Karel Marx - svoboda a socialismus

Toto je doba, v které jsme - nejen v Německé spolkové republice - vyzýváni přihlouplými a zlomyslnými hesly. Toto je okamžik, který od nás požaduje, abychom vynaložili nové úsilí nejen v boji za liberalitu a svobodomyslný právní stát. Toto je také doba, v níž musí být znovu vysvětlen poměr ke komunismu a v níž je třeba, abychom se zamysleli ještě intenzivněji než dříve nad základními otázkami, které vznikají z trvale napjatého vztahu mezi kolektivností a individuálností.

Marx byl nejen velký Němec. Patří k nejvýznamnějším postavám evropského osvobozeneckého hnutí. Cokoli se z Marxe dělalo nebo dělat chtělo: motivem jeho myšlení a jeho činů bylo usilování o svobodu, o osvobození člověka z poroby a nedůstojné závislosti. Jinými slovy byl demokratickým revolucionářem v době, kdy žádná demokracie v Evropě nikde neexistovala - přesně tak, jako byli angličtí chartisté a francouzští socialisté svým způsobem demokratickými revolucionáři.

I.

Dům v Mostecké ulici 10 je jedním z nejhezčích trevírských měšťanských domů. Jeho osud byl pohnutý. Zde se 5. května 1818 narodil Karel Marx: kromě jiného velký Němec. Sociálně demokratická strana Německa získala tento dům v roce 1929 a dala ho restaurovat. K otevření plánovaného muzea už nedošlo. Dům byl vyvlastněn a zneužit pro účely hnědých usurpátorů.

V roce 1947, tedy před třiceti lety, přispěl mezinárodní výbor pod předsednictvím Léona Bluma k tomu, že konečně mohlo vzniknout¹ muzeum a pamětní síň. Od roku 1969 pečuje o dům Nadace Friedricha Eberta. Jako výzkumné pracoviště a knihovna požívá dům mezinárodní pověsti.

Co postihlo tento dům vpádem hnědého násilného panství, to se přihodilo mnoha Němcům v jejich poměru k Marxovi. Perverze vlastních dějin způsobila, že se s významnými muži setkáváme jen nesnadno bez předsudků. Jmenuji-li zde z naší jazykové oblasti Freuda a Einsteina, bude snad zřejmé, co chci říci - nejen, co se týká duchovní sféry. Přesto se můžeme ptát, proč předseda SPD mluví při příležitosti dnešního dne a zda by se neměl vyjádřit k něčemu aktuálnějšímu. Jak známo, k takové akci se nezavazujeme z dneška na zítřek. Ostatně to, co tu mám říci, vůbec neslouží pouze dějinnému ocenění, nýbrž především duchovnímu střetnutí, do něhož jsme dnes vtaženi.

Souvislosti mezi aktuálním děním - dokonce, i když je méně zatěžující než v těchto dnech - a zásadní orientací jsem se nikdy nemohl zříci. Takováto souvislost je dnes - pro zítřek - snad důležitější než kdykoli předtím. To nemá znamenat, že bych si předsevzal nově popsat místo německé sociální demokracie; k tomu neexistuje žádný podnět. Pro nás platí, co v r. 1946 formuloval Kurt Schumacher a na co jsem vzpomenul zde v Trevíru při vzpomínkové slavnosti v r. 1968: „Je lhostejné, zda se někdo stal sociálním demokratem díky metodě marxistické vědecké analýzy, z filozofických nebo etických důvodů nebo díky duchu kázání na hoře; každý má pro potvrzení svého duchovního Já a pro zdůvodnění svých motivů ve straně stejné právo.“² Tomu odpovídá také výrok v Godesbergském programu, že demokratický socialismus v Evropě nečerpá z jediného zdroje, nýbrž že má své kořeny v křesťanské etice, v humanismu a v klasické filozofii; a že nechce zvěstovat žádné poslední pravdy.

Ale my nejsme lidé, kteří prchají před svými vlastními dějinami. Nemluvím z tohoto podnětu také jen proto, že jsme s Marxem měli těžkosti. Pro nás, německé sociální demokraty, je to vítaná příležitost, abychom si znovu a sebevědomě připomněli svobodomyslné tradice dělnického hnutí a socialismu. Bylo ohlášeno, že budu mluvit o Marxovi v minulosti a přítomnosti. Zvlášť bych se chtěl vyslovit k tématu svobody a socialismu.

Toto je doba, v které jsme - nejen ve Spolkové republice Německo - vyzýváni přihlouplými a zlomyslnými hesly. Toto je okamžik, který od nás požaduje, abychom vynaložili nové úsilí nejen v boji za liberalitu a svobodomyslný právní stát. Toto je také doba, v níž musí být znovu vysvětlen poměr ke komunismu a v níž je třeba, abychom se zamysleli ještě intenzivněji než dříve nad základními otázkami, které vznikají z trvale napjatého vztahu mezi kolektivností a individuálností.

Velmi vítám, že máme mezi sebou značný počet zahraničních přátel a že zde dnes odpoledne máme vést vážný rozhovor o svobodě a socialismu. Bylo by dobře, kdyby se z toho vyvinula dalekosáhlá mezinárodní výměna názorů.

II.

Marx byl nejen velký Němec. Patří k nejvýznamnějším postavám evropského osvobozeneckého hnutí. Cokoli se z Marxe dělalo nebo dělat chtělo: motivem jeho myšlení a jeho činů bylo usilování o svobodu, o osvobození člověka z poroby a nedůstojné závislosti.

To je mé jistě ne senzační úvodní zjištění, zaměřené stejnou měrou oproti ignorantům i školometům. Dodávám k tomu: nesprávnému výkladu se budeme moci vyhnout jen tehdy, budeme-li v Marxovi vidět syna jeho doby. Jako syn své doby stojí však v politických zápasech vždy znovu na straně svobody. O osobní vývoj zde ani tak nejde, ačkoli z něho lze vyčíst důležité věci o boji tohoto muže za svobodu.

V emigraci v Paříži si Marx uvědomil, do jaké míry je v podmínkách Francie - ale zejména také Anglie - boj o politické svobody, o demokracii spjat se zápasem nové třídy průmyslových dělníků proti bídným podmínkám, v nichž žili. Hegelův žák a pozdější kritik jeho dějinné filozofie dospěl k závěru, že po osvobození měšťanstva z feudálního panství a absolutismu musí následovat emancipace proletariátu od panství kapitálu; teprve tím bude možná svoboda od jakéhokoli útlaku. Zrodila se nová víra v osvobození lidstva skrze vrstvu, která žila v nejhlubší bídě, skrze proletariát.

Do aktuálního boje o politickou svobodu se Marx tehdy včlenil požadavkem, aby byla zrušena cenzura a zajištěna plná svoboda tisku. Tento požadavek, který v Německu od r. 1819 více nebo méně důsledně vznášeli liberálové a demokraté, byl víc než jen požadavkem speciálního, pro redaktora „Rýnských novin“³ důležitého práva. Tento požadavek zastupoval celý katalog politických základních práv.

Marx ho také později, při vší kritice „buržoazní“ demokracie, nechtěl postrádat. Je nedorozuměním, myslíme-li si, že přikládal boji za občanská práva, jako je svoboda tisku nebo svoboda spolčovací, jen taktický význam a že v obou spatřoval pouze prostředek dělnické třídy, který by jí umožnil, aby se ustavila jako strana (nebo také jako odbory). Již v jeho mládí, když si dokonce menšina pokrokových Němců dovedla představit budoucí státní formu jen jako konstituční monarchii, jemu záleželo na spojení politické svobody a demokracie.

Jinými slovy byl demokratickým revolucionářem v době, kdy žádná demokracie v Evropě nikde neexistovala - přesně tak, jako byli angličtí chartisté⁴ a francouzští socialisté svým způsobem demokratickými revolucionáři. Při všech pozdějších útocích na nerozhodnost a omezenost mnohých soudobých demokratů byl vždy znovu připraven s nimi spolupracovat.

Marxovo přesvědčení, že vědecké pochopení celkového procesu má přednost před jinými směry dělnického hnutí a socialismu, ho nesvedlo - jako později Lenina - k pokusu prosadit svá řešení organizačními mocenskými prostředky (a domnělým zkrácením cesty). V r. 1847 Marx a Engels zbavili Svaz komunistů charakteru tajné společnosti.⁵ Ve svém manifestu prohlásili, že komunisté - jak se tehdy nazývali - nesmějí být „zvláštní stranou oproti jiným politickým stranám“. V revoluci roku 1848 podporovali radikálně demokratické proudy.

Po porážce si dělali - v provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů z března 1850⁶, jediném Marxově dokumentu, který se blíží pozdějšímu bolševickému myšlení - pro tuto svou organizační autonomii samozřejmě výčitky a během tohoto „ultralevého“ mezidobí koketovali s organizačními představami Blanquiho. Když se ale potom Svaz změnil v sektu, Marx ho fakticky opustil. A při zakládání První internacionály⁷ měl v úmyslu překonat sektářské spory směrů tím, že se bude moci uplatnit autonomie skutečného hnutí v různých zemích.

Pro boj o politickou svobodu nacházel dostatek munice v soudobém dění. Před rokem 1848 napadl monarchický princip v Prusku, za což byl stíhán zatykačem. Od r. 1851 neúnavně atakoval „pretoriánský“ režim Napoleona III. - a triumfoval při jeho zániku. Carskou samovládu tepal články a pamflety a přitom se nebál ani pochybných spojenců.

Na druhé straně ho nikdy neunavilo podporovat národní osvobozovací hnutí. Tak stál na straně těch, kteří důrazně povzbuzovali polský národ v jeho boji proti dělení. Podporoval úsilí Irů o nezávislost. Během americké války Severu proti Jihu hájil přirozeně Sever a jeho boj proti otroctví.

Když toto vyzvedáváme, musíme současně konstatovat, že Marx nevystupoval za rovnoprávnost všech národů. Ve svém pojetí světově historické perspektivy viděl většinou jen větší národy; k tomu přistupovaly specifické předsudky. Že by „úlomkům národů“, jak je nazýval, náleželo právo národů na sebeurčení, mu nepřišlo na mysl. Svobodu národů dával do souvislosti s tím, co považoval za dějinný pokrok. Ale především mu šlo o to, aby se právo lidí na svobodu stalo skutečností.

My jsme se naučili, že právo na sebeurčení musí být právem každého člověka a všech národů, má-li být principu svobody učiněno zadost. Ať už je to sebeurčení jednoho nebo mnohých - svoboda jednotlivce i národů se může zdárně vyvíjet jen na tomto základě.

Není pochyb o tom, že Marxův zápas za politickou svobodu zvýšil jeho citlivost vůči hospodářským a sociálním nespravedlnostem doby. V r. 1844 se věnoval v Paříži studiu politické ekonomie. Rychle poznal, že bohatství nemnohých odpovídá bídě mas a že bohatství i bída pocházejí z jednoho a téhož procesu. Od té doby se soustřeďoval jeho původně široce založený zájem o otázky lidské emancipace na kritiku politické ekonomie a na to, aby odhalil ekonomický zákon pohybu moderní společnosti. Byl to, jak si vzpomenete, představitel katolického sociálního učení, profesor Nell-Breuning, který před několika lety řekl, že „my všichni“ stojíme na Marxových ramenou.⁸

Nechci zde doslova opakovat, co napsal o kategoriích vlastnictví a práce a co o ústředním problému soukromého přivlastňování velkých výrobních prostředků. Rád bych ale vzpomenul toto: byl si vědom, že materiální výroba zůstává také za myslitelně nejlepších podmínek spojena s obětí, námahou a nutností. A pojímal to tak, že teprve na základě této „říše nutnosti“ může vzniknout „skutečná říše svobody“; podmíněná zkrácením pracovní doby a vytvářená smysluplně vyplněným volným časem jednotlivce. Tak viděl skutečné společenství individuí a tím nejvyšší stupeň lidsky možné emancipace: prožitou a žitou osobní svobodu.

Velikost a dlouhá doba působení Marxova díla spočívá ovšem nakonec na tom, že spojoval sílu a analytické ostří průkopníka a vědeckého myslitele s vášní proroka, který kázal vysvobození na tomto světě. Přitom vědecká práce v analýze soudobého kapitalismu sdílela osud jiných průkopnických vědeckých výkonů: nejprve byla odmítána, pak stále více uznávána, pak byla integrována do celku moderních společenských věd a nakonec skutečným vývojem společnosti v důležitých částech překonána.

Hovořit ještě dnes o zvláštní marxistické vědě má právě tehdy málo smyslu, jestliže dokážeme plně ocenit velikost vědeckého výkonu v jeho době. Z něho odvozená věrouka působila inspirativně na dělnické hnutí - a také na protikoloniální hnutí - v řadě zemí; jako jiné věrouky pozvolna ztrácela ve sporu o svůj výklad na účinnosti, až o desetiletí později zažila, částečně v jiných vrstvách, svou renesanci, která byla značně nezávislá na obsahu pravd původně vědeckých tezí.

Víme, že Marx nemohl zpočátku zaznamenat bezprostřední politický úspěch, že se dělnické hnutí třeba u nás v Německu v podstatě bez něho - pod Lassalem, Liebknechtem a Bebelem - přeměnilo ze sekty, z řemeslnických sdružení a z dělnických vzdělávacích spolků v masovou organizaci. Teprve neúnavné působení Bedřicha Engelse a později Karla Kautského vedly k tomu, že se německá strana po zrušení Bismarckových zákonů proti socialistům v Erfurtském programu přihlásila k podstatným základním pojetím Karla Marxe. Tím se ovšem už brzy octla v rozporu s vlastní politickou skutečností; a ačkoli mnozí ze stranickopolitických praktiků - podporovaných kautskyánskou ortodoxií - věřili, že s tímto rozporem se dá docela dobře žít - takový byl i Bebel -, brzy přišla zásadní kritika od muže, který byl jedním z nejlepších Marxových znalců, od Eduarda Bernsteina.

Na modernost Bernsteinova díla, která je v mnoha ohledech pozoruhodná, se v posledních letech různě poukazovalo.⁹ Podstatné body kritiky Marxe, obsažené v pozdější i dokonce dnešní literatuře, se nalézají už u něho. Ostatně také chápání demokratického socialismu, které je velmi blízké chápání Godesbergského programu. Rád bych vyzdvihl jeden bod:

Nedávno bylo řečeno, že Marxovo mínění o tom, jak a jakým konkrétním způsobem je vůbec možné osvobození člověka z nedůstojných závislostí, už obsahuje prvky, které nabízejí určitou oporu pro jejich pozdější interpretaci Leninem.¹⁰ Bernstein jednou řekl, že v důležitých otázkách socialistické strategie ponechal Marx sociální demokraty sobě samým; dokonce je zcela rozdílnými poukazy uvedl v omyl. Díváme-li se na dílo z této strany, ze strany úvah a doporučení pro politickou praxi ke změně světa, pak nedogmatický a předsudků prostý pozorovatel nezůstává ušetřen matoucí zkušenosti, že značná část rozdvojené orientace jeho následovníků je založena v této části samého díla.

Vyjádření ke strategii přeměny stávající společnosti jsou četná, ale nikde nejsou shrnuta. Marx nenapsal žádnou knihu o státu nebo o revoluci nebo o straně a strategii dělnického hnutí. Jeho hlavním zájmem bylo dokončit jeho životní dílo o politické ekonomii kapitalismu. K jiným tématům se chápal péra jen při aktuálních příležitostech. Souhrn těchto příležitostných pozorování není ani jednotný ani jednoznačný. Argumenty se nedají spojit v jednu ucelenou představu o předpokladech a cestách ke zřízení „socialistické společnosti“. V politicky rozhodující části své teorie zůstal Marx rozpolcený. Ještě Bedřich Engels to dal náznakem na srozuměnou v jednom pozdním dopise. V roce 1890 napsal Josefu Blochovi, že Marx a on asi sami částečně zavinili, že mladší kladou občas větší váhu na ekonomickou stránku společenských podmínek, než této stránce skutečně připadá.

Na velmi mnoha místech, zejména v hlavních ekonomických dílech a v Manifestu, se Marxův text čte tak, jakoby se vytoužená „emancipace člověka“ dala očekávat jen od objektivních a samostatně působících dějinných sil. V Manifestu se říká, že dělníci nemají uskutečňovat žádné ideály, ale přední bojovníci dělnického hnutí mají dbát na společenský pohyb, který probíhá „před našimi zraky“ a s přírodní silou směřuje k socialistickému cíli.

Tento způsob materialistického pojetí dějin věřil, že může z rozporuplné souhry stále se rozvíjejících výrobních sil a společenských výrobních poměrů, platných pro dohledné období, odvodit zákon stále vyššího rozvoje lidské společnosti. Ve svém hlavním díle Marx zkoumal, jak tento zákon působí uvnitř kapitalismu. Je známo pojetí, že nevyhnutelné zničení kapitalistické slupky moderních výrobních sil bude zároveň aktem zřízení nové společnosti, v níž svobodný rozvoj každého má být podmínkou pro svobodný rozvoj všech.

V tomto bodu je třeba znovu poukázat na naši historickou zkušenost: dnes víme, že zestátnění výrobních prostředků neřeší otázku o demokratizaci a humanizaci společnosti, o rozšíření oblasti svobody mnoha jedinců. My víme - a já jsem na to poukázal ve své řeči k 150. výročí narození Bedřicha Engelse ve Wuppertalu¹¹ - že z přeměny kapitalistické výroby a soukromého vlastnictví výrobních prostředků nevyplývá nutně více svobody. Dějinná zkušenost do omrzení ukazuje, že takový automatismus neexistuje. Zmíněný „skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody“ není skok, nýbrž proces, který vyžaduje volní a morální energii, jež sama není závislá na ekonomické základně.

III.

O Marxovi se dá říci leccos, nikoli však, že by mu chyběla logická důslednost. Až do určitého okamžiku nepočítal s tím (a nepovažoval to také za žádoucí), že se postavení dělnické třídy zlepší před koncem kapitalistické společnosti. Rostoucí bídu, zotročení, nejistotu a ponižování širokých vrstev považoval v průběhu vývoje za nemožné.

Na mnoha místech svého díla definoval stát jako „správce ekonomicky panující třídy“ nebo také jako diktaturu buržoazie. Aniž bral v úvahu jeho organizační formy, upíral státu schopnost omezit výsady ekonomicky panující třídy. V souladu se základními tezemi historického materialismu, které zdůrazňují prvotnost ekonomické základny, se domníval, že stát může politickými prostředky pouze zajistit fungování daných ekonomických poměrů.

Za těchto okolností se zdálo, že je nemyslitelná politika postupných společenských změn a použití státu k účelům společenské reformy. Ve své analýze francouzské únorové revoluce z roku 1848¹² zašel Marx v důsledku tohoto přístupu tak daleko, že označil za „zradu“ na zájmech dělnické třídy každý pokus o zlepšení dělnického postavení v rámci buržoazních pořádků, místo toho, aby se tyto pořádky násilně rozbily; to ovšem patří ve svém zaostření k onomu mezidobí, které jsem předtím označil za ultralevé.

Kdo tento přístup přejímá, a on není tím posledním, kdo byl spojován s pyšným nárokem nyní „vědeckého“ socialismu, může zřízení socialistické společnosti očekávat jen od násilného převratu, který povede k nastolení „diktatury proletariátu“. Marx používal tuto formuli v různých fázích své činnosti, aby vyjádřil nezbytnou změnu panství vykořisťující menšiny v panství vykořisťované většiny, nezbytnou přeměnu státu ve zbraň této většiny. Přitom se ovšem nezavázal k žádné konkrétní politické formě pro toto panství pracující většiny. Když v roce 1850 poprvé převzal od Blanquiho heslo „diktatura proletariátu“, skutečně mu tanula na mysli revoluční diktatura v podobě jakobínů; totéž platí o bojové výzvě „permanentní revoluce“. Když v roce 1871 ve svém spisu o „občanské válce ve Francii“¹³ oslavoval Pařížskou komunu¹⁴ jako vzor, považoval tento model panství pracující většiny za demokratický. Myšlenkou na uskutečnění socialistických cílů menšinovým panstvím „avantgardní strany“ se nikdy nezabýval. Jeho spolubojovník Engels dal na konci svého života novou a zarážející definici, když označil demokratickou republiku přímo - a v dnešním světě pojmů extrémně matoucím způsobem - za „specifickou formu diktatury proletariátu“.

Tento obrat v konkrétních politických představách o cíli zjevně odpovídá pokračujícím zkušenostem druhé poloviny 19. století, v níž se dříve sotva známá demokracie s všeobecným volebním právem a s odpovědnou vládou pozvolna přiblížila k svému uskutečnění - státní forma, která nabízela pro prosazení většinových zájmů docela jiné možnosti než dosud převládající parlamentní systémy s třídním volebním právem, nemluvě o bonapartistických státech vůdců nebo konstitučních monarchiích bez odpovědnosti vlády.

Ve skutečnosti také pozdní Marx, aniž své revoluční přístupy výslovně korigoval, připustil na mnohých místech svých spisů jinou perspektivu přechodu; především v textech, v nichž se vyjadřoval jako politicky aktivní funkcionář Internacionály. V Inaugurální adrese Mezinárodní dělnické asociace z roku 1864¹⁵ nazývá uskutečnění desetihodinového pracovního dne „vítězstvím politické ekonomie dělnické třídy“ proti vládnoucí politické ekonomii kapitalismu. A nazývá tuto reformu vítězstvím této zásady - dosaženém parlamentem pod tlakem dělnického hnutí.

V tomto textu se objasňuje, co my dnes požadujeme a co také na základě našich zkušeností a cílů nazýváme reformní politikou a co reformní socialisté už desetiletí před námi formulovali: jen odstraněním nejtíživějších poměrů kapitalismu mohli by dělníci získat tu mravní, intelektuální a fyzickou sílu, která je předpokladem pro osvobozovací boj. Reformy uvnitř politické ekonomie kapitalismu by s sebou přinesly část lidských životních možností pro dělnickou třídu a zároveň by zlepšily podmínky jejího boje.

O něco později, tedy po založení Internacionály, vystoupil Marx proti pojetí, že reformní politikou ve prospěch dělníků posiluje socialistické hnutí nakonec jen existující stát a tím své vlastní potlačovatele. Jeho námitka byla, že záleží na povaze reformních zákonů, zda reformy posílí vládu nebo dělnickou třídu; zda díky reformám bude dělnická třída schopna přeměnit moc, která byla použita proti ní, ve svého vlastního služebníka. Deset let před svou smrtí vyvodil také důsledky z takového přístupu: připomínám místo z jeho řeči na haagském kongresu v roce 1872, kde prohlásil, že je možný pokojný přechod k socialismu v demokraticky koncipovaných společnostech jako v Anglii, Americe - a snad, jak tam řekl, v Holandsku.¹⁶ Svými argumenty uvolnil a zdůvodnil také reformistickou cestu k uskutečnění socialistických cílů.

Tak protikladně, jak se teď jeví tato cesta se zřetelem na revoluční pozice zastávané na mnoha místech jeho díla, tak nesmířena zůstala ve skutečnosti u něho obě pojetí. Jeho neotřesitelná revoluční jistota ho právě tak často podněcovala k proroctvím o brzkém zhroucení kapitalismu, jako ho jeho výrazný realismus dost často přiváděl zpět k skutečným předpokladům společenské změny. Jeho ctižádost zakladatele vědeckého socialismu ho sváděla k přílišnému zdůrazňování objektivních dějinných sil, zatímco mu jeho politická zkušenost ukazovala, jak velice začíná každý pokrok malými změnami.

Není to tedy žádná historická náhoda, že demokratický socialismus získal rozhodující impulsy od Marxe. Ale je teď také zřejmé, že svého času revoluční kritika z vlastních řad sociálně demokratické politiky mohla v Marxově díle nalézt četné styčné body pro svou propagandu násilného převratu a výbušného „rozbití“ panujícího systému.

IV.

Ani pro dějinné uvažování, ani pro vlastní politickou orientaci by nebylo užitečné, kdybychom se chtěli pokoušet rozpolcené dědictví násilně spojovat v jedno. Jde mnohem spíše o to, abychom tyto rozpory ve velkém životním díle kriticky vyložili a pochopili. A je třeba rozhodnout, které jeho prvky platí i nadále, které musí být kriticky překonány a které už překonány jsou.

Říkám: od Marxe pocházejí důležité impulsy, které přejal demokratický socialismus. Je ale naším úkolem - právě ve střetnutí s těmi, kteří navázali na zvlášť problematické a pochybné stránky jeho díla - abychom na jeho teoretický odkaz pohlíželi bez předsudků. Přitom se ukazuje, že v tomto odkazu jsou také přístupy, na které mohl navázat Lenin. Ale je protismyslné, chtít dělat z Marxe předčasného Lenina.

Marxovi budeme nejlépe právi, když ho v pozitivním i negativním sundáme z podstavce nedotknutelnosti. Jeho jméno ztratí svatozář, ale bude se muset také přestat s jeho všeobecným hanobením, aby se racionálně hovořilo o jeho historickém výkonu a vedl o něm spor. A tím také nejlépe uctíme památku muže, jehož hlavním vědeckým principem byla neúprosná kritika.

Pro mne je jisté, že historický Marx právě tak jako jeho přítel Engels vypověděl nejrozhodnější duchovní a politický boj tomu znetvoření marxistického učení, které posléze Stalin zdogmatizoval jako „marxismus-leninismus“ a které se použilo a používá k ospravedlnění stranické diktatury v Sovětském svazu a v ostatních zemích, jež se nazývají socialistickými. Rosa Luxemburgová to mohla ještě udělat se znalostí věci. Cesta předválečné levice k bolševismu byla - a to platí nejen o Německu - historickým nedorozuměním s těžkými následky.

Skutečně: politický koncept o roli dělnické třídy a jejího hnutí jako nositele společenského pokroku, ano sama dějinně filozofická víra ve vysvobození proletariátu na tomto světě byly pokračováním evropské tradice osvobozeneckých bojů stále nových společenských vrstev v dynamicky se měnící společnosti - tradice demokratických masových hnutí. Naproti tomu Lenin zabudoval marxistickou analýzu kapitalismu a jeho rozporů do akčního konceptu, který byl rozvinut na zcela jinak utvářeném pozadí ruských dějin z tradic revolučního spiknutí. V tomto konceptu se úspěch dějinného procesu činil závislým na předstíraném vědeckém pochopení avantgardní strany, jejíž „vedoucí úloha“ byla před každou účinnou kontrolou pracujících mas chráněna centralistickou organizací. Osvobozenecké poslání na tomto světě přešlo od dělnické třídy na osamostatněnou, centralistickou stranu a konec konců na jejího vůdce.

Bylo jen logické, že panství takto utvářené strany vedlo během několika let k tomu, že ve jménu údajné „diktatury proletariátu“ byla zřízena „stranická diktatura nad proletariátem“ (Rosa Luxemburgová)¹⁷ - první totální stranická diktatura moderních dějin. Stalin použil stranickou diktaturu účinně k tomu, aby zformoval Sovětský svaz ve velmoc s nanejvýš účinným mocenským aparátem, byť i v jiných důležitých oblastech stále ještě zaostalou - a to za cenu strašlivých lidských obětí. Zároveň stalinská kodifikace a dogmatizace toho, co Lenin svým způsobem popsal - víc než svévolně, víc než jednostranně, jak se domnívám - jako Marxovo učení, vytvořila jako „marxismus-leninismus“ vhodnou ideologii totální moci. Tento marxismus se spojovníkem musel od té doby také vydržet, aby ospravedlnil rozšíření moci a diktatury na jiné země a národy.

Tady nemůže jít o to, abychom dopodrobna popisovali tento dějinně významný a zároveň tragický vývoj. Bude ale správné, když řekneme několik slov o zpětném působení komunistické diktatury na demokratické dělnické hnutí na západě: od založení Komunistické internacionály v roce 1919 se komunisté s odvoláním na Lenina všude snažili rozštěpit demokraticko-socialistické strany. Jistě to však není náhoda, že v šedesáti letech, která od té doby uplynula, žádná komunistická strana nedospěla vlastní silou k moci v průmyslové zemi se svobodomyslnými tradicemi.

V období mezi světovými válkami mohla komunistická rozbíječská politika jen oslabit socialistické dělnické hnutí na západě; zde v Německu, kde byli komunisté nejsilnější, skončil jejich zaslepený zápas proti sociální demokracii - její slabiny a omyly jsou zase jiná věc - vítězstvím nikoli komunistické, nýbrž nacionálněsocialistické diktatury. Po této zkušenosti nedokázali komunisté v poválečném Německu s výjimkou sovětské mocenské sféry být něčím více než sektou.

Ale zdá se mi, že je ještě významnější, že tam, kde se v poválečných letech ve vyspělých demokratických zemích ještě udržely komunistické masové strany - ve Francii, v Itálii a v Japonsku - začaly se tyto strany dříve nebo později a často v dlouhém a svízelném procesu přizpůsobovat svému demokratickému okolí a osvobozovat se od dogmatu stranické diktatury jako od otrocké orientace na sovětský vzor.

Nechci zde interpretovat to, co se označuje málo objasňujícím heslem eurokomunismus; jednalo by se beztoho o velmi opatrný výklad. Ale nezajímavé to jistě není, co bylo v posledních letech slyšet z řad italské nebo také španělské komunistické strany. Z hlediska německé sociální demokracie a z její odpovědnosti nevidím žádnou základnu pro spojenectví. Bylo by dobře, kdyby evropská demokracie dostala posilu, ale cesta od konceptu diktatury (proletariátu) je ještě daleká.

Zde musíme rozlišovat dvě věci, které nepatří do jednoho pytle: jedna věc jsou zásadní protiklady, které nás dělí od komunismu; o tom jsem řekl také dnes své mínění (a mohl bych tak učiniti ještě zřetelněji vůči těm, kteří se, jak se zdá, domnívají, že Trevír vlastně patří do NDR). Druhá věc je poznání, že odlišnosti politických pořádků a společenských systémů nesmí bránit snahám o oslabení napětí. Naopak, odpovědnost za přežití a za přicházející generace vybízí, aby se na zajištění míru vytrvale pracovalo - jak jsme se o to pokoušeli naší politikou uzavírání smluv - a aby se v souvislosti s tím vždy znovu usilovalo o nalezení oblastí společného zájmu. To je cesta, na níž lze dosáhnout lecčeho pro usnadnění lidského života. Svět by byl odsouzen k zániku, který by chtěl činit ideologické rozdíly všeobecně a radikálně nejvyšší maximou střetnutí a boje.

Co se týká západní Evropy: němečtí sociální demokraté se neodvažují činit rozhodnutí místo spřátelených stran v jiných zemích. Ale jsme s nimi například zajedno, že v přímo voleném Evropském parlamentu máme mít bez směšování a zmatku jen jednu frakci demokraticko-socialistických, tedy sociálně demokratických poslanců. Musí být také jasno, že v naší Evropě nemůže existovat žádný nárok na monopol, nýbrž že musí být pod společnou střechou místo pro všechny relevantní, vyspělé síly evropské demokracie.

Ostatně, abychom také na toto brali zřetel: německá sociální demokracie je tak otevřená, jak to popisuje Godesbergský program, může být také dobročinným zařízením, nikoli však asylem pro politické bezdomovce. Jsou pozice, které mají občané této republiky plné právo zastávat, které ale nenáleží do rámce našich základních hodnot a základních požadavků. Od předsedy pracovního společenství nemůžeme ani požadovat, ani mu nemůžeme přiznat - například v takzvaných otázkách spojenců -, aby rozhodoval místo strany. Potud měla zcela zásadní význam kontroverze, která vedla v minulém týdnu k zavedení disciplinárního řízení.

V.

Tím, co je třeba říci na závěr, navazuji na myšlenku rozpolceného dědictví. Jak se s dědictvím zachází, jak se užívá, to je, zdá se mi, důležitá otázka. Chci ji, vztaženou na naše téma, uchopit obrazně: jsou tu jedni, kteří ideového předchůdce prohlašují za svatého a obrat, revoluci jeho myšlení spravují v mausoleu. A jsou jiní, kteří užívají dveře, které otevřela kritická analýza historického předchůdce - nikoli, aby v nich viděli svatou bránu, nýbrž aby jimi dospěli k poznání, že neexistují žádné poslední pravdy, nýbrž že socialismus musíme chápat jako stálý úkol, orientovaný na základní hodnoty.

Karel Marx, jeho analýzy a jeho dějinný myšlenkový přístup nejsou pro mauzoleum a oltáře. A existuje-li mezi Marxem a sociální demokracií spojení a bude-li trvale existovat, pak spočívá v tom, že jemu jde jako nám o socialismus, který předpokládá svobodu a svobodu vyvolává. Svoboda je pro Marxe velké téma a v této věci se sám jeví jako dědic: jako dědic buržoazní revoluce končícího 18. a 19. století.

To, že tyto dějinné události byly od Marxe a jeho myšlení svévolně odděleny, vedlo nejen k nedorozuměním a mylným výkladům. Mnohá scestí, na kterých hrůzy a násilí překryly cíle socialismu, pocházejí z toho, že spojení mezi Marxem a jeho historickými základy nebylo poznáno, bylo pokřiveně vyloženo nebo úmyslně popřeno a zfalšováno. Použít jeho a jeho dědictví proti tradicím buržoazních revolucí znamená vkládat živoucí a nadále účinné myšlení do Prokrustova lože. Chci to ozřejmit:

Marxův poměr k dědictví Francouzské revoluce z roku 1789 nelze dostatečně charakterizovat jako pouhý další krok k novému stupni dějin bojů za svobodu. Pro Hegelova žáka je asi výstižnější pojem „Aufheben“ (který znamená právě tak zrušení jako pozdvihnutí na nový stupeň - pozn. překladatele). Jeho koncept svobody byl skutečně obsažnější a důslednější. Ale neznamenal nahrazení nebo zničení těch svobod a práv, dnes často spíše denuncovaných než charakterizovaných jako „buržoazní“, které byly motorem revoluce třetího stavu ve Francii a potom v Evropě.

Tam se pozdvihl třetí stav, ekonomicky zesílené a politicky ještě nesvéprávné měšťanstvo proti feudálním výsadám absolutistického státu. Ale ve Francii, a se změněnými akcenty také v roce 1848 v Německu, se rychle ukázalo, jak ochabl elán, jakmile se dosáhly hranice toho, co určila jako svůj zájem vrstva vedoucí až dosud revoluční hnutí. Když se probouzející čtvrtý stav hlásil o slovo a žádal volnost, rovnost a bratrství také na úkor právě dobytých privilegií třetího stavu, byla rychle nastoupena cesta represe a restaurace. Staré formy panství se sice přikrášlily, pro nižší vrstvy zůstaly však stejné.

A přece také nezůstaly stejné. Revoluce uvedla do světa ideje, navzdory kterým se dějiny nemohly znovu vrátit k dennímu pořádku. Nové panstvo neodvozovalo svou legitimaci z ideje božsky sankcionovaného řádu, nýbrž z boje za svobodu a práva. S tou tradicí, na níž jsem v úvodu vzpomněl, je spjat Marx a toto dědictví převzal. Marx Pařížských manuskriptů charakterizuje směr dějin bojů za svobodu jako překonání odcizení. Generace po něm mohly udělat zkušenost, že svoboda má sice s ekonomickou závislostí mnoho co dělat, že ale sama změna vlastnických poměrů odcizení neodstraňuje. A také jsme se naučili, že odstranění dědictví buržoazních revolucí - ústavního státu a právního pořádku - říši svobody s sebou nepřinese, která se v Pařížských manuskriptech tak nadšeně a přece také tak naivně vychvalovala.

Naopak: ze stalinské praxe marxistické teorie, výslovně k tomu účelu upravené, pochází zkušenost, že revoluční změna společenských a ekonomických poměrů automaticky neodstraňuje odcizení, nýbrž že může vytvořit nové formy odcizení a nesvobody. A je to zkušenost z tohoto experimentu, že zničení dědictví buržoazní revoluce ústí ne do větší, ale do menší svobody. A zažíváme-li dnes pokusy o revizi bolševického odvratu od Marxových záměrů, pak se tím znovu stává zřejmou souvislost s buržoazně liberálním dědictvím.

Tady se uvolňuje jedna z tradic, která byla dlouho zasutá. Míním - jak jsem to před čtyřmi lety řekl ve vládním prohlášení¹⁸ - občana (citoyen), nikoli buržuu (bourgeois), tedy ono měšťanstvo, které je hotovo nezastavit svůj zápas za svobodu a práva na úzkých hranicích vlastních stavovských zájmů. Učiním další krok a řeknu: citoyen této občanské tradice porozumí tomu - dnes jako tenkrát -, aby se rozšířil okruh jeho požadavků svobody. Bude spolupracovat na tom, aby se svoboda mohla stále více uskutečňovat v co největším počtu oblastí společnosti i v životě každého jednotlivce. A nebude spatřovat nic překvapivého v tom, když se zjistí: zde je v souladu s cíli demokratického socialismu, v každém případě není s námi v rozporu.

V roce 1968 jsem zde v Trevíru řekl, že si klademe požadavek, abychom věci nejen vysvětlovali, ale i měnili. „To dnes především znamená chápat demokracii jako permanentní proces. Pro nás není svoboda demokracie nic statického a žádný abstraktní statek. Je svobodou ke změně společnosti, ale takového dalšího vývoje a změn, které jsou neseny a potvrzovány svobodným souhlasem lidí“.¹⁹

Souhlas, spolupůsobení, potvrzení - s čím, v čem, čeho? Zdaleka jsme ještě nedosáhli, aby demokracie jako praktická forma svobody vládla ve všech relevantních oblastech naší společnosti. Nemůžeme si zatajovat, že - nehledě na dějinné pokroky dělnického hnutí a sociální demokracie - pracující člověk musí pořád ještě překonávat staré a stále nové formy odcizení a nesvobody. Nabízí se rozšíření tématu na evropskou oblast a na celosvětovou odpovědnost; nabádá nás k opatrnosti, jedná-li se o hodnotu našich vlastních modelů, ale objasňuje, co se bude od nás jednou očekávat ve vztazích Severu a Jihu.

Je to velká výzva. Vyžaduje veškeré úsilí od všech politických sil, které zápasí o to, aby se svoboda, spravedlnost a solidarita stále více stávaly skutečností. Ať dosáhneme čehokoli: jako dědici socialistického myšlení a buržoazních revolucí neučiní demokratičtí socialisté tu chybu, aby dosažené považovali za definitivní. Představa definitivní společenské formy je právě tak krásný jako prázdný nebezpečný sen.

Budeme tedy vždy znovu přezkoumávat, zda dosažená svoboda jde ruku v ruce se spravedlností ve všech oblastech, v nichž každý jednotlivec může být svobodný. A zda vládne ono bratrství a ona solidarita, které umožňují svobodu. Vstoupili jsme dveřmi, které také otevřel myslitel Marx. Pro nás zůstává svoboda tím, čím byla pro něj: kritickým měřítkem, vůči němuž se musí každý řád ospravedlnit.

Demokratický socialismus se tím nestává utopií a socialismus prázdnou formulí - což platí i pro Godesbergský program. Socialismus znamená pro nás spíše projekt svobody, který zůstává otevřený, v pohybu a proto lidský.

Poznámky:

1. Členy Mezinárodního výboru pro obnovení rodného domu Karla Marxe a Marxova muzea v Trevíru se při jeho založení v r. 1947 stal velký počet mezinárodně známých socialistů, socialistických stran, skupin a organizací mládeže. Pod předsednictvím Leona Bluma si výbor dal za úkol vytvářet výbory v jednotlivých zemích a umožnit výstavbu Marxova domu peněžními sbírkami a shromažďováním dokumentů. (zpět)
2. Podobně se Kurt Schumacher vyslovil už ve svém „Programovém prohlášení z 5. října 1945“: „Kromě toho nemůže pro nás hodnota sociálního demokrata spočívat v motivu, který ho přivedl do našich řad. Ať už to byl duch komunistického manifestu nebo duch kázání na hoře, ať už to bylo poznání racionalistického nebo nějakého jiného filozofického myšlení, které u něho rozhodly, nebo to byly morální důvody, pro každého je místo v naší straně. Duchovní jednota tím nebude otřesena“. Cituji podle Ossipa K. Flechtheima (vydal a zpracoval): Dokumente zur parteipolitischen Entwicklung in Deutschland seit 1945. Bd. III, Zweiter Teil: Programmatik der deutschen Parteien, Berlin 1963, s. 8. (zpět)
3. „Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe“, založené občany Porýní, vycházely od 1.1.1942 v Kolíně nad Rýnem jako deník. Marx byl od října 1842 jejich šéfredaktorem. (zpět)
4. Chartismus je rané socialistické dělnické hnutí v Anglii. Chartismus vycházel z buržoazně demokratické volební reformy (parlamentní reformy) z roku 1832 a požadoval dalekosáhlé demokratické změny. V Londýně v roce 1836 a v Birminghamu v roce 1837 vznikly dělnické organizace, které v roce 1838 vyhlásily „People's Charta“ o šesti bodech, kterou napsal umírněný chartistický vůdce William Lovett. Požadovalo se v ní mj. všeobecné a tajné hlasovací právo a každoroční nové volby. Chartistické hnutí, nesené řemeslníky a průmyslovými dělníky a zpočátku také měšťanskými radikály, vytvořilo první dělnickou organizaci, National Charter Association. Od konce roku 1842 se začala masová základna chartistů zmenšovat. (zpět)
5. Svaz komunistů je jedna z prvních mezinárodních organizací dělnického hnutí (1847 až 1852). Svaz byl založen v Londýně v roce 1847 pod vedením Karla Marxe a Bedřicha Engelse. V listopadu až prosinci 1847 předložili Marx a Engels návrh programu a byli pověřeni vypracováním „Manifestu komunistické strany“. Svaz měl asi 500 členů, příslušníků různých národností, nejčastěji ale německých tovaryšů. V roce 1852 byli vedoucí členové Svazu v kolínském „procesu proti komunistům“ postaveni před soud a z části odsouzeni k vysokým trestům pevnosti. (zpět)
6. Viz Marx/Engels: Ansprache der Zentralbehörde an den Bund vom März 1850. In: MEW, Bd. 7, S. 244 ff. (Viz K. Marx, B. Engels: Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, Spisy, svazek 7, s. 273 a násl. - pozn. překladatele). Při následujících citátech a odkazech k Marxovi a Engelsovi budeme přihlížet na „Marx-Engels Werke“ (zkratka MEW), které v letech 1964-1967 vydalo ve 40 svazcích nakladatelství Dietz ve východním Berlíně. Ve Spolkové republice zatím nebyl podniknut pokus o celkové vydání spisů Marxe a Engelse. Odkazy na MEW ušetří poukazování na jednotlivá díla Marxe a Engelse nebo na výbory z jejich prací, která byla vydána ve Spolkové republice a jsou jen obtížně dostupná. MEW budou mezitím vystřídány novým vydáním spisů - Marx-Engels Gesamtausgabe (MEGA) -, připravovaných v Moskvě a východním Berlíně. Viz k tomu IML při ÚV KSSS a IML při ÚV SED (vydavatel): Karl Marx/Friedrich Engels Gesamtausgabe (MEGA). Ediční zásady a ukázky, Berlín 1972. V MEGA právě tak jako v MEW se zachovává zásada, že se práce otiskují ve znění totožném s originály. (zpět)
7. Na mezinárodním shromáždění dělníků v St. Martin's Hall v Londýně bylo 28. září 1864 rozhodnuto založit Mezinárodní dělnické sdružení (IAA), později nazývané První internacionála. (zpět)
8. Oswald von Nell-Breuning: Auseinandersetzung mit Karl Marx, München 1969, s. 30/31. (zpět)
9. K aktuální diskusi o revizionismu v letech 1977/1978 viz mj.: Thomas Meyer: Bernsteins konstruktiver Sozialismus. Eduard Bernsteins Beitrag zur Teorie des Sozialismus, Berlin/Bonn-Bad Godesberg 1977. Horst Heiman (Úvod a komentář): Eduard Bernstein. Texte zum Revisionismus, Bonn-Bad Godesberg 1977. Týž/Thomas Meyer (Hrsg.): Bernstein und der Demokratische Sozialismus. Bericht über den wissenschaftlichen Kongre3 „Die historische Leistung und aktuelle Bedeutung Eduard Bernsteins“, Berlin/Bonn 1978. Zmíněný kongres se konal v září 1977. (zpět)
10. Viz k tomu Adam Schaff: Marxismus und das menschliche Individuum, Wien/Frankfurt/Zürich 1965. Týž: Entfremdung als soziales Phänomen, Wien 1977. Michael Brenner/Hermann Strasser (Hrsg.): Die gesellschaftliche Konstruktion der Entfremdung, Frankfurt/New York 1977. (zpět)
11. Viz s. 49 a následující tohoto svazku. (zpět)
12. Viz Karl Marx: Die Klassenkämpfe in Frankreich 1848 bis 1850; in: MEW, Bd. 7, S.9 a násl. (Poprvé uveřejněno v „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, Hamburg 1850). (Karel Marx: Třídní boje ve Francii 1848 - 1850, K. Marx, B. Engels: Spisy, svazek 7, s. 29 a násl. - pozn. překladatele). (zpět)
13. Viz Karl Marx: Der Bürgerkrieg in Frankreich. Adresse des Generalrats der Internationalen Arbeiterassoziation; in: MEW, Bd. 17, s. 313 a násl. (Spis byl poprvé uveřejněn v r. 1871). (Karel Marx: Občanská válka ve Francii, in: K. Marx, B. Engels: Vybrané spisy ve dvou svazcích, svazek I, Praha 1950, s. 490 a násl. - pozn. překladatele). (zpět)
14. Pařížská komuna: uchopení moci dělníky a revolučními silami drobného měšťanstva ve dnech 18. března až 28. května 1871 v Paříži. Obrátila se jak proti republikánské vládě Francie, tak proti prusko-německým oddílům rozmístěným okolo Paříže. Rada Komuny, která převzala jak zákonodárné, tak výkonné funkce (systém rad), uskutečnila v zárodku to, co Marx a Engels nazvali „diktaturou proletariátu“. Z vnějšího pohledu byla za původce povstání Komuny považována I. Internacionála. (zpět)
15. Viz Karl Marx: Inauguraladresse der Internationalen Arbeiter-Association, gegründet am 28. September 1864 in öffentlicher Versammlung in St. Martin's Hall, Long Acre, in London; in: MEW, Bd. 16, S. 5 násl. (Karel Marx: Ustavující manifest (inaugurální adresa) Mezinárodního dělnického sdružení založeného dne 28. září 1864 na veřejném shromáždění v St. Martin's Hall, Long Acre; in: K. Marx, B. Engels: Vybrané spisy ve dvou svazcích, svazek I, Praha 1950, s. 385 a násl. - pozn. překladatele). (zpět)
16. Viz Karl Marx: Rede über den Haager Kongre3, in: MEW, Ed. 18, S.159 a násl. (Poprvé vyšlo v „La Liberté“, č. 37 z 15. září 1872). (zpět)
17. K tomu viz Paul Levi (vydavatel a autor předmluvy): Die Russische Revolution. Eine kritische Würdigung. Aus dem Nachlaß von Rosa Luxemburg, Berlin 1922. V tomto rukopise Rosy Luxemburgové, napsaném v roce 1918 ve vězení, které posmrtně vydal poprvé Levi, zaujímá velký prostor diskuse o správný výklad pojmu „diktatury proletariátu“. (zpět)
18. Viz Presse - und Informationsamt der Bundesregierung (Hrsg): Bundeskanzler Brandt. Regierungserklärung des zweiten Kabinetts Brandt/Scheel vom 18. Januar 1973, o.O., o.J. (zpět)
19. Willy Brandt: Die Partei der Freiheit. Reden über August Bebel, Karl Marx, Friedrich Engels und Otto Wels, Bonn-Bad Godesberg 1974, S. 25 (Rede zum 150. Geburtstag von Karl Marx am 4. Mai 1968 in Trier). (zpět)