aneb zastavení v mezipatřeV prvním díle série „Zemřela vize do hrobu dána, metoda po ní zůstala“ jsem se pokusil ukázat, že je dost značný rozdíl mezi závěry, které vyplývají z Marxovy analýzy dějinného procesu a mezi socialistickou vizí /projektem/. V prvním díle série byl uveden konkrétně příklad týkající se rozdílu mezi třídními charakteristikami zkoumaného historického materiálu a socialistického projektu.
Podle Marxe se měla stát vládnoucí třídou v socialismu STARÁ vykořisťovaná třída z předchozího systému - měl se tedy na úseku sociální struktury společnosti odehrát dějinný scénář, který se neodehrál nikdy předtím… Tím ovšem - jak uvidíme dále - rozdíly mezi analýzou a vizí u Marxe nekončí.
Než budeme pokračovat, zkusme znovu odcitovat, co Marx napsal v předmluvě k druhému vydání I. dílu Kapitálu o změně vědecké buržoazní politické ekonomie v buržoazní apolegetiku a ve vulgární politickou ekonomii po r.1830 : „….S rokem 1830 nastala krise, která naráz všechno rozhodla. Ve Francii a v Anglii dobyla politické moci buržoazie. Od té chvíle nabýval třídní boj, praktický i teoretický, stále výraznějších a hrozivějších forem. Odzvonil umíráčkem vědecké buržoazní ekonomii. Teď už nešlo o to, zda ta či ona poučka je správná, nýbrž o to, zda je kapitálu užitečná nebo škodlivá, pohodlná nebo nepohodlná, zda je protipolicejní nebo ne. Na místo nezištného zkoumání nastoupilo placené hašteření, na místo nezaujatého vědeckého bádání zaujatá a podlézavá apolegetika…“(Kapitál I., SNPL 1953, Praha, str. 23-24)
Jde jistě o velice pravdivá slova, která ovšem není bohužel velký problém vztáhnout i na jejich autora samotného /samozřejmě bez těch atributů moci – protipolicejní atd./.
Zdá se, že i pro Marxe samotného platí, že jeho teorie se podřizuje - v míře nakolik se jeho světonázor stává uceleným - třídní apolegetice a zájmům vykořisťované dělnické třídy a teorie se podřizuje pueristické ideologii. Tuto podřízenost ideologii prolamuje – jako každý velký a transcendentní myslitel – na mnoha místech, např. v Rukupisech Grundrisse z 50. let, ale i v Kapitálu samotném.
Jenže málo platné – pueristická ideologie ho již plně ovládá a dává směr jeho celkovým zobecněním. A být třídním apolegetou jedné ze tříd kapitalismu – ať už třídy vykořisťované nebo vykořisťovatelské, ať už buržoazie nebo dělnické třídy – prostě není a nemůže být synonymem pro pravdivost ani pro pokrok. Pokud např. Petty, Smith nebo ještě i Ricardo (zemřel v roce 1823 – viz Marxova slova výše) vyjadřovali zájmy stále ještě progresívní třídy, Marx se naopak dostává na stejnou úroveň s apologety buržoazie – nehájí zájmy nějaké pokrokové třídy, ale zájmy té druhé /vykořisťované/ třídy v již zformované buržoazní třídní společnosti, zájmy proletariátu. Nehájí zájmy třídy, která v kapitalismu teprve vzniká na základě jeho vlastního vývoje. Jestliže průmyslový kapitalista je zosobněním továrny, která vyrostla jako sekundární výrobní faktor nad primárním výrobním faktorem půdou a střídá jejího představitele feudála, ani s rozvojem kapitalismu nezůstává klasický proletariát jako součást základní skladebné dvojice dominantních tříd beze změny.
Jednoduchá pracovní síla dickensovského kapitalismu, která ztratila i své řemeslnicko-umělecké schopnosti a universalitu rolníka (který si uměl mnoho věcí sám vyrobit) z doby feudální, je po jistou dobu rozumnou abstrakcí, ale i nad ní nakonec vyrůstá podobná nadstavba nazývaná lidským kapitálem, tedy podobný sekundární výrobní faktor, jako když vyrostla a začala ve společnosti dominovat továrna jako sekundární výrobní faktor nad primárním výrobním faktorem půdou.
Zaučená pracovní síla jako hromadná situace přestává být ve společnosti rozumnou abstrakcí a teprve tehdy si kapitalismus začíná velmi pomalu pěstovat (ale ještě delší dobu korumpovat) svého vlastního hrobaře - obdobně jako feudalismus si pěstoval kdysi jako svého hrobaře buržoazii… Tento budoucí hrobař dnešních mocipánů je k nim zatím velmi úslužný a volí většinou – alespoň v ČR – pravicově.
Zatím.
Kupectvo a měšťanské vrstvy se s knížaty a starou mocí taky nestřetly hned. Třída o sobě (an sich, en soi) není hned třídou pro sebe (für sich, pour soi)…
-.-.-.-
Možná že i kouzlo „mladého“ Marxe zasahující v 60. letech minulého století hromadně intelektuální kruhy, je do jisté míry způsobeno i tím, že jeho „kritická teorie“ formující se ve 40. letech 19. století ještě nepřerůstá tolik do vědomé apolegetiky, právě proto, že jí k ucelenosti ještě mnoho chybí…
Přesto by pro našeho současníka, který se v dnešní době nebojí inspirace Marxovými názory, měla být cennější právě ta éra pozdější, kdy ucelenost světonázoru uzamkla sice už Marxe v kleci apolegetiky, ale kdy jí jako každý velký intelektuální duch prolamoval – místo aby si jí – jako v případě Ekonomicko-filozofických rukopisů z roku 1844 – nebyl zatím ani vědom…
A velká osobnost intelektuálního světa se pozná právě tehdy, když prolamuje i vlastní závěry a přesahuje se, transcenduje…
Miroslav Tejkl