Nebojme se utopií

Obecná metodologická východiska

Konstrukce modelu socialismu především musí definovat, jaké stadium vývoje společnosti popisuje. Vzhledem k tomu, že úkolem VI. sjezdu KSČM je především načrtnout model vlastního fungování společnosti dosahující kvalitu, kterou můžeme označit jako „socialismus“, abstrahujeme od konkrétních cest vytváření této kvality, tedy i od určité etapy, která bude konstituování socialistické kvality společnosti předcházet. Vycházíme pouze z následujících předpokladů:

1) Zkušenosti první historické formy socialismu ukázaly, že proces, kdy určitá aktivní menšina (strana, třída) uchopí vcelku násilně a jednorázově politickou moc ve státě a podle toho pak oklestí demokratická práva občanů, se neosvědčila a není v současném světě realizovatelná. Hlavním problémem tohoto způsobu společenské systémové změny je nástup zvláštní vrstvy profesionálního řídícího aparátu, která už dále jedná podle specifické logiky svých zájmů a vyděluje se z původních tříd, které do revoluce vedla. Tato skutečnost přirozeně neznamená zánik revolucí, ale změnu jejich formy, ve které jde daleko více o podstatu kvalitativní politické změny než o jevové formy. Tento proces by bylo možno zobecnit přibližně takto: V klasických protosocialistických revolucích se proces změny odehrával změnou povrchových jevových forem (zejména institucionálních struktur), ke kterým postupně a bolestně dorůstala podstata v podobě ustáleného politického jednání celých tříd. Ve zralé socialistické revoluci musí jít spíše o dlouhodobější krystalizací samotné podstaty, které se budou přizpůsobovat jevové formy. Závažným momentem zde musí být připravenost širokých vrstev budoucích držitelů moci na její systematický výkon, vytvoření základu politicko-institucionálních forem, kterými budou tito držitelé svou moc uskutečňovat a které nebudou ovládány novou privilegovanou třídou řídícího aparátu. V těchto zralých revolucích je také kvalitativně odlišná hierarchie vazeb mezi ekonomicko-vlastnickými a politickými přeměnami. Na rozdíl od protosocialistických revolucí, kde daleko výrazněji působilo prvenství politiky před ekonomikou a ekonomicko-vlastnická základna se měnila až v druhé linii, působí ve zralé revoluci i časově daleko silněji prvotnost ekonomiky před politikou a nová ekonomická základna vyrůstá za aktivní podpory nové politiky již v lůně staré společnosti. V této základně pak široké vrstvy neprivilegovaných pracujících získávají zkušenosti potřebné k tomu, aby se prakticky uchopily moci. Tato skutečnost také umožňuje vyhnout se drastickým mocenským excesům vyžadujícím výraznou dominaci mocensko-potlačovatelských rolí státu. Z tohoto hlediska bude zralá podoba socialistické revoluce daleko více podobná revolučním procesům probíhajícím při přechodu od feudalismu v kapitalismu, zejména jejich rakouské či skandinávské variantě.

Úkolem pokrokových sil je ovšem navazovat na všechny výdobytky kapitalismu v oblasti demokracie, samosprávy i lidských práv. Je třeba bránit tomu, aby současná vládnoucí třída, kterou společenský vývoj donutil k velmi omezenému a neustále porušovanému respektování určitých politických mechanismů a práv občanů, nemohla i tyto nedokonalé výdobytky dosavadního vývoje společnosti a především boje vykořisťovaných a utlačovaných tříd a vrstev dále odbourávat a omezovat a přecházet k přímému neregulovanému ozbrojenému násilí a mocenské svévoli.

2) Vývoj vojensko-technické stránky současné války vytváří dlouhodobou tendenci, kdy válka přestává být schopna smysluplně pokračovat v politice jinými prostředky. Je tomu tak proto, že válka (nejen její nejničivější, ale i omezenější formy a teroristické aplikace) nejen ničí lidské životy, zdraví, materiální prostředky, přírodní a životní prostředí v takové míře, která ohrožuje sám život na zemi, ale ničí zároveň i společenské struktury a mechanismy, jimiž by jakákoliv společenská síla mohla trvale realizovat své zájmy. V rozporu s touto dlouhodobou tendencí působí ovšem krátkodobá, bezprostřední tendence určitých složek vládnoucí třídy (vojensko-průmyslový komplex, ropné koncerny atd.) učinit si z války bezprostředně působící mechanismus k stimulaci ekonomického života i k prosazování určitých politických cílů. Rozpor mezi těmito dvěma tendencemi vytváří nicméně novou historickou situaci, které se musí přizpůsobit i světové pokrokové síly Mír se stává za těchto podmínek nutným předpokladem dosažení jakéhokoliv cíle společenské skupiny usilující o progresivní přeměnu společnosti. Vzhledem k tomu i různé složky progresivních sil současné epochy /měnící se proletariát a další vykořisťované vrstvy, národně (regionálně) osvobozenecké hnutí a perspektivně především nově vznikající třída samosprávných vlastníků/ ve svých formách boje za realizaci oprávněných zájmů a cílů nesou odpovědnost za udržení mírového prostředí k řešení problémů a nemohou se orientovat na válku a ozbrojený boj (včetně terorismu) jako funkční nebo dokonce hlavní funkční prostředek. Nelze samozřejmě vyloučit, že buď globální buržoasie, nebo nově vznikající rozporné a sociálně-ekonomicky přechodné elity v třetím světě prostředky války a terorismu použijí a je třeba se i na tuto situaci do jisté míry připravit. Stále platí, že je třeba zvládnout všechny formy třídního boje a že je třeba počítat se situací, kdy třídní protivník určitou formu boje progresivnímu subjektu vnutí. Představa o socialismu je však představou, která je svou podstatou s válkou a ozbrojeným bojem neslučitelná, a proto ji při úvahách o modelu socialismu „vytýkáme před závorku“.

Smysl má zřejmě definovat socialistickou společnost ve stadiu, kdy v dlouhodobém soutěžení kapitalistických a postkapitalistických (tj. především samosprávných) prvků získaly postkapitalistické prvky do té míry převahu, že rozhodujícím způsobem určují podobu společnosti. To samozřejmě nevylučuje, že prvky kapitalistické, stejně jako prvky malovýroby existující před kapitalismem a přetrvávající i při kapitalismu a první formě socialismu, mohou v této společnosti poměrně dlouho existovat a že společnost je fakticky společností smíšenou, pluralitní. Čím je tato socialistická společnost zralejší, tím menší roli v ní hrají prvky kapitalistického a maloburžoasního vlastnictví a tím menší zastoupení v samosprávných a demokratických orgánech společnosti mají třídy spjaté s těmito vlastnickými formami. Celý proces však probíhá ryze demokratickými formami, jejichž ekonomickým základem je tržní mechanismus a tržní konkurence. Vylučuje administrativní mocenské zásahy a násilná mocenská opatření proti celým třídám.

Podstatným určením celého modelu je fakt, že dosažení socialistické fáze vývoje, již v jejím nejméně zralém stadiu, nemůže probíhat v měřítku jednoho malého národního státu a že jeho úspěšná aplikace je podmíněna významnou úlohou daného státu (států) v globálním světě, ve kterém lze předpokládat dlouhodobé přežívání globálního kapitalismu a jím dirigovaných státních útvarů a posléze také výrazné nerovnosti mezi státy a existenci nepřeberných forem přechodných typů společnosti charakteristických pro méně vyvinuté země.

Při konstrukci modelu socialistické společnosti je třeba vycházet ze základních poznatků klasiků marxismu potvrzených i zkušeností první historické formy socialismu. Jde o nižší fázi komunistické společensko-ekonomické formace, o nižší formu zespolečenštění práce a výroby než je ta forma, která bude dosažena ve fázi komunistické. V této společnosti především přetrvává stará společenská dělba práce a s ní spjatá existence profesní struktury. Současné poznatky ukazují, že ovšem existence profesní a také podnikové a odvětvové připoutanosti celých „mas obyvatelstva“ může být výrazně prolomena již v podmínkách globálního kapitalismu, tedy fakt, že globální kapitalismus uskutečňuje ve své formě (tj. deformovaně a antihumánně) již některé úkoly, které klasikové očekávali až od společnosti socialistické. Z tohoto hlediska je nutno věnovat pozornost zejména tzv. flexibilizaci práce, vytváření pružných a mobilních sítí místo trvalých stabilních podniků, demokratizaci procesů získávání informací nutných pro řízení a rozhodování, skutečnosti, že čas věnovaný nutné práci je de facto stále menší složkou v celkovém objemu disponibilního času veškerého obyvatelstva (dnes se tato skutečnost projevuje ovšem antihumánně jako růst počtu nezaměstnaných a dokonce nezaměstnavatelných).

Přetrvávání staré dělby práce v socialistické fázi, do které zřejmě budou daleko rychlejším tempem, než bylo předvídáno klasiky, vstupovat prvky komunistické fáze, má ovšem své další důsledky. Přetrvává nutnost porovnávat společenskou nutnost práce živé i mrtvé, a tedy i nutnost přetrvávání hodnotových, zbožně-peněžních vztahů a tržního mechanismu. Na věci nic nemění skutečnost, že řada operací, které dnes formálně technicky probíhá na trhu a je fixována zvláštními činnostmi skupin lidí, fyzickým pohybem věcných známek (peníze, cenné papíry), může být v nejbližší budoucnosti prováděna na počítačových sítích, automaticky. Od této skutečnosti v našem modelu proto odhlížíme.

Přetrvávání staré dělby práce a nižšího stupně zespolečenštění má svůj dopad i ve vztazích rozdělování. Socialistická společnost je stále ještě společností nerovnosti, ve které pro rozdělování platí nám z minulého systému dobře známá zásada“Každý podle svých schopností, každému podle množství, kvality a společenské užitečnosti práce“

Ekonomika

Jde o společnost, ve které se již prokázala životaschopnost a síla hlavního konkurenta kapitalismu, kterým je samosprávné vlastnictví, ať již v podobě vlastnictví zaměstnanců nebo v podobě kolektivního vlastnictví občanů organizovaných na jiné bazi ( příslušníků regionálních pospolitostí či společenských organizací, např. odborů, vlastníků půdy, majitelů bytů, organizací důchodců, zájmových organizací typu myslivců, sportovců, mládežnických či ženských sdružení, příp. profesionálních pospolitostí apod.) Oba tyto principy samosprávného vlastnictví se v praxi prostupují a doplňují, existuje celá řada přechodných a smíšených forem. Např. v podnicích vlastněných zaměstnanci mohou mít majetkovou účast obecní či regionální samosprávy, odbory a společenské organizace a demokraticky zvolení zástupci těchto partnerů zasedají v orgánech vlastnického rozhodování a řízení. Naopak v podnicích vlastněných územními samosprávami, odbory či jinými společenskými organizacemi je široce uplatněn princip podílu zaměstnanců na vlastnickém rozhodování a řízení. Obecně však platí, že se samosprávné vlastnictví zachytilo v rozhodujících odvětvích a vyrábí většinu produkce zboží a služeb, určuje na trhu úroveň nákladů, přičemž dokáže hospodařit efektivněji než kapitalismus.

Současně vedle tohoto samosprávného vlastnictví vytvářejícího velké nadnárodní komplexy, ale existujícího i v podobě menších samosprávných podniků a družstev nižšího typu, existují i pozůstatky kapitalistického vlastnictví v podobě dožívajících nadnárodních komplexů, středních i malých podniků, dále zde existuje vlastnictví maloburžoasního typu (vlastník pracuje, realizuje náklady, včetně nákladů na vlastní pracovní sílu a pracovní sílu případných zaměstnanců ve společensky obvyklé výši, ale neakumuluje). Také toto vlastnictví, zejména malé a střední podniky, má rozsáhlá majetková propojení se samosprávnými podniky, včetně velkých samosprávných komplexů. V důsledku toho mohou být v orgánech vlastnického rozhodování a řízení samosprávných podniků být zastoupeni soukromí vlastníci, ať již kapitalističtí nebo maloburžoasní (např. ti, kteří spolupracují jakousi obdobou dnešního švarcsystému).

Zvláštní charakter mají státní podniky, ať už jde o státní podniky, které přetrvaly éru kapitalismu a jeho privatizační šílenství nebo o ty podniky, které byly nově vytvořeny výkupem ze soukromých rukou, případně byly nově založeny. Tyto státní podniky jsou spravovány profesionálním managementem, ovšem za podmínek, kdy v těchto podnicích je za prvé široce uplatněn podíl zaměstnanců na řízení a zisku a za druhé je management státních podniků vlastnicky řízen orgány, ve kterých stát reprezentují demokraticky volení zástupci – ať už jde přímo o členy parlamentu, případně parlamentem volené pověřence nebo o pověřence volené lidovými shromážděními různých stupňů, příslušníky kontrolních orgánů budovaných jako samosprávné, občany volené organizace, zástupce odborů a dalších společenských organizací. Pro daný stupeň vývoje je charakteristický stav, kdy stát odumírá v podobě určité hierarchické organizace profesionálních úředníků, ale mění se spíše na určité zastřešení mnohostranně rozvinutých samosprávných procesů probíhajících ve všech sférách existence společnosti i na všech regionálních stupních. V tomto smyslu jsou vlastně státní podniky jen jakýmsi zvláštním případem samosprávných podniků otevřených nejširším vrstvám občanů (včetně občanů, kteří jsou soukromými vlastníky) reprezentovaných různými formami přímé i zastupitelské demokracie.

Uvnitř samosprávných podniků je třeba rozlišit dvě roviny řízení. Odborné řízení je prováděno převážně profesionálními manažerskými strukturami, na něž se může v omezenějším měřítku, podle míry vědecko-technické revoluce a rozvoje procesů prolamování profesní struktury dělby práce, napojovat i účast neprofesionálů (např. výrobní porady v klasičtějších provozech, fakticky kolektivní řízení ve speciálních vědeckých a počítačových strukturách apod.) Rozhodující stránku fungování samosprávných podniků však představuje vlastnické rozhodování a řízení, ve kterém je důsledně uplatněn princip vlastnické spoluúčasti a zainteresovanosti zaměstnanců. Podmínkou této spoluúčasti je zaplacení určitého podílu, na který má zaměstnanec možnost si vypůjčit a který postupně splácí. Podle velikosti podílu má zaměstnanec odpovídající počet hlasů. Kapitalistický sektor v této době již odumírá (jednak tím, že není schopen logikou kapitálového vztahu dostatečně stimulovat a využít onu zvláštní výrobní sílu lidské součinnosti, jednak tím, že má stále větší potíže se získáváním pracovní síly ochotné se dát vykořisťovat). Vzhledem k tomu je hlavním zdrojem prostředků k zaplacení spoluvlastnického podílu výnos z práce příslušného občana a uplatnění principu různého počtu hlasů podle podílu je aplikací objektivního principu rozdělování socialistické fáze „každý podle svých schopností, každému podle množství, kvality a společenské užitečnosti práce“. Nelze samozřejmě vyloučit určité doznívání privilegií předsocialistické společnosti v podobě možnosti zbývajících kapitalistických vlastníků zakoupit si v samosprávném podniku větší podíl na základě akumulovaných prostředků z kapitalistického podnikání. Tato úloha vlastníků žijících ze zisků akumulovaných v minulosti je však stále omezenější vzhledem k větší efektivitě samosprávného podnikání a nesrovnatelně větší majetkové účasti většiny zaměstnanců. Získání spoluvlastnického statutu je dále podmíněno prací v daném podniku a podle této práce a kvality vlastnického spolurozhodování se také vyvíjí velikost vlastnického podílu, ve kterém postupně získává převahu efekt z angažovanosti v podniku nad původním mimopracovním vstupem. V podniku mohou být samozřejmě zaměstnáni i pracovníci, kteří nesplatí příslušný podíl, ani při veškerých možnostech, které pro to vytváří společenská organizace (např. banky dotované z prostředků státu a samosprávných podniků apod.) Existuje však tendence takovýmto zaměstnancům přechod k plnoprávné vlastnické účasti umožnit, příp. je zapojovat do řízení v omezenějším měřítku.

V ekonomických subjektech je důsledně uplatňován princip ekonomické samostatnosti dílčích útvarů v rámci podnikové hierarchie. Na všech stupních této hierarchie musí být realizována vazba mezi profesionálním managementem a odbornou složkou řízení a vlastnickou složkou řízení, na kterém se podílejí zaměstnanci-spoluvlastníci a která má vůči odbornému řízení určité kontrolní, resp. dozorčí funkce, a to podle objektivně dané potřeby strategického rozhodování na příslušném stupni. Je jasné, že jiný vztah mezi účastí zaměstnanců na kontrole odborného řízení bude na stupni dílčího útvaru (např. dílny, provozovny) a jiný bude tam, kde se tvoří zásadní podnikatelské rozhodnutí (v celém relativně samostatném podniku, v nadpodnikovém sdružení apod.)

Základním principem fungování samosprávných podniků je, že zaměstnanec není jen odborným pracovníkem, ale je neustále určitou formou zapojován do řízení vlastnického (např. je volen za důvěrníka dílčího kolektivu, člena rady pracujících podniku, nadpodnikového orgánu apod.) Příjem každého pracovníka je složen z odměny za odbornou práci (podle stanovených tarifů) a z různých složek vyjadřujících jeho podíl na hospodaření samosprávných jednotek, ve kterých je zařazen (provozovny, podniku, nadpodnikového uskupení, příp. celého samosprávného komplexu). Tato odměna je diferencována i podle toho, zda příslušný pracovník byl členem orgánu vlastnického řízení příslušné jednotky, s jakým úspěchem apod. V případě špatného hospodaření mohou být tyto složky odměňování být nulové nebo mít záporný dopad na vlastnický podíl pracovníka.

Základním útvarem v rámci ekonomické struktury socialistické společnosti je samosprávný komplex – propojení komplexu funkčně kooperujících samosprávných podniků různého druhu (podniky z oblasti výroby a služeb, podniky z oblasti účetnictví, marketingu,peněžnictví, obchodu apod. – to co Marx označuje jako neproduktivní náklady plynoucí z charakteru výrobního způsobu, dále podniky, ve kterých se spotřebuje spotřební fond komplexu – školy, nemocnice,kulturní zařízení apod.) Těchto komplexů může být více, může však také dojít k určitému sjednocení a ke vzniku jednotného ekonomicko-vlastnického subjektu sdružujícího majetek celého samosprávného sektoru. K tomuto vlastnickému sjednocování by docházelo různými formami – přirozeným ekonomickým sdružováním existujících samosprávných podniků, výkupem majetku podniků či svazků podniků nacházejících se v soukromém vlastnictví či ve vlastnictví státu, v omezeném měřítku i státním výkupem některých soukromých podniků v oblasti zvláště důležité pro život společnosti a jejich pozdějším převedením na samosprávné podniky (např. formou prodeje těchto státem vykoupených podniků samosprávnému komplexu) apod. Nad samosprávným komplexem by pak zákonitě vznikal určitý střechový orgán, který by hrál roli koordinátora celého samosprávného sektoru. Na samosprávném principu vybudovaný vrcholný orgán komplexu by se mohl dostat do postavení určité Rady Fondu národního majetku, která by spravovala majetek komplexu, pronajímala ho jednotlivým pracovním kolektivům (podnikům), uplatňovala základní strategická rozhodnutí a z centrálního fondu komplexu zajišťovala pro komplex strategické služby (plánování a prognózování, vědecký výzkum, zejména základní apod.) Rada komplexu by byla budována na samosprávném principu volbou z řad pracujících komplexu, byli by v ní zastoupeni zástupci subjektů, kteří by měli na komplexu finanční spoluúčast (např. stát, odbory, společenské organizace, příp. soukromý kapitál – podle velikosti svého majetkového podílu).

Již tato organizace samosprávných komplexů (předpokládejme, že by ve zkoumané vývojové etapě došlo k propojení komplexů do jednoho útvaru) by velmi výrazně regulovala živelnost trhu, ovšem ekonomickými mechanismy. Nadále by ovšem zbývalo tržní prostředí, na kterém by vedle sebe působil vzniklý samosprávný komplex, kapitalistické komplexy, různé drobnější subjekty, tak či onak provázané s kapitalistickými či samosprávnými komplexy, a státní podniky. Toto prostředí by dále reguloval stát (rozumí se, že stát nadnárodní, na základě určité dělby pravomocí se státy národními – např. v rámci EU). Demokraticky a samosprávně budovaný stát by jednak přijímal legislativní rozhodnutí, která by vymezovala podnikatelské prostředí. Dále by stát z vlastních prostředků financoval strategické plánování a prognózování, příp. další shromažďování informací, a jeho výsledky by za úplatu nebo bez ní (podle demokratického rozhodnutí lidových zástupců) poskytoval ekonomickým subjektům. Plánování by rozhodně nemělo charakter administrativně stanovovaných direktivních rozpisů, ale spíše charakter určitých prognóz, koncepcí, výhledů apod. K přijímání plánovacích rozhodnutí by ekonomické subjekty stimuloval určitou centrální hospodářskou politikou (např. měnovou, úrokovou dotační, grantovou, vědecko-technickou, činností Státní banky), ale i sociální politikou (stanovením důchodů a sociálního pojištění, mzdových tarifů a předpisů, pracovního zákoníku apod.), příp. činností státních podniků (např. v oblasti energetiky, telekomunikací, vědeckých informací, dopravních sítí apod.) Ekonomická doporučení státu (např. v plánovací oblasti) by nebyla výhradní záležitostí úředníků, ale byla by projednávána a schvalována v demokraticky vytvářených orgánech vytvářených ze zástupců lidu. Exekutiva by byla pod neustálou kontrolou a vedením samosprávných vlastnických orgánů.

Pro plánování by mohl být časem vytvořen demokraticky spravovaný střechový orgán zastupitelského typu, na kterém by se podílely hlavní zúčastněné subjekty – samosprávné komplexy, příp. jeden integrovaný samosprávný komplex, velké kapitalistické komplexy, určitým způsobem organizované menší soukromé komplexy (Svaz středních podniků, Svaz malých podnikatelů), stát, odbory, společenské organizace, zejména organizace typu Svazu spotřebitelů apod. Zásadní rozhodnutí tohoto orgánu by pak byla určitým způsobem závazná a orientující pro ekonomiku velkých socialistických nadnárodních států a úměrně síle partnerů, které by sdružovala, by pak ovlivňovala i další orientaci globální světové ekonomiky.

Zemědělství

Zemědělství by bylo jen zvláštním případem aplikace výše uvedených principů a mechanismů. Při uplatňování samosprávného principu v zemědělství by byla poněkud významnější otázka vstupního podílu, kterým by byla především půda. Lze přepokládat, že dlouhodobý proces socializace zemědělství by probíhal formou sdružování zemědělských vlastníků – družstev, kapitalistických velkostatkářů i v podstatě maloburžoasních farmářů. Za současných podmínek si tento proces lze těžko představit jinak, než ve vazbě na široce uplatňované procesy samosprávy v podnicích zpracovatelských a obchodních, tedy jinak než jako vznik propojených agrokomplexů, na něž by pak bylo volněji navázáno působení případných dalších farmářů či statkářů. V průběhu tohoto procesu by se dále rozvíjela družstva vlastníků, která by navazovala vzájemně výhodné kontakty s maloburžoasními farmáři. Uvnitř družstev vlastníků by v průběhu vývoje byla posílena úloha pracovníků, kteří by vkládali pouze vlastní práci nebo případně podíly, na které by si vypůjčili a spláceli je vlastní prací. S postupem vývoje by se úloha původních vlastnických podílů a jejich držitelů snižovala a byla by překrývána výsledky samosprávného podnikání.

Nelze přirozeně vyloučit (jakkoli je to dnes v ČR nepravděpodobné) ani cestu pronajímání státní půdy družstvům samosprávných podnikatelů či cestu vytváření samosprávných podniků na státní půdě, příp. na půdě vykoupené ze soukromých rukou.

Stát

Stát by v rámci daného společenského modelu představoval vrcholně demokratickou organizací, důsledně budovanou na samosprávných principech. Je hlavním garantem dodržování těchto principů ve společnosti. Je to odumírající stát ve smyslu představ klasiků, tj. jako zvláštní organizace pro uplatňování zájmu jedné třídy v oblasti společenské správy.

Hlavním orgánem státní moci je parlament. Parlament není orgánem opírajícím se o politické strany. Poslanci jsou voleni částečně na územním principu, částečně na principu zaměstnání. Např. dolní komora parlamentu by mohla být volena na územním principu (v určitých přesně stanovených územních obvodech, kdy by platila zásada jeden obvod, jeden poslanec), horní komora by byla volena z členů podnikových samospráv, včetně samospráv vytvářených demokratickým rozhodnutím státu v soukromých podnicích. Určité zastoupení by v tomto orgánu mohli mít i drobní maloburžoové. Poslanci by byli kontrolovatelní a odvolatelní (poslanci dolní komory územními samosprávnými orgány – např. shromážděním delegátů obecních samospráv nebo občanských výborů, poslanci horní komory v podnikových samosprávách či svazech drobných podnikatelů). Právo kandidovat své poslance do dolní, ale i horní komory parlamentu by měly nejen politické strany, ale i společenské organizace, případně ad hoc vytvářené iniciativy – tedy konkrétně odbory, společenské organizace (ženy, mládež, důchodci, spotřebitelé, myslivci, rybáři apod. – v tomto smyslu by bylo možno uvažovat i o vytvoření jakéhosi koordinačního systému společenských organizací typu Národní fronty) Členové politických stran by mohli do parlamentu kandidovat buď jako zástupci politických stran nebo jako jednotlivci, kteří si získali důvěru v příslušné organizaci nebo případně jako jednotlivci, kteří dokázali vyvolat iniciativu za své zvolení. Rovnoprávnost jednotlivých kandidátů by byla zabezpečena finančními opatřeními státu, která by vylučovala vytváření neúměrných fondů na volební kampaň u některých kandidátů, poskytovaly prostředky (např. formou půjčky) kandidátům a zajišťovaly jejich rovnoprávnost ve veřejných sdělovacích prostředcích, které by v tomto typu společnosti převládaly a ve kterých by stále větší roli hrály počítačové sítě typu internetu. Tento mechanismus by výrazně snižoval úlohu nominačních mechanismů v jednotlivých stranách a společenských organizacích, tedy zejména úlohu profesionálních aparátů.

V celostátním měřítku by orgánem výkonné moci byla vláda, která by si vytvářela svůj aparát. Vytváření tohoto aparátu by na nejrůznějších stupních a úrovních bylo podřízeno samosprávnému principu. Např. v rezortních orgánech – ministerstvo školství či zemědělství – by bylo rozhodování úředníků kontrolováno samosprávnými orgány, v nichž by zasedali členové parlamentu či parlamentem zvolení pověřenci, zástupci odborů, společenských (včetně např. organizací typu rodičů a přátel školy) a profesních organizací (např. organizací pracovníků ve školství nebo organizací zemědělců). Orgány státní moci na jednotlivých územních stupních – kraj, obec – by byly výrazně vázány na regionální či obecní samosprávy, příp. na regionální orgány společenských organizací a občanských iniciativ (včetně politických stran). Na nejnižším stupni (dílčí část obce) by byly vytvořeny občanské výbory jako nejnižší články demokratické lidové moci, které by měly výraznou úlohu směrem k střechovým obecním samosprávám a jejich výkonným orgánům.

Princip samosprávy a demokracie by byl výrazně uplatněn i ve vztahu k takovým veřejným institucím, jako by byly školy, nemocnice, lázně, vědecká, kulturní či sportovní zařízení apod. Z hlediska uplatnění samosprávných principů by vcelku nezáleželo na tom, zda by šlo o zařízení státu, regionů, obcí či samosprávných podniků nebo o instituce soukromé. V těchto institucích by ze zákona rozhodující úlohu hrály příslušné samosprávné orgány (rady) složené částečně z pracovníků instituce, částečně z jejich uživatelů zastoupených společenskými organizacemi či občanskými iniciativami (např. sdružením rodičů a přátel školy, Svazem pacientů, iniciativou přátel jednotlivé školy, zdravotního či kulturního nebo sportovního zařízení). Byli by nich zastoupeni i demokraticky volení (příslušnými samosprávami) pověřenci územních orgánů a pověřenci státu. V případě, že by šlo o školy založené a provozované samosprávnými podniky či soukromými osobami, by pochopitelně hrály určitou roli v samosprávné radě i představitelé zřizovatele. Podle zralosti socialistické společnosti by byla tendence soukromé školy vykoupit a převést do podoby veřejné samosprávné instituce.

Princip samosprávy by byl důsledně uplatňován ve sdělovacích prostředcích, včetně správy informačních sítí. Podle zralosti socialistické společnosti by byly postupně transformovány soukromé sdělovací prostředky vlastněné kapitalisty (např. formou výkupu akcií státem nebo samosprávnými podniky) Sdělovací prostředky by byly řízeny samosprávnými orgány (radami), ve kterých by byli kromě demokraticky pověřovaných zástupců státu, regionů a obcí byly zastoupeny různé společenské organizace a občanské iniciativy, pochopitelně zástupci pracovníků příslušného sdělovacího prostředku, v případě prostředků provozovaných samosprávnými podniky i zástupců samosprávy těchto podniků.

Součástí státního organismu by byla kontrolní organizace (typu výboru lidové kontroly) budovaná na ryze samosprávném principu. Odborné, profesionální složky této organizace by působily pod dohledem na samosprávném principu vytvářených orgánů, které by byly voleny jako jiné složky samosprávy (Tak jako se volí do obecních a regionálních samospráv či parlamentu by se volilo do výborů lidové kontroly) Kontrolní organizace by měla státem dané právo požadovat potřebné informace a výsledky své práce by předkládala samosprávným orgánům státní moci, tj.parlamentu, regionálním a obecním samosprávám. Zároveň by měla právo podávat trestní oznámení soudům. Specifickou složkou této kontrolní organizace byly orgány, na které by měly právo se obracet vědci a zlepšovatelé v různých společenských oblastech zastávající určitá menšinová stanoviska i umělci obdobného charakteru. Tyto kontrolní orgány by zařizovaly nutnou publicitu těchto názorů a přístupů, nařizovaly by provedení nezávislých oponentur a zkoušek, případně přidělovaly by nositelům těchto názorů a zlepšení část prostředků, které by stát a další ekonomické subjekty či společenské organizace vyčleňovaly pro podobný účel do speciálních fondů.

Demokratické a samosprávné principy by byly uplatněny i v rámci soudní moci. Soudci na všech stupních (počínaje Ústavním soudem) by byli voleni, princip doživotního výkonu soudcovské funkce by byl zrušen. Jako dohled nad činností soudců by byl zřízen orgán složený ze zástupců pracovníků rezortu, z demokraticky volených pověřenců státu či regionálních a obecních samospráv a ze zástupců společenských organizací. Současně by existovala instituce prokurátorů, kteří by byli rovněž voleni a kteří by dozorovali činnost vyšetřovacích orgánů.

V oblasti kriminalistiky a policie by byly demokratické a samosprávné principy uplatněny při nutné korekci dané odbornou specifikou oblasti. V policejní práci by byl šíře využit miliční princip ve formě využívání práce dobrovolných policistů, zejména v oblasti dopravy, veřejného pořádku, ekologického dohledu apod. Tento miliční princip by musel být patrně využit i ve formě vytváření dobrovolných ozbrojených sborů v samosprávných podnicích, které by hrály důležitou úlohu při ochraně majetku těchto podniků před různými pokusy o zvrat společenského vývoje, terorismem apod. Policejní řídící orgány by musely rovněž zahrnovat samosprávný princip. V samosprávných radách, které by kontrolovaly činnost policie na jednotlivých stupních a prováděly strategická a kádrová rozhodnutí, by byli kromě samotných policistů zastoupeni demokraticky vybíraní pověřenci státu, regionu a obcí, společenských organizací a občanských iniciativ.

Armáda, jejíž existence by byla dána především nutností určité obrany demokratického socialistického zřízení ve vztahu k přetrvávajícím zdrojům války v kapitalistických a rozvojových zemích, by musela spojovat výsledky vědecko-technické revoluce s principech samosprávy. Bylo by nutno opět obnovit určitou kombinaci profesionální armády a povinné, ale i dobrovolné vojenské služby občanů organizované výrazně na miličním principu. Při respektování konkrétních podmínek nedílné velitelské pravomoci a technických podmínek vojenské služby by jak v dobrovolných, tak ryze profesionálních jednotkách existovaly samosprávné kontrolní orgány, v jejichž fungování by byl uplatněn princip obměny a rotace vedoucích kádrů. Do všech jednotek by byla zavedena instituce jakéhosi politicko- osvětového pověřence (důstojníka či poddůstojníka), kterým by byl občan v povinné nebo dobrovolné dočasné vojenské službě, který by byl pověřen výkonem určitého občanského dohledu nad vojenskou službou, byl určitým ombudsmanem podřízených a vzhledem k tomu by i kompetenčně podléhal spíše samosprávným orgánům než velitelům příslušných stupňů.

Daňová politika státu, regionu a obcí

Základní změnu v daňové politice státu proti současnosti by představovala skutečnost, že by socialistický stát byl globálně významným útvarem nadnárodního charakteru, který by měl rovněž výrazný vliv v mezinárodním společenství. Vzhledem k tomu by mohl jak na mezinárodním poli, tak na svém vlastním území účinně uplatňovat mechanismy typu Tobinovy daně zdaňující spekulativní pohyby kapitálu (jakéhokoliv, tedy nejen soukromého) po světě, spekulace s měnami apod. Hlavní pilíř daňové politiky státu by ovšem představovalo zdanění samosprávných podniků, zejména velkých komplexů, jakožto subjektů, které jsou svým samosprávným charakterem při veškeré, v podmínkách globalizace nutné flexibilitě kapitálu, zboží i pracovní síly relativně vázány územně (byť i v měřítku velkých nadnárodních celků) Zároveň by však určitý korekční princip daňové politiky nadnárodního socialistického státu představovala skutečnost, že samosprávné podniky by za stát přebíraly výkon řady funkcí nutných pro obsluhu společnosti: vědecký výzkum, budování celospolečensky užívaných energetických, telekomunikačních a dopravních sítí, zdravotních zařízení, vzdělávacích zařízení, kulturních a sportovních zařízení apod. Podle míry takovéto aktivity samosprávných podniků by bylo možné jim naopak daňové zatížení snižovat, aniž by došlo k nějaké újmě na kvalitě veřejných služeb. Je samozřejmé, že velké kapitalistické podniky, které by se na podobných aktivitách nepodílely, by byly zdaňovány bez výše uvedených slev a ohledů. Zdanění jednotlivců by bylo prováděno na principu progresivního zdanění, které by respektovalo především míru, na kolik je příjem občana odvozen ze společensky oceňované práce (nejen platově oceňované – např. při zapojení občana do dobrovolných sociálních služeb typu péče o staré a handicapované lidi, ekologických službách apod. by vznikaly nároky na odpočty z daní). Přihlíželo by k potřebám demokraticky přijaté populační politiky (podle tehdejší demografické situace – mohlo by tedy i působit proti nežádoucím populačním přírůstkům) a k různým formám fyzické či duševní handicapovanosti občana

Sociální politika

Své místo by samosprávné principy nalezly i v oblasti sociální politiky.

Důchodové pojištění by bylo vybudováno na třech základních pilířích. První pilíř by představovalo solidární pojištění rozvíjené pod bezprostřední patronací státu a se státní garancí, realizované přes jedinou Státní pojišťovnu, která by byla vybudována na samosprávném principu. V samosprávné radě této pojišťovny by byli zastoupeni pojištěnci organizovaní celostátně v příslušné společenské organizaci, dále odbory, společenské organizace typu Svazu důchodců, Svazu žen, mládežnických organizací, organizací zdravotně postižených apod. Přirozeně by zde byli zastoupeni demokraticky pověření (např. parlamentem a regionálními a obecními samosprávami volení) zástupci státu a také zástupci pracovníků pojišťovny. Při výpočtu důchodu podle prvního pilíře všeobecného solidárního pojištění by byl důsledně uplatněn princip zásluhovosti. Prostředky na důchod by byly placeny částečně přímo pojištěnci, částečně zaměstnavateli. Druhý pilíř by představovalo povinné pojištění ve fondech, které by své jmění investovaly a zhodnocovaly v samosprávných podnicích a které by byly garantovány státem a vybudovány jako samosprávné podniky. Třetí pilíř by představovalo dobrovolné pojištění v samosprávných fondech vázaných na jednotlivé samosprávné podniky nebo v soukromých fondech, a to bez garance státu.

Zdravotní pojištění by se opíralo o všeobecné povinné zdravotní pojištění v jedné samosprávně budované pojišťovně, v jejíž samosprávné radě by kromě pojištěnců organizovaných např. ve Svazu pacientů byli zastoupeni zdravotničtí pracovníci prostřednictvím profesních komor, odbory, demokraticky zvolení pověřenci státu, regionálních a obecních samospráv. Součástí této formy pojištění by byly speciálně vytvořené fondy pro mimořádně postižené, které by byly samosprávné, se zastoupením státu, regionů, obcí, odborů a společenských organizací a které by pružně a rychle uvolňovaly prostředky na zvláštní léky či léčebné procedury nepokryté z všeobecného pojištění. Druhý pilíř by představovalo pojištění dobrovolné v samosprávných fondech spojených se samosprávnými podniky nebo v soukromých fondech, ze kterého by se doplácelo na určitý zdravotnický nadstandard (hotelové služby, kosmetické zákroky, nábožensky motivované zásahy do léčebných procedur, netradiční medicína, dobrovolná aplikace standardně nevyzkoušených procedur).

Financování vzdělání by v této společnosti bylo diferencováno podle stupňů. Základní a střední stupeň vzdělávání by byl pokrýván z prostředků státu (získaných zdaněním) a v rámci této formy financování vzdělání by žáci a studenti získávali i potřebné vybavení, pokud jde o učebnice a příslušné pomůcky. Při financování vyššího stupně vzdělání by svou roli sehrály vzdělávací fondy budované na samosprávném principu.Tyto fondy by byly vytvářeny z prostředků samosprávných i soukromých podniků, příp. z prostředků státu, regionálních a obecních samospráv. Adept vysokoškolského a postgraduálního vzdělávání by se obracel na tyto fondy se žádostí o půjčku na vzdělání, která by byla vyplácena částečně příslušnému vzdělávacímu zařízení, částečně studentovi. Student by zároveň poskytnutím půčky získával právo podílet se na samosprávě příslušného vzdělávacího fondu, ve které by byli dále zastoupeni demokraticky zvolení pověřenci samosprávných či soukromých subjektů, které fond dotovaly, příp. zástupci státu, regionálních a obecních samospráv (pokud fond dotovaly) a zástupci vzdělávacích zařízení, se kterými fond spolupracoval. Student by se však zároveň stával akcionářem fondu a měl by právo na alikvotní část výnosu fondu. Vzdělávací zařízení by nedostávalo celé náklady za studenta najednou, část těchto nákladů by dostávalo podle úspěšnosti studenta a míry, ve které splácí půjčku. Bylo by tak zainteresováno na tom, aby produkovalo studenty úspěšné na trhu práce Student by byl povinen do určité doby půjčku splatit (byl by tedy zainteresován na tom, aby nebyl tzv. věčným studentem), tato doba by však byla vymezena z hlediska dosažení určitého stupně průměrného výdělku. Půjčku by ovšem musel splatit i v případě, že by nezískal místo odpovídající dosaženému vzdělání. Při splácení půjčky by se však bralo v úvahu i společenské oceňování dané práce, např. formou určitých daňových úlev pro studenty pracující ve finančně méně atraktivních oborech nebo naopak zvýšením daňové sazby pro studenty v nadprůměrně atraktivních oborech. Po absolvování studia by student nastupoval do zaměstnání (společnost by garantovala právo nástupu do prvního zaměstnání, které by bylo zajištěno formou daňových úlev či státních dotací zaměstnavateli). Další místa by si byl povinen hledat sám, přirozeně s odpovídající pomocí státu. Podle efektu jeho práce (např. patentů, licencí apod.) by zaměstnavatel povinně odváděl určitý příspěvek do vzdělávacího fondu, který studentovo vzdělávání financoval. Obdobně by se postupovalo v případě postgraduanta, který by ovšem většinou již zaměstnání zajištěné měl a za kterého by veškeré náklady mohl v případě zájmu platit zaměstnavatel. Příslušný fond financující vzdělávání by průběžně zhodnocoval své prostředky investováním do ekonomických subjektů (se zralostí socialistické společnosti by šlo o investování do samosprávných a státních podniků) a o toto zhodnocení by se dělili klienti fondu, s těmi, kdo fond dotovali, a se vzdělávacími zařízeními.

Politika v oblasti bydlení by rovněž významně pracovala se samosprávným principem. Výstavba bytů by byla záležitostí různých subjektů, které by v této oblasti chtěly podnikat. Kromě samosprávných podniků a soukromých podnikatelů by byty stavěl stát, regiony i obce. V případě státní, regionální a obecní výstavby by šlo nikoli o pouhou podnikatelskou činnost, ale o regulační opatření k řešení bytové situace občanů, které by bylo dotováno příjmy z daní, příp. půjček u bank krytých těmito příjmy či jinými složkami státního, regionálního či obecního majetku. Státní, regionální i obecní bytová výstavba by se zaměřovala především na pokrytí potřeby relativně levných bytů a sociálně slabších kategorií Díky podnikatelským aktivitám samosprávných podniků, státu, regionů a obcí opírajícím se o určité plánování by se dařilo udržovat takový trh s byty, na kterém by se nemohl prosadit monopol soukromých vlastníků domů, kteří by ostatně byli průběžně vykupováni. Za těchto podmínek by ceny domů a bytů, které by bylo možno získat do individuálního vlastnictví, byly vcelku průměrné, odpovídaly nákladům i poptávce dané příjmy obyvatel. Možnost získání bytů by byla usnadněna úvěry, které by byly dotovány z prostředků státu, regionu, obcí i samosprávných podniků. Spekulace s byty by byla znemožněna a postihována. Hlavní formou zajišťování bydlení občanů by byla bytová družstva samosprávně spravovaná, která by byty stavěla i užívala. Lze předpokládat, že by současná forma družstev vlastníků bytů byla asi překonána formou družstev uživatelů, mimo jiné i vzhledem k předpokládanému daleko většímu pohybu pracovních sil, který by vyžadoval flexibilní využívání bytů.

Politika zaměstnanosti.

Pro politiku zaměstnanosti socialistické společnosti by byla podstatná především skutečnost, že postupné vytlačování kapitalistického vlastnického sektoru a široká aplikace zaměstnaneckého a všeobecně samosprávného vlastnictví by vytvořilo zcela odlišnou logiku zacházení s pracovní silou. Daleko výrazněji by se ukázala skutečnost, kterou kapitalistická společnost zatemňuje, že totiž práce není nějakým nežádoucím přídavkem k nákladům, který zaměstnavatele okrádá o zisk, ale že je faktickým tvůrcem zisku, pokud je v možnostech zaměstnavatele zajistit pro tuto práci potřebné věcné vybavení. I v socialistické společnosti by pochopitelně možnost zapojit všechny občany do pracovního procesu byla limitovaná náklady na věcné vybavení práce a lze předpokládat, že by nebylo možno dosáhnout plné zaměstnanosti. Na druhou stranu by v logice socialistické společnosti bylo možno přistoupit k tomu, aby se společnost daleko rovnoměrněji podělila o nutnou společenskou práci i o volný čas. Bylo by možno zavést takové opatření, jako je zkrácení pracovní doby při nezkráceném příjmu. V samosprávných podnicích by se pracovníci sdružovali s cílem dosáhnout určitého zisku a dále ho zvyšovat, ovšem s tím, že zároveň budou dosahovat i většího množství volného času a jeho smysluplnějšího naplňování formou větší účasti na procesech řízení, vzděláváním, kulturním a sportovním vyžitím, cestováním, všestranným zkvalitňováním života. Pouhé zhodnocování kapitálu by přestávalo být jediným a všemu nadřazeným kriteriem. V celospolečenském měřítku by se tento proces projevoval tím, že by nerostla pouze bezprostřední materiální výroba, ale že by ziskové podnikání bylo rozvíjeno i v oblasti nejrůznějších nemateriálních služeb nevyžadujících velké doprovodné investice do konstantního kapitálu. Jedním z momentů soutěžení samosprávného sektoru se sektorem kapitalistickým, který by výhledově odváděl kapitalistickému sektoru pracovní zdroje, by byla možnost získat v samosprávných podnicích více disponibilního času, případně i prostředků k jeho využívání (podnikové školy, kulturní a sportovní zařízení apod.) Občané socialistické společnosti by se v tomto smyslu daleko svobodněji rozhodovali mezi tím, zda chtějí pracovat, nebo zda chtějí svůj volný čas naplňovat způsobem, který není v daných společenských podmínkách honorován určitým příjmem a nemůže se proto odrazit v určitém stupni konzumu zboží a služeb.

Samozřejmě by ani za těchto podmínek nezmizela nutnost věnovat určitou pozornost spojení člověka s pracovním prostředkem a zabezpečení jeho existenčních potřeb. Tato otázka by na rozdíl od současné společnosti nebyla jen otázkou materiální, ale i otázkou určité výchovy a kultivace potřeb člověka. I v životě socialistické společnosti by proto zřejmě měla své místo určitá forma pomoci nezaměstnaným a stejně tak i určitá forma jejich stimulace k zapojení do společensky užitečné činnosti. I socialistický stát by zřejmě musel vytvářet určitou záchytnou sociální síť především pro pracovníky, které by rychlý vývoj v oblasti vědecko-technické a informační revoluce, prolamování staré společenské dělby práce, flexibilizace práce i územního přesouvání pracovních sil nechával dočasně bez vazby na výdělečnou činnost v některém z typů podniků. I socialistický stát by zřejmě musel určitými daňovými úlevami a dotacemi stimulovat podniky, včetně podniků samosprávných, k přijímání nových pracovníků, musel by organizovat jejich vzdělávání a přeškolování, pomáhat při jejich přesídlování apod. V zaměstnanecké politice socialistického státu by však zřejmě výraznější roli hrála pomoc zaměstnancům při samosprávném podnikání, vytváření družstev, napojování na již existující zaměstnanecké kolektivy apod. Je jisté, že by i v těchto podmínkách musel stát přerozdělovat část prostředků podnikajících subjektů na tuto pomoc nezaměstnaným. Na druhou stranu by se jistě těmto činnostem věnovaly i samosprávné podniky, které by bylo možno naopak daňově stimulovat. Svou roli při zamezování nezaměstnanosti by jistě sehrály i nové technické možnosti evidování potenciálních nezaměstnaných, poskytování kvalifikovaných informací potenciálním zaměstnavatelům a dlouhodobějšího plánování trhu práce.

Politický systém

Důležitou stránkou života společnosti, ve které by samosprávné principy nalezly široké uplatnění, by byl politický systém. Politický systém socialistické společnosti by byl především determinován vývojovými procesy v oblasti třídně sociální struktury, tj. procesem odcházení prvků třídně sociální struktury kapitalistické společnosti, vytvořením mohutné třídy samosprávných vlastníků, její fakticky vedoucí úlohou ve společnosti a sbližováním jejích zájmů s dalšími společenskými třídami a vrstvami, dokonce i s třídou kapitalistických soukromých vlastníků. Za těchto podmínek by nutně docházelo k procesu předvídanému klasiky – tj. k procesu odumírání politiky jako zvláštní sféry a zvláštního mechanismu, jehož prostřednictvím se seřazují zájmy tříd týkající se společenské správy a výsledně se pak zájem vládnoucí třídy promítá jako zájem pro společenskou správu a řízení určující. Na základě objektivního procesu sbližování zájmu tříd a vrstev nacházejících se v socialistické společnosti na bázi širokého rozvoje samosprávného vlastnictví se pak proces seřazování zájmů různých sociálně ekonomicky relativně specifických útvarů stává stále méně procesem prosazování monopolu jedné třídy a stále více obecným seřazováním zájmů. Vzniká nepolitická, odumírající politika.

Tato skutečnost by se v našem modelu socialistické společnosti projevila:

1. jako stírání ostrých hranic mezi politickými stranami a ostatními typy společenských organizací
2. jako stírání ostrých hranic mezi státem a nestátními organizačními útvary.
3. jako oslabování mocensko-potlačovatelských funkcí státu ve prospěch funkcí organizátorských, kulturně-výchovných apod.

V rámci těchto procesů by především byly ze zákona a do všech organizačních forem společnosti byly uplatňovány samosprávné procesy bránící vytváření strnulých privilegovaných elit uzavřených ve vztahu k širším masám občanů státu i členů příslušných organizací. Ve stanovách organizací povolovaných demokraticky formovanými státními orgány by musely mít své místo takové principy, jako je skutečná kontrolovatelnost a odvolatelnost orgánů, jejich představitelů i aparátu, principy jako je povinná rotace kádrů apod. Nejde samozřejmě o to, že by se konstituování takovýchto forem bránilo jen administrativně, ale o to, že by občané společnosti byli rozhodujícím způsobem ovlivňováni prolamováním staré dělby práce, existencí samosprávných forem v ekonomice, navíc svým určitým větším existenčním zajištěním, většími možnostmi v oblasti volného času, získáváním informací a znalostí, včetně demokratizace sdělovacích prostředků, apod. a že by se proto stávali méně manipulovatelní.

Státní orgány by se vlastně stávaly mnohostranným systémem demokratických samosprávných organizací a principy samosprávy by se mohly uplatňovat i na výkonný aparát. Politické strany by ztratily své výsadní postavení oproti společenským organizacím jiného typu, které by získaly právo volit své zástupce do parlamentu i jiných státních orgánů, účastnit se rovnoprávně politického života, získávat informace a spolurozhodovat na všech stupních. Pokud by se politické strany samy neměnily spíše na určité občanské iniciativy zaměřené k určitým věcným problémům společenského života (např. ekologickým, národnostním nebo sociálním), měnily by se spíše v určité názorové kluby koncentrované kolem určitého komplexu idejí, vidění světa, filosofie, náboženství apod. Je nesporné, že mezi těmito politickými stranami by se přirozenou cestou asi nejvíce prosazovala strana, která by ve své filosofii, přesněji ideologii, nejvíce vystihovala logiku společenských změn a vývojových tendencí a dokázala se orientovat na zájmy objektivně nejprogresivnějších společenských skupin. Důvěru ve společnosti by si ovšem nemohla získat nějakým ústavním zakotvením své úlohy nebo jinak provedenou apriorní privilegizací, ale svou schopností kvalifikovaně se vyjadřovat k různým společenským problémům a vysílat své neméně kvalifikované členy k práci do orgánů i aparátu státu, regionálních i obecních samospráv, společenských organizací a občanských iniciativ nejrůznějšího druhu. Tato strana by zřejmě musela být ostatním typům organizací určitým příkladem důsledností uplatňování demokratických a samosprávných principů ve svém vnitřním životě. Podobně by zřejmě musela v podmínkách nadnárodního státu být stranou skutečně internacionální, integrující zájmy příslušníků nejrůznějších etnických pospolitostí a ras. Lze oprávněně předpokládat, že by tuto úlohu mohla splnit strana opírající se o marxistickou teorii, případně určité spojenectví stran formující se na bázi jejího pluralitního rozvíjení.

Josef Heller, březen 2005