
Předkládáme čtenáři prozatímní překlad projevu Fausta Bertinottiho na 1. sjezdu SEL. Jde fakticky o orientační překlad simultánního překladu z italštiny do angličtiny, ale laskavý čtenář snad přijme rychlost výměnou za přesnost. Děkujeme za shovívavost.Strana evropské levice byla založena před rokem. Rok, který uplynul, byl významným rokem. Carlo Levi, známý italský spisovatel, začal svou knihu - aby popsal ono velmi intenzivní období - následujícími slovy: „Uplynula spousta let, let plných války a toho, co se nazývá dějinami“. Uplynul jediný rok, další smutný rok plný války. Válka nadále poznamenává svět a život v něm. Je to zvláštní forma války: preventivní válka Bushovy administrativy a je jedním z nejhorších druhů válek, které jsme kdy poznali. Současně jsme viděli nárůst terorismu a tato spirála války-terorismu vyznačuje naši dobu, dobu, pro niž jsou význačné i katastrofy, a to nejen přírodní katastrofy, které se často ukazují jako důsledky drancování a destruktivního modelu rozvoje. Tsunami a hurikán v New Orleans nám ukázaly, o jaký typ rozvoje se ve skutečnosti jedná. V New Orleans, ale i při ničivé fúrii jsme viděli, jaké úrovně dosáhla civilizační krize tohoto světa. Stále zjevnější se stává historická potřeba: potřebujeme budovat alternativní společnost.
Hnutí všech hnutí to již pocítilo velmi silně a vyjádřilo to ve formulaci „jiný svět je možný“. Hnutí, které jde dále touto cestou, cestou krasovou, jak už víme, cestou, která je ozářena jeho schůzkami, jež vyvěrají skrze viditelný povrch, hnutí, které ale vždy dál pracuje v hlubinách. Hnutí, které bude mít brzy setkání mimořádné důležitosti pro nás, pro svět, pro Evropu, tedy setkání v Hongkongu, kde by se mohlo odehrát, jak doufáme, definitivní selhání WTO (Světové obchodní organizace - pozn. překl.) po těch předchozích v Seattlu a v Cancúnu. Proto se tu objevuje nový historický požadavek, požadavek alternativní společnosti, a v jeho rámci se objevuje i požadavek Evropy, která v tomto úkolu hraje vůdčí úlohu. Ne té Evropy, kterou dnes vidíme, ale jiné Evropy. I pro Evropu platí známé motto „král je mrtev, ať žije král“. Evropa trhu je mrtvá, je pohřbena hlasy mnoha lidí a mnoha zemí, takže teď je možné zrození Evropy, kterou svět a jeho obyvatelé potřebují. Evropy, která bude hrát vůdčí úlohu v dobývání světového míru. Míru, chápaného nejen jako nepřítomnost války, ale jako nový systém mezinárodních, společenských a kulturních vztahů.
Francouzský filozof Etienne Balibar správně o tomto systému říká: Evropa translací, Evropa, která je schopna fungovat jako most mezi severem a jihem světa, která je schopna otevřít náruč přistěhovalcům ze světa, aby se mohla stát místem, kde bude možné vybudovat jinou civilizaci. Civilizaci, která potřebuje radikální kritičnost, která potřebuje postavit se neoliberální politice, která potřebuje budovat nový hospodářský a společenský systém. Evropa, která svou roli ve světě zakládá a svůj nový hospodářský a společenský systém na demokracii, na zvláštní formě demokracie: na participativní demokracii, na demokracii, která je založena na konstruktivním zvládání konfliktů, společenských konfliktů, stejně jako konfliktů, které závisejí na kritickém myšlení. Demokracie vyjádřená účastí lidí organizovaných zdola nahoru, která si tedy tvoří nová vybraná společenství.
Kdybychom už byli nevytvořili Stranu evropské levice, museli bychom tak určitě učinit nyní. Rok utekl. Urazili jsme kus cesty a po cestě jsme podtrhli potřebu nové role pro alternativní levici, alternativní levici v Evropě za jinou Evropu, odlišnou od celého světa.
Urazili jsme kus cesty a skutečně stojí za to podtrhnout dvě události, v nichž jsme hráli aktivní úlohu. Události, které by nenastaly bez konkrétní přítomnosti hnutí, Sociálního fóra, mírového hnutí, obnovy společenského konfliktu v Evropě. Události, za něž nesou zásluhy především síly, jež je vytvořily v různých zemích.
První událost se týkala převážně Francie kvůli významu této země pro budování Evropy, kvůli živým zkušenostem získaným z referenda proti Evropské ústavní smlouvě, již později odmítlo také Holandsko. Ve Francii jsme viděli nejen pokus budovat Evropu, založený na popření smluv a nadřazenosti trhu, ale i zrození lidového levicového evropanství. My jsme spolu s dalšími pomáhali tento pokus formovat a tato mimořádná zkušenost je rovnocenná testu, který bude vypovídat později.
V Německu jsme viděli zrod Levicové strany, která byla velmi úspěšná ve volbách. Je to poprvé od Bad Godesbergu, kdy vidíme v této zemi, která je domovem největší sociální demokracie na světě, zrození jednotného, národního levicového hnutí, které je otevřeno Evropě a které patří k Evropské levici, jejíž pozice je nalevo od sociální demokracie. Výsledky voleb jsou povzbuzením naší odvahy.
To, co tyto dvě události představují, má mimořádný význam: konec reformistického monopolu na evropskou levici. Tento monopol se rozvinul během historického kolapsu východoevropských režimů na jedné straně a zrozením restaurační kapitalistické revoluce, zvané globalizace, na straně druhé. Konec tohoto reformistického monopolu fakticky vytváří Evropu se dvěma levicovými křídly. Alternativní levice se formuje ve všech našich zemích a skutečně poprvé může věřit v dosažení něčeho konkrétního: ukončit období, kdy byla menšinovým prvkem, a stát se politickou silou, která je opravdově schopna ovlivnit ekonomickou, politickou, kulturní a institučně společenskou dynamiku v celé Evropě.
Naše úkoly tak dostávají tvar a stávají se zřetelnějšími: dosáhnout systematické, silné a stálé přítomnosti mezi hnutími, která existují v evropské společnosti, je prvním úkolem, bez něhož není budoucnosti. Vztah mezi těmito hnutími a Stranou evropské levice není jen základním prvkem této síly. Je to naše budoucnost.
Druhý prvek se týká naší schopnosti využít naší existence k zásahu do krize, určené tím, že sociální demokracie nemá v budoucnu šance, a to právě ve chvíli, kdy neoliberální politika ve všech evropských zemích dunivě selhala. Krize zachvacuje i společnosti zemí bývalého východního bloku, jako je vítězství extrémně populistické pravicové síly v Polsku, kde byla smetena sociální demokracie.
Sociální demokracie stojí před obtížným rozhodováním, události v Německu to ukázaly jasně. SPD mohla teoreticky vytvořit vládu otevřenou levici, alianci s Levicovou stranou a Zelenými. Vybrali si velkou koalici, tedy alianci se svými volebními protivníky a neoliberály, proti nimž vedli celou volební kampaň. Tento výsledek ukazuje, jakého stupně rozporu je schopna sociální demokracie, když si vybere vyhnout se dialogu, dokonce kritického dialogu s alternativní levicí.
Stejný problém stojí před mužem, který rozhodně nepatří k historii francouzské alternativní levice, před Laurentem Fabiusem, když prohlásil, že na příštím sjezdu, který budou francouzští socialisté mít, se bude muset rozhodnout mezi linií a výhledem, který je liberálně socialistický a liberálně demokratický a - jak to podal - silným zakotvením nalevo. A znovu to byl Laurent Fabius, kdo řekl, že jedině silné zakotvení nalevo může levici přinést budoucnost.
Strana evropské levice nemůže čekat, že bude jednoduše žít jako kritický výraz sociální demokracie. Může a musí v této politické realitě intervenovat, to ale může jedině tehdy, má-li svůj autonomní politický projekt, založený na politické kultuře kritické vůči současnému kapitalismu, svůj vlastní autonomní program, svůj vlastní autonomní vztah ke společnosti a ke hnutím.
Zkrátka - Strana evropské levice se stane hlavním aktérem na evropské scéně, pouze bude-li schopna rozvinout plně sliby, na nichž byla založena. Hnutí jsou naší velkou možností vytvořit kulturu, která chce společnost transformovat.
Cíl vytvořit novou kulturu k transformaci a zároveň organizovanou sílu, schopnou stát se pákou této transformační kultury, se objevuje znovu velmi silně ve formě požadavku historické potřeby vytvořit levicové východisko z krize dělnického hnutí po porážce ve 20. století. Tento úkol lze dnes provést velmi efektivně, ale musíme si být vědomi existujících obtíží, neboť je spojen s krizí reformismu, která je střídavě jak možností, tak rizikem.
Rizikem je to, že by se mohla otevřít další trhlina, která by oddělovala masy - velké části mas - od politiky, a vytvořit tak přehradu mezi horní a dolní vrstvou společnosti. To je skutečně jedním z charakteristických rysů politiky naší doby. Vedle historické přehrady mezi levicí a pravicí a přehrady politické vlády a opozice existuje nový zlom, který se vytváří mezi horní a dolní vrstvou společnosti: výsledek tohoto zlomu by mohl být dobrý, jinými slovy mohl by spustit silný proces změn, což evropská společnost potřebuje, nebo by mohl na druhé straně vést ke krizi politiky potvrzením populismu.
Populismus a liberalismus jsou jak na západě, tak na východě nejnebezpečnější odpovědí na krizi politiky. Z toho důvodu musíme velmi pečlivě zkoumat a sledovat jednotlivá hnutí, posuzovat jejich potenciál, kriticky vyhodnocovat jejich omezení a sami sobě musíme stanovit úkol přispívat společně s dalšími silami existujícími v hnutí k zahájení procesu sjednocování, k socializaci hnutí. Procesu sjednocování mezi různými hnutími, která ve všech zemích existují a formují se, protože žádné z nich samo o sobě nemá energii stát se postačujícím transformačním jevem, zatímco jejich síť vztahů, síť spojení může dláždit cestu ke konstrukci velkého reformačního hnutí, aby pak sjednotila zkušenosti různých zemí, které jsou od sebe dosud hodně izolovány.
Nad nedostatečným charakterem naší evropské dimenze a nad evropskou dimenzí existujících hnutí a stran můžeme jen bědovat. Na druhé straně je možné tuto dimenzi získat, jak ilustrují určité zápasy. Jen si vezměte poslední zápas proti Bolkesteinově direktivě, která vedla k evropským demonstracím a národním demonstracím v různých zemích, avšak tato zkušenost by nás měla znovu přimět k reflexi omezení naší akce, omezení hnutí a odborů. Jsme vyzváni k boji na neobyčejně kluzkém povrchu, protože liberalismus v krizi neznamená mechanicky konec liberalismu, naopak, pokud nevytvoříme alternativu, mohlo by to vést k dramatickému úpadku životních a pracovních podmínek lidí a dokonce k instituční krizi.
Chceme tu na sjezdu v Aténách také zdůraznit, jak vysoké je očekávání našeho vztahu k tomuto hnutí. Další Evropské sociální fórum se bude konat v Aténách a my ho budeme sledovat s velkým zájmem. Takže tento rámec musíme vytvořit. Musíme vytvořit všeobecně politický rámec, ne nějaký, který by hnutí ohradil, ale spíš takový, který by hnutí umožňoval růst a stávat se propojeným také pomocí tvorby sítí. Tento kontext může být ve značné míře vytvořen iniciací zdola vycházejícího procesu k vytvoření Evropy.
Selhání Evropské ústavy založené na smlouvách a mezivládních vztazích nás musí podnítit ke znovuotevření zdola jdoucího ústavního procesu, který promění Evropský parlament v primární fórum, v němž by se tato debata měla otevřít, v němž by se měla znovu otevřít. Náš příspěvek však musí zkombinovat politickou akci v parlamentu s fundamentální akcí ve společnosti. Tahle debata o Evropské ústavě je dokonce debatou, která musí být pečlivě protkána s těmi oblastmi akcí, kde již konáme své společenské a politické snahy.
Toto je horizont, vůči němuž musíme být schopni především zajistit růst nové kampaně proti válce, proti terorismu, za mír, který povede ke stažení všech jednotek všech evropských zemí z Iráku. Tohle - spolu s akcí, která již běží, která následuje statečnou volbu učiněnou španělským parlamentem po volbách, a s akcí dalších evropských zemí, které vždy odmítaly na tomto dramatickém dobrodružství imperiální války - tohle nám pomůže označkovat konstrukci prvního pilíře Evropy míru, Evropy otevřené Středomoří a přes Středomoří třetímu světu. Tahle středomořská dimenze je pro nás absolutně podstatná, je to dimenze mezietnického dialogu, mezireligiózního dialogu, dialogu mezi civilizacemi. Středozemí se může samo postavit proti myšlence války civilizací a nabídnout základnu a základy pro mír a v rámci této základny to musí být náš stálý úkol přispívat k míru v Palestině, k vytvoření dvou států pro dva národy. Podobně musíme pokračovat v úsilí vrátit práva a víru lidem Sahrawi a Kurdům. Evropská levice za mír v Evropě, za Evropu otevřenou vztahům se světem skrze Středozemí, a to především politickou akcí.
Proto také navrhujeme, aby jedním z prvních podniků Evropské levice bylo zorganizovat setkání, dialog s jihoamerickou levicí, aby se postoupil prezidentu Chavezovi, který se o naši činnost velmi zajímá, tento návrh na výměnu zkušeností a na prosazování politické reality, která by stejně jako v Latinské Americe mohla shromáždit různé politické subjekty a různá hnutí, která sdílejí vůli porazit neoliberalismus a válku. Tento podnik je pro nás stále důležitější, protože nám umožní ukázat směr Evropské levice, a to alespoň symbolicky. Tento postup začíná její politickou přítomností v Evropě, hlavní oblastí její akce, ale vždy bude spojovat osud Evropské levice s osudem veškeré levice na světě. Evropa míru, Evropa, která se konečně odpoutá od neoliberální politiky.
Politické a společenské boje proti Bolkesteinově direktivě, boje přistěhovalců za jejich práva některé z těchto možností naznačily. Boje dělníků, kteří zápasí stále ostřeji s útoky na své životní a pracovní podmínky, jež neoliberální politika spustila vůči dělníkům celé Evropy, nás učí, že těchto bojů musíme využít, abychom získali konkrétní výsledky, které vytvoří možnost nejen budovat politiku, která nám dlouhodobě umožní rozejít se s neoliberální politikou, ale i bezprostředně poukazovat na rozpory, a získat tak výsledky, které jdou opačným směrem než neoliberální politika, jak už se to v některých zemích děje. Co teď musíme udělat, je zintenzívnit tento zápas, rozšířit rozsah tohoto boje, abychom porazili myšlenky ležící za Bolkesteinovou direktivou jednou provždy.
Musíme organizovat společný boj místní populace a přistěhovalců, abychom alespoň pro civilizaci získali výsledky jako je uzavření CPT (Temporary Detention Centre = středisko dočasného zadržení) v Lampeduse (Sicílie), které se stalo odporným symbolem praxe věznit přistěhovalce, jejichž jedinou chybou je, že nezákonně hledají víru ve svou budoucnost. Musíme uspět se zahájením vyšetřování ve Španělsku. Případ Ceuta a Melilla (viz např. článek Ceuta a Melilla leží daleko i blízko - poz. překl.) by nás měl svou tragedií naučit, že právo na život přistěhovalců je stejné jako to naše. Tahle zneklidňující tragedie stará několik dní prokazuje, že Evropa vězeňských závor není slučitelná s otevřeností naší Evropy a že nemůžeme bránit evropskou civilizaci, pokud vlády nepřestanou s barbarstvím proti přistěhovalcům.
Musíme na sebe vzít úkol, dlouhodobý úkol týkající se pracovního konfliktu, který se znovu stává stále větším problémem ve všech evropských zemích. Na práci se útočí takovou formou politiky, která má tendenci prezentovat se jako něco, co může definovat obecné společenské vztahy vůbec. Proto politika delokalizace znamená vytvoření nástroje agrese proti kolektivnímu vyjednávání, proti vymoženostem dělníků a jejich historii civilizace. Základního nástroje globalizační politiky, na nějž se reaguje opatrnou ne-reakcí ze strany států, které se vyhýbají svým povinnostem, reakce absolutně chybí nebo se státy dokonce stávají spoluviníky. Na mnohem obecnější rovině se stala nejistota obecným pravidlem. Nejistotou je dnešní malosériovost a malovýroba z Ford-Taylova cyklu. V tomto kapitalistickém cyklu je práce systematicky redukována na nejistotu kvůli organizaci hospodářství a trhu práce, kvůli nové legislativě, kvůli novým pracovním vztahům založeným právě na flexibilitě a na nejistotě. Nejistota není jen automatický výsledek organizace kapitalistické ekonomiky, je to i strategická volba učiněná dominujícími třídami, které teď ztratily schopnost organizovat konsensus k jejich stanoviskům, aby likvidovaly každou možnou společenskou opozici k neoliberální politice.
Výstavba nové aliance mezi novými dělníky Evropy a tradičními dělnickými třídami, je podle mého názoru, jedním ze strategických cílů Strany evropské levice. Budování tohoto nového dělnického hnutí je to, co potřebujeme k otevření nového období práv a všeobecných práv, která nebudou založena výlučně na této nové dělnické třídě, ale na nerozborné kombinaci, která se hledala, požadovala a provozovala společně s ostatními silami osvobození, především s ženským hnutím, neboť ženy nejsou jen pouhým dalším prvkem naší politiky, ale jsou klíčem ke znovuprozkoumání naší celé politické a kulturní struktury.
Tento patriarchální kapitalismus nám ve srovnání s minulostí předkládá otázku osvobození v nových, velmi rozdílných termínech, je to výzva, kterou musíme přijmout dokonce tváří v tvář daleko fundamentalističtějším impulsům, které si znovu razí cestu z duchovně náboženských jevů a které se znovu staví proti sekularismu státu a proti právům jednotlivce, která jsou místo toho intenzivně prezentována jako nový terén pro gaye, lesbičky, transsexuály, jejichž požadavek - mít možnost žít ve shodě se svými emocemi a svou sexualitou - volně vyjadřuje nový koncept občanství, které je v úplně jiné rovině tím, co hledají přistěhovalci. To otevírá otázku nových všeobecných práv a vybízí Evropu, aby se stala domovem těchto nových všeobecných práv. A tato nová všeobecná práva ztělesní ideu nového veřejného prostoru. Musíme být hlavním aktérem tohoto cíle.
Veřejný prostor je zapotřebí k tomu, aby šlo přímo zasahovat do úprav trhu a ekonomiky. Už není dále možné budovat společenský kompromis, dynamický společenský kompromis pomocí kompenzačního mechanismu. Kapitalisté říkají: „Ať udělá trh svou práci a pak budeme stavět sociální stát“. Ale sociální stát podle současné vládní politiky obsahuje dramatické důsledky pro primát trhu. Obrana přiznaných ústupků je chybnou a nemožnou akcí. Bylo by to jako vybírat lžící vodu z moře. Ve skutečnosti je přesně hlavní výzvou uspět v dosažení reálné společenské ochrany. Je to ekonomika, které se musíme postavit, je to schopnost kritizovat ekonomiku, která musí být znovu objevena a jeden z živých prvků této kritiky ekonomie je ztělesněn v konkrétní zkušenosti z obrany a prosazování kolektivních statků. Důkazem toho je mimořádná zkušenost světového kontraktu o vodě, stejně jako mnoho jiných místních zkušeností. Ale od vody ke kultuře - co vidíme, jak se prosazuje, jsou opakované pokusy odvolat tržní zboží, která musíme považovat za kolektivní statky, která patří nám všem, která jsou pákou nové výstavby naší budoucí společnosti, pákou živé kritiky paradigmatu hrubého domácího produktu a počátkem procesu, který umožní společenský a demokratický kompromis, základnu nové Evropy, Evropy míru, Evropy bez neoliberalismu, Evropy participativní demokracie. To bude hlavním úkolem Strany evropské levice.
Drazí soudruzi, během tohoto posledního roku vzrostl počet našich členů a náš vliv na evropské politické scéně. Byli jsme schopni využít našich vztahů se soudruhy v parlamentní skupině GUE/NGL v Evropském parlamentu a rozvinout dosud největší institucionální akci proti neoliberální politice navržené evropskými institucemi.
Navázali jsme nové vztahy a nové aliance. Z těchto důvodů může při pokračování a posilování této cesty aspirovat Strana evropské levice na roli hlavního aktéra společenského a politického zápasu v Evropě.
Je skutečně pravda, co říká slogan našeho aténského sjezdu: Ano, Evropu můžeme změnit!
Přeji sobě i vám úspěšný sjezd!
Atény, 29. 10. 2005
Předběžný urychlený překlad do češtiny pro potřeby SDS (Milan Neubert) vychází z anglického simultánního překladu italského originálu, jak byl zaznamenán v průběhu sjezdu.
Praha, 1. 11. 2005