklady řečníkovy tím, že napadla a zbila kolemjdoucího člena francouzské vojenské mise. Několik účastníků bylo zatčeno.
Tyto události, před samým sjednocovacím sjezdem strany, který se sešel v Praze v posledních dnech října, způsobily, že se sjezdová debata točila ponejvíce o poučení z Karlova puče. Sjezd strany ukázal nové seskupení sil ve straně. Levá oposice německých soudruhů, vedená Kreibichem, která až do III. světového sjezdu Kominterny stála v nejprudší oposici proti vedení české levice, přešla během Karlova puče na stanovisko Šmeralovy skupiny, takže oportunistická centristická ideologie toho směru nabyla ve straně převahy.
Na sjezdu vystoupili soudruzi Šmeral a Kreibich jednotně a ospravedlňovali stanovisko strany tím, že otázka, monarchie či republika, není lhostejná se stanoviska komunistického a že prý vystoupením s různými požadavky, na příklad, propustit vězně, zastavit persekuci a pod., bylo »odhaleno« chování republikánů. Proti tomu vznikla nová oposice, vedená Vajtauerem, Jílkem a j., která na sjednocovacím sjezdu útočila na stanovisko vedení v Karlově puči a prohlašovala, že je to politika 4. srpna. Jenže positivní návrhy této oposice svědčily o tom, že není schopna hájit revolučního postupu proti oportunistickému postupu vedení. Její kritika byla správná, ale její názor, že strana měla vydat heslo »nenastoupit k vojsku« ukazoval, že její kritika vyplynula z úvah anarcho-syndikalistických, na jejichž základu nebylo možné, bojovat o správnou směrnici komunistického hnutí v Československu. Revoluční marxistická skupina, soustřeďující se kolem pražské organisace mládeže a Marxistického sdružení, nebyla na sjezdu zastoupena.
Neštěstím ve vývoji československé komunistické strany bylo, že první levá oposice, povstavší proti šmeralovskému vedení, nebyla revolučně marxistická, ale anarcho-syndikalistická. Nicméně její vystoupení způsobilo, že tisk strany po několika dnech přiznal, že ve stanovisku strany ke Karlovu puči bylo mnoho neujasněného. Sjednocovací sjezd sám nebyl zkalen ani sebe menším pokusem o sebekritiku.
Shrneme-li význam sjednocovacího sjezdu, vidíme toto: Vznikla jednotná mezinárodní komunistická strana, což byla historická událost ve vývoji hnutí československého dělnictva. Sjednocení bylo prvním, rozhodným krokem k překonání národního šovénství a národní roztříštěnosti dělnického hnutí, byl to krok k překonání oportunismu. Ale musíme uvést i slabiny sjezdu. Nové straně se nedostávalo cílevědomého, bolševického jádra, vedení její bylo složeno jednak ze starých sociálnědemokratických vůdců, kteří zůstali na poloviční cestě mezi sociální demokracií a komunismem, jednak z »levých« živlů, které sice vystupovaly velmi radikálně, ve skutečnosti však měly místo jasné směrnice názorovou všehochuť anarchistickou a sociálnědemokratickou, zahalenou v »levé« fráze.