Pokračování textu studie TAPu a poznámky k ní.Předpoklady a zárodky budoucnosti
Zánik kapitalismu samozřejmě nelze chápat jako absolutní negací kapitalistické etapy lidské historie, jako popření všeho, co lidstvo za kapitalismu ve všech sférách života vytvořilo. Socialismus navazuje na kapitalismus a využívá všechno cenné, co v něm bylo dosaženo; v mnoha ohledech stojí na jeho ramenou. Radikálně mění jen společenské formy, zejména jejich základnu, ekonomické vztahy. Tam je jeho úkolem zásadní změna v oblasti vlastnictví, která umožní skoncovat s vykořisťováním člověka člověkem[30] a spolu s tím s odcizením práce vůbec.
Soukromé vlastnictví výrobních prostředků je jádrem, kolem kterého se vytváří složitá struktura kapitalistických ekonomických vztahů. To bývá důvod k domněnce, že v ekonomice kapitalismu nemohou živelně vznikat socialistické prvky. Pokud bychom měli na mysli skutečně vyzrálé, ryzí skladebné prvky socialismu, pak jistě ne. Avšak zárodečné jevy nové společnosti, její předpoklady, tendence, které se mohou vyvinout za určitých okolností socialistickým směrem za kapitalismu zjevně existují, i když u některých jevů zatím ještě nedokážeme s jistotu říci, zda jsou beze zbytku přenositelné do socialistického ekonomického systému. Ovšem o tom, že uvnitř kapitalismu vznikají předpoklady socialismu, není nejmenších pochyb.[31] Zákonitě proto vzniká otázka, které prvky soudobého kapitalismu lze považovat za předpoklady sociálně spravedlivé společnosti, které za její rodící se možné prvky, na něž socialistická společnost může nebo dokonce musí navázat, které prvky nejsou přímo socialistické, ale mají povahu katalyzátoru společenských přeměn, ve kterých dřímají a občas vybuchují prvky násilného revolučního řešení krize kapitalistického systému.
Pokud se týče oblasti výrobních sil, jejich technologické vyspělosti a organizačních forem, je nepochybné, že v soudobém kapitalismu již existují všechny základní předpoklady v podobě stupně technické úrovně a společenského charakteru výrobních sil, nezbytné pro vznik a existenci socialismu.
Složitější je otázka výrobních vztahů. I zde platí marxistické axioma, že „zrušit“ neznamená prostě zničit, ale „překonat“, nahradit lepším. To se týká i soukromého vlastnictví výrobních prostředků.[32] To má své vývojové fáze a různé vnější formy - Marx mluví o „nesčetných odstínech soukromého vlastnictví, jež se jeví našemu zraku“.[33] Některé z nich se mohou přibližovat k naší představě o socialistických vlastnických vztazích - např. proto, že jsou objektivním výrazem selhání „klasického“ soukromého vlastnictví v některých funkcích nebo oblastech ekonomiky a snahy najít jeho jinou, požadavkům vývoje lépe vyhovující formu. Jako příklad může posloužit družstevní forma vlastnictví, která se vyvinula v kapitalismu z potřeby drobných výrobců a spotřebitelů čelit velkému kapitálu. Svou existencí družstevní hnutí kapitalismus nikdy neohrozilo. Stejně úspěšně se však družstevnictví včlenilo i do socialistické ekonomiky a stalo se její integrální součástí.
Jiným důvodem k hledání předpokladů socialismu ve sféře vlastnických vztahů kapitalismu je dobře známá skutečnost, že obvykle spolu se zamýšlenými účinky určitého jednání se objevují i účinky nezamýšlené, nechtěné, které hlavní účinek oslabují nebo kompenzují. Např. podstatným současným trendem ve vývoji kapitalistického vlastnictví jsou fúze, koncentrace kapitálu, vytváření obrovských nadnárodních společností, působících v mnoha zemích současně. Ta má svůj rub: řízení výroby a obchodu v mezinárodních ekonomických gigantech je těžkopádné, žádná informační technologie nemůže nahradit lidská podnikatelská rozhodnutí, sama velkost nadnárodní společnosti a centralizace rozhodování v ní se stává překážkou jejího úspěšného rozvoje. Jednotlivé dceřiné společnosti nadnárodních koncernů proto požadují vyšší míru samostatnosti, aby mohly lépe využívat nestejných vnitřní předpokladů a rozdílných vnějších podmínek v jednotlivých lokálně i výrobně-technických oddělených jednotkách a v různých státech s jejich nestejnou legislativou.[34] Namísto vertikální organizace kapitálu nastupuje organizace horizontální, síťová, v níž každý člen sítě může ve vymezeném prostoru jednat podle vlastních rozhodnutí. Není obtížné v tom uvidět technicko-organizačního předchůdce samosprávné, síťové organizace společenského vlastnictví, formu spojování dílčích a obecnějších zájmů ku prospěchu obou.
Některým formám vlastnictví dává kapitalismus jen zvláštní logiku fungování (jsou podřízeny systému, ale nejsou jeho vlastními systémotvornými prvky). Budou-li vřazeny do jiného sociálně-ekonomického systému, mohou stejně dobře sloužit i jemu. Postkapitalistická společnost je tedy může převzít a vtisknout jim svou vlastní tvář, učinit je složkou svého vlastního ekonomického uspořádání. V této pozici je především státní, veřejná, komunální a družstevní forma vlastnictví. Žádná z těchto forem není samostatným prvkem socialismu v lůně kapitalismu, ale každou z nich lze relativně snadno přeměnit na funkční součást socialistické ekonomiky.
Zvláštní postavení v této souvislosti mají zaměstnanecké penzijní fondy, které v posledních desetiletích v kapitalistických zemích výrazně zmohutněly, staly se důležitými součástmi finančního trhu a významnými institucionálními investory.[35] V Chile se kapitalizace úspor obyvatelstva cestou penzijních fondů některými autory dokonce pokládá za jeden ze zdrojů chilského „hospodářského zázraku“ minulých let. Společnými majiteli penzijních fondů jsou ve skutečnosti zaměstnanci, plátci příspěvků penzijního pojištění; není tedy důvod - kromě kapitalistického prostředí - aby se podniky, ovládané těmito fondy, chovaly v rozporu s jejich zájmy. Lze si představit, že při změně poměrů a změně vedení penzijních fondů by obrovský soukromý kapitál, který fondy ovládají, mohl být využíván ve prospěch pracujících i bez jakýchkoliv dalších vlastnických změn (namísto aby byli „odíráni svými vlastními penězi“, jak se vyjádřil jeden z čelných amerických odborových funkcionářů).
Jinak je tomu s vlastnickými formami nebo institucemi, které vznikají přímo z logiky kapitalistické formy podnikání. Je zřejmé, že organizačně-technické předpoklady společenských forem vlastnictví vznikají i zde: akciová a podílnická forma majetkové účasti, bankovní a finanční soustava, organizační formy nadnárodních koncernů, všestranné informační toky atd. Je to však jen technická stránka věci: obsahové, sociálně-ekonomické prvky socialismu v nich nenajdeme.
V rámci soudobého kapitalismu se vyvinulo také zaměstnanecké vlastnictví, přesněji spoluúčast zaměstnanců na majetku, řízení a zisku podniků.[36] V jedné z rozšířených forem zaměstnaneckého vlastnictví, známé pod zkratkou ESOP (Employee Stock Ownership Plan - Program zaměstnaneckého vlastnictví akcií) se ustupuje od individuálního vlastnictví akcií a vytváří se zvláštní kolektivní fond zaměstnaneckých akcií, s nímž jednotlivci nemohou volně disponovat, ale mají právo na požitky z něho a na výplatu svého podílu při odchodu z daného podniku. Omezená dělitelnost majetkového fondu ESOPu (kolektivního vlastnictví zaměstnanců), zavedená z ryze praktických důvodů potřeby stability podnikatelského kapitálu, je už neuvědomělým krokem k nové kvalitě ekonomických vztahů, k systémové nedělitelnosti vlastnictví výrobních prostředků, charakteristické pro jeho společenský typ.
Praktickou možnost fungování subjektů tržní ekonomiky bez kapitalistů již téměř dvě století prokazují dělnická výrobní družstva, rozšířená ve vyspělých kapitalistických zemích (úspěšně zejména v Itálii, Francii, Španělsku, Velké Británii, ale i v USA a v dalších zemích). Tato družstva vstupují do období globalizace ve své ustálené podobě a řeší nově vznikající problémy tlaku nadnárodních společností v duchu svých tradic: cestou rozvoje výrobních a odbytových sítí. Vedle nich však aktuálně pod ekonomickým tlakem současnosti vznikají i jiné typy pracovního a majetkového sdružování zaměstnanců, většinou v oblasti malého a středního podnikání.[37] Tyto podniky využívají tržní prostor, který nezaplňují nadnárodní společnosti, dokáží lépe využívat místní podmínky výroby a uspokojovat místní potřeby obyvatelstva; podporují jejich rozmanitost a zvyšují jejich kulturu. Jejich význam tkví i v tom, že umožňují vstupovat samostatně do ekonomiky neustále nové podnikatelské krvi a současně dokazují, že stereotypní úvahy o údajné nepraktičnosti a neefektivnosti samosprávného dělnického podnikání jsou pouhým předsudkem. Nemají samozřejmě vyhraněné socialistické rysy ani takovou ekonomickou váhu, aby mohly celkový ráz ekonomiky měnit. Nemají k tomu ani přímý existenční důvod, protože způsob jejich činnosti není v zásadním rozporu s principy soukromého vlastnictví ani tržního hospodářství. Uvážíme-li však, že podniky malého a středního rozsahu vytvářejí i v ekonomicky nejvyspělejších zemích 50 - 60 % hrubého domácího produktu a že význam sektoru individuálních služeb s rozvojem vědeckotechnické revoluce ještě poroste, není radno jejich význam pro budoucnost - jako potenciálních zárodků socialistického podnikatelského sektoru - podceňovat.
Podniky netradičních vlastnických forem vznikají i v jiných zemích, nezařazovaných mezi skupinu hospodářsky vyspělých zemí: v Jižní Americe (Argentina, Bolívie, Venezuela), v Číně i jinde. Řeší tam jiné úkoly, než které stojí před Českou republikou. Je proto možné a užitečné inspirovat se myšlenkově jejich příkladem, praktická a perspektivní řešení vlastnických forem pro ČR však budou muset odpovídat na jiné zadání.
Stručné závěry
- V soudobé kapitalistické ekonomice - v tom i v ČR - existují objektivní předpoklady pro přechod k vyšší společenské formaci, i jednotlivé prvky a tendence, které by se mohly stát prvky takovéhoto přechodu anebo v dalším vývoji přímo součástí vyššího společensko-ekonomického systému. V současné době však ještě svou formou tvoří integrální součást kapitalistické ekonomiky, napomáhají její adaptaci na změny, souvisící s informační a technologickou revolucí ve světě a nepředstavují samostatný aktivní revoluční prvek socialistického typu.
- Za zárodečnou formu vytváření společenského vlastnictví jako jedné ze součástí nového, perspektivně socialistického sektoru může být považována zaměstnanecká participace v případě, že dosáhne kvantitu, nezbytnou k ovládnutí řízení podniku a současně kvalitu, umožňující její dlouhodobost (zejména relativní nedělitelnost a akumulační potenci). Oba tyto prvky jsou obsaženy již v některých dnešních formách zaměstnanecké finanční spoluúčasti, existujících ve vyspělých kapitalistických zemích.
- Zaměstnanecká spoluúčast na řízení, podporovaná státním zákonodárstvím, má dnes spíše sociálně ochranný charakter. Nečiní ze zaměstnanců spolupodnikatele svého druhu, ani neřeší základní rozpor soukromý vlastník - námezdní pracovník. Proto také přes všechny zákony o zaměstnanecké participaci na řízení a přes existenci nadpodnikových orgánů vzájemného jednání sociálních partnerů (tripartitní nebo jiné povahy) musí zaměstnanci všech kapitalistických zemí prosazovat své požadavky i cestou stávek nebo jiných organizovaných energických protestů. Četnost a síla těchto protestů se v poslední době zvyšuje s postupným odbouráváním jednotlivých prvků sociálního státu.
- Penzijní, pojistné apod. kapitálové fondy představují jednu z možností postupného nenásilného vzniku společenského vlastnictví. Jejich současná právní úprava a především způsob jejich praktického uplatňování činí tuto možnost ovšem zatím velmi vzdálenou, závislou na politických poměrech v zemi.
- Subjektivní prvek socialistické revoluce je v současnosti v Evropě po zániku SSSR v útlumu. Mezi důvody tohoto útlumu patří v hospodářsky vyspělých zemích relativní oslabení počtu a změna charakteru práce dělnické třídy v užším slova smyslu, podílení se na vykořisťování hospodářsky méně vyvinuté části světa, agresivní neoliberální ideologie a intenzita působení sdělovacích prostředků, jimiž se šíří, programová i akční nejednota komunistického mezinárodního hnutí a omezenost působení jednotlivých komunistických stran.
- Deficit demokracie, hospodářská nejistota, růst majetkové diferenciace společnosti, nespokojenost s úpadkovými jevy kapitalistické společnosti vedou na druhé straně k růstu počtu obyvatel, pohlížejících na soudobý kapitalismus s velkou kritičností a vytvářejících široké zázemí pro levicové politické i hospodářské změny.
Praha, říjen 2005
Předkládaný text je součástí podkladových materiálů pro plnění úkolu „připravit k projednání na VII. sjezdu KSČM model socialistické společnosti jako strategického cíle KSČM a cesty k jejímu utváření“. Klade si za cíl analyzovat současný stupeň vývoje kapitalismu s hlediska jeho historické perspektivy, pokusit se nalézt hlavní momenty, které determinují jeho blízkou i vzdálenější budoucnost a posoudit, které z nich představují předpoklady nebo i prvky budoucí sociálně spravedlivější společnosti. Výsledky této analýzy mají sloužit jako východisko jednak k přesnější obecné představě o možné a žádoucí podobě budoucí sociálně spravedlivé společnosti - o vizi socialismu -, jednak k praktickým úvahám o funkčním modelu socialismu, vycházejícím z konkrétní reality dnešní doby a o schůdnosti cest, které k socialismu mohou vést.
Poznámky:
[1] O nezbytnosti neustále aktualizovat teorii i praxi komunistického hnutí viz např. Engelsův doslov k anglickému vydání Manifestu komunistické strany z r. 1888 nebo Leninovy práce o imperialismu a později o přechodném období k socialismu po vítězství proletářské revoluce v Rusku.
[2] V r. 1946 byl sestrojen první elektronický počítač, téměř souběžně byly zformulovány principy nové vědy o řízení - kybernetiky (1948), polovodičová technika dospěla do stadia průmyslového využití (1946 - 1948), začala pracovat první jaderná elektrárna (1954), byl popsán model DNA (1953).
[3] Významným příspěvkem k teoretickému objasnění její povahy se stala výzkumná práce kolektivu R Richty, jehož dílo „Civilizace na rozcestí“ (1966) zahájilo přelom v marxistickém přístupu k vědeckotechnické revoluci. Její rozvoj byl tehdy přímo spojován s budoucností socialismu. V hospodářské praxi tehdejších socialistických zemí se však bohužel aplikace vědeckotechnické revoluce - až na výjimky (jaderné, kosmické a zbrojní technologie) - prosazovaly s velkými obtížemi. Přínosy vědeckotechnické revoluce tak zůstaly na straně kapitalismu a dodaly mu nové rozvojové impulsy. Mohou ovšem pro něj také představovat trojského koně.
[4] Tento vývoj podivuhodně přesně předvídal již Marx. „Tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu …celý výrobní proces už není závislý na bezprostřední zručnosti dělníka, nýbrž představuje technologické uplatnění vědy.“ Bezprostřední práce tak „přestává být základnou výroby“ a „kvantitativně se redukuje na menší podíl, kvalitativně pak na sice nepostradatelný, ale podřízený moment ve srovnání s všeobecnou vědeckou prací.“ Současně se mění i výrobce na člověka, který se ocitá „vedle pracovního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem“ a jehož činnost je spíše jen „dohlížecí a regulační.“ (Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ část II, Svoboda Praha 1974, str. 329, 335 a další).
[5] V ČR jsou typickým příkladem montážní linky automobilek nadnárodních společností v Mladé Boleslavi či v Kolíně, u nichž je nadměrná fluktuace pracovníků pravidlem. Platí to však i v jiných oborech a odvětvích (např. pokladních v obchodních řetězců).
[6] Nejzřetelnější je tento vývoj v zemědělství: jestliže v r.1950 zaměstnávalo zemědělství v Československu 37 % z celkového počtu pracujících v národním hospodářství, v r.1980 už to bylo jen 13 % a v současnosti jsou to v ČR méně než 4 %. Od r. 1989 se produktivita práce v zemědělství u nás více než zdvojnásobila.
[7] I tuto změnu Marx předvídal. Očekával ovšem, že „volný čas“, tj. čas uvolněný zkrácením doby nutné pro uspokojování materiálních potřeb člověka, se stane projevem bohatství, jeho „společenskou mírou“, časem pro svobodný a všestranný rozvoj individua (c.d., s. 240). Kapitalistická realita dneška hledá náplň využívání „volného času“ bohužel zcela jinde.
[8] V posledních letech se míra registrované nezaměstnanosti v ČR pohybovala v rozmezí 9-10 %. Podobně tomu bylo i v zemích EU 15 s výjimkou Velké Británie, Irska a Rakouska, kde však podstatně vyšší podíl osob pracuje pouze na částečný úvazek. Metodika vykazování nezaměstnanosti různými institucemi není vždy stejná ( ani uvnitř ČR), proto se i procenta uváděných nezaměstnaných osob často liší. Skutečný počet nezaměstnaných v nich bývá zpravidla podceněn.
[9] R. Reich uvádí, že v USA se počet lidí, pracujících na zkrácený úvazek, na volné noze, jako samostatní dodavatelé atd. odhaduje až na třetinu celkové pracovní síly USA. Týká se to i profesí, dříve pokládaných za příklad sociální jistoty : “O něco více než polovinu univerzitních učitelů tvoří nomádi, potloukající se po pláních akademického světa jako kočovní zemědělští dělníci“. Reich, R. B.: V pasti úspěchu, vyd. Prostor 2003, s.174.
[10] Pojem „globalizace“ se samozřejmě vztahuje nejen na ekonomické vztahy a procesy. V této oblasti však ve svém specifickém významu vznikl a rozšířil se na další oblasti. I v nich je jejich globální rozměr nerozlučně spojen s liberalizací trhu, finančních toků a s informační revolucí.
[11] „Kapitalismus se stal kapitalistickým imperialismem teprve na určitém, velmi vysokém stupni svého vývoje, kdy se některé hlavní znaky kapitalismu začaly přeměňovat ve svůj protiklad, kdy se všude utvořily a vykrystalizovaly rysy přechodné epochy od kapitalismu k vyššímu společensko-hospodářskému řádu.“ Lenin, V.I.: Vybrané spisy I., Svoboda, Praka 1951, s.802.
[12] Největší světovou firmou byla podle žebříčku, sestavovaného listem Financial Times, v r. 2005 General Electric (USA) s tržní hodnotou 382 mld. USD, tj. cca 9 550 mld. Kč - osmkrát větší než např. objem rozpočtových příjmů ČR ve stejném roce. U nás největší česká finanční skupina, PPF, ovládala podle odhadů ve stejném roce majetek v hodnotě 170 mld. Kč. Desítka největších firem v Česku vytvořila v r. 2004 cca 8 % hrubého domácího produktu ČR, první stovka plných 15 % (Hospodářské noviny 17.6. 2005).
[13] Hospodářské noviny 18.3.1998.
[14] Nadnárodní rámec integračních seskupení vyplývá z toho, že členské země jim zpravidla postupují část svých dřívějších pravomocí. Mají tak vlastní řídicí orgány, stojící mimo hospodářskou legislativu jednotlivých členských zemí. Počínají obvykle zónami volného obchodu a postupně se vyvíjejí přes společný trh až k hospodářské, resp i politické unii s různými stupni volnosti. V západní Evropě bylo předchůdcem dnešní EU Evropské hospodářské společenství, ustavené v r. 1957, v Asii je nejstarším sdružením ASEAN (1967), Latinskoamerická zóna volného obchodu (1960) dala vznik pozdějšímu MERCOSURU (1991), v severní Americe byla předchůdcem nynější dohody o společném trhu NAFTA (1992) dohoda USA a Kanady CUSFTA z r. 1988, několik integračních dohod bylo založeno i v Africe. Socialistickým výrazem integračních tendencí byla Rada vzájemné hospodářské pomoci (1949).
[15] Mluvíme o tendenci, která se neuskutečňuje přímočaře. Prosazuje v neustálém boji s opačnými zájmy, jakým je např. ochrana domácího trhu, podpora domácí výroby apod. Např. pokus schválit Mnohostrannou dohodu o investicích, která měla odstranit všechny zdroje kontroly a všechny druhy bariér mezinárodního pohybu kapitálu, aniž by mu ukládala jakékoliv sociální či ekologické povinnosti nebo kompenzace ( 1998), svého času neprošel.
[16] Soběstačnost finančního kapitálu je samozřejmě jen fiktivní a dočasná. Svědčí o tom např. finanční krize v zemích jihovýchodní Asie, dříve nazývaných „asijskými tygry“ (1997), podobné krize v Mexiku, Argentině, či krach bubliny „nové ekonomiky“ v USA.
[17] Před I. světovou válkou žilo v koloniích a poručenských územích přes 70 % obyvatel světa, v současnosti pouze 0,2 %.
[18] Někteří autoři spojují termín „globalizace“ právě s touto událostí, po které se teprve kapitalismus stal „globálním“, celosvětovým hospodářským systémem. Čína, Vietnam, Kuba a další země podle nich tlak liberálního globálního kapitalismu dříve či později neustojí.
[19] Není ani tak vysoká, jak by se mohlo zdát. Podle údajů OSN byla např. Africe za posledních 50 let poskytnuta pomoc v závratné výši 500 mld. USD, což však prakticky reprezentuje 25 USD na osobu ročně. Z toho polovina padla na potravinovou pomoc při hladomorech a na vysoké platy poradců z USA a Evropy (Ekonom 28/2005, str.3.) OSN stanovila v rámci rozvojové agendy výši příspěvku vyspělých zemí na rozvojovou pomoc na 0,7% jejich HDP.Na summitu G-8 v r. 2005 bylo konstatováno, že se tomuto cíli ani nepřiblížily - např. příspěvek USA představuje jen 0,16 % HDP; slíbily jej zdvojnásobit.
[20] Mozambik přijal v r. 1995 zvenčí 95 % svého HDP, Tanzánie, Rwanda a Pobřeži slonoviny více než 80%. Přesto např. Ghana měla v r. 1992 příjem na hlavu 440 USD, o deset let později 270 USD.
[21] USA vydávají na výzkum a vývoj 2,8% HDP oproti 1,9 %, které vydává EU (2003), pracuje v nich přes polovinu nositelů Nobelových cen a je v nich soustředěno 40 % světové vědecké základny.
[22] Výsadní postavení USA ve světové ekonomice je nechrání před vysokým rizikem finančních obtíží: americké hospodářství je zadluženo do výše 600 mld. USD a nemohlo by fungovat, pokud by si nepůjčovalo každodenně 1,9 mld. USD. (M. Rocard: Spící sopka globálních financí, www.project-syndicate.org).
[23] Podrobné srovnání amerického a evropského způsobu života, předpovídající Spojeným státům nepříliš zářivou budoucnost ve slepé uličce civilizačního vývoje, provedl významný americký vědec J. Rifkin. Podle něho Evropa „…dává přednost vztahům ve společenství před individuální nezávislostí, kulturní různorodosti před asimilací, kvalitě života před hromaděním majetku, udržitelnému vývoji před neomezeným materiálním růstem, zábavě před tvrdou dřinou, všeobecným právům a právům přírody před vlastnickými právy a celosvětové kooperaci před jednostranným uplatńováním moci“. Rifkin, J.: Evropský sen, ELK Praha 2005, s.11-12.
[24] V r. 2002 vyprodukovala EU HDP ve výši 9 601 mld. USD, USA ve výši 9 287 mld., Japonsko 5 668 mld., rozvojové země 5 358 mld., Čína 1 208 mld., Indie 517 mld., Rusko 469 mld. USD.
[25] Klasickým příkladem je rozdělování zakázek při hospodářské obnově Iráku.
[26] Gesta „odpouštění“ splátek i celých dlužných částek nejchudším zemím, pravidelně opakovaná, jsou proto čistou licoměrností: velkoryse odpouštěné dluhy jsou i tak reálně nedobytné.
[27] Přestože tento jev je nepopiratelný, v dogmatické literatuře stalinské doby se dlouho popíral. Ve skutečnosti na něj upozorňoval již sám Engels. V předmluvě k 2. německému vydání své knihy „Postavení dělnické třídy v Anglii“ poznamenává: „Stav, popisovaný v této knize patří dnes ( tj. 1892) - alespoň pokud jde o Anglii - převážně už minulosti… Pravda je taková: Dokud měla Anglie průmyslový monopol, podílela se anglická dělnická třída do jisté míry na výhodách tohoto monopolu. Tyto výhody se mezi dělnictvo rozdělovaly velmi nerovnoměrně; privilegovaná menšina shrabovala největší část, ale i široké masy dostaly alespoň tu a tam přechodně svůj díl. A to je důvod, proč od té doby, co vymřel owenismus, nebyl v Anglii žádný socialismus.“ (Marx, K. - Engels, B. :Vybrané spisy, sv. 1, Praha, Svoboda 1976, s. 198, 209).
[28] Podle některých teoretických úvah o povaze ekonomického růstu neexistuje vůbec; v rámci kapitalismu bezpochyby opravdu nikoli. Přesto několik málo zemí v tomto ohledu zaznamenalo pokrok: uvádí se především Čína, Indie, Brazílie, Mexiko, Jihoafrická republika. Naproti tomu subsaharská Afrika za posledních dvacet let dále zchudla, její podíl na světovém obchodu se mezi r. 1980 a 2002 zmenšil na polovinu, 13 mil obyvatel zemřelo na AIDS a 26 mil osob je nakaženo virem HIV. Afrika je nejchudším kontinentem vůbec; žije v ní 28 % světové chudiny. V celém světě žije více než miliarda lidí za méně než 1 USD denně.
[29] Žádná forma života na zeměkouli nemá definitivu. Není důvodu se domnívat, že lidstvo tvoří výjimku a že kapitalismus nutně skončí socialistickou revolucí. Může také skončit zánikem lidské civilizace, nepodaří-li se cestu k socialismu nastoupit.
[30] „V tomto smyslu mohou komunisté shrnout svou teorii v jedinou větu: zrušení soukromého vlastnictví.“ Marx, K. - Engels, B. : Manifest Komunistické strany, v : Vybrané spisy, sv. 1, Svoboda Praha 1976, s.384.
[31] Marx v „Kapitále“ ukazuje že „…na určitém stupni vývoje materiálních výrobních sil a jemu odpovídajících společenských forem výroby nutně a přirozeně vzniká a rozvíjí se z jednoho způsobu výroby nový způsob výroby“ a upozorňuje na možnosti řešení rozporu mezi prací a kapitálem, které v sobě skrývá např. akciová a družstevní forma vlastnictví. Marx, K. : Kapitál, sv.III-1, s.462 .
[32] Připomeňme si, že mluvíme o ekonomickém pojetí vlastnictví, pro které neplatí zjednodušené „mám - nemám“, ale spíše „jak mám?“, tj. které je „soustavou ekonomických vztahů“ (Marx), v dnešní ekonomické terminologii přibližně „souborem vlastnických práv“.
[33] Marx, K.:Kapitál I., str. 802.
[34] „Nejsme letadlová loď, ale flotila malých plavidel s mocnými prostředky ve službách všech členů konglomerátu, “ tvrdí F. Bailley, vicepresident General Electric Medical Systems. (Ekonom 1999, s. 48).
[35] Aktiva největšího amerického penzijního fondu (Kalifornského penzijního fondu veřejných zaměstnanců) představují 160 mld. USD. V USA byl v r. 2 000 odhadován celkový objem majetku, spravovaného penzijními fondy, na 3,7 bilionů USD, ve Velké Británii na 780 mld. GBP.
[36] V členských zemích EU fungovala v r. 2000 finanční participace zaměstnanců v jedné třetině podniků s více než 200 zaměstnanců. Rozšířena je i v USA, v Japonsku, Austrálii a jinde. V ČR byla V. Klausem rozhodně zamítnuta jako „socialismus“.
[37] Úspěšně si vedou např. španělské sociedades laborales (pracovní společenství), které za posledních 10 let vytvořily více než 100 000 nových pracovních míst. Za pracovní společenství se považuje podle zákona firma, ve které zaměstnanci vlastní nejméně 51 % kapitálu.