Nedávno jsme na našich stránkách publikovali pět tématických kapitol „Modelu socialismu pro 21. století“ z dílny Teoreticko-analytického pracoviště (TAP). Dnes můžeme čtenářům nabídnout prvou verzi kapitoly šesté - práci svodného
týmu, vedeného Jiřím Dolejšem.Úkolem svodného týmu je formulace hypotézy modelu socialismu na základě podkladů 5 řešitelských týmů TAP. Marxistická tradice je v tomto ohledu základním zdrojem a metodickým vodítkem, které je kriticky rozvíjeno (oddogmatizováno) a obohacováno o nové poznání a alternativy. Marxismus doby klasiků nestačí na úkoly moderního socialismu, jít za toto pojetí nelze shazovat nálepkou revizionismu. Nestačí ani praxe z doby 20. století, ať již v linii tzv. demokratického či tzv. reálného socialismu. Socialismus období VTR a globálního kapitalismu nemůže být opakováním socialismu období industrializace.
Klíčové je zejm. pochopení toho, že nemůže být dosažen nějakým jednorázovým násilným zvratem nastolující něčí diktaturu a uzurpováním moci. Systémovou změnu nelze redukovat na otázku moci. Musí být dosažena na základě dlouhodobého procesu prohlubování demokracie a samosprávy a vytváření a rozvíjení nových forem nekapitalistického vlastnictví, které by se prosazovaly ve svobodné soutěži na trhu vedle jiných forem vlastnictví a postupně prokazovaly svou převahu.
K tomu již bylo řečeno IV. sjezdem KSČM v Liberci (1995) : Socialismus je výsledkem dlouhodobého prosazování přednosti efektivních forem společenského vlastnictví, rozšiřování demokracie a samosprávy a lidských práv, společnost sociálně spravedlivá, prosperující, hospodářsky a politicky pluralitní. VI. sjezd KSČM v Českých Budějovicích (2005) k tomu zdůraznil zejména:
- aspekt svobodných občanů, uplatnění tvořivého individua, zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečení důstojného života a prosazení bezpečnosti a míru.
- aspekt odmítnutí praxe, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti.
- aspekt integrující úlohy společenského vlastnictví, který váže na otázku rozvoje všeobecného charakteru práce jako projevu růstu její společenskosti
A. Analýza nových trendů
- VT rozvoj spojený s technologickou a informační revolucí změnil materiální základnu společnosti. S tím souvisí decentralizace výroby, individualizace práce a úbytek práce manuální. Vzniká virtuální ekonomická i sociální realita, finanční sféra dosahuje ještě větší svébytnosti vůči produktivní sféře. Původně homogenní sociální skupiny se fragmentarizují, vzniká nová dělba práce překonávající tu tradičně industriální. O globální konvergenci nových technologií ale nelze hovořit, jsou alokovány a využívány obdobně nerovnoměrně jako světové bohatství.
- Civilizační vývoj dosáhl stupně, kdy dochází k propojování lidských aktivit (toky zboží, služeb, informací) ve světovém měřítku, byl zahájen proces globalizace (v ranné fázi velmi turbulentní) spojený s významnými geostrategickými změnami. Toto zesvětovění vyžaduje také posun v řádu vysvětlování světa – netvoří jej jen hierarchie imperií a periferií, ale že prochází decentralizací a vznikají sítě. Internacionalismus založený na spolupráci je doplňován vznikem transnacionálních institucí, ale také vyžaduje nehierarchické sítě. Otázkou je proces formování universálního lidství, globální etiky a globální občanské společnosti jako předpokladu globalizace solidarity. Protiváhou totiž je kritika hyperkorektnosti a levicově konzervativní tíhnutí k globální popř. národní autoritě odmítající tendenci k uniformitě.
- Limitní situace nastala v oblasti přijatelného užívání přírodních zdrojů a zachování životního prostředí. Ekologické problémy získávají charakter civilizačního ohrožení a trvale udržitelný rozvoj se stává imperativem jakéhokoliv společenského uspořádání, i když řešení souvisejí s komplexnějšími změnami systému. Bariérou se stává extenzivní pojetí materiálního blahobytu. Trvale udržitelný rozvoj úzce souvisí i s otázkou stabilní populace a regulace migračních trendů.
- Mění se i charakter násilných konfliktů – prosazuje se unipolarita světa s hegemonií USA, rozvoj vojenských technologií umožňuje distanční vedení války, reakcí je i teroristická taktika rozptýleného konfliktu a problém jejího rozlišení od lidově osvobozeneckého boje formou guerilly. Tento stav vede k profesionalizaci a větší specializaci ozbrojených sil. Snahy o obnovení rovnováhy strachu z použití zbraní hromadného ničení nejsou dostatečnou garancí. Otázkou je postižení bezpečnostních a humanitárních konfliktů mezinárodním právem a jeho vymahatelnost ve vztahu k zaručené suverenitě a nevměšování (problém appeasementu).
Tyto trendy mění jak kapitalismus, tak podmínky pro přechod k socialismu. Kapitalismus a jeho civilizační přínos je historicky podmíněný a jeho podstata přes určitý vývoj trvá. Je překonatelný, pokud vzniknou objektivní podmínky pro lepší řešení problémů, než které nabízí on a pokud pro takové řešení bude získán většinový souhlas obyvatelstva. Předpoklady pro přechod k socialismu ve světovém měřítku jsou ale v současnosti značně utlumeny. Místo mesianismu představ o vyčerpanosti kapitalismu, je reálnější hovořit o jeho funkční, popř. strukturální krizi, ale také o jeho stále nemalém modernizačním potenciálu i přes zjevné některé degenerativní rysy (vedle přežívajících prvků barbarských existují i zárodečné prvky postkapitalistické). Státně monopolní fáze kapitalismu (Lenin) je již nahrazována fází nadnárodních sítí megamulties, které nelze oponovat pouze tradičními antikapitalistickými postupy z minulého století a regulovat na úrovni národních států (ultraimperialismus).
B. Možné cesty k socialismu
Vodítkem pro vznik moderního socialismu je utřídění historické zkušenosti se socialismem, zejména ztroskotání socialismu tzv. sovětského typu, též socialismu industriální éry (protosocialismu). Přes různost pohledů je rozhodující názor, že šlo o systémové selhání, protože režim přes určité emancipační přínosy nedokázal zajistit přijatelný stupeň občanské svobody, prostor pro iniciativu a inovace, ani trvalý vzestup ekonomického výkonu a tedy i životní úrovně obyvatelstva. Počátky jsou už ve sporu s trockisty či legálními marxisty např. o socialistickou akumulaci a možnosti vybudování socialismu v jediné zemi. Poválečná orientace na SSSR byla pochopitelná, ale imputace značně autoritářského modelu ze sovětského Ruska proběhla do jiných kulturních a historických podmínek. Nebyl efektivní především v podmínkách inzenzifikace rozvoje v podmínkách VTR. Zlom přišel v podstatě během 60. let. Nakonec byl udržován stále více represivně (funkce a míra represe ztrácela své objektivní opodstatnění) a ztrácel také postupně společenskou podporu. Konečnému selhání pak už nemohly zabránit ani dílčí korekce a významné změny v politickém systému či v hospodářském mechanismu už ke konci nebyl režim objektivně schopen.
Genealogii moderního socialismu utváří také různé specifické mezinárodní zkušenosti z cesty k socialismu. Aktuální mapa těchto přístupů, jak je formulují naši zahraniční partneři i otázka zkušeností z vývoje společnosti v zemích, které se stale hlásí k socialismu, především z tzv. čínského modelu socialismu je složitý úkol, který je teprve v počátcích. To neznamená relativizace pojmu socialismus, kdy všechny zkušenosti jsou cenné a všechny pravdy pravdivé. Zpochybněna je zejm. možnost socialismu v jediné zemi, která vede po určité době k degeneraci, místo aby se staly ostrovy pozitivní deviace (např. Severní Korea). Důsledněji se uplatňuje požadavek zralosti společnosti k socialistické přeměně. Tendence k ortodoxii a neschopnost rozpoznat zásadní chyby a deformace minulosti přitom přežívají nejen mezi jednotlivci, ale také v řadě komunistických a dělnických stran ve světě (zejm. v zemích bývalého sovětského bloku), některé připomínají spíše extrémní sekty a za komunistickou ideologii se jen schovávají (srv. např. peruánští senderisté).
Specifika mohou poskytovat obohacení, ale i rozpory. Např. méně rozvinuté země (Asie, Latinská Amerika) nabízí spíše přechodné (hybridní) zřízení – je otázka do jaké míry je současný posun „do leva“ krokem k socialismu a vyšší demokracii. Tyto režimy jsou ovlivněny bojem o přírodní zdroje (ropa, plyn, rudy) a jsou to spíše režimy autoritářsko populistické opírající se o antiamerikanismus a určitá procenta na sociální programy (např. Chavez, či Morales hlásící se ideově k bolívarovské tradici). V obtížných ekonomických podmínkách se vyvíjí kubánský model, který oficiálně hovoří o „boji s idejemi“, projde jistě určitými změnami a je s dalším vývojem v Latinské Americe úzce spjat.
V nejzaostalejších zemích (např. v Africe, Oceánii) navazují představy o socialismu na kmenové a občinové tradice a využívají i náboženské a etnické prvky. Otázkou je perspektiva originálního modelu v Číně a Vietnamu, který se pokouší spojit soukromou iniciativu, expanzi obchodu se světovým kapitalismem, sociální programy a svébytnou kulturu. Soukromý sektor vstupuje i do vládních KS a držitelé moci se snaží obejít riziko destability z převzetí pro ně příliš otevřené západní demokracie se soubojem koalice a opozice. Japonští komunisté se ve svém konceptu pokoušejí o syntézu toho vyvarovat se minulých chyb (patří mezi tradiční kritiky hegemonizace hnutí Moskvou) a posílit i vše hodnotné z kapitalistické éry.
K subjektivním předpokladům pro přechod k socialismu patří stav vědomí obyvatelstva a schopnosti rozhodujících sociálních a politických nositelů socializačních změn. Ztroskotání pokusu o budování socialismu v tzv. sovětském bloku tyto subjektivní předpoklady významně přitlumilo, přesto zájem na lepším společenském uspořádání trvá a může ještě v případě zralejší nabídky zbavené předchozích deformací zesílit. Pokud jde o ČR tak až třetina občanů uvažuje o sociálně spravedlivějším systému, dominuje blíže neurčená představa socialismu moderního typu. Pochopení asociálních důsledků změny nesocialistického typu, spojené se značnými majetkovou nerovností může dalším posunům jen napomoci. Nepůjde ale o pouhou destrukci současného řádu, která by vyvolala jen odpor a revanš. V situaci, kdy rozhodující sociální skupina (třída) je v menšině, může tato působit nepřímo, získáváním dalších sociálních skupin a vyjadřováním jejich zájmů, což klade důraz na schopnost utváření zájmových aliancí a konsensu a překračuje tradici typicky dělnických stran.
Čistá teorie socialismu se také rozvíjí nejen v konkrétních zemích, ale také na akademické půdě od západu po východ. Z hlediska určitého normativního pohledu na podstatu socialismu jako relativně stabilní etapy vývoje existují základní alternativy : a) jako formace striktněji oddělená od kapitalismu, extrémně též nižší vývojová fáze komunismu (krok k beztřídní společnosti), b) jako samostatná formace spojená s postupnějším překonáváním kapitalistických prvků, extrémně též hybridní meziformace (kvalitativně odlišná od pouhého sociálního státu, ale odlišná i od socialismu, tzv. lidově demokratický režim, nejde o konvergenci). K nerozlišení mezi sociálním státem a socialismem vedou koncepce socialismu nikoliv jako společenského systému, ale pouze jako hodnotového přístupu.
Socialismus má vlastní systémový základ a vymezení jeho modelu je nástrojem nezbytného teoretického zobecnění. Neexistuje ale definitivní, jediný správný model a vědecký socialismus nelze ani podřídit úzce stranickým přístupům. Samotný socialismus musí vyrůstat z praxe, jeho projekt musí být dynamický a otevřený a nesmí zastiňovat poznání různých cest a prostředků, jichž lze aktuálně využít.
C. Základní charakteristiky moderního socialismu
Podstatou socialistické změny je důraz na zajišťování celospolečenské regulace a společenského přivlastňování v pluralitních podmínkách. Cílem je vyšší stupeň osvobození a emancipace člověka, který nemůže být mocensky zaváděn z vnějšku a shora. Daleko větší důraz bude kladen na jednotlivce a jeho potřeby. Zespolečenšťující tendence mohou mít různou formu včetně utváření sektoru vlastnické samosprávy a neziskových společností s vyloučením diskriminace. Regulace vlastnictví nemůže jít na úkor rovnosti postavení jeho jednotlivých forem před zákonem. Cílem také není zrušení soukromého vlastnictví, ale jeho pozitivní překonání v soutěži vlastnických forem. Soukromé vlastnictví za socialismu je představitelné (viz např. čínský model), znamená to ale tuto nekapitalistickou formu soukromé iniciativy popsat v kategoriích politické ekonomie. Všeobecný charakter práce znamená další posun od zúženě chápané produktivnosti k sociální tvořivosti. Tradiční průmyslový dělník, proletář se transformuje až k individuálnímu vlastníkovi, popř. podílníkovi na společném vlastnictví, který překračuje hranice pouhé formálního, odcizeného přivlastnění.
Na rozdíl od minulosti bude daleko výrazněji působit prvotnost ekonomiky vůči politice a nová základna musí do jisté míry vyrůstat již v lůně předchozího společenského uspořádání. Dominantní na socialismu je spojení trhu a plánu s pomocí negociačního (nebyrokratického) plánování a zasazení samostatných ekonomických subjektů do tržního a konkurenčního prostředí (včetně trhu práce). Dokonce i podniky se strategickým podílem státu nemohou být přímo provázány se státním rozpočtem. Nejen společenské vědomí, ale způsob organizace patří mezi subjektivní předpoklady socialistické cesty. Racionální kalkulace ekonomiky ex ante je podkladem pro indikativní plány (na úrovni centra či krajů) a pro rozhodování o strategických výhledech (obdobně jako u velkých firem), nikoliv pro přímé administrativní řízení. Globalizace nastoluje určité omezení vývoje trhů a sním i nezbytnost racionalizovat spotřebu. Existence netržních koncepcí socialismu je v současnosti okrajová. Stejně tak ale platí, že plně rozvinutá celospolečenská samospráva je zatím velmi abstraktní koncept.
Trh je zpětnou informační vazbou socialismu o efektivnosti jeho fungování. Dynamická rovnováha společnosti se i zde prosazuje skrze dílčí nerovnováhy, kde je systémotvorným faktorem iniciativa lidí, podnikavost. Součástí kultivace vlastního života je využití volného času k sebevzdělávání včetně celoživotního vzdělávání jako podmínky překonání odcizení práce (všeobecná tvůrčí práce) a růstu kvality tzv. lidského kapitálu (rozvoj produktivních lidských schopností). Socialistická podnikavost musí zajistit prosperitu, ale technicko hospodářská racionalita musí být podřízena potřebě humanizace společenských vztahů, musí produkovat nejen materiální hodnoty, ale i životní styl. Osud socialismu souvisí i s jeho schopností řešit globální problémy včetně harmonie člověka s přírodou, řešení těchto úkolů nelze odkládat „na lepší časy“. S tím souvisí i rozměr moderního socialismu, který musí umožnit rovnocennou soutěž s globalizovaným kapitalismem.
Těžiště úlohy státu se posouvá od její příliš autoritářské a paternalistické podoby odpovídající pojetí zostřování třídního boje (méně přímého vměšování, represivních a apologetických funkcí) k více samosprávné organizaci a podpoře motivace, ke garanci universálních práv ve smyslu převahy občanství nad politikou a k artikulaci tzv. celospolečenského zájmu koordinací, tj. při soužití různosti a respektu k subsidiaritě ve veřejné správě (efektivnost výkonu kompetencí a její přiblížení k potřebám občanů). Princip rovnováhy moci zákonodárné, soudní a výkonné přitom platí i nadále. Kombinace přímé a zastupitelské demokracie je výslednicí konkrétních podmínek. Všeobecná dostupnost informací, vědeckých poznatků, vzdělání a kultury je přitom podmínkou. Stěžejní roli v tomto bude hrát veřejnoprávní sektor a etika v profesích s ním spojených. Otázkou je institucionální řešení vazby politického systému na občanskou společnosti (viz dřívější Národní fronta) a to bez přílišného formalismu a podřizování občanství politice nebo dokonce státní moci. Demokracie musí být povýšena nad její procedurální pojetí s vyšší mírou autonomie pro občany.
Politický systém za socialismu musí být otevřenou demokracií s rozšiřujícím se prostorem pro svobodu a možnost volby mezi alternativami. Na rozhodování se mohou podílet všichni – i za socialismu mohou existovat prokapitalistické síly (na rozdíl od diktatury proletariátu). Oslabení pozic pravice a politického středu mohou až sociálně ekonomické změny. Základem nebude panství jedné třídy, ale seřazování zájmů různých vrstev a respekt k menšinovým zájmům. Neexistuje právem privilegovaná skupina lidí, transformace ekonomická, sociální i kulturní probíhá demokratickou, ústavní cestou. Také teorie strany se vyvíjí, překonává se její tradiční leninské pojetí. Politické strany musí mít blíže k občanské společnosti, nesmí jít o centralisticky uzavřené mocenské kartely s volebně účelovým chováním ani stavovské uskupení s úzkou ideovou orientací a polovojenskou kázní. Posilování její funkce jako moderátora zájmů souvisí s možnostmi méně autoritářského řízení společnosti. Je zřejmé, že silné levicové strany budou muset více odpovídat rozložení populace a budou vnitřně více názorově strukturované.
Kriteriem sociální spravedlnosti není jen míra solidarity a omezování sociálních rozdílů, ale také podmínky pro aktivní zapojení jednotlivců a sociálních subjektů (nejsou jen pasivními příjemci veřejně garantovaných sociálních jistot). Nejde o demotivující sociální pohodlí ani o primitivní rovnostářství. Sociální spravedlivost za socialismu naplňuje jak lidskou důstojnost, tak rovnou šanci na společenskou užitečnost. Nepraktická utopie životního stylu na základě budovatelského heroismu bude nahrazena pochopením, že lidé budou preferovat i nadále své individuální potřeby. Postupně bude narůstat důraz na seberealizaci a to na ose egoismus-altruismus. Dílčí posuny lze podle dynamiky vývoje očekávat na ose libertarismus-autoritarismu a materiální a postmateriální potřeby. Perspektivně významné bude aktivní formování ekologického vědomí.
Ani socialistická společnost nebude bezrozporná a její sociální struktura bude procházet složitým vývojem. Pouze se základní rozpor mezi prací a kapitálem přemění do jiného rozporu (který při nedostatečném řízení změn může přerůst v antagonistický). Tyto rozpory budou mít svojí hierarchii. Od základního k odvozeným a podřízeným. Příkladem existence rozporu za socialismu je rozpor mezi nositeli staré a nové společenské dělby práce (např. tradiční proletariát vers. cognitariát). V souvislosti s tím lze očekávat i za socialismus možnost stávek a jiných forem politického zápasu. Moderní socialismus také bude muset vypořádat s méně tradiční rolí rodiny a věnovat péči jejímu sociálnímu okolí a zajištujícím službám, ale i ocenění práce v rodině toho s partnerů, který se pro ni po určité období rozhodne.
Pro duchovní rozměr socialistické společnosti je důležitý dialog socialistů s náboženstvím (viz dialog marxistů s křesťany v 60. letech). Jde o sdílení odpovědnosti za svět s pomocí duchovních hodnost. V ČR má společnost blíže k převážně ateistické společnosti. Je ale v tomto ohledu spíše výjimkou a komunikace socialistů a věřících má i pro perspektivu moderního socialismu velký význam. Religiozita také nemusí být naplňována tradiční konfesí (zde platí požadavek odluky církví od státu), ale různými náboženskými sektami a atraktivními náboženskými synkrezemi např. ve stylu New Age, které jsou reakcí na novou vlnu iracionality objektivně vyvolanou kumulací civilizačních problémů. Postoj k občanům hledající v nějaké víře oporu a smysl života bude důležitý, aby se nestali objetí nějakého fanatismu a současně se mohli společně podílet na rozvoji nejen v materiálním ale i duchovním, intelektuálním smyslu.
Prognózovat lze oslabení dosavadních urbanizačních tendencí založených na průmyslové revoluci – tj. vzroste význam mikroregionů a venkova. Dosud nejpočetnější skupina zaměstnaných občanů se bude transformovat do skupiny samosprávných vlastníků a se změnami v charakteru práce bude zanikat ostré dělení mezi zaměstnaneckým vztahem a individuální podnikatelskou aktivitou. Relativní autonomie inteligence jako specifické vrstvy a její úzká vazba na objektivně pokrokový cognitariát budou tvořit cenný základ inovativního potenciálu moderního socialismu. Inteligence nemůže být pouhým objektem působení, ale především aktivním subjektem.
To platí i pro další specifické skupiny (např. mládež či přibývající kategorie seniorů). Objektivní trend k stárnutí populace je přitom určitou komplikací a to v tom smyslu že větší podíl seniorů na obyvatelstvu oproti mládeži zvýší potenciální konzervativnost postojů populace. To si vyžádá i jinou kvalitu mezigenerační komunikace. Nové vlivy ale budou přicházet také v souvislosti s migračními pohyby, na které i za socialismu mohou znejistělé skupiny obyvatelstva reagovat xenofóbně. I minority v řádu statisíců mohou vyvolávat problémy. Proto získává na významu konkrétní politika multikulturního soužití včetně např. problémů otevřenosti trhu práce a nastavení azylového práva.
Jiří Dolejš, vedoucí svodného řešitelského týmu, 10. 1. 2006
Připojujeme možnost přímého přístupu k tématickým kapitolám:
K nástinu hypotézy modelu socialismu
