
Patnáct stran radikální evropské levice se sešlo v Římě, aby 9. května založily novou celokontinentální stranu, a hned vznikla bitva o duši této organizace. Síly
zastoupené na ustavujícím sjezdu Strany evropské levice sahaly od malé SDS (Strana demokratického socialismu) z České republiky až po 70-tisícovou německou Stranu demokratického socialismu (PDS) a 150-tisícovou Francouzskou komunistickou stranu.
Projevy při zahájení sjezdu vyjadřovaly silné odhodlání spolupracovat s novým evropským sociálním hnutím a učit se od něj. A zakladatelské stanovy strany odmítly stalinismus a autoritativní politickou kulturu stále živou v mnoha komunistických stranách, ačkoliv to vedlo k odchodu početně významné české komunistické strany.
Atmosféra sjezdu byla slavnostní s písni revoluce a odporu. Ale politická nálada byla umírněná. „Je to jen začátek“, hlásily ve všech evropských jazycích sjezdové nápisy. A tento názor sdíleli i delegáti. „Zatím je to jen politický záměr“, poznamenal Fausto Bertinotti, kreativní vůdce italské Rifondacione Comunista, který byl zvolen jednomyslně předsedou nové strany.
Netrvalo však dlouho a projevily se rozpory tohoto projektu. Muži ovládli pódium na celé dopoledne, přičemž vyhlašovali oddanost strany feminismu. Uznávaný Wolfgang Gehrke z PDS šel dokonce tak daleko, že nazval stranu „holčičkou“. Kontrast mezi rétorikou a realitou byl větší, než mohla snést řada žen z publika, včetně členek Gehrkeho vlastní strany. A tak byla zorganizována revolta a první vystupující v odpolední části byly ženy.
Ačkoliv šla na sjezdu řeč o pluralismu a mnohosti, francouzští komunisté vetovali účast svých volebních rivalů, trockistické Komunistické ligy. Ti jsou součástí Antikapitalistické levice, další celoevropské koalice, jejíž někteří členové (jako Skotská socialistická strana) poslali na římský sjezd své pozorovatele.
Napětí vytvořila i otázka, zda má být členství otevřené jednotlivcům či stranám. Italové, Španělé a Němci se vyslovovali pro individuální členství, ale konečná verze stanov svěřila rozhodnutí národním stranám.
Někteří delegáti hledali cestu od národních problémů, jako jsou volební městnání či pokles a frakční spory. „Celoevropská strana bude stimulovat intelektuální a organizační inovaci nemožnou uvnitř národních organizací“, řekl Manolo ze španělské Sjednocené levice.
Některé impulsy pro novou stranu byly výsledkem narůstajícího evropského charakteru našeho sociálního, odborového a protiválečného hnutí. Projevilo se silné přesvědčení, že je zapotřebí přeshraniční politická činnost k organizování odporu a alternativy k přeshraničnímu kapitalismu. Které proudy budou v nové organizaci prosperovat? Konzervativní síly nostalgie, tradice a centralizace nebo radikální síly pluralismu, feministické demokracie a nových sociálních hnutí? Síla feministické revolty byla pozitivním znamením.
Existoval rovněž silná, dokonce vášnivá, touha přesáhnout omezení dnešních komunistických stran, ale uchovat si pozitivní radikální prvky komunistické identity. Problém je v tom, že mnoho dobře to myslících aktivistů strávilo spoustu času uvnitř tradiční kultury a struktur těchto stran a stále nevědí, jak tuto změnu uskutečnit. Rifondazione Comunista je výjimkou, která potvrzuje pravidlo: ze všech stran je nejinovativnější a má největší podíl členů ze současných sociálních a bojovně odborových hnutí.
Závazek sjezdu pracovat s těmito hnutími postaví řadu stran na dlouhou učební dráhu.
Red Pepper, červen 2004
Z originálu New European Left Party Born... And it's a Girl
přeložil Milan Neubert