logo SDS
Dnešní datum: 17. 08. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 764x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 743x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 663x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 658x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 655x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 620x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 514x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 411x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 20
Prům. 10.8
21 denni
Max. 314
Prům. 266.5

Nyní si čte web : 51 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Strana evropské levice

Vydáno dne 01. 02. 2008 (11221 přečtení)

10. kapitola monografie Petra Fialy, Miroslava Mareše a Petra Sokola „Eurostrany“ s podtitulem „Politické strany na evropské úrovni“, kterou v roce 2007 vydala Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal. Je dobře vědět, jak jsme vnímáni a jaký obrázek (si) o nás vytváří odborná veřejnost. (M.N.) Knížku doporučujeme k zakoupení.

Krajně levicové strany se dlouhou dobu stavěly k procesu západoevropské integrace jednoznačně negativně, což vysvětluje i (ne)vytváření transnacionálních krajně levicových struktur v Evropě. Dlouhou dobu byly kontakty mezi evropskou komunistickou levicí ovlivňovány postoji mezinárodního moskevského komunistického centra. Teprve nástup eurokomunismu v sedmdesátých letech přinesl dílčí změnu situace. Několik krajně levicových stran začalo působit i v Evropském parlamentu, kde ovšem existovala frakční roztříštěnost této části spektra.

Od poloviny devadesátých let začala nejvýznamnější roli při integraci krajně levicových stran hrát politická skupina Sjednocené evropské levice/Severské zelené levice v EP, určitý význam měla i setkávání v rámci nepříliš formalizovaného Fóra nové evropské levice. Na tomto základě vznikla z iniciativy části krajně levicových stran v roce 2004 Strana evropské levice podle článku 191. I její vznik ovšem nepřinesl plnou integraci krajní levice v evropském prostoru, což souvisí s ideovými spory v rámci této části politického spektra, které se ve značné míře týkají i postojů k soudobé evropské integraci.

10.1. Charakteristika soudobé krajně levicové stranické rodiny

Soudobá krajní levice v Evropě je značně heterogenní, a to i pokud bude zúžena na problematiku legálních politických stran (a tudíž budou opomenuty ultralevicové složky sociálních hnutí, především antiglobalizačního a antiválečného, zbytky tradičního ultralevicového terorismu, různé ultralevicové internetové projekty a kolem nich seskupené  apod.). Přestože někteří autoři pracují s konceptem radikálně levicové rodiny (která většinou nahradila dřívější kategorii, resp. rodinu komunistických stran), je nutné její existenci v konzistentní podobě vzhledem ke kritériím stranických rodin (genetický původ, ideová a programová identity, transnacionální vazby) brát s určitou rezervou.

Soudobá krajní levice má kořeny především v marxistickém hnutí druhé poloviny 19. století a v příklonu části tohoto hnutí k leninskému komunismu po ruské revoluci v roce 1917. Na této bázi vznikly komunistické strany, jejichž část si až do roku 1989 zachovala promoskevskou orientaci (přičemž v Moskvě docházelo k dílčím ideovým posunům od leninismu ke stalinismu a po chruščovovském částečně nekonzistentním intermezzu k brežněvismu). Část stran se ovšem od Moskvy odklonila a vydala se cestou trockismu (zpravidla ve 30.-50. letech), maoismu (zpravidla v 60.-70. letech) nebo eurokomunismu (70.-80. léta) a později i sociáldemokratizace (90. léta v západní i východní Evropě).

Doposud však přetrvaly i „autentické“ komunistické strany a hnutí vycházející z marxismu-leninismu, které v různé míře akceptují reformní prvky v ideologii (Kopeček 2005: 8), jež jsou relevantní součástí několika evropských systémů. Vedle toho vznikly v poválečném období i některé krajně levicové subjekty odštěpené díky své radikalizaci ze sociálnědemokratického proudu.

Politologie dlouhou dobu pracovala především s typem komunistické stranické rodiny. V současnosti je ale toto označení příliš úzké, protože se spíše vytvořila rodina krajní levice (sebeidentifikace členských subjektů je často vyjadřována pouze označením „levice“, na něž si činí dominantní nárok). Různí politologové se ovšem liší v pojetí a rozčlenění toho, které strany do této rodiny patří. Zřejmě nekomplexnější výzkum doposud realizovali Luke March a Cas Mudde, kteří pracovali s pojmem radikální levice. Definují ji na základě toho, že:

  1. odmítá základní socioekonomickou strukturu soudobého kapitalismu a jeho hodnot a praxe (pozice od odmítnutí konzumerismu a neoliberalismu až po otevřenou opozici k soukromému vlastnictví a motivaci kapitalistického zisku);
  2. obhajuje alternativní ekonomické a mocenské struktury zahrnující zásadní redistribuci zdrojů od existujících politických elit.

Určité radikální skupiny jsou podle Marche a Muddeho levicové na základě toho, že:

  1. identifikují ekonomickou nerovnost jako základ existujícího politického asociálního uspořádání a obhajoba kolektivních ekonomických a sociálních práv je jejich hlavní agendou;
  2. vyjadřují antikapitalismus více konzistentně než antidemokracii, ačkoliv radikální subverze liberální demokracie může být implicitně nebo explicitně obsažena v redistributivních požadavcích mnoha z těchto skupin;
  3. jsou internacionalistické, a to jak ve smyslu svého úsilí o nadnárodní propojenost a solidaritu, tak i ve svých tvrzeních, že národní a regionální sociálně-politické problémy mají globální strukturální příčiny (jako je „imperialismus“ nebo „globalizace“) (March, Mudde 2005: 25).

March a Mudde přitom z organizačního hlediska dělí radikální levici na politické strany, (nestranické) organizace a subkultury. Strany radikální levice pak dělí na:

  1. komunistické strany, a to v podstatě s podtypy (a) částečně reformovaných marxisticko-leninských stran někdejší promoskevské orientace (přičemž u některých proběhla reforma v souvislosti s odklonem od Moskvy v období první fáze eurokomunismu, u jiných po pádu komunismu ve střední a východní Evropě), (b) dogmatických (či ortodoxních) nereformovaných marxisticko-leninských stran někdejší promoskevské orientace, (c) trockistických stran, (d) maoistických stran;
  2. zelené strany a strany nové politiky (ve smyslu Basisdemokratie);
  3. demokratické socialistické strany;
  4. sociálně-populistické strany (March, Mudde 2005: 25-36).

Za nestranické organizace oba výše zmínění autoři považují odbory a přidružené organizace stran, které jejich prostřednictvím pronikají do širšího společenského prostoru (antifašistické a antirasistické organizace, mládežnické organizace apod.). Radikálně levicové subkultury označují March a Mudde za „nové okraje“ (new fringe), a myslí jimi např. „ekoválečníky“, aktivisty v oblasti zvířecích práv, aktivisty gayů a lesbiček, antifašisty, autonomy a antiglobalisty (March, Mudde 2005: 37-41).

S ohledem na rozdílná a někdy poměrně vyhraněná pojetí pojmu radikalismus v soudobé politologii je vhodnější hovořit spíše v obecnějším rámci o krajně levicové stranické rodině. Jinak je ale Marchovo a Muddeho rozdělení nesporně podnětné, i když přiřazení stran k jednotlivým typům nemusí být vždy jednoznačné (a to nejen vzhledem k existenci různých frakcí uvnitř stran, ale i s ohledem na nejasnost či časté změny dominantní profilace).1 Ocenit je třeba i skutečnost, že mezi jednotlivými vymezenými typy nejsou uvedeny postkomunistické strany. Tento pojem (případně pojem „exkomunistické strany“) byl užit v řadě různých a nepříliš jasných významů a značně znepřehlednil stranicko-politický výzkum v Evropě po roce 1989. Pokud už má být používán, je vhodné jej vztahovat ke genetickému původu stran, a nikoliv k vazbě na ideovou stranickou rodinu (postkomunistické strany jsou dnes součástí různých stranických rodin, především pak sociálnědemokratické).

Určitým problémem je vazba Marchova a Muddeho rozdělení na tradiční typologii stranických rodin von Beymeho a jeho následovníků. Jedním z důvodů je paušální zahrnutí zelených mezi krajní levici. Zelené strany totiž tvoří samostatnou stranickou rodinu. I když nelze opomíjet propojení části zelených s krajní levicí (což se ostatně projevuje i v existenci společné politické skupiny levicových zelených a dalších krajně levicových stran v EP), je třeba za případnou součást krajní levice považovat pouze radikálně levicové zelené strany,2 v jejichž programu a činnosti dominuje levicový prvek nad zeleným (i tak je za určitých okolností možné považovat je i za specifický podtyp zelené rodiny).

Někdejší promoskevská orientace se dnes u ortodoxních (dogmatických) komunistických stran projevuje vazbami na marxismus-leninismus bez reformního postchruščovského kurzu i bez Trockého a Maových inovací. Proto je možné označit je za marxisticko-leninské strany, i když je třeba mít na paměti, že za marxisty-leninisty se označují i maoisté a do jisté míry i trockisté. Je rovněž možné zdůraznit, že označení „demokratické socialistické strany“ musí být chápáno v kontextu výše uvedených kritérií radikální levice, protože cíl demokratického socialismu mají stanoven i některé sociálnědemokratické strany. Krajně levicové strany demokratického socialismu jsou zpravidla ideově vázány na neomarxismus a novou levici. Další typ „sociálně populistických“ krajně levicových stran by pak měl zahrnovat různá levicově populistická uskupení stranicko-politického typu, která nejsou vázána na konkrétní ideologii.

Oddělení odborů a dalších přidružených organizací politických stran je z analytického hlediska výzkumu forem prosazování zájmů možné, avšak při zkoumání ideových směrů soudobé krajní levice je to nepodstatné, protože tyto organizace zpravidla fakticky (bez ohledu na právní formu) patří k určité politické straně anebo v nich působí a snaží se dominovat stoupenci jednotlivých ideových proudů krajní levice.

Rovněž Marchův a Muddeho koncept „new fringe“ vnáší do výzkumu politických stran problém, zda a jak má být oddělována ideová a organizační dimenze. Je skutečností, že autonomové, militantní ekologisté či určitá část anti(alter)globalizačního hnutí apod. nejsou většinou stranicko-politicky reprezentováni. Na druhou stranu však např. v antiglobalizačním hnutí působí i různé politické strany a ta část hnutí, která je odmítá anebo se nechce vázat na stranickou politiku, tak činí s ohledem na antistranické názory, podmíněné vlastní ideologií, a to především anarchismem nebo postmoderní novou levicí s antistranickými postoji. Vyloučit tyto ideologické části spektra z oblasti politického stranictví není zcela správné, protože dříve existovaly relativně silné anarchistické strany a i dnes např. v Německu působí též marginální anarchoautonomní Pogo-strana (byť jako jistá provokace vůči systému). Ekomilitanti mohou mít vazby na zelené strany (navíc nemusí být pouze krajně levicoví) a objevují se i tendence ke vzniku gay a lesbických stranických formací (které by ale přes novolevicový původ spíše spadaly do oblasti single-issue stran).

Modifikovaná typologie krajně levicové stranické rodiny v Evropě vypadá následovně:

  1. komunistické strany, s podtypy (a) reformně komunistických stran, (b) dogmatických marxisticko-leninských stran, (c) trockistických stran, (d) maoistických stran;
  2. demokratické socialistické strany;
  3. sociálně-populistické strany;
  4. levicově-populistické zelené strany;
  5. anarchistické a autonomní strany.

Při přiřazování stran k jednotlivým typům je třeba zdůraznit, že v některých stranách působí stoupenci různých proudů soudobé krajní levice a určit dominantní profil strany nemusí být vždy zcela jednoznačné. Při výzkumu vytváření Strany evropské levice je třeba mít na paměti, že více jí byly nakloněny především strany s alespoň částečně příznivým postojem k EU, tj. reformně komunistické a demokratické socialistické strany. Ty uznávají EU jako organizaci, na jejíž bázi může být vytvořen přijatelný sociální model v Evropě, i když jsou k ní v řadě případů kritičtí, zvláště s ohledem na její údajnou kapitalistickou orientaci a „militarizaci“. To je vedlo i k odmítnutí Ústavní smlouvy pro Evropu.

Údajný kapitalistický, neoliberální, militaristický a imperialistický charakter EU (a případně též skutečnost, že EU není totožná s celou Evropu a je údajně jistým „exkluzivním klubem bohatých“) je také hlavním důvodem, proč velká část krajně levicových stran EU v současné podobě jednoznačně odsuzuje a odmítá se zapojit do strany podle čl. 191. Většinou však tyto strany hlásají potřebu vytvoření sjednocené „socialistické Evropy“, resp. globálního socialistického anebo komunistického společenství, a často se zapojují do různých transnacionálních sítí (jejichž význam ovšem není velký).

10.2. Vývoj PEL a GUE/NGL

Vytváření transnacionálních krajně levicových struktur má dlouhou historii. Jeho kořeny lze vypozorovat již v mezinárodních kontaktech dělnického hnutí v 19. století a později ve formalizované podobě v dělnických internacionálách a v Kominterně. Avšak současnou Stranu evropské levice nelze jednoznačně považovat za přímou pokračovatelku těchto tradic, i když se k nim hlásí. Její vznik se uskutečnil pod vlivem specifických okolností procesu evropské integrace, který byl ze strany tradičních krajně levicových subjektů odmítán. Všechny internacionály přitom měly celosvětový, ne pouze evropský rozměr.

První internacionála (Mezinárodní dělnická asociace) vznikla v roce 1864 z iniciativy Karla Marxe jako koordinační síť tehdejšího dělnického hnutí. Členila se do regionálních a národních federací. Nejvyšším orgánem byl každoroční kongres, který volil generální radu. Vnitřní rozpory mezi tzv. autoritáři (Marx) a antiautoritáři (v čele s Bakuninem) vedly k zániku První internacionály v roce 1876. Druhá internacionála vznikla jako volná síť převážně sociálnědemokratických stran a odborů v roce 1889. Od roku 1900 fungovala v jejím rámci Mezinárodní socialistická kancelář. Tato internacionála zanikla v souvislosti s vypuknutím první světové války, když nedokázala zajistit nadřazení dělnické solidarity nad válčením za národní zájmy.

Ve vazbě na tzv. Velkou říjnovou socialistickou revoluci a následné události došlo k rozkolu mezi sociálními demokraty a bolševiky (komunisty) v řadě zemí. Důsledkem byl v roce 1919 i vznik Komunistické internacionály (zkráceně Kominterny, známa též jako Třetí internacionála), sdružující a „úkolující“ jednotlivé komunistické strany ve světě (měla kolem padesáti členských subjektů a disponovala i vlastní mládežnickou organizací). Dominantní pozici při určování programu a strategie Kominterny mělo sovětské moskevské vedení, které ovládalo Výkonný výbor Komunistické internacionály. Nejprve Kominterna chtěla vést celosvětovou revoluci (v jejíž vypuknutí na počátku dvacátých let doufala), poté požadovala fundamentální subverzi kapitalistických systémů, ve třicátých letech pak podporovala jednotné levicové protifašistické fronty. V roce 1943 byla ze Stalinova podnětu rozpuštěna, aby její existence neznepokojovala západní spojence SSSR.

V poválečném období se komunistické strany ve střední a východní Evropě se sovětskou pomocí chopily moci a staly se totalitními státostranami. V západní Evropě byly komunistické strany, včetně relevantních Francouzské komunistické strany (PCF) a Italské komunistické strany (PCI), pod silným vlivem „moskevského centra“. To od počátku nahlíželo velmi negativně na západoevropské integrační tendence a v tomto směru instruovalo i komunistické strany. Komunisté se řídili Ždanovovou teorií dvou soupeřících táborů (,‚pokrokového“ socialistického a „reakčního“ kapitalistického), která byla formulována při ustavení Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyro) v roce 1947. Spolupráci a integraci zemí západní Evropy vnímali komunisté jako nežádoucí kapitalistický projekt a projev buržoazní společnosti (Bell 1996: 224).

V Informbyru byly ze západní Evropy zastoupeny pouze italská a francouzská komunistická strana, z východní Evropy potom Komunistická strana Bulharska, Komunistická strana Československa, Komunistická strana Jugoslávie (ta vystoupila kvůli roztržce s Moskvou v roce 1948), Maďarská strana pracujících, Polská sjednocená dělnická strana, Rumunská dělnická strana a Komunistická strana Sovětského svazu. Informbyro existovalo pouze do roku 1956. I po nástupu Chruščova k moci a vyhlášení koncepce mírového soužití a „parlamentní cesty k moci“ na Západě se vztah západoevropských komunistů k evropskému integračnímu procesu nezlepšil. V roce 1959 se šest komunistických stran sešlo v Římě a odmítlo Smlouvy o ES.

Změna přichází až v souvislosti s nástupem eurokomunismu, který v sobě obsahoval národně- a reformně-komunistické komponenty. Jako reálný fenomén se eurokomunismus objevoval postupně, přičemž konzistentnějších kontur nabyl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Jako konceptualizovaný pojem byl poprvé použit italským žurnalistou Frankem Barbierim v roce 1975. Označoval v podstatě změnu části ideologie a strategie několika (ne všech) západoevropských komunistických stran.

Eurokomunismus neměl jednotný program, za jeho vyjádření bývá považována deklarace představitelů francouzské, španělské a italské komunistické strany z roku 1977 či publikace španělského komunisty Santiaga Carilla Eurokomunismus a stát z téhož roku (Mareš 200lb: 114). V nejobecnější rovině znamenal eurokomunismus odklon od moskevské dominance v komunistickém hnutí (mj. v důsledku nesouhlasu se sovětskou okupací Československa) a za stávající situace v západní Evropě i od násilných revolučních metod (aniž by ovšem přestal uznávat historický význam sovětské říjnové revoluce a dalších revolučních bojů v situaci, kdy jsou komunisté diskriminováni). I eurokomunisté však nadále hlásali přechod k socialismu a odstranění kapitalismu. Odmítali přitom blokovou konfrontaci a pomoc moskevskému východnímu bloku, protože hlásali právo národní cesty k socialismu, a ne porážku kapitalismu vojenským vítězstvím Varšavské smlouvy (Carillo 1977: 183).

Eurokomunismus opustil teorii leninismu. I když také dle eurokomunistů se má za samozřejmé, že západní kapitalistické státy jsou v krizi, předpokládají, že nejen dělnická třída, ale i buržoazní a profesní skupiny, a dokonce i síly zákona budou mít společný zájem na reformě. Aliance, v nichž budou komunistické strany hrát vedoucí úlohu, ne však jako výluční reprezentanti dělnické třídy, budou pracovat demokraticky a bez použití násilí. Spíše než revoluce se předvídá dlouhé přechodné období a rozšíření demokracie bez potřeby diktatury proletariátu. Tyto aliance postupně získají na oslabené vládní třídě moc. Eurokomunismus přinese i větší vnitrostranickou demokracii. Povede též k novému typu mezinárodního komunistického hnutí, jež bude charakterizováno autonomií a vzájemným respektem a nebude nadále ovládáno Sovětským svazem (Middlemas 1995: 106). Ve všech stranách však vzbudily myšlenky eurokomunismu bouřlivé diskuse, přičemž Moskva se snažila za pomoci svých stoupenců zastánce nového reformního směru zdiskreditovat.

Základní rozdíly mezi ideami eurokomunismu a realitou tehdejšího „východního komunismu“ ukazuje následující schéma:

Rozdíly mezi východním komunismem a eurokomunismem

Východní komunismus Eurokomunismus
Útlak Demokracie
Panství vlastní strany Demokratická cesta k socialismu
Posílení východního bloku Rozpuštění vojenských bloků
Žádný prostor pro církve Spolupráce s církvemi
Potlačování umělců Svoboda umělců
Neomylnost, dogmatismus Rovnocenná spolupráce různých politických proudů

Zdroj: Jütner, Liese (1977): 220.

V reálné politice se začal eurokomunismus projevovat především u Komunistické strany Itálie, ve větší míře u Komunistické strany Španělska (PCE) a Komunistické strany Velké Británie (která ovšem nebyla relevantní součástí systému), v menší míře u významné Komunistické strany Francie a některých dalších západoevropských stran a skandinávských komunistických stran (König 1978: 26-175).

Ve druhé polovině sedmdesátých let procházela politologie rovněž první velkou vlnou zájmu o transnacionální formace evropských politických stran. V tomto směru byl rovněž často zohledňován potenciál eurokomunismu pro případné vytvoření nové evropské politické strany (Pawelka 1979: 52-54), což mj. souviselo i s příznivějším postojem některých eurokomunistů (zvláště PCI) k západoevropské integraci v kontrastu s negativním postojem promoskevských stran (ale např. i PCF). Tyto předpoklady se však přes dílčí pokusy o institucionalizaci eurokomunistické spolupráce v sedmdesátých ani v osmdesátých letech nenaplnily, i když v návaznosti na eurokomunismus se měnil i doposud kritický postoj k evropské integraci či k účasti v institucích ES.

PCI ocenila, že ve stínu obou velmocí vznikla nová regionální struktura a viděla v jejím úsilí o autonomii a nezávislost šanci, jak otevřít cestu mezi bloky. Po odklonu od Moskvy hledala nový konstruktivní internacionální rámec pro své působení. PCF naproti tomu nadále odmítala jakoukoliv integraci vně socialistického tábora. Eurokomunisté se ale zřekli založení jednotné evropské komunistické strany, protože chtěli napřed sjednotit hnutí pracujících a zapojit do jednotné lidové fronty všechny „pokrokové“ síly (Jüttner, Liese 1997: 218). Vytváření „separátních“ stranických bloků, (především socialistického, ale i křesťanskodemokratického, kde v souvislosti s příchodem některých křesťanskosociálních proudů z Latinské Ameriky začali komunisté rovněž vidět spojence) proto eurokomunisté nevítali. Odezvu nenašla ani snaha profesora Are vybudovat koordinační centrum pro evropské komunistické strany v roce 1976 (Godson, Haseler 1978: 101).

Již v roce 1969 však PCI vstoupila do EP, PCF ji následovala teprve o čtyři roky později. V roce 1973 zde s dánskými a nizozemskými komunisty vytvořily frakci Skupina komunistů a blízkých. Od roku 1976 měla frakce dva mluvčí. Nově se konstituovala po prvních přímých volbách v roce 1979: Náleželo k ní 24 zástupců PCI, 19 poslanců PCF, jeden Dán ze Socialistické lidové strany a od roku 1981 poslanec z řecké komunistické strany.

EP představoval pro komunisty výhodnou propagandistickou platformu, čemuž odpovídalo i zastoupení uznávanými experty či vysokými funkcionáři, včetně generálních tajemníků E. Berlinguera (PCI) a G. Marchaise (PCF). PCF a PCI se však lišily v náhledu na integraci. Zatímco francouzští komunisté se snažili zablokovat jakýkoliv pokus o rozšíření integrace nad rámec Římských smluv, italští žádali posilování role evropských institucí (Geiss 1984: 50-52). Nejednotnost hlasování byla charakteristickým rysem frakce i v osmdesátých letech.

V roce 1989 došlo, mj. i v důsledku rozdílné reflexe změn ve východní Evropě, k rozštěpení krajní levice na dvě frakce - na Sjednocenou evropskou levici (28 poslanců) a Koalici levice (14 poslanců). V první z uvedených frakcí se sdružily PCI, španělská Sjednocená levice (IU), Socialistická lidová strana (SF) z Dánska a Koalice levice, pokroku a ekologického hnutí (Synaspismos) z Řecka, ve druhé hrála nejvýznamnější roli PCF, doplněná o portugalské a řecké komunisty. V roce 1991 se PCI změnila na Stranu demokratické levice a přestoupila k evropským socialistům.

Po volbách v roce 1994 se vytvořila politická skupina Sjednocená evropská levice,3 která sdružila nesocialistické levicové strany z obou předchozích skupin. K ní se po rozšíření v roce 1995 připojily krajně levicové strany s ekologickým zaměřením ze severských zemí, které se z ideových důvodů odmítly podílet na činnosti skupiny zelených a seskupily se v síti Severská zelená levice (NGL). Nová skupina byla pojmenována „Konfederální skupina Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice“. Většinou užívaná zkratka GUE/NGL byla odvozena z francouzského označení Groupe de la Gauche Unitaire Européen (GUE) a anglického názvu Nordic Green Left. Koncem čtvrtého volebního období měla 34 poslanců. Z PCF jich bylo 7, dále jich 5 patřilo k italské Straně komunistické obnovy/Sjednoceným komunistům, 9 zástupců měla španělská Sjednocená levice - Iniciativa pro Katalánsko, 3 poslanci pocházeli z Komunistické strany Portugalska (PCP), rovněž 3 ze švédské Levicové strany (VP) a po dvou zástupcích měly finský Levicový svaz (VAS) a Komunistická strana Řecka (KKE) a Synaspismos. V roce 1998 k frakci přešel i jeden britský poslanec vypovězený z Labouristické strany.

Po volbách v roce 1999 byla tato politická skupina znovu ustavena. Přihlásilo se k ní 42 poslanců. Frakci tvořilo 13 stran z 10 členských zemí EU. Byly to Komunistická strana Řecka (3), Hnutí demokratického socialismu (DIKKI) (2) a Synaspismos (2) z Řecka, španělská IU (4), francouzská PCF (6) (resp. Bouge l‘Europe - „Pohni se, Evropo“, v rámci této listiny kandidovala PCF spolu se zástupci a zástupkyněmi odborů, sociálních hnutí a nevládních organizací, a to paritně dle pohlaví), německá Strana demokratického socialismu (PDS) (6), Strana italských komunistů (PCI) (2) a Strana komunistické obnovy (PRC)(2), dánská SF (1), finský Levicový svaz (VAS) (1), nizozemská Socialistická strana (1), portugalská PCP (2) a švédská VP (4).

Dalších 5 francouzských poslanců bylo ve skupině individuálně, protože jejich trockistické strany Dělnický boj a Revoluční komunistická liga nebyly plnými členy. V roce 2001 přestoupili do GUE/NGL dva dánští poslanci z jiných skupin, v roce 2002 dva jejich krajané a pět francouzských poslanců (do té doby působících v socialistické skupině). Ve skupině tak koncem volebního období působilo 49 poslanců a poslankyň. V roce 2003 k nim jako pozorovatelé přibylo 7 poslanců ze zemí, které se připravovaly ke vstupu k 1. květnu 2004. Dva zástupce mezi nimi měla kyperská Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL), tři Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), 1 Komunistická strana Slovenska a 1 Lotyšská socialistická strana (LSP).

Po volbách do EP v roce 2004 počet poslanců v politické skupině GUE/NGL oproti předchozímu volebnímu období mírně poklesl (a to i přes rozšíření EU a zvýšení celkového počtu poslanců), když ji vytvořilo 41 členů. Jsou jimi 2 poslanci kyperské AKEL, 6 poslanců KSČM, 1 poslanec finské VAS, 2 poslanci francouzské PCF, 7 poslanců německé Levicové strany — PDS, 3 poslanci řecké KKE a 1 poslanec řeckého Synaspismos, 1 poslanec irské strany My sami (SF), 5 poslanců italské PRC, 2 poslanci italské Strany italských komunistů (PdCI), 2 poslanci nizozemské Socialistické strany (SP), 2 poslanci portugalské PCP, 2 poslanci španělské IU a 2 poslanci švédské VP. Politická skupina GUE/NGL má i asociované členské strany, a sice Levicový blok (BE) z Portugalska, Socialistickou levicovou stranu (SV) z Norska, Levici z Lucemburska a Švýcarskou stranu práce. Přidruženým členem skupiny je i 1 poslanec dánského Lidového linutí proti EU.

Co do schopnosti umožňovat alespoň částečně účinnou spolupráci většiny složek evropské krajní levice zůstává politická skupina GUE/NGL zřejmě nejvýznamnější platformou, přestože krátce před volbami do EP v roce 2004 vznikla i krajně levicová Strana evropské levice (Party of European Left - PEL) dle článku 191. Ta však doposud nemá natolik výrazný potenciál jako GUE/NGL. Signifikantní ostatně je, že i když vznikla PEL, existuje krajně levicová skupina v EP4 pod několik let starým názvem GUE/NGL a tato skupina se nestala parlamentní frakcí PEL.

Na druhou stranu je ovšem třeba připomenout, že frakce GUE/NGL je provázena řadou vnitřních sporů, zvláště mezi severskými krajně levicovými zelenými stranami a jihoevropskými dogmatickými komunisty, kteří kladou důraz na tradiční třídní boj a podporují proruská a pročínská stanoviska v lidskoprávních otázkách (Holubec 2004: 22). Oproti „eurooptimistické“ německé PDS (nyní LP-PDS) stavěli portugalští či řečtí komunisté do protikladu své odmítavé názory na soudobý proces evropské integrace jako celku. Tyto spory ve skupině GUE/NGL se v kontextu celkového programově-strategického zaměření jednotlivých stran projevily i na ochotě či neochotě participovat na projektu Strany evropské levice.

Jak již bylo uvedeno výše, první úvahy o vytvoření krajně levicové západoevropské stranické formace se objevily již na konci sedmdesátých let ve vazbě na „eurokomunizaci“ některých stran, nebyly ale realizovány. Po pádu komunismu vytvořila část reformněji orientovaných komunistických stran v roce 1991 Fórum nové evropské levice (NELF), což je volná síť krajně levicových organizací, které se v jeho rámci schází na pravidelných setkáních. Přes počáteční nedůvěru se k fóru přidaly i některé významné tradičnější komunistické formace a jeho reprezentativnost se stala poměrně velkou (i díky institutu „stálých hostů“, zavedenému v roce 1995).5 FNEL však nemělo a nemá jiný význam než jako setkávací a komunikační platforma (Moreau 2004: 56).

V jeho rámci a v části poslanecké skupiny GUE/NGL (která s fórem od svého vzniku úzce spolupracovala) začali zástupci některých politických stran (zvláště německé Strany demokratického socialismu, řeckého Synaspismos a italské Strany komunistické obnovy) prosazovat od konce devadesátých let6 vznik eurostrany dle článku 191. Důvodem byla snaha vyrovnat se dalším rodinám, mj. i v perspektivě tehdy připravované reformy financování eurostran a posilování pravomocí EP. Některé radikálně levicové politické strany však vznik jednotné strany odmítaly a odmítají a tvrdí, že současné eurostrany nemají „oporu v lidu“.

Nakonec však relativně velká část evropských krajně levicových stran (rozhodně však ne všechny) se vznikem eurostrany souhlasila a po několika přípravných setkáních byla nejprve v lednu 2004 v Berlíně vyhlášena iniciativa za vznik Strany evropské levice a následně se ve dnech 8.-9. května 2004 v Římě konal ustavující kongres této eurostrany (používá i zkrácený název Evropská levice). Předsedou byl zvolen Fausto Bertinotti z italské PRC. Vznik strany však provázely ideové spory, které vedly k tomu, že některé významné dogmatické komunistické strany se do zakládání PEL nezapojily anebo sice byly účastny jejího vzniku, ale nepřijaly institut plného členství. Naopak se jejími členy stala řada zcela marginálních subjektů (Mareš 2005b: 269).

Zakládajícími plnoprávnými členy PEL se staly Strana demokratického socialismu (SDS) z ČR, Estonská sociálnědemokratická strana práce, Francouzská komunistická strana, Strana komunistické obnovy z Itálie, Strana demokratického socialismu (nyní LP-PDS) z Německa, Dělnická strana z Maďarska, Komunistická strana Rakouska (KPÖ), Strana socialistické aliance z Rumunska, Synaspismos z Řecka, Komunistická obnova ze San Marina, Sjednocená levice ze Španělska a její členské subjekty Komunistická strana Španělska a Sjednocená alternativní levice Katalánska a Švýcarská strana práce. Několik dalších stran (včetně KSČM) zvolilo statut pozorovatele (Komunistická strana Slovenska se sice zúčastnila zakládajícího sjezdu PEL a hlasovala na něm, ale na vlastním sjezdu později delegáti rozhodli o pozorovatelském statutu).

Odmítavý postoj dogmatičtějších stran (řecké KKE či portugalské) k PEL spočíval v odporu proti současné EU jako takové a v údajně příliš revizionistickém kurzu a vazbě na „úchylku eurokomunismu“ (Koutsoumpas 2005). Nejsofistikovanější argumentaci při vzniku PEL předložila při odůvodnění svého nevstoupení a následné neochoty přijmout plné členství KSČM. Signifikantně je vyjádřený titulkem článku Hassana Charfa (zahraničněpolitického tajemníka KSČM) z Haló novin z 11. února 2005: „Strana, která rozdělila evropskou levici“ (Charfo 2005). Charfo přitom nemá na mysli pouze ideové rozdělení, ale i geografické. KSČM totiž mimo jiné požaduje celoevropský charakter PEL (např. včetně zapojení Komunistické strany Ruské federace a dalších komunistických stran z postsovětských republik, dále komunistů z Turecka, bývalé Jugoslávie apod.) a ne její omezení na EU. KSČM rovněž odmítla institut individuálního členství ve stanovách PEL, které je podle ní v rozporu s českým právem.

Největší mediální pozornost vyvolaly požadavky KSČM a debaty jejích představitelů s předsedou Bertinottim a jeho stoupenci v PEL (mj. na ustavujícím římském kongresu a poté na setkání 8. ledna 2005) o tom, že má být ze stanov PEL vypuštěna kritika stalinistických praktik a zločinů. Čeští komunisté argumentovali tím, že termín stalinismus je nejasný, že je třeba odsoudit i zločiny Maa či Pol Pota a že je třeba hodnocení historie zasadit do odpovídajícího kontextu (Charfo 2005). Interpretace v médiích však byla taková, že se snaží hájit stalinské období. Vedení PEL trvalo na nutnosti odsoudit stalinismus i na symbolickém významu tohoto konkrétního pojmu. V KSČM se po zvolení Vojtěcha Filipa do předsednické funkce dne 1. října 2005 posílila vůle ke změně statutu z pozorovatele na plnoprávné členství, k němuž mělo dojít na 1. sjezdu PEL v Aténách ve dnech 29.-30. října 2005. Nakonec však v KSČM převážil názor zůstat i nadále v pozici pozorovatele.

PEL je tedy doposud v situaci, kdy si vytvořila určitou členskou základnu, která ovšem nepokrývá celou evropskou stranicko-politickou krajní levici. Do budoucna ale není vyloučeno, že se k ní přidají i další strany z členských zemí EU. Z hlediska průniku do případných nových členských zemí EU by pro ni v dlouhodobé perspektivě mohlo být výhodné další východní rozšíření EU o republiky postsovětského prostoru, v nichž mají komunisté silnou pozici (Moldávie, Ukrajina, Bělorusko). Časově bližší jihovýchodní rozšíření EU není s ohledem na slabou pozici krajně levicových stran se zájmem o členství v PEL prozatím z hlediska pozice této strany výhodné.

10.3. Organizační struktura PEL

Stanovy PEL umožňují institut plnoprávného členství a statut pozorovatele. Členství v PEL je otevřené pro jakoukoliv evropskou levicovou stranu a politickou organizaci, která souhlasí s cíli a principy politické platformy (Manifestu) a přijímá stanovy této strany. Členství je udělováno rozhodnutím členů PEL. Jiné strany a politické organizace mohou požádat o statut pozorovatelů nebo být přizvány členskými stranami, aby se staly pozorovateli PEL.

Členskou stranou nebo politickou organizací PEL s plnými právy a povinnostmi se může stát kterákoliv levicová strana nebo politická organizace zastoupená v Evropském parlamentu, v národních parlamentech nebo v parlamentech regionů či v regionálních zastupitelských sborech v rámci členských států EU. V členských státech EU, které nemají regionální zastupitelské sbory, postačuje, pokud strana nebo politická organizace má své zástupce na městské či obecní úrovni, jestliže příslušné zastupitelstvo představuje alespoň 20% obyvatelstva příslušného státu.

Přihlášky k členství v PEL posuzuje a rozhoduje o nich Rada předsedajících a ratifikuje je sjezd na návrh výkonného výboru na základě přihlášky, pravidel a politického programu předloženého uchazečem. Dočasné nebo prozatímní pozastavení účasti v aktivitách PEL nebo zrušení členství v této straně v případě, že členský subjekt vážně poruší stanovy a politické cíle, probíhá stejnými postupy jako přijetí. Pozorovatelské strany nebo politické organizace se účastní jako konzultanti těch zasedání PEL, na která jsou pozvány. Mohou výkonnému výboru předkládat k posouzení a rozhodnutí návrhy. Členské subjekty, které chtějí z PEL vystoupit, to musí oficiálně prohlásit.

PEL zavedla (údajně jako příspěvek ke svému budoucímu vývoji) na určité pokusné období možnost individuálního členství. Do doby konečného rozhodnutí bude o této otázce vedena vnitrostranická diskuse. Individuálními členy PEL se mohou stát ženy a muži trvale bydlící v některém členském státě EU. V zemích, kde existují členské strany nebo politické organizace PEL, mohou tyto osoby vytvářet kruhy přátel přidružené k členským stranám. Občané jiných evropských zemí přidružených k EU mohou rovněž vytvořit národní skupinu přidružených členů, která požádá o statut pozorovatele, nebo se k takové skupině připojit.

PEL se financuje z členských příspěvků, darů a veřejné podpory. Orgány PEL musí jednat otevřeně a transparentně. Podíl žen a mužů ve všech orgánech (kromě Rady předsedajících) musí být 50%.

PEL má následující orgány:

  1. Sjezd;
  2. Radu předsedajících;
  3. Výkonný výbor.

Sjezd schvaluje a přijímá základní dokumenty a stanovy a ratifikuje rozhodnutí o přijetí stran nebo politických organizací. Volí předsedu/předsedkyni PEL místopředsedu/místopředsedkyni PEL na základě návrhu Rady předsedajících a podle rotačního principu. Volí pokladníka na základě návrhu výkonného výboru, dále volí z každé členské strany na základě nominace příslušné strany dvě osoby jako další členy výkonného výboru a lichý počet auditorů (nejméně tři). Rozhoduje i o strategických a programových otázkách.

Sjezd se koná nejméně jednou za dva roky. Svolá jej výkonný výbor, který může rovněž rozhodnout o svolání mimořádného sjezdu. Sjezd lze svolat na žádost nejméně 25% jeho delegátů. Sjezd se musí konat nejméně 6 měsíců před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu a tvoří jej po 12 delegátech z každé členské strany. Klíč k určení počtu delegátů se schvaluje na každém sjezdu pro následující sjezd. Delegáty si volí jednotlivé strany. Klíč k určení počtu delegátů pro zakládající sjezd je stanoven dohodou v Radě předsedajících. Strany nemusí využít plný počet delegátů. Všichni další účastníci (tj. zástupci pozorovatelských strana organizací, členové výkonného výboru, kteří nejsou delegáti sjezdu a pozvaní a hosté) jsou pozorovateli bez hlasovacího práva.

Rada předsedajících se schází nejméně dvakrát ročně. Jejími členy jsou předsedové/předsedkyně všech členských stran PEL a předseda/předsedkyně a místopředseda/místopředsedkyně PEL. Rada předsedajících má ve vztahu k Výkonnému výboru právo iniciativy a vznášení námitek v důležitých politických otázkách. Přijímá rozhodnutí a doporučení, která se postupují výkonnému výboru a sjezdu. Rozhoduje o přihláškách k členství v PEL.

Výkonný výbor tvoří předseda/předsedkyně a místopředseda/místopředsedkyně, pokladník, další členové volení sjezdem (dvě osoby z každé členské strany) a vedoucí sekretariátu PEL. Schůze výkonného výboru se konají nejméně čtyřikrát do roka, může o ně však též požádat členská strana nebo politická organizace. Výkonný výbor v intencích sjezdu a ve shodě s Radou předsedajících určuje politiku PEL mezi sjezdy (včetně svolávání konferencí nebo tematických schůzí a jmenování dočasných pracovních skupin pro zvláštní politické problémy).7 Svolává sjezd a připravuje jeho organizaci a rozvrh.

Předsedu/předsedkyni a místopředsedu/místopředsedkyni volí sjezd na základě návrhu Rady předsedajících vždy do následujícího sjezdu. Kandidatura musí vycházet z principu rotace. V případě, že se místo předsedy před konáním dalšího řádného sjezdu uprázdní, může výkonný výbor jmenovat předsedu s dočasným mandátem do konání následujícího sjezdu. Předseda řídí běžný chod strany, udržuje styk s různými členskými a spřízněnými subjekty a zastupuje PEL při jejích vnějších kontaktech (včetně úřadů EU). Místopředseda/místopředsedkyně podporuje předsedu při plnění jeho povinností. Administrativní chod PEL zajišťuje sekretariát (Strana evropské levice 2004b).

PEL se označuje za „síťovou stranu“ (networking party), která usiluje o propojení s levicovými hnutími. V roce 2004 vznikla při PEL Ženská síť evropské levice, která je napojena na levicové ženské hnutí. Vytvořila se rovněž Síť gay, lesbických, bisexuálních a transsexuálních levicových aktivistů. Ve stanovách má PEL rovněž zakotveno, že vytvoří formy těsné spolupráce s evropskými mládežnickými organizacemi, které zastupují národní a regionální organizace nebo působí v evropských strukturách a v jiných mezinárodních seskupeních. Lze tedy předpokládat, že v dohledné době vznikne mládežnická organizace PEL. Kromě výše zmíněných organizací působí při PEL i Síť aktivistů EL v komunální politice, Regionální síť v pobaltském regionu a pracovní skupiny Institucionální budoucnost Evropy a Pracovní skupina pro ekonomickou politiku.

10.4. Programatika PEL

Strana evropské levice přijala svůj první program „Manifest Evropské levice“ na ustavujícím římském sjezdu v roce 2004. Základní programové cíle vtělila i do stanov (přijatých tamtéž). PEL přijala i některé další programové dokumenty ke specifickým otázkám, např. deklaraci „Nikdy více fašismus. Nikdy více válku“ z 9. ledna 2005 či Feministický manifest z 3. července 2005. Na svém 1. sjezdu v Athénách v roce 2006 přijala Aténskou deklaraci.

Strana se definuje na základě levicovosti a odporu proti kapitalismu (jehož vnucování podle PEL vede do pasti sociálního a kulturního zpátečnictví). Cílem PEL je lidská rovnost a osvobození mužů a žen od všech forem útlaku, vykořisťování a diskriminace. Hodlá zásadně transformovat společnost a vytvořit základy trvalé levicové politiky jako „nezávislého, sebevědomého politického projektu napomáhajícího tvorbě solidárních, demokratických, sociálních a ekologických alternativ“ (Strana evropské levice 2004a: 18).

Evropskou unii vnímá PEL jako strukturu umožňující realizaci výše uvedených cílů. To, že v EU na sebe narážejí rozporné zájmy, dává PEL podle jejího programu „nový politický prostor pro třídní boj a ochranu zájmů pracujících, obranu demokracie, evropské společnosti s jejími organizacemi a institucemi, mezi nimiž je i Evropský parlament“ (Strana evropské levice 2004: 21). Současnou situaci v EU však strana hodnotí jako krizovou, přičemž za základní problém této krize považuje ohrožování demokracie. Kritizuje budování EU shora, údajně „bez ohledu na lidi a často proti jejich zájmům“. Hodlá posílit pravomoci Hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů EU. O ústavní smlouvě pro Evropu PEL nejednoznačně uvedla: „Ať už se stavíme k návrhu ústavní smlouvy jakkoliv, jsme proti direktoriátu velmocí“ (Strana evropské levice 2005a: 20).

V socioekonomických otázkách vychází PEL z přesvědčení, že „lidé dnes trpí politikou globalizujícího se kapitalismu, kterou prosazují vlády v zájmu velkokapitálu a jeho lobby, čímž společně podkopávají solidaritu a sociální výdobytky dosažené v těžkých bojích“ (Strana evropské levice 2005a: 19). Sociálnědemokratický koncept třetí cesty údajně zkrachoval a PEL hodlá usilovat o „jinou Evropu“.

PEL chce dosáhnout Evropy osvobozené od údajně antidemokratické a neoliberální politiky Světové obchodní organizace a Mezinárodního měnového fondu. Odmítá pakt stability a politiku Evropské centrální banky. Usiluje o nové sociální priority zaměřené k plné zaměstnanosti a k přípravě k zaměstnání, k podpoře veřejných služeb a k odvážné investiční politice, k ochraně životního prostředí. Považuje za nutné zdanit kapitálové toky. Zasazuje se za práva námezdně pracujících.

V oblasti mezinárodních vztahů PEL považuje za důležité neoddělovat Evropu od světového vývoje. Odmítá hegemonii USA a hodlá otevřít EU vůči Jihu. EU by podle představ PEL měla být zaměřena „aktivně proti rostoucímu militarismu a válce“ a měla by „odmítat NATO, cizí vojenské základny a model jakékoliv evropské armády, vedoucí k většímu vojenskému soupeření a světovým závodům ve zbrojení. Chceme Evropu míru a solidarity, bez jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení. Evropu odmítající válku jako prostředek řešení mezinárodních konfliktů. To se týká zejména izraelsko-palestinského konfliktu, který je nutno řešit na základě rezolucí OSN“ (Strana evropské levice 2005a: 19).

V „postmoderních“ ideologických dimenzích programu se PEL obecně zasazuje za řešení ekologických problémů (za jejichž původce považuje kapitalismus), za rovnoprávnost pohlaví (přičemž se hlásí i k feminismu) i za řešení problémů handicapovaných lidí. PEL hodlá postupovat v širší frontě. Uvádí, že budování „alternativní, radikální, ekologické a feministické levice v Evropě je výzvou nové fáze vývoje, která nyní začíná. Pluralitní povaha různých hnutí může být umocněna touto novou politickou silou o to více, že chceme rozvíjet nové vztahy mezi společností a politikou“ (Strana evropské levice 2005a: 19).

Program PEL v zásadě kombinuje prvky tradičního komunismu (např. třídní boj) s novolevicovými a postmoderními tématy. Snaží se o ostré protikapitalistické vymezení a o zásadní změnu společnosti (nevyskytuje se v něm ovšem prvek násilné revoluční změny). PEL se snaží prezentovat jako součást některých sociálních hnutí, včetně antiglobalizačního. Na EU v současné podobě nahlíží značně kriticky, protože nenaplňuje její představy. Usiluje o její přeměnu na organizaci, která bude odpovídat soudobým krajně levicovým požadavkům.

10.5. Závěrečné zhodnocení činnosti PEL

Vznik a existence PEL se staly důkazem o přizpůsobení se části evropské krajní levice reálným procesům v evropské integraci, které nevzešly z její iniciativy. I když se k řadě aspektů soudobé EU staví negativně, prostřednictvím přihlášení se k článku 191 Smlouvy o ES vyjádřila zájem aktivně spoluvytvářet tento proces a dodala mu tak jistou legitimitu. Podchytila řadu významných krajně levicových subjektů v soudobé Evropě, nestala se však bezvýhradnou reprezentantkou evropské krajně levicové stranické rodiny. I komunistické strany dogmatičtější orientace mají zatím statut přidruženého člena nebo se vůbec na činnosti PEL nepodílejí. Část z nich se setkává na akcích, které pořádají jednotlivé strany - Belgická strana práce v Bruselu nebo řecká KKE tzv. „Athénská setkání“ apod. (Wagener 2006: 249).

Několik převážně trockistických stran a dalších organizací je seskupeno v Evropské antikapitalistické levici (EAL),8 která vznikla v roce 2000 (hlavně z iniciativy Sjednoceného sekretariátu IV. internacionály a Mezinárodní socialistické tendence). Jedná se o volnou síť, která pořádá zhruba v půlročních intervalech konference. Před volbami do EP v roce 2004 vypracovala i společný volební manifest: „Antikapitalistický manifest pro jinou Evropu: sociálně a demokraticky, ekologicky a feministicky, mírově a solidárně“ a zpracovala i další společné dokumenty.9

EAL však nemá statut evropské politické strany dle článku 191. Její členská základna (zvláště pokud se týká pozorovatelů) se překrývá s PEL, přičemž ze strany PEL existuje snaha alespoň volnějšími formami členství (např. statutem pozorovatele) přimět k zapojení do vlastních struktur. Členské strany se ostatně již dříve podílely na volnější spolupráci se zbytkem krajní levice ve skupině GUE/NGL, za jejíž součást se EAL považuje (RedAktion 2005). EAL má základnu v západní Evropě a zatím neodkázala získat členské subjekty v postkomunistickém prostoru (Von Hüllen 2005: 4-5).

O plnoprávné členství v PEL se zatím nezajímají skandinávské rudo-zelené strany, které založily 1. února 2004 v Rejkjavíku Severský zelený levicový svaz (NGLA). Tvoří jej dánská Lidová socialistická strana (SF), finský Levicový svaz (VAS), islandské Levicově zelené hnutí (VGF), norská Socialistická levicová strana (SV) a švédská Levicová strana (VP). Účelem NGLA je realizace společných politických iniciativ, přijímání společných politických stanovisek, výměna informací a idejí, kooperace mezi parlamentními institucemi, vytváření společné reprezentace a kooperace s hnutími ve světě.

Orgány NGLA jsou generální shromáždění (tvoří jej předsedající a tajemníci stran, případně jiní jmenovaní reprezentanti členských stran; schází se každoročně). Na shromáždění je vždy pro následující období jedna strana určena jako předsedající. Chod organizace mezi shromážděními řídí výkonný výbor, tvořený předsedou, jejž nominuje předsedající strana, a členy, nominovanými z ostatních členských stran (z každé jeden). Náklady na chod NGLA jsou na základě dohody rozděleny mezi členské strany (Nordic Green Left Alliance 2004b). NGLA usiluje podle svého programu (Politické platformy NGLA) o větší demokratickou odpovědnost a participaci, o nový mezinárodní řád založený na multilaterálních mezinárodních institucích, o rovnost pohlaví a sociální spravedlnost. Názvem se NGLA hlásí k „seveřanství“, ale odmítá být regionalistickou formací. Další část názvu odkazuje k zeleným ekologickým hodnotám a k levicovosti (přičemž odmítá totalitní nedemokratické systémy, které se označují za socialistické) (Nordic Green Left Alliance 2004a).

Strany v NGLF dávají přednost spolupráci se zbytkem evropské krajní levice v poslanecké skupině GUE/NGL v EP za podmínky zachování její volné konfederální struktury, i když se podílejí na činnosti GUE/NGL. V roce 2005 navázaly i spolupráci se severoirskou stranou Sinn Fein (Wagener 2006: 248). Existují i další evropské transnacionální ultralevicové sítě a organizace sdružující marginální strany a (což je častější případ) nestranické organizace trockistické,10 marxisticko-leninsko-stalinistické,11 maoistické12 či anarchistické13 orientace. Jsou pro ně charakteristické sektářství, fanatismus a komplexy z vlastní bezvýznamnosti. Neusilují o přeměnu na stranu dle článku 191 Smlouvy o ES.

Vůči PEL je kritická i velká část anti(alter)globalizačního hnutí, ať již dogmatické marxisticko-leninské nebo novolevicové orientace. Model politické strany a zvláště pak eurostrany bez přímé vazby na lid a financované z prostředků „neoliberálně-kapitalistické“ EU neodpovídá sebepojetí velké části tohoto hnutí, které hledá a prosazuje nové formy politické prezentace a organizace.14 Kromě masových protestů při různých setkáních významných státníků (včetně protestů proti zasedání Rady EU) se jimi stal i koncept sociálních fór, což jsou velká strategicko-programová setkání rozličných složek AG-hnutí na různých úrovních (světové, regionální, státní), iniciovaná prvním Světovým sociálním fórem, které se konalo od 25. do 30. ledna 2001 v brazilském Porto Alegre jako „kontrasummit“ vůči Světovému ekonomickému fóru v Davosu.

V Evropě se doposud uskutečnila čtyři Evropská sociální fóra (2002 ve Florencii, 2003 v Paříži, 2004 v Londýně a v roce 2006 v Aténách), kromě toho existují subregionální15 a národní fóra. Od svého vzniku se na nich PEL snažila participovat. Vůči akceschopnosti sociálních fór se rovněž ozývají kritické hlasy, mj. ze strany dogmatických komunistických a trockistických subjektů (kterým se nepodařilo tato fóra ovládnout s cílem je více „zrevolucionalizovat“) (Lee 2004: 7), což by alespoň některé z nich mohlo opětovně přivést k „tradičnější“ stranicko-politické činnosti na transnacionální úrovni v evropském rámci16.

Přes výše konstatovanou heterogenitu transnacionálních forem spolupráce krajní levice sama existence několika transnacionálních organizací a sítí krajní levice s evropským záběrem dokazuje, že zde vědomí jisté „radikálně levicové“ euroidentity (byť vztažené hlavně k vlastnímu ideovému směru) existuje, zvláště v situaci, kdy se členská základna některých z nich překrývá. Interní diskuse o dalším postupu eurolevice v oblasti transnacionální spolupráce pak samou tematizací této problematiky zvyšují význam této spolupráce pro formování budoucího charakteru krajní levice v evropském prostoru (Mareš 2006).

Vliv PEL do budoucna bude určován především celkovou úspěšností jejích členských stran a zvláště pak tím, jak se budou prosazovat dominantní iniciátorky jejího vzniku ve srovnání s krajně levicovými stranami a hnutími, které se staví vůči PEL negativně. Pokud si PEL ovšem dokáže získat respekt v současné krajní levici jako strategicky nejvhodnější platforma transnacionální spolupráce, může být posílena i její členská základna a dojít i k převzetí frakce GUE/NGL v EP od PEL.

Tabulka č. 10.1.: Plnoprávné členské strany a politické organizace PEL

Stát Český název Název a zkratka v původním jazyce Rok vstupu
Belgie Komunistická strana Parti Communiste (PC) 2005
Česká republika Strana demokratického socialismu Strana demokratického socialismu (SDS) 2004
Estonsko Estonská levicová strana Eesti Vasakpartei (EVP) 2004
Francie Francouzská komunistická strana Parti Communiste Français (PCF) 2004
Itálie Strana komunistické obnovy (Itálie) Partito della Rifondazione Comunista (PRC) 2004
Lucembursko Levice Déi Lénk 2005
Maďarsko Maďarská komunistická dělnická Strana (Maďarsko) Magyar Kommunista Munkáspárt (MP) 2004
Německo Levicová Strana – PDS Linkspartei - PDS (LP-PDS) 2004
Rakousko Komunistická strana Rakouska Kommunistische Partei Österreichs (KPÖ) 2004
Rumunsko Strana socialistické aliance Partidul Alianta Socialista (PAS) 2004
Řecko Koalice levice, pokroku a ekologického hnutí (Řecko) Synaspismos tis Aristeras kai tis Proodou (SYNASPISMOS) 2004
San Marino Komunistická obnova San Marina Rifondazione Comunista Sanmarinese (RC) 2004
Španělsko Komunistická strana Španělska Partido Comunista de España (PCE) 2004
Španělsko Sjednocená alternativní levice Katalánska Esquerra Unida i Alternativa (EUIA) 2004
Španělsko Sjednocená levice Izquierda Unida (IU) 2004
Švýcarsko Švýcarská strana práce Partei der Arbeit der Schweiz (PAS)/Parti Suisse du Travail (POP) 2004

Tabulka č. 10.2.: Strany a organizace se statutem pozorovatele PEL

Stát Český název Název a zkratka v původním jazyce Rok získání členství
Česká republika Komunistická strana Čech Moravy Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) 2004
Dánsko Rudo-zelená aliance Enhedslisten - De Rød-Grønne 2005
Finsko Komunistická strana Finska Suomen kommunistinen puolue (SKP) 2005
Itálie Strana italských komunistů Partito dei Comunista Italiani (PdCI) 2004
Kypr Pokroková strana pracujícího lidu Ανορθωτικό κόμμα Εργαζόμενου Λοού (AKEL) 2004
Moldávie Komunistická strana Moldavské republiky Partidul Comuniştilor din Republica Moldova (PCRM) 2005
Německo Německá komunistická strana Deutsche Kommunistische Partei (DKP) 2005
Portugalsko Levicový blok Bloco de Esquerda (BE) 2004
Řecko Obnovená komunistická a ekologická levice Ανανεωτική Κομμουνιστική Οικολογική Αριστερά (AKOA) 2005
Slovensko Komunistická strana Slovenska Komunistická strana Slovenska (KSS) 2004
Turecko Strana přátelství a solidarity Özgürlük ve Dayanişma Partisi (ODP) 2005

Poznámky:

1Příkladem může být německá Strana demokratického socialismu (PDS), která by spadala do roku 2005 do kategorie demokratických socialistických stran. Po přejmenování na Levicovou stranu - PDS a po společné kandidatuře ve volbách 2005 a předpokládaném sloučení s Volební alternativou sociální spravedlnosti (WASG), vytvořenou levicovými odštěpenci ze Sociálně demokratické strany Německa, by byla jednoznačněji zařaditelná mezi sociálně-populistické strany. Existuje v ní však i dogmatické marxisticko-leninské křídlo.

2Při výzkumu komunistických stran a jejich nástupkyň v západní Evropě tak učinil i Patrick Moreau. Přitom rozčlenil:

  1. tradicionalistickou variantu. Strany v ní zařazené označil jako archetypální, tj. revolučně, odborově, internacionalisticky/antiimperialisticky a avantgardisticky orientované. Do této kategorie zařadil i trockistické a maoistické strany;
  2. rudo-zelenou, levicově populistickou a postkomunistickou variantu. Všechny je sjednocuje postoj, že hospodářský růst je naléhavý cíl, avšak musí být podřízen ekologickým rozhodnutím. Přihlašují se k různým postmoderním hodnotám (feminismus, demokratizace politického života v úzké spolupráci se sociálními hnutími, pacifismus, nerevoluční antiimperialismus ve prospěch třetího světa, kritická, ale ne fundamentální opozice k EU apod.);
  3. reformně-komunistická varianta. Nachází se „na půli cesty“ mezi dvěma předchozími variantami (Moreau 2004: 53-61).

Obdobné, i když poněkud podrobnější dělení nabízí Martin Schirdewan. Ten dělí evropskou krajní levici (v jeho pojetí pouze „levici“) na čtyři skupiny:

  1. Nová evropská levice. Řadí do ní strany, které usilují o mírnou, přesto socialistickou společnost na základě programové orientace na hodnoty občanské společnosti jako participace a demokracie jakož i na sociálnědemokratický sociální stát. Přitom mají odstup od klasických komunistických pozic, jako je nutnost diktatury proletariátu, ekonomika založená na plánování a lidovém vlastnictví, avantgardní roli jejich stran při budování socialismu. Namísto toho do svých programových repertoárů integrují sociálnědemokratické požadavky i pozice vycházející z ekologických a feministických hnutí. Orientují se na spolupráci se sociální demokracií. K Evropské unii mají principiálně pozitivní vztah, i když kritizují čistě ekonomické zaměření. Z konkrétních stran se jedná o Komunistickou stranu Francie, řeckou Synaspismos, španělskou Sjednocenou levici, Komunistickou stranu Rakouska a částečně i italskou Stranu komunistické obnovy.
  2. Klasičtí komunisté. Podle Schirdewana mezi ně patří strany, které zkušenosti zhroucení komunismu nevedly k zásadní změně orientace. Udržují si nárok na avantgardnost, zůstávají u nich zachovány hierarchické stranické struktury. Postoj těchto stran k EU je různý, avšak společná je interpretace EU jako motoru neoliberalismu, který vede k zostření sociálních protikladů uvnitř evropských rozdělených společností a ke zpátečnictví ve směru militarismu a neoimperialismu. Jsou mezi ně řazeny Komunistická strana Portugalska, Komunistická strana Řecka, Komunistická strana Čech a Moravy, Komunistická strana Slovenska, komunistické strany Bulharska a Rumunska a komunisté z Pobaltí.
  3. Trockisté. Trockisté usilují o cestu k socialismu vytyčenou Lvem Trockým a nemuseli na rozdíl od dalších komunistických strany ideologicky reagovat na pád reálného socialismu, protože se vůči němu vždy vymezovali. Jedna z trockistických internacionál (IV. internacionála) je součástí Evropské antikapitalistické levice. Hlavní trockistickou stranou je francouzský Dělnický boj (LO).
  4. Severská zelená levice (skandinávské levicově-ekologické strany). Kladou důraz na ochranu přírody a na levicové hodnoty. Vyhraňují se vůči autoritářským a na stát fixovaným komunistickým a trockistickým stranám, které jsou z jejich pohledu nemoderní. K EU zaujímají kritický, až odmítavý postoj (Schirdewan 2004: 152-156).

3V ustavujícím prohlášení z června 1994 se GUE/NGL přihlásila k evropské integraci, odmítla však její existující model. Požadovala plnou demokracii, respekt k životnímu prostředí, vytvoření společného sociálního prostoru s nejvyšší úrovní pro všechny občany. Chtěla zmírnit demokratický deficit. Požadovala posílení pravomocí OBSE v bezpečnostní oblasti a rozpuštění NATO a ZEU jako pozůstatků studené války. Odmítla eurocentrismus a chtěla vyrovnat rozdíly mezi Severem a Jihem. Jednotliví členové frakce byli zcela nezávislí.

4Frakce Sjednocené evropské levice existuje i v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, nemá však na politickou skupinu v EP přímou vazbu a neexistuje nad nimi zastřešující struktura.

5Na bázi tohoto fóra vzniklo i Fórum evropské levice - regionů, kde se setkávají regionální představitelé krajně levicových stran.

6Za první výrazný a konkrétní impuls k založení krajně levicové strany je považována schůzka stran ze spektra NELF a GUE/NGL, organizovaná francouzskými komunisty v Paříži v roce 1996 (Wagener 2006: 245).

7Např. vznikla pracovní skupina „Sociální hnutí“, která se zapojuje do přípravy evropských sociálních fór.

8Členy EAL jsou Jednotná kandidátka - Rudo-zelení (Enhedlisten) z Dánska, Revoluční komunistická liga z Francie, Levicový blok (BE) z Portugalska, Alternativní prostor ze Španělska, Galicijský národní blok (BNG) ze Španělska, resp. Galície, Vzpřímeně (Zutik) ze Španělska, resp. Baskicka, Solidarity (SolidaritéS) a Hnutí za socialismus (MpS/BfS) ze Švýcarsk


Související články:
(EU - Strana evropské levice)

Úvahy o budoucnosti evropské levice (04.06.2017)
V. sjezd Evropské levice, Berlín, 16.-18. 12. 2016 (18.12.2016)
Nedoľité pětasedmdesátiny (16.08.2016)
Naslouchat občanům (07.07.2016)
Zápisky z Letní univerzity Evropské levice (17.07.2015)
Letní univerzita EL se letos koná v České republice (16.05.2015)
Prohláąení Rady předsedů SEL - Atény, 14. března 2015 (08.04.2015)
Spojenectví proti úsporným opatřením = Alliance Against Austerity (08.04.2015)
TTIP: nebezpečí pro pracovní místa, bezpečnost potravin, ochranu přírody a demokracii (15.09.2014)
Letní univerzita Evropské levice je v Německu (19.06.2014)
Letní universita EL 2013 je minulostí (01.08.2013)
Léto je tady a s ním letní universita (11.07.2013)
Letní universita EL - praktické informace pro účastníky (13.06.2013)
Letní universita EL 2013 - předběžný program (13.06.2013)
Rámcový program - Letní univerzita EL, Portaria, Řecko (17.06.2012)
Strana evropské levice podporuje Evropský den odborářské aktivity (29.02.2012)
Národy Evropy, spojte se proti krizi! (21.02.2012)
Evropská levice odsuzuje policejní násilí proti demonstrantům v Barceloně (29.05.2011)
EL elects new President and vice-chairpersons (06.12.2010)
EL volí nového předsedu a místopředsedy (06.12.2010)
Agenda pro sociální Evropu (03.12.2010)
3. sjezd SEL (03.12.2010)
Výzva moldavského prezidenta k národu (09.04.2009)
Výrazný úspěch komunistů v Moldově (06.04.2009)
Společně pro změny v Evropě (18.12.2008)
Společně za změny v Evropě - o volební konferenci EL (01.12.2008)
Together for change in Europe! (01.12.2008)
Socialismus v Evropě: zkušenosti a poučení z 20. století a vyhlídky pro 21. století (02.10.2008)
Socialism in Europe: Experiences and Lessons from the 20th Century and Prospects for the 21st Century (02.10.2008)
Česká televize: Dobrá zpráva - žádná zpráva? (05.12.2007)
Archiv tlumočeného videa z 2. sjezdu EL (04.12.2007)
Pražská akční výzva (29.11.2007)
Vybojovat změny v Evropě (29.11.2007)
Poděkování organizátorům 2. sjezdu EL (29.11.2007)
Evropská levice: vytváříme alternativy (28.11.2007)
2. sjezd EL - projevy a schválené dokumenty (28.11.2007)
Co je nejdůležitější (27.11.2007)
Buďme hnutím demokratické obnovy (27.11.2007)
Levice musí prokázat sílu své neosociální politiky (27.11.2007)
Levice musí najít společnou řeč (27.11.2007)
Pražská akční výzva "Mír, rozvoj a plnoprávné zaměstnání" (26.11.2007)
Evropská levice už ušla svůj kus cesty (26.11.2007)
Pár fotek z 2. sjezdu EL (26.11.2007)
Strana evropské levice nechce americké radary ani základny (25.11.2007)
Pozor, pravice a levice mají sjezd (25.11.2007)
Levicová vize o Evropě je ta pravá (23.11.2007)
Přímý přenos z 2. sjezdu EL (22.11.2007)
Evropská levice: vytváření alternativ (návrh) (17.11.2007)
Pozvánka na 2. sjezd Evropské levice (15.11.2007)
Základní informace o 2. sjezdu Strany evropské levice (EL) (15.11.2007)
Aktuální informace o Straně evropské levice (Evropská levice, EL) (15.11.2007)
Návrh programu 2. sjezdu EL (15.11.2007)
Seznam zahraničních účastníků 2. sjezdu strany EL (05.11.2007)
8. březen 2007: 50 let ženských práv v Evropské unie. Konzervativní nástup v "Roce stejných příležitostí 2007" (08.03.2007)
2. sjezd Strany evropské levice se sejde v Praze (21.01.2007)
Berlínská výzva (20.01.2007)
Strana evropské levice roste (10.03.2006)
Beitrag zur Debatte um die Gründung der PEL (27.11.2005)
Příspěvek k diskusi o založení SEL (27.11.2005)
Nový levicový obrat k Evropě (27.11.2005)
Rudá mezi evropskými hvězdami (27.11.2005)
The front against opportunism must be strengthened (11.11.2005)
Frontu proti oportunismu je třeba posílit (11.11.2005)
1. sjezd Strany evropské levice na stránkách SDS (06.11.2005)
Východoevropské strany nejsou dostatečně zastoupeny (05.11.2005)
Jaký smysl hledá KSČM v Straně evropské levice (05.11.2005)
Athens’ Declaration (03.11.2005)
Athénská deklarace (03.11.2005)
A new left turn for Europe (02.11.2005)
Přeměnit zálibu levice ve sporech na účinnou politiku (02.11.2005)
Úvodní projev na sjezdu SEL (01.11.2005)
SEL proti politice neoliberalismu (31.10.2005)
Sjezd SEL v českém agenturním zpravodajství (30.10.2005)
Projev na sjezdu SEL (neděle) (30.10.2005)
Projev předsedy ÚV KSČM na sjezdu SEL (29.10.2005)
Opening Speech of Fausto Bertinotti (29.10.2005)
Zahájení 1. sjezdu Strany evropské levice v Athénách (29.10.2005)
V Aténách zahájen sjezd SEL (29.10.2005)
Projev na sjezdu SEL (sobota) (29.10.2005)
Práce se závěry z evaluační zprávy, rozvoj EL a připomínky ke Stanovám EL (26.10.2005)
Předseda SDS ke sjezdu SEL v Aténách (26.10.2005)
Finanční statut Strany evropské levice (26.10.2005)
Evropa potřebuje zaměstnanost, sociální spravedlnost a rozvoj člověka. (26.10.2005)
Čeští komunisté podávají ruku SEL (22.10.2005)
Ano, můžeme změnit Evropu! (16.10.2005)
Postoj KS Řecka ke Straně evropské levice (03.10.2005)
Základní informace o 1. sjezdu Strany evropské levice (EL) (01.10.2005)
Základní informace o Straně evropské levice (EL) (01.10.2005)
KSČM ještě ladí svůj postoj ke stalinismu (12.09.2005)
Co je v zájmu evropské radikální levice (06.09.2005)
Několik poznámek ke Straně evropské levice (03.09.2005)
Rozhovor Haló novin s předsedou KS Rakouska Walterem Baierem (15.07.2005)
Proti vydání Sinana Bozkurta (19.03.2005)
Výzva Výkonného výboru Evropské levice k následkům katastrofy v jižní Asii (14.03.2005)
Stručná informace o jednání VV SEL (13.03.2005)
Mlha, nebo krátká paměť? (13.03.2005)
Diskuse VV SEL k dopisu KSČM (08.03.2005)
O XVII. sjezdu Německé komunistické strany (07.03.2005)
6. sjezd PRC - zápas o charakter strany (06.03.2005)
Pietro Ingrao vstupuje do Strany komunistické obnovy (04.03.2005)
Dopis delegátům 6. sjezdu PRC (03.03.2005)
Oznámení oddělení mezinárodních vztahů strany SYNASPISMOS stranám EL (23.02.2005)
Pravidla pro individuální členství (13.02.2005)
Strana, která rozdělila evropskou levici (11.02.2005)
Rok 2005 před námi (03.01.2005)
Rok Alberta Einsteina (31.12.2004)
Strana evropské levice (starý web) (01.12.2004)
Zápis ze schůze Výkonného výboru Strany evropské levice (EL), Paříž, 7. listopadu 2004 (07.11.2004)
K Evropské levici a evropské levici (27.10.2004)
Jiná Evropa je možná: NE ústavní smlouvě (25.10.2004)
Zápis schůze Výkonného výboru Strany evropské levice (EL), Berlín, 10.-11. července 2004 (11.07.2004)
Aby mohla být polemika fundovaná (06.06.2004)
Narodila se nová evropská levicová strana... A je to holčička (06.06.2004)
Tisková zpráva SDS 040603 (03.06.2004)
Mýtus či reálná spolupráce levice? (03.06.2004)
Informace o možnosti individuálního členství (02.06.2004)
Rozhodnutí o individuálním členství ve Straně evropské levice, platné pro Českou republiku (02.06.2004)
Poznámky ke sjezdu Strany evropské levice (11.05.2004)
Poznámky k překladu Stanov (09.05.2004)
Manifest Strany evropské levice (09.05.2004)
Stanovy Strany evropské levice (09.05.2004)
Výkonný výbor SEL (09.05.2004)
Tisková zpráva SDS 040509 (09.05.2004)
Tisková zpráva SDS 040425 (25.04.2004)
Stanovisko SDS k situaci v evropské levici před sjezdem SEL (18.04.2004)
To the arguments against the Party of the European Left (30.03.2004)
K argumentům proti Straně evropské levice (30.03.2004)
Stanovisko CV SDS k založení SEL a k volbám do EP (20.03.2004)
Postoj KS Řecka k založení Strany evropské levice (18.03.2004)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Petr Fiala | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
219 (219 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
220 (220 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
160 (160 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
162 (162 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
142 (142 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
169 (169 hl.)
Prohnilý humanismus !!
131 (131 hl.)

Celkem hlasovalo: 1203


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.