Jan Tesař, historik, exulant, šéfredaktor měsíčníku Bulletinu EIT/AET se rozhodl otevřít na stránkách svého časopisu diskusi o nové společenské vizi. Tímto článkem vysvětluje čtenářům pozadí svého rozhodnutí.Brzy tomu bude deset let, co jsem na podnět Ivana Müllera začal své příležitostné soubory informací o vznikající Mezinárodní dohodě pracujících číslovat, vydávat více méně pravidelně a označovat jednotnou hlavičkou. Pierre Lambert, zakladatel trockistické Organizace komunistů-internacionalistů, a potom vedoucí postava a velká přirozená autorita francouzské Strany pracujících a zároveň Mezinárodní dohody, se na Müllerovu žádost zasadil o zajištění všech hmotných a technických předpokladů. Tak vznikl tento Bulletin, který se tímto dožil stého čísla.
Při té příležitosti chci jako takzvaný šéfredaktor Mezinárodní dohodě za její angažmán poděkovat. Byť francouzští soudruzi vždy díky odmítají zdůrazňujíce, že zápas je mezinárodní a oni že jednají jen ve svém nejvlastnějším zájmu, hledají-li spojence. Být na jejich místě, asi bych z těch spojenců moc radosti neměl. To je ostatně racionální důvod, proč stovku připomínat: vydávání Bulletinu nebylo projevem síly, nýbrž mimořádné slabosti česko-slovenského hnutí: nahrazovalo jakoukoli autentickou domácí iniciativu. Po celá ta léta.
V tom nastává v poslední době změna. Jako reakce na poměry v naší zemi a výsledek nenahraditelného vlastního poznání a rozhodnutí vyrůstají skupiny, které se vřadí do mezinárodního zápasu po boku Francouzů i Rusů, Němců i Maďarů. Časem si jistě vytvoří i své časopisy, mnohem reprezentativnější než tento, a já s radostí předávám štafetu: udrželi jsme kontinuitu navzdory „normalizaci“ i sametu a přes všechny vlastní nedostatky i zanedbání.
Zbývá ale jeden vážný rest, a někteří naši čtenáři a příznivci na to dávno poukazovali. Píšeme-li o nedávné berlínské konferenci a zaznamenáváme-li s uspokojením český podíl na ni, musíme připomenout, že na prvním berlínském setkání Mezinárodní dohody, na 2. Světové konferenci v lednu 1998, vystoupila Marie Novotná s upozorněním, které předtím adresovala i našemu Bulletinu: že nám chybí „nová společenská vize“ (Bulletin, č. 12, březen 1998). Odpověděl jsem tehdy soudružce Novotné, že se obávám zaměřit diskusi tímto směrem, neboť soudím, že jsme dosud nedozráli k takovým vzájemným vztahům, abychom byli takové diskuse schopni bez vzájemného kaceřování a vylučování; že jedním z důvodů, proč se naprosto ztotožňuji s Mezinárodní dohodou a také praxí, kterou již předtím ve Francii prosadila Strana pracujících, je společné rozhodnutí sdružit se na základě společné obrany sociálních zájmů dělnické třídy a s odvoláním na společnou tradici První internacionály, v pluralitě ideových směrů, respektujících ve vzájemných vztazích „dělnickou demokracii“ (jak zní český překlad oblíbeného francouzského termínu).
Ani dnes si nejsem jist, že už vyvanuly všechny zbytky bolševické ideje, že nejnebezpečnější nepřítel je ten, kdo trvá na pluralismu socialistického hnutí. Určitě stále trvá riziko, že debata o ideálu obrozované hnutí rozvrátí místo toho, aby ho posílila. Ale protože mně už nezbývá čas, odvážím se sáhnout do toho košíku omamného ovoce, které už tolik lidí zmámilo… Bohužel i ta První internacionála, k níž se Mezinárodní dohoda hlásí, jak víme, ztroskotala právě na nesnášenlivosti mezi revolucionáři – rozpadla se poté, co marxisté ty ostatní vyloučili. K této tradici bych se tedy nechtěl ani hlásit, tím méně ji oživovat.
Zásadní debatu o „nové společenské vizi“ nemůžeme ovšem donekonečna odkládat, časem se stane nutnou i z čistě praktického hlediska. A v historické perspektivě je úsilí vyrovnat se s ničivými silami, vloženými možná již do základů hnutí největší službou, kterou je možno prokázat ideálu svobody, rovnosti a bratrství mezi lidmi a národy. Nepřehlédněme však, že z historie doposud neznáme mocné hnutí schopné reálně ovlivnit běh tohoto světa, které by se docela obešlo bez svého „náboženství“, tj. svých quasi-náboženských dogmat. Ačkoli se někdy mohou jevit jako zcela odlehlé životu a reálnému světu, bývají právě ony bráněny s nevysvětlitelnou úporností; jakýkoli útok na ně často jenom obnovuje jejich sílu a nejednou znemožnil reálný pokrok k osvětě. Připomeňme jen Chruščova, který dokázal vrátit svobodu a zjednat spravedlnost milionům lidí právě díky přísaze na dogmata, která byla příčinou nespravedlností.
Nejsem si vůbec jist, že jsme už zralí zúčtovat s tím, co bylo původní příčinou naší porážky – bez toho, že bychom v zárodku zničili to, co obnovujeme. Ale považuji za svou osobní povinnost zakončit Bulletin diskusí o otázce nové společenské vize. Čas člověka je jiný než historický čas. Kdybych dál odkládal, ponechal bych nevyužit ze svého hlediska nejzávažnější argument pro mou podobu této vize, jejímž základem je přesvědčení o životní nezbytnosti komunistické plurality. Tímto mým argumentem je sto čísel, založených na vědomí, že se nesluší se na bojovníka, aby vzdal spravedlivý zápas jen proto, že nepřítel vyhrál. K tomu může budoucí historik na základě bohatých materiálů Státní bezpečnosti doplnit, že jsem již předtím „na rozdíl od všech komunistů v emigraci“ po celý čas obhajoval ideál socialistického Československa. Již „mužům Pražského jara“ jsem radil, že daná historická partie je poražena, tím spíše třeba hledět na posílení ideálu. Bohužel byl takovýto přístup (v československém prostředí) vždy označován za „extrémismus“. To ať si rozhodnou následovníci (budou rozhodovat o sobě).
Ať tedy bratrská diskuse a vzájemné účtování mezi těmi, kdo nevzdali, na závěr zdůrazní „ducha Bulletinu“.
Bulletin EIT/AET, 100/2006, Jan Tesař
Naleznete na stránkách Levicového klubu Ostrava ZDE.
Diskusní příspěvky:
Na úvod diskuse na závěr Bulletinu
