Třetí část dokumentu, schváleného 18. sjezdem Komunistické strany Československa 3.-4. listopadu 1990 (první část ZDE).Od „kulatých stolů“ k problémům současnosti
Strana se snažila a snaží zapojit se jako rovnoprávný partner do nově se vytvářející podoby československé společnosti. Zástupci KSČ se zúčastnili řady závažných jednání už v závěru listopadu a v průběhu prosince 1989. Tato jednání dostala přívlastek „kulaté stoly“. Tématem rozhovorů byly především otázky týkající se rekonstrukce federální vlády, Federálního shromáždění, kandidáta na funkci prezidenta republiky, rekonstrukce národních výborů, přípravy volebního zákona a termínu voleb, přerozdělení novinového papíru.
Zástupci KSČ se při jednáních u „kulatých stolů“ od počátku řídili zásadou dosáhnout pro všechny přijatelného kompromisu, obecného konsensu o nejzávažnějších otázkách. Na návrh zástupců KSČ byl pro nově sestavenou federální vládu přijat přívlastek „vláda národního porozumění“. Tímto duchem se KSČ řídila v průběhu všech jednání. Strana, její realistický a korektní přístup v období od listopadu 1989 do února 1990, se významně podílela na tom, že rozhodování o dalším vývoji země se přeneslo z rozvášněné ulice do věcné atmosféry jednání a rozhovorů u „kulatých stolů“ a v parlamentu, že hluboká společenská krize byla nakonec vyřešena politickými prostředky.
Ve vztahu ke společnosti, k jejímu vývoji, strana přistupovala se snahou o aktivní podíl při odstraňování všeho negativního z minulosti, zaviněného jejím monopolem moci. Nově se formující KSČ odmítla přístupy – čím ve společnosti hůře, tím pro stranu lépe. Takovéto postoje nebudeme ani do budoucna podporovat.
Je třeba odsoudit jakoukoli snahu o politiku konfrontace. Jediným možným řešením všech sporných otázek mezi politickými stranami a hnutími je snaha o věcnou, rozumnou dohodu, kterou mohou akceptovat všichni zúčastnění partneři v zájmu celé společnosti. To pochopila většina členů strany i v období prvé poloviny roku 1990, které se neslo na výrazné vlně antikomunismu. Straně byla neustále předhazovány skutečné chyby a omyly minulosti, často však také jednostranně interpretovaná historie, byla zdůrazňována její nereformovatelnost, domnělá nechuť a odpor ke změnám, snaha společnosti škodit. Byl podniknut nespočet útoků proti některým představitelům strany. Ozývaly se hlasy, aby byla strana připravena o veškerý majetek, stejně jako extrémní požadavky volající po postavení KSČ mimo zákon, jejím zrušení. Nejvýrazněji se tyto požadavky projevily v rozhodnutí městského prokurátora v Praze JUDr. T. Sokola o zákazu činnosti KSČ v hlavním městě ČSFR, v prohlášení čtyř tzv. historických politických stran. Proto je třeba ocenit rozumné a korektní chování většiny členů strany, kteří se nenechali vyprovokovat k nepředloženostem, ale přitom, jako v případě účasti na prvomájových oslavách v Praze, Brně, Bratislavě a dalších městech prokázali kus osobní statečnosti.
Řada těchto výpadů proti KSČ byla podnikána proto, že se nesplnilo očekávání některých politických sil předpokládajících, že po listopadu 1989 se strana rychle rozpadne, ztratí jakýkoliv politický vliv. Naopak, KSČ se po těžké politické porážce zásluhou tisíce slušných a obětavých členů začala v průběhu roku 1990 formovat a upevňovat v politickou sílu získávající podporu části veřejnosti.
Své názory a stanoviska začala strana prezentovat zejména na úrovni nejvyšších zákonodárných sborů, kam se po skončení jednání u „kulatých stolů“ přeneslo těžiště rozhodování o nejzávažnějších celospolečenských otázkách.
Ve federální a republikových vládách měla komunistická strana zastoupení do června roku 1990. Do vlád, navržených politickými stranami a silami, které získaly rozhodující postavení na základě výsledků červnových voleb, už členové KSČS nominováni nebyli. Tento stav odpovídá reálnému poměru současných politických sil, vychází z rozhodnutí a zájmů nejsilnějších povolebních koalic.
V závěru prosince, v průběhu ledna a února, při rekonstrukcích Federálního shromáždění, které proběhly na základě dohody politických stran a sil, odešli z funkcí poslanců za KSČ v prvé fázi především bývalí vedoucí představitelé strany a státu. V další fázi pak rezignovali především ti komunističtí poslanci, kteří už neměli důvěru voličů, anebo reálně nemohli ovlivňovat politický život. Strana měla mj. ve Federálním shromáždění před jeho rekonstrukcemi 72 důchodců. Poslaneckých mandátů se však vzdalo i několik poslanců pod velkým nátlakem na svých pracovištích či v místě bydliště. V žádném případě však rekonstrukce parlamentu nelze hodnotit jako ústupky strany. Z poslaneckých míst odešli v naprosté většině ti, kteří se značnou měrou podíleli na tom, že se strana a společnost dostaly do kritické situace.
Už při rekonstrukcích parlamentu se strana snažila obsazovat poslanecká místa lidmi kompetentními, nezkompromitovanými, lidmi schopnými věcně a otevřeně vystupovat na veřejnosti. Významně vzrostla úloha Klubu komunistických poslanců, který se z formální instituce změnil v diskusní platformu, kde se vyjasňovala, sjednocovala stanoviska k jednotlivým projednávaným otázkám. Strana však v žádném případě neurčovala poslancům za KSČ, jak mají postupovat, hlasovat.
Federální shromáždění v uplynulých měsících dvakrát volilo prezidenta republiky. Strana nepostavila vlastního kandidáta, i když to někteří členové strany, byť čistě formálně, požadovali.
Značná rozdílnost názorů a stanovisek ve Federálním shromáždění se začala projevovat při projednávání programového prohlášení nové vlády ČSFR a dalších ekonomických zákonů. Řada připomínek zazněla i ve vystoupení poslanců za KSČS proto, že v programových prohlášeních, v přijímaných opatřeních vlády, bylo a je až příliš mnoho nejasného, sporného. Uvážlivý postoj většina poslanců za KSČS zaujala také při diskusích o změně názvu státu, kde se rovněž snažila o konstruktivní přístup k problému, z něhož někteří jiní chtěli získat politický kapitál.
Stejně tak trvali poslanci za KSČS na zachování jednotného státu, na vytvoření autentické federace dvou silných a samosprávných republik s rozsáhlými pravomocemi. Důrazně se postavili proti projevům národnostní a rasové nesnášenlivosti, které se v uplynulých měsících ve společnosti objevily.
Právo strany a komunistických poslanců otevřeně se vyjadřovat ke všemu, co se v parlamentech projednává, je nezadatelné. O tomto právu rozhodly výsledky červnových voleb do nejvyšších zastupitelských sborů. Téměř 16 procent získaných poslaneckých mandátů potvrdilo právo komunistické strany na legitimitu, na to, že má v této společnosti své oprávněné místo. Stranu volilo více než 1,5 miliónu občanů.
Je však nezbytné neustále myslet na to, kdo a proč stranu v červnových volbách volil, a naopak, ještě závažnější je objektivní zhodnocení, kdo a proč jí svůj hlas nedal. Volební výsledek v každém případě znamená pro stranu velký závazek vůči těm, kteří jí dali důvěru, vyjádřili souhlas s jejím programem. Volební kampaní strana prošla tak, jak si předsevzala: slušně, korektně, přitom však zároveň aktivně, otevřeně a konstruktivně. Nepřistoupila na konfrontaci, stejně jako nezneužila některých nepopulárních opatření či diskutabilních společenských jevů v předvolebním období.
Ve Federálním shromáždění je se 47 poslanci (23 ve Sněmovně lidu, 24 ve sněmovně národů) KSČS druhou nejsilnější politickou silou, stejně jako v České národní radě, ve Slovenské národní radě pak početním zastoupením třetí nejsilnější stranou. Ve Federálním shromáždění má strana 5 svých členů v předsednictvu, jednoho ve funkci místopředsedy FS ČSFR, dva členové strany zastávají funkci předsedů výborů, jedna funkci tajemnice parlamentního výboru.
Činnost Klubu komunistických poslanců ve Federálním shromáždění ČSFR je řízena sedmičlenným vedením, předsedou byl zvolen V. Mohorita. K zabezpečení komplexní servisní činnosti pro komunistické poslance bylo v rámci ÚV KSČS začátkem září zřízeno specializované pracoviště.
Poslanci za KSČS mají za úkol obhajovat a prosazovat politiku a zájmy strany, jejích členů, jejích voličů. Je nutné, aby strana svým reprezentantům v zákonodárných sborech věnovala odpovídající pozornost, ale stejně tak je nutné, aby komunističtí poslanci znali názory a stanoviska svých voličů, jejich oprávněné požadavky a zájmy. Pouze vzájemná úzká spolupráce, oboustranné porozumění a pravidelný kontakt jsou zárukami, že nedojde, tak, jak tomu bylo mnohokrát v minulosti, k odtržení poslanců od problémů a života strany. Vysoká kvalifikovanost, erudice, schopnost samostatného myšlení a vystupování poslanců za KSČS v nejvyšších zákonodárných sborech dávají předpoklady, že jsou a budou skutečnými reprezentanty strany, svých voličů, že zájmy celospolečenské budou stavět nad zájmy úzce stranické.
Strana ve své činnosti podporovala politiku národního porozumění, rozumné politické a společenské dohody. Stanovila si však určité hranice, vycházející z jejího levicového zaměření, které při hledání konsensu strana nesmí a nemůže překročit. Protože v okamžiku, kdy by opustila hlavní zásady a cíle, přestane být politickou stranou a ztratí důvěru těch, jejichž zájmy chce obhajovat a prosazovat.
Strana je toho názoru, že politika národního porozumění skončila de jure výsledky demokratických svobodných voleb do Federálního shromáždění a vytvořením vlády vítězných politických sil nazvané vládou národní oběti. De facto pak byla tato politika otřesena vyhlášením takzvané „druhé revoluce“ a přijetím prvního zákonného opatření zaměřeného proti komunistické straně, snahou některých politických sil o diskriminaci určité části společnosti, o to, zbavit jí práva, aby byla zastupována politickou stranou, kterou si zvolila, práva na vlastní názor. Tyto tendence se postupně začaly stále znatelněji projevovat nejen vůči stávajícím členům KSČS, ale i proti těm, kteří někdy členy komunistické strany byli, ale i vůči dalším společenským formacím, odborovým svazům, sdružením, v nichž určité politické kruhy vidí či předpokládají levicově orientovaného oponenta či protivníka. Strana nemůže souhlasit s takovým postupem, jaký zvolili poslanci Sněmovny lidu FS ČSFR při odvolání V. Mohority z funkce člena předsednictva FS ČSFR. Toto rozhodnutí považuje KSČS za závažné porušení dohod politických stran a sil o poměrném zastoupení v orgánech Federálního shromáždění, za nedemokratický akt, který může být do budoucna závažným precedensem.
Politiku národního porozumění nezpochybnili komunisté svými názory, ale jiné politické síly konkrétními činy. Komunistická strana přitom politiku národního porozumění považuje za možnou a dokonce nutnou, ovšem za předpokladu, že o takovou politiku budou usilovat všechny politické síly. Podle zásady, jestliže demokracie, tak pro všechny.
Komunisté ve Federálním shromáždění nepodpořili vládní scénář ekonomické reformy, protože ho Strana považuje za nedostatečně propracovaný, nastiňující pouze základní představy o záměrech a posloupnosti jednotlivých kroků reformy. Scénář nerespektuje pluralitu a rovnoprávnost různých forem vlastnictví. Zásadní výhrady má KSČS k navrhovanému způsobu malé i velké privatizace, který ve svých důsledcích může znamenat řadu negativ. Zejména spekulativní zisky, nebezpečí inflace, hrozbu hromadného a laciného výprodeje národního majetku a bohatství, sociální otřesy a nejistotu. Snahou strany je důsledná obhajoba práv, požadavků a zájmů těch, kteří se ke KSČS hlásí, kteří s ní sympatizují. Strana nemůže mlčet k tomu, jestliže na základě předloženého scénáře existuje reálná hrozba miliónu či ještě více nezaměstnaných během dvou následujících let. Nesouhlas se scénářem ekonomické reformy však neznamená, že komunisté přestanou poctivě pracovat, že budou nutné ekonomické změny bojkotovat či dokonce sabotovat. Opatřením a krokům, které strana považuje za potřebné a prospěšné, chce aktivně napomáhat. V tomto duchu se také KSČS obrátila na orgány KSSS, aby podpořily požadavek čs. strany na plynulé a odpovídající zásobování v dodávkách ropy.
Strana má nespornou vinu na situaci státu a jeho ekonomiky do 17. listopadu 1989. Od tohoto data však všechny změny určují jiné politické síly, které nemohou neustále zdůvodňovat všechna svá rozhodnutí chybami, jichž se v minulosti dopustili komunisté a komunistická strana.
KSČS zveřejnila svá stanoviska k některým opatřením a postupům vlády v ekonomické a sociální oblasti. Nemůžeme souhlasit nejen s neuváženými či opožděnými hospodářskými kroky, s tím, že rozhodnutí k uplatnění tržního systému jsou přijímána jednou názorovou skupinou bez toho, že by se přihlíželo k oponentuře jiných odborníků, názorům zástupců podniků, odborů, těch, kterých se přijímaná opatření a postupy bezprostředně dotýkají. Strana má rovněž výhrady k reakcím a následným opatřením státních orgánů na reálné vnější vlivy, které se projevily zejména v souvislosti se sjednocením Německa, rozpadem RVHP, krizí na Středním východě. Je toho názoru, že některým cenovým a jiným úpravám, jež se dotkly zejména řadových spotřebitelů, se dalo zabránit či předejít důsledným respektováním reálné ekonomické situace a stávajících ekonomických vazeb, zejména se Sovětským svazem.
Strana dále nemůže souhlasit s tím, že své politické ambice chtějí určité síly nadřazovat zájmům lidí, životním ekonomickým zájmům společnosti. Projevilo a projevuje se to uvnitř naší společnosti i v některých vnějších vztazích. Zvláště zřetelná je kampaň proti jednotným zemědělským družstvům, jejichž členové představují významnou a početnou sociální skupinu. Jsou potencionálně důležitou politickou silou, a proto kampaň za zrušení zemědělských družstev je kampaní politickou. Je podnikán útok na oblast, na kterou se mohla naše společnost ekonomicky spolehnout. Politickými cíli je motivována snaha o destabilizaci jedné ze sfér, jejíž vážné narušení by mohlo mít nedozírné celospolečenské důsledky.
Dále nemůžeme souhlasit s tím, že mnohé ekonomické i společenské problémy jsou neustále spojovány s komunisty zejména ve vedoucích a řídících funkcích. S tím, že se žádá jejich odstranění bez ohledu na odborné a lidské kvality. Tyto výzvy k čistkám nevedou jen k destabilizaci pracovních kolektivů, ale ve svém důsledku snižují už tak nedostačující a klesající výkonnost národního hospodářství i důvěru zahraničních podnikatelů.
KSČS je toho názoru, že pracující mají právo vstoupit na obranu svých bytostných zájmů a práv do stávky, nebudou-li vidět jinou možnost řešení, jak prosadit své oprávněné požadavky.
K výraznému pohybu dochází od listopadu 1989 v jednotlivých společenských organizacích a zájmových svazech sdružených v bývalé Národní frontě. Ve svých důsledcích chybné uplatňování vedoucí úlohy KSČ, byrokratické metody řízení, snaha strany mít veškerý společenský a zájmový život pod kontrolou, diktovat, jaký bude, vedly k jejich zásadním přeměnám, v některých případech k jejich rozpadu a ke vzniku organizací nových.
Vývojové tendence v tomto pohybu byly a jsou určovány především snahou o výrazné posílení samostatnosti dílčích struktur, místních, základních organizací ve vztahu k centrálnímu řídícímu článku, zvyšováním nezávislého postavení republikových či národních organizací na úkor celostátních organizací. Ve většině těchto organizací, zájmových sdružení a skupin odešli z vedoucích či řídících funkcí členové KSČ, mnohdy i ti, kteří po 17. listopadu ukončili členství ve straně. Na druhou stranu řada stávajících členů strany zůstává členy těchto organizací a dál v nich pracuje.
Svůj podíl v činnosti společenských organizací, zájmových sdružení a skupin vidí strana v tom, že její členové v nich nebudou vyhlašovat, že jsou komunisty, kteří vědí, co a jak se má dělat, ale že budou skutečně dobře a naplno pracovat.
V žádném případě to neznamená, že strana chce zasahovat do samostatnosti těchto organizací, že by se je dokonce pokoušela ovládnout. Strana má zájem na pravidelné spolupráci založené na dobrých vztazích mezi lidmi, na vzájemném respektování, na tom, aby se členové strany aktivně spoluzúčastnili formování a činnosti těchto organizací. Strana je schopna a ochotna činnost těch organizací, sdružení a struktur, které se v dílčích záměrech a cílech budou shodovat s jejími názory, všestranně podporovat. Týká se to zejména v dubnu letošního roku ustaveného Komunistického svazu mládeže, ale i ostatních společenských a zájmových organizací, které o spolupráci s komunistickou stranou budou mít zájem.
V uplynulém období vyjádřila strana, stranické orgány, řadu svých stanovisek také k aktuálním mezinárodním otázkám a problémům. Změny, k nimž došlo zejména v Evropě v posledním období, považuje KSČS za historické. Znamenají konec období „studené války“, rozdělení světa na dva proti sobě stojící tábory, vytvářející mimořádnou příležitost k upevnění mezinárodní důvěry, spolupráce. Pokračování helsinského procesu jako stabilizujícího a sjednocujícího faktoru by mělo předznamenat vytvoření nových evropských struktur, které by garantovaly mírové spolužití evropských národů.
Strana si plně uvědomuje, že dřívější jednostranná orientace našeho státu v zahraniční politice není možná. Plně podporuje rozvoj rovnoprávných a vzájemně prospěšných vztahů se všemi zeměmi. To znamená nebýt na nikom politicky, vojensky, ekonomicky či jinak závislý. V souvislosti s novým uspořádáním Evropy, kdy se naše země ocitla mezi hranicemi dvou velmocí, je KSČS toho názoru, zda by se neutralita neměla stát jedním ze strategických cílů československé zahraniční politiky.
K této myšlence stranu vede zejména nedávné sjednocení Německa. KSČS je přesvědčena, že sjednocení Německa odpovídá vůli německého národa a jeho právu na sebeurčení. Dochází však k němu v určitém historickém a politickém kontextu. Sjednocení Německa však nesmí narušit evropskou rovnováhu a musí být v souladu s celoevropským procesem.
KSČS zdůrazňuje, že východní hranici státu tvoří hranice se Sovětským svazem, jehož mezinárodní politika v posledních letech uvedla do pohybu změny na evropském kontinentě. Je třeba si uvědomit, že Sovětský svaz bude i v budoucnosti představovat jeden z hlavních faktorů nového evropského uspořádání. V této souvislosti strana zdůrazňuje, že je třeba vztahy k Sovětskému svazu chápat v kontextu se všemi objektivně existujícími stávajícími vazbami. Ani do oblasti mezinárodní politiky nepatří vášně, hysterie, ukvapené politické kroky, nadřazování momentálních politických cílů určitých skupin či kruhů skutečnému zájmu občanů či ekonomiky země.
Přeměna v novou demokratickou stranu
Z hlediska formování levice na československé politické scéně, posilování důvěryhodnosti a postavení naší strany v rámci celého politického systému společnosti je nutná její změna v novou, demokratickou politickou stranu.
Moderní demokratická levicová strana není heslem či frází bez obsahu. Základy k jejímu formování položil mimořádný sjezd strany, přijatý Akční program. Její profil dále rozvíjí volební program strany, návrh organizačního řádu, materiály z programových konferencí KSS a KSČM, závěry sjezdů KSČM, KSS a návrhy dokumentů předložené jednání XVIII. sjezdu KSČS.
Součástí vytváření strany jako nové, demokratické politické síly je dokončení rozchodu s chybami, omyly minulosti, dnes již neplatnými principy činnosti a politiky strany.
KSČS odmítá dobově podmíněnou tezi o násilném uchopení moci a její udržování diktaturou proletariátu. Strana se rozchází se všemi pozůstatky bolševizace, stalinských deformací, které ve svých důsledcích vedly k historické porážce komunistické strany, podoby strany řízené systémem příkazů a nařízení. Jako bezperspektivní se ukázal monopol moci komunistické strany.
Strana odmítá svůj někdejší stalinský model výstavby a činnosti a s ním spjatou konkrétní historickou podobu demokratického centralismu. Tak, jak byl uplatňován, se jednalo o jeho byrokratickou podobu, o centralismus byrokratický. KSČS uznává platnost některých zásad obsažených v principu demokratického centralismu, například formu kolektivního rozhodování, uplatňování volby zdola nahoru, to, že při hlasování rozhoduje nadpoloviční většina atd. Tyto zásady by měly ve straně platit i nadále spolu s názorovou tolerancí, reálnou decentralizací rozhodovacích pravomocí, posilováním samostatnosti nižších článků stranické výstavby, vytvářením prostoru pro možnost jejich podílu na tvorbě a realizaci místní politiky.
Vzhledem k tomu, že se KSČS rozchází s neplatnými či deformovanými principy své politiky v minulosti, je třeba z tohoto pohledu přehodnotit i závěry jednání sjezdů strany, usnesení plenárních zasedání a předsednictev jejího ústředního výboru, a to od roku 1948 až do 17. listopadu 1989. Z tohoto důvodu se jednání XVIII. sjezdu KSČS doporučuje přijmout rozhodnutí, aby stranické dokumenty přijaté ve zmíněném období byly považovány pouze za materiály historické, které nadále nejsou pro KSČS, její orgány a členy směrodatné a závazné.
Základní otázkou v souvislosti se zásadní přeměnou strany je, jakou stranou nadále bude. Zda stranou lidí práce s masovou základnou, stranou, která bude usilovat o vliv na každodenní politiku, život lidí, s nimiž bude v neustálém kontaktu, anebo jakousi výběrovou organizací, víceméně volným sdružením, stranou, která se bude snažit prostřednictvím nepočetné členské základny získávat potenciální voliče, formou prohlášení nebo stanovisek bude dávat spoluobčanům na vědomí, jak přistupuje k tomu či onomu problému, jak ho navrhuje řešit. Průběh okresních konferencí KSČM a KSS, sjezdů KSČM a KSS, předsjezdové diskuse, se přiklonily ke straně masové a lidové. Zdůraznily, že prioritní je přitom to, aby taková strana vůbec existovala, aby byla zachována kvůli lidem, kteří nemusejí mít jinou možnost, než prostřednictvím a za přispění takové strany prosazovat své zájmy, uskutečňovat své představy.
Z toho vyplývá pro stranu, pro všechny její členy, prvořadý úkol svést zápas o znovuobnovení důvěry v komunistickou stranu. Prakticky dokazovat, že si strana nepřeje návrat před 17. listopad 1989, že se chce aktivně zapojit do formování nového politického systému, podílet se především na vytváření a sbližování československé levice s cílem dosáhnout jejího co nejvyššího stupně spojenectví. Je třeba veřejnost přesvědčit, že straně nejde a nepůjde o monopol moci či návrat k totalitě, ale o demokratickou soutěž, v níž vítězí ten, kdo od lidí dostane největší důvěru.
Součástí úsilí o přeměnu strany bude nadále to, jak se bude straně, jejím členům, dařit prokazovat, že je ochotna a schopna dělat pro společnost, pro ostatní víc, než je její povinností. Strana se musí zbavit vžité představy, že funguje pouze pro sebe. Musíme se naučit tomu, že strana je tu především pro ty, kteří se k ní hlásí. Skuteční komunisté nikdy nemysleli jen sami na sebe, ale především na ty druhé, na společnost. Práci strany musíme proto dnes vidět především jako společenskou aktivitu lidí. Nerozhoduje přitom, na jakém úseku se do práce v zájmu společnosti zapojí.
Přerod strany z její někdejší podoby všemocné postátněné instituce v normálně fungující politickou stranu předpokládá úzké a efektivní propojení existujících stranických struktur, tj. základních organizací, místních organizací, zájmových a profesních klubů, názorových platforem se členy strany pracujícími či působícími v zastupitelských sborech všech stupňů, v odborových orgánech a svazech, v ostatních společenských organizacích, spolcích, sdruženích, nadacích či občanských iniciativách.
Tato potřeba je vyjádřením zájmu strany a jejích členů, podílet se aktivně na veřejném a společenském životě všude tam, kde se rozhoduje a bude rozhodovat o naplňování potřeb, požadavků, práv a zájmů lidí práce.
Pojetí demokratické levicové strany je spoluurčováno tím, koho zastupuje, čí zájmy bude prosazovat a obhajovat. Strana si uvědomuje, že to rozhodně nebudou všichni, jak léta tvrdila. Budou to především lidé práce, kteří svýma rukama, umem a schopnostmi vytvářejí materiální a duchovní hodnoty. Dělníci, zemědělci, drobní podnikatelé a živnostníci, levicově orientovaná část inteligence, ale také některé věkové a sociální skupiny, na které mohou mít největší dopad zejména ekonomické změny ve společnosti. Tedy mládež, mladé rodiny, ženy, důchodci, zdravotně postižení spoluobčané. Členové strany, ti, kteří s ní sympatizují, podporují její program, její politiku, potencionální voliči strany.
Je třeba si uvědomit, že tito lidé se ke straně nepřimknou automaticky, pouze pod tlakem vnějších okolností, ale že je strana musí přesvědčovat o svých schopnostech pro ně něco udělat.
Tím, že se strana vzdala dosavadních ideologických dogmat nazývaných „marxismem-leninismem“, je třeba říci, z jaké myšlenkové podstaty bude vycházet. Nová strana by měla navazovat na pokrokové, humánní a demokratické tradice v českém, slovenském a světovém myšlení. Z tohoto odkazu, ze socialistických teorií Marxem počínaje a ideami současné Socialistické internacionály konče, využívat vše, co je životaschopné.
Nadále považujeme Marxe a Engelse za velké myslitele minulého století. Jejich dílo je však třeba právě s odstupem let kriticky zkoumat. Za inspirující je třeba především nadále chápat dialekticko materialistickou metodologii Marxova myšlení i pohledu na svět, Leninovu teoretickou i praktickou činnost je třeba vidět v historickém kontextu zápasu o výklad marxismu se všemi jeho dobově podmíněnými omezeními, a tak hodnotit i Říjnovou revoluci, násilné uchopení moci a další vývoj v sovětském Rusku. Je třeba odlišit byrokratickou diktaturu jedné politické strany, která se vytvořila v sovětském modelu společnosti v podobě stalinismu, a kterou převzala i naše strana, od humanistického obsahu Marxovy teorie. Neboť takto deformovaný cíl dobytí a udržení moci, monopolu moci, překryl skutečné cíle socialismu, zejména rozvoj osobnosti člověka, jeho svobody, rovnosti lidí, lidských práv a mezilidské solidarity.
Politika strany musí vznikat skutečně zdola a na jejím formování se musejí tvůrčím způsobem podílet skutečně všichni členové strany. Jde o proces trvalého hledání toho nejlepšího a nejprospěšnějšího. Skutečně demokratická strana se nesmí bát atmosféry vnitřních pochybností, názorových sporů, když jde o dobro věci. Jenom ze střetů a porovnávání názorů se dá zjistit, co je nejlepší.
Strana nesmí a nemůže být uměle názorově jednotná. Musí vytvářet prostor pro svobodné vyjadřování názorů a věcnou diskusi především v rámci sebe samé. Strana se nesmí uzavírat před lidmi jakéhokoliv vyznání či víry, pokud chtějí prospět straně a společnosti. Protože to byl i bojovný ateismus, který snížil a snižoval autoritu strany u celé řady spoluobčanů.
Svoboda myšlenek a názorů ve straně je předpokladem pro vznik různých názorových platforem. Tyto platformy je třeba chápat jako jednu z možností, aby se ve straně diskutovalo o všem, co členy v jejich zájmu, v zájmu strany, interesuje.
Pro všechny platformy však platí, že v zásadních věcech musí mezi jejich stoupenci či zastánci dojít ke konsensu, k věcné dohodě. A to se týká všech postojů, které bude strana ve svém vnitřním životě, ale i navenek, ke společenským problémům a jevům zastávat a prosazovat.
Myšlenková svoboda v rámci strany nedává žádné platformě právo na to, aby od vyjadřování a prosazování názorů přešla k určování toho, co a jak se má ve straně dělat. Pod záminkou názorové platformy nelze vytvářet nové organizační struktury, v rámci kategorických představ a požadavků se opět uzavírat do sebe a vytvářet nové sekty.
Ve straně je třeba tvůrčím způsobem diskutovat, jednat i rozhodovat, ale přitom být k sobě navzájem tolerantní, korektní. Nelze považovat za reformní proud ve straně ty, kteří vedou kategorické spory až na ostří nože, navzájem se ze strany vylučují, říkají, kdo v ní být má či nemá, může, anebo nemůže, s kým zůstanou či nezůstanou ve straně. Takovéto přístupy jsou projevem dogmatického sektářství, kterého se jako nezdravého způsobu myšlení strana musí zbavit.
V nové straně musí existovat hluboká demokracie, ale i vnitřní disciplína každého člena. To, na čem se členská základna v demokratické diskusi nakonec shodne, považovat za ukončení dialogu pro konkrétní chvíli a podle výsledků hlasování, rozhodnutí, také pracovat. Nepovažovat tím ovšem ten který problém za jednou pro vždy uzavřený, to či ono rozhodnutí za jednou provždy platné. Strana by se tak navrátila k nehybnosti a strnulosti, k nepřirozené úctě k jednou přijatým závěrům, k praktikám, které ji v minulosti tak negativně poznamenaly.
Strana však nesmí dělat jen takzvanou „velkou politiku“, ale především politiku všedního dne. Musí se zabývat konkrétními problémy, starostmi svých členů, těch, kteří s ní sympatizují. Je třeba, aby se formovala jako strana, která otevírá široký prostor k rozvinutí nejrůznějších zájmů svých členů, těch, kteří se na její činnosti chtějí podílet.
Za jeden z nejzávažnějších momentů je třeba považovat otázku, v jaké podobě se chce strana měnit v novou demokratickou sílu, tedy otázku zachování jednoty strany.
S ohledem na současný vývoj ve společnosti i ve straně došlo ke vzniku dvou samostatných republikových stran, odpovídajících potřebám a specifikům komunistů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Závěry jednání většiny zářijových a říjnových okresních konferencí KSČM a KSS, stejně jako sjezdů KSČM a KSS, doporučily, aby tyto strany byly spojeny ve Federaci.
Tato Federace by měla být odrazem nově vznikajícího uspořádání států, výrazem přání komunistů žít a pracovat v jednotném státě. Ustavení takové Federace lze považovat za výhodné i z hlediska formování široké domácí i mezinárodní levice. XVIII. sjezdu KSČS je předložen návrh, aby vrcholný orgán této Federace byl volen, schvalován či potvrzován celostátním sjezdem nebo konferencí.
Strana a společnost
Strana si staví za cíl usilovat o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti a k němu směřovat každodenní politiku. Nikoliv jako ke vzdálené utopii, ale k cíli, který lze naplnit, a je nutné ho již dnes praktickými přístupy a kroky naplňovat.
Dosavadní dělení společnosti na kapitalistickou a společnost reálného socialismu považujeme za anachronismus, který nevyjadřuje současnou realitu moderního světa, jež se pohybuje v celé škále těchto dvou krajností. Takové rozdělení neodpovídá ani Marxovu dialektickému chápání společenských jevů a procesů. Tyto pojmy byly definovány v minulém a v průběhu tohoto století, a pro skutečný obraz současných složitých a mnohotvárných lidských společenství již nemohou vystačit. Ukázalo se, že hodnoty takzvaného reálného socialismu nebyly v zemích, které tvrdily, že ho budují a usilují o jeho naplnění, uskutečněny. A naopak, řadu těchto hodnot, které jsme si zvykli označovat jako socialistické, se podařilo realizovat v těch zemích, které jsme nazývali kapitalistickými. I když mnohé z nich byly inspirovány a uskutečněny právě pod vlivem socialistických ideálů a existence zemí tzv. socialistické soustavy.
Socialismus dnes chápeme jako všestranně rozvinutou, demokratickou společnost usilující o maximální míru sociální spravedlnosti, rovnost možností a šancí, solidaritu, samozřejmé respektování a prohlubování lidských práv a občanských svobod se zajištěnými základními existenčními podmínkami lidí. Socialismus chápeme jako tendenci současného lidstva směřující k organizaci práce a rozdělování jejích výsledků tak, aby se zajistila svoboda lidí, sociální spravedlnost, s odmítnutím neoprávněných výsad a privilegií.
Straně půjde o to, aby byl každý opravdovým pánem nad svým vlastním osudem, aby si mohl svobodně zvolit, jak chce žít, a co pro to chce udělat. Aby pro to všichni měli rovné výchozí podmínky. Přičemž si každý musí uvědomovat, že míra jeho svobody končí tam, kde začíná ohrožovat práva a právem nabyté hodnoty či jistoty druhých.
Strana bude usilovat o demokratický socialismus. Ve středu pozornosti takové sociálně spravedlivé společnosti musí být člověk. Co možná nejvyšší uspokojování jeho potřeb, a to jak materiálních tak duchovních. V praxi to znamená zachování práva každého jednotlivce na odpovídající práci a spravedlivou odměnu za ni. Tedy plné dodržování principu odměňování podle množství, kvality a společenské prospěšnosti práce. Současně však musí existovat státem zaručený systém sociálních jistot pro všechny občany, kteří v minulosti poctivě pracovali, v současnosti poctivě pracují, či z objektivních důvodů pracovat nemohou. S takovým pojetí demokratické a sociálně spravedlivé společnosti se neslučuje zejména masová nezaměstnanost. Všichni občané musejí mít rovněž zamčen rovnoprávný a demokratický přístup ke vzdělání, kvalitní a dostupnou lékařskou péči, odpovídající veřejné služby, zdravé životní prostředí. Strana je toho názoru, že při veškerém ekonomickém rozhodování by měla být upřednostňována hlediska ekologická.
Pouhé uspokojování potřeb občanů však nestačí, pokud nebude vytvořen odpovídající prostor pro rozvoj a uplatnění schopností, nadání, talentu a iniciativy lidí vycházející z plného respektování a prosazování lidských a občanských práv a svobod, především ze svobody myšlení, názorů, vyznání či víry. Každý jednotlivec v takovéto společnosti musí mít svobodnou možnost komunikace, přístupu a využívání všech dostupných informací a jejich zdrojů. Významný je v tomto směru i pocit spoluodpovědnosti všech občanů za osud státu, hluboké mezilidské solidarity, podíl občanů a samospráv na rozhodování a řízení ve sféře ekonomické, politické a veřejné.
Sociálně spravedlivá společnost nesmí být společností konfrontace, ale politického a sociálního porozumění. Stále samozřejmě platí, že ve vztazích mezi lidmi existují rozpory. Existují mezi nejrůznějšími skupinami, ať už je nazýváme vrstvami, třídami či národy. Zájmy všech lidí sotva kdy budou totožné. Společnost však už dospěla tak daleko, že je dnes možné, a při vědomí ničivých sil, kterými lidstvo disponuje, nanejvýš žádoucí, dokonce nezbytné, řešit i ty nejzávažnější rozpory pouze vzájemným dialogem a pochopením.
V současných podmínkách pokládá strana za stěžejní usilovat o vytvoření demokratické, skutečně pluralitní společnosti, založené na rovnovážnosti politických sil, stran a hnutí, jejich rovnoprávném postavení. Za důležitou součást takové společnosti dále pokládáme silné odbory s odpovídající autoritou vůči zaměstnavatelům, vládě a správním orgánům chráněnou zákonem, zájmové a společenské organizace, občanské iniciativy, sdružení podnikatelů a další formy sdružení občanů obhajující a prosazující zájmy a požadavky konkrétních skupin lidí. Souběžně s tím musejí vznikat legislativně i ekonomicky silné samosprávné orgány v obcích a městech. A všechny tyto v politickém, veřejném a hospodářském životě společnosti zúčastněné subjekty musejí usilováním o konsensus přijímat takové kroky a opatření, která budou prospěšná většině občanů.
Za nepřípustný dnes i do budoucna pokládá strana vznik jakéhokoliv monopolu moci a sama o něj nebude usilovat. To ovšem neznamená, že se vzdá práva usilovat politickými prostředky o získání vlivu ve společnosti.
Každá politická strana ve skutečně demokratické společnosti se snaží získat důvěru a podporu většiny, stát se stranou vládnoucí a uskutečňovat tak svůj program, politické, ekonomické a další cíle. Tak tomu bylo, je a bude u všech demokratických politických stran ve světě.
V podmínkách skutečně fungujícího demokratického parlamentního systému, té straně či koalici, která ve volbách zvítězí, není určující úloha však dána jednou provždy, ale pouze potud, pokud činnost takové strany, koalice, její politika a vláda odpovídají zájmům většiny. Pokud tomu tak není, musí fungovat takový mechanismus, který zaručí změnu vládnoucí síly, její vystřídání jinou politickou silou. Takové mechanismy musejí být trvale ústavně zakotveny.
Tato skutečnost je jedním ze základních předpokladů vybudování opravdového právního státu se silně demokratickým vědomím občanů. Musí se stát součástí politické kultury a vědomí společenské odpovědnosti té které politické strany a jejích členů. A jenom takové strany mohou skýtat záruky, že nebudou usilovat o monopolní mocenské postavení ve společnosti.
Takové vědomí nevzniká ze dne na den, i v naší společnosti bude součástí nelehkého procesu, na kterém se strana chce svým programem, každodenní politikou, aktivně podílet. Vyžaduje to politickou toleranci, schopnost přistoupit na kompromis, pokud je to v zájmu věci, uznávat a respektovat politického protivníka, jeho právo na vlastní názor, program. Nepokládat ho automaticky za nepřítele. Politickou opozici považujeme za nezbytný předpoklad demokratického vývoje společnosti. Sami jsme se přesvědčili, že strana, která nemá politickou oponenturu a veřejnou kontrolu, která dokonce zabraňuje jejímu vzniku a normálnímu fungování, nakonec ztrácí schopnost reálně vidět, hodnotit samu sebe a tvořit i uskutečňovat program odpovídající reálným potřebám společnosti a zájmům lidí.
Nejbližší úkoly strany
Složitost a vypjatost současné vnitropolitické situace, znovu se stupňující nejrůznější výpady proti komunistické straně, jejím představitelům, zkreslování jejich výroků, celá tato štvavá kampaň nemá nic společného s polistopadovými proklamovanými cíli cesty k demokratické pluralitní společnosti, s respektováním práva každého na vlastní názor a jeho svobodné vyjádření.
Ani za této situace však strana, její orgány, organizace a členové nesmějí ztratit sebekontrolu, nesmějí se nechat vyprovokovat. Naopak, cílevědomě je třeba naplňovat programy strany, plnit nejdůležitější úkoly.
- Vyvíjet všestrannou, otevřenou a upřímnou iniciativu o navazování kontaktů, rovnoprávné a vzájemně prospěšné spolupráce s dalšími domácími levicovými silami, hnutími a sdruženími. Strana musí pochopit, že izolována od ostatních při obhajování v současné době ohrožených základních zájmů a práv mnoha obyvatel společnosti, zvláště pracujících, nemůže být v realizaci své politiky úspěšná. Je třeba upozorňovat a vysvětlovat, že řada kroků a opatření, jež se ve společnosti připravují či začínají realizovat, je v hlubokém rozporu s představou demokratické a sociálně spravedlivé společnosti. Lze tomu čelit pouze jednotným postupem všech levicových sil.
Komunistická strana je toho názoru, že by bylo nanejvýš vhodné vypracovat v brzké době minimální program československé levice.
- Vytvářet stranu jako normálně fungující levicovou politickou sílu složenou z aktivních základních článků, místních, uličních organizací, profesních a zájmových klubů, dalších forem sdružení komunistů, orgánů schopných koncepční práce s nepočetnými, ale kompetentními a zdatnými aparáty na okresní, republikové i federální úrovni. Stranu propojenou prostřednictvím funkcionářů v zastupitelských sborech všech stupňů, v odborech, v dalších organizacích, spolcích, sdruženích a občanských iniciativách.
Je třeba vést stranické organizace a orgány k maximální hospodárnosti, účelnému využívání majetku a finančních prostředků, k podnikavosti. V souvislosti s nutností zabezpečit fungování strany pro nejbližší období vyhlásit sbírku „Strana sobě“, požádat členy strany a sympatizující, aby podle svých možností přispěli k finančnímu zabezpečení KSČS.
- Je třeba zvláště znovu spojovat a sjednocovat formou profesních klubů a sdružení komunisty ze závodů. Aby o sobě věděli na každém pracovišti, aby se scházeli, měli přehled o problémech pracoviště, o starostech, zájmech a přáních těch, kteří tu pracují.
Je nutné dělat stranickou politiku všude tam, kde působí základní organizace, kluby strany, její členové. Pro představy a plány strany je třeba získávat příznivce a přívržence. Dokázat s těmi, kteří mají jiný názor diskutovat, přijímat kompromisy, hledat nejvhodnější východiska a postup řešení společných problémů. Komunisté musí umět s lidmi hovořit o všem, co je zajímá. A musí jít skutečně o akce veřejné, neformální, otevřené.
- Strana musí na všech úrovních přicházet s iniciativními, kvalifikovanými a realizovatelnými alternativními návrhy na řešení politických, ekonomických a společenských problémů. Říci, co strana, její členové, jsou pro taková řešení těchto problémů schopni a ochotni udělat.
- Všestranně aktivizovat stranu v souvislosti s přípravou nadcházejících komunálních voleb. Stranické orgány, organizace, musejí všestranně podporovat, pomáhat kandidátům za KSČS, je však třeba, aby stejnou podporu poskytli i jiným kandidátům, těm, o nichž je strana přesvědčena, že mají všechny předpoklady dobře vykonávat po volbách své funkce ku prospěchu lidí v konkrétních místech, městech, regiónech.
Je třeba využívat každé příležitosti k diskusím kandidátů za KSČS se spoluobčany, přizvávat k těmto setkáním odborníky – členy strany. Jasně formulovat a vyslovovat představy a plány strany týkající se místního rozvoje. Vhodnou formou prezentovat, co se kde v uplynulých čtyřiceti letech podařilo pro lidi, společnost udělat dobrého, prospěšného. Vstříc komunálním volbám se strana musí nadále chovat otevřeně a korektně. Nemůže však souhlasit s tím, aby se zjevnými politickými cíli byla zpochybňována, znevažována či snižována poctivá práce několika generací, ať již členů či nečlenů strany.
* * *
Období od 17. listopadu 1989 bylo pro komunistickou stranu a její členy velice těžkou zkouškou. Lze říci, že strana v ní obstála. I když docházelo k dílčím chybám, k mnoha rozporům, které vyplývaly především z toho, že se strana učila pracovat ve zcela odlišných podmínkách, ukázalo se, že tím nejcennějším, co strana má, jsou její členové, lidé. Mnozí z nich prokázali velkou dávku odvahy, ale také schopnost rychle se učit, racionálně myslet a jednat, dělat prospěšnou politiku v pravém slova smyslu. Ukázalo se, že strana má schopné a pracovité lidi, kteří si získali, získávají důvěru a autoritu spoluobčanů. Započatá cesta je cestou správnou. Nelze z ní slevit, je třeba v ní důsledně a cílevědomě pokračovat.