Socialismus už nemá budoucnost

„Každý sám pro sebe a všichni proti všem“, vyjadřované opakovaně v mnoha variacích nejen jako ekonomický princip, ale dokonce i jako společenský ideál, sahá na kořeny lidského existování, protože člověk je nejen duchovně, ale i ryze materiálně člověkem společenským. A bez přispění, ochoty a účasti druhých se nedokáže ani narodit.

Předpokládal jsem tedy, že lidé si ještě včas uvědomí riziko svého společenského směřování, a mezi třemi možnými a vnucujícími se východisky, totiž totalitním socialismem, totalitním fašismem, a totalitním katolictvím, si rozumně a účelně zvolí socialismus (netotalitní globalizace není totiž možná). Socialismus ovšem ne jako stav duše (protože tím socialismus definován není), ale socialismus jako způsob zabezpečování života společnosti, a skrze tuto společnost i života každého jednotlivce. S tím významným rozdílem, že socialismus sám sebe předpokládá jako fázi přechodnou, racionálně inspirovanou, směřující k uspořádání dalšímu, pokročilejšímu, i když zatím jen tušenému, – na rozdíl od totality fašistické a katolické, které samy sebe pokládají za fázi konečnou a cílovou, protože kosmicky danou.

Domníval jsem se tedy, že socialismus dojde ještě své cti a bude znovu objeven, – a že má tedy smysl dále se jím zabývat. A pokládal jsem za škodu nejen jeho ideologickou degradaci, ale i koniášovskou likvidaci jeho znalostního odkazu.

Vývoj posledních let však ukazuje, že jsem se mýlil. Socialismus již nemá budoucnost. A to z důvodů zcela objektivních, ať již je jinak komu sympatický nebo ne. Socialismus předpokládá účast každého člověka – a tedy všech lidí – na procesu zabezpečování lidské existence. Všichni žijeme a chceme žít… a kdo může, má proto i pracovat… přičemž účast na pracovním procesu mu dává zpětně nárok na existenční zabezpečení. To vše podle starokřesťanského principu vyjádřeného apoštolem Pavlem „Kdo kradl, již více nekraď, ale raději pracuj, dělaje rukama svýma, což dobrého jest, aby měl z čeho uděliti nuznému“ (Efezským 4:28), a „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (II.Tes. 3/10).

Předpokladem socialismu tedy je, že existuje obecný přímý vztah mezi prací (kvalitou a množstvím) a jejím užitkem (kvalitou a množstvím), – a že práce je dost. Dokonce více než stačíme, a čím více tím lépe.

Tyto úměry však přestaly platit změnou výrobního způsobu v důsledku obrovského rozvoje výrobních kapacit a pokroku výrobních způsobů. Jejichž nejvýraznějším znakem jsou automatizace výrob. Ještě nedávný nedostatek pracovních sil se proměnil v jejich přebytek. Téměř liduprázdné továrny chrlí zboží ve dne v noci jakoby samy o sobě. Roste počet nezaměstnaných v zemích rozvinutých, rozvíjejících se, zavinutých a dále se zavíjejících. Ne již jen pracovní síla, – ale sama práce a pracovní příležitost se stává zbožím, se kterým se obchoduje.

Tento vývoj a stav má své důsledky politické. Ztrácí se proletariát jako organizování schopná společenská síla. Vzniká nová třída lidí nezaměstnaných, nezaměstnatelných, a tedy nemajetných, koupě neschopných, a tedy hospodářsky zcela nepotřebných. A co hůře – lidí překážejících, prostor zabírajících, dopravě bránících, obtěžujících, křičících a někdy i zapáchajících. Heslo „kdo nechce pracovat, ať nejí“ se mění v pragmatické „kdo nepracuje…“. Ať chce nebo nechce, ať může nebo nemůže, ať smí nebo nesmí například v důsledku lustrací.

Za těchto okolností sám socialistický princip spoluúčasti na společenské práci i produkci, a způsob rozdělování podle množství a kvality odvedené práce se stává nereálným a ztrácí nejen svůj ethos, ale i své reálné uplatnění.

Socialistický princip účasti na pracovním procesu i na způsobu rozdělování produkce sám vyrostl v opozici k principům předchozím, které oddělovaly práci od užitku. K práci nutily karabáčem, hladověním, úplatky. Užitek rozdělovaly pak v prvním okruhu podle privilegií původu, majetku, moci a postavení, a v druhém okruhu podle míry posluhování a kolaborace. K těmto principům se dnes znovu vracíme – ovšem ve změněných podmínkách. Potřebné počty prvovýrobců se rapidně snížily. A stovky posluhů, kdysi nezbytných k potěšení a povznesení panstva, se zredukovaly. Kdo z dnešních mocných by stál o stovky sloužících, ploužících se mu po rezidenci a překážejících na každém kroku… nebo nahradil přehrávač soukromou filharmonií? Počet zbytečných se tím dále jen zvyšuje.

V době nedostatku práce (a ten nedostatek se zdá být nevratným, pokud by se katastroficky nezměnil výrobní způsob naší rozvinuté společnosti), nemůže se tedy socialismus uplatnit. Občasné pokusy pracovní procesy dávkovat a po kouscích přidělovat tak, aby si všichni přišli alespoň kouskem na své („přídělový“ socialismus), zdá se mi být naivním a vysoce neefektivním.

Co tedy zbývá?

První možnost (a nejhorší) předpokládá dovést do důsledků princip tržního myšlení, a v boji „každý sám pro sebe a všichni proti všem) zbavit zeměkouli všech zbytečných. Kdysi se již tvrdilo, že AIDS byla vymyšlena a dána do oběhu právě jako nástroj tohoto myšlení. Doufám, že to není pravda.

Druhá možnost, ponechaná Pánubohu, se zabývá možnostmi katastrofických proměn v přírodě i společnosti, které přelidnění vyřeší. Zvýšení hladiny oceánů, změna klimatu, vyčerpání přírodních bohatství, degenerace člověka, nemoci, pokles plodnosti, střety civilizací, vzpoura počítačů, konflikt s cizí civilizací… to vše je možné a tedy svým způsobem i nějak pravděpodobné. Těžko říci, zda se toho bát nebo v to doufat.

Třetí možnost zdá se mi být jedině žádoucí – je ovšem velice pohrdaná, dokonce zakazovaná, a pro svou racionalitu a solidárnost málo atraktivní. Předpokládá rozšířit základní princip rozdělování práce i jejích užitků podle vzoru, aplikovaného dnes ve všech rodinných a jim podobných komunitách. Totiž práce podle možností a rozdělování podle potřeb. Říká se tomu komunismus, a je to v rozvinutém tvorstvu přehojný a mezi lidmi dokonce jedině možný způsob malorozdělování. V rozdělování celospolečenském nenalezl ovšem dosud uplatnění, neexistují s ním zkušenosti, a dnes (po pádu socialismu) neznáme k němu potřebnou přechodovou fázi. Psal jsem o tom v Poznámkách 85.

Jistou alternativu (po socialismu, po globálním kapitalismu a místo komunismu) mohly by světu nabídnout totality fašistická a církevní. Totiž alternativu tvrdé plánovitosti a direktivity v práci i myšlení, s rozdělováním užitků podle dalších, modifikovaných kritérií: Podle rodu, podle ideologické čistoty, podle věrnosti, zbožnosti, osobních úsluh, podle chuti a gusta. I to je možné, má to ovšem svá jak a kdyby. Zastánci by nám měli své představy říci. Šlechta, skini, anarchisté a duchovní – křesťanští i islámští.

Neodvažuji se sám toto téma dále rozvádět. Chtěl jsem jen uvést, že socialismus už nemá budoucnost. Je mrtev. Nemá cenu se jím zabývat. Je to asi škoda. Měl a snad i mohl být předstupněm společnosti další, rozvinutější a dokonalejší. Která by všechny nastolené i vnucující a deroucí se problémy dokázala (snad?) vyřešit humánně, přiměřeně – a možná i vesele.

Až jednou dnešní generace nepamětníků konečně pochopí objektivní rozdíl mezi socialismem a fašismem (protože si fašismus prožije, tak jako jsme si jej prožili my), bude se moc divit.

Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti, č. 90, 14. 3. 2006, Ilja Herold