
Rozhovor s místopředsedou ÚV KSČM Jiřím Dolejšem
Sjezd uložil teoretické základně ÚV KSČM dešifrovat, řekl bych, slovo socialismus. Proč vlastně? To nestačí, jak svého času charakterizovali socialismus klasikové mezinárodního dělnického hnutí?
V díle klasiků nelze dost dobře hovořit o nějaké vyčerpávající a trvalé definici. Samozřejmě jejich dílo obsahuje významné a podstatné metodologické podněty. Dnes už ale samo o sobě nestačí, a to nejen proto, že je třeba zbavit ho dogmatického nánosu. Přes nedocenitelný a bohužel v mnohém pozapomenutý přínos klasiků je v současnosti nutné zohlednit jak zkušenosti z prvního historického pokusu vybudovat socialismus před rokem 1989, tak novou historickou realitu 21. století, především ekologická ohrožení, vědeckotechnickou a informační revoluci i postup nadnárodní integrace a vznik globální společnosti. Mění se materiální základna společnosti a s ní vzniká i nová dělba práce.
Je také třeba znát vývoj poznání v myšlenkové linii tzv. demokratického socialismu či v linii socialismu ekologického, jsou i socialisté libertariánští. Důležitý je také dialog socialistů s náboženstvím, který by navázal na někdejší dialog marxistů s křesťany v 60. letech. Mnohý věřící hledá styčné body socialismu s hodnotami evangelia obsaženého v Novém zákoně. Jde nám samozřejmě o socialismus na vědeckém základě, moderní, poučený socialismus, ale nemůže být postaven na opakování přístupů z doby industrializace. Marxistické myšlení prostě musí být otevřené a hledačské.
Analyzovali jste již z tohoto hlediska situaci před rokem 1989? K čemu jste došli?
Budoucnost samozřejmě vyrůstá z minulosti, její pochopení je tedy důležité. Utváření názoru na tuto otázku je ale velmi obtížné. Je to proto, že jde o věc neobyčejně politicky i emocionálně citlivou. Existují velmi rozdílné názory - pokud by byly necitlivě politicky konfrontovány, mohly by nás vést k neplodným rozepřím. Vědecký aspekt formulování jednotlivých hypotéz přitom nemůže být podřízen aspektu politickému. Pokud bychom však chtěli zformulovat politické stanovisko, je otázkou, co přispěje k efektivnímu fungování strany a k posílení spolupráce na levici.
Nezbytné je trpělivě překonávat krajní postoje a subjektivní nálady vyplývající někdy i z psychologie těch, kteří podstatnou část svého života strávili před rokem 1989. Takové postoje a nálady jsou možná pochopitelné, ale podřizovat se jim by znamenalo odřezávat se od reálného a vědecky podloženého pohledu na minulost. A nejde jen o vědu, objektivně dešifrovat zkostnatělou ideologii minulého režimu je potřebné pro obnovu historického vědomí nás všech.
Kterých chyb se budovatelé minulé varianty socialismu dopustili?
Nejde jen o subjektivní chyby. Jde také o objektivní limity, na které první historický pokus o socialismus narážel. Tyto limity se projevovaly ve fungování mocenských mechanismů, v byrokratizaci státního vlastnictví, v deficitu demokracie apod. Přes určité emancipační přínosy režim nedokázal zajistit přijatelný stupeň občanské svobody, prostor pro iniciativu a inovace, ani trvalý vzestup ekonomického výkonu.
Zvláštní kapitolou zůstává vliv kapitalistického obklíčení zemí zaměřených na socialismus. Tento aspekt je významný, přesto nelze příčiny pádu bývalého režimu redukovat ani na tzv. vnější vlivy. V souhrnu se všechny tyto vlivy promítly do toho, že podvázaly rozvoj zemí v tzv. sovětském bloku a nakonec, ve specifické atmosféře konce 80. let, vyústily až v závěrečnou porážku. Ke konci už přes různé pokusy o korekce nebyl režim významnější změny schopen. Klíčový je myslím názor, že šlo o systémové selhání. Prostě tento systém neobstál v ostré konkurenci s vyspělým kapitalismem pro vlastní nehybnost a degenerativní změny.
Jaké z toho plyne největší poučení?
Největší poučení je nejspíš to, že se pokrokové politické hnutí nesmí odtrhnout od lidí, nesmí se stát závislé na nekontrolovatelných elitách. V takovémto případě oprávněně slábne důvěra a podpora občanů. Násilné potlačování každého odlišného názoru jen násobí řady kritiků a oponentů režimu. Nízká motivace se pak nutně promítá i do oblasti sociální i ekonomické. Místo sociálních jistot nastupuje sociální pohodlí a zhoršují se i parametry ekonomické.
Projevy mocenského zakonzervování sytému, který spíše než rozvinutým socialismem byl přechodnou formou vztahu základny a nadstavby na cestě od kapitalismu, nám dnes v úsilí o obrodu socialistických myšlenek působí nemalé potíže. Jsou totiž zneužívány v tažení antikomunistů proti myšlence socialismu a komunismu vůbec. Proto je tolik důležité zdůraznit odmítnutí takové praxe, která by připouštěla nebo ospravedlňovala omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory, které naposledy provedl VI. sjezd KSČM. Ne pro plané polemiky s antikomunisty, ani pro rozdírání starých ran, ale pro účinnější a důvěryhodnější oslovení všech, které chceme a můžeme pro věc socialismu opět získat. Ztroskotání režimu před rokem 1989 významně přitlumilo subjektivní předpoklady socializačních změn. Přesto ve vědomí až jedné třetiny občanů ČR dominuje blíže neurčená představa socialismu. Takový potenciál prohospodařit naší nepoučitelností by bylo chybou.
Co vlastně podle vašeho názoru charakterizuje slovo socialismus?
KSČM určitou definici vtělila do tzv. kladenského programu z roku 1992, který byl dále potvrzen na prostějovském sjezdu KSČM v r.1993. Tato definice byla v dalších letech doplňována a po VI. sjezdu KSČM se stala součástí programu Naděje pro ČR. Tento text zatím nejkoncentrovaněji vyjadřuje shodu v KSČM na vymezení socialismu. Neškodí si jej připomenout:
Základním programovým cílem politiky KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní. Je postavena na maximální občanské samosprávě, je prosperující a sociálně spravedlivá. Pečuje o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečuje lidem důstojnou životní úroveň a prosazuje bezpečnost a mír. V její ekonomice se prosazují přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví, které zaručí efektivní, celospolečensky provázané a usměrňované hospodaření kolektivu zaměstnanců podniků, družstev, obcí, regionů i dalších sdružení občanů.
Když si komunisté ve svém dlouhodobém programu dávají za cíl systémovou změnu, myslí tím vybudování skutečného socialismu?
Myslíme tím komplexní progresivní změnu celé společensko-ekonomické formace, výrobně-technickou základnou počínaje, přes výrobní vztahy a charakter vlastnictví, přes změny v oblasti třídně sociální struktury, politiky, kultury až k oblasti ideologie. Jde v podstatě o revoluční změnu kvality celého sociálního systému. Ti, kteří straší hrůzami násilného komunistického převratu, záměrně přehlíží, že jsme takovou cestu jednoznačně odmítli, protože by přinesla lidstvu nezměrné utrpení.
Revoluce počátku 20. století se musely opírat o nerozvinutou politickou strukturu, pojetí diktatury proletariátu mělo vzory v jakobínské předburžoazní mocenské tradici, tlak pracujících mas často směřoval jinam a nakonec byla demokracie zdola opuštěna. Systémovou změnu nelze redukovat na otázku moci. Podstatou změn je efektivní zajišťování celospolečenské regulace a integrující úloha společenského přivlastňování. Nový přechod k socialismu se neobejde bez podpory informační demokracie, bez rozvinuté občanské společnosti, bez postupného překonávání kapitalistických prvků.
Odpůrci onoho systému, tedy i slova varují před znárodňováním a ztrátou demokracie a svobody. Jak to vlastně je?
KSČM a komunistické hnutí jako celek nechtějí rozhodně odbourávat ty demokratické vymoženosti, které dnes existují. Demokracie, byť nedokonalá, nesmí být nahrazena nějakou totalitní diktaturou. Perspektivně jde o rozvinutější demokracii se samosprávou pro široké vrstvy, ve které by svoboda byla založena na respektování zájmů ostatních lidí a nebyla svobodou pro úzkou menšinu vykořisťující ostatní. Komunisté také předpokládají, že podmínkou a nedílnou součástí procesu budování socialismu bude svobodná ekonomická soutěž různých forem vlastnictví. Zespolečenšťující tendence mohou mít různou formu utváření sektoru vlastnické samosprávy a neziskových společností.
Strategické podíly státu slouží ke striktně definovanému veřejnému zájmu. Těžiště úlohy státu se posouvá od příliš autoritářské a paternalistické polohy ke garanci univerzálních práv, organizaci samosprávy a podpoře motivace. Cílem není zrušení soukromého vlastnictví, ale pozitivní překonání jeho kapitalistické formy. Koordinační, nebyrokratické plánování je spojeno s trhem a konkurenčním prostředím (netržní koncepce socialismu hrají dnes okrajovou úlohu).
A co ono dnes velmi frekventované slovo 'komunismus'? Myslím, že to byl právě pan prezident, kdo svého času prohlásil, že právě ten je neuskutečnitelný, protože je proti přirozenosti člověka...
Jde o značně metafyzickou představu o 'přirozenosti'. Člověk je výslednicí konkrétních historických podmínek a sám se podle nich postupně vyvíjí. Před rokem 1989 se člověk nezbavil určitých měšťáckých rysů ne proto, že by kapitalismus tak dobře odrážel jakousi věčnou přirozenost člověka, ale proto, že tehdejší společnost byla v mnohém pouze zpětnou vazbou historického kapitalismu průmyslové éry, měl s s ním i řadu prvků společných. Chybou bylo, že jsme si to tehdy odmítali připustit, i když empirických důkazů o nezakotvenosti poněkud umělého budovatelského étosu bylo dost. Představy o tzv. kulturní revoluci byly velmi povrchní a měly utopické rysy. Člověk se opravdu vyvíjí, pouze je třeba zdůraznit, že jde o vývoj mnohem pomalejší a nelze být netrpělivý.
Postindustriální společnost přináší z tohoto pohledu podmínky pro daleko hlubší změny lidské 'přirozenosti', než jsme schopni dohlédnout. Ostatně konzervativní vlna valící se dnes světem je právě reakcí na tyto změny. Komunismus je nejen hnutí, ale i ideál. Hlavní problém není v tom, zda jsou ideály komunismu přijatelné - většina humanistů přitakává myšlence lidské rovnosti, odstranění vykořisťování. Otázkou je, jak tento požadavek konkrétně skloubit s historicky dostupným socioekonomickým řádem. Diskuse, zda je socialismus vývojovou fází komunismu, či zda je samostatnou formací překonávající kapitalismus, jsou proto v té nejobecnější, dalo by se říci akademické poloze.
Vraťme se ale k úkolu, který vám dal sjezd. Jak jste vlastně se svými pracemi daleko?
Práce pokračují přesně podle harmonogramu, který schválilo 5. plenární zasedání ÚV KSČM v březnu 2005. Po ustavení šesti řešitelských týmů, které se postupně představovaly na seminářích a konferencích pro širší odbornou veřejnost, nastoupila etapa formulování a vzájemného koordinování pracovních hypotéz.
Na podzim 2006 se připravuje mezinárodní konference na téma Obecné a zvláštní rysy socialismu v 21. století (zřejmě v říjnu 2006), na které bude předložena první kompletní verze relativně stručné politické expertizy k otázce modelu socialismu, která bude integrovat dílčí pracovní hypotézy. Na základě další vlny diskuse bude v listopadu předložena druhá verze politické expertizy, která bude v lednu 2007 předložena celorepublikové politicko-odborné konferenci. Po zapracování připomínek a projednání stranickými orgány bude v podstatě odstartována vnitrostranická diskuse, která vyvrcholí před VII. sjezdem KSČM v r.2008.
Z jakých odborníků jsou vlastně týmy, které expertizu k modelu socialismu připravují, složeny? Mají vůbec na to, aby připravily analýzu chyb minulé etapy socialismu?
Řešitelské týmy jsou zaměřeny na následující témata. Vedle již zmiňované analýzy období před rokem 1989 je to analýza teoretických východisek, zejména kam došel aktuálně vývoj marxistického myšlenkového proudu, dále analýza východisek pro přechod k socialismu vyplývajících ze současného globálního kapitalismu, určité zmapování přístupů komunistického a levicového hnutí k vytváření podmínek pro realizaci modelu socialismu a posléze o model socialismu samotný. Obsazení těchto týmů není jednoduché. Potýkáme se s potřebou systematičtějšího využití mladších odborníků v produktivním věku z různých společenskovědních oborů. Entuziasmus zájemců z řad politických aktivistů KSČM totiž nemůže nahradit odbornost.
Chtěl bych zdůraznit že neaspirujeme na žádné 'Poučení z krizového vývoje', ani na jakýsi 'katechismus socialismu'. A to nejen proto, že neexistuje jediný správný definitivní model socialismu. Otevřeně řečeno - také proto, že nemůžeme provádět základní vědecký výzkum jako takový. Na takovýto úkol nám síly v současné době nestačí. Nebylo by ani vhodné organizovat takovou práci na specifické politické půdě pod tlakem různých politických vlivů. Takovéto pokusy by byly předem odsouzeny k zániku. Týmy spíše shrnují jinde nashromážděné poznatky, utřiďují je a připravují jako expertní podklad pro konečnou diskusi v politických orgánech.
A vůbec, je lidstvo připraveno na změnu z kapitalismu na socialismus? Či spíše - kdy bude?
Vytváření podmínek pro systémovou změnu ve společnosti směrem k socialismu rozhodně nebude otázkou nejbližších let. Je to dlouhodobý proces, ve které kapitalismus ještě zdaleka neřekl své poslední slovo. Odpovědnost politického subjektu, který chce v tomto procesu aktivně působit, je nesmírná. Překonání rozporů kapitalismu totiž musí vyplynout z pochopení a zvládnutí jeho vnitřních rozporů, které se mezitím staly rozpory globálními. Existují také různé mezinárodní zkušenosti z cesty k socialismu. Každý pokus najít východisko s využitím socialistických poznatků a zkušeností se setkává s porozuměním a může přinést cenné poznatky.
Snaha o vybudování socialismu v izolaci a při omezených možnostech země a regionu v sobě obsahuje hrozbu degenerace. Na významu nabývá požadavek civilizační zralosti společnosti k socialistické změně. Méně rozvinuté země spíše nabízejí specifické kroky k přechodnému zřízení s důrazem na sociální programy a kontrolu přírodních zdrojů. Produkční síly společnosti nelze chápat odděleně od sociokulturní struktury (vzpomeňme třeba debaty o tzv. asijské formě vlastnictví). Dnešní Čína či Vietnam se např. snaží spojit vše hodnotné z kapitalistické éry se státním socialismem a vyhýbají se přitom rizikům destability spojených s pouhým převzetím liberální demokracie angloamerického typu. Názory na perspektivy socialismus jsou mezinárodně ve stavu jisté diference, někdy se reprodukují i některé překonané přístupy. To neznamená relativizaci pojmu moderního socialismu, spíše potřebu další kriticky otevřené a hlubší diskuse.
Haló noviny, 20. 6. 2006, Jaroslav Kojzar