

Myslí si snad čtenář, že našel chybu v názvu a že sovětský systém a diktatura proletariátu jsou jednou a tou samou věcí? Ne. Jsou to dvě radikálně odlišné myšlenky, které, vzdáleny tomu, aby se vzájemně doplňovaly, si jsou vzájemně protikladné. Pouze nezdravá stranická logika může akceptovat jejich splynutí, když to, co tu je ve skutečnosti, je jejich nesmiřitelný rozpor.
Myšlenka sovětů je dobře definovaným vyjádřením toho, čím by měla být sociální revoluce, je prvkem náležícím zcela ke konstruktivní stránce socialismu. Původ pojmu diktatura je zcela buržoazní a jako takový nemá nic co do činění se socialismem. Je možné tyto pojmy spojit uměle, pokud po tom někdo touží, tím bychom ale vytvořili velmi ubohou karikaturu původní myšlenky sovětů, která by zároveň znamenala odvrhnutí základních principů socialismu.
Myšlenka sovětů není nová, ani nevznikla, i když se tomu často věří, během ruské revoluce. Objevila se na nejpokročilejším křídle evropského hnutí pracujících v době, kdy se dělnická třídě vymaňovala z područí buržoazního radikalismu a stávala se nezávislou. Bylo to v době, kdy Mezinárodní dělnické sdružení (tzv. První internacionála, pozn. překl.) dosáhlo uskutečnění svého velkolepého plánu spojit pracující z různých zemí do jednoho obrovského svazu, a otevřela jim přímou cestu k jejich skutečné emancipaci. Internacionála byla zamýšlena jako široce založená organizace sestávající se z profesních těles, její stanovy byly navrženy tak, aby umožnily všem socialistickým tendencím své doby zapojit se pod jedinou podmínkou, že souhlasí s konečným cílem organizace: úplnou emancipací pracujících.
Je docela přirozené, že v době jeho založení byly myšlenky velkého sdružení vzdáleny tomu, aby byly jasně definovány – tak tomu bylo na kongresech v Ženevě v roce 1866 nebo v Laussanne 1867. Čím více zkušeností měla Internacionála a čím více se šířila po celém světě jako bojovná organizace, tím jasnější a objektivnější byly úvahy jejích myslitelů. Praktická činnost, vyvolaná každodenními boji mezi kapitálem a prací, sama o sobě vedla k hlubšímu pochopení základních principů.
Po bruselském kongresu se Internacionála veřejně přihlásila k podporování kolektivního vlastnictví půdy, půdního podloží a pracovních nástrojů. Čímž byly položeny základy pro další vývoj Internacionály.
Na basilejském kongresu dosáhl vývoj tohoto velkého dělnického sdružení svého zenitu. Nehledě na otázku půdy a půdního podloží, čerstvě zváženou kongresem, bylo hlavní otázkou, jak mají být zakládány, jak mají fungovat a k čemu mají sloužit sdružení pracujících. Zpráva o této otázce, prezentovaná Belgičanem Hinsem a jeho přáteli vyvolala na kongresu živý zájem.
Při této příležitosti byly poprvé vyjasněny úkoly, kterými se tato dělnická sdružení měla zabývat, a stejně tak jejich význam, coby zcela jediný postup vedoucí k cíli, což do určité míry připomínalo Roberta Owena. A tak bylo v Basileji jasnými a zřetelnými slovy vyhlášeno, že odborové svazy a místní federace jsou něčím víc než pouhými odbory, běžnými a dočasnými tělesy, jejichž jediným důvodem k existenci by byla kapitalistická společnost a které by byly odsouzeny zaniknout spolu s ní. Podle toho, co přednesl Hins, byl radikálně opraven státně-socialistický názor, že by dělnická sdružení měla omezit svou činnost na zlepšování životních podmínek pracujících ve vztahu ke mzdám, nic více a nic méně.
Zpráva Hinse a jeho přátel ukazuje, jak mohou být organizace pracujících pro ekonomický boj chápány jako základní organizační jednotky budoucí socialistické společnosti a že úkol Internacionály je vzdělávat tyto místní organizace, aby byly vybaveny pro splnění svého historického poslání. Kongres sice přijal názor Belgičanů, dnes už ale víme, že mnoho delegátů, zejména těch z německých organizací pracujících, si nikdy nepřálo uskutečnění rezoluce uvnitř hranic svého vlivu.
Po basilejském kongresu, a zejména po válce z roku 1870, která zavedla evropské sociální hnutí na dost odlišnou cestu, se stalo zřejmým, že v internacionále byly dva směry tak nesmiřitelně oponující jeden druhému, že tento vzájemný odpor vedl až k rozkolu. Později byl činěn pokus omezit tento rozpor na osobní hašteření mezi Michailem Bakuninem a Karlem Marxem s jeho Generální radou v Londýně. Nemůže být pomýlenější vysvětlení než toto, které je založené na naprosté ignoranci faktů. Pochopitelně, že osobní úvahy hrály v těchto střetech svou roli, což je v takových situacích obvyklé. V každém případě to byli Marx a Engels, kdo se ve svých útocích uchyloval k jakékoli dostupné ráně pod pás. Tuto skutečnost nemohl zamlčet ani Marxův životopisec, Franz Mehring. Ve svém základě to ale nebyla otázka ješitného a hloupého hašteření, ale střetu mezi dvěma ideologickými pohledy, které měly a mají určitou přirozenou důležitost.
V latinských zemích, kde Internacionála nalezla své hlavní zázemí, byli pracující aktivní ve svých organizacích pro ekonomický boj. V jejich očích byl stát politickým prostředníkem a obráncem majetných tříd a z tohoto důvodu nemělo být pod žádnou maskou uskutečněno uchopení moci, protože by to nebylo nic jiného, než začátek nové tyranie při zachování vykořisťování. Z tohoto důvodu se vystříhali napodobování buržoazie zakládáním další politické strany, která by byla zárodkem nové vládnoucí třídy vedené profesionálními politiky. Jejich cílem bylo získat kontrolu nad stroji, průmyslem, půdou i půdním podložím a správně tušili, že se tímto přístupem radikálně oddělí od jakobínských politiků buržoazie, kteří obětovali vše politické moci. Latinští členové Internacionály správně tušili, že stejně jako monopol vlastnictví by měl být opuštěn monopol moci, a že celý život společnosti by měl být založen na zcela nových základech. Poté, co za svou startovní čáru vzali fakt, že „nadvláda člověka nad jeho blízkými“ byla záležitostí minulosti, se tito soudruzi pokusili dosáhnout myšlenky správy věcí. Nahradili politiku stran ve státě ekonomickou politikou pracujících. Navíc pochopili, že reorganizace společnosti v socialistickém smyslu musí být uvnitř samotné výroby, což je základní myšlenka teorie rad (či sovětů).
Neobyčejně jasným a přesným způsobem prohlubovaly a rozvíjely tyto myšlenky antiautoritářského křídla Internacionály kongresy Španělské regionální federace. Právě odtud pochází pojmy „junty“ a „dělnické rady“ (které znamenají to samé jako sověty).
Libertariánští socialisté z První Internacionály velmi dobře pochopili, že socialismus nemůže být nadekretován vládou, ale musí organicky vyrůst zdola nahoru. Pochopili také, že bude na samotných pracujících, aby se ujali organizace práce a výroby a zároveň distribuce pro rovnou spotřebu. To byla hlavní myšlenka, s níž oponovali státnímu socialismu parlamentních politiků.
Jak šla léta, a to až dodnes, je hnutí pracujících těchto latinských zemí vytaveno nejsurovějším perzekucím. Tato krvavá politika může být vysledována zpět až k represím proti Pařížské komuně z roku 1871. Později se reakční excesy tohoto druhu rozšířily do Španělska a Itálie. Výsledkem bylo, že myšlenka rad byla zatlačena do pozadí, protože veškerá otevřená propaganda byla potlačována a tajné dělnické organizace vytvářené radikály byly nuceny vynaložit všechnu svou energii k boji proti reakci a na obranu jejích obětí.
Revoluční syndikalismus a myšlenka rad
V době svého rozkvětu revoluční syndikalismus znovu objevil tuto myšlenku a vdechl jí nový život. Během nejaktivnějšího období francouzského revolučního syndikalismu mezi lety 1905–7 byla myšlenka rad rozvíjena ve své nejkomplexnější, dobře definované podobě. I letmý pohled na spisy Pougeta, Giriffuelhese, Monatta, Yvetota a některých dalších je dostačující k tomu, abychom se přesvědčili, že ani v Rusku ani nikde jinde nebylo přidáno ani ň k tomu, co propagandisté revolučního syndikalismu zformulovali patnáct či dvacet let před ruskými událostmi roku 1917.
Po celá léta pouštěly socialistické dělnické strany myšlenku rad ze zřetele. Většina z těch, kdo dnes obhajují[1] myšlenku sovětů (zejména v Německu) opovrhovala myšlenkou rad jako „novou Utopií“. Neméně Lenin, který řekl v roce 1905 předsedovi delegátů petrohradské rady v roce 1905, že systém rad je zastaralou institucí, s níž strana nemá nic společného.
A tak teorie rad a zásluhy o ně náležely revolučním syndikalistům, kteří ji označili za nejdůležitější a ustanovili za základní kámen hnutí pracujících, díky čemuž dnes můžeme dodat, že systém rad je jedinou institucí, která pravděpodobně povede k tomu, že se socialismus stane skutečností, zatímco každá jiná cesta bude chybná. „Utopie“ zvítězila nad „vědeckostí“.
Stejně tak je mimo diskusi, že myšlenka rad přirozeně vyrostla z libertariánsky socialistické vize, která se zakořenila ve velké části mezinárodního hnutí pracujících, když se stavěla proti etatistické myšlence s její závislostí na buržoazních ideologických tradicích.
„Diktatura proletariátu“ – dědictví po buržoazii
Vše, co může být řečeno o diktatuře, je to, že není produktem socialistického myšlení. Diktatura není dítětem hnutí pracujících, ale politováníhodným dědictvím po buržoazii, přivedeným do proletářského tábora k zajištění jeho „štěstí“. Diktatura je úzce spojená s touhou po politické moci, která je taktéž buržoazní už od svého vzniku.
Diktatura je jedna z forem, kterou na sebe může vzít stát, který vždy prahne po moci. Je to stát na válečné noze. Jako všichni zastánci státu, zastánci diktatury by chtěli – dočasně (?) – vnucovat svou vůli lidu. Už tato koncepce sama o sobě je překážkou sociální revoluce, jejíž krví je právě konstruktivní participace a přímá iniciativa mas.
Diktatura je popřením, zničením přirozeného způsobu bytí, přirozených forem organizace, která jde zdola nahoru. Někteří tvrdí, že lid ještě není dostatečně zralý na převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní osud. A tak tu musí být vládce nad masami, poručnictví „odborné“ menšiny. Stoupenci diktatury mohou mít ty nejlepší úmysly na světě, ale logika moci je bude nutit nastoupit cestu nejextrémnějšího despotismu.
Naši státní socialisté převzali své pojetí diktatury od před-buržoazní strany, od jakobínů. Tato strana odsoudila stávku jako zločin a zakázala dělnické organizace pod trestem smrti. Nejaktivnějšími mluvčími tohoto panovačného chování byli Saint-Just a Counton, zatímco Robespierre jednal pod jejich vlivem.
Chybný, jednostranný způsob, jakým buržoazní historici většinou popisují Velkou revoluci, velmi ovlivnil většinu socialistů a silně přispěl k tomu, že jakobínská diktatura získala špatně zaslouženou prestiž s tím, jak mučednictví jejích hlavních vůdců zdá se neustále narůstá. Všeobecně bývá lid snadno ovlivněn kultem mučedníků, který jej odvádí od pozorné kritiky myšlenek a činů.
Co přinesla francouzská revoluce je dostatečně známo – zrušila feudalismus a monarchii. Historici to velebili jako dílo jakobínů a revolucionářů v Konventu, nicméně postupem času se tento obrázek ukázal jako úplné zfalšování celé historie revoluce. Dnes víme, že tato interpretace je založena na vědomém ignorování historické skutečnosti, zejména faktu, že většina tvůrčí práce revoluce byla vykonána rolníky a městským proletariátem navzdory národnímu shromáždění a Konventu. Jakobíni a Konvent vždy spíše silně oponovali radikálním změnám, až dokud nebyli nuceni s nimi souhlasit, tedy dokud jim lidové akce tyto změny nevnutily. Proto i proklamace Konventu, že feudální systém je zrušen, nebyla ničím jiným, než oficiálním uznáním zásahů činěných přímo revolučními rolníky do starého utlačovatelského systému navzdory prudké opozici, jíž čelili od politických stran své doby.
Až do roku 1792 se Národní shromáždění ani nedotklo feudálního systému. Teprve následujícího roku se tzv. revoluční Shromáždění snížilo k tomu, aby poskytlo spravedlnost „venkovské chátře“ potvrzením zrušení feudálních práv, tedy toho, co už lid vykonal svým rozhodnutím. Stejně, nebo skoro stejně, to vypadalo s oficiálním zrušením monarchie.
Jakobínská tradice a socialismus
První zakladatelé lidového socialistického hnutí ve Francii pocházeli z jakobínského tábora, takže je přirozené, že byli velmi zatíženi politickým dědictvím roku 1792.
Když Babeuf a Darthey vytvořili spiknutí „rovných“, chtěli prostřednictvím diktatury přeměnit Francii v agrárně komunistický stát a jako komunisté uznávali, že aby vůbec dosáhli ideálu velké revoluce, musí rozšířit řešení ekonomické otázky. Ale, stejně jako jakobíni, „rovní“ věřili, že by tohoto cíle mohli dosáhnout dalším posílením státu, tím, že se mu přidělí ohromná moc. S jakobíny dosáhla víra ve všemocnost státu svého vrcholu a oni jí byli skrz naskrz prodchnuti, takže nedokázali přijít na jinou možnost než tuto.
Babeuf a Darthey byli polomrtví dovlečeni ke gilotině, ale jejich myšlenky žily v lidu, naleznuvše útočiště v tajných společnostech, jako byli „rovnostáři“ za vlády Ludvíka Filipa. Muži jako Barbes nebo Blanqui pracovali ve stejném duchu, bojujíce za diktaturu proletariátu vytvořenou k tomu, aby učinila cíle komunistů realitou. Právě od těchto mužů Marx a Engels zdědili představu diktatury proletariátu, kterou vyložili ve svém Komunistickém manifestu. Tímto prostředkem chtěli dosáhnout centrální moci s nepopiratelnými možnostmi, jejímž úkolem by bylo rozdrtit potenciál buržoazie radikálními donucovacími zákony, a, až k tomu nastane čas, reorganizovat společnost v duchu státního socialismu. Marx a Engels přešli od buržoazní demokracie do socialistického tábora, jejich myšlení bylo veskrze formováno jakobínským vlivem. Co bylo důležitější, socialistické hnutí nebylo v té době schopné nastoupit svou vlastní autentickou cestu. Socialismus obou dvou vůdců byl více či méně podřízen buržoazním tradicím vracejícím se k francouzské revoluci.
Vše pro rady
Díky nárůstu hnutí pracujících v době Internacionály socialismus zaujal stanovisko odmítnutí posledních zbytků buržoazních tradic a stal se úplně nezávislým. Koncepce rad nahradila pojem státu a mocenské politiky pod jakoukoli maskou. Stejně tak se zásadně stavěl proti všem návrhům diktatury. Ve skutečnosti nejen, že se pokusil zbavit nástrojů moci síly, které je vlastnily a stát, ale také směřoval k tomu, posílit svůj vlastní vliv tak, jak jen to bude možné.
Předchůdci systému rad si dobře uvědomovali, že spolu s vykořisťováním člověka člověkem musí zmizet také nadvláda člověka nad člověkem. Pochopili, že stát, který je organizovanou mocí vládnoucích tříd, nemůže být přeměněn na nástroj emancipace pracujících. Rovněž byli toho názoru, že prvotním úkolem sociální revoluce má být svržení staré mocenské struktury, vyloučit možnost jakékoli nové podoby vykořisťování a ústupků.
Nikdo nemůže namítnout, že „diktatura proletariátu“ nemůže být srovnávána s klasickou diktaturou, protože to je diktatura třídy. Diktatura třídy nemůže jako taková existovat; a tak v podstatě skončí jako diktatura určité strany, která si osobuje právo mluvit za tuto třídu. Stejně tak liberální buržoazie, ve svém boji proti despotismu, mluvila jménem „lidu“. Ve stranách, které nikdy neměly moc, nabývá chtíč po moci nebo touha jí vykonávat extrémně nebezpečných podob.
Ti, kdo nyní získali moc, jsou dokonce ještě horší, než ti, kteří ji měli před nimi. Příklad Německa je ve svém ohledu ilustrativní: Německo nyní[2] žije pod mocnou diktaturou politiků sociální demokracie a centralistických funkcionářů odborů. Neshledávají žádný přístup dostatečně podlý nebo surový na to, aby jej neuplatnili, a potlačují členy „své vlastní“ třídy, kteří si s nimi troufnou nesouhlasit. Když tito gentlemani, zrazující socialismus, „šli ke dnu“, zahodili dokonce i výdobytky buržoazních revolucí, garantující určitou míru svobody a osobní nedotknutelnosti. A co víc; zplodili také nejohavnější policejní systém, který jde tak daleko, že zavírá každého, kdo se chová neuznale k úřadům, aby jej na dlouhou dobu zneškodnily. Proslulé „lettres de cachet“ francouzských despotů a administrativní deportace ruského carského systému byly exhumovány a znovu zavedeny těmito jedinečnými bojovníky za demokracii.
Samo sebou, že tito noví despotové mluví o své podpoře pro ústavu, která garantuje všechna možná práva dobrým Němcům; ale tato ústava existuje pouze na papíře. I francouzská republikánská ústava z roku 1793 trpěla touto vadou na kráse – nikdy nebyla prakticky uskutečňována. Robespierre a jeho pomahači se to pokusili ospravedlnit tím, že vlast je v nebezpečí. Proto „Neúplatný“ a jeho muži udržovali diktaturu, která vedla k Thermidoru, hanebné vládě direktoria a nakonec k vládě meče za Napoleona. V současné době jsme v Německu dosáhli našeho Direktoria: Jediné co nám chybí, je muž, který by hrál roli Napoleona.[3]
Už víme, že revoluci nelze dělat růžovou vodou. A víme také, že vlastnící třídy se nikdy nevzdají svých privilegií dobrovolně. V den vítězné revoluce budou pracující muset vnutit svou vůli současným vlastníkům půdy, půdního podloží a výrobních prostředků, čehož nemůže být dosaženo – vyjasněme si to – bez toho, aby pracující převzali kapitál společnosti do svých vlastních rukou a, především, bez toho, aby zničili autoritářskou strukturu, která je, a vždy bude, pevností udržující masy lidu pod nadvládou. Takový čin je, bezpochyby, činem osvobození; vyhlášením sociální spravedlnosti; pravou podstatou sociální revoluce, který nemá nic společného se zcela buržoazním principem diktatury.
Fakt, že se velký počet socialistických stran přihlásil k myšlence rad, která je znakem libertariánských socialistů a revolučních syndikalistů je doznáním, připuštěním toho, že způsob, kterým jednali až dosud je výsledkem překroucení, zkomolení, a že v radách si musí hnutí pracujících vytvořit orgán, schopný uskutečnit neokleštěný socialismus, po kterém uvědomělý proletariát již dlouho touží. Na druhou stranu by nemělo být zapomenuto, že tato náhlá změna znamená riziko zavedení mnoha cizích prvků do koncepce rad, prvků, které nemají nic společného s původním konceptem socialismu, a které by měly být odstraněny, protože představují ohrožení dalšího rozvoje rad. Tyto cizorodé prvky mohou chápat věci pouze z diktátorského úhlu pohledu. Musí být našim úkolem čelit tomuto riziku a varovat naše třídní soudruhy před experimenty, které nemohou nijak přiblížit počátek společenské emancipace, a které jej ve skutečnosti naopak jednoznačně oddalují.
Proto zní naše rada takto: Vše pro rady nebo sověty! Žádnou moc nad nimi! Toto je heslo, které je zároveň heslem sociální revoluce.
Rudolf Rocker, 1920
ČSAF, 3. 9. 2005, přeložil Ondřej Slačálek
Poznámky:
[1] Tato práce byla napsána v roce 1920. (pozn. původního editora.)
[2] Ještě jednou musíme zdůraznit, že tento text byl vydán roku 1920. (pozn. původního editora.)
[3] Toto proroctví se vyplnilo, pokud vezmeme v potaz Hitlera… (pozn. původního editora.)