Jako každá tradice je i oslava příchodu nového roku spojována s celou řadou zvyků či dokonce rituálů, které mnohdy nahrazují to, co by mělo být součástí každodenního života.
Trávíme více čas s druhými, zamýšlíme se nad tím, co se stalo, a plánujeme kroky budoucí. Je to chvíle tlustých čar za minulostí a odvážných předsevzetí, která si jako těžký batoh dáváme na záda před další cestou. Nemám moc rituály v lásce, protože zavánějí davovitostí, ale v tomto případě je to asi společenská instituce převážně pozitivní.
Podlehnu-li tedy tomuto zvyku, podívám se nejprve zpátky na uplynulý rok. Myslím, že to nebyl úplně normální rok, jak si myslí pan prezident. Květnový vstup České republiky do Evropské unie byl završením jednoho aspektu patnáctiletého procesu společenských přeměn, které započaly jednoduchým heslem „zpátky do Evropy“. Ekonomické klima se tímto krokem nijak výrazně nezměnilo, úměrně své velikosti však máme právo spolurozhodovat o dalším vývoji Evropy.
Ekonomický systém České republiky se jako celek loni stabilizoval. Země dosahuje mírného růstu HDP, zastavilo se prudké zvyšování nezaměstnanosti. Není to však stav, s nímž můžeme být spokojeni. Hospodářský růst je příliš pomalý na to, abychom v rozumné době dohonili evropské země, které nás za 40 let reálného socialismu výrazně předběhly. Nezaměstnanost je vyšší, než byla za velké hospodářské krize 20. století, a znamená strašlivé plýtvání existujícími zdroji a jejich faktické znehodnocování.
Žijeme v prostředí, v němž je většina věcí určována logikou kapitálu. Občanská společnost, sotva se zbavila kazajky kasárenského socialismu, dostala se do globalizačního lisu finančního kapitálu. Blbá nálada pomalu krystalizuje v apatii a pocit bezmocnosti. Atomizovaná společnost se už přestává poohlížet po nějaké vizi a uzavírá se do soukromí. Polis umírá na souchotě.
Podíváme-li se dopředu, nestačí jen popřát si hodně zdraví, štěstí a radosti. Je třeba vyburcovat se z hrozné letargie a z čekání na blanické rytíře či na výsledek zápasu mezi kolektivním a individuálním. To co potřebujeme, je skutečná souhra obojího, individuální odpovědnost i institucionalizovaná solidarita. Chceme slušnou spotřebu, a k tomu musíme intenzivně vytvářet hodnoty. Pouhým obchodem snad mohou zbohatnout jednotlivci, ale společnosti jako celku se to může podařit jen za mimořádných podmínek.
Finanční kapitál nás dnes nabádá, abychom žili na úvěr. Na místě je velká ostražitost, jen si vzpomeňte na kupónovou privatizaci. I tehdy se to zdálo tak snadné a přitom s tím téměř nikdo neměl žádné zkušenosti. A s dluhy by se to mohlo opakovat. Jen tak na okraj - státní dluh je dnes zhruba 600 miliard Kč, 300 miliard Kč jsou další veřejné dluhy a dluhy rodin se dnes blíží k podobné částce. Vždycky zvažujme, půjčujeme-li si na spotřebu nebo na investici.
A tak - na začátku roku 2005 - říkám: dopředu opatrně, odpovědně, solidárně, pracovitě a s optimismem.
Hezký rok Vám za Stranu demokratického socialismu i za Stranu evropské levice
moc přeje
Milan Neubert