Revoluce není záležitostí strany

Článek, jehož autorem je Otto Rühle, původně socialistický poslanec a později stoupenec bolševismu a ruské revoluce. Napsal jej roku 1920, kdy byl na půl cesty mezi bolševismem a novou teorií, reflektující zkušenost německé revoluce - komunismem rad.

I.

Parlamentarismus se objevil s příchodem vlády buržoazie. S parlamenty se dostavily politické strany.

V parlamentech nalezla buržoazní epocha historickou zápasnickou arénu svých prvních střetů se šlechtou a korunou. Politicky se organizovala a vytvářela legislativu v souladu s potřebami kapitalismu. Ale kapitalismus není něčím homogenním - různé vrstvy a zájmové skupiny v rámci buržoazie proklamovaly požadavky odlišné povahy. Aby byl tento spor vyřešen, byly vytvořeny strany, které vysílaly své zástupce a činitele do parlamentu. Parlament se stal fórem, místem pro všechny boje o ekonomickou a politickou moc, nejdříve o moc nad zákonodárstvím, ale pak - s parlamentním systémem - i o vládní moc. Avšak parlamentní a stranické boje jsou pouze slovními bitvami. Programy, žurnalistické polemiky, pamflety, zprávy ze schůzí, rezoluce, parlamentní projevy, rozhodnutí - samá slova. Jestliže byl parlament postupem času omezen na řečnické hokynářství, pak strany byly od prvopočátku pouhými stroji na přípravu k volbám. Nebylo vůbec náhodou, že byly původně označovány za „volební sdružení“.

Buržoazie, parlamentarismus a politické strany vzájemně a na oplátku podmiňovaly jeden druhého. Každý z nich je součástí ostatních. Žádný není myslitelný bez těch druhých. Představují znaky politické fyziognomie buržoazní soustavy, buržoazně-kapitalistického systému.

II.

Revoluce roku 1848 byla zaražena od samého počátku. Ale ideál buržoazní éry, demokratická republika, byla založena. Buržoazie, neschopná a od přirozenosti malomyslná, nevynaložila žádnou sílu a neprokázala žádnou vůli, aby dosáhla tohoto ideálu bojem. Poníženě se podrobovala koruně a šlechtě, spokojila se s právem ekonomicky vykořisťovat masy a redukovala parlamentarismus na frašku.

Pro dělnickou třídu to vyústilo v nezbytnost vysílat do parlamentu své zástupce. Ti pak převzali demokratické požadavky z proradných rukou buržoazie. Vykonali pro ně energickou propagandu. Snažili se prosazovat legislativu. Sociální demokracie za tímto účelem vytvořila minimální demokratický program: program okamžitých a praktických požadavků pro buržoazní období. Její parlamentní činnost byla předepsána tímto programem a ovládána snahou dosáhnout na zákonném manévrovacím poli výhod pro pracující třídu a její politickou činnost skrze rozšiřování a dohotovení liberálně-buržoazní formální demokracie.

Když Wilhelm Liebknecht navrhl zůstat mimo parlament, selhal v pochopení historické situace. Pokud sociální demokracie chtěla jednat jako politická strana, musela vstoupit do parlamentu. Nebyl tu žádný jiný způsob, jak jednat politicky a být efektivní.

Když se syndikalisté odvrátili od parlamentarismu a hlásali antiparlamentarismus, dělalo to čest jejich pochopení narůstající marnosti a zkorumpovanosti parlamentního postupu. Ale v praxi očekávali od sociální demokracie něco nemožného: žádali, aby zaujala pozici v rozporu s historickým imperativem, tedy aby se zřekla sama sebe. Sociální demokracie tento názor nemohla přijmout. Náležela do parlamentu, protože byla politickou stranou.

III.

Komunistická strana Německa (KPD) se také stala politickou stranou, stranou v historickém smyslu, jako buržoazní strany, jako Německá sociálně-demokratická strana (SPD) a Nezávislí sociální demokraté (USPD).

Vůdci mají hlavní slovo. Mluví, slibují, přitahují pozornost, nařizují. Masy, pokud se vůbec objeví, jsou postaveny před hotovou věc. Musí se zařadit do útvaru a pochodovat stejným krokem. Musí věřit, být zticha a platit. Musí dostat své rozkazy a instrukce a plnit je. A musí volit!

Jejich vůdci se chtějí dostat do parlamentu. Mají tedy být zvoleni. Pak, zatímco masy zůstávají v tiché oddanosti a věrné pasivitě, vůdci dělají vysokou politiku v parlamentu.

KPD se také stala politickou stranou. Také chce vstoupit do parlamentu. Vedení KPD lže, když přesvědčuje masy, že chce vstoupit do parlamentu jen proto, aby ho zničila. Lže, když tvrdí, že nechce v parlamentu vykonat žádnou pozitivní parlamentní práci. Nezničí parlament: nemůže a ani to nechce! Bude, musí a chce dělat v parlamentu “pozitivní práci! Z toho žije. Stala se parlamentní stranou jako jakákoli jiná; stranou kompromisů, oportunismu, kritiky a slovního klání; stranou, která přestala být revoluční.

IV.

Přesvědčte se sami! Vrací se do parlamentu. Uznává odbory. Sklání se před demokratickou ústavou. Uzavírá mír s vládnoucími mocemi. Má své místo na poli přirozené mocenské rovnováhy. Podílí se na práci národní a kapitalistické obnovy.

Jak se liší od USPD? Kritizuje namísto odmítání. Staví se do opozice namísto provádění revoluce. Vyjednává namísto činů. Tlachá namísto boje. Přestala tedy být revoluční komunistickou organizací. Stala se sociálně-demokratickou stranou. Jen několik nuancí ji odlišuje od Scheidemannů (SPD) a Däumigů (USPD). Představuje poporodní zbytky po USPD. Brzy se stane vládní stranou vedle stran Scheidemanna a Däumiga. A to bude její konec!

V.

Přesto masám zůstává útěcha - vždy existuje opozice! Tato opozice se neúčastní pochodu do kontrarevolučního tábora. Co mohla dělat? Co udělala? Shromáždila se a sjednotila v politické organizaci. Bylo to nutné?

Politicky nejvyspělejší, odhodlaně revoluční a aktivní živly mají za úkol zformovat falangu revoluce. Tento úkol mohou splnit pouze ve falanze, to jest v sevřeném útvaru. Představují elitu revolučního proletariátu. Z jednoty získávají rostoucí sílu a prohlubující se uvědomění. Jakožto předvoj proletariátu se těm, kdo váhají a nemají jasno, jeví jako odhodlaní k činu. V rozhodujících okamžicích vytvářejí magnetické centrum veškeré aktivity. Jsou politickou organizací, ale ne politickou stranou, ne stranou v tradičním smyslu.

Název Komunistická dělnická strana (KAPD) je poslední vnější pozůstatek - brzy postradatelný - tradice, která naneštěstí nemůže být jednoduše vymazána z politické masové ideologie, ještě včera živé, dnes zastaralé. Ovšem tento pozůstatek bude také zlikvidován.

Organizace komunistického předvoje revoluce si nemůže dovolit být běžným druhem strany, pod trestem vlastního pádu, pod trestem následování osudu, který nyní připadá KPD.

Doba zakládání stran skončila, protože epocha politických stran obecně je překonána. KPD představuje poslední stranu. Její bankrot je nejostudnější, její konec nanejvýš nedůstojný a neslavný… Ale co se stane s opozicí? A co se stane s revolucí?

VI.

Revoluce není záležitostí strany. Všechny tři sociálně-demokratické strany (SPD, USPD, KPD) trpí falešnou představou, když považují revoluci za záležitost strany a prohlašují vítězství revoluce za svůj stranický cíl. Revoluce je politickou a ekonomickou záležitostí proletářské třídy jako celku. Pouze proletariát jako třída může vést revoluci k vítězství. Vše ostatní je pověra, demagogie a politické šarlatánství. Zásadní je chápat proletariát jako třídu a podněcovat jeho aktivitu na co nejrozsáhlejší základně a v co nejširším rámci.

Proto se musí všichni proletáři připravení k revolučnímu boji shromáždit na pracovišti v revolučních závodních organizacích a uvnitř Všeobecného dělnického svazu (AAU), bez obav z toho odkud pocházejí a z jakého tábora se rekrutují.

AAU není pro kdekoho, není to smíchanina ani náhodná hromada. Představuje souhrn všech proletářských elementů připravených k revoluční činnosti, které se vyslovují pro třídní boj, systém rad a jejich diktaturu. Je to revoluční armáda proletariátu.

Tento Všeobecný dělnický svaz je zakořeněn v továrnách a vyvíjí se v průmyslových odvětvích zdola, na federální základně s nadstavbou udržovanou v celku organizačně, pomocí soustavy závodních důvěrníků. Vyrůstá zdola, od pracujících mas, směrem vzhůru. Jako svalstvo a krev proletariátu logicky zvyšuje sílu při akcích mas probuzených žhnoucím dechem revoluce. Není výtvorem nějakých vůdců, není šikovně navrženou konstrukcí. Není ani politickou stranou s parlamentním klábosením a placenými byrokraty, ani odborovým svazem. Je to revoluční proletariát.

VII.

Takže co bude KAPD dělat? Bude vytvářet revoluční tovární organizace. Bude propagovat Všeobecný dělnický svaz.Továrna za továrnou, jedna hospodářská oblast za druhou, AAU bude formovat kádry revolučních mas, dvojnásob je vzdělávat, posilovat a povzbuzovat je pro rozhodující boj, dokud nebude moci být poražen každý odpor hroutícího se kapitalismu.

Tím, že osvobodí bojující masy od ctižádostivých a zrádných vůdců, AAU je bude inspirovat k důvěře v jejich vlastní sílu, což je zárukou každého vítězství.

Z tohoto Všeobecného dělnického svazu, který začíná v továrnách, pak stoupá na úroveň hospodářských oblastí a nakonec se rozšiřuje přes celou zemi, vykrystalizuje komunistické hnutí.

Nová komunistická „strana“, která už není stranou, ale která je - vůbec poprvé - komunistická! Srdce a hlava revoluce!

VIII.

Představme si tento proces konkrétním způsobem. V továrně je dvě stě mužů. Někteří z nich patří k AAU a agitují pro něj, nejdříve bez úspěchu. Nicméně hned další boj, v němž odbory přirozeně selžou, kletbu zlomí. Brzy sto lidí přestoupí k AAU. Mezi nimi je dvacet komunistů, ostatní jsou z USPD, syndikalisté a neorganizovaní. Na počátku USPD vzbuzuje největší důvěru. Její politika ovládá taktiku bojů, k nimž dochází v továrně. Čím více času uběhne, tím více se politika USPD ukazuje jako špatná, nerevoluční. Důvěra, kterou dělníci mají k USPD, klesá. Politika komunistů se stane obecně přijímanou. Z dvaceti komunistů v podniku jich je padesát, pak sto a víc. Komunistická skupina politicky kontroluje celou továrnu a určuje taktiku AAU, určuje boj za revoluční cíl. To se děje jak v malém, tak ve velkém měřítku. Komunistická politika se šíří od továrny k továrně, po hospodářských oblastech. Komunisté se sami prosazují, získávají vedení, stávají se hlavou, mozkem, vedoucí ideou.

Z takových komunistických buněk v továrnách, ze sekcí komunistických mas v hospodářských oblastech se samo vytvoří - při výstavbě soustavy rad - nové komunistické hnutí.

Pokud se jedná o „zrevolucionizování“ odborů nebo o jejich „obnovu“ - jak dlouho by takový proces trval? Roky? Desítky let? Snad do roku 1926? V žádném případě! Cílem není rozložit, svrhnout a znovu vystavět v nové podobě hliněného obra odborů s jeho konfederací o síle sedmi miliónů členů.

Cílem - v průmyslu, ve společenském výrobním procesu a výsledně pro rozhodnutí v revolučním boji - je držet v rukou páku v rozhodujících továrnách. Páku, se kterou může být kapitalismus celých odvětví, celých hospodářských oblastí převrácen naruby. Na místech, kde snad může odhodlaná vůle k činu v jediné továrně předčít provedení celé generální stávky. Kde David z továrny poráží Goliáše odborové byrokracie.

IX

KPD přestala ztělesňovat komunistické hnutí v Německu. Klidně se může nadále hlásit k Marxovi, Leninovi a Radkovi! Tvoří pouze poslední článek jednotné fronty kontrarevoluce. Brzy se představí v překrásném souladu s SPD a USPD v rámci jednotné fronty „čistě socialistické“ dělnické vlády. Její prohlášení, že je „loajální opozicí“ ve vztahu k stranám vraždy a zrady pracujících, bylo prvním krokem. Její zřeknutí se boje za revoluční vymýcení Ebertů a Kautských („Rote Fahne“, tiskový orgán KPD z 21. března 1920) už představuje tiché spojenectví. Ebert - Kautský - Levi. Poslední stádium skomírajícího kapitalismu. Poslední „politická pomoc“ pro německou buržoazii. Konec.

A také konec stran, stranické politiky, stranických lží, stranické zrady.

A nový začátek představuje komunistické hnutí, Komunistická dělnická strana, revoluční závodní organizace sjednocené ve Všeobecném dělnickém svazu, revoluční rady, revoluční kongres rad, revolučních vláda rad, komunistická diktatura rad.

Originál byl publikován 1920..
Překlad Ondřej Slačálek a Kurt Weisskopf na www.csaf.cz, 11. 4. 2005

Poznámka editora stránek www.csaf.cz

Následující text bude možná čtenářům a čtenářkám cizí a povede k údivu, co vůbec dělá na anarchistických stránkách. Jedná se nicméně o zajímavý dokument z dějin hnutí pracujících a kritiky politiky. Jeho autor, původně socialistický poslanec a později stoupenec bolševismu a ruské revoluce jej napsal roku 1920, kdy byl na půl cesty mezi bolševismem a novou teorií, která reflektovala zkušenost německé revoluce - komunismem rad.

V textu nalezneme velmi tvrdou kritiku stranictví - ale samozřejmě doplněnou spoustou deterministických poznámek o tom, jak až do určitého stadia vývoje kapitalismu byly strany nutné, a rovněž elitářských řečí o proletářském předvoji. I přesto - a do jisté míry právě proto - se jedná o text, který stojí za zamyšlení.

Článek byl původně přeložen jako součást rozsáhlejšího výboru prací komunistů rad, který snad za nějakou dobu spatří světlo světa v tištěné podobě.