Rudá mezi evropskými hvězdami

Během patnácti let, které uplynuly od pádu Berlínské zdi, hledala evropská nesociálnědemokratická levice vlastní tvář. A nutno říci, že nepříliš úspěšně. Vedena heslem „přizpůsob se nebo zemři“ se obvykle pouštěla do vrtkavých a neprůhledných spojenectví, jež se jejímu programu posléze stávala osudnými.

Teprve nedávno se zvláště v postkomunistických zemích začali rodit zvláštní kříženci mezi někdejšími příslušníky vládnoucí třídy a novými nespokojenci s nedůslednou politikou socialistických vlád. Typickým a mediálně vděčným představitelem nového směru se posléze stal německý politik Oskar Lafontaine se svou Linkspartei.

Právě na Lafontainův popud se setkali vyslanci různých kříženců v řeckých Athénách o minulém víkendu. Zde se měli, spolu s tradičními západoevropskými komunisty, smluvit na možnostech nadnárodní spolupráce. Mezi účastníky bylo možné objevit jak známé politické hráče - třeba italskou Stranu komunistické obrody, jednoho ze členů Prodiho opoziční unie - tak i téměř bezvýznamné organizace, například Komunistickou stranu Estonska, nadšenou z příležitosti „být součástí něčeho velkého“, jak uvedl jeden z jejích členů (Českou republiku zastupovala malá Strana demokratického socialismu, KSČM měla jen pozorovatelský status - pozn. překl.).

Z hlediska původního účelu dopadl summit více než uspokojivě – zvláštní politická smíšenina se rozhodla oživit rok existující, ale doposud nepříliš funkční uskupení, tzv. Evropskou levicovou stranu (ELP). Ta má své aktivity soustředit výhradně na otázky přesahující hranice jednotlivých států. „Poučili jsme se z neduhů spolupráce mezi sociálnědemokratickými stranami,“ okomentoval poslání ELP Lafontaine pro tisk. „Ty se příliš věnují národním tématům. Hledání společných cílů a postupu na celoevropské úrovni kvůli tomu pokulhává, a to i v rámci jednotlivých frakcí Evropského parlamentu.“ Podle předsedy německé Linkspartei mají zúčastněné strany také tu výhodu, že žádná z nich není součástí vládní koalice. „Uskupení, která působí v nějakém kabinetu, musejí štěpit své úsilí mezi programové a národní zájmy. Tím se vystavují riziku oportunismu, kterého jsme my zde ušetřeni,“ vymezil Oskar Lafontaine jednu z hlavních předností dojednané spolupráce.

Většina ze tři sta šedesáti přítomných delegátů se nijak netajila nadšením z pokusu navrátit staré evropské levici někdejší slávu. Přítomní svorně odmítli Bolke­steinovu direktivu, umožňující privatizaci veřejných služeb v prostoru EU, shodli se na potřebě otevřenější evropské politiky vůči uprchlíkům i přistěhovalcům, uzákonění Charty lidských a sociálních práv i nutnosti okamžitého stažení okupačních armád z Iráku. S ohlasem byly přijaty i feministický manifest a výzva k užší koordinaci veškerých aktivit s odborovým hnutím. Pro začátek to jistě není špatné. Otázkou však zůstává, do jaké míry bude spolupráce skutečně fungovat a kterak se zachovají jednotlivé strany tváří v tvář takovým otázkám, jakými jsou pohyby kapitálu a pracovní síly, výše zemědělských dotací, hospodářská politika vůči třetímu světu, či diktátorská povaha režimů, vládnoucích v někdejším sovětském bloku.

Tzv. neokomunistům prozatím optimismus rozhodně nechybí. Sebevědomím překypovali zejména delegáti z Francie, kteří si bezostyšně přisvojili hlavní zásluhu za zmaření referenda o Evropské ústavě. Podobné odhodlání sálalo rovněž z Italů. Do Athén přijeli nadšení z prvních primárek, které podle jejich vyjádření demokratizovaly výběr předsedy levicového spojenectví, jež se pokusí příští rok sesadit Berlusconiho. „Očekávali jsme dva miliony účastníků. Místo toho jich odvolilo téměř čtyři a půl. To jednoznačně ukazuje chuť, s jakou se lidé zapojují do politiky, pokud je jim dána příležitost,“ říká Salvatore Cannavò ze Strany komunistické obrody. Právě italské politické uskupení by se mělo stát pro novou strukturu ELP jakýmsi vzorem: zcela se distancuje od Leninova výkladu marxismu, hojně spolupracuje s různými sociálními hnutími a podporuje značně nezávislé feministické křídlo. Při pohledu na většinu přítomných delegátů - pobledlých, prošedivělých staříků, opakujících přežilé a vyprázdněné fráze - čeká novou Evropskou levicovou stranu opravdu hodně práce.

• Článek vyšel 2. listopadu v listu The Guardian.
• Autorka je britská socioložka. Pravidelně přednáší na několika univerzitách, angažuje se ve feministickém hnutí a svými komentáři přispívá do různých evropských tiskovin.
• Zdroj: http://www.guardian.co.uk

I když oceňujeme Literární noviny, že jako jedny z mála informovaly touto cestou o Straně evropské levice a o jejím sjezdu, musíme upozornit, že jejich překlad článku, po jazykové stránce dokonalý, místy mění smysl originálu a částečně autorským článkem bez zveřejnění autora. Překlad SDS naleznete ZDE.