Oprávněně si postěžoval ve svém
příspěvku v Haló novinách (5. 6.) Václav Jumr, že se v tisku často polemizuje o věcech, o nichž nejsou čtenáři zcela informováni.
Rád bych mu ve faktickém přiblížení některých událostí pomohl.
Nebudu proto psát ani o sjezdu KSČM, ani o tom, jaké předběžné podmínky by měly či neměly být kladeny mezi potenciálními partnery v rámci levice, která snad konečně pochopí možnost a nezbytnost svého akčního sjednocování. Zůstanu výhradně u římského ustavujícího sjezdu Strany evropské levice (SEL) a u přípravných procesů, které mu předcházely.
Organizační příprava ustavujícího sjezdu a formování charakteru vznikající strany byly započaty v lednu 2004, kdy 11 levicových stran (včetně KSČM a SDS) podepsalo Berlínskou výzvu. Všichni zúčastnění pociťovali potřebu nové strany, panovala mezi nimi shoda v nutnosti maximální otevřenosti této strany a jejího přesahu přes hranice EU, ale lišili se svými názory na její organizační charakter. Spektrum názorů sahalo od představ o federativním uspořádání s demokratickým centralismem až po ideu volného sdružení stran, kde bude potlačena úloha sjezdu strany relativně vůči rozhodnutí rady předsedů, aby
mohl být plně realizován požadavek konsensu. Vzhledem k tomu, že některé komunistické strany jednoznačně deklarovaly princip konsensu jako nutnou podmínku své účasti v nově vznikající straně, byl tím její budoucí charakter určen a odvíjel se od něj i obsah vznikajících stanov a pravidla sjezdového jednání.
Na schůzce v Římě na konci března se už proto hovořilo o květnovém sjezdu jako o manifestačním, nejenom proto, že se konal u příležitosti výročí osvobození od fašismu 8. a 9. května, ale že bylo dohodnuto, že konečná verze stanov a programu musí být připravena před vlastním sjezdem jednáním přípravného výboru. Sjezd neměl mít mandát schvalovat změny těchto základních dokumentů a předsedající sjezdu měl uloženu povinnost zajistit přenesení všech takových připomínek na jednání orgánů SEL mezi sjezdy.
Říká-li tedy Václav Jumr, že rozhodnutí předsedajícího nedat hlasovat o návrhu změny stanov (obsah změny teď není podstatný) bylo „v hrubém rozporu s navrhovaným charakterem SEL, v níž měla plně platit zásada názorového konsenzu“, myslím, že se hrubě mýlí on.
Pro mne jako stoupence federativního uspořádání a člověka, který ctí národní demokratické tradice, je představa sjezdu strany, který věcně není nejvyšším orgánem strany, velmi složitě akceptovatelná. Přesto si však neumím představit, že by mohl rozhodovací mechanismus SEL vypadat za splněné podmínky konsensu jinak. Prostě řeknu-li A, musím říci i B.
A úplně na závěr - získal jsem z jednání delegace KSČM na sjezdu SEL pocit, který se dále utvrzuje četbou řady příspěvků nejen v Haló novinách, že zmíněné aspekty charakteru nové evropské levicové strany nebyly dostatečně prodiskutovány. Potvrzují to i mé rozhovory s jednotlivci. Dále jsem přesvědčen, že sám problém souvisí i s deklarovaným demokratickým deficitem v Evropské unii. Je to vážná věc, a proto dnes píšu.
Milan Neubert, 6. 6. 2004
psáno pro Haló noviny