
Svět chce znát předpovědi budoucnosti. Bylo jich řečeno mnoho. Od mystických Nostradamů a Celestýnských proroctví až po zprávy Římského klubu. Liší se v délce doby, kterou předpovídají, liší se v míře optimizmu či pesimizmu. Liší se v míře vědeckých ambicí.
Liší se i v tom, zda chtějí odhalit pravdu, varovat před světem, který hrozí přijít nebo naopak narýsovat takový svět, jaký si vysnily. V následujícím eseji ukazuji několik scénářů blízké budoucnosti (dalších 50 let), tak jak existují v soudobé společenskovědní literatuře.
První scénář je scénářem Francise Fukujamy v knize Konec historie a poslední člověk (The end of the history and the last man) a scénářem autorů českého díla Prognóza vývoje ČR do 2015 (kolektiv M. Potůčka). Tyto dvě knihy vycházejí z představy, že v zásadě bude bližší či vzdálenější budoucnost pouze reprodukcí současného světa, pokračováním politické liberální demokracie a kapitalistické ekonomiky za stálého rozvoje výrobních sil. Lidstvu se bude dařit snižovat míru válečných konfliktů, mírně snižovat globální nerovnost díky volnému trhu a řešit ekologické problémy. Připustit katastrofu, kterou by tento svět mohl skončit, by pro autory znamenalo připustit nedokonalosti dnešního systému, jehož jsou obránci. Tento scénář má pro blízká desetiletí i podporu mezi řadou kritických autorů. I mnozí z nich vidí současnou společnost jako natolik stabilní, že nepředpokládají zásadní změny v následujících patnácti či dvaceti letech. Zásadní námitkou proti tomuto scénáři je lidové „žádné stromy nerostou do nebe“. Nový světový řád není rájem na zemi, možná se mu podaří vyhnout osudné krizi jednou, dvakrát, možná i tisíckrát, ale jednou ta krize přijde. „Jestliže dáte suverénním státům do rukou prostředky jak několikanásobně zničit svět, dříve nebo později den posledního soudu přijde.“ (Wagar, 120) Jestliže na světě existuje ekonomické uspořádání, tvořící každodenně malé krize, dříve nebo později se malé krize nakupí a celou strukturu zničí.
Sociologie světového systému má své vlastní předpovědi budoucnosti světa. Věrna své marxistické tradici vidí budoucí svět daleko méně růžověji než liberální proroci. Stephen Sanderson cituje dva autory, kteří se zabývali touto otázkou: I. Wallersteina a W. Goldfranka. „Wallerstein tvrdí, že ačkoli se Marxovy specifické předpovědi nevyplnily, Marx stále může mít v dlouhodobé perspektivě pravdu. Kapitalizmus má v sobě více života, nežli Marx předpokládal a ukazuje se být neuvěřitelně resistentním a adaptabilním. Na druhou stranu tvrdí Wallerstein, obsahuje kapitalistický systém fatální rozpory, které jej zničí. Přibližně v horizontu 100 - 150 let (psáno v roce 1984, pozn. SH) dojde k celosvětové změně k jinému výrobnímu způsobu, pravděpodobně světovému socialistickému systému se světovou vládou. Wallerstein uvádí: „Detaily je nemožné předpovídat, ale základní vývojový vzorec je jasný: Žijeme v období historického světového přechodu od kapitalizmu k socializmu. Než bude tento přechod dokončen, bude to nepochybně trvat dobrých 100 - 150 let a výsledek není samozřejmě zaručený. Současný systém bude zažívat několik fází znovuobnovení. Možná opět přijdou časy, kdy se bude zdát, že kapitalizmus vzkvétá. Ale při srovnání s životním cyklem sociálních systémů je jisté, že se moderní světový systém nachází ve své pozdní fázi.“ (Wallerstein 1984)
A jaký má být podle Wallersteina nový socialistický systém? Základní myšlenkou je, že na základně pokročilé technologie, schopné zajistit míru globální produkce odpovídající obecným potřebám světové populace, bude míra a formy výroby výsledkem kolektivního rozhodování činěných v zájmu těchto potřeb. Navíc se domnívá, že v budoucnosti rozsah pracovního času nutného k udržení takového stupně produktivity bude podstatně nižší, aby bylo každému jedinci umožněno mít čas a prostředky k vykonávání aktivit zaměřených na naplnění jeho lidského potenciálu… Krátce řečeno, socialistický výrobní způsob usiluje naplnit ideál racionální a svobodné společnosti, ježto pojem byl až dosud pouhou maskou kapitalistické světové ekonomiky. Za takové situace nebude mít represivní státní mašinérie již své opodstatnění a bude se průběžně transformovat do rutinní administrativy.
Stejně jako Wallerstein, vidí Walter Goldfrank v kapitalizmu fatální rozpory, které jej patrně zničí. Přestože shledává pravděpodobnost nástupu socializmu ve střednědobé budoucnosti, vidí i jiné alternativy vývoje. Jako možné uvádí čtyři scénáře celosvětové budoucnosti: Barbarismus 1, barbarismus 2, socialismus 1 a socialismus 2. Barbarismus 1 je nukleárním holocaustem a jeho největší nebezpečí vidí v období 2015 - 2050. Barbarismus 2 je globálním fašismem, který by byl variantou světového pořádku vybudovaného podle vzoru Hitlerova Německa nebo Stalinova Ruska. Socialismus 1 je celosvětovým státem blahobytu, vystavěný podle vzoru dnešního Švédska. Tento systém by byl dosud v převládajících rysech kapitalistickým, ale silně levicově zabarveným vedeným jakousi světovou sociální stranou. Socialismus 2 je světovým státem demokratického socialismu. Moc kapitalistů by byla eliminována kontrolou pracujících nad podnikáním. Ekonomická rozhodnutí by nebyla motivována snahou o profit, ale racionálním hodnocením potřeb člověka. Goldfrank jde dokonce tak daleko, že se pokouší určit, jak pravděpodobný je každý z těchto scénářů. Podle jeho názoru mají jak barbarismus 1, tak barbarismus 2 šanci realizace 15%. Socialismus 1 má šanci 50% a socialismus 2 20%.
Ve scénáři světového demokraticko-socialistického státu, vidí Warren Wagar mnohé problémy. Především je to velká byrokracie, homogenizace a růst moci státu. Vlastní váha a neefektivnost superstátu vedla podle Wagara v jeho poloprognostické-polofantasktní Krátké historii budoucnosti (Short history of the future) k jeho sebezničení a vystřídání globální societou tvořenou mnoha tisíci obcí s různými varianty uspořádání především s formami přímé demokracie. Ideologicky by se takový svět přesunul od globální racionality a realizmu spíše k formám ekomystiky a new age. Jestliže Sanderson nazývá tento Wagarův scénář společností new age, podle mého názoru je spíše Marxovým komunizmem. Podle Wagara byl totiž globální socialistický stát se svým vytvořením nového člověka se změněnými hodnotami nutným předpokladem k tomuto kroku. Navíc nedošlo k obnovování kapitalistických státečků, ale spíše k vytváření netržních duchovně zaměřených lokálních ekonomik. Jestliže byl demokratický socializmus mužsky racionální, věk new age je spíše ženským, pocitovým a citovým, ovšem bez opuštění racionality a vědy.
Clive Ponting ve své Zelené historii světa (Green history of the world) nabízí scénář, který může být variantou Wallersteinova fašizmu 2. Tento scénář obsahuje také šest ze sedmi modelů Mezí růstu, tak jak byly prezentovány Medowsem v modifikované podobě v roce 2004. Předobrazem tohoto scénáře je osud Velikonočního ostrova. Tento ostrov ležel tak daleko od nejbližší pevniny (2 tis. mil), že jeho obyvatelé zapomněli odkud přišli a mysleli si, že jsou jediní na světě i v celém vesmíru. Přesto nebo možná právě proto, vybudovali pozoruhodnou civilizaci soch, vlastního písma a bohaté mythologie. Jak tato civilizace rostla, zvyšovala se ekologická zátěž ostrova. Jednoho dne byl poražen poslední strom, došlo k dramatickému poklesu potravin, k válce mezi jednotlivými kmeny, k poklesu populace, k opuštění civilizace, k zapomenutí technologie výroby soch a k zapomenutí písma a mýtů. Po mnoha stovkách let byla takto zmenšená a zprimitivněná populace objevena Evropany a nedokázala jim ani říci, kdo postavil sochy na ostrově. Ponting se obává, že podobný osud nemůže potkat také lidstvo. Jestli spotřebování zdrojů nevyprodukuje války a ti, co je přižijí zvolí zcela stagnační a rozdrobenou formu existence, v níž bude většina moderní civilizace zapomenuta. Takové lidstvo by žilo v zájmeně soupeřících státečcích, ovládaných různými náboženskými kulty či formami fašizmu technologicky možná tak na úrovni Evropské civilizace 18. století.
A co kontakt s někým jiným?
Tato část eseje si neklade pražádné vědecké ambice. Následující myšlenky se však honí mnohému z nás v hlavě, a tak myslím, že stojí zato, je zaznamenat. Ty myšlenky se vztahují o otázkám existence mimozemské inteligence a případným kontaktům s ní. Kontakt s mimozemskou civilizací v může zcela změnit naše dějiny a proto má své místo v našem přemítání o budoucnosti.
První nezodpovězená otázka zní: Existuje vůbec nějaká inteligence ve vesmíru kromě lidí? Je totiž možné, že jsme ve vesmíru sami. Tomu ovšem odporují dvě věci: Velikost vesmíru a povaha života, který se dere na světlo přes všechny překážky, jak jsme viděli na zemi na příkladě evoluce. Tvrzení, že není života ve vesmíru kromě země, trochu připomíná geocentrické či solarocentrické teorie vesmíru, podle nichž jsme středem všeho. Dnes víme, že nejsme středem vesmíru, že ležíme pouze v jednom z okrajů naší galaxie mléčné dráhy, která leží pravděpodobně v jednom z okrajů vesmíru. Jistě musí pro vznik života existovat velice specifické podmínky a patrně šťastná souhra náhod. Argument o sestavení automobilu pouhým přetřásáním součástek v popelnici, což je prý evoluční vysvětlení vzniku života, ovšem neobstojí, máme-li neomezené množství času a popelnic. Je také možné předpokládat, že pokud inteligentní život vznikl, bude se jednat o velice podobnou formu jako je ta naše, neboť máme společné chemické prvky, matematické a fyzikální zákony. Evoluce vyzkoušela mnohé tvary živočichů, než dospěla k lidem. Je pravděpodobné, že i každá jiná inteligentní forma bude osově souměrná, s dolními a horními končetinami, hlavou se senzorickými orgány a centrem myšlení. Zkrátka je pravděpodobné, že evoluce má zakódováno, že inteligentní forma života musí být humanoid přibližně velikosti člověka planety země. Při jiných rozměrech planety by se pravděpodobně nedokázaly chemické prvky zřetězit tak efektivně, aby vznikali inteligentní trpaslíci nebo obři.
Podle mého názoru lze předpokládat, že dějiny takovýchto inteligentních humanoidů budou velice podobné dějinám našim. Nezávislý vznik civilizací na zemi, které objevily nezávisle na sobě stejné vynálezy, vystavěly podobné stavby a vytvořily podobné náboženské a sociální struktury dokazuje, že dějiny mají jistá pravidla. Tím základním, je že kdekoli na zemi, tak pravděpodobně i jinde představují historický vývoj tři základní transformace: Přechod k zemědělství, přechod k civilizaci a přechod k modernímu industriálnímu světu. Na naší planetě jsme viděli v historii první dva přechody, které se odehrály na mnoha místech a nezávisle na sobě. Asi největším důkazem dějinných zákonitostí jsou civilizace střední a latinské Ameriky, které vznikly prokazatelně nezávisle na okolním světě a přesto vykazují překvapivé podobnosti s asijskými orientálním civilizacemi. Pokud by Evropa neprovedla modernizaci a podmanění světa, jistě by to provedl někdo jiný. Podle Sandersona např. Japonsko vykazovalo náběhy na vytvoření vlastního kapitalizmu, zcela nezávisle na vlivu Evropy. Čtvrtou možnou transformací bude přechod civilizace k socialistickému systému. Tyto důkazy nás opravňují k tvrzení, že i případná mimozemská civilizace se bude svými dějinami podobat naší, jistě v mnohém v technice, pravděpodobně v těchto transformacích, ve vytvoření sociálních a náboženských struktur společnosti apod.
Druhá otázka zní: V případě, že vznikl život i jinde a také jinde nabyl inteligentních forem, jaká je naše pravděpodobnost, že jsme nejvyspělejší civilizací vesmíru. Někdo samozřejmě musí být nejvyspělejší, ale naděje, že je to zrovna člověk je velmi malá. Vesmír vznikl před 13 miliardami let. Země před 4,5 mld, život před 4 mld., člověk před 100 000 lety, civilizace před 4000 lety, moderní svět před 200 lety. Jediné datum, které máme s případnou mimozemskou civilizací společné je okamžik velkého třesku před 13 miliardami let. Od té doby se naše cesty liší. Nemusí se lišit příliš mnoho, ostatní planety vznikly v podobný čas, i život mohl vzniknout v podobný čas, třeba jen s rozdílem miliardy, či několika stovek miliónů let. Podobně inteligentní tvor, civilizace a její moderní forma mohly vzniknout všude v relativně podobný čas. Rozdíl, mezi vznikem moderního světa tady a onde mohl být třeba zase jen pár miliónů či stovek tisíc let. Jenže podívejme se na rozdílnosti mezi člověkem doby kamenné a člověkem dnešního světa. A doba mezi nimi je pouze 10 000 let. Jaký rozdíl bude mezi bytostí o milión let pokročilejší a člověkem dnešního světa? Obávám, se, že by šel přirovnat k rozdílu mezi dnešním člověkem a kobylkou nebo chcete-li mezi dnešním člověkem a bohem, tak jak si ho člověk dnes představuje.
Je ještě třetí možné vysvětlení: Možná že má život s sobě zakódováno automatické sebezničení v okamžiku, kdy se stane natolik rozvinutým, že začne ohrožovat stabilitu okolního univerza. Tj. že každá inteligentní forma života nutně skončí sebezničením např. atomovou válkou či nějakou ekologickou katastrofou. Je možné, že tomu tak je, že v dějinách vesmíru byly i jiné civilizace a ty se samy zničily, tak jak se jednou zničí země. Tento argument má podle mě jednu slabinu: Není pak jasné, proč vznikla taková díla jako je Ilias a Odysea, nebo Bethowenova hudba, nebo Michelangelovy obrazy. Pokud by toto měla být charakteristika života, jistě by byl snazší nějaký věčný boj ohně s ledem v pustém vesmíru, než vytváření a zase ničení života, který je skutečným klenotem zářícím z planety v temnotě vesmíru.
Podle mého názoru je nejpravděpodobnější vysvětlení: Nejsme ve vesmíru sami a jsou zde nepoměrně vyspělejší civilizace s nepoměrně většími silami (možná dokonce jakási globální vesmírná civilizace). Argument proti jejich existenci, který vznesl fyzik Enrico Fermi 1950 a shrnul jej jednou větou „A kde teda jsou?“, mi nepřipadá přesvědčivý. Podle Fermiho pokud by byl vesmír plný inteligentních tvorů, jistě by byl i plný jejich radiových vln a my bychom o nich se za poslední století dozvěděli. Ferni ale nepočítá s možností jejich takové technické vyspělosti, že např. kompletní odstínění země či blízkého vesmíru prostředky, o jakých se nám nikdy nesnilo, by nebyl žádný problém. Zeptáte se, proč by to dělali? Jsem stále přesvědčen, že pokud chce být nesmírně vyspělá civilizace udržitelná, musí být i humanistická. Humanistická znamená, že by nepřipustila jakýkoli scénář ve vztahu k zaostalejším podobný Cortézovu dobytí říše Aztéků. Dokonce ani jakýkoli scénář podobný mírové kolonizaci a směně zrcátek za zlato. Ostatně v ideálním případě by tak mělo postupovat i lidstvo: Pokud bychom dnes objevili v Amazonii kmen úrovně doby kamenné, měli bychom jej zcela odstínit od civilizace, neboť kontakt s ní by nutně znamenal jeho zničení. Pokud bych měl jako vysoce vyspělý mimozemšťan co do činění se zaostalou zemí, počkal bych s kontakty do doby, až se lidstvo humanizuje natolik, že nebude nebezpečím pro ostatní. Počkal bych také, až samo dosáhne takových znalostí a dovedností, že bude vůbec možné s ním na úrovni komunikovat. Je možné, že naše znalosti a dovednosti získané modernizací tomu stále neodpovídají. Počkal bych také, zda lidstvo prokáže, že je schopné inteligentní, dlouhodobé a technicky vyspělé existence, tedy že dokáže vytvořit takové uspořádání světa, které bude mírovější, spravedlivější a humanističtější. Otevřít dnešnímu lidstvu, které se dodnes vraždí, zásobu neomezeného vědění a svěřit mu tak do rukou příliš mocné technologie, by nebylo odpovědné.
Uznávám, že představa lidstva jako myší v akváriu sledovaných nepoměrně vyspělejšími sousedy je značně děsivá, jistě ještě děsivější představa by byla, pokud by bylo lidstvo je vytvořeno dokonce jako nějaký pokus takovýchto bytostí. Ale na druhou stranu lidstvo vždy žilo s představou, že je nějaká vyšší moc nad ním, že je někým sledováno, pokud by byla existence podobného boha vysvětlena takto racionálně jistě by to nebyl důvod propadat ve smutek.
Myslím si, že v zásadě každá inteligentní civilizace má zájem komunikovat, neboť touha po poznání je jednou ze základních charakteristik života. Pokud se ovšem dosud takové komunikace zříká, je to možná výraz odpovědnosti, neboť příliš slabší partner by takovou komunikaci nemusel vůbec přežít. Jaké podmínky by kromě své humanizace musela lidstvo splnit, aby bylo shledáno schopným komunikace? Např. Warren Wagar hovoří do blízké budoucnosti o třech základních technologických výzvách pro lidstvo: Zvládnutí technologie opravdu rychlého přesunování v prostoru, zvládnutí technologie kopírování lidské mysli ze starého mozku do mladého a tím i dosažení nesmrtelnosti. A konečně vytvoření nového druhu lidí jakéhosi homo seapiens alterior, který bude nejen inteligentnější ale také humanističtější. Je možné, že teprve takové civilizaci by bylo dopřáno kontaktu s vnějším světem. Možná, až lidstvo této úrovně dosáhne, bude mít zajímavou návštěvu, která už ale bude před tím léta čekat. Jak napsal A. C. Clark, možná právě takový kontakt bude představovat zahájení dospělosti lidstva.
Je otázkou, jak by se vyvíjel kontakt s případnou mimozemskou vyspělejší civilizací, pokud by země pokračovala v civilizace liberálního a sobeckého kapitalizmu, hledající a ničící zdroje ve spojení s vysokou technologií, který by měl ambici přetvořit také vesmír na trh (tj. Fukujamův scénář). To že takovýto scénář dosud nepřevládl u těch, kteří dosáhli vyspělosti před námi, dokládá fakt, že jsme se dosud nestali kolonií někoho jiného (další vysvětlení je, že jsme ve vesmíru sami, či že jsme nejvyspělejší). Je otázkou, jestli se objevení a ovládání vysokých technologií budoucnosti vůbec shoduje s takovým uspořádáním. V případě že by svět takové uspořádání objevil a hrozil by proměnit univerzum na své kolonie, bylo by pochopitelné, že by takovou nemoc ti vyspělejší a odpovědnější vyřízli nějakým způsobem z těla vesmíru. Možná že by se ovšem tato nemoc zničila sama, dřív než by opustila planetu zemi. Možná se právě dnes odehrává zkouška, zda se dokáže naše planeta sama vyléčit.
Skončím tak, jak skončil svou knihu W. Wagar - verši Walta Whitmana:
Má krásná duše!
Ó putuj putuj stále dál!
však bezpečně neb boží všechna moře jsou!
Ó putuj putuj stále dál!