Utvoření komunistické strany na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině

Jiný, než právě vylíčený vývoj k jednotě Komunistické strany Československa, byl vývoj komunismu na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině. Dál se pod vlivem zkušeností maďarské republiky rad, která sice netrvala dlouho, ale zato se nesmazatelně vtiskla do srdcí i myslí slovenského a maďarského dělnictva. Vývoj dělnického hnutí v uherské polovině mocnářství má v dějinách mezinárodního hnutí proletariátu nehynoucí význam.

Zhroucení rakousko-uherského mocnářství bylo i pádem polofeudální říše uherské gentry, tvořící stát ve státu. Revoluce vynesla k veslu vládu m욝ácky demokratickou, jejímž úkolem bylo obnovit zhroucený stát uherské šlechty. Vláda Károlyiho toho úkolu nesplnila.

Uhry byly mírovou smlouvou rozkouskovány. Národy, které kdysi Maďaři utiskovali, nebyly osvobozeny. Chorvaté a Slovinci připadli Jugoslávii, potlačení Slováci a Ukrajinci v Podkarpatsku zase Československu. Vyměnili jedno cizí panství za jiné. Novým státům připadly značné kusy Uherska. To byl následek lupičských mírových smluv. Marně se pokoušela vláda Károlyiho slibováním národních, demokratických svobod, dopomoci maďarskému m욝áctvu k vládě nad Slovenskem a Podkarpatském. Přivtělení těchto území k československému státu bylo válečným, Dohodou schváleným cílem českého m욝áctva, které vynalezlo teorii o národní jednotě Čechů a Slováků, aby se domohlo vlády své třídy v oněch oblastech.

Vláda Károlyiho neopominula, hned po ustavení, prohlásit ťprávo na sebeurčeníŤ národností nemaďarských, obývajících Uhry. Ovšem jen jako autonomii v hranicích starých Uher. V proklamaci z 5. prosince 1918, odůvodňující zachování územní celistvosti starých Uher se mezi jiným praví:

... jsme ochotni dát úplnou správní i kulturní autonomii všem národům, u nás přebývajícím. Chceme vytvořit ze starých Uher svobodné, demokratické východní Švýcarsko.

Konkrétněji se vyslovoval o národnostní otázce lidový zákon č. 10 z 25. prosince 1918 o autonomii ťRusínůŤ:

Rusínskému národu, bydlícímu v Uhrách, se dává právo na úplnou autonomii ve vnitřní správě, v soudnictví ve vyučování, a v kultuře, jakož i ve věcech církevních a v otázce jazykové.

V témž zákonu se také mluví o utvoření rusínského Národního shromáždění.

Proti obsazení Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny československou vládou se Károlyiova vláda vůbec vojensky nebránila, spokojila se protesty a dovolávala se příští mírové konference. Stanovisko Károlyiovy vlády v národnostní otázce však mělo ten politický účinek, že zesílilo posice maďarského m욝áctva v protičeských směrech mezi slovenským a ukrajinským obyvatelstvem.

Jak neupřímná byla m욝ácky demokratická vláda Károlyiova ve věci práva sebeurčení nemaďarských národností, ukázalo se nejlépe tím, že se odhodlala říci určitější — by nedostatečné — slovo ve slovenské otázce, když už Slovensko bylo obsazeno československými legiemi. 12. března 1919 byl vydán lidový zákon č. 30, o ťautonomii Slovenské krajinyŤ, v němž stojí mimo jiné: :ťSlovenské krajině se přiznává autonomie v legislativě, ve vnitřní správě, v soudnictví, ve vyučování á v náboženských věcech.Ť V autonomních věcech mělo rozhodovat slovenské Národní shromáždění.

Jak nesprávné je tvrzení představitelů českého m욝áctva (Masaryka a j.) o přání slovenského a ukrajinského ťliduŤ po společném státu s Čechy, o tom svědčí různé proudy, usilující — a ne bez podpory širokých vrstev — o vytvoření samostatné slovenské republiky, o odtržení východního Slovenska od západního a o vytvoření samostatné republiky západoslovenské, o vytvoření samostatné oblasti ukrajinské, a konečně i o setrvání všech těch území v rámci Uher.

Ještě 3 dny před prohlášením uherské republiky rad ujišovala slovenská deputace uherského ministerského předsedu: ťPři lidovém hlasování bude nejméně 80 procent Slováků hlasovat pro Uhry ... Československý stát je jen mátohou českého imperialismu.Ť

Přes takové přehnané projevy bylo jasné, že maďarské m욝áctvo pozbylo nadobro důvěry národnostních menšin Uher a nemohlo jí už nabýt ani sebekrásnějšími sliby demokratického řešení národnostní otázky.

Naopak zase musil slovenský i ukrajinský pracující lid sledovat s nedůvěrou okupační činnost českého m욝áctva, poněvadž nejen sama násilná okupace, ale i způsob, jak se prováděla, neslibovaly nic dobrého pro řešení národnostní otázky. Široké vrstvy začaly chápat, že se jejich národnostní a sociální snahy deptají, a že se mají stát hračkou českého imperialismu, podporovaného Dohodou.

Objektivně byla patrna jednak neschopnost m욝áctva, rozřešit národnostní otázku, jednak to, že řešení národnostní otázky je nemožné bez sociální revoluce.

Prohlášení republiky rad v Uhrách, 21. března 1919, bylo velikým popudem k třídnímu rozrůzňování ve slovenském a ukrajinském obyvatelstvu, a působila i na české dělnictvo a české vojsko.

Dělnictvo slovenské a ukrajinské projevovalo sympatie s vítězstvím maďarského proletariátu. 1. dubna prohlásil sovět ťRuské krajinyŤ v Mukačevu, že bude maďarskou republiku rad podporovat všemi silami a žádal jejího předsedu, aby tlumočil pozdrav ukrajinského sovětu sovětské vládě do Moskvy. Zástupci proletariátu obsazených slovenských krajů a zástupci českého dělnictva v Budapešti pozdravují maďarskou republiku rad a vyzývají slovenské a české dělnictvo, aby svrhlo panství m욝áctva ve své zemí a zřídilo republiku rad. Pod dojmem událostí v Uhrách vzrůstá komunistické hnutí v Čechách a obrací se ostře proti intervenčním choutkám české vlády v čele se sociálním demokratem Tusarem. Kladenský komunistický časopis ťSvobodaŤ píše 29. dubna:

... Kdyby se však československé m욝áctvo pokusilo vpadnouti do Uher, nech vezme k vědomí, že narazí především na odpor československého proletariátu, který se postaví se zbraní v ruce českému m욝áctvu a jeho sluhům. Vojsko československé by mohlo jíti potlačiti mladou maďarskou sovětskou republiku jen přes mrtvoly československého proletariátu.

Právě tak nedostatečné neutrální stanovisko zaujímá i levice v Praze a německá levice v Liberci.

Nicméně i to stanovisko svědčí, že maďarská republika rad postavila tehdejší levé živly v československém dělnickém hnutí v příkrou protivu k m욝áctvu a k pravici sociálnědemokratické, a vytvořila z nich krystalisační středisko revolučního hnutí.

První dva odstavce nařízení uherské republiky rad o národnostní politice zněly:

1. Uherská republika rad chce odstranit všechno utlačování proletariátu kapitalistickým výrobním i společenským řádem. Jedním druhem útlaku je i národnostní utlačování obyvatelstva nemaďarských národností. Tomu dělá konec maďarská republika rad, opírající se o Svaz národů, mluvicích různou řečí, ale rovnoprávných, a nezná národnostní otázky v dosavadním smyslu.
2. Než zemský sjezd rad dá uherské republice rad konečnou ústavu, nařizuje revoluční vláda rad, aby se zvolila Německá rada a Rusínská rada...

V nařízení se mluví také o volbě německých a rusínských okrskových rad.

Sovětská vláda v Uhrách, trvající půlčtvrta měsíce, neměla možnosti, náležitě vytvořit orgány národnostní samostatnosti a odstranit sociální útlak v dobytých okresech slovenských a ukrajinských, tím méně ne, poněvadž v nich vládla jen několik týdnů, někde sotva několik dnů. Měla však historickou zásluhu o nemaďarské národnosti v bývalých Uhrách, nebo papírové nařízení proměnila v revoluční čin: maďarská rudá armáda, odrazivši intervenční provokace české sociálnědemokraticko-m욝ácké i rumunské vlády, nastoupila vítězný pochod k osvobození Slovenska a ťRuské krajinyŤ a obětavě se pokusila o osvobození Sedmihradska.

Tažení maďarské rudé armády k osvobození Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny bylo činně podporováno pracujícím lidem obou zemí. Národnostní nátlak na obyvatelstvo, vykonávaný českým okupačním vojskem a úřady, způsobil, že podpora rudé armády měla, vedle třídního proletářského rázu, místy — a zejména u maďarského malom욝áctva — nacionální zabarvení, což však nepůsobilo na internacionální třídní politiku diktatury rad na Slovensku.

Osvobozením jižního, středního a východního Slovenska od imperialistických českých vojsk přešla moc do rukou slovenského proletariátu, a vytvořila se slovenská vláda rad, v čele s českým komunistou Antonínem Janouškem. Tak vzniklo sovětské Slovensko.

ťSlovenská republika radŤ prohlášena 16. června 1919 v Prešově. Tehdy vydána proklamace:

Proletářům všech zemí!
Vítězná a nezadržitelně postupující světová revoluce rozmnožila své dosavadní úspěchy o nový veliký. Na slovenské půdě, zbavené imperialismu, byla dnes založena samostatná republika rad. Prvním podvědomým, instinktivním činem proletariátu, zbaveného jha českého nacionalismu, bylo, že uskutečnil právo na sebeurčení, jež s tak velkou slávou hlásají utlačovatelé, ve skutečnosti však je falšují. Tímto náhlým strhnutím moci na sebe pokračují slovenští dělníci, vojáci a chudí rolníci v revoluční frontě, jíž razila cestu ruská a maďarská republika rad a dobyli nové oblasti veliké myšlence světového sovětu.

Nově utvořená slovenská republika rad pokládá za své sestry ruskou a maďarskou republiku rad a staví se pod ochranu mezinárodního společenství proletariátu a jeho jednotné dělnické a solidární Internacionály, jejíž rysy jsou čím dále jasnější.

Její první pozdrav platí českým proletářským bratřím, kteří dosud sténají ve jhu imperialismu.

Slovenská republika se drží zásad nejširší proletářské demokracie, zato pokud jde o základy její tvořivé práce, obrací své zbraně nelítostné diktatury proti všem, kdož ohrožuji tuto poctivou demokracii, toto nezadržitelné právo sebeurčení. Proto rozbíjí všechny násilné organisace kapitalistického a imperialistického vykořisování a připravuje mocnou, šastnou budoucnost pracujících. Neochvějně a bez kompromisu plní slovenský proletariát své dějinné poslání, navazuje na práci předchůdců, aby vlastním příkladem povzbudit budoucí, aby se ukázal hoden jména proletariátu.

Nech žije světová revoluce, nech žije Komunistická internacionála!

Revoluční výkonný výbor se pustil hned po prohlášení slovenské republiky rad do plnění úkolů, uložených dějinami proletariátu. 19. června hlásila slovenská tisková kancelář:

Socialisují se všechny továrny, větší závody, banky atd., všechno, co připomíná kapitalistické vykořisování, je bez milosti ničeno a zároveň kladen základ, na němž se bude dále stavěti budoucí společenský řád, v němž nebude vykořisování.

Rozchod s českým imperialismem a sociálním šovénstvím byl úplný. Radiotelegram slovenské republiky rad zahraničnímu ministerstvu v Praze prohlašoval:

Vedle práce ničivé a budování základu se vytváří silná slovenská rudá armáda.

Strhli jsme na sebe moc, opírajíce se o dělnictvo a ozbrojenou moc proletariátu a zplnomocnili jsme lidové komisaře, aby se ujali správy státu. Výslovně prohlašujeme, že ode dneška náleží Slovensko výhradně jen slovenskému lidu.

Vítězné tažení proletariátu na Slovensku trvalo jen měsíc. Slovenská republika rad se nezhroutila, nebyla obětí vojenských neúspěchů společně bojující maďarské a slovenské rudé armády, vždy ta porazila vojska českého imperialismu na celé frontě, ani nepodlehla protirevoluci na slovenském území. Poněvadž její osud byl úzce spjat s osudem maďarské republiky rad, byla na Slovensku likvidována, po stažení oddílů rudé armády, provedeném po hrozivém nátlaku a po slibech Dohody, že bude zachován mír a že budou ťspravedlivěŤ upraveny hranice mezi Československem a maďarskou republikou rad.

Přes to že slovenská republika rad z roku 1919 trvala jen krátce, měla pro boj slovenského lidu proti českému imperialismu a proti českým, slovenským a maďarským vykořisovatelům veliký dějinný význam. Její vliv na směr a na proletářský ráz revolučního vývoje na Slovensku, obohacený o živel národně-revoluční, potrvá až do nového vítězství proletářské revoluce. Je v zájmu československého m욝áctva a jeho lokajů, aby se nemluvilo o slavných dějinách slovenské republiky rad, nebo aby byla o ní jen zmínka, jako o nepatrné episodě v zápasu m욝áctva s proletariátem o moc ve státu.

Bylo závažnou chybou jednotlivých vedení pozdější Komunistické strany v Československu, že úplně zapomněla na ony události, které přece byly milníkem ve vývoji komunistického hnutí v Československu, a místo, aby propagovala protiimperialistické a protikapitalistické revoluční zásady slovenské republiky rad, dělala dalekosáhlé ústupky Masarykově ťčeskoslovenské státní myšlenceŤ.

Podíl sovětské moci ve vývoji komunistického hnutí na Slovensku.

Již za vlády rad v Uhrách bylo zřejmé, že největším jejím nedostatkem bylo, že tehdy nebylo uvědomělé komunistické strany proletariátu. Komunisté se spojili se sociálními demokraty v socialisticko-komunistickou stranu; nejen přestali být samostatnými a způsobili veliké kolísání i v ťpředvojiŤ dělnické třídy, ale také umožnili sociálním demokratům ve vládě rad, aby vpadli revoluci bez překážky vzad. Druhou slabinou bylo, že maďarská republika rad vznikla, když zkrachovaly pokusy m욝ácko-socialistických vlád, zachránit zemi před úpadkem, a že vznikla bez krveprolití, takřka legálně, že nebyla výsledkem ozbrojeného povstání proletariátu, ač nelze popřít, že revoluční část maďarského proletariátu vybojovala četné hrdinské boje pod vedením komunistů ještě před vyhlášením republiky rad.

Ty dvě ťslabostiŤ, podmíněné dějinnými okolnostmi vzniku maďarské republiky rad, měly značný vliv na utváření komunistického hnutí na Slovensku. Komunistické hnutí tam začalo vlivem propagandy uherské komunistické strany v prosinci 1918, prováděné i po obsazení Slovenska českými vojsky. Na schůzích sociálnědemokratické strany se víc a více diskutovalo o zásadách m욝ácké demokracie a proletářské diktatury. Komunistické skupiny dělnictva úplně odmítaly koaliční politiku maďarské sociální demokracie, chtějící zachránit panství maďarského m욝áctva, jež bylo výsledkem války úplně oslabeno a zdemoralisováno. Revoluční vývoj širokých vrstev byl příznivě ovlivňován a urychlován objektivní situací na Slovensku, čím dále napjatější. Tehdy byly desetitisíce průmyslových i zemědělských dělníků, vrátivších se z fronty úplně bez prostředků. Nevyrábělo se, poněvadž přestala válečná výroba a nastal úplný hospodářský zmatek, takže lid na Slovensku byl bez práce. Čím dále tím bouřněji se domáhali chudí rolníci půdy, tím revolučněji se chystali zabrat velkostatky, a zúčtování ťdavuŤ s válečnými keasi v prvních týdnech po zhroucení bylo zabráněno jen brachiálním násilím zvláštních důstojnických oddílů a slibem, že pozemková otázka bude rozřešena spravedlivě. Tehdy byl na Slovensku hrozný nedostatek potravin a ještě se zhoršil obsazením země českými vojsky. Vedle toho si počínaly okupační oddíly velmi brutálně, přinášely, jak se lidově říká, ťkulturu na bodácíchŤ a místy, jako v Bratislavě a v jiných slovenských městech, narazily na energický odpor dělnictva, který se vystupňoval až ve všeobecnou stávku.

Je pochopitelné, že bolševická mobilisační hesla uherské komunistické strany o řádném zaopatření bývalých vojáků, o vyvlastnění velkostatků, továren a bank, o zásobování dělnictva potravinami a pod. měla živý ohlas v nejširších vrstvách. Po prohlášení uherské republiky rad se začalo bouřně vyvíjet revoluční hnutí dělnictva zemědělského proletariátu a chudého rolnictva na Slovensku, když bylo patrné, že se hesla uvádějí v život, když lid viděl před sebou cestu, kterou se musil brát, aby se zbavil sociálního i národního jha. Ale, zároveň se ukázal nedostatek uvědomělého komunistického vedení, které by dalo hnutí určitou tvářnost a určitý cíl. Splynutím socialistické strany s komunistickou byl v Uhrách zabrzděn i vývoj komunistických skupinek, které dosud propagovaly mezi slovenským lidem komunistické myšlenky a měly čím dále větší vliv v sociálnědemokratickém dělnictvu. Obapolná tolerance mezi reformisty a komunisty jen mátla a svědčila o tom, že se komunisté nejen vzdali samostatného vystupování, ale také se vlastně rozplynuli v sociální demokracii a posílili ji jako vůdkyni revolučních mas. Uvědomělá komunistická strana na Slovensku by byla měla veliký význam — české m욝áctvo, obsadivší Slovensko, zřídilo tam pevnou diktaturu, za níž stála ještě vojenská moc vítězných států — nebo předpokladem toho, aby se proletariát dostal k moci, byla jen nekompromisní bolševická taktika a příprava k ozbrojenému povstání. A to dovedla právě jen komunistická strana, vědoucí, co chce.

Proto, když se proletariát na Slovensku ujal moci, nebylo — z uvedených příčin — úzké součinnosti mezi ozbrojeným povstáním uvnitř a činností uherské rudé armády zvenčí. Tak vznikla slovenská republika — posuzováno vojensky — jen vlivem druhého činitele. Nemusíme obšírně vykládat, že osvoboditelské oddíly rudé armády na Slovensku byly všude nadšeně vítány pracujícím lidem a že se tisíce slovenských dělníků a chudých rolníků hlásily o přijetí do rudých vojsk. Poměrně rychlé zlikvidování slovenské republiky rad po odchodu rudé armády lze vysvětlit objektivními okolnostmi, za nichž slovenská republika rad vznikla, totiž, že tam nebylo hromadného ozbrojeného povstání a tak se nedostávalo vědomí, že bylo splněno poslání, určené tehdejšími dějinnými poměry.

Ač slovenská sovětská vláda se skládala z reformistů i z komunistů, byli tito, jako v Uhrách, ve většině a určovali politiku vlády. Oporou komunistů bylo široké masové hnutí, rozvinuvší se za diktatury rad a naplněné jednotně myšlenkou komunismu a moci rad. Rozpoutáním mocných revolučních sil dělnictva, zemědělského proletariátu a venkovské chudiny na Slovensku diktaturou rad, vznikly nejpříznivější objektivní předpoklady, jednak k pozdějšímu revolučnímu masovému hnutí na Slovensku, které se vzedmulo nejvýše r. 1920 současně s českým a německým, jednak k vykrystalisování slovenské marxistické levice, z níž potom vzešla komunistická strana. Ve srovnání s hnutím širokých vrstev, zradikalisovaných diktaturou rad i objektivní situací na Slovensku, v poměrech, vyvolaných poválečnou krisí kapitalismu, hromadnou nezaměstnaností a bídou, pokulhávala sociálnědemokratická strana na Slovensku, která měla po pádu diktatury rad v Uhrách převzít dědictví po socialisticko-komunistické straně, daleko za dělnickým hnutím.

Slovenská republika rad — ač trvala krátce — a ohromná tvořivost proletářské revoluce, projevivší se v opravdu komunistických opatřeních, velmi přispěly k rychlému vzniku marxistické levice na Slovensku, která se mohla od počátku opírat o všechno dělnictvo. Vedle uvedených objektivních podmínek působilo nemálo i to, že po pádu uherské diktatury rad se tisíce bolševických členů rudé armády, většinou mladých dělníků, vrátilo na Slovensko a stalo se aktivním kádrem organisací komunistické strany, rovněž sta maďarských komunistů, uprchnuvších před bílým terorem na Slovensko, pomáhalo tvořit stranu za velikých obtíží a za stálého nebezpečí, že je československá policie vydá Maďarsku.

Roztržka sociální demokracie na Slovensku.

Porážka maďarské a slovenské diktatury rad nezlomila bojovné odhodlanosti slovenského pracujícího lidu. Poněvadž objektivní předpoklady pro nový rychlý rozmach revolučního hnutí na Slovensku byly čím dále příznivější, pokládal slovenský proletariát porážku jen za přechodnou, a zkušenosti z diktatury rad povznesly jeho revoluční vědomí. Vývoj strany na Slovensku po obnoveném jeho přivtělení, pod zesíleným panstvím českého m욝áctva, byl však velmi zdlouhavý a dál se oklikami. Organisace komunistické strany v krajích, v nichž byla diktatura rad, se podřídily sociál-imperialistickému výkonnému výboru sociální demokracie pro Slovensko, se sídlem v Bratislavě. Tento výkonný výbor, v němž zasedali sociálimperialisté, jako Kubál, dr. Dérer, dr. Markovič a j., prováděl pochopitelně touž taktiku, jako oficielní vedení strany v Praze. Tak se dělnické hnutí na Slovensku dostalo, po bohaté zkušenosti z diktatury rad, zase na krátký čas do vleku reformismu a sociálimperialismu.

Prvním popudem k soustředění sil na Slovensku byly parlamentní volby v květnu 1920, od nichž si sociální demokracie velmi slibovala. Napínala všechny síly, aby revoluční ideologii dělnictva přeorientovala na m욝ácký parlamentarismus. Bude-li mít v parlamentě většinu, zajistí ťsocialistickou republikuŤ, kterou m욝áctvo slibovalo, ale slibu nesplnilo. Že se sociální demokracii podařilo sebrat na kandidátky půl milionu slovenských hlasů, nebylo zásluhou jejího parlamentního kreténství, nýbrž toho, že se, zejména na Slovensku, přes noc stala z úhlavního nepřítele Říjnové revoluce v Rusku jejím přítelem a šla mezi lid převážně s hesly III. Internacionály. Je pochopitelné, že po šastných volbách se oficielní sociální demokracie pustila ještě do protirevolučnějšího štvaní proti sovětskému Rusku, a že pokračovala v sociálimperialistické koaliční taktice. Šlo jí jen o manévr, zejména na Slovensku, ale slovenské dělnictvo toho mělo už dost, a tlačilo čím dále prudčeji na místní vedení strany, aby nenechalo řádit na Slovensku oficielní vedení a pustilo se na revoluční cestu.

Levé křídlo se vytvářelo jen pozvolna, jen o málo rychleji než byl vývoj české a německé levice.

V tomto údobí vývoje strany na Slovensku, před konferencí v Turčanském Svatém Martinu, kde došlo k roztržce, byla velmi hybným živlem organisace sociálnědemokratické mládeže. Byla pod komunistickým vedením a průkopníkem vytvoření komunistické strany na Slovensku.

Sjezd socialistické mládeže 5. září 1920 v Bratislavě se jednomyslně usnesl, připojit se ke Komunistické internacionále a přezvat se na ťkomunistickou mládežŤ, ale užívat nového názvu až po několika týdnech, se zřetelem k zdlouhavému vývoji věcí ve straně. Zároveň vyzýval slovenský Svaz sociálnědemokratické mládeže stranu, aby se už jednou usnesla o připojení k III. internacionále.

Hnuti maďarského dělnictva na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině, se střediskem v Košicích, mělo veliký podíl na vytvoření revoluční strany. Posilujíc se revoluční tradicí uherské diktatury rad, kterou uchovávalo, uchránilo se poměrně nejvíce škodlivého vlivu reformistického oficielního vedení strany. Ovšem ani v Košicích nebylo tehdy komunistické vedení strany, nebo sociálnědemokratickou levici nebylo možno pokládat za komunistickou stranu, ale aspoň tam byla jako frakce komunistická skupina, která se neustále snažila zatlačovati stranu vlevo. Rozdíly v názorech mezi touto skupinou a oficielní stranou se projevovaly v ťKassai MunkásŤ, maďarském časopisu strany. Tento časopis měl zásluhu, že již v dubnu 1920 přinesl provolání Komunistické internacionály, po prvé v Československu. Konference strany a odborů v Košicích, v červenci 1920, byla velmi pod revolučním vlivem maďarského proletariátu na Slovensku, a vyslovila se i pro uznání zásad III. internacionály.

Neustálé rozpory mezi místními i krajskými organisacemi strany a výkonným výborem pro Slovensko, i vzrůstání rozporů v měřítku celoříšském, které se měly rozřešit na sjezdu československé sociální demokracie koncem září 1920, připravovaly půdu ke svolání slovenského sjezdu. Byl svolán na 19. září do Turčanského Svatého Martina 10 okresními organisacemi proti vůli oficielního vedení, které chtělo, aby se konal až po říšském sjezdu. Slovenská levice se chtěla jednak pokusit, předejít usnesení říšského sjezdu strany, a tak působit ve smyslu třídní politiky na sociální demokracii, jednak posílit posice české levice.

Pro toto porušení kázně nižšími organisacemi vznikl prudký boj mezi nimi a výkonným výborem v Bratislavě, a z toho se zrodil časopis slovenské levice ťPravda chudobyŤ. Během příprav na slovenský sjezd v Turčanském Svatém Martině, památný tím, že na něm došlo k roztržce v slovenské sociální demokracii, bylo zřejmé, že pravice usiluje o roztržku, aby mohla pokračovat ve zrádné koaliční politice. Přesto se levici nepovedlo řádně zúčtovat s oficielní stranou v otázce taktiky a programu strany, nebo sama vězela hluboko v ideologii reformismu a sociálimperialismu. Tak se stalo, že levice neodůvodnila neodkladné svolání sjezdu revoluční nutností, ale provinčním separatismem:

Naše vnitřní otázky mohou býti rozřešeny jedině doma a ne v Praze.

Tak psala ťPravda chudobyŤ 15. září. Taktice pravice, projevující se koaliční politikou, zardoušením uherské diktatury rad a zuřivým nepřátelstvím k sovětskému Rusku, říkala levice ťnešastná taktikaŤ, proti níž se musí protestovat. Levice nevysvětlila dělnictvu, jakou má ona taktiku a jaký program sleduje a jeho orientaci ztížila ještě více tím, že se ani nesnažila mu vysvětlit, že se musí organisačně rozejít s pravicí z dějinné nezbytnosti.

Pravici, zastoupené na sjezdu menšinou (11 proti 117) šlo jen o to, aby hrozbou roztržení strany zastrašila delegáty a sjezd rozbila. Když se jí to nezdařilo, odešli praví delegáti, v čele s dr. Dérerem, a konali protiporadu, čímž byla roztržka hotova.

Ač si pravice vzala za záminku k opuštění sjezdu zamýšlenou resoluci o zřízení národních sekcí ve straně, s níž nesouhlasila, byl hlavní příčinou rozštěpení poměr strany k III. internacionále, pro jejíž zásady se sjezd vyslovil.

Sjezd v Turčanském Svatém Martinu si obral za úkol, určit postup strany, což mělo mít veliký význam se zřetelem k říšskému sjezdu strany, který se měl sejít za týden potom. Kromě přiznání k III. internacionále znamenala resoluce, v níž ostře odmítnuta koaliční politika strany, pokrok, ale musíme poznamenat, že na sjezdu nebylo ani zmínky o positivní revoluční taktice, což ukazuje, jak politika slovenské levice byla vzdálena potřeb revolučního hnutí dělnictva. Ale nejpříznačnější pro sociálnědemokratickou ideologii levice byl odstavec sjezdového usnesení, v němž se mluví o státu a o možné válce s Maďarskem. Zněl:

Shromáždění slovenských delegátů i delegátů sekce maďarské, ukrajinské i německé prohlašuje slavnostně, že energicky vystoupí proti každé, a jakékoli, podvratné činnosti hortyovských agentů... že, napadne-li Horthy Slovensko, postaví se proletáři všech jmenovaných organisací v jednotnou obrannou frontu s československou armádou.

Tato, v podstatě sociálimperialistická taktika byla prováděna o rok později, za Karlova puče v Uhrách. Při všech příležitostech se slovenská levice vyslovovala pro imperialistický československý stát. Ještě v roce 1920 byl 28. říjen slavně oslavován slovenským proletariátem a tehdy byla také formulována taktická směrnice levice v resoluci, usnesené v Ružomberku, sídle nového výkonného výboru sociálnědemokratické levice. Formulována takto:

Prohlašujeme, že jsme jako dělnická třída ochotni spolupracovati na vnitřní výstavbě československé republiky, pokud je to v zájmu proletariátu.

Marně byste hledali u tehdejší slovenské levice i jen špetky bolševického stanoviska k úkolům proletariátu v tehdejším rozmachu revolučního hnutí. Zakrátko však zavál svěží vítr, tentokráte od Prahy. Prosincová stávka českého dělnictva, revoluční akce, vedená s překypujícím revolučním nadšením.

Revoluční stávka zachvátila i Slovensko jako požár, zejména proletariát v severním Slovensku, a vyvrcholila ve Vrútkách, tehdejším středisku revolučního hnutí Slovenska. Průběh stávky ve Vrútkách, kde dělníci zabrali poštu, telegraf a telefon i nádraží, byl důkazem veliké živelné revoluční síly slovenského dělnictva. Jenže vedení nedovedlo akci usměrnit, ani se z ní poučit.

Sjezd v Lubochni.

Na sjezdu v Turčanském Svatém Martinu došlo k roztržce strany, kdežto na sjezdu v Lubochni 15.—16. ledna 1921 se ustavila marxistická levice slovenská, jako samostatná strana a projednávala se tam otázka připojení k III. internacionále. Tento sjezd konán v době zostřené krise a na počátku politické ofensivy m욝áctva. Když se m욝áctvu podařilo zdolati první veliký útok dělnictva, vyvrcholivší prosincovou stávkou, musilo napnout všechny síly k upevnění své politické moci, zejména v národnostních územích. A to tím spíše, poněvadž dohodový imperialismus se tehdy — v souvislosti s ofensivou ruské Rudé armády proti Polsku Pilsudského — opravdu zabýval zahájením vojenského všeobecného útoku proti Sovětskému svazu, při němž se mělo Československo stát nejen nástupištěm, ale i nemálo aktivním činitelem.

Zároveň vzrůstala nespokojenost lidu, poněvadž přibývalo valem nezaměstnanosti, klesaly mzdy a bylo čím dále, tím dráže. Množily se hlasy nespokojenosti odborově organisovaného dělnictva slovenského s reformistickým jednáním odborové ústředny v Praze. Slovenské dělnictvo hrozilo, že přestane odvádět členské příspěvky a že si zařídí vlastní odborovou ústřednu na Slovensku. Současně vzrůstaly sympatie pracujícího lidu na Slovensku k Sovětskému svazu a ke Komunistické internacionále a tím více, čím více se dělnictvo přesvědčovalo, že ťsocialistická republikaŤ, slibovaná českým m욝áctvem a československými reformisty i ťvyšší ŠvýcarskoŤ, slibované utiskovaným národům, jsou pustý podvod, a že na Slovensku je hrozné vykořisování i opravdová politická tyranie, která se zanedlouho měla ukázat v krvavých lázních v Krompaších, v Hlohovci a Ružomberoku. Pracující lid slovenský důvěřoval marxistické levici, avšak žádal po ní, aby se určitě vyjádřila o věcech organisačních a taktických.

Tehdejší organisační síla levice na Slovensku a v Podkarpatsku byla značná, na sjezdu v Lubochni bylo zastoupeno na 240 tisíc odborově organisovaných dělníků. Po organisační stránce byl sjezd pokrokem, nebo se usnesl vytvořit jednotné organisace krajské, okresní i místní, bez zřetele k národnosti, čímž se jednotná národnostní fronta dělnictva projevila i v organisaci strany. V druhé části usnesení se praví, že organisace s neslovenským členstvem mají mít kulturní autonomii. Je zřejmé, že se jinonárodním členům strany musí dát literatura i tisk v rodném jazyku, a že každý může mluvit mateřskou řečí, ale ono zvláštní ustanovení v resoluci svědčilo, že ve slovenském hnutí zůstala austromarxistická, rakouská ideologie v národnostní otázce, totiž, že národnostní otázka je toliko problémem kulturním. Musíme to konstatovat na tomto místě, poněvadž takové posuzování národnostní otázky ve straně (centralisace s kulturní autonomií) bylo, jak se později ukázalo — předehrou k řešení  národnostní otázky ve státu.

Sjezd v Lubochni se zabýval povýtce připojením k III. internacionále, což se mělo formálně stát hlasováním o 21 podmínkách II. sjezdu Komunistické internacionály. Kromě podmínky 17., jež určuje, že se jednotlivé komunistické strany mají označovat ťKomunistická strana ..., sekce III. internacionályŤ, byly ostatní přijaty bez výhrady. Ježto slovenská levice byla částí československé marxistické levice, která se už pojmenovala ťČeskoslovenská sociálnědemokratická strana (levice)Ť, udělal sjezd v Lubochni přijetí 17. podmínky závislým na usnesení sjezdu celé strany ťČeskoslovenské sociálnědemokratické strany (levice) Ť, který se měl konat v květnu roku 1921. Pro oportunistické chování tehdejšího vedení levice na Slovensku byla příznačná episoda v maďarsko-německé sekci sjezdu. Skupina tří mladých komunistů a krajského sekretáře dala návrh, aby se neodkladně přijala podmínka 17. a vyzvala se česká levice, aby nečekala se společným sjezdem až do května, ale svolala jej hned v únoru, a na něm aby přijala název ťkomunistickáŤ. Referent odpověděl na konci řeči velmi ostře na adresu mládeže: ťNechceme Šmeralovi předpisovat, kdy má strana v té věci rozhodnout.Ť

Ideologické slabiny strany sociálnědemokratické levice na Slovensku se ukázaly velmi výrazně neujasněností o třídním proletářském rázu strany a o jejím poslání. Marxova výzva k sjednocení proletariátu se tu změnila v heslo ťspojení chudinyŤ ve straně, čímž byl oslaben její třídní ráz. Nebylo jasno ani o hegemonii proletariátu v revolučním hnutí, což bylo na Slovensku a v Podkarpatsku chybou tím větší, poněvadž v agrární a národnostní otázce, neodlučitelné od proletářského boje, bylo hlavním činitelem pracující rolnictvo, ale jeho boj musil být podřízen zájmům proletářské revoluce, jako celku. O tomto oslabení třídní směrnice sociálnědemokratické levice na Slovensku svědčily různé oficielní dokumenty strany. Mezi nimi také provolání sjezdu v Lubochni pracujícímu lidu na Slovensku, vydané proti politickému teroru úřadů a končící heslem:

Nech žije spojení chudého lidu! Nech žije volnost, rovnost a bratrství!

Typicky malom욝ácký dokument!

Revoluční slovenské dělnictvo očekávalo, že sjezd přijme zásady III. internacionály nejen formálně, ale že je také bude opravdu provádět bolševickou taktikou, která se měla určit v akčním programu, přijatém na sjezdu. Tento program, který se měl předložit k přijetí příštímu sjednocovacímu sjezdu, byl důkazem, jak hluboko v reformistické ideologii vězelo vedení sociálnědemokratické levice na Slovensku. V první kapitole, v níž měly být stanoveny zásady taktiky strany, a o níž se měl celý program opírat, se pravilo:

Sjezd strany vyslovil zásadu, že boj proletariátu povede k úplnému vítězství jen tenkráte, až se nejširším vrstvám proletariátu dostane nezbytné socialistické výchovy v dostatečné míře, jakož až se všechny národnostní oblasti spojí v jednotné krajské okresní a místní organisace.

Taktika strany se neměla řídit potřebou bojovat o svržení m욝áctva, ale potřebou socialistické výchovy. Proti takové zásadě taktiky dělnictva byl by nic nenamítal jistě ani renegát Kautský. Tento akční program, nedbající, že dělnictvo chce zřetelný revoluční postup, byl důkazem, že vedení slovenské sociálnědemokratické levice úplně zapomnělo tradice diktatury rad na Slovensku a bez výhrad se podřídilo českému křídlu sociálnědemokratické levice, politicky kolísavému, ideologicky slabému.

Velmi důležité pro bolševickou politiku na Slovensku bylo správné stanovisko k národnostní otázce. Tehdy bylo již zřejmé, že české m욝áctvo nesplní ani pittsburské dohody o autonomii Slovenska, ani mírové smlouvy o autonomii Podkarpatska. To vyvolalo pobouření u potlačovaného lidu slovenského a podkarpatského, v němž to kvasilo pro těžký hospodářský a politický tlak. Protičeské nálady širokých vrstev využívalo demagogicky m욝áctvo potlačených národností, domáhajíc se autonomie, a tak hrozilo nebezpečí, že se hnutí o národní osvobození octne v rukou m욝áctva, nezaujmou-li komunisté v národnostní otázce určitého stanoviska. Za těchto okolnosti, i proto, že bylo už blízko do 15. května, kdy se měl sejít v Praze sjezd československé sociálnědemokratické strany (levice), na němž se mělo konečně přijmout 21 podmínek III. internacionály, a který měl prohlásit určité stanovisko k národnostní otázce, začala z jara 1921 mezi slovenskými vůdci strany diskuse, má-li být centralismus či autonomie. Nakonec se dohodli snadno o tom, že musí odmítnout autonomii pro Slovensko a prohlásit se pro jednotu československé republiky.

V diskusi nikoho ani nenapadlo, aby řešil národnostní otázku podle marxisticko-leninských zásad, ani aby si uvědomil, že má bojovat za právo sebeurčení až do odtržení a pod. Ignorovali také revoluční národnostní politiku uherské republiky rad. Místo, aby rozvinuli marxisticko-leninský program před národně utlačeným lidem na lidem na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině, kritisovali heslo pátera Hlinky o autonomii s hlediska státního centralismu, při čemž dělali veliké ústupky imperialistické ťmyšlence československého státuŤ, hlásané českým m욝áctvem.

Za toto oportunistické stanovisko v národnostní otázce nenesli vinu jen tehdejší slovenští vůdcové strany. Dělali jen to, co po nich žádaly sesterské strany německá a česká.

Stanovisko 14. sjezdu Československé sociálnědemokratické strany (levice), konaného 15.—16. května v Praze, v národnostní otázce bylo podáno ve 4. odstavci politické resoluce. Začínal takto:

ťStojíme na stanovisku jednoty Československé republiky ...Ť

a byla v něm odmítnuta slovenská autonomie způsobem, o němž jsme se již zmínili v kapitole o slovenském hnutí. Samostatné prohlášení zástupce slovenských delegátů tohoto sjezdu, v témž smyslu, jen svědčilo o jednomyslném oportunistickém stanovisku v otázce národnostní u mladých komunistických stran v Československu.

Zmíněné směrnice v národnostní otázce zůstala KSČ, a s ní i organisace slovenské a podkarpatské, věrna po celou dobu šmeralovského vedení strany. KSČ stála až do II. sjezdu nejen na stanovisku státní jednoty Československa, ale také na stanovisku českého imperialismu, podle něhož jsou Češi a Slováci jeden národ. Sebeurčovací právo Maďarů, obývajících Slovensko, bylo odmítnuto, že prý by se připojením maďarských oblastí k horthyovským Uhrám posílila reakce. Jak KSČ vůbec nerozuměla národnostní otázce, ukázala ve volbách v Podkarpatské Ukrajině roku 1924, v nichž komunistická strana dosáhla skvělého vítězství, dostavši téměř 40% hlasů. Poučení, které si z toho vzala strana, bylo tlumočeno v parlamentní řeči soudr. Šmerala, při vstupu nových poslanců za Podkarpatsko. Šmeral vyzýval vládu, aby na základě výsledků voleb zavedla na zkoušku v Podkarpatsku ústavu rad.

Když II. sjezd KSČ napravil oportunistickou směrnici v národnostní otázce, začalo nové údobí oportunistického řešení otázky slovenské a podkarpatské. Obdobně teorii o koloniálním rázu Československa, vznikl názor, že Slovensko a Podkarpatská Ukrajina jsou koloniemi českého státu. V teorii bylo uznáváno právo sebeurčení národů, v praksi zůstalo při požadavku národnostní autonomie Slovenska. Zato v Podkarpatské Ukrajině žádalo vedení strany, v čele s oportunistou Gátim, aby se provedla mírová smlouva trianonská, prohlásivší národnostní autonomii Podkarpatská v rámci československého státu.

Tento oportunistický poměr k zájmům národně utlačeného lidu, trpícího dvojím útlakem, národním a sociálním, se zle vymstil. Smělé vystoupení ve slovenské a podkarpatské otázce by bylo otřáslo posicemi českého imperialismu. Ale oportunistické chování v této otázce usnadnilo českému m욝áctvu, spojenému se slovenským, postup a velmi oslabilo komunistické hnutí na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině v příštím desetiletí vývoje KSČ.

Účinky té politiky cítíme podnes. Teprve pátý sjezd strany, rozřešivší národnostní otázku revolučně, vytvořil podmínky k překonání nedostatků komunistického hnutí na Slovensku a v Podkarpatské Ukrajině a k revolučnímu nástupu širokých vrstev v těchto krajích, urychlovanému hospodářskou krisí, který ještě více otřese a rozruší základy československého imperialismu.