Problém levice spočívá – mimo jiné – i v tom, že si myslí, že to, co snad jednou nahradí kapitalistické uspořádání, bude nějak prvoplánově od počátku „sociálně vlídnější“ než kapitalismus.
Jenže kapitalismus přece nebyl zpočátku „sociálnější“ než feudalismus. Dickensovský kapitalismus a 12 hodinová robotárna 6 dní v týdnu o tom jistě svědčí dostatečně jasně.
Kapitalismus byl od počátku pouze „svobodnější“ – nic víc, nic míň. A ničím jiným (než mírou svobody neprivilegovaných vrstev) se taky systémy – z hlediska postavení vykořisťovaných – mezi sebou nelišily. Kolón už nebyl otrok, poddaný už nebyl kolón a dělník už nebyl poddaný. A na (reakčním) konci jednotlivých formací se rozsah svobody vykořisťovaného dokonce spíš zmenšoval – kolón pozdního římského dominátu měl méně svobodný status než kolón doby předchozí, nevolnictví pozdního feudalismu znamenalo zhoršení oproti postavení poddaných doby předchozí.
Kapitalismus nebyl zpočátku vůbec nějak „sociálnější“ než feudalismus. Proč by tedy měl být nástup nové postkapitalistické éry „sociálně vlídnější“ než je dnešní pozdní kapitalismus, když při přechodu od feudalismu ke kapitalismu tomu tak také nebylo?
Nejde o to, že by to být nemohlo, ale o to, že současná levice úplně samozřejmě nový řád předpokládá jako sociálnější a to už na počátku. A to mně osobně dráždí, protože samozřejmého na tom ve skutečnosti není vůbec nic.
Jistě. Lze si představit, že v souvislosti s poklesem míry zisku, bude sílit nějaká vrstva cognatářů, kteří – sami nositelé značného osobního lidského kapitálu – si budou sice najímat hmotný kapitál, ale pracovní sílu (v souvislosti s poklesem míry zisku) tu už ne – s tou se budou (nějak) dělit o zisk. A že to hlavně zpočátku nebude pro cognatářovy „spolupracovníky“ žádné „spravedlivé“ dělení, lze velmi, velmi předpokládat – mladá revoluční buržoazie přece své dělníky taky nijak zvlášť „nerozmazlovala“, ale přesně naopak.
Myslím, že kapitalismus sice bude něčím nahrazen, ale lidé budou těžce frustrováni a zklamáni (ostatně jako vždycky bývají). Jestli kapitalista dickensovské doby vyždímal dělníka fyzicky i psychicky, cognatářovi by moc nepomohlo to zopakovat – v této věci by ho stejně vždycky převálcoval konkurent s hladovou pracovní silou (té méně vyvinuté) Asie a ostatních zemí Třetího světa.
Pro cognatáře bude zřejmě rozhodující vyždímat ze spolupracovníka veškeré možné tvořivé a kombinační síly – udělat z něj stejně jako ze sebe workoholika a rozvrátit mu i ty zbytky a trosky osobního života a rodiny, které tu ještě zůstávaly. A snad jednou, jednou se ten nový řád začne možná trochu kultivovat – jako se to dělo u kapitalismu taky …
Ano kapitalismus se přece zjemňoval – jak kapitalismus jako systém, tak i kapitalistické dynastie – dcerky starého piráta už mluvily slušně, případně francouzsky, kultivovaně diskutovaly o Rousseauovi, Diderotovi, možná i o Kantovi, břinkaly na klavír a byly řádně provdány za starobylé a poněkud (ale ne úplně!) zchudlé aristokraty …
* * *
Co tím chci říci? Že na začátku by levice neměla čekat nejen mnoho, ale na sociálním úseku skoro nic. Neprojektovat své iluze a naděje do něčeho, co rozhodně nepřijde jako Děda Mráz, aby nás obdaroval.
Mám pocit, že výše uvedené je málokdo z aktivistů levicových hnutí ne snad schopen – ale co horšího: ochoten – aspoň připustit … jistě, vždyť lépe žít s obrazem, do kterého jsme přenesli všechny rysy spravedlnosti a dobra, po kterých ohledně společenského uspořádání tak toužíme …
Nakonec možná dobře …. Vždyť koho by motivovala ošuntělá a víceznačná pravda? Není nakonec lepší se smířit s budoucí frustrací …??
Miroslav Tejkl, Chrudim, 29. 5. 2005