Členové celoevropské strany jsou optimističtí, že dokážou vytvořit novou politickou identitu pro levici, napsala Hilary Wainwrightová 2. 11. 2005 pro deník GuardianPatnáct let po pádu Berlínské zdi vytyčuje dědictví komunismu v Evropě novou kótu v politickém terénu. Ono dědictví bylo často záležitostí volby „inovuj nebo zemři“ a inovace znamenala nové aliance, které by jejich předchůdce jistě přiměly točit se v hrobě.
V některých zemích však vyvíjí hybridní levice schopnost vyplnit rostoucí vakuum na levici, když sociálně demokratické strany jako Labour party v Británii či sociální demokraté v Německu přejímají politiku pravice. Symbolickým je opatrný optimismus Oskara Lafontaina v Německu, jednoho z prvních insiderů, který k takovému trendu vyzývá.
Lafontaine a nová Levicová strana, kterou vede, postupují na evropskou scénu. Strana byla jedním z organizátorů prvního sjezdu nového politického zvířátka - Strany evropské levice (SEL). Sjezdu v Athénách se o víkendu zúčastnilo nějakých 360 lidí. Pocházeli od významných hráčů na evropské scéně, jako Strana komunistické obnovy, radikální partner Romani Prodiho v Unii, koalici, která věří, že příští rok v dubnu sesadí Silvia Berlusconiho, až po malé strany jako Estonská komunistická strana, které jsou povzbuzovány tím, že „jsou součástí něčeho velkého“, jak to podala delegátka Sirje Kingsepp.
To co měly společné, byla oddanost obnově levice a idea společné evropské strategie. Chyběly ortodoxní a nacionalistické strany, z nichž stojí za zmínku komunistické strany Portugalska a Řecka.
Lafontaine má jako matador setkání Socialistické internacionály dobrou možnost komentovat charakteristické zvláštnosti nového politického hráče: „Rozdílem je, že přítomné strany jsou oddány myšlence celoevropské strategie“. „Chybou sociálně demokratických stran [v minulosti] bylo, že byly příliš zahloubány do národních záležitostí. Bylo velmi obtížné nalézat řešení na evropské úrovni. Situace zde je lepší.“
Lafontaine připustil, že jedním z důvodů je okolnost, že strany shromážděné na Stadionu míru a přátelství, který je až na okraji Athén, jsou také mimo vlády. „Strany ve vládách jsou odváděny národními prioritami. Diskuse zde je lepší, bez nebezpečí oportunismu.“
Ale co s nebezpečím impotence? Mluvilo se o celoevropských kampaních: proti Bolkesteinově direktivě předat veřejné služby trhu, za práva přistěhovalců a asylantů, za stažení jednotek z Iráku. Byl zvolen výkonný výbor s instrukcí takové iniciativy koordinovat nejen mezi členskými stranami, ale také se sociálním hnutím a odborovým hnutím.
Záměrem je vytvořit evropského politického hráče a evropskou politickou identitu – něco víc než jsou politické bloky v Evropském parlamentu, které jsou v zásadě skupinami politiků, kteří protlačují národní zájmy. Jeden člen výkonného výboru spekuloval o tom, že v dalších evropských volbách asi strany umístí své kandidáty pod logo SEL i pod své vlastní a že si budou možná vyměňovat přes hranice kandidáty.
Delegáti přistupovali k tomuto celoevropskému úkolu v ovzduší sebedůvěry. „Evropu můžeme změnit“ bylo heslem celé události. Francouzští delegáti byli ještě v plném žáru ze svého vítězství v kampani za evropské NE Evropské ústavě. Pro ně nespočívá vítězství pouze v počtu odmítajících hlasů, ale ve skutečnosti, že většina z nich nebyla získána rozdmýcháváním protievropských předsudků, ale argumentací pro alternativní Evropu. Vedlejším efektem byla sama kampaň, která radikálně transformovala levici ve Francii tím, že vytvořila sladění nemyslitelné před pěti lety.
V Athénách to signalizoval vyzrálý Alaine Krivine, vůdce Trockistické komunistické ligy, historického arciprotivníka Francouzské komunistické strany, ale i představitelé levice Socialistické strany, kteří se rozešli se stranickou linií, aby podpořili kampaň za NE.
„Tato zkušenost nám dala pocit, že můžeme zvítězit. Nestáli jsme na okraji,“ řekla Elisabeth Gautierová, delegátka Francouzské komunistické strany a představitelka organizace „Espace Marx“, svobodomyslné nadace pro výzkum a diskuse.
Italští delegáti tuto smělost sdíleli. Přijeli plni nadšení po experimentu z konání primárek k výběru kandidáta Unie proti Berlusconimu. „Čekali jsme 2 miliony účastníků, ale místo toho jich bylo4,3 milionu. Je to známka toho, jak se lidé zúčastní politiky, dostanou-li příležitost,“ vysvětloval Salvatore Cannavò za Strany komunistické obnovy.
Úzká spolupráce mezi stranami zapojenými v SEL může učinit tento druh inovací nakažlivým. Je to právě oplodňovací křížení politických kultur, který je pravděpodobně jedním z hlavních výsledků této strany. „Od Italů jsme se mnoho naučili,“ říká Christiane Reymannová, feministka německé strany PDS, která na zakládajícím sjezdu SEL vedla revoltu proti podpoře mužské dominance ve straně. „Jejich vliv byl zásadní při budování Levicové strany.“
Italská zkušenost prokázala, že strany zanechaly svého nároku na avantgardní roli a že se alespoň snaží pohlížet na sebe jako na „jednoho hráče mezi mnoha“, řečeno slovy Fausta Bertinottiho, vůdce italské Strany komunistické obnovy. úUzká spolupráce se sociálními hnutími vyžaduje změnu kultury i projevu. Autonomní feministická síť, polovina strany, napůl nezávislá, ale s rozpočtem ze stranických fondů, začala přibližovat realitu k rétorice. Pobledlé, prošedivělé, převážně mužské tváře na sjezdu naznačují, že je před nimi ještě dlouhá cesta.
Hilary Wainwrightová je editorem časopisu Red Pepper a členkou ústavu Transnational Institute.
Článek A new left turn for Europe, který vyšel 2. 11. 2005,
přeložil pro potřeby SDS Milan Neubert
Porovnejte s překladem Literárních novin, které na několika místech pozměnily smysl původního článku. Naleznete ho pod titulem „Rudá mezi evropskými hvězdami“.