Nechci dále rozvíjet polemiku nad hodnocením článku
A. Mitrofanova. Zajímavější je pro mne zamyslet se nad reálností představ o spolupráci levicových stran, skupin a proudů v české politice.
Není sporu o tom, že taková spolupráce musí být především akční (při pro levici typických sporech o doktrínu sotva může být založena ideologicky). Východiska naznačil V. Filip v článku
Ještě k cílům levice a VI. sjezdu KSČM takto: „Ustupovat nebude nikdo - ale postupovat alespoň na části cesty společně budou muset všichni. Pokud jim jde o cíl - tedy o humanismus, sociální spravedlnost a o člověka.“
Některé myšlenky bych možná formuloval odlišně, ale vcelku s V. Filipem souhlasím - jen si myslím, že mají-li jím vyjmenované „komunistické a socialistické, ale i sociálnědemokratické strany a radikální zelené strany“ hledat společný „úsek cesty“, musí přece jen v jednom ustoupit: totiž přestat se vzájemně napadat a naopak se začít respektovat, jednat a hledat to společné. KSČM si v tomto směru ráda stěžuje na „bohumínské usnesení“ a na negativní postoj ČSSD ke komunikaci a spolupráci, sama se přitom bohužel např. vůči SDS zatím nechovala o mnoho lépe.
Od mýtu k realitě by spolupráci levice mohla alespoň trochu posunout možnost individuálního členství ve Straně evropské levice, která se sama definuje jako „pružné a decentralizované sdružení“, jehož zakládajícími členy jsou „komunistické, socialistické, levicově ekologické a jiné demokratické levicové strany“ a charakterizuje se jako „síla, která sama není bez rozporů, v níž jsou rozdílné názory na mnohé otázky“, která je ale jednotná ve společném úsilí o „alternativu, jejímiž cíli jsou svoboda, rovnost, spravedlnost a solidarita“.
Jsem přesvědčen, že tato definice je velmi blízko tomu, co většina levicově orientovaných občanů chápe jako onu V. Filipem zmíněnou „společnou část cesty“.
Bylo by to ovšem málo, pokud by se Strana evropské levice (EL) definovala pouze jako sdružení stran, jakými jsou ostatní „evropské strany“. EL ale zavádí (zatím experimentálně) do evropské politiky nový prvek - právě možnost přímého členství jednotlivců v evropské straně, bez zprostředkovávaní (a případných omezování) národními členskými stranami. Stanovy EL dávají rozhodující pravomoc v tomto směru jednotlivým národním stranám, které mohou pro teritorium své působnosti rozhodnout o metodách a formách, jakými se bude individuální členství uplatňovat.
Národním členem Strany evropské levice v ČR je Strana demokratického socialismu, která 2. června přijala rozhodnutí, podle něhož se mohou individuálními členy EL stát osoby s trvalým pobytem na území ČR, které souhlasí se Stanovami a programem (Manifestem) Strany evropské levice. Překážkou přitom není členství v jiné národní straně, a členstvím v EL ani členství v národní straně (tj. subjektu českého práva) nevzniká. Individuální členové mohou podle své volby zakládat přátelské kroužky (volně asociované s národní stranou, tj. SDS) a v koordinaci s Výkonným výborem EL popřípadě i další struktury na demokratickém základě.
Vzniká tak možnost podílet se přímo na práci evropské levice (i EL) a v jejím rámci usilovat také o překonání existujících bariér mezi českými levicovými stranami - aniž by byl podmínkou předchozí (nebo dodatečný) rozchod s těmito národními stranami. Jsem přesvědčen, že cenné je také to, že se práce na evropském levicovém projektu mohou takto účastnit i ti, kteří se s žádnou „domácí“ politickou stranou či hnutím neztotožňují. Případní zájemci o individuální členství se mohou seznámit s českými překlady dokumentů na stránkách www.sds.cz, nebo si o ně napsat na adresu SDS (W. Churchilla 2, Praha 3).
Jiří Hudeček, člen Výkonného výboru Strany evropské levice
4. 6. 2004