logo SDS
Dnešní datum: 23. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 591x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 475x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 373x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 332x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 330x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 275x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 28
Prům. 18.1
21 denni
Max. 405
Prům. 362

Nyní si čte web : 79 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Vystoupení na mezinárodní konferenci k 60. výročí osvobození

Vydáno dne 23. 04. 2005 (6302 přečtení)

Text vystoupení předsedy ÚV KSČM Miroslava Grebeníčka na mezinárodní konferenci v Praze 23. dubna 2005

V dějinách národů i států přicházejí mimořádné chvíle, které nutí k hlubokému zamyšlení nad podstatou dějin, nad jejich významem pro jednotlivce, sociální skupiny, třídy, politické strany, celou lidskou pospolitost. Každý, kdo se zabývá studiem 20. století, objevuje jeho obrovskou rozpornost. Na jedné straně dvě světové války, představující pád člověka do barbarství a duchovní bídy, na druhé straně sociální revoluce, vyjadřující touhu člověka po spravedlivější společnosti. Na jedné straně velkolepé úspěchy vědy a techniky a na druhé straně nebezpečí ekologické katastrofy a hrozba jaderného sebezničení.

Před sto lety publikoval německý vědec Albert Einstein tři teze, které podstatně změnily nejen teoretickou fyziku, ale i tvář světa. Jedním z jeho politicky angažovaných činů před půl stoletím byl podpis pod Russelovu petici za odzbrojení. Avšak v roce 1939 v emigraci v USA, kam prchl před nacisty, podepsal i něco jiného - dopis, v němž vyzval amerického prezidenta Roosewelta k výrobě bomby, která by zničila fašistický režim. Ano, později toho trpce litoval. Před 60 lety, v dubnu 1945, pak již jen marně na prezidenta USA apeloval, aby nepřipustil atomové bombardování japonských měst.

Dějiny jsou opravdu neúprosné. Znají své hrdiny i zbabělce. Znají Churchilly i Chamberlainy, vědí, kdo to byl de Gaulle, ale i Daladier. Vnímají pakt Ribbentrop - Molotov, ale i bitvu o Stalingrad a o Berlín. Dobře víme, kdo získal uznání v letecké bitvě o Anglii, kdo bojoval a umíral u Stalingradu a Kurska, kdo osvobodil Prahu. Vážíme si hrdinů z Normandie právě tak jako ruských partyzánů, hrdinského odporu Francouzů, Poláků, Jihoslovanů. Právě proto nehodláme tolerovat zlehčování brutální kolonizace asijských národů a krutost japonských vojáků za druhé světové války. Zdůrazňuji to proto, že i v České republice jsme svědky nejhrubšího falšování dějů, událostí i kontextu 20. století.

Ve výchovně vzdělávacím procesu se dokonce tvrdí, že komunismus je sice podobné zlo jako fašismus, ale že ve 40. letech minulého století nebylo jiné cesty, než aby se demokratické státy Anglie, Francie a USA dočasně spojily se Sovětským svazem. Důvod byl prý jeden jediný - německá armáda byla velmi těžkým protivníkem. Ani slovo o tom, kdo nesl největší tíhu válečných operací, mlčí se o sovětském vítězství nad nacismem, o jeho ceně, o tom, kdo způsobil smrt desítek milionů sovětských lidí, téměř třetiny všech padlých a zavražděných této nejstrašnější války, kdo smetl z povrchu zemského 70 tisíc sovětských měst a vesnic, kdo způsobil, že Sovětský svaz ztratil 30 % národního bohatství. Blahosklonně se přehlíží fakt, že Rudá armáda osvobodila 113 milionů lidí z područí nacistického Německa a dalších 70 milionů z područí japonských militaristů.

Ne, druhá světová válka nebyla žádným zlým snem, ale reálným počátkem fašistické apokalypsy, jež je vyjadřována strašlivými bitvami, koncentračními tábory, gestapáckými mučírnami. Nikdo z nás nemá právo zaměňovat příčiny a důsledky těchto tragedií.

Fašismus vstoupil do dějin jako produkt hluboké krize kapitalismu přecházejícího do stádia imperialismu a monopolního kapitalismu. Stádia, které bylo zákonitě spojeno s válkou a znovurozdělením světa podle potřeb rodicího se nadnárodního kapitálu. První světová válka nevyřešila problémy tohoto systému. Naopak je v dalším vývoji znásobila tak, že celým kapitalistickým světem otřásaly ekonomické a sociální krize. Odpor vykořisťovaných tříd vyústil do vzniku antikapitalistického komunistického hnutí a následně i do vzniku státu, pokoušejícího se uskutečňovat první historickou formu socialismu. Nebylo náhodné, že to byli především revolučně radikální sociální demokraté v Rusku, kteří na základě Leninova výkladu K. Marxe a B. Engelse nabídli všem utlačovaným radikální východisko. Samotný fakt, že se ruská revoluce udála, že prostě byla, určoval ráz celého 20. století. Duchovně, ale i geopoliticky podmíněná představa rychlé porážky vládnoucí buržoazie, nastolení diktatury proletariátu a vybudování komunistické společnosti, umocněná relativně snadným vítězstvím Říjnové revoluce, byla v těžkých letech první světové války a poválečné krize neobyčejně přitažlivá. I to byl důvod, proč velký kapitál a jeho politické a intelektuální elity připravily „protilék“. Stal se jím fašismus. Fašistické zločiny však začaly diskreditovat samotnou podstatu kapitalismu. Právě uvedená skutečnost byla příčinou toho, že vítězství nad fašismem bylo v řadě zemí světa spojeno s procesy národní a demokratické revoluce, které tam, kde k tomu byly příznivé podmínky, přerůstaly v revoluci socialistickou.

Druhá světová válka změnila od základu mapu světa. Německo, Itálie a Japonsko byly poraženy, význam Velké Británie a zejména Francie silně poklesl, osud světa se ocitl v rukou dvou supervelmocí - USA a SSSR. Přitom USA a Velká Británie musely respektovat výrazný podíl SSSR na společném vítězství.

Již v Jaltě v únoru 1945 byla přijata deklarace o osvobozené Evropě, která stanovila, že osvobozené národy mají právo vytvořit si takové demokratické instituce, které si samy zvolí. Interpretace tohoto dokumentu byla však limitována rozdělením sfér vlivu a tedy rozdílným výkladem. O sférách vlivu svědčí například fakt, že v Řecku potlačila britská armáda v letech 1946-1948 většinový komunistický protifašistický odboj, protože tato země patřila do britské zájmové sféry. Jiná situace byla ale v Československu, kde bezprostřední osvobození Rudou armádou navodilo odlišnou situaci. Vývoj v letech 1945-1948 byl ovlivňován i celou řadou dalších faktorů. Zkušenost světové hospodářské krize 30. let, Mnichova 1938, který prakticky znamenal krach politického systému 1. republiky i ztrátu důvěry v západní spojence, vedla obyvatelstvo Československa k nespokojenosti a k požadavkům zásadních změn v osvobozené republice. KSČ ovlivňovala vyústění této nespokojenosti do požadavku nutnosti přeměny celé československé společnosti. Již na počátku tohoto pozoruhodného zápasu novodobých československých dějin, na počátku národní a demokratické revoluce, v době Slovenského národního povstání, které patří v evropském kontextu protifašistického odboje mezi nejvýznamnější ozbrojená povstání, ukázala se kvalitativní rozdílnost politických koncepcí tak, jak byly do té doby vytvořeny a prezentovány představiteli protifašistického odboje.

Šlo o dva zřetelné tábory, které se lišily jednak svým třídním východiskem ke společenským skutečnostem, jednak metodami, jimiž chtěly tyto skutečnosti přetvářet. Nebylo pochyb o tom, že neměl naději na získání podpory ten politický program, který by neusiloval o hluboké změny nejen v oblasti politické, ale také ekonomické, sociální a kulturní. K politické aktivitě odpůrců KSČ přispěla měnící se mezinárodní situace. Protifašistická koalice dostávala první vážné trhliny. Atomové vydírání ostatního světa Spojenými státy americkými posílilo i sebevědomí, postoje, myšlení a konkrétní činnost československé buržoazie. Kolaborantská buržoazie se začala sbližovat s antifašistickou a obnovovala staré kontakty.

Po porážce fašismu, tedy krajní pravice, nastal i v Československu všeobecný posun doleva. Již v březnu 1946 měla KSČ milion členů. Prvním velkým měřením sil mezi komunisty a jejich odpůrci byla předvolební kampaň a plně demokratické volby v květnu 1946. Výsledkem bylo volební vítězství komunistů, kteří získali celostátně 38% hlasů.

V KSČ se tenkrát mluvilo o specifické československé cestě k socialismu. Stalin to připustil při návštěvě Gottwalda v Moskvě. Tedy specifická cesta, ovšem k sovětskému modelu. Toto období vlastní národní cesty KSČ ukončila studená válka. Vytlačení komunistických stran z vlád v Itálii a Francii utvrdilo Moskvu v názoru, že v zemích sovětského vlivu komunistické strany musejí získat monopol moci revolučními prostředky a udržet jej za každou cenu.

Již v březnu 1946 pustil Churchill do oběhu známou tezi o železné oponě. Při založení Informačního byra jako odezvy na Churchillovu výzvu ve Fultonu ke sjednocení anglosaských zemí a k vytvoření vojensko politických bloků proti SSSR a státům lidové demokracie, rozdělil A. A. Ždanov svět na dva tábory. Imperialismu a míru. Řeč byla o agresivitě amerického imperialismu a o jeho úsilí o světovládu, jíž může čelit jedině svazek lidově demokratických zemí společně s SSSR.

Skutečnost, že dovršení vítězství komunistů proběhlo v Praze v krátké době pouhých 6 dnů, že bylo odvráceno riziko občanské války, byla podmíněna mnoha faktory. Základní podmínkou byla určující role Rudé armády při osvobození Československa, a tedy vyloučení vojenského vlivu USA a Velké Británie. Součástí tohoto výchozího bodu byl však i zápas československých protifašistických sil o spolupodíl na tomto osvobození. K objektivním faktorům patřila nejen početnost dělnictva průmyslově vyspělé země, ale i značná síla komunistické strany. Těm, kteří KSČ dali v únoru 1948 svoji důvěru, dělníkům, rolníkům, drobným živnostníkům, mnoha umělcům a dalším příslušníkům inteligence, mládeži, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější a svobodnější společnost. Charakter dalšího vývoje naší země zásadně limitovaly vnější podmínky, které určily model socialismu i cesty a prostředky. Vedle atmosféry studené války a ostré konfrontace obou částí rozděleného světa tu beze vší pochyby působil limitující vliv sovětského modelu socialismu. Ten přijímala většina našich občanů souhlasně, což bylo spojeno nejen s vděčností za osvobození, ale i s nadějí, že SSSR bude spolehlivějším spojencem než byli naši předmnichovští patroni.

Nesouhlasím s Václavem Havlem, který v září 1993 komentoval poválečné prožitky Čechů a Slováků tvrzením, že naše „způsobilost přijmout bez velkého odporu komunistickou totalitu“ byla jedním z nepřímých důsledků mnichovského traumatu. Jde o klamání, o účelové tvrzení člověka, který nemůže nevědět, že tenkrát šlo o něco úplně jiného. Že mnozí prožívali něco velkého a nadějného. Ovšem tím, že KSČ se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, založila na své budoucí problémy. Ano, mám na mysli především nepřijatelné praktiky, odhalené 20. sjezdem KSSS. Mám na mysli i to, k čemu došlo u nás na začátku padesátých let. Mluvím o absurdní tragice politických procesů, jejichž historické pozadí a mechanismus byly do značné míry objasněny již v 60. a 70. letech.

I to předznamenávalo události roku 1968-1969.

Třiadvacet let po skončení druhé světové války patřilo Československo podle Jaltských dohod do sféry vlivu Sovětského svazu. Vstup armád pěti států Varšavské smlouvy potvrdil znovu tvrdé reality poválečného rozdělení Evropy. Stále platilo, i když si to někteří naši politici nechtěli připustit, neboť tuto skutečnost podceňovali, že naše vnitřní uspořádání není jen střetáváním politických sil v zemi, ale je také podmíněno a určováno vnější realitou, kterou vyjadřovaly především mocenské zájmy a postoje USA a Sovětského svazu. Konkrétní situace v zemích Varšavské smlouvy československé reformě příznivá nebyla. Přitom rozhodující část naší společnosti viděla smysl probíhajících procesů v nápravě dřívějších chyb a vytvoření příznivějších podmínek pro všestrannější rozvoj socialismu. Atmosféra nadšení, hrdosti na vlastní zemi a podpora vedení státu byla srovnatelná s obdobím bezprostředně po skončení války v roce 1945.

Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého předcházejícího dvacetiletého vývoje a návrat do předmnichovské republiky. Neměly ale podstatný vliv. Neměl pravdu Václav Klaus, když v srpnu 1993 líčil pocity solidarity Čechů a Slováků z doby kolem srpna 1968 a do líčení jejich jednotlivých stránek přibalil tezi, že lidé tenkrát „dali najevo svůj odpor ke komunismu“. Vnímám složitost tehdejšího vývoje. Nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů, zmařených životů i lidských ambicí té doby. Přitom vím, že k těmto událostem došlo prakticky se souhlasem Západu, přesněji amerického prezidenta Johnsona. USA byly tehdy zaměstnány válkou ve Vietnamu a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat. Západoevropské vlády měly obavy, že eventuální úspěch pokusu „o socialismus s lidskou tváří“ by mohl zvýšit přitažlivost demokratické levice na Západě, oslabit soudržnost NATO a přivodit destabilizaci Evropy. Záruku poválečné stability spatřovaly v respektování rozdělení Evropy na dva bloky s nukleární rovnováhou. „Československé jaro 1968“ mělo skutečně velký mezinárodní ohlas. Přispělo rozhodující měrou i k procesu diferenciace uvnitř do té doby jednotného komunistického mezinárodního hnutí. Ovlivnilo rovněž formování opozice v Polsku, Maďarsku i vývoj v tehdejším SSSR.

Mocensko politická situace, která se vytvořila po druhé světové válce, se začínala výrazně měnit od poloviny 80. let minulého století. V přímé souvislosti s vývojem v tehdejším Sovětském svazu a celé východní Evropě končilo i v Československu čtyřicetileté období existence tzv. reálného socialismu. Rozhodující příčinou byl především pád sovětského modelu socialismu, který nedokázal uskutečnit humanistický Marxův projekt socialistické společnosti svobodných a rovnoprávných lidí.

Jsem kritický k tomu, co bylo vydáváno za reálný socialismus. V porovnání s dneškem ale není pochyb, že předlistopadová podoba socialismu v mnohém převyšovala - z hlediska skutečných každodenních zájmů většiny spoluobčanů - dnes už téměř zrestaurovaný kapitalismus v České republice. Socialismus posílený k životaschopnosti provedením ekonomických a politických, demokratických reforem mohl směřovat k sociálně spravedlivějšímu světu 21. století.

Budeme se bezpochyby vracet k nelehkému rozboru mezinárodních a vnitřních příčin toho, proč tato šance nebyla využita. Již nyní je však možné konstatovat, že k těmto změnám by nemohlo dojít bez změn v sovětské zahraniční politice, bez změny sovětského hegemonismu. Ve střetnutí s opozičními proudy v listopadu 1989 se pak projevila myšlenková vyčerpanost a bezradnost vedení KSČ, které nemělo podporu veřejnosti a mělo nepochopitelné iluze o stabilitě své moci. Opoziční proudy dokázaly postupovat obratněji. V mnohém prohra KSČ v listopadu 1989 připomíná únorové události roku 1948, jenže s opačným znaménkem.

Jakmile se celý systém sovětského bloku zhroutil, mělo to paradoxně dalekosáhlé důsledky i pro vítěznou část světa. S pádem Sovětského svazu, ať byl jaký byl, padá všude určitá míra ochrany dělnictva, zaměstnanců, ohrožena je podstata sociálního státu. Dokud existoval Sovětský svaz, teoretikové i praktikové tržního kapitalismu jej zcela logicky považovali nejen za překážku ofenzívy proti socialismu, ale i proti sociálnímu státu. Vítězstvím kapitalistických principů se levice dostala do krize, a to jakákoliv, komunistická i sociálně demokratická, socialistická i liberální.

V polovině roku 1993, krátce po svém zvolení do čela ústředního výboru KSČM, jsem se dopisem obrátil ke komunistickým a dělnickým stranám i k dalším levicovým stranám celého světa. Podrobně jsem je informoval o vývoji v naší vlasti i v KSČM. Desítky těchto stran nám zaslaly projevy solidarity a podpory. Rychle se obnovila dobrá a všestranná spolupráce s tradičními partnery v Evropě a postupně s celou řadou dalších stran. Navázány byly i styky s řadou zámořských stran, včetně stran v rozvojových zemích. Vycházíme z toho, že tyto mezinárodní styky jsou v současné době nezbytné, neboť proces společenského vývoje se formuje nikoli v rámci jednotlivých zemí, ale fakticky v celém světě. V levicových demokratických silách máme oporu, která v současném nemilosrdném světě má pro nás neocenitelnou politickou důležitost. Rozpad SSSR a bývalého socialistického společenství znamenal pochopitelně pro komunistické hnutí vstup do mimořádně těžkého období. V řadě stran došlo ke krizi, někdy i k rozpadu, jinde k rozdělení stran nebo k oddělení určitých skupin.

Není zřejmě náhodné, že společné příčiny vedly i k nápadně podobnému průběhu těchto krizí. Socialistické a sociálně demokratické strany původně vycházely z toho, že pád komunismu jim fakticky dá monopol na zastupování levicových zájmů a výrazně posílí jejich pozice. Stal se však pravý opak. Řada těchto stran utrpěla ve volbách debakl. Také různá křesťanská levicově orientovaná hnutí se domnívala, že „velký třesk“ jim umožní zaujmout pozice komunistů. I tady však došlo k rozčarování. Dokonce i k dodatečnému uznání úlohy socialismu.

Rozdílnost postojů v komunistických stranách se projevuje zejména ve třech základních otázkách: Jak hodnotit minulost, jak charakterizovat přítomnost, jaké jsou perspektivy. Některé skupiny vyšly z názoru, že vývoj ukázal neperspektivnost komunistických stran, údajně i krach socialismu a marxismu a přihlásily se k sociálně demokratické orientaci. Pro mnohé představitele těchto skupin byla příznačná ambicióznost a kariérismus. Často označoval komunistické strany za „nereformovatelné“ a odsouzené stát se jakýmsi skanzenem minulosti. Postoj skupin se sociálně demokratickou orientací k soudobému vývoji je charakterizován tím, že kapitalismus je pro ně plně reformovatelný, a proto jej chápou jako svou dlouhodobou společenskou základnu. Na opačném konci společenského spektra se zformoval proud vycházející z přesvědčení, že fakticky určující příčinou rozpadu „socialistického společenství“ byla zrada vedoucích představitelů. Proto prý stačí vyvodit z toho důsledky a pokračovat po „vyjetých kolejích“.

V životaschopné části komunistických stran se však postupně zformoval hlavní politický proud, který vychází z toho, že příčiny rozpadu „socialistického společenství“ jsou hlubší. Rozpad nelze vykládat jako odsouzeníhodnou zradu několika osob. Je nezbytné příčiny náležitě analyzovat, obnovit v plné šíři inspirující charakter marxismu, vyvodit z minulosti potřebné poznání i závěry pro budoucnost. Je to naléhavě aktuální. Soudobá krize světového kapitalismu k tomu vybízí. Není jen krizí strukturální, ale systémovou.

Ukazuje se, že kapitalismus není sto řešit takové problémy, jako je prohlubující se rozpor mezi světem přepychu a světem bídy, hladu a nemocí. Ani narůstající problémy ekologické. To se týká i problému nezaměstnanosti, rozpadu sociálních jistot, ovládání společnosti nevelkou skupinou mocných a bohatých za cenu zbídačování většiny obyvatelstva, výprodeje národního bohatství, ztráty suverenity a identity konkrétní země.

A je to ještě složitější. Jestliže v době Marxově stála otázka tak, že boj za osvobození dělnické třídy byl zároveň bojem za osvobození společnosti, v současné době dospěl vývoj ještě dále. Ohrožena je sama existence lidské civilizace. Právě proto se hlavní komunistický proud orientuje na spolupráci s dalšími demokratickými uskupeními, chce hledat účinné cesty k prosazení zásadních systémových změn, které by vedly nejen k překonání krize a řešení aktuálních problémů, ale i k otevření nové budoucnosti pro veškeré lidstvo.

Kooperace různých forem levice, z nichž žádná nemá monopol na správné odpovědi tváří v tvář dnešním problémům, je nezbytností. Zvláště v době, kdy kapitálové elity hledají odpověď na krizi nikoliv v prohloubení demokracie, ale v jejím omezení. Ustavením takového volebního systému, který by stabilizoval vládu dvou stran v podstatě se stejným programem. Obranu proti oklešťování demokracie a cestu k jejímu rozvíjení nelze redukovat na tradiční prostředky práce v parlamentu. Všude se rýsuje nutnost doplnit parlamentní práci aktivizujícím tlakem mimoparlamentních hnutí. Nikdo a nic není pro buržoazii větším nepřítelem než komunistické hnutí. Známe to z historie a platí to i v současnosti. Komunistické hnutí ohrožuje jejich zájmy tím, že před občany staví alternativu, že je přesvědčuje o možnosti a nutnosti systémové změny.

Kapitalistický systém založený na vykořisťování člověka člověkem není vrcholem lidských možností. Existuje alternativa - sociálně spravedlivá společnost, která může dát všem občanům rovné šance. Toho se pravice bojí, to se snaží zrušit ať už nastolením fašismu a systematickým pronásledováním komunistů, nebo - jak se to stalo u nás - pravicoví politici využijí své převahy v zákonodárném sboru a odhlasují si, že komunismus je zločinný. Ale všechno marné. Komunistické ideály jsou živé a přitažlivé. Myšlenky sociální spravedlnosti pro všechny nelze zabít, nelze je umučit, nelze je zadusit kriminalizováním.

Není žádných pochyb o tom, čí zájmy i na prahu 3. tisíciletí prosazují konzervativci, liberálové a klerikálové a další přímí reprezentanti pravice. Stále méně však také zbývá pochyb o tom, koho vlastně zastupují po celé Evropě tzv. socialistické a sociálně demokratické strany. Útok, který je veden na prvky sociálního státu, organizují přece strany, které ve svých programech stále ještě tvrdí, že jim jde o zaměstnance, o lidi práce, o nižší a střední vrstvy. Pravda o podstatě těchto stran ale už dávno není na stránkách jejich programových dokumentů. Nelze ji hledat v heslech předvolebních slibů. Pravdu najdeme v jejich reálné každodenní politice, v metodách privatizace veřejných zájmů, v prostředcích, kterými likvidují i omezený polodemokratický sociální stát.

V této souvislosti připomínám, že po celoevropském zhroucení sovětského typu socialismu a nastolení vlády pravice se v ČR střetly dvě cílové představy o podobě budoucího kapitalismu. Podle jedné z nich to měl být kapitalismus sociálně tržní, podle druhé liberální kapitalismus „bez přívlastků“. Zvítězila tehdy extrémně liberální „léčba Klausem“. V praxi našeho hospodářství však brzy zkrachovala. S výměnou vlády dostal šanci pokus prosadit sociálně tržní hospodářství. Jeho výsledkem byl mírný ekonomický růst za cenu zvýšené ekonomické nerovnováhy, vysoké nezaměstnanosti, hrozby krize veřejných financí a pochybné úsilí o tzv. modernizaci sociálního státu. Tedy o cosi jako sociální liberalismus, ustupující od sociálně demokratických tradic.

Česká republika se ocitla ve zcela novém světě, který vtiskuje české ekonomice své charakteristické rysy a problémy. Jsou to problémy vlastní kapitalistickému hospodářskému systému jako takovému a k nám zákonitě přišly s jeho obnovou. Je to však poněkud jiný kapitalismus, než který někdejší Československo svého času opustilo. Jde o kapitalismus globální vlády finančního kapitálu, gigantických nadnárodních společností, masové produkce standardního zboží, kapitalismus informační a technologické revoluce a prudkého technického rozvoje. Ano, i český stát a jeho většinová politická reprezentace je dnes svěřeneckou reprezentací, která slouží zájmům takových globálních imperiálních institucí jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace. Právě tyto instituce nám vnucují totální privatizaci všeho jako jedinou možnou cestu a dbají na to, aby si nikdo netroufl z této cesty uhnout.

Zásadní rozdíl mezi liberálně a sociálně orientovaným tržním systémem lze názorně ukázat na důsledcích transformace socialistické ekonomiky na kapitalistickou v zemích střední a východní Evropy včetně Ruska, a na druhé straně na vývoji Číny. Evropa vsadila na privatizaci, Čína na konkurenci mezi podniky. Jejich vlastnictví lze podle názorů některých právníků považovat za družstevní, ale jiní právníci zase zdůrazňují společné právní znaky s americkými podniky, vlastněnými zaměstnanci. Čína tedy neprivatizovala, ale využila přirozeného lidského zájmu na osobním blahobytu.

Transformační model podle liberálních ekonomů, spočívající v privatizaci podniků a liberalizaci cen, má katastrofální důsledky nejen pro Rusko, ale pro celou střední a východní Evropu. V Rusku klesl HDP hluboko pod 50% výchozí úrovně, zatímco v Číně celou dobu roste ekonomika průměrným tempem 9,5% ročně. V Rusku vzrostl počet obyvatel žijících na hranici bídy ze 2% na 40%. V Číně klesl ze 40% na 6%.

Ani český stát dnes nemá prostředky na krytí sociálních potřeb. A to nejen pro svůj kapitalistický charakter, ale i proto, že privatizoval „rodinné stříbro“, tedy výnosné podniky. Prostředky nemá také proto, že má zcela nekontrolovatelnou a naprosto nekvalitní státní správu. Lze konstatovat, že český stát období kapitalistické restaurace prostředky na krytí sociálních potřeb nemá a ani v nejbližší budoucnosti v potřebném rozsahu mít nebude. Proto se bude snažit všemi prostředky sociální potřeby seškrtat a koupěschopnost širokých vrstev omezit. Tomu by neměla žádná levicová politická strana sekundovat či na této politice se dokonce podílet.

V porovnání s ponižující charitou a marnotratnou arogancí politických i ekonomických reprezentací pravice a pseudosocialistů je i slabý sociální stát civilizační hodnotou velké důležitosti.

Právě tento slabý a rozporný sociální stát je, domnívám se, v prostředí kapitalismu přece jen jistou obranou proti sobectví a ekonomickému násilí majetných, proti zničujícím, nehumánním účinkům trhu. Garantuje v produktivní, ekonomicky vyspělé společnosti základní existenční potřeby sociálně slabých a středních vrstev. Zajišťuje občanům některá základní lidská práva, právo na život, bydlení, vzdělání a zdravotní péči, přístup ke kulturním hodnotám bez ohledu na majetek a společenské postavení.

Sociální stát a Evropská sociální charta jsou prvotní pozice, ze kterých by měla evropská levice ve sjednocující se Evropě vycházet.

Svět ale pro nás nemůže končit na hranicích kapitalistického sociálního státu, protože jeho idea nesahá ke kořenům problému. Prioritou politiky sociálního státu zůstává i nadále hospodářský růst se ziskovou motivací, přičemž ponechává nedotčeny základy tradičního soukromovlastnického systému hospodaření. Jde v podstatě o koncepci „sociálně udržitelného rozvoje“, protože „kritériem rozdělování národního důchodu není sociální spravedlnost, nýbrž potřeba udržet sociální klid a politickou stabilitu společnosti.“ Pokud má sociální stát uhájit své místo, musí prokázat nejen vyšší míru sociální spravedlnosti, ale i schopnost podněcovat a zvyšovat ekonomickou výkonnost příslušné země, zvětšovat hrubý domácí produkt, z něhož si jednotlivé vrstvy obyvatelstva vezmou více či méně zasloužený podíl. Sociální stát pochopitelně obsahuje prvky, které tuto jeho produkční funkci podporují. Jde o zaměstnaneckou spoluúčast, participaci zaměstnanců na majetku, zisku a řízení podniků.

Je pochopitelné, že kapitalismus logicky podporuje jen takové formy participace, které mu vyhovují. Všichni ovšem víme, že dítě, jakmile se jednou narodilo, se nechová vždy podle přání rodičů. A kapitalismus ani jako systém, ani jako jeho historicky daná forma nemůže být poražen jinými zbraněmi, než které sám zplodil.

Je známo, že stát je nástroj pro jedno či vícenárodní společnost k zabezpečení jejího chodu. Plní řadu funkcí, z nichž nejdůležitější jsou: hospodářsko organizátorská, ve státní správě, mocensko represivní, sociální a kulturně výchovná. Stát sice lze označit jednou z jeho funkcí, např. sociální, ale nevystihuje to jeho společenskou podstatu. Proto základní politickou otázkou státu je, komu slouží, přesněji řečeno, které vrstvě či vrstvám, případně které třídě či třídám.

Je rovněž známo, že politické strany se výrazně prosazují především tvorbou a realizací svých programů. V našem případě jde o přípravu modelu socialistické společnosti jako strategického cíle a cesty. Je třeba, abychom se vzepřeli poměrům a předložili vlastní, konkrétní a hlavně proveditelné alternativy programů jednotlivých oblastí života společnosti. V tom vidím významný produktivní zdroj politické jednoty, skutečný svorník mezi politickou teorií a praxí.

Oslovujeme voliče jako radikální levicová síla se silným sociálním cítěním a jasnou socialistickou orientací. Jsme pro kulturu vzájemného respektování, ovšem opoziční socialistickou politiku chápeme jako odpor či protest proti politice charakteristické omezováním sociálních jistot, demontáží lidských práv a svobod, korupcí a poškozováním tvořivé politiky i základů demokracie.

Proto se důsledně orientujeme i na vládní odpovědnost, na převzetí našeho podílu v levicově orientované exekutivě. Tím netvrdím, že nám nejde o změnu společenského systému, o společnost opouštějící kapitalismus.

KSČM si je vědoma rozložení a váhy reálných hybných sil v zemi i ve světě. Cílem naší politiky je prorazit blok zkompromitovaných politických stran a získat podporu spoluobčanů pro uskutečňování změn prospěšných pro naprostou většinu společnosti, pro většinu národa. Hnutí za spravedlivé společenské uspořádání musí mít však i strategickou vizi. Řídit se tezí, že „každý krok hnutí se poměřuje tím, jaké vytváří podmínky do budoucna“. Socialismus neodsouváme za dohledný obzor, nepodceňujeme ani náročnost, obtížnost cesty, která k němu vede. Neodtrhujeme tuto perspektivu od současných snah, hledáme a snažíme se ve struktuře každodennosti prosazovat prvky, které ji přesahují. Jsme přesvědčeni, že takto lze tuto ideu rehabilitovat, ukázat její dostupnost, učinit ji přitažlivou. Skuteční komunisté v České republice našli v sobě odvahu jít proti proudu, nastoupit cestu k novému typu politické formace, který by na úroveň dnešní doby pozdvihl původní ideály našeho hnutí.

Proto tvrdím: oč hlubší a opravdovější je demokracie, tím blíže se dostáváme na práh socialismu. Nejnovější ataky na základní sociální práva zaměstnanců a občanů pod záminkou zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, nové moderní metody politické, kulturní a sociální manipulace, spojené s těmito ataky, jsou vážnou výzvou pro levici. Tyto útoky kapitálu a s ním spojených politických sil na základní sociální standardy a na humanistické hodnoty stavějí Evropu a její obyvatele před novou sociální zkušenost.

Je naší povinností vnímat tuto zkušenost, včas s ní počítat, analyzovat její projevy a účinky, postihovat rodící se tendence. Nemají pravdu ti, kdo mluví o konci dějin. Kdo současný stav nového sociálního ohrožení vydávají za normální a jediný možný svět, ve kterém jsme nuceni žít.

Pro evropskou levici je hlavním úkolem současnosti i blízké budoucnost teoreticky rozpracovávat a prosadit systémovou změnu v nakládání s produkčním, sociálním a kulturním potenciálem společnosti. Levice je povolána žádat a prosazovat naplnění formálně demokratických mechanismů reálným obsahem. Jsme povoláni naléhat na sociálně spravedlivější a efektivnější využití lidských i materiálních zdrojů Evropy i celé lidské civilizace. Právě v posílení hodnot demokratičnosti a sociální spravedlnosti, mezilidské solidarity a spolupráce je východisko z vážných ekonomických, sociálních, politických i kulturních problémů, se kterými je konfrontována Evropa i globálně propojený svět.

Vycházíme z toho, že základním programovým cílem KSČM je nastolení svobodné, hospodářsky prosperující, sociálně spravedlivé a všestranně demokratické společnosti. Zkušenost ukázala, že trvale jej dosáhnout je možné jen tehdy, jestli se s ním ztotožní většina obyvatelstva, jestli cesty použité k jeho dosažení tento cíl nediskreditují a jestli je tento cíl v jednotlivých vývojových etapách formulován realisticky, v rámci možností, které tyto etapy poskytují. Nechť jsou však etapové cíle formulovány jakkoliv, vždy mají sloužit jako stupínky k dosažení cíle základního - socialismu. To nás vede k přesvědčení, že vedle střednědobé prognózy je zapotřebí paralelně pracovat i na analýze a zpřesňování představ o socialismu s využitím poznání o jeho historických podobách.

Základním programovým cílem politiky KSČM je tedy socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní. Je postavena na maximální občanské samosprávě, je prosperující a sociálně spravedlivá. Pečuje o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečuje lidem důstojnou životní úroveň a prosazuje bezpečnost a mír. V její ekonomice se prosazují přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví, které zaručí efektivní, celospolečensky provázané a usměrňované hospodaření kolektivu zaměstnanců podniků, družstev, obcí, regionů i dalších sdružení občanů. Jde o strategický cíl, který vychází z dlouholetých tradic marxistického myšlení. Jeho naplnění chceme dosáhnout demokratickou cestou. KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti.

Politika není jen věda, ale i umění atakovat hranice možného. Umění zvažovat možnosti daného okamžiku, umění pohybovat se na úzké hranici, neodrazující ještě tradičně smýšlející členy a příznivce strany a současně už přitahující nové, mladé, s jejich vlastními perspektivami, jiným způsobem života a odlišně formovaným myšlením. V tomto procesu si člověk osvojuje nejen kolektivní zkušenosti a poznatky nashromážděné předchozími generacemi, ale připravuje se i na řešení nových úkolů, které předkládá život a které před staršími generacemi nestály.

Proto každý z nás musí dnešek přijmout i odmítnout, musí mnoho převzít i mnoho hledat. Znamená to žít v proudu historického procesu, vědomě a odpovědně přistupovat k problematice své doby. S plnou vážností prohlašuji - nejsou žádné návraty, jen cesta vpřed. Jak si ji vydláždíme, tak dobře nebo špatně se nám po ní půjde.


Související články:
(Směry - socialismus)

Socialismus, nový pohled a strategie (06.09.2018)
Kritika gothajského programu (01.12.2012)
Proč socialismus? (16.04.2009)
Perspektivy socialismu v Evropě (22.12.2008)
Bojíte se socialismu? (17.12.2007)
Bojíte se socialismu? - Slovo autorů (17.12.2007)
Zemřela vize do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(2) (05.12.2007)
Reálný socialismus nemohl být vyšší společenskoekonomickou formací (05.09.2007)
Deset tezí o socialismu (05.09.2007)
Socialismus pro 21. století (výtah verze 2007) (03.09.2007)
Socialismus pro 21. století (verze 2007) (03.09.2007)
Model socialismu potřebuje dopracovat (25.07.2007)
Znovu nad modelem socialismu (18.07.2007)
Kapitalismus nemá záruční lhůtu (16.07.2007)
Marx, marxismus-leninismus a socialistické zkušenosti v moderním světovém sytému (15.07.2007)
Vytváření podmínek pro systémovou změnu směrem k socialismu nebude otázkou příštích let (20.06.2006)
Instituce (16.04.2006)
Úvaha o prohrách a vítězstvích (15.04.2006)
Na úvod diskuse na závěr Bulletinu (15.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (3) (09.04.2006)
Bratr Herold jako marxistický ekonom (27.03.2006)
Socialismus už nemá budoucnost (26.03.2006)
Čo je to vlastne „TOVAR“? (21.03.2006)
Pochodovat odděleně? (16.03.2006)
Hypotéza o jednotnom základe živej prírody a spoločnosti (16.03.2006)
Neutrónová socialistická revolúcia a neutrónový socializmus (11.03.2006)
Bude nový řád sociálnější? (03.03.2006)
Zopakuje veřejný sektor 400 let starou zkušenost? (28.02.2006)
Spoločný protokol o doterajšej diskusii (26.02.2006)
Na cestě k modelu socialismu (13.02.2006)
Marxizmus, socializmus, komunizmus a politické rozprávky o týchto pojmoch, alebo ako prebiehala kastrácia marxizmu (05.02.2006)
Nebojme se utopií (03.02.2006)
K nástinu hypotézy modelu socialismu (27.01.2006)
K výročí Leninovy smrti (21.01.2006)
Sovětský systém, nebo diktatura proletariátu? (19.01.2006)
Zemřela vize, do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(1) (19.01.2006)
Model socialismu pro 21. století z dílny TAPu (05.01.2006)
Cesty k socialismu ve světě a v ČR (05.01.2006)
Taktika a strategie (26.12.2005)
Základní problémy politického řízení společnosti (26.12.2005)
O co jde aneb Zastírací manévr pravice (23.12.2005)
Skála: Občanská společnost se mění v potěmkinovské kulisy (14.11.2005)
K predikci možností globálního kapitalismu (27.10.2005)
Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost (2) (23.10.2005)
Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost (23.10.2005)
»Přirozeným vývojem« zpátky k barbarství? (22.10.2005)
Jánošík s rudou hvězdou (26.09.2005)
Čtyři poznámky o socialismu (26.09.2005)
Jak to (ne)vidíme (29.06.2005)
Revoluce, reformy a transformace (24.06.2005)
K modelu socializmu IV. (písané pre SDS) (03.06.2005)
K diskusii o modelu socializmu III (písané pre SDS) (30.05.2005)
K diskusii o modelu socializmu II. (písané pre SDS) (08.05.2005)
Několik předpovědí budoucnosti (02.05.2005)
K diskusii o modelu socializmu (pro SDS) (24.04.2005)
K socialistické budoucnosti z pohledu SDS (23.04.2005)
Jak k socialistické budoucnosti (22.04.2005)
Z časopisu ABC - rok 1960 (19.04.2005)
K diskusi o modelu socialismu (2) (18.04.2005)
K diskusi o modelu socialismu (1) (15.04.2005)
Karel Marx - svoboda a socialismus (14.04.2005)
Revoluce není záležitostí strany (11.04.2005)
Co nazýváme socialismus zdola? (12.02.2005)
Představa společnosti řízené zcela na bázi samosprávy vyvolává pousmání (09.02.2005)
Jak se lze v budoucnu vyhnout chybám protosocialismu (07.02.2005)
Marxista? (07.07.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Miroslav Grebeníček | Počet komentářů: 9 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
242 (242 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
233 (233 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
195 (195 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
192 (192 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
367 (367 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
204 (204 hl.)
Prohnilý humanismus !!
152 (152 hl.)

Celkem hlasovalo: 1585


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.