K Evropské levici a evropské levici

Autor (PHKM) tady odvedl práci možná lepší než někteří redaktoři Haló novin, o dalších médiích ani nemluvě. Protože chci věřit tomu, že to myslí s informováním čtenářů vážně, stojí za to na jeho „pitevní zprávu“ reagovat. Laskavému čtenáři raději rovnou na začátku řeknu, že právě začíná číst text, jehož autorem je představitel „pidistraničky“ SDS; to aby měl možnost se rozhodnout, zda raději celý článek nepřeskočí.

Z textu článku je vidět, že autor opravdu sháněl informace - už jen to stojí za pochvalu. Díky tomu, že použil výraz „jedový zub“, který jsem zvolil při překladu rozhovoru s Franzem Partederem ze Štýrska, troufnu si povědět, že sháněl informace i na našich webových stranách, kde se snažíme dávat prostor názorům nejrůznějším. Ale teď už k obsahu.

S evropskou levicí je to opravdu problém. Spektrum politických stran v Evropě je velmi široké a závisí na každém čtenáři, kde pro něho levicovost končí. Je to skutečně nesnadné pokoušet se jednorozměrným parametrem o popis velmi složité reality. Stačí vzít si jen relativně známou KSČM - přesto se bude její hodnocení člověk od člověka lišit. Někdo ji může považovat za reformistickou stranu, jiný za stalinistickou. Pro jednoho bude stranou navýsost pokrokovou, pro druhého vysoce konzervativní. Někdo bude zpochybňovat i její komunistický charakter. Ale to jen tak na okraj.

Podstatná je teď pro mne jen skutečnost složitosti levicového spektra v Evropě, vegetujícího v deformovaných a deformujících podmínkách kapitalistické Evropy. Asi by stálo za to, kdyby někdo udělal pořádný herbář evropských levicových politických stran a zabýval se poctivě nalezením významných znaků, umožňujících vytvoření pořádného klíče k jejich snadnému určení a zařazení. Možná by se přišlo na to, že nějaké „květince“ se v určitém společenském (národním) prostředí daří, zatímco v jiném umírá na úbytě, a že naopak právě tam kvete rostlinka jiná.

Přejděme teď od evropské levice k Evropské levici (EL), dlouhým názvem Strana evropské levice (SEL). Autor zmíněného článku má pravdu v tom, že nebyla koncipována jako strana „organizující boj proti imperialismu EU“. Většina z nás totiž odmítá koncepci řídící avantgardní strany, která člověka dovede ke štěstí, ať chce nebo nechce. Myslíme si - v souladu s Marxem -,  že osvobození pracujícího člověka musí být dílem člověka samého. PHKM však pravdu nemá, když píše, že v materiálech SEL nezaznívá kritika imperialismu. Pokud si čtenář přečte stanovy, zjistí, že „ostře odmítáme kapitalismus a chystáme k němu alternativy“, že „usilujeme o důslednou transformaci dnešních sociálních vztahů do mírové a sociálně spravedlivé společnosti“.

Snad se shodneme na tom, že kritériem dnešní „pravdy“ je zítřejší „praxe“, tedy empirické měřítko, vyjádřené i biblickým „Po ovoci jejich poznáte je, nikoli po jejich kořenech“. Veškerá analýza teoretických předpokladů je ničím ve srovnání s realitou zítřka. Pokud by snad v budoucnosti začaly znít mezi členy SEL nářky nad tím, že teoreticky bylo vše v pořádku, ale že došlo k subjektivnímu selhání vůdců hnutí, bude možné chytnout se smíchy za břicho a smést teoretická východiska na smetiště dějin. Zatím to tak není. Praktické kroky SEL zatím leží jen v rovině podpory mírových a sociálních hnutí. Další krok je projektován v prohlášení „Jiná Evropa je možná: NE ústavní smlouvě“.

Velká většina zakládajících členů SEL podporovala rozšiřování EU v letošním roce. Nebylo to ale proto, že bychom chtěli podpořit „ujařmení národů Evropy“. Naopak si myslíme, že jen ve velkém celku těch nejpokročilejších evropských zemí je možná budoucí radikální změna společenských vztahů - tedy skutečná sociální revoluce, nejen sociální revolta nepodložená stavem výrobních sil. Všeobecné oslabování funkcí národních států vede dnes k nebezpečí, že se izolovaný malý národní stát stane snadnou kořistí nadnárodního kapitálu.

Politická pozice SEL je skutečně určitým pokračováním tradic eurokomunismu. Ostatními radikálními levicovými stranami je kritizována jak „zleva“, tak „zprava“. Pro některé strany je příliš reformistická, pro jiné příliš revoluční či komunistická. Mohou zaznít i výtky, že je protiimperální a tudíž i protisovětská. V prostoru nalevo od sociální demokracie se mně osobně jeví jako středová, tedy s nejlepší nadějí na to, stát se kondenzačním jádrem levice. Umím si ovšem představit, že zárodečné jádro může vzniknout i jinde. Za jedno z nich označuje řada východoevropských komunistických stran např. KSČM - zaznělo to i na dvou jí pořádaných konferencích v uplynulých několika letech. Pro pravicovou scénu jsme ovšem všichni jedna nerozlišitelná extremistická pakáž. Stačí vzít si jen zprávu BIS u nás doma - a jinde v Evropě to není lepší. Úhel pohledu je v této věci rozhodující.

Pojďme dál. SEL chce opravdu podporovat „evropské povědomí“, ale není to kvůli „§191“, ale protože si myslí, že je to správné jak kvůli tomu, co jsem už napsal, tak kvůli odstraňování nebezpečných bariér mezi národy. Pokud jde o „Bruselské peníze“, tak ty se skutečně nemohou použít jednotlivými členskými stranami. Z pohledu SDS je mi to téměř líto, protože i ty autorem zmiňované cestovní náklady jsme si museli zatím hradit ze svého. Žádnou byrokratickou centrálu SEL nemá a ani se s tím, pokud je mi známo, nepočítá. Pronajímá si v Bruselu jen jednu malou kancelář. Podobně nevím nic ani o „lukrativních místečcích“.

Teoreticky vážného problému se PHKM dotkl, když píše o možné závislosti SEL na orgánech EU. Tady se v nadnárodní podobě objevuje podobné nebezpečí, které existuje již v podobě národní. Existuje jistý nenulový tlak, aby politická strana respektovala v daném prostředí platná pravidla, která diktuje panující systém. Radikální levicová strana se pak pohybuje na hraně. To ale není nic nového.

Další zmíněný problém vězí v tom, že EU není identická s Evropou. Peníze, vybírané od členských států se opravdu rozdělují zase jen mezi členské státy. S principem internacionalismu to ovšem nemá co dělat, to kapitál opravdu nepodporuje. To ale není chyba SEL. Rozhodně to není důvod, proč nevytvořit politickou stranu „na evropské úrovni“ - spíše naopak. A hledat následně cesty, jak usnadnit např. levicovým stranám z východní Evropy překonávat ekonomické bariéry.

Když už zmiňujeme princip internacionalismu, je to s ním, jako s tou levicovostí také složité. Vezměme si třeba situaci Německé komunistické strany (DKP), která byla v minulosti podporována z východu. Když po krachu Sovětského svazu podpora ustala, nebyla sama DKP schopna nadále udržovat svou organizační strukturu a její volební výsledky jsou dnes identické s tím, co má SDS v Čechách. Ona je jedna věc solidarita či soudružská pomoc a druhá věc umělé vytváření skleníkového prostředí.

Přiznám se, že jsem moc nepochopil autora článku, když dále píše o útěku politiky členských stran SEL, o snaze blokovat silnější spolupráci stran marxistické orientace a o skladbě poslanců Evropského parlamentu. Tomu jsem opravdu neporozuměl a nechám se rád poučit.

Jiná věc byly diskuse - nazvěme je klidně konflikty uvnitř politických stran, zakládajících SEL. Tyto diskuse byly mnohdy dost ostré a pochopitelné, protože souvisely s politickou orientací stran. Řešily je sjezdy (PDS, SDS, KSS), referenda (PCF, PA) nebo rozhodnutí ústředních výborů (KPÖ, KSČM, PRC). Závidím trochu PHKM jeho deklarovanou schopnost rozlišovat na dálku mezi komunisty zásadovými a formálními. Já bych si to při svých životních zkušenostech netroufl. Strany, které odmítly stát se zakládajícími členy SEL, pocházejí z celého evropského levicového spektra a důvody odmítnutí byly často protichůdné. Nemyslím si, že by byly proto nutně lepší nebo horší. Jsou prostě jiné.

Článek otevírá i další otázky a dává na ně - podle mého názoru - příliš „rychlou“ odpověď, třeba pokud jde o charakter jednotlivých stran. Ne vždy mohu souhlasit. Myslím ale, že to jako můj vstup do diskuse o Straně evropské levice bude postačovat.

Milan Neubert, SDS, 27. října 2004