6. sjezd PRC - zápas o charakter strany

Vůbec to ale neznamená, že s pomalu tajícími sněhovými záplavami ochaboval emotivní charakter sjezdu. Opak je pravdou. A nahrávaly tomu i informace, které postupně přicházely do kongresového Filmového paláce. V pátek navečer vybuchla obrovská bouře nadšení, když přišel telefonát o propuštění italské novinářky Giuliany Sgrena v Iráku (mimochodem děkuji všem, kdo reagoval na naši mailovou výzvu podpořit petici za její propuštění!!). Sobota byla naopak poznamenána zprávou o tom, jak Bushovi žoldnéři rozstříleli v Bagdádu auto, kterým vezla italská tajná služba Sgrenovou na letiště, a jak zemřel její příslušník Nicholas Calipari, který ji chránil tělem. Byly to ale i vnitrostranické záležitosti, které uvolňovaly emoce delegátů.

Pro člověka narozeného ve středoevropské kotlině a ne dosti obeznalého s italským politickým životem a mluvenou kulturou vůbec byl určitým šokem nejen dlouhý vstupní referát, vyčerpávající nutně téma i posluchače, ale mocně pak přitom oceňovaný publikem jako dokonalý zápas borce v kick-boxu. Nešlo jen o Bertinottiho, ale i o většinu dalších diskusních příspěvků. Stranický sjezd v Itálii prostě nemůže trvat den či dva, ale právě alespoň čtyři dni, aby dostaly všechny zúčastněné strany možnost barvitě a ze všech stran popsat svá myšlenková východiska a vychválit své politické zboží. Kdo se někdy dostal do spárů prodavače z jižní Evropy, bude snad vědět, o čem mluvím.

Přiznávám se, že jsem byl při sledování diskuse odkázán na práci tlumočníků, kteří zodpovědně převáděli/ly květnaté řeči do patrně mírně ořezané podoby, ale myslím, že překlad odrážel obsah vystoupení docela věrně; alespoň jsem nenarazil na žádný logický rozpor. Než se dostanu k podstatě diskusí, ještě jeden postřeh týkající se politické kultury. V Čechách sklízí mluvčí potlesk většinou jen od těch v publiku, kdo s ním souhlasí. V Benátkách byli oceňováni všichni (snad jen intenzita se trochu měnila) a oponenti si navzájem blahopřáli ke svému výkonu a objímali se. Fascinující, to by se mi líbilo i v Čechách.

A teď k problému samotnému. Ještě před sjezdem bylo ve straně distribuováno pět návrhů politických deklarací, které vypracovalo pět neformálních (můj odhad) politických skupin představovaných vždy významnou stranickou osobností. První návrh podepsaný Bertinottim se jmenoval „Za alternativní společnost“, další byly „Být komunistou“ (Claudio Grassi), „Za komunistický projekt“ (Marco Ferrando), „Jiná obnova je možná“ (Gigi Malabarba) a „Rozejít se s Prodim - připravit dělnickou alternativu“ (Claudio Belloti). Žádný z alternativních návrhů však nakonec v hlasování neprošel (dohromady měly alternativní návrhy podporu asi 40% delegátů).

Klíčovou otázkou sjezdu byl přístup PRC k účasti na středolevé koalici l'Unione, která by šla do voleb v nově konstituovaném většinovém volebním systému. Stanoviska, která reprezentují Ferranda a Malabarba, bývají označována jako trockistická. Obě skupiny by daly přednost „technické“ předvolební dohodě se středolevou koalicí jako v roce 2001. Ani takové řešení však nepřichází v úvahu pro skupinku vedenou Bellotim - pro ně je účast komunistické strany na vládě v kapitalistické zemi naprosto nepřijatelná.

Podstatně složitější je to s návrhem, který předložil Claudio Grassi za skupinu „l'Ernesto“. Tento návrh totiž získal na regionálních konferencích PRC 26% hlasů. Skupina vychází obecně z toho, že strana čekala dlouho na změnu orientace a na vyvedení z izolace, ale že lepší by bylo profilovat se v akcích proti Prodiho vládě. Samotný návrh skupiny však byl vstřícný vůči Bertinottiho koncepci a připouštěl, že za jistých okolností by účast ve vládě připadala v úvahu. Pro českého čtenáře přiblížím asi pozici této skupiny nejlépe tak, že ji připodobním k většinové pozici, kterou u nás zastává KSČM. Včetně výtky vůči Bertinottimu, že není na historii komunistického hnutí ve 20. století dostatečně hrdý. (Samozřejmě, každé přirovnání trochu kulhá).

V zákulisí sjezdu probíhala nejrůznější oficiální a neoficiální jednání. Měl jsem tak možnost slyšet i osobní názory delegátů či zahraničních účastníků konference, kteří jinak v průběhu jednání nedostali k veřejné diskusi prostor. Diskutovalo se nejen o strategii a taktice levice, o historii dělnického hnutí a o válce, ale i o pragmatických záležitostech. Překvapilo mne, že sami Italové hodnotili sjezd jako málo pozitivně emotivní. Pochopil jsem, že v minulosti měl Bertinotti větší a vřelejší podporu. Já sám jsem ten „chlad“ samozřejmě vidět nedokázal. Jeden z delegátů mi pro dokreslení přeložil heslo, které se prý sálem při sněhové vánici neslo: „Benátky jsou teď trochu bertinottovsky revizionistické, ale aspoň naštěstí připomínají Leningrad.“

Někteří hosté se zase nijak netajili svým pocitem, že si Fausto Bertinotti chystá v Římě teplé ministerské místečko. Možná právě jim pak byla určena Bertinottiho slova: „Já se nechci stát ministrem, ale chci, aby Rifondazione vstoupila do vlády.“ Dodal, že situace je jiná než v roce 1996, kdy nechal padnout Prodiho vládu. Dnes se PRC rozhodla (vlastně její většina, připomněl), že chce „promítnout stranu do společnosti a že opouští logiku nepřítel-přítel“. Podle jeho vyjádření si má PRC udržet v koalici svou autonomii, že se „nemusí jednoznačně identifikovat s vládou“.

Pokud delegáty PRC něco rozdělovalo, rozhodně to nebyl jejich vztah k násilí a k válce. Za myšlenku nenásilí se stavěli všichni, stejně tak podporovali myšlenku okamžitého stažení italských jednotek z Iráku a vyjadřovali se jednoznačně, že „Itálie nesmí být služebníkem Spojených států amerických.“ Bertinotti právě na příkladu mrtvého agenta SISMI Nicolase Calipari ukazoval, že je „třeba změnit svůj vztah ke státnímu aparátu“ a že se nelze dívat na únosce Giuliany jednoduše jako na příslušníky hnutí odporu. „Hnutím odporu byly ženy ve Falúdži“. Sjezd uctil památku Calipariho minutou ticha.

Sjezd PRC byl rovněž sjezdem volebním. Sjezd zvolil téměř jednomyslně nový Národní politický výbor, čítající 260 členů. Volil se i tajemník strany - jediným kandidátem byl Fausto Bertinotti. Vnitrostranická opozice splnila, o čem na sjezdu informovala agentura JPP - z 230 volitelů jich bylo 85 proti, 2 se zdrželi, takže se Bertinotti stal tajemníkem jen s podporou 62% hlasů. Ve srovnání s minulostí (1999 - 83%, 2002 - 80%) je to značný propad. I proto asi Fausto oznámil, že je to naposledy, kdy do této funkce kandiduje, a otevřel otázku nástupnictví.

Těsně před koncem, před písněmi Internacionálou, Bella Ciao a Redemption Song ještě zazněla Bertinottiho výzva, určená především vnitrostranické opozici: „Moc bych si přál, aby - až si na mne jednoho dne někdo vzpomene - aby mohl říci, byl to komunista.“