
Dalí diskuse (
první část ZDE) na benátském 6. sjezdu Strany komunistické obnovy ukázaly i jiné stránky vnitřního ivota strany, ne bylo veobecně projevované nadení ze získání nového člena
Pietra Ingraa nebo oceňování jednoznačného přínosu Fausta Bertinottiho pro stabilizaci a vývoj strany v posledním desetiletí. Hlavní boj probíhal kolem dalí strategie a taktiky strany.
Vůbec to ale neznamená, e s pomalu tajícími sněhovými záplavami ochaboval emotivní charakter sjezdu. Opak je pravdou. A nahrávaly tomu i informace, které postupně přicházely do kongresového Filmového paláce. V pátek navečer vybuchla obrovská bouře nadení, kdy přiel telefonát o proputění italské novinářky Giuliany Sgrena v Iráku (mimochodem děkuji vem, kdo reagoval na nai mailovou výzvu podpořit petici za její proputění!!). Sobota byla naopak poznamenána zprávou o tom, jak Bushovi oldnéři rozstříleli v Bagdádu auto, kterým vezla italská tajná sluba Sgrenovou na letitě, a jak zemřel její přísluník Nicholas Calipari, který ji chránil tělem. Byly to ale i vnitrostranické záleitosti, které uvolňovaly emoce delegátů.
Pro člověka narozeného ve středoevropské kotlině a ne dosti obeznalého s italským politickým ivotem a mluvenou kulturou vůbec byl určitým okem nejen dlouhý vstupní referát, vyčerpávající nutně téma i posluchače, ale mocně pak přitom oceňovaný publikem jako dokonalý zápas borce v kick-boxu. Nelo jen o Bertinottiho, ale i o větinu dalích diskusních příspěvků. Stranický sjezd v Itálii prostě nemůe trvat den či dva, ale právě alespoň čtyři dni, aby dostaly vechny zúčastněné strany monost barvitě a ze vech stran popsat svá mylenková východiska a vychválit své politické zboí. Kdo se někdy dostal do spárů prodavače z jiní Evropy, bude snad vědět, o čem mluvím.
Přiznávám se, e jsem byl při sledování diskuse odkázán na práci tlumočníků, kteří zodpovědně převáděli/ly květnaté řeči do patrně mírně ořezané podoby, ale myslím, e překlad odráel obsah vystoupení docela věrně; alespoň jsem nenarazil na ádný logický rozpor. Ne se dostanu k podstatě diskusí, jetě jeden postřeh týkající se politické kultury. V Čechách sklízí mluvčí potlesk větinou jen od těch v publiku, kdo s ním souhlasí. V Benátkách byli oceňováni vichni (snad jen intenzita se trochu měnila) a oponenti si navzájem blahopřáli ke svému výkonu a objímali se. Fascinující, to by se mi líbilo i v Čechách.
A teď k problému samotnému. Jetě před sjezdem bylo ve straně distribuováno pět návrhů politických deklarací, které vypracovalo pět neformálních (můj odhad) politických skupin představovaných vdy významnou stranickou osobností. První návrh podepsaný Bertinottim se jmenoval Za alternativní společnost, dalí byly Být komunistou (Claudio Grassi), Za komunistický projekt (Marco Ferrando), Jiná obnova je moná (Gigi Malabarba) a Rozejít se s Prodim - připravit dělnickou alternativu (Claudio Belloti). ádný z alternativních návrhů vak nakonec v hlasování neproel (dohromady měly alternativní návrhy podporu asi 40% delegátů).
Klíčovou otázkou sjezdu byl přístup PRC k účasti na středolevé koalici l'Unione, která by la do voleb v nově konstituovaném větinovém volebním systému. Stanoviska, která reprezentují Ferranda a Malabarba, bývají označována jako trockistická. Obě skupiny by daly přednost technické předvolební dohodě se středolevou koalicí jako v roce 2001. Ani takové řeení vak nepřichází v úvahu pro skupinku vedenou Bellotim - pro ně je účast komunistické strany na vládě v kapitalistické zemi naprosto nepřijatelná.
Podstatně sloitějí je to s návrhem, který předloil Claudio Grassi za skupinu l'Ernesto. Tento návrh toti získal na regionálních konferencích PRC 26% hlasů. Skupina vychází obecně z toho, e strana čekala dlouho na změnu orientace a na vyvedení z izolace, ale e lepí by bylo profilovat se v akcích proti Prodiho vládě. Samotný návrh skupiny vak byl vstřícný vůči Bertinottiho koncepci a připoutěl, e za jistých okolností by účast ve vládě připadala v úvahu. Pro českého čtenáře přiblíím asi pozici této skupiny nejlépe tak, e ji připodobním k větinové pozici, kterou u nás zastává KSČM. Včetně výtky vůči Bertinottimu, e není na historii komunistického hnutí ve 20. století dostatečně hrdý. (Samozřejmě, kadé přirovnání trochu kulhá).
V zákulisí sjezdu probíhala nejrůznějí oficiální a neoficiální jednání. Měl jsem tak monost slyet i osobní názory delegátů či zahraničních účastníků konference, kteří jinak v průběhu jednání nedostali k veřejné diskusi prostor. Diskutovalo se nejen o strategii a taktice levice, o historii dělnického hnutí a o válce, ale i o pragmatických záleitostech. Překvapilo mne, e sami Italové hodnotili sjezd jako málo pozitivně emotivní. Pochopil jsem, e v minulosti měl Bertinotti větí a vřelejí podporu. Já sám jsem ten chlad samozřejmě vidět nedokázal. Jeden z delegátů mi pro dokreslení přeloil heslo, které se prý sálem při sněhové vánici neslo: Benátky jsou teď trochu bertinottovsky revizionistické, ale aspoň natěstí připomínají Leningrad.
Někteří hosté se zase nijak netajili svým pocitem, e si Fausto Bertinotti chystá v Římě teplé ministerské místečko. Moná právě jim pak byla určena Bertinottiho slova: Já se nechci stát ministrem, ale chci, aby Rifondazione vstoupila do vlády. Dodal, e situace je jiná ne v roce 1996, kdy nechal padnout Prodiho vládu. Dnes se PRC rozhodla (vlastně její větina, připomněl), e chce promítnout stranu do společnosti a e opoutí logiku nepřítel-přítel. Podle jeho vyjádření si má PRC udret v koalici svou autonomii, e se nemusí jednoznačně identifikovat s vládou.
Pokud delegáty PRC něco rozdělovalo, rozhodně to nebyl jejich vztah k násilí a k válce. Za mylenku nenásilí se stavěli vichni, stejně tak podporovali mylenku okamitého staení italských jednotek z Iráku a vyjadřovali se jednoznačně, e Itálie nesmí být sluebníkem Spojených států amerických. Bertinotti právě na příkladu mrtvého agenta SISMI Nicolase Calipari ukazoval, e je třeba změnit svůj vztah ke státnímu aparátu a e se nelze dívat na únosce Giuliany jednodue jako na přísluníky hnutí odporu. Hnutím odporu byly eny ve Falúdi. Sjezd uctil památku Calipariho minutou ticha.
Sjezd PRC byl rovně sjezdem volebním. Sjezd zvolil téměř jednomyslně nový Národní politický výbor, čítající 260 členů. Volil se i tajemník strany - jediným kandidátem byl Fausto Bertinotti. Vnitrostranická opozice splnila, o čem na sjezdu informovala agentura JPP - z 230 volitelů jich bylo 85 proti, 2 se zdreli, take se Bertinotti stal tajemníkem jen s podporou 62% hlasů. Ve srovnání s minulostí (1999 - 83%, 2002 - 80%) je to značný propad. I proto asi Fausto oznámil, e je to naposledy, kdy do této funkce kandiduje, a otevřel otázku nástupnictví.
Těsně před koncem, před písněmi Internacionálou, Bella Ciao a Redemption Song jetě zazněla Bertinottiho výzva, určená předevím vnitrostranické opozici: Moc bych si přál, aby - a si na mne jednoho dne někdo vzpomene - aby mohl říci, byl to komunista.