logo SDS
Dnešní datum: 06. 12. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 514x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 512x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 476x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 428x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 128
Prům. 27.1
21 denni
Max. 1648
Prům. 582.8

Nyní si čte web : 63 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Sovětský systém, nebo diktatura proletariátu?

Vydáno dne 19. 01. 2006 (9304 přečtení)

Myslí si snad čtenář, že našel chybu v názvu a že sovětský systém a diktatura proletariátu jsou jednou a tou samou věcí? Ne. Jsou to dvě radikálně odlišné myšlenky, které, vzdáleny tomu, aby se vzájemně doplňovaly, si jsou vzájemně protikladné. Pouze nezdravá stranická logika může akceptovat jejich splynutí, když to, co tu je ve skutečnosti, je jejich nesmiřitelný rozpor.

Myšlenka sovětů je dobře definovaným vyjádřením toho, čím by měla být sociální revoluce, je prvkem náležícím zcela ke konstruktivní stránce socialismu. Původ pojmu diktatura je zcela buržoazní a jako takový nemá nic co do činění se socialismem. Je možné tyto pojmy spojit uměle, pokud po tom někdo touží, tím bychom ale vytvořili velmi ubohou karikaturu původní myšlenky sovětů, která by zároveň znamenala odvrhnutí základních principů socialismu.

Myšlenka sovětů není nová, ani nevznikla, i když se tomu často věří, během ruské revoluce. Objevila se na nejpokročilejším křídle evropského hnutí pracujících v době, kdy se dělnická třídě vymaňovala z područí buržoazního radikalismu a stávala se nezávislou. Bylo to v době, kdy Mezinárodní dělnické sdružení (tzv. První internacionála, pozn. překl.) dosáhlo uskutečnění svého velkolepého plánu spojit pracující z různých zemí do jednoho obrovského svazu, a otevřela jim přímou cestu k jejich skutečné emancipaci. Internacionála byla zamýšlena jako široce založená organizace sestávající se z profesních těles, její stanovy byly navrženy tak, aby umožnily všem socialistickým tendencím své doby zapojit se pod jedinou podmínkou, že souhlasí s konečným cílem organizace: úplnou emancipací pracujících.

Je docela přirozené, že v době jeho založení byly myšlenky velkého sdružení vzdáleny tomu, aby byly jasně definovány – tak tomu bylo na kongresech v Ženevě v roce 1866 nebo v Laussanne 1867. Čím více zkušeností měla Internacionála a čím více se šířila po celém světě jako bojovná organizace, tím jasnější a objektivnější byly úvahy jejích myslitelů. Praktická činnost, vyvolaná každodenními boji mezi kapitálem a prací, sama o sobě vedla k hlubšímu pochopení základních principů.

Po bruselském kongresu se Internacionála veřejně přihlásila k podporování kolektivního vlastnictví půdy, půdního podloží a pracovních nástrojů. Čímž byly položeny základy pro další vývoj Internacionály.

Na basilejském kongresu dosáhl vývoj tohoto velkého dělnického sdružení svého zenitu. Nehledě na otázku půdy a půdního podloží, čerstvě zváženou kongresem, bylo hlavní otázkou, jak mají být zakládány, jak mají fungovat a k čemu mají sloužit sdružení pracujících. Zpráva o této otázce, prezentovaná Belgičanem Hinsem a jeho přáteli vyvolala na kongresu živý zájem.

Při této příležitosti byly poprvé vyjasněny úkoly, kterými se tato dělnická sdružení měla zabývat, a stejně tak jejich význam, coby zcela jediný postup vedoucí k cíli, což do určité míry připomínalo Roberta Owena. A tak bylo v Basileji jasnými a zřetelnými slovy vyhlášeno, že odborové svazy a místní federace jsou něčím víc než pouhými odbory, běžnými a dočasnými tělesy, jejichž jediným důvodem k existenci by byla kapitalistická společnost a které by byly odsouzeny zaniknout spolu s ní. Podle toho, co přednesl Hins, byl radikálně opraven státně-socialistický názor, že by dělnická sdružení měla omezit svou činnost na zlepšování životních podmínek pracujících ve vztahu ke mzdám, nic více a nic méně.

Zpráva Hinse a jeho přátel ukazuje, jak mohou být organizace pracujících pro ekonomický boj chápány jako základní organizační jednotky budoucí socialistické společnosti a že úkol Internacionály je vzdělávat tyto místní organizace, aby byly vybaveny pro splnění svého historického poslání. Kongres sice přijal názor Belgičanů, dnes už ale víme, že mnoho delegátů, zejména těch z německých organizací pracujících, si nikdy nepřálo uskutečnění rezoluce uvnitř hranic svého vlivu.

Po basilejském kongresu, a zejména po válce z roku 1870, která zavedla evropské sociální hnutí na dost odlišnou cestu, se stalo zřejmým, že v internacionále byly dva směry tak nesmiřitelně oponující jeden druhému, že tento vzájemný odpor vedl až k rozkolu. Později byl činěn pokus omezit tento rozpor na osobní hašteření mezi Michailem Bakuninem a Karlem Marxem s jeho Generální radou v Londýně. Nemůže být pomýlenější vysvětlení než toto, které je založené na naprosté ignoranci faktů. Pochopitelně, že osobní úvahy hrály v těchto střetech svou roli, což je v takových situacích obvyklé. V každém případě to byli Marx a Engels, kdo se ve svých útocích uchyloval k jakékoli dostupné ráně pod pás. Tuto skutečnost nemohl zamlčet ani Marxův životopisec, Franz Mehring. Ve svém základě to ale nebyla otázka ješitného a hloupého hašteření, ale střetu mezi dvěma ideologickými pohledy, které měly a mají určitou přirozenou důležitost.

V latinských zemích, kde Internacionála nalezla své hlavní zázemí, byli pracující aktivní ve svých organizacích pro ekonomický boj. V jejich očích byl stát politickým prostředníkem a obráncem majetných tříd a z tohoto důvodu nemělo být pod žádnou maskou uskutečněno uchopení moci, protože by to nebylo nic jiného, než začátek nové tyranie při zachování vykořisťování. Z tohoto důvodu se vystříhali napodobování buržoazie zakládáním další politické strany, která by byla zárodkem nové vládnoucí třídy vedené profesionálními politiky. Jejich cílem bylo získat kontrolu nad stroji, průmyslem, půdou i půdním podložím a správně tušili, že se tímto přístupem radikálně oddělí od jakobínských politiků buržoazie, kteří obětovali vše politické moci. Latinští členové Internacionály správně tušili, že stejně jako monopol vlastnictví by měl být opuštěn monopol moci, a že celý život společnosti by měl být založen na zcela nových základech. Poté, co za svou startovní čáru vzali fakt, že „nadvláda člověka nad jeho blízkými“ byla záležitostí minulosti, se tito soudruzi pokusili dosáhnout myšlenky správy věcí. Nahradili politiku stran ve státě ekonomickou politikou pracujících. Navíc pochopili, že reorganizace společnosti v socialistickém smyslu musí být uvnitř samotné výroby, což je základní myšlenka teorie rad (či sovětů).

Neobyčejně jasným a přesným způsobem prohlubovaly a rozvíjely tyto myšlenky antiautoritářského křídla Internacionály kongresy Španělské regionální federace. Právě odtud pochází pojmy „junty“ a „dělnické rady“ (které znamenají to samé jako sověty).

Libertariánští socialisté z První Internacionály velmi dobře pochopili, že socialismus nemůže být nadekretován vládou, ale musí organicky vyrůst zdola nahoru. Pochopili také, že bude na samotných pracujících, aby se ujali organizace práce a výroby a zároveň distribuce pro rovnou spotřebu. To byla hlavní myšlenka, s níž oponovali státnímu socialismu parlamentních politiků.

Jak šla léta, a to až dodnes, je hnutí pracujících těchto latinských zemí vytaveno nejsurovějším perzekucím. Tato krvavá politika může být vysledována zpět až k represím proti Pařížské komuně z roku 1871. Později se reakční excesy tohoto druhu rozšířily do Španělska a Itálie. Výsledkem bylo, že myšlenka rad byla zatlačena do pozadí, protože veškerá otevřená propaganda byla potlačována a tajné dělnické organizace vytvářené radikály byly nuceny vynaložit všechnu svou energii k boji proti reakci a na obranu jejích obětí.

Revoluční syndikalismus a myšlenka rad

V době svého rozkvětu revoluční syndikalismus znovu objevil tuto myšlenku a vdechl jí nový život. Během nejaktivnějšího období francouzského revolučního syndikalismu mezi lety 1905–7 byla myšlenka rad rozvíjena ve své nejkomplexnější, dobře definované podobě. I letmý pohled na spisy Pougeta, Giriffuelhese, Monatta, Yvetota a některých dalších je dostačující k tomu, abychom se přesvědčili, že ani v Rusku ani nikde jinde nebylo přidáno ani ň k tomu, co propagandisté revolučního syndikalismu zformulovali patnáct či dvacet let před ruskými událostmi roku 1917.

Po celá léta pouštěly socialistické dělnické strany myšlenku rad ze zřetele. Většina z těch, kdo dnes obhajují[1] myšlenku sovětů (zejména v Německu) opovrhovala myšlenkou rad jako „novou Utopií“. Neméně Lenin, který řekl v roce 1905 předsedovi delegátů petrohradské rady v roce 1905, že systém rad je zastaralou institucí, s níž strana nemá nic společného.

A tak teorie rad a zásluhy o ně náležely revolučním syndikalistům, kteří ji označili za nejdůležitější a ustanovili za základní kámen hnutí pracujících, díky čemuž dnes můžeme dodat, že systém rad je jedinou institucí, která pravděpodobně povede k tomu, že se socialismus stane skutečností, zatímco každá jiná cesta bude chybná. „Utopie“ zvítězila nad „vědeckostí“.

Stejně tak je mimo diskusi, že myšlenka rad přirozeně vyrostla z libertariánsky socialistické vize, která se zakořenila ve velké části mezinárodního hnutí pracujících, když se stavěla proti etatistické myšlence s její závislostí na buržoazních ideologických tradicích.

„Diktatura proletariátu“ – dědictví po buržoazii

Vše, co může být řečeno o diktatuře, je to, že není produktem socialistického myšlení. Diktatura není dítětem hnutí pracujících, ale politováníhodným dědictvím po buržoazii, přivedeným do proletářského tábora k zajištění jeho „štěstí“. Diktatura je úzce spojená s touhou po politické moci, která je taktéž buržoazní už od svého vzniku.

Diktatura je jedna z forem, kterou na sebe může vzít stát, který vždy prahne po moci. Je to stát na válečné noze. Jako všichni zastánci státu, zastánci diktatury by chtěli – dočasně (?) – vnucovat svou vůli lidu. Už tato koncepce sama o sobě je překážkou sociální revoluce, jejíž krví je právě konstruktivní participace a přímá iniciativa mas.

Diktatura je popřením, zničením přirozeného způsobu bytí, přirozených forem organizace, která jde zdola nahoru. Někteří tvrdí, že lid ještě není dostatečně zralý na převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní osud. A tak tu musí být vládce nad masami, poručnictví „odborné“ menšiny. Stoupenci diktatury mohou mít ty nejlepší úmysly na světě, ale logika moci je bude nutit nastoupit cestu nejextrémnějšího despotismu.

Naši státní socialisté převzali své pojetí diktatury od před-buržoazní strany, od jakobínů. Tato strana odsoudila stávku jako zločin a zakázala dělnické organizace pod trestem smrti. Nejaktivnějšími mluvčími tohoto panovačného chování byli Saint-Just a Counton, zatímco Robespierre jednal pod jejich vlivem.

Chybný, jednostranný způsob, jakým buržoazní historici většinou popisují Velkou revoluci, velmi ovlivnil většinu socialistů a silně přispěl k tomu, že jakobínská diktatura získala špatně zaslouženou prestiž s tím, jak mučednictví jejích hlavních vůdců zdá se neustále narůstá. Všeobecně bývá lid snadno ovlivněn kultem mučedníků, který jej odvádí od pozorné kritiky myšlenek a činů.

Co přinesla francouzská revoluce je dostatečně známo – zrušila feudalismus a monarchii. Historici to velebili jako dílo jakobínů a revolucionářů v Konventu, nicméně postupem času se tento obrázek ukázal jako úplné zfalšování celé historie revoluce. Dnes víme, že tato interpretace je založena na vědomém ignorování historické skutečnosti, zejména faktu, že většina tvůrčí práce revoluce byla vykonána rolníky a městským proletariátem navzdory národnímu shromáždění a Konventu. Jakobíni a Konvent vždy spíše silně oponovali radikálním změnám, až dokud nebyli nuceni s nimi souhlasit, tedy dokud jim lidové akce tyto změny nevnutily. Proto i proklamace Konventu, že feudální systém je zrušen, nebyla ničím jiným, než oficiálním uznáním zásahů činěných přímo revolučními rolníky do starého utlačovatelského systému navzdory prudké opozici, jíž čelili od politických stran své doby.

Až do roku 1792 se Národní shromáždění ani nedotklo feudálního systému. Teprve následujícího roku se tzv. revoluční Shromáždění snížilo k tomu, aby poskytlo spravedlnost „venkovské chátře“ potvrzením zrušení feudálních práv, tedy toho, co už lid vykonal svým rozhodnutím. Stejně, nebo skoro stejně, to vypadalo s oficiálním zrušením monarchie.

Jakobínská tradice a socialismus

První zakladatelé lidového socialistického hnutí ve Francii pocházeli z jakobínského tábora, takže je přirozené, že byli velmi zatíženi politickým dědictvím roku 1792.

Když Babeuf a Darthey vytvořili spiknutí „rovných“, chtěli prostřednictvím diktatury přeměnit Francii v agrárně komunistický stát a jako komunisté uznávali, že aby vůbec dosáhli ideálu velké revoluce, musí rozšířit řešení ekonomické otázky. Ale, stejně jako jakobíni, „rovní“ věřili, že by tohoto cíle mohli dosáhnout dalším posílením státu, tím, že se mu přidělí ohromná moc. S jakobíny dosáhla víra ve všemocnost státu svého vrcholu a oni jí byli skrz naskrz prodchnuti, takže nedokázali přijít na jinou možnost než tuto.

Babeuf a Darthey byli polomrtví dovlečeni ke gilotině, ale jejich myšlenky žily v lidu, naleznuvše útočiště v tajných společnostech, jako byli „rovnostáři“ za vlády Ludvíka Filipa. Muži jako Barbes nebo Blanqui pracovali ve stejném duchu, bojujíce za diktaturu proletariátu vytvořenou k tomu, aby učinila cíle komunistů realitou. Právě od těchto mužů Marx a Engels zdědili představu diktatury proletariátu, kterou vyložili ve svém Komunistickém manifestu. Tímto prostředkem chtěli dosáhnout centrální moci s nepopiratelnými možnostmi, jejímž úkolem by bylo rozdrtit potenciál buržoazie radikálními donucovacími zákony, a, až k tomu nastane čas, reorganizovat společnost v duchu státního socialismu. Marx a Engels přešli od buržoazní demokracie do socialistického tábora, jejich myšlení bylo veskrze formováno jakobínským vlivem. Co bylo důležitější, socialistické hnutí nebylo v té době schopné nastoupit svou vlastní autentickou cestu. Socialismus obou dvou vůdců byl více či méně podřízen buržoazním tradicím vracejícím se k francouzské revoluci.

Vše pro rady

Díky nárůstu hnutí pracujících v době Internacionály socialismus zaujal stanovisko odmítnutí posledních zbytků buržoazních tradic a stal se úplně nezávislým. Koncepce rad nahradila pojem státu a mocenské politiky pod jakoukoli maskou. Stejně tak se zásadně stavěl proti všem návrhům diktatury. Ve skutečnosti nejen, že se pokusil zbavit nástrojů moci síly, které je vlastnily a stát, ale také směřoval k tomu, posílit svůj vlastní vliv tak, jak jen to bude možné.

Předchůdci systému rad si dobře uvědomovali, že spolu s vykořisťováním člověka člověkem musí zmizet také nadvláda člověka nad člověkem. Pochopili, že stát, který je organizovanou mocí vládnoucích tříd, nemůže být přeměněn na nástroj emancipace pracujících. Rovněž byli toho názoru, že prvotním úkolem sociální revoluce má být svržení staré mocenské struktury, vyloučit možnost jakékoli nové podoby vykořisťování a ústupků.

Nikdo nemůže namítnout, že „diktatura proletariátu“ nemůže být srovnávána s klasickou diktaturou, protože to je diktatura třídy. Diktatura třídy nemůže jako taková existovat; a tak v podstatě skončí jako diktatura určité strany, která si osobuje právo mluvit za tuto třídu. Stejně tak liberální buržoazie, ve svém boji proti despotismu, mluvila jménem „lidu“. Ve stranách, které nikdy neměly moc, nabývá chtíč po moci nebo touha jí vykonávat extrémně nebezpečných podob.

Ti, kdo nyní získali moc, jsou dokonce ještě horší, než ti, kteří ji měli před nimi. Příklad Německa je ve svém ohledu ilustrativní: Německo nyní[2] žije pod mocnou diktaturou politiků sociální demokracie a centralistických funkcionářů odborů. Neshledávají žádný přístup dostatečně podlý nebo surový na to, aby jej neuplatnili, a potlačují členy „své vlastní“ třídy, kteří si s nimi troufnou nesouhlasit. Když tito gentlemani, zrazující socialismus, „šli ke dnu“, zahodili dokonce i výdobytky buržoazních revolucí, garantující určitou míru svobody a osobní nedotknutelnosti. A co víc; zplodili také nejohavnější policejní systém, který jde tak daleko, že zavírá každého, kdo se chová neuznale k úřadům, aby jej na dlouhou dobu zneškodnily. Proslulé „lettres de cachet“ francouzských despotů a administrativní deportace ruského carského systému byly exhumovány a znovu zavedeny těmito jedinečnými bojovníky za demokracii.

Samo sebou, že tito noví despotové mluví o své podpoře pro ústavu, která garantuje všechna možná práva dobrým Němcům; ale tato ústava existuje pouze na papíře. I francouzská republikánská ústava z roku 1793 trpěla touto vadou na kráse – nikdy nebyla prakticky uskutečňována. Robespierre a jeho pomahači se to pokusili ospravedlnit tím, že vlast je v nebezpečí. Proto „Neúplatný“ a jeho muži udržovali diktaturu, která vedla k Thermidoru, hanebné vládě direktoria a nakonec k vládě meče za Napoleona. V současné době jsme v Německu dosáhli našeho Direktoria: Jediné co nám chybí, je muž, který by hrál roli Napoleona.[3]

Už víme, že revoluci nelze dělat růžovou vodou. A víme také, že vlastnící třídy se nikdy nevzdají svých privilegií dobrovolně. V den vítězné revoluce budou pracující muset vnutit svou vůli současným vlastníkům půdy, půdního podloží a výrobních prostředků, čehož nemůže být dosaženo – vyjasněme si to – bez toho, aby pracující převzali kapitál společnosti do svých vlastních rukou a, především, bez toho, aby zničili autoritářskou strukturu, která je, a vždy bude, pevností udržující masy lidu pod nadvládou. Takový čin je, bezpochyby, činem osvobození; vyhlášením sociální spravedlnosti; pravou podstatou sociální revoluce, který nemá nic společného se zcela buržoazním principem diktatury.

Fakt, že se velký počet socialistických stran přihlásil k myšlence rad, která je znakem libertariánských socialistů a revolučních syndikalistů je doznáním, připuštěním toho, že způsob, kterým jednali až dosud je výsledkem překroucení, zkomolení, a že v radách si musí hnutí pracujících vytvořit orgán, schopný uskutečnit neokleštěný socialismus, po kterém uvědomělý proletariát již dlouho touží. Na druhou stranu by nemělo být zapomenuto, že tato náhlá změna znamená riziko zavedení mnoha cizích prvků do koncepce rad, prvků, které nemají nic společného s původním konceptem socialismu, a které by měly být odstraněny, protože představují ohrožení dalšího rozvoje rad. Tyto cizorodé prvky mohou chápat věci pouze z diktátorského úhlu pohledu. Musí být našim úkolem čelit tomuto riziku a varovat naše třídní soudruhy před experimenty, které nemohou nijak přiblížit počátek společenské emancipace, a které jej ve skutečnosti naopak jednoznačně oddalují.

Proto zní naše rada takto: Vše pro rady nebo sověty! Žádnou moc nad nimi! Toto je heslo, které je zároveň heslem sociální revoluce.

Rudolf Rocker, 1920
ČSAF, 3. 9. 2005, přeložil Ondřej Slačálek

Poznámky:

[1] Tato práce byla napsána v roce 1920. (pozn. původního editora.)

[2] Ještě jednou musíme zdůraznit, že tento text byl vydán roku 1920. (pozn. původního editora.)

[3] Toto proroctví se vyplnilo, pokud vezmeme v potaz Hitlera… (pozn. původního editora.)


Související články:
(Směry - socialismus)

Socialismus, nový pohled a strategie (06.09.2018)
Kritika gothajského programu (01.12.2012)
Proč socialismus? (16.04.2009)
Perspektivy socialismu v Evropě (22.12.2008)
Bojíte se socialismu? (17.12.2007)
Bojíte se socialismu? - Slovo autorů (17.12.2007)
Zemřela vize do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(2) (05.12.2007)
Reálný socialismus nemohl být vyšší společenskoekonomickou formací (05.09.2007)
Deset tezí o socialismu (05.09.2007)
Socialismus pro 21. století (výtah verze 2007) (03.09.2007)
Socialismus pro 21. století (verze 2007) (03.09.2007)
Model socialismu potřebuje dopracovat (25.07.2007)
Znovu nad modelem socialismu (18.07.2007)
Kapitalismus nemá záruční lhůtu (16.07.2007)
Marx, marxismus-leninismus a socialistické zkušenosti v moderním světovém sytému (15.07.2007)
Vytváření podmínek pro systémovou změnu směrem k socialismu nebude otázkou příštích let (20.06.2006)
Instituce (16.04.2006)
Úvaha o prohrách a vítězstvích (15.04.2006)
Na úvod diskuse na závěr Bulletinu (15.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (3) (09.04.2006)
Bratr Herold jako marxistický ekonom (27.03.2006)
Socialismus už nemá budoucnost (26.03.2006)
Čo je to vlastne „TOVAR“? (21.03.2006)
Pochodovat odděleně? (16.03.2006)
Hypotéza o jednotnom základe živej prírody a spoločnosti (16.03.2006)
Neutrónová socialistická revolúcia a neutrónový socializmus (11.03.2006)
Bude nový řád sociálnější? (03.03.2006)
Zopakuje veřejný sektor 400 let starou zkušenost? (28.02.2006)
Spoločný protokol o doterajšej diskusii (26.02.2006)
Na cestě k modelu socialismu (13.02.2006)
Marxizmus, socializmus, komunizmus a politické rozprávky o týchto pojmoch, alebo ako prebiehala kastrácia marxizmu (05.02.2006)
Nebojme se utopií (03.02.2006)
K nástinu hypotézy modelu socialismu (27.01.2006)
K výročí Leninovy smrti (21.01.2006)
Zemřela vize, do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(1) (19.01.2006)
Model socialismu pro 21. století z dílny TAPu (05.01.2006)
Cesty k socialismu ve světě a v ČR (05.01.2006)
Taktika a strategie (26.12.2005)
Základní problémy politického řízení společnosti (26.12.2005)
O co jde aneb Zastírací manévr pravice (23.12.2005)
Skála: Občanská společnost se mění v potěmkinovské kulisy (14.11.2005)
K predikci možností globálního kapitalismu (27.10.2005)
Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost (2) (23.10.2005)
Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost (23.10.2005)
»Přirozeným vývojem« zpátky k barbarství? (22.10.2005)
Jánošík s rudou hvězdou (26.09.2005)
Čtyři poznámky o socialismu (26.09.2005)
Jak to (ne)vidíme (29.06.2005)
Revoluce, reformy a transformace (24.06.2005)
K modelu socializmu IV. (písané pre SDS) (03.06.2005)
K diskusii o modelu socializmu III (písané pre SDS) (30.05.2005)
K diskusii o modelu socializmu II. (písané pre SDS) (08.05.2005)
Několik předpovědí budoucnosti (02.05.2005)
K diskusii o modelu socializmu (pro SDS) (24.04.2005)
K socialistické budoucnosti z pohledu SDS (23.04.2005)
Vystoupení na mezinárodní konferenci k 60. výročí osvobození (23.04.2005)
Jak k socialistické budoucnosti (22.04.2005)
Z časopisu ABC - rok 1960 (19.04.2005)
K diskusi o modelu socialismu (2) (18.04.2005)
K diskusi o modelu socialismu (1) (15.04.2005)
Karel Marx - svoboda a socialismus (14.04.2005)
Revoluce není záležitostí strany (11.04.2005)
Co nazýváme socialismus zdola? (12.02.2005)
Představa společnosti řízené zcela na bázi samosprávy vyvolává pousmání (09.02.2005)
Jak se lze v budoucnu vyhnout chybám protosocialismu (07.02.2005)
Marxista? (07.07.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Rudolf Rocker | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: ČSAF

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
285 (285 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
280 (280 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
246 (246 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
232 (232 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
408 (408 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
249 (249 hl.)
Prohnilý humanismus !!
192 (192 hl.)

Celkem hlasovalo: 1892


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.