Taktika a strategie

Elementární teze
Egona Bondyho, jak vyšly ve sborníku „O globalizaci“ (nakl. L. Marek, 2005, editor Jan Burian)

1. Marx upřesnil v Grundrisse, že třídy i třídní boj začínají až po „jediné revoluci v lidských dějinách“ = „zavedení strojové výroby“, kapitalismus.
   V tom měl z vědeckého hlediska čiročirou pravdu.
2. Uvědomělý třídní boj vzniká tedy až od počátku 19. století.
3. Před polovinou 19. století se utvořily dvě tradice: „anarchistickᓠa „organizátorská“.
4. Obě dvě jsou po více jak 150 letech nepoužitelné v jejich původní podobě.
5. Princip organizace implikuje centralismus, zbyrokratizování, zkostnatění, reformismus až úplné opuštění revolučního cíle.
6. Anarchistický princip nedokáže dlouhodobě koordinovat aktivitu a pracnou přestavbu a výstavbu nové společnosti.
7. Obě formy byly adekvátní v 19. století. Od té doby se společnost zcela zásadně proměnila:
   1. technologicky
   2. sociologicky (včetně zmizení tříd klasického typu)
   3. psychologicky
8. V současných podmínkách 21. století (alespoň jeho první poloviny) tyto formy nikomu nevyhovují a jsou neuplatnitelné.
9. Zůstává tedy otázka, co z nich je a není možno převzít.
10. Z anarchistické tradice:
    1. Pozitiva:
       • spravedlivá rovnostářská společnost
       • řídící se samosprávně, s využitím mnoha prvků (teoreticky všech) přímé demokracie
       • odhodlanost k přímé akci
       • všechny prostředky boje jsou oprávněné, nebo protivník je používá také, včetně teroru, jehož nejzazší formou je válka a genocida, k níž se protivník velmi snadno a rychle uchyluje
       • zásadní antirasismus, zásadní schopnost uznat význam a potřebu odlišných kulturních tradic
    2. Nedostatky:
       • velmi malá schopnost trvale koordinované akce a řízení, což se dá se napravit
       • propaganda směřovaná ad hoc a ad hominem
       • zanedbání teoretické ideové práce
       • přímo „programovᓠnedisciplinovanost
       • utopičnost (zvláště v kropotkinovské verzi)
       • avanturismus (zvláště v bakuninovské verzi)
11. Z tradice organizace:
    1. Pozitiva:
       • koordinovanost
       • dlouhodobě projektovaná práce na výstavbě a přestavbě
       • zdůraznění ideové práce (důležitý psychologický moment, výchova nového člověka)
       • schopnost tzv. drobné každodenní práce prováděné systematicky
       • odmítání názorových akcí ad hoc, koncepčnost dlouhodobé strategie
    2. Nedostatky:
       • tendence k centralizaci potlačující spontánní iniciativu
       • tendence k preferování „vyspělých kulturních center“, unifikace podle jedné kulturní tradice („nejvyspělejší“ země jako kulturní vzor)
12. 11. Před zhruba 170 lety:
    1. Nejvyspělejší technologie byly drátový telegraf a parní stroj.
    2. Periodik bylo málo, měla nízký náklad i počet stran, bylo málo čtenářů.
    3. Žádná jiná masmédia nebyla.
    4. Hlavní formou komunikace bylo schůzování a spolčování.
    5. Protivník na tom nebyl o mnoho lépe. Měl k dispozici kazatelny, školy a zákonodárství (parlamentní demokracie).
13. 12. Dnes:
    1. Všeovládající masmediální demagogie a „zábava“ zcela v rukou a intencích protivníka. Zde nemáme dosud vhodnou alternativu!
    2. Technologie umožnila hyperkonzum nabízený i vykořisovaným, kteří proto propagandě podléhají.
    3. Sociologicky zmizely viditelné třídy a s nimi viditelný, revoluční a akceschopný třídní subjekt.
    4. Sociologicky vzniká ohromná stratifikace. Rozrůstají se střední vrstvy, které i když klesají co do prestiže i bohatství, odmítají pokládat se za dělníky.
    5. Nepřetržité vidiny o možnosti zbohatnutí či zvýšení úrovně implikují psychologické změny:
       • ztráta lidské solidarity
       • každý jen za sebe a pro sebe, by za cenu největší dřiny
       • atomizace osamělého davu
       • zblbnutí v podmínkách vznikající sociální a ekonomické nejistoty
       • absolutní nezájem o to, co se momentálně netýká „nás“, ale „souseda“
       • xenofobie, rasismus, intolerance, fundamentalismus, akceptování válečného řešení ve prospěch národních zájmů (obrana našich tradic)
       • roste psychologická tíseň z vykořenění z přirozené lidské solidarity a touha po jejím obnovení
       • přitom však vládne bezbrannost vůči masmédiím a pseudozábavě, reklamě a hyperkonzumu
       • necitlivost a akceptování genocidy, pozvolná připravenost k fašizaci společnosti
       • z toho všeho plyne odlidštění, smíření se ztrátou lidské důstojnosti, ba i svobody nahrazené pofidérní obranou „práv jednotlivce“, což hypertrofuje ve vyspělých zemích, zejména v USA.
       • necitlivost k situaci chudých a druhých vůbec, zejména za našimi hranicemi, jakkoliv právě to vede ke ztrátě schopnosti vlastní sebeobrany: Přihlížet v naprostém klidu, jak hoří sousedova chalupa a morduje se tam, je v praxi čekání oligofrena na to, až začne hořet a mordovat se v jeho vlastním domě.
14. Kulturní imperialismus, jenž začal být prováděn od přelomu 50. a 60. let, se proměnil v nekulturní zglajchšaltování, které neobyčejně rychle ovládlo všechny země, v nichž konzumní ideál zatlačil vlastní kulturní (tj. společenské) tradice. Objevuje se typ člověka vykořeněného, a tedy dezorientovaného a bezbranného, který se nemá oč opřít. Jako menšinový pokus o zvrácení tohoto vývoje pak přirozeně vzniká intolerantní ultrakonzervativní fundamentalismus, který už vlastní tradice karikuje, a tak spíše odpuzuje, než přitahuje, a je vítanou záminkou pro protivníka, aby všechny kulturní tradice dehonestoval až démonizoval - psychologická příprava pro vojenskou obranu „vlastních tradic“.
15. Nedostatečná ideová základna usnadňuje nadnárodní finanční oligarchii zakrývat pod pláštíkem teorie o kulturním konfliktu svoji reálnou ekonomickou praxi usilující o totální světovládu. Ideová bezbrannost těch, proti nimž je útok veden, byla „nenásilně“ předpřipravena kulturní glajchšaltací, která proniká mezi nejbrutálněji vykořisované snadněji a rychleji, než tam kdy pronikne šance podílet se alespoň nepatrným procentem na konzumní společnosti, jež je stálým, ale nedostižným lákadlem.

Poznámka:

Všechna potřebná data týkající se současné situace – ekonomická, sociologická, ekologická, politická, demografická, atd., jsou bez komentáře vydávána OSN a jejími pracovními skupinami. Tyto zprávy jsou povinně ukládány v ústředních knihovnách, popřípadě jsou přístupné na internetu. Katastrofální situace počátku 21. století je ostatně neustále diskutována i v odborných pracích a v médiích.

I když u běžného konzumního občana jdou tyto informace pravděpodobně jedním uchem tam a druhým ven, není snad nikoho, kdo by o nich nevěděl, i jestliže si je nechce připustit.

* * *

Je třeba uvážit, zda je ještě možno oddalovat zahájení aktivní sebeobrany, jež přirozeným způsobem přejde v aktivní boj a likvidaci globalizační fáze imperialismu a dále v likvidaci třídní společnosti vůbec, jen proto, že nejsme dosud připraveni. Neotevřít tento boj automaticky znamená, že z defenzívy se rychle stane naše úplná porážka, jejíž důsledky pro další vývoj lidstva nelze ani dohlédnout.

Při pokračující defenzívě umožňujeme oligarchii, aby v klidu realizovala své bohulibé plány zbavit se „přebytečných“ lidí, jichž je dle jejich odhadů 90 procent obyvatelstva planety, a zavést plně automatizovanou výrobu. S tím se už nikdo netají, naopak poradce amerického prezidenta Fukuyama opravil v tomto smyslu svůj koncept konce dějin z roku 1991.

(Dovolím si čistě osobní poznámku. Mým vlastním pracovním polem je nejabstraktnější disciplína filosofie, teorie bytí, v níž existence či zánik lidského rodu hraje zanedbatelnou úlohu. Leč tím spíše mohu z „vysokého nadhledu“ zřetelně vidět, že umělá násilná redukce lidstva na minimum, tj. na bohaté a jejich služebníky, znamená tak neorganický zásah do fylogeneze lidského druhu, že nebezpečí zániku lidstva jako zoologického druhu se stane neodvratnou vyhlídkou.)

Začít zápas o život a zničit smrtelného nepřítele je možno vždy. Odkládat to a ustupovat nelze trvale. Jen nepřetržitými pokusy, bez ohledu na jejich porážky, je možno naučit se taktice a strategii. Pokusem a omylem a opravou se děje všechno v univerzu. Žádný učený z nebe nespadl. I při absolutní nezkušenosti a nepřipravenosti můžeme vyjít z několika reálných úvah.

1. Při bezprostředně hrozícím ohrožení života je třeba nevylučovat předem žádné bojové prostředky, jediným kritériem je jejich vhodnost podle okolností, podmínek, prostředí, času a účinnosti.
2. Není možno předpokládat, že v dnešní situaci je kterákoliv část světa ústředním bodem boje a v ní aplikované metody jsou paradigmatické pro všechen ostatní svět.
3. Je potřeba počítat od počátku s multietnicitou a multikulturalitou světa, která vede k tomu, že metody sebeobrany a boje budou různé. Rozhodně je třeba zbavit se mýtické představy, jež ještě v 19. století mohla být racionální, že centrem boje budou nejvyspělejší oblasti, tj. tzv. Západ. Zde je ve skutečnosti situace nejkomplikovanější a lidé si tam musí řešit situaci po svém. Jejich problémy, kulturní návyky a taktika nejsou a nebudou pro ostatní svět závazné. Osa světového pohybu se přesouvá mimo oblast Západu, by moc světové oligarchie se opírá o jeho ekonomiku, finanční a vojenskou sílu.
4. Je třeba vyvodit okamžité důsledky z holé, v historii stokrát potvrzené pravdy, že menšina usilující o ovládnutí a zlikvidování drtivé většiny, by byla po všech stránkách nejsilnější, není schopna zvládnout boj na desaterých frontách najednou a časem se zhroutí, i když k likvidaci slabších použije nejbrutálnější prostředky. Nepomůže jí ani jedno soustředěné globální tažení, ani tzv. preventivní lokální války, její akceschopnost podléhá historické korozi. Před našima očima si imperialismus a finanční oligarchie vytvoří „deset tisíc Vietnamů“ a v této situaci může dosahovat pouze přechodného a lokálního vítězství.
5. Největší naší slabinou není nedostatečná vojenská výzbroj, ale malá připravenost učit se z chyb, jichž jsme se během dvou století dopouštěli. Tyto chyby a omyly jsou ve skutečnosti rezervoárem zkušeností. Zejména poučení „k čemu to vede“, když přehlédneme otázku konečného cíle.
   • Tak v našich rukou zkrachovala kdysi mohutná II. internacionála, jejíž absolutní krach (plod proměny revolučního ústředí v byrokratický úřad) umožnil vznik I. světové války.
   • V našich rukou zkrachoval SSSR: dekret o půdě, privatizace na vesnici, vznik kulactva, nutnost násilné kolektivizace přes noc, zmaření výsledků první pětiletky, vytvoření privilegovaného technického managementu, vznik zárodku nové vládnoucí třídy, zánik SSSR. Jedno vyplývá z druhého.
   • V našich rukou zkrachovala čínská revoluce, která naopak pro státní zájem, tj. zájem vládnoucích, zcela opustila závazek postavit se do čela světového revolučního hnutí a buduje jen svoji neo-neo-konfuciánskou společnost poté, co zlikvidovala i Maův pokus zachránit revoluci v hodině dvanácté.
   • V našich rukou zkrachovala Světlá stezka v Peru, pro ignorování zásad osvobozeneckého boje, jenž nesmí parazitovat na lidu osvobozených oblastí.
   • V našich rukou zkrachovaly ty nejvstřícnější demokratické pokusy v Chile, Nikaragui, Guatemale, Bolívii, Portugalsku a jinde, kvůli podcenění agresivity mezinárodního imperialismu.
   • V našich rukou krachují antiimperialistické snahy islámu kvůli zanedbání důsledné emancipace od zájmů petrodolarových šejků a „národní“ narkomafie.
   • V našich rukou zkrachovaly pokusy o uhájení socialismu, jakými bylo například hnutí Solidarnoœć v Polsku, nebo neumělo artikulovat vlastní cíle pracujících, dalo se vést cizími ideologiemi (zejména vatikánskou) a nevzalo si poučení z ČSSR v roce 1968 a dohodnuté souhry velmocí.
   • V našich rukou je ohrožení osudu dosud svobodné Kuby a Vietnamu. Dále sdružení afroameričanů a latinoameričanů v USA, sebezničení Afriky tribalismem a růst šovinismu a xenofobie i mezi sobě nejbližšími národy (Jugoslávie).

Všechny tyto a další chyby jsou, opakuji, maximálním bohatstvím učiněné zkušenosti, o nichž by každý revolucionář měl přinejmenším vědět, aniž by přitom podlehl neoprávněné představě, že vše již bylo vyzkoušeno, a tak se nedá nic dělat. Naopak, pokud víme, co chceme, a vystříháme se chyb, dá se dělat neobyčejně mnoho.

Ani Řím nebyl postaven za týden a nic se nevylíhlo hotově jako Athéna z hlavy Diovy. Každý nový aktivní pokus má vyhlídku na alespoň částečný úspěch.

Je nutno zdůraznit, že k dnešnímu datu je vyhlídka na uskutečnění by i jen první fáze socialismu vzdálenější než před sto lety. V důsledku před sto lety naprosto nepředstavitelné ekonomické proměny se zvýšila ekonomická prosperita mnohonásobně. Daní za to je závratně stoupající křivka demografická a rostoucí ekologická destrukce. Současná ekonomická potence lidstva však ještě umožňuje situaci reálně a racionálně řešit, což již třeba za 50 či dokonce 30 let nebude možné.

Z tohoto hlediska jsme v momentu, kdy zvrat je prostě nutný, a už by byl jakýkoliv. To ovšem nejlépe ví vládnoucí oligarchie, a proto cílí k nejrychlejšímu řešení. Mají v záloze preventivní zbraň nejt잚ího kalibru, rozpoutání vyhlazovací války, při níž se vyřeší naráz všechno, pobijí se lidi, oživí se a ještě více zcentralizuje ekonomika a vynoří se zfašizovaná světovláda umožňující zbavit se zbývajících nepohodlných živlů v metropolitních zemích. Na použití této nejt잚í zbraně již připravují vnitřní mínění doma.

Jakkoliv zmizely klasické třídy klasického kapitalismu a jim odpovídající třídní boj, zůstalo základní rozdělení třídní společnosti na vykořisované a vykořisovatele. Současná fronta boje neprobíhá jen mezi chudými a bohatými zeměmi (jejichž spotřeba je stonásobně vyšší než v ostatních částech světa). Fronta probíhá i napříč všech zemí. K nadnárodní finanční oligarchii patři i miliardáři islámští, indičtí, ba i jihoameričtí (narkomafiánští bossové), tedy reprezentanti těch nejvykořisovanějších oblastí světa. Je třeba, abychom nebyli překvapeni tím, že za podíl na globálním bohatství bude ochotna podpořit politiku globální oligarchie i pekingská vláda.

Na začátku 21. století jsme v situaci, kdy si zodpovědný analytik nemůže dovolit přesně predikovat absolutně nic. Trpce nám chybí analýza současné struktury globalizované ekonomiky, zdá se však, že ani sami globalizátoři, jakkoliv o svém cíli mají jasno, neznají všechny překážky, jež jim struktura jejich vlastního ekonomického pořádku vytváří a bude vytvářet.

Jedna jediná věc je vcelku jistá: A už dříve či později, záměr globalizace se nezdaří a ocitneme se ve zcela změněné situaci. V prvé řadě budou velmi neblaze překvapeny země, které se staví jako nositelé globalizace. Světová finanční oligarchie, která globalizaci naplánovala a uvádí ji do chodu, sleduje pouze vlastní zájmy a aktivně pomáhajícím pouze předstírá, že má i jejich zájmy na zřeteli. Bude je tedy využívat stále intenzivněji a do posledního dechu je obelhávat. To, že zničující důsledky globalizace pociuje a bude pociovat ožebračená a zbídačená většina lidstva, neznamená, že konečný výsledek přinese prospěch vyspělým zemím, které se dnes v globalizaci hodlají angažovat.

Nebudu opakovat obecně známé argumenty, jež jasnou řečí holých faktů usvědčují globalizátory z přípravy největšího nebezpečí, jež kdy hrozilo lidstvu jako celku. Vycházím z toho, že globalizaci se budou lidé bránit, protože její dopad bude pro všechny postižené otázkou holé sebezáchovy. Je možno zkoušet světovládu na hekatombách mrtvol a je možno ji dokonce i po generace uhájit, avšak nikdy ne natrvalo a s úspěchem a nikdy ne bez tvrdého vnitřního boje. To je horší alternativa.

Je ale i druhá: Čím dříve a čím masověji se rozvine boj proti protivníkovi, tím větší je šance na jeho porážku, i když to bude také těžce zaplaceno. Přece však se v tomto případě dá předejít úplnému vyhlazení.

Resumé:

1. Musíme si jasně přiznat svoje nedostatky, abychom předem viděli, že huráoptimismus je chybnou psychologickou strategií, která by přivodila prohru uvítanou globalizátory. Přivodila by dlouholetý útlum, skepsi, poraženectví a ztrátu důvěry v možnost jakéhokoliv boje. Je třeba počítat (jak už to také globalizátoři ústy svých amerických mluvčích vyhlásili) s dlouhodobou válkou. Od neúspěchu k neúspěchu, až k definitivnímu, a to pak překvapivě rychlému úspěchu. (Taktiku dlouhodobé války sledoval celý život Mao, ale nedomníval se, že by založením ČLR končila.) Tato taktika ovšem vyžaduje ode všech jistou psychologickou připravenost.

1. K našim základním nedostatkům na prvním místě patří, že tak jako se nedá dělat účet bez hostinského, není možno vytvářet spolehlivé strategicko-taktické plány bez analýzy společenského uspořádání, v němž žijeme. Vynaložit na tuto práci co nejsoustředěnější úsilí je povinností, leč jde o práci, která má-li být spolehlivá, vyžaduje soustředěné studium po dobu desítek let. Ani Marx nespadl z nebe.
2. Bez nové vědecké analýzy fungování globalizační ekonomiky se můžeme jen orientačně opírat o analýzy provedené na revoluční levici v posledních sto padesáti letech. A ty v žádném případě nemůžeme pokládat za neměnné, trvale platné a nepřekonatelné.
3. Jakkoliv bída a stupeň vykořisování v celém světě prudce stoupá, ztratilo revoluční hnutí oporu v širokých masách. Podařilo se paralyzovat vědomí širokých vrstev připravené k soustředěné a cílevědomé revoluční akci, které právem vnímali vykořisovatelé od 30. let 19. století jako smrtelné nebezpečí. To byl dlouhodobě systematicky prováděný plán našich nepřátel, pro nějž využili všech ekonomických, politických a oblbovacích prostředků. Postupné likvidace zemí, které se pokusily realizovat revoluční změny ve společenském zřízení, byly v tomto plánu jen postupnými vítěznými etapami nepřítele. Kde nebylo možno použít vojenskou moc, tam (jako např. v SSSR a dnes v ČLR) systematicky podporují vnitřní rozvrat.

Situace, kdy značná část populace je vykořisována bezprostředně až po smrt hladem a přesto se nerozvine třídní boj, ale jen lokální živelná povstání ústící opět do statu quo, není nová, nýbrž naopak charakterizuje celé dějiny vykořisovatelské společnosti. Marx objasnil, že od začátku kapitalismu vznikly podmínky pro sebeuvědomění vykořisovaných jako historického subjektu. Jak za faraónů, tak v předkolumbovské Americe, tak v Číně a jinde bylo oblbování a dezaktivace lidí vždy monopolem vládnoucích, kteří nelitovali výdajů na své propagátory, a už to byli kněží či úředníci. Tento monopol, který začal být narušován liberální „demokracií“, získávají od 2. třetiny 20. století vykořisovatelé opět pod kontrolu. Dnes je vládnoucím lhostejná větší či menší míra nespokojenosti či demonstrací, nebo i to zakalkulují do demagogie svých „svobodných“ masmédií. A to po celém světě!

Vedle nevyzbrojenosti teoretické a ideové je toto odzbrojení ideologické naším nejvážnějším handicapem. Nebo vykořisovatelům je známo, že celé dějiny jejich společnosti jsou provázeny nespokojeností a řetězem lokálních revolt – s izolovaným odporem se umějí exemplárně vypořádat. Jestliže dnes k jejich oblbovacímu monopolu patří ideologie hyperkonzumu, po němž zatím lidé lační, a vábnička příležitosti ke zbohatnutí pro každého, stejně jako výsměch a výhrůžky všem pokusům o společenskou změnu, pak je naše situace ještě o mnoho horší, než kdy dříve v dějinách.

2. Všechny tyto naše nevýhody, a je jich i víc, nemění nic na tom, že pokud vykořisovatele nezlikvidujeme co nejdříve možno, hrozí nám a následující generaci prostá likvidace a budoucnosti lidského rodu záhuba. Nedostatky nejsou naším „osudem“, ale výzvou k aktivní ofenzivě, nebo ustupovat dál je nemožné.

I bez přikrašlování můžeme reálně konstatovat, že činit první aktivní kroky je v našich silách. Vycházíme z toho, že přestalo existovat jednotné cílevědomé celosvětové hnutí. Nezbývá nám než aktivně podpořit či vyvolat, kdekoliv je příležitost, konfliktní situaci oslabující přímo finanční oligarchii, poškozující ji ekonomicky, narušující fungování jejích institucí, oslabující ji vojensky (guerrily), organizačně (infiltrace), psychologicky (ovšem např. teroristické aktivity jsou samy o sobě neproduktivní až kontraproduktivní), ideově (vytvoření alternativních či přímo subverzivních subkultur), v její prosperitě (snížení nepotřebného konzumu), ignorování jejích masmédií. A to vše ne podle jednoho „návodu“, ale s využitím kulturních a etnických tradic, jejichž mnohost a rozličnost pro nás nesmí být překážkou, ale výhodou.

Je možno spojit navzájem nekoordinované, odnikud neřízené antiglobalizační aktivity vedené lokálními či jen drobnými skupinovými zájmy. Společným cílem je likvidace nadvlády světové oligarchie.

Důvod je prostý: Mor nelze vyhubit jen v naší vesnici a v druhých ho nechat. Sežere pak naši vesnici znova.

Pokud toto bude pochopeno, vytvoří se skutečně postupně deset tisíc Vietnamů – dlouhotrvající válka vyčerpá nakonec dříve mocné než slabé. Moc mocných bude zákonitě klesat a rezavět. Etnika metropolitních zemí jsou v populačním mínusu, zatímco ostatní nadále stoupají.

Je nepopiratelné, že absence analýzy odpovídající novým podmínkám a cílům nám podráží nohy daleko, daleko vážněji, než si obvykle myslíme. Za takových podmínek je největší překážkou doktrinářské sektářství, které je v této situaci prostě k ničemu, neznatelně, leč důsledně vede k retardujícímu fundamentalismu a chtě nechtě připravuje půdu k etnickým antagonismům.

Doktrinářství se netýká jen programu akční revoluční strategie, ale i programů např. náboženských. S plným zrovnoprávněním revolučních složek splývá zrovnoprávnění všech kulturních a náboženských tradic.

Tato pluralita kulturní i etnická je rezervoárem revoluční taktiky a jejích metod. Aplikaci jakýchkoliv a zejména dosud nepoužitých metod umožňujících zničení nepřítele jako celku je třeba pozitivně hodnotit.

3. Jakkoliv si skutečné revoluční hnutí vždy vytyčuje maximalistické a všeobecně aplikované cíle, nesmíme za současné situace prosazovat uniformitu našich cílů.

Musíme naprosto důsledně akceptovat, že i po odstranění vykořisovatelů ve všech oblastech světa se jednotlivé etnokulturní celky budou chtít uspořádat po svém. Nesmíme v žádném případě chtít opakovat onu v nejlepším případě pitomost, kterou se řídila evropská kolonizační expanze, že budeme tzv. „méně vyspělé“ civilizovat. Do oblastí, kde do evropské kolonizace existovala vysloveně dostatková společnost, byl zavedením „civilizace“ způsoben rozvrat mající nezřídka podobu kompletní genocidy.

Stanovisko úplné rovnoprávnosti všech etnokulturních tradic snad vypadá až příliš samozřejmé, ale zdůrazňuji je proto, že po likvidaci globalizátorů dojde k natolik různým formám uspořádání světa, že doktrinářům budou připadat navzájem inkongruentní.

Jestliže se např. v Číně zbaví nové gentry, jež tam po Maově nezdaru zapouští kořeny, osvobození nebudou hledat řešení v západoevropských ideách odvozených z antiky. A to platí pro všechny etnokulturní oblasti.

Dopustili bychom se závažné chyby, kdybychom přechod ke zcela beztřídní, komunistické společnosti chtěli prosazovat s historickou uspěchaností. Přinejmenším zkušenosti SSSR (a patrně dnes už i ČLR) jsou v tomto ohledu výmluvné. Marx ani Mao si nevycucali z prstu, že k tomuto stadiu (komunistické společnosti), i po likvidaci poslední formy kapitalismu, bude potřeba ještě deset generací vytváření nového člověka.

Každý psycholog potvrdí, že to je odhad minimální. Počítejme s tím, že v určitých regionech bude vyhovovat nevykořisovatelský model víceméně etatistický až autokratický, v jiných zase model disociovaného a na stálou technologickou proměnu nepříliš dbajícího uspořádání (např. některé oblasti Jižní Asie či Afriky). Jinde zas mohou být konzervativnější a jinde volnější normy v uspořádání rodinných a sousedských vztahů atd. Rychle a přes koleno lámat tyto rozdíly by jen obnovilo podmínky pro vznik nových vykořisovatelských struktur.

Naopak pro všechny etnokulturní oblasti by měla, po budoucím revolučním zvratu, být závazná jasná a neprůstřelná legislativní opatření zabraňující obnově ziskově využívaného vlastnictví výrobních prostředků. To jest i v rukou státu jako právního subjektu. Do jaké míry bude v té které kulturní oblasti uvolněno tzv. drobné podnikání často nezbytné pro pružné zajištění aktuálních potřeb obyvatelstva, bude záviset na místních podmínkách. V žádném případě nejde v období socialismu o to, aby byla pseudoegalitářským způsobem zaváděna nivelizace příjmů. Ti, kteří vykonávají společensky prospěšné aktivity (údržba, nutné služby etc.), budou za to odpovídajícím způsobem odměněni.

Představa, že socialismus je synonymem nivelizované míry příjmů, a tím pádem i konzumu, je prostě chybná. Tato deviza může být aplikována teprve v podmínkách vysloveně nadbytkové ekonomiky, jíž by měla být podložena společnost komunistická. Avšak kontrola nad všeobecným bohatstvím společnosti musí být principiálně zaručena pro všechny členy té které komunity. Další vývoj je zatím nutno přenechat vlastní organizaci společnosti osvobozené od vykořisování.

Z mnoha zorných úhlů lze pozorovat náznaky (od exaktních věd až po každodenní životní praxi), že od revoluce, kterou přinesl přechod ke strojové výrobě, se zprvu pomalu, dnes už zřetelně proměňuje celé kolektivní vědomí lidského rodu. A to ve směru k jakémusi oživení „původního“ holistického pohledu, který není antropocentrický, a tak mění vztah člověka i lidstva jako celku k jeho prostředí i k bližním navzájem. Pokud by se tento pohyb dále prohluboval, skýtalo by to určitou bezpečnější garanci pro bezkonfliktní průběh období, v němž lidé budou vyrůstat do podmínek komunistické beztřídní společnosti. Podobným způsobem tyto podmínky zdá se připravuje i nová vlna technologická. Jedním z významných příznaků je i počínající instinktivní odpor vůči vnucovanému hyperkonzumu a jeho reklamní propagaci.

4. 21. století stojí před námi jako jedno z nejvýznamnějších v celých čtyřicetitisíciletých lidských dějinách. Naši protivníci vědí, že jdeme do neznáma, a spoléhají na to, že momentálně mají všechny trumfy v rukou. Z dějin ovšem víme, že to automaticky nezaručuje výhru.

Můžeme začít.

Poznámka na závěr

Velice tvrdé, až evropské tradici se zcela vymykající formulace, nemíním mírnit, i když možná vyjadřují názory pouze mé vlastní.