
Konstrukce modelu socialismu především musí definovat, jaké stadium vývoje společnosti popisuje. Vzhledem k tomu, že úkolem vytyčeným VI. sjezdem KSČM, je především načrtnout model vlastního fungování společnosti dosahující kvalitu, kterou můžeme označit jako »socialismus«, abstrahujeme od konkrétních cest vytváření této kvality, tedy i od určitých etap, které budou konstituování socialistické kvality společnosti předcházet a budou, mimo jiné, ovlivněny specifikou jednotlivých zemí a regionů.
Vycházíme pouze z následujících předpokladů:
1)
Zkušenosti první historické formy socialismu ukázaly, že varianta, kdy určitá aktivní menšina (strana, třída) uchopí jednorázově politickou moc ve státě a podle potřeby pak oklestí demokratická práva občanů, se neosvědčila a není v současném světě realizovatelná.
Hlavním problémem tohoto způsobu společenské systémové změny je nástup zvláštní vrstvy profesionálního řídícího aparátu, která už dále jedná podle specifické logiky svých zájmů a odtrhává se od tříd, které do revoluce vedla, zejména od dělnické třídy. Tato skutečnost přirozeně neznamená zánik revolucí, ale změnu jejich struktury, ve které jde daleko více o podstatu kvalitativní politické změny než o jevové formy. Tento proces by bylo možno zobecnit přibližně takto: V klasických revolucích první formy socialismu se proces změny odehrával poměrně rychlou a jednorázovou změnou povrchových jevových forem (zejména institucionálních struktur), ke kterým postupně a bolestně dorůstala podstata v podobě ustáleného politického jednání celých tříd. Ve zralé socialistické revoluci musí jít spíše o dlouhodobější krystalizací samotné podstaty, které se budou přizpůsobovat jevové formy. Závažným momentem zde musí být připravenost širokých vrstev budoucích držitelů moci na její systematický výkon, vytvoření základu politicko-institucionálních forem, kterými budou tito držitelé svou moc uskutečňovat a které nebudou ovládány novou privilegovanou třídou řídícího aparátu. V těchto zralých revolucích je také kvalitativně odlišná hierarchie vazeb mezi ekonomicko-vlastnickými a politickými přeměnami. Na rozdíl od revolucí typu VŘSR, kde daleko výrazněji působilo prvenství politiky před ekonomikou a ekonomicko-vlastnická základna se měnila až v druhé linii, působí ve zralé revoluci i časově daleko silněji prvotnost ekonomiky vůči politice a nová ekonomická základna vyrůstá za aktivní podpory nové politiky již v lůně staré společnosti. V této základně pak široké vrstvy neprivilegovaných pracujících získávají zkušenosti potřebné k tomu, aby se prakticky chopily moci. Tato skutečnost také umožňuje vyhnout se drastickým mocenským excesům vyžadujícím výraznou dominanci mocensko-potlačovatelských rolí státu. Z tohoto hlediska bude zralá podoba socialistické revoluce daleko více podobná revolučním procesům probíhajícím při přechodu od feudalismu ke kapitalismu, zejména v jejich rakouské či skandinávské variantě.
Úkolem pokrokových sil v dané vývojové etapě je ovšem navazovat na všechny výdobytky kapitalismu v oblasti demokracie, samosprávy i lidských práv. Současná vládnoucí třída se pyšní údajnou demokratičností nejnovější varianty kapitalismu. Chlubí se přitom bezostyšně cizím peřím. Byl to totiž především dlouholetý, intenzivní a všestranný boj pokrokových sil strhávajících sebou neprivilegované masy, který donutil buržoazii vzdát se některých drastických forem uplatňování moci, se kterými tato buržoazie vstoupila do dějin v éře prvotní kapitalistické akumulace a počínající průmyslové revoluce a které se znovu pokusila vnést na dějinné jeviště v podobě fašismu. Pod tlakem různých forem pokrokového hnutí lidových mas i pod tlakem nových forem organizace výrobního procesu však buržoazie pochopila, že celá hra na demokracii a lidská práva může být pro ni velmi výhodná. Vytvořila si proto určité formálně demokratické politické a právní mechanismy, jejichž pomocí se snaží oklamat široké neprivilegované vrstvy vystavené stále intenzivnějšímu ekonomicko-sociálnímu útlaku, excesům bytnějící neformální politicko-informační a ideologické moci a byrokracie propletené s organizovaným zločinem a kriminalitou. Ať je však soudobá buržoazní demokracie jakkoli omezená a formální, přesto představuje pro pokrokové síly, včetně komunistického hnutí, nezanedbatelnou hodnotu. Je třeba bránit tomu, aby se dominující struktury globálního kapitalismu nebo jejich zprostředkovací uskupení v jednotlivých národních státech snažily tuto formálně demokratickou slupku všemožně porušovat a dále relativizovat a přecházet k přímému neregulovanému ozbrojenému násilí a mocenské svévoli. Tento boj za udržení demokratických forem a na obranu lidských práv přerůstající v jejich rozšiřování a stupňování se pak může a musí stát účinným nástrojem vytvářejícím přímé předpoklady pro systémovou změnu směrem k socialismu.
2)
Vývoj vojensko-technické stránky současné války vytváří dlouhodobou tendenci, kdy válka přestává být schopna smysluplně pokračovat v politice jinými prostředky. Je tomu tak proto, že válka (nejen její nejničivější, ale i omezenější formy a teroristické aplikace) neničí jen lidské životy, zdraví, materiální prostředky, přírodní a životní prostředí a ohrožuje sám život na zemi. Zároveň však ničí společenské struktury a mechanismy, jimiž by jakákoliv společenská síla mohla trvale realizovat své zájmy. Vezměme si jako příklad stále zřejmější krach snahy USA ovládnout válečnými prostředky Irák či Afghánistán. V rozporu s touto dlouhodobou tendencí působí ovšem krátkodobá, bezprostřední tendence určitých složek vládnoucí třídy (vojensko-průmyslový komplex, ropné koncerny atd.) učinit si z války bezprostředně působící mechanismus k stimulaci ekonomického života i k prosazování určitých politických cílů. Rozpor mezi těmito dvěma tendencemi vytváří nicméně novou historickou situaci, které se musí přizpůsobit i světové pokrokové síly. Mír se stává za těchto podmínek nutným předpokladem dosažení jakéhokoliv cíle společenské skupiny usilující o progresivní přeměnu společnosti. Vzhledem k tomu i různé složky progresivních sil současné epochy (měnící se proletariát a další vykořisťované vrstvy, národně /regionálně/ osvobozenecké hnutí a perspektivně především předpokládaná třída samosprávných vlastníků) ve svých formách boje za realizaci oprávněných zájmů a cílů nesou odpovědnost za udržení mírového prostředí k řešení problémů. Nemohou se orientovat na válku a ozbrojený boj (včetně terorismu) jako funkční, nebo dokonce hlavní funkční prostředek. Nelze samozřejmě vyloučit, že buď globální buržoazie, nebo nově vznikající rozporné a sociálně-ekonomicky přechodné elity v třetím světě prostředky války a terorismu použijí a je třeba se i na tuto situaci do jisté míry připravit. Stále platí Leninova teze, že je třeba zvládnout všechny formy třídního boje a že je třeba počítat se situací, kdy třídní protivník určitou formu boje progresivnímu subjektu vnutí. Představa o socialismu je však představou, která je svou podstatou s válkou a ozbrojeným bojem neslučitelná, a proto ji při úvahách o modelu socialismu »vytýkáme před závorku«.
Smysl má zřejmě definovat socialistickou společnost ve stadiu, kdy v dlouhodobém soutěžení kapitalistických a postkapitalistických (ti. především samosprávných) prvků získaly postkapitalistické prvky do té míry převahu, že rozhodujícím způsobem určují podobu společnosti. To samozřejmě nevylučuje, že prvky kapitalistické, stejně jako prvky malovýroby existující před kapitalismem a přetrvávající i při kapitalismu a první formě socialismu, mohou v této společnosti poměrně dlouho existovat a že společnost je fakticky společností smíšenou, pluralitní. Čím je tato socialistická společnost zralejší, tím menší roli v ní hrají prvky kapitalistického a maloburžoazního vlastnictví, a tím menší zastoupení v samosprávných a demokratických orgánech společnosti mají třídy spjaté s těmito vlastnickými formami. Celý proces však probíhá ryze demokratickými formami, jejichž ekonomickým základem je tržní mechanismus a tržní konkurence. Vylučuje administrativní mocenské zásahy a násilná mocenská opatření proti celým třídám.
Podstatným určením celého modelu je fakt, že dosažení socialistické fáze vývoje již v jejím nejméně zralém stadiu nemůže probíhat v měřítku jednoho malého národního státu. Úspěšná aplikace socialismu je podmíněna významnou úlohou daného státu (států) v globálním světě, ve kterém lze předpokládat dlouhodobé přežívání globálního kapitalismu a jím dirigovaných státních útvarů a posléze také výrazné nerovnosti mezi státy a existencí nepřeberných forem přechodných typů společnosti charakteristických pro méně vyvinuté země.
Při konstrukci modelu socialistické společnosti je třeba vycházet ze základních poznatků klasiků marxismu potvrzených i zkušeností první historické formy socialismu. Jde o nižší fázi komunistické společensko-ekonomické formace, o nižší formu zespolečenštění práce a výroby, než je ta forma, která bude dosažena ve fázi komunistické. V této společnosti především přetrvává stará společenská dělba práce a s ní spjatá profesní struktura. Současné poznatky ukazují, že ovšem existence profesní, a také podnikové a odvětvové, připoutanosti celých »mas obyvatelstva« může být výrazně prolomena již v podmínkách globálního kapitalismu, tedy fakt, že globální kapitalismus uskutečňuje po svém (tj. deformovaně a antihumánně) již některé úkoly, které klasikové očekávali až od společnosti socialistické. Z tohoto hlediska je nutno věnovat pozornost zejména tzv. flexibilizaci práce, vytváření pružných a mobilních sítí místo trvalých stabilních podniků, demokratizaci procesů získávání informací nutných pro řízení a rozhodování, skutečnosti, že čas věnovaný nutné práci je de facto stále menší složkou v celkovém objemu disponibilního času veškerého obyvatelstva (dnes se tato skutečnost projevuje ovšem antihumánně jako růst počtu nezaměstnaných a dokonce nezaměstnavatelných).
Přetrvávání staré dělby práce v socialistické fázi, do které zřejmě budou daleko rychlejším tempem, než bylo předvídáno klasiky, vstupovat prvky komunistické fáze, má ovšem své další důsledky. Přetrvává nutnost porovnávat společenskou nutnost práce živé i mrtvé, a tedy i nutnost přetrvávání hodnotových, zbožně-peněžních vztahů a tržního mechanismu. Na věci nic nemění skutečnost, že řada operací, které dnes formálně technicky probíhají na trhu a jsou fixovány zvláštními celoživotními činnostmi skupin lidí, fyzickým pohybem věcných známek (peníze, cenné papíry), může být v nejbližší budoucnosti prováděna na počítačových sítích, automaticky. Od této skutečnosti v našem modelu proto odhlížíme.
Přetrvávání staré dělby práce a nižšího stupně zespolečenštění má svůj dopad i ve vztazích rozdělování. Socialistická společnost je stále ještě společností nerovnosti, ve které pro rozdělování platí nám z minulého systému dobře známá a v praxi nedostatečně realizovaná zásada: »Každý podle svých schopností, každému podle množství, kvality a společenské užitečnosti práce.«
Tolik zatím několik poznámek k problematice modelu socialismu.
Haló noviny, tištěná verze, 13. 2. 2006, Josef Heller