S ohledem na blížící se termín sjezdu Strany evropské levice (SEL) se na stránkách Haló novin a na internetu objevují články, jejichž autoři vyzdvihují negativní aspekty činnosti tohoto politického levicově radikálního sdružení a využívají přitom totální informační blokády českých médií vůči němu.
Vynucená obrana SEL je za této situace velmi složitá a společensky kontraproduktivní, i když považuji jednotlivé argumenty za vyvratitelné. V dnešním příspěvku mi však půjde o jiný pohled.
Spektrum evropské radikální levice (rozuměj nalevo od evropské sociální demokracie) je velmi složitě strukturované. Souvisí to nepochybně s různými historickými, politickými a kulturními podmínkami jednotlivých evropských zemí a národů, včetně výrazného rozdílu na obou stranách „železné opony“. Oproti existujícím rozdílům v přístupech jednotlivých komunistických stran je rozptyl v názorech celého spektra ještě podstatně širší.
Odložíme-li na chvíli výhrady proti možným partikulárním motivům zakládajících subjektů, měli bychom si povšimnout skutečnosti, že Strana evropské levice vznikla v názorovém těžišti radikální levice operující na území současné Evropské unie. Je totiž zhruba stejné množství subjektů, které SEL více či méně kritizují zleva a které zprava. Dobře je to vidět na frakci radikální levice v Evropském parlamentu GUE-NGL, kde jsou zastoupeny subjekty relevantní na národních politických kolbištích.
Ideové zakotvení v těžišti ještě samozřejmě nutně neznamená vlastnictví patentu na pravdu; i většina se může někdy mýlit. Znamená to však vyšší pravděpodobnost úspěšné spolupráce v rámci širšího politického spektra.
Argumenty některých stran, které poukazují na možnou ztrátu ideové identity, jsou plně kompenzovány jinými argumenty, které na základě historických zkušeností z degenerace dělnického hnutí mluví o nutnosti pěstovat názorově barevné spektrum. Síla konkrétních myšlenek se musí projevit v neomezované diskusi a při jednotlivých realizačních aktech.
Umím si jistě představit vznik uskupení ať už více ideově sevřených, jak třeba po desetiletí praktikují trockistické organizace, nebo volnějších, jak činí červeno-zelené strany severské levice. Reálná je proto představa, že by svébytnou, ideově kompaktní organizaci vytvořily i některé komunistické strany, třeba KSČM s Komunistickou stranou Řecka, Portugalska nebo Ruské federace. Smysl takového uskupení je ovšem nutné vždy poměřovat s jeho cíli i s potřebami a trendy radikální levice vůbec.
Porovnáme-li tempo hospodářského vývoje starých a nových zemí Evropské unie v posledních letech, musíme předpokládat i budoucí výraznější dlouhodobé změny nadstavby na východě EU. To považuji za jeden z důvodů, proč je třeba brát zkušenosti relevantní západoevropské radikální levice se vší vážností. Slovy klasika je anatomie člověka klíčem k anatomii opice.
Vytváření každé vyšší struktury je vždy spojeno jak s určitými možnostmi, tak s určitými hrozbami pro jednotlivé strukturální jednotky i pro projekt jako celek. Soudím, že hlavním cílem evropské levice by mělo být oslovování co největšího množství Evropanů a politické působení ve směru vyrovnávání ekonomiky a návazně celé politické nadstavby. Za hlavní hrozbu naopak považuji tříštění politických sil levice, které je v zájmu hráčů nadnárodního kapitálu a byrokratických struktur politických stran, které na jednu stranu říkají, že chtějí společenský systém změnit, a na stranu druhou se v něm zakopávají.
Milan Neubert, 6. 9. 2005
Psáno pro Haló noviny