logo SDS
Dnešní datum: 10. 02. 2025   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 15
Prům. 12
21 denni
Max. 552
Prům. 215

Nyní si čte web : 117 uživ.

04. Kolektivní práce

* Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost

Vydáno dne 23. 10. 2005 (13751 přečtení)

V sobotu 22. 10. se na Praze 10 konala teoretická konference na téma uvedené v titulu tohoto článku. Byla to současně veřejná oponentura závěrů řešitelského týmu Teoreticko-analytického pracoviště KSČM k této problematice. S hlavním referátem vystoupil Zdeněk Hába.

Současná etapa vývoje kapitalismu

Představy o socialismu na sobě vždy nesly pečeť historického rámce společnosti, ve které se zrodily - životních problémů, které vykořisťované masy v té které době pociťovaly jako nejnaléhavější, a prostředků, které měly ve své době k dispozici, aby svou situaci řešily. Konkrétní obraz socialismu se proto v jednotlivých historických obdobích vyvíjel jak co do názorů na nejvhodnější uspořádání socialistické společnosti, tak i co do cest, kterými je možné jí dosáhnout. Každá historicky novější představa pak v sobě zákonitě zahrnovala jak zkušenost minulé epochy, tak i nové momenty pro utváření socialismu, které vyvstaly s novou historickou skutečností.[1] Zkoumání dnešního vývojového stupně a konkrétního stavu kapitalistické společnosti je zákonitě nutným východiskem i dnešních úvah o socialismu, aspirují-li na reálné zobrazení socialismu pro 21. století a nemají-li být - obrazně řečeno - přípravou na minulé války.

Marxismus chápe kapitalismus jako společensko-ekonomickou formaci, jako kvalitativně určitou jednotu výrobních sil, výrobních vztahů a politické, právní a kulturní nadstavby společnosti. Slovem „jednota“ se rozumí vzájemná podmíněnost a způsob spojení základních složek formace, koexistence a vzájemné působení jejích různorodých, v tom i protikladných prvků a tendencí, vyúsťující v její celkový historický pohyb. Některé prvky formace v jejím průběhu zanikají, jiné vznikají, význam jiných se v průběhu doby posunuje. Některé jsou ovlivňovány vnějšími, mimosystémovými danostmi, kterými mohou být jak dožívající zbytky minulých společenských forem, tak i vlivy jiného původu (změny klimatu, přírodní katastrofy, válečné události a pod). Jednota výrobních sil a výrobních vztahů (výrobní způsob) je neustále narušována zejména rozdílným tempem rozvoje obou těchto stránek společenské výroby; obnovuje se plynule nebo skokově tím, že výrobní vztahy se zpravidla přizpůsobují nové úrovni výrobních sil a stávají se základnou pro jejich další vývoj. Takovou vývojovou historii má i kapitalismus. V jeho prvním, manufakturním období, trvajícím přes 200 let, převažovala ještě ruční, řemeslná výroba. Pak následovalo období, ve kterém průmyslová revoluce a nástup pracovních mechanismů strojů změnily charakter výroby a daly vznik kapitalismu volné soutěže. Přechod ke strojové velkovýrobě ve velkém měřítku vyústil do epochy bankovních koncernů a monopolů, která znamenala další vývojový stupeň kapitalismu - imperialismus. V současnosti kapitalismus podstupuje další historickou přeměnu příchodem vědeckotechnické revoluce a postupné globalizace ekonomických i jiných společenských vztahů. Vchází do své čtvrté fáze (která ještě nemá analytika, srovnatelného s mysliteli fází předešlých).

Marxističtí i nemarxističtí teoretikové se zpravidla shodují na tom, že současná podoba kapitalismu je jeho zvláštní vývojovou etapou. Důvody, proč jí je, se však u nich liší. Představitelé nemarxistických myšlenkových proudů vykládají současnou etapu různě: někteří jako definitivní a trvalé vítězství euroatlantického typu civilizace, jako „zánik dějin“ (Fukuyama), jiní naopak jako kritické období „závěrečné krize, do kterého kapitalistická světoekonomika právě vstoupila“ (Wallerstein); další jako neuzavřené období jejího „ historického střetu“ s civilizací islámskou (Huntington). Z jiných hledisek bývá dnešní kapitalismus nazýván společností „postindustriální“ (Bell), „technotronní“ (Brzezinski), „informační“ (Toffler), případně kapitalismem „transformovaným“ manažerskou revolucí (Burnham), nebo konvergenčními procesy (Tinbergen), nebo „třetí cestou“ tržního hospodářství (nejnověji v nové verzi Giddens). Neujasněnost východisek periodizace kapitalismu, ideologická předpojatost a svévole jednotlivých autorů při určování jejích znaků činí jejich vývody četbou, sice často zajímavou a v některých případech výstižně zachycující dílčí jevy či stránky současné etapy kapitalismu, avšak bohužel postrádající to nejpodstatnější: objektivní souhrnný pohled na kapitalismus jako společensko-ekonomický systém a na hybné síly jeho rozvoje.

Marxistický úhel pohledu na kapitalismus a jeho budoucnost je úhlem zájmu pracujících vrstev společnosti, vrstev, které tvoří její životadárné jádro. Chtějí-li dosáhnout změn svého společenského postavení, nemohou se oddávat neplodným snům a řídit se zbožnými přáními; z jejich vlastního zájmu se jejich pohled musí objektivitě co nejvíce přiblížit. Klíčové otázky pro ně dnes znějí takto: Jsou rozsah a hloubka změn, jimiž kapitalismus prošel v posledních desítiletích, dostatečně velké k tomu, aby soudobá etapa vývoje kapitalismu mohla být označena za zvláštní vývojové stadium kapitalismu, které je již neodvratně jeho stadiem posledním a za kterým bude následovat ne-kapitalistická společnost? Bude mít tato společnost obecné rysy, které dnes tradičně připisujeme socialismu? Pokud ano, jak zvláštní znaky dnešní fáze kapitalismu ovlivní reálnou tvářnost socialismu pro 21. století? Vytvářejí se v současné fázi kapitalismu také zvláštní, nové podmínky pro vznik a formování socialistické společnosti, a mění se tím význam a váha postavení podmínek dosavadních? Na tyto otázky hledáme věcnou a pravdivou odpověď.

Vědecko-technická revoluce - nová etapa ve vývoji výrobních sil kapitalismu

Základním východiskem všech společenských vývojových změn - jak světová historie až doposud beze zbytku potvrzuje - je společenská výroba, způsob získávání životních prostředků, nezbytných pro lidskou existenci, jako elementární podmínka lidského života vůbec. V jejím rámci, jak již bylo řečeno, se nejrychleji rozvíjejí výrobní síly společnosti, poháněné neustálým tlakem snahy lidí rozmnožovat a zlepšovat prostředky své hmotné existence, uspokojovat své potřeby, které s civilizačním pokrokem neustále rostou. V současném kapitalismu procházejí výrobní síly podstatnou přeměnou - procesem vědeckotechnické revoluce.

Vědeckotechnická revoluce bývá obecně definována jako zásadní zvrat v rozvoji výrobních sil, vyvolaný všestranným průnikem vědy do výroby. Mění postavení člověka ve výrobě, vyvolává závažné sociální důsledky a posléze zasahuje všechny sféry společenského života. Její jednotlivé prvky - tj. prvky, které se vymykaly z rámce dosavadního převládajícího typu průmyslové strojové velkovýroby - se začaly objevovat a postupně hromadit koncem 1. poloviny 20. století (mj. jako jeden z dějinotvorných, ale nezamýšlených důsledků koncentrace hmotných i lidských prostředků ve II. světové válce)[2]. Posléze se spojily v rozsáhlý inovační proud, zasahující prakticky všechny oblasti lidského života a synergickým efektem revolučně měnící charakter výrobních sil, materiálně-technickou základnou výroby počínajíc a místem člověka v dělbě práce končíc.

Ve druhé polovině 70. let se tyto procesy se výrazně urychlily. Vzrostlo tempo i rozsah praktického využívání nových technologií, jejich dalšího zdokonalování i jejich konkrétních aplikací. V průmyslu vznikla nová, rychle se rozvíjející odvětví, v zemědělství „zelená revoluce“ zvýšila ve druhé polovině minulého století výnosy základních potravinářských plodin až čtyřnásobně, plasty přinesly zcela nové materiálové a technické možnosti. Biotechnologie umožnily cílevědomé zásahy i do genetické výbavy organické přírody včetně člověka samého. Osobní počítače (1981) a digitální technika vůbec nevídaně změnily tvorbu i přenos informací v nejširším smyslu, zrodily samostatnou světovou informační síť (1991) a postupně pronikly do každodenního života společnosti. Růst produktivity práce v hospodářsky vyspělých zemích v nich umožnil rozvoj masové spotřeby; pesimistické předpovědi účastníků Římského klubu o hrozícím vyčerpání zdrojů ekonomického růstu byly v 80. letech (jak se ukázalo, velmi předčasně) odloženy ad acta. Otevření nových perspektiv hospodářského rozvoje bylo označeno za „novou ekonomiku“, která se vymyká tradičním ekonomickým schématům a změní kapitalismus na spotřební ráj, na „společnost blahobytu“. Přelom století sice učinil přehnaným iluzím 80. let rázný konec, tempo vědeckotechnické revoluce, ve své současné fázi nazývané zpravidla „technologickou a informační revolucí“, se tím však nezpomalilo. Elektronika a mikroelektronika, energetika, chemie, genetické inženýrství, nanotechnologie, biotechnologie a další výrobní obory a technologie pokračují ve svém překotném vývoji. Jejich vliv na další oblasti ekonomiky a vyzařování do mimoekonomických sfér dále roste a před našima očima proměňuje svět, ve kterém žijeme.

O povaze a směrování vědeckotechnické revoluce se vedou diskuse již desítky let.[3]

V oblasti výrobních sil je jejím jádrem změna vztahu mezi duševními a věcnými faktory výrobních sil. Přírodní a technická věda, jako představitel první z nich, v minulosti vystupovala a rozvíjela se především jako teoretická reflexe praktických výrobních zkušeností a potřeb. Ve vědeckotechnické revoluci se jejich poměr obrací: věda a její aplikace předbíhají a předurčují budoucí výrobní postupy. Rozhodujícím, určujícím a převažujícím způsobem vzniku dokonalejších výrobních nástrojů a výrobně technických zdokonalení (inovací) se stává výrobní aplikace vědeckých poznatků. Věda umožňuje novými způsoby zasahovat do vzájemného působení přírodních procesů a využívat jich k lidským účelům, používat stroje, které své operace řídí samy a jsou v jisté míře schopny rozhodovat se rychleji a správněji, než by to dokázal člověk, vyrábět plasty s předem určenými vlastnostmi, které v přírodě samovolně nevznikají, pěstovat rostliny, uměle uzpůsobené lidským potřebám (zemědělská půda, v minulosti označovaná za matku života, je dnes s nevelkou dávkou přehánění označována za pouhého nosiče hnojiv, fungicidů a insekticidů), zasahovat do základního genetického vybavení živých organismů a měnit vnitřní podmínky jejich vývoje.

Technologická revoluce tím ukončuje definitivně předchozí epochu industrializace pracovních činností. Industrializace znamenala rozšiřování a rozvoj strojových výrobních prostředků, založený na stále podrobnější dělbě práce, zdokonalovaný převážně jen v rámci mechanických a jiných elementárních technologií a vedoucí zákonitě ke kořistnému, extenzívnímu způsobu využívaní existujících přírodních i lidských zdrojů. Technologická revoluce znamená kvalitativní skok ve společenské výrobě, zásadní změnu výrobních postupů a jejich řízení. Jejím výsledkem je jak zásadní zvýšení produktivity práce (úspora času), tak i nová kvalita uspokojování lidských potřeb. V tom spočívá její nadčasová hybná síla, její klíčový význam pro budoucí socialismus stejně, jako jej má pro současný kapitalismus.

Druhá složka vědeckotechnické revoluce, revoluce informační, je nerozlučně spojena s první, technologickou složkou, je jí podmíněna a sama ji podmiňuje. Informace ve funkci sdělení jako přímého impulzu k jednání (příkazu), je základem nových řídicích technologií ve výrobě. Umožňuje dalekosáhlý rozvoj automatizace: strojový systém, který je rychlejší, přesnější a vytrvalejší než člověk kdy může být, může být díky digitálním technologiím naprogramován tak, aby byl nejen schopen plnit dané funkční zadání, ale aby byl v určitém rámci schopen také samostatných rozhodnutí. Mechanická strojová výroba sice také umožňovala zavádět některé prvky automatizace, ale jejich nezbytným ekonomickým předpokladem byla velkosériovost výroby. Masové rozšíření počítačové techniky k tvorbě a přenosu řídicích informací nyní umožnilo přetnout tuto pupeční šňůru mezi tradiční průmyslovou velkovýrobou a automatizací. Ta nyní může pronikat i do činností menšího rozsahu a dokonce i do činností individuálně vykonávaných.

Informace ve smyslu předání poznatku dalšímu subjektu jako rozšíření jeho vědomostní základny má obdobně revoluční význam společenský. V ekonomické oblasti dovoluje získávat i přenášet poznatky, důležité pro podnikatelská rozhodnutí, na libovolné vzdálenosti v zanedbatelně krátkém čase. To umožňuje např. umisťovat výpočetní, technologické a jiné úseky nadnárodních společností mimo jejich řídící centra do levnějších zemí a lokalit bez újmy na rychlosti rozhodování, dovoluje uzavírat obchody a burzovní operace v celosvětovém měřítku, bleskurychle přesunovat kapitál se spekulativními cíli a vtahovat do finančních her doslova celý svět. Informační revoluce znamená nové perspektivy ve vojenství, možnost distančního vedení válek, nové druhy zbraní, ale také např. při dobývání kosmu, zkoumání přírodních procesů, při předpovídání počasí a klimatických změn, umožňuje nové diagnostické i léčebné metody v medicíně atd. atd. Nezanedbatelným faktorem je rovněž okolnost, že přenos informací může být také významným organizačním nástrojem, existující státní mocí nekontrolovatelným. V internetu se zrodil celosvětový informační prostředek, který má povahu sítě, tj. horizontálních vazeb, nebudovaných a neřízených vnější mocí. Jeho dosah, omezovaný dostupností příjmu signálu, se však zatím nemůže srovnat s všestranností, dosahem a účinností masových médií.

Bohatství informací, které informační revoluce zprostředkovává, má svůj rub: přináší natolik bohatý tok informací, že jsou někdy individuálně nezvládnutelné. Jejich příjemce jimi může být zahlcen, neschopen je utřídit a nakonec jedná stejně nebo ještě méně racionálně, než kdyby je vůbec neměl k dispozici. K tomu přispívá i tržní, zájmově podmíněný charakter poskytování informací, který umožňuje rozšiřovat i informace mylné nebo záměrně skreslené. Protože nejmasovější zdroje informací jsou v rukou soukromých společností, sledujících vlastní ekonomické i politické zájmy, zprostředkovává či usnadňuje informační revoluce zaměňovat skutečnou demokracii, založenou na vlastním svobodném zájmovém rozhodování, demokracií falešnou, předstíranou, založenou na názorech, imputovaných veřejnosti sdělovacími prostředky. Mediální sféra je schopna vytvořit virtuální skutečnosti (už neplatí ani o žádné vizuální informaci, že je skutečně pravdivá), vytvořené jednostrannými či falešnými informacemi, promyšleně vymývat mozky lidí vytvářením iluzí o skutečném i duchovním světě, cílevědomě formovat osobnost občana (a voliče) směrem, který vyhovuje mediálním vládcům, většinou nadnárodním společnostem. Demokracie se tím může dočasně i trvale změnit ve faktickou mediokracii (tisk byl ostatně od nepaměti označován za „sedmou velmoc“).

Vývoj charakteru práce.

Revoluční změny, které se odehrávají v systému výrobních sil, podstatně přetvářejí společenský výrobní proces - v jeho celku i v jeho jednotlivých dílčích částech. Mění strukturu společenské výroby i charakter jednotlivých pracovních činností.

Pojem „dělník“ dříve znamenal převážně námezdního (s hlediska společensko-ekonomických vztahů), manuálního (s hlediska technicko-ekonomických vztahů) pracovníka, vykonávajícího - zpravidla v součinnosti s dalšími - dílčí pracovní činnosti, podřízeného pracovnímu rytmu stroje či výrobního zařízení, tedy součást kapitálu a přívěsek stroje. Zatím co první část charakteristiky dělníka se ani dnes nemění, fyzické práce ve výrobě s příchodem nových technologií ubývá; přibývá naopak vědomostních požadavků a zodpovědnosti při provozu složitých a nákladných výrobních zařízení. Modrý límeček pracovníků bělá. Dělník ve smyslu manuálního pracovníka, tato klasická postava kapitalistické průmyslové výroby, v ekonomicky vyspělých zemích začíná postupně odcházet do hospodářských dějin.[4] Je nahrazován pracovníkem, který sice i nadále zůstává v námezdném postavení, ale v jehož činnosti převažuje kvalifikovaná práce duševní, samostatná a tvůrčí.

Tyto změny charakteru práce, generované vědeckotechnickou revolucí, se v současnosti sice již zrodily, ale doposud nepřevládly. Pracovníky nového typu zdaleka nejsou všichni a přinejmenším za kapitalismu sotva kdy budou - zčásti pro věcnou povahu některých pracovních činností, zčásti pro rentabilitu jejich vykonávání. Kapitalistická forma výroby uvedené změny v některých případech brzdí a působí naopak jako dekvalifikační faktor. V podnicích, kde jednotliví pracovníci obsluhují výrobní či montážní linku opakovanými jednoduchými úkony a kde efektivnost je dosahována vysokou intenzitou práce, k získání dostatečné kvalifikace postačí několik týdnů nebo i méně.[5] To poskytuje zaměstnavateli snadnou možnost je střídavě zaměstnávat a propouštět podle momentálních konjunkturálních potřeb firmy, anebo nahrazovat jinými, jestliže nestačí pracovnímu tempu nebo nevyhovují zaměstnavateli z jiných důvodů. Pro přežívající jednoduché práce, ať už ve výrobě nebo ve službách, mohou být v hospodářsky vyspělých zemích také využíváni imigranti ze zemí méně hospodářsky rozvinutých (v dalších generacích už zpravidla občané daného státu). Tvoří v nich často početné etnické enklávy, již předurčené na méně kvalifikované práce resp. na vysokou míru nezaměstnanosti. Intenzívně pracující dělníci tohoto typu pak chápou kvalifikované pracovníky spíše jako dělnickou aristokracii než jako příslušníky stejné třídy se stejnými základními zájmy.

Důsledkem informační revoluce je také částečná destrukce kolektivních forem práce. Souvisí s možností vykonávat některá zaměstnání - zpravidla v oblasti služeb - individuálně, mimo společné pracoviště anebo i mimo řádný pracovní poměr. Vzniká a rozšiřuje se zvláštní vrstva pracovníků, charakterizovaných obvykle vysokou kvalifikací a vysokou specializací ve svém oboru. Pokud pracují v námezdním poměru, bývají nazýváni „cognitariátem“ (ve smyslu „duševně pracující proletariát“). Často poskytují své služby samostatně nebo jsou najímáni různými společnostmi na vykonání určité časově ohraničené práce. Jsou produktem informační revolucí zprostředkované a liberalismem podporované individualizace pracovních činností, která na jedné straně z určitého hlediska může být vítána, protože uvolňuje pouta nucené námezdní práce, na druhé straně však přenáší všechna tržní rizika podnikání na pracovníka a zbavuje zaměstnavatele všech sociálních závazků.

V národohospodářském měřítku má růst produktivity práce, vyvolávaný vědeckotechnickou revolucí, za následek zejména pokles podílu bezprostředně produktivních činností na celkovém souhrnu hospodářských aktivit. Pro uspokojování základních materiálních potřeb obyvatelstva hospodářsky vyspělých zemí je zapotřebí stále menší podíl celkové společenské práce; díky růstu produktivity práce dokáže jednotlivý pracovník uspokojit svými produkty stále větší počet osob.[6] Mění se skladba společenského produktu: podíl primární sféry, tj. těžebního průmyslu, zemědělství a lesnictví na jeho tvorbě zákonitě klesá (v ČR poklesl v letech 1990 - 2002 z 12 % na 5%), o něco pomaleji klesá podíl i sekundární sféry, tj. zpracovatelského průmyslu a stavebnictví (u nás ve stejném období ze 48 % na 39 %) Naopak podíl terciární sféry, tj. obchodu, dopravy, spojů a služeb výrazně stoupá (u nás ze 40 % na 56 %) a ve vyspělých zemích překračuje dvě třetiny. Principiální význam materiální výroby pro život a rozvoj společnosti se tím samozřejmě nemění. Uvolňuje se však více času a prostředků pro nemateriální činnosti, vědou počínajíc a zábavním průmyslem končíc.[7]

Takový vývoj má závažné důsledky pro míru a skladbu zaměstnanosti obyvatelstva. Počet námezdně pracujících se v populaci relativně snižuje. Je to proto, že růst produktivity a růst kvalifikační náročnosti výroby mění počet a skladbu pracovních míst a vytlačuje část pracovníků z dřívějších zaměstnání, resp. ze zaměstnání vůbec. Nově vznikající pracovní místa tento deficit, plynoucí z technologických příčin, nestačí pokrýt. Za druhé, rozšiřuje se možnost vykonávat některá zaměstnání distančně a tedy často i ekonomicky samostatně. Protože jsou to nejčastěji služby, kterých se to týká, stávají se služby do budoucna nejrozsáhlejším a nejperspektivnějším tvůrcem nových pracovních míst.

Individualizace práce a její ekonomické osamostatňování vede dokonce k tomu, že někteří dokonce hovoří o nastávající době „postzaměstnanecké“. Jako důvod k rozvolňování zaměstnaneckého systému práce slouží neoliberálům zpravidla jednostranně interpretovaná potřeba mobility pracovní síly, prosazování volného trhu s „lidským kapitálem“. Zamlčuje se při tom faktická ekonomická nerovnost mezi kapitálem a prací, mezi vlastníkem výrobních prostředků a tím, který je jich zbaven; veškerá rizika nerovnováhy trhu pracovních sil se přenášejí na ty, kteří nemají ekonomickou možnost jim čelit. V praxi tím liberalismus usiluje o likvidaci historicky vzniklých forem dělnické sebeobrany i státem garantované zákonné ochrany zaměstnanců před svévolí zaměstnavatelů, k rozmělnění společných zájmů zaměstnanců a podkopání jejich solidární akceschopnosti.

Charakteristickým znakem trhu práce v současné etapě kapitalismu je také rostoucí míra nezaměstnanosti. Před 2 - 3 desítkami let se odhadovala tzv. přirozená míra nezaměstnanosti na 4 %, dnes se pohybuje na dvojnásobku i více.[8] Příčinou rostoucí míry nezaměstnanosti není technologický pokrok, zvyšující produktivitu práce, sám o sobě: při jiném společenském uspořádání by problém snižování potřeby práce mohl být řešen jak zkracováním pracovní doby, tak i vznikem nových pracovních míst, sloužících uspokojování nových, vyšších potřeb obyvatelstva. V globálním kapitalismu však obecný tlak na snižování mezd, násobený vstupem nadnárodními společnostmi využívané levné pracovní síly z rozvojových zemí do světové soutěže na trhu práce, takové řešení nedovoluje (srv. celosvětový růst outsourcingu a nezdařený pokus Francie o redukci pracovní doby, který citelně snížil konkurenceschopnost podniků). Dlouhodobá nezaměstnanost způsobuje, že nezaměstnaný pracovník ztrácí krok s novými pracovními metodami, mizí i jeho dřívější pracovní návyky a snižuje se tak jeho šance získat zaměstnání nové. Vytvářejí se tím velké skupiny osob sociálně vykořeněných, „nezaměstnatelných“: osob, kterým chybí odborné, v druhé generaci někdy i základní vzdělání a které ve svém rodinném i širším sociálním prostředí nezískaly resp. ztratily pracovní návyky. Vysoká nezaměstnanost samozřejmě vytváří zvýšený tlak i na zaměstnance, kteří práci mají, a kteří tak sdílejí tržní rizika a příjmovou nejistotu soukromých podnikatelů.[9]

Celková proměna výrobních sil vyspělé části kapitalistického světa, vyvolaná vědeckotechnickou revolucí, ještě zdaleka neskončila. Její důsledky pro změny v systému kapitalistických výrobních vztahů jsou však již dnes zřetelné.

Globalizace

Jestliže souhrnným vyjádřením změn v oblasti výrobních sil je pojem vědeckotechnické revoluce, v oblasti výrobních vztahů se touto symbolickou zkratkou stala globalizace - růst celosvětové propojenosti hospodářských procesů.[10]

Internacionalizace kapitálu sama o sobě není ničím novým. Je neoddělitelným znakem kapitálu od jeho vzniku jednak jako podstatný prvek původní akumulace kapitálu (který stál v podobě koloniálních výbojů u zdroje bohatství většiny dnešních hospodářsky vyspělých zemí), jednak jako projev mezinárodní dělby práce a směny jejích výsledků. V této druhé funkci je mezinárodní dělba práce a zahraniční obchod jevem ekonomicky nepochybně progresivním: umožňuje jednotlivým zemím využívat jejich specifických komparativních výhod, snižovat celkové náklady práce zúčastněných zemí a rozšiřovat jejich domácí trh o produkty, vlastní produkcí nedosažitelné. Protože se však tento proces odehrává v kapitalistickém prostředí, slouží současně rozvoji kapitálových vztahů, stává se jeho cílevědomě využívaným nástrojem. Globalizace, která je v obecném smyslu propojování ekonomiky, informací, kultury i vědy ve světovém měřítku znakem civilizačního pokroku, vystupuje ve své současné liberálně-kapitalistické podobě jako nástroj ekonomické i politické agrese velkokapitálu, zostřuje rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi, vnucuje uniformní ideologii, životní způsob i spotřební zvyklosti zemím, které mají svou vlastní historicky vzniklou národní kulturu. Ochuzuje vývojově nenahraditelnou rozmanitost světa a zplošťuje mnohostranné společenské vztahy na zákony trhu - zbožní směny a zisku. Globalizace se tak ve své dnešní podobě navenek jeví, a také prakticky funguje, jako proces nastolování a upevňování planetární nadvlády superburžoazie (Kosík).

Před necelým stoletím podrobně analyzoval - pod zorným úhlem perspektiv proletářské revoluce - kapitalismus své doby Lenin[11]. Nazval jej imperialismem, parazitním a umírajícím kapitalismem. Za jeho základní znaky označil koncentraci výroby a kapitálu, vedoucí ke vzniku monopolů, splynutí bankovního a průmyslového kapitálu ve finanční kapitál a vznik finanční oligarchie, růst významu vývozu kapitálu a skutečnost, že svět si mezi sebe rozdělily mezinárodní svazy kapitalistů a největší kapitalistické mocnosti. Tyto znaky imperialismu nezmizely a v období globalizace se dále prohloubily a rozvinuly. Globální rozměr daly imperialismu - pomineme-li vlivy vědeckotechnické revoluce - především rozvoj nadnárodních společností, liberalizace pohybu zboží a kapitálu a nové technické možnosti informatizace.

Nadnárodní společnosti, na které se proměnily mezinárodní koncerny Leninovy doby, jsou výrazem kvalitativně nového stupně koncentrace kapitálu. Koncentrace kapitálu v nich dosáhla nevídaných rozměrů.[12] Ve svých dceřiných firmách, rozesetých po celém světě, zaměstnávají desetitisíce i statisíce zaměstnanců. Již na přelomu tisíciletí se pouhých 500 největších nadnárodních společností ("megamultis") podílelo více než polovinou na celkovém světovém obratu zboží. Movitý majetek stovky největších dosáhl 3,5 bil. USD[13]. Fúze - dobrovolné i nedobrovolné - velkých společností, které chtějí být ještě většími, neustávají. Svými ekonomickými rozměry nadnárodní společnosti už přerostly omezující rámec státu. Už dříve si dokázaly díky své hospodářské síle podrobovat vlády svých i cizích zemí (prostřednictvím korupce, mediálního tlaku, hrozbami sociálních nepokojů, závislostí rozpočtů na daňových příjmech aj.); nyní již začaly cítit samu aktivní státní hospodářskou politiku jako takovou jako přítěž. Státní hranice a dílčí odlišnosti ekonomického prostředí, s nimi spojené (různé sociální zákonodárství, finanční, daňové a obchodní předpisy, cla, investiční podmínky, státní ochrana domácí výroby, trhu a životního prostředí) se staly nepohodlnými překážkami jejich expanze. V období, kdy mezinárodní obchodní dohody začaly být nahrazovány smlouvami o ekonomické integraci[14], obsahujícími nové prvky hospodářského sbližování zemí, navzájem podobných svou hospodářskou úrovní a hospodářskými zájmy, začala zvonit hrana státně-monopolní formě kapitalismu jako takové. Nastalo období radikální ekonomické liberalizace, které zahájila v 80. letech minulého století reaganomika v USA a thatcherismus ve Velké Británii za vydatné podpory takových mezinárodních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka (WB) i později konstituovaná (1994) Světová obchodní organizace (WTO). Toto období radikálního ústupu od dosavadních pokusů o státní regulaci ekonomiky („od Keynese k Friedmanovi“) i od principů sociálního státu, usilovná snaha odstranit všechny bariéry mezinárodního pohybu zboží a služeb, kapitálu a zčásti i pracovních sil a privatizací dosavadního státního sektoru vytlačit stát ze sféry podnikání trvá dodnes a je charakteristickým znakem soudobého procesu globalizace.[15]

Podstatným a často zdůrazňovaným znakem globalizace je růst objemu a rychlosti pohybu finančního kapitálu. Finanční kapitál - plod srůstání kapitálu průmyslového, obchodního a bankovního - aspiroval na ekonomickou nadvládu již v době Leninově. Nyní této mety dosáhl ve světovém měřítku, kontroluje státy, podnikání i život běžných občanů. Peníze, vložené do volebních kampaní, lobby vlivných kapitálových skupin, zájmy naftového, zbrojního či jiného průmyslu rozhodují o domácí i zahraniční politice velkých i malých států. Bankovní konzorcia získávají obrovské státní zakázky; bez bankovní finanční účasti se neobejde žádné podnikání. I jednotlivé občany opředl finanční sektor pavoučí sítí bankovních účtů a kont, údajně výhodných půjček, bezhotovostních forem plateb i příjmů, platebních karet, tele- a internetbankingu, pojišťovacích a nejrůznějších dalších služeb: sítí, ze které dnes již není úniku.

Finanční skupiny, holdingy, bankovní konzorcia, penzijní fondy vytvářejí své vlastní, zvenčí těžko kontrolovatelné říše, v nichž soustřeďují obrovské prostředky. Jsou schopny přemisťovat je z jednoho koutu zeměkoule na druhý v několika vteřinách, spekulovat s osudy milionů lidí, rozvracet nebo konsolidovat finance celých států. Složité a neprůhledné vztahy mezi mateřskými a dceřinými společnostmi, rozmanité formy cenných papírů a burzovních obchodů poskytují vhodnou příležitost ke spekulacím na hraně zákona nebo i za ní. Finanční skandály obrovského měřítka (Enron, Parmalat atd.) se v posledním desetiletí staly běžnými, ostatně historie českého bankovnictví po r. 1991 sama poskytuje sdostatek příkladů nečekaných krachů a zázračných zbohatnutí. Ve sféře investičního bankovnictví, správy cenných papírů a obchodování s nimi jde jen o vzdálený, deformovaný obraz skutečných potřeb obyvatelstva. Finanční toky se odtrhly od materiální sféry života společnosti a žijí svým vlastním svébytným životem, jehož devizou je zisk - odkudkoli, z jakékoli činnosti a jakýmkoliv způsobem.[16]

Koncentrace kapitálu a růst role finančního kapitálu změnila vnější obraz mezinárodních hospodářských a politických vztahů. Výraz „imperialismus“ je odvozen od dřívější územní rozpínavosti hospodářsky vyspělých zemí, jejich snahy podrobit si jinou, zpravidla hospodářsky a vojensky slabší zemi násilným způsobem, učinit z ní svou kolonii, odsouzenou k tomu aby byla zdrojem zisku pro mateřskou zemi. Koloniální soustava kapitalismu se vytvářela po staletí a před I. světovou válkou dosáhla svého vrcholu; po II. světové válce se však postupně rozpadla.[17] Hospodářský rozměr imperialismu však zůstal zachován; dřívější politická nadvláda koloniálních mocností byla dokonale nahrazena ekonomickou silou a technologickým náskokem hospodářsky nejrozvinutějších zemí. Ještě hůře: nadnárodní společnosti, které v bývalých koloniích zůstaly anebo do nich postupně pronikly, nejsou vázány ani chatrnými dřívějšími morálními závazky mateřských zemí vůči koloniím (Kiplingovo pověstné „břímě bílého muže“), takže stupeň vykořisťování jejich obyvatelstva se ve většině z nich oproti minulosti spíše zvýšil než snížil.

Po rozpadu světové socialistické soustavy [18] se dosavadní schéma členění světa na první (hospodářsky vyspělé kapitalistické země), druhý (socialistické země) a třetí svět (chudé, hospodářsky méně vyspělé země) stalo neaktuální. V rámci světově převládajícího kapitalismu se zpravidla zjednodušeně rozlišují dvě základní skupiny, země hospodářsky vyspělé a země rozvojové. V první skupině figurují členské státy OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), tj. 22 evropských států, USA, Kanada, Japonsko, Mexiko, Jižní Korea, Austrálie a Nový Zéland s tím, že jejich dominantními centry jsou EU, USA a Japonsko. Zbytek světa, rozvojové země, představuje 75 % obyvatelstva zeměkoule a téměř 100 % jejího ročního populačního přírůstku, při čemž jeho podíl na světové produkci činí pouze 25 %. Člení se na několik velkých podskupin: první z nich představuje tzv. nově industrializované země (např. Chile, Jižní Afrika, Jižní Korea, Mexiko, Singapur, Taiwan ), druhá skupina země s volnějším a nerovnoměrnějším rozvojem (např. Indie, Indonézie, většina latinskooamerických států), třetí skupina pak země chudé, hospodářsky stagnující anebo přímo upadající (zejména země subsaharské Afriky), často sužované nemocemi, hladem, kmenovými válkami nebo diktaturami vojenských klik. Dřívější vyčleňování skupiny tzv. postkomunistických zemí v řadě aspektů ztrácí svůj význam, protože v nich transformační proces už proběhl a tyto země se s větším či menším úspěchem zařadily do klasifikačních stupňů kapitalistických zemí. Státy, které se stále hlásí k socialistickým ideálům (Čína, Kuba, Vietnam, Severní Korea, Myanma [Barma]) procházejí hospodářskými i politickými přeměnami a až na výjimky opustily dřívější rigidní systém hospodaření.

Rozdíly mezi hospodářsky vyspělými a rozvojovými státy nemizí, nýbrž zvětšují se. I většina nově industrializovaných zemí přebírá techniku až druhého sledu a dosahuje světové konkurenceschopnosti jen díky minimalizaci nákladů na pracovní sílu, nízkými mzdami při vysoké intenzitě práce. Tzv. hospodářská pomoc, která se rozvojovým zemím poskytuje, je obvykle vázána na odběr výrobků z donátorské země, je používána na splátky úvěrů, na vojenské zakázky diktátorů a podmiňována politickými cíli.[19] Často vnáší do těchto států ideové i technické prostředky, které neodpovídají jejich vzdělanostní a hospodářské úrovni, deformují jejich přirozený vývoj a činí je nadále životně závislými na pomoci zvnějšku.[20]

Politická a ideová nadstavba globálního kapitalismu

Určující politickou charakteristikou dřívějšího bipolárního světa bylo soupeření kapitalismu se socialismem. Kolaps světové socialistické soustavy vynesl nyní na přední místo vnitřní rozpory kapitalismu - rozpory mezi vzájemně si konkurujícími státy, mezi vládnoucími a ovládanými zeměmi, mezi třídami a sociálními vrstvami uvnitř jednotlivých zemí, mezi etnickými, náboženskými a jinými skupinami.

Nejvyšší mezinárodní konkurenční úrovní je bezpochyby soupeření tří hlavních světových center: USA, EU a Japonska. USA jsou dlouhodobě vedoucí silou kapitalistického světa díky své ekonomické a vojensko-mocenské síle s perspektivou si toto postavení udržet, protože disponují i technologickým prvenstvím včetně kapitálové schopnosti přitahovat nejvyspělejší vědecko-inženýrské kádry z celého světa,[21] zřetelným náskokem ve vývoji zbraňových systémů i rozhodujícím zastoupením v takových institucích, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová obchodní organizace apod. Pro jejich pozici je charakteristické, že jsou připraveny ignorovat všechna vnější rozhodnutí, která by byla v rozporu s vlastními ekonomickými zájmy USA. Svou pozici si USA bedlivě střeží bez ohledu na střídání politických garnitur v jejich čele a bez ohledu na rostoucí kritiku jejich mocenské a ekonomické politiky ze strany jiných zemí.[22]

Druhým ekonomickým a politickým centrem je Evropská unie, která má sice větší počet obyvatel a vytváří větší HDP než USA, ale zaostává za nimi významně svou ekonomickou výkonností. EU na rozdíl od USA nepředstavuje jednolitý politický a hospodářský celek, je podstatně více zatížena dědictvím svého složitého historického vývoje. Formování i prosazování společné politiky EU proto naráží na větší obtíže, zejména po jejím rozšíření na 25 států. Soupeření mezi USA a EU při tom není jen bojem o trhy a o politický vliv na světové dění, ale má i další význam: zatím co USA jsou představiteli dravého neoliberálního typu kapitalismu, v hospodářské politice dvou nejsilnějších kontinentálních zemí EU, Francie a Německa (ale i dalších evropských zemí), jsou dlouhodobě zakotveny tradice sociálního státu. I když se evropský sociální stát se bude patrně dále vyvíjet směrem ke své liberalizaci, jednotlivé země EU se pod politickým tlakem obyvatelstva bezpochyby nebudou moci svých sociálních a kulturních tradic zcela vzdát.[23] Ve svém dalším vývoji však Evropská unie narazí na ještě mnoho rozcestí a její budoucnost zůstává otevřenou otázkou.

Třetím velkým centrem světového hospodářského a politického vývoje je skupina východoasijských zemí v čele s Japonskem. Jejich ekonomická váha zatím ještě nedosahuje pozice rovnocenných partnerů západních velmocí světového kapitálu, nicméně se viditelně zvyšuje. To se týká zejména Číny, která se otevřela světu a zaznamenává prudký ekonomický růst, ale perspektivně i Indie a dalších menších zemí. Rusko se na svou bývalou pozici ve světové ekonomice zatím ještě nevrátilo.[24]

Na otázku, zda se globalizací a rozvojem nadnárodních společností, pro které je slovo „vlast“ cizím pojmem, nestal boj jednotlivých států o místo na ekonomickém výsluní anachronismem, je třeba zatím odpovědět záporně. Státní organizace společnosti nepřestala existovat, podobně jako nepřestaly existovat národy a jejich hospodářské zájmy, ani národní buržoazie, která očekává ochranu a podporu státu často právě proti expanzi nadnárodních společností. Ty samy jsou sice nadnárodní, ale to neznamená, že se chtějí zříci výhod, které jim stát, v němž sídlí, může nabídnout: lukrativní zakázky ze státního rozpočtu, daňové úlevy, investiční podpory, mocenskou záštitu při obchodování na území závislých, satelitních nebo rozvíjejících se států apod.[25] Navíc konkurence existuje i mezi nadnárodními společnostmi navzájem a správná státní vlajka může v konkurenčním boji hodně pomoci.

Boj o surovinové zdroje a o odbytiště, tato klasická příčina mezinárodního napětí a konfliktů, se tak globalizací ani vytvořením různých obchodních a integračních seskupení neoslabil, posunutím do vyšších poloh se spíše vyostřil.. Vznikly i nové zdroje napětí: světovládné ambice USA se promítají do preventivních válek na „ochranu euroatlantických hodnot“; bezohledné čerpání přírodních zdrojů vede k lokálním konfliktům, jejichž předmětem začíná dnes už být i pitná i závlahová voda; efektem narůstání světových populačních a ekonomických disproporcí jsou zesílené migrační tlaky; jako reakce na ně, ale i na zvenčí vnucované kulturní a hodnotové vzory roste nacionalismus, v tom i uvnitř hranic vícenárodnostních států; agresivní ideové roucho některých náboženských a nacionálních hnutí se stalo návodem k terorismu, nyní již světovému problému.

Přes nové jevy, které do světového kapitalismu vnesla globalizace a přes barvitost jejich projevů zůstává jejím základním problémem problém vztahu mezi kapitálem a prací, mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Je to problém, zahalovaný složitostí povrchových mezinárodních vztahů i sociálních vztahů uvnitř zemí všech ekonomických úrovní, nicméně problém klíčový a v rámci kapitalismu neřešitelný. V rámci globálních ekonomických vztahů se jako vykořisťovatelé chovají hospodářsky vyspělé země, které díky své faktické kapitálové, technické, vojenské a vzdělanostní privilegovanosti odčerpávají z rozvojových zemí nadprodukt cestou nízkých mezd zaměstnanců dceřiných firem nadnárodních společností, cestou nerovnoprávného obchodu a cestou úroků z půjček, těmito zeměmi prakticky nikdy nesplatitelných.[26] Rozvojové země, přispívající blahobytu obyvatelstva vyspělých zemí, činí podílníky na plodech vykořisťování i dělnickou třídu, resp. zaměstnance vyspělých zemí, která se jeví v globálním měřítku jako dělnická aristokracie. Tato výhoda je ovšem dvojsečná: nadnárodní společnosti neplatí žádným pracovníkům vysoké mzdy ochotně a pokud se naskytne vhodná příležitost, přenesou své výrobní podniky do zemí, kde jsou při srovnatelné kvalifikaci pracovníků jejich mzdy nižší (již zmíněný off-shoring). Tomu vděčí ostatně za své tzv. úspěchy i rozvoj české ekonomiky, podložený invazí zahraničního kapitálu. Pro zaměstnance v domovských hospodářsky vyspělých zemích se tím samozřejmě zvyšuje hrozba ztráty zaměstnání, roste existenční nejistota a s ní spojené sociální napětí.

Sociální struktura v hospodářsky vyspělých zemích i nadále spočívá na základním třídně-vykořisťovatelském vztahu mezi prací a kapitálem. Ve vyspělých zemích se však vyvinuly složité ekonomické a sociální struktury, které jej často překrývají a znejasňují, brání jeho pochopení. Dělník může být současně i akcionářem - tedy formálně vykořisťovaným i vykořisťovatelem, za anonymními konglomeráty, např. penzijními fondy, nestojí žádná viditelná osoba kapitalisty, extrémně vysoké příjmy může mít i sportovec nebo umělec, po jehož výkonech panuje poptávka (tj. který těží ze svého postavení na dílčím trhu, ne z vykořisťování zaměstnanců) apod. Vykořisťovatelská povaha kapitálového vztahu proto není vždy vnímána oběmi zúčastněnými stranami tak, jak by to jejich společenské pozici odpovídalo; mj. i proto, že v ekonomicky vyspělých zemích průměrné zabezpečení obyvatelstva životními prostředky roste, byť i nerovnoměrně[27]. Existenci a zásadní povahu vykořisťovatelského vztahu i v globální epoše kapitalismu dokládá základní sociální trend - pokračující polarizace společnosti, která se rozprostírá po celé zeměkouli. V celosvětovém měřítku jsou zřetelné rozvírající se nůžky příjmů na obyvatele mezi vyspělými zeměmi a rozvojovým světem, kde rozdíly nabývají až obludných rozměrů a kde naděje na jejich vyrovnání je v nedohlednu.[28] Stejné nůžky se však rozvírají i v jednotlivých zemích, v tom i v hospodářsky nejvyspělejších. Koncentrace kapitálu, tj. bohatství a moci na jedné straně, a růst počtu chudých na druhé straně neustále pokračuje. OSN konstatuje, že počet bohatých se během 50 let zdvojnásobil, počet chudých však ztrojnásobil. Pouhých 358 miliardářů vládne stejným majetkem jako polovina lidstva.

Mezi sociálními skupinami si zaslouží zvláštní pozornost vrstva manažerů. Velký kapitál bank, různých korporací, nadnárodních společností, pojišťovacích fondů má odosobněnou podobu. Jeho formální vlastníci (akcionáři a podílníci) jím prakticky nemohou vládnout; činí to za ně jeho správci, manažeři různých úrovní. Již J. Burnham (1943) psal o „manažerské revoluci“; od jeho dob role manažerů dále vzrostla. Manažeři mají stejný zájem jako vlastníci, totiž spravovat svěřený kapitál tak, aby se zvyšovala jeho výnosnost, neboť na tom závisí výška jejich odměny. Chybí jim však i náznak pocitu sociální zodpovědnosti vlastníků (byť i ten je v období liberalismu stále vzácnější), mj. i proto, že jejich působení u firmy bývá dočasné. Jednají proto zpravidla s výraznou sociální bezohledností (zejména tzv. krizoví manažeři). Někteří navíc zneužívají možností, které jim jejich postavení poskytuje, k nejrůznějším finančním machinacím i na úkor firmy ve svůj vlastní prospěch. Právě manažeři se přičinili o největší finanční skandály posledních let, které dosáhly miliardových rozměrů a nevyhnuly se prakticky žádné hospodářsky vyspělé zemi, Japonskem počínajíc přes USA až k Německu či Itálii. Manažerská vrstva - která je jinak nezbytnou součástí každého organizovaného společenského systému - představuje v soudobém kapitalismu vrstvou mimořádně vlivnou: je totiž jeho vlastním funkčním aparátem. Není sice právním vlastníkem kapitálu (manažeři jsou buď zaměstnanci firmy anebo pracují pro firmu na základě zvláštní smlouvy mandátního typu), ale fakticky jej drží a spravuje, tj. je ve skutečnosti vykonavatelem podstatných vlastnických práv. V době liberálního kapitalismu a rozvoje horizontálních struktur - sítí - pozice této vrstvy roste do zřetelné ekonomické dominance, zatím co význam rozptýlených individuálních vlastníků neustále klesá.

Také na druhé straně, na straně vykořisťovaných, došlo ke změnám. Vedle kvalifikovaných zaměstnanců, kteří jsou aktivně pracovně činní a jejichž životní úroveň neklesá, zvyšuje se podíl krátkodobě i dlouhodobě nezaměstnaných. Jejich naděje na získání trvalého zaměstnání jsou malé a chudoba je jejich trvalým průvodcem. Do užívání vešel moderní termín „nová bída“, který má vyjádřit nové zdroje zbídačování, jako protipól růstu bohatství těch, kteří již bohatí jsou. S nezaměstnaností a chudobou přichází i její generační reprodukce, ztráta naděje na vysvobození z bídy a sociální vykořeněnost, která zasahuje stále větší procento populace. Je často etnicky podbarvena a je neustále vyživována ekonomickou migrací. Tvoří výbušnou směs, která je manipulovatelná doprava i doleva; je dalším z politických problémů, které globalizace vyvolala, ale nedokáže je řešit. Avšak ani poměrně dobře placení zaměstnanci nemohou spát klidně. Trvalým znakem neoliberálního kapitalismu je systematická, záměrně vytvářená životní nejistota, která je jím povyšována dokonce na princip, hnací sílu výkonnosti zaměstnanců.

Pokud bychom se obrátili od životních podmínek v hospodářsky vyspělých zemích - které jsou předobrazem naší nejbližší budoucnosti - k poměrům v rozvojových zemích, bude jejich obraz ještě neskonale tíživější. Sociální síť v nich takřka neexistuje a pro nejchudší vrstvy je samo přežití téměř neřešitelným problémem. Stovky miliónů lidí trvale hladoví, desítky miliónů ročně podléhají epidemiím a umírají předčasně. Globalizace zde znamená pokrok pouze v zavádění moderních metod vykořisťování, zotročování trhem, a bezohledné ničení dosavadních hospodářských struktur po celém světě.

Jestliže stručně shrneme, co se v kapitalismu odehrálo od dob, kdy Lenin napsal svou knihu o imperialismu, pak můžeme konstatovat:

  1. Kapitalismus vstoupil v poslední třetině 20. století do další, nové etapy svého vývoje, charakterizované průnikem informačních a jiných vyspělých technologií do všech odvětví výroby, obchodu, financí a služeb, do celého života společnosti. Zvládl v ní nástup technologické a informační revoluce a přizpůsobil jejímu průběhu formy svých ekonomických vztahů. Podařilo se mu v jejím rámci zvítězit v soutěži s tehdejším socialistickým politickým a hospodářským systémem a zatlačit socialistické hnutí na ústup.
  2. Současná etapa kapitalismu je dalším rozvinutím imperialismu. Nevybočuje z rámce kapitalismu, zachovává si a vyostřuje všechny jeho základní rysy jako společensko-ekonomické formace. Není postkapitalismem, ani třetí cestou v původním hybridním slova smyslu. Nedokáže vyřešit základní rozpory kapitalismu, jen pozměňuje a prohlubuje jejich projevy, přenáší je do jiných rovin anebo na jiná území.
  3. Nadnárodní společnosti, které jsou nositeli soudobých ekonomických změn kapitalismu, je prosazují ve jménu liberální ideologie. V rozporu s ní však udržují a zesilují své faktické monopolní postavení, vyplývající u nich převážně z úspor z rozsahu, z úrovně kapitálové vybavenosti a technologického předstihu (a tedy sotva postihnutelné formálním protimonopolním zákonodárstvím). Liberalismus, hlásající svobodu podnikání pro každého, tak ve skutečnosti znamená svobodu pouze pro nadnárodní společnosti, svobodu velkého kapitálu světově ovládnout všechny oblasti podnikání, od průmyslu a obchodu přes informační systémy až ke kultuře a umění a podrobit si je svou ekonomickou silou.
  4. Liberální tažení proti státu v sobě zahrnuje zásadní útok na sociální stát, na všechny sociální ústupky, které se v dosavadní historii boje proti kapitalistickému vykořisťování podařilo dosáhnout. Dosavadní postavení dělnické třídy, resp. zaměstnanců vůbec, se však mění nejen tlakem neoliberálních změn hospodářské politiky, ale i vlivem objektivních změn v charakteru práce a ve struktuře hospodářských činností vůbec.
  5. Globalizace, tato nová tvář internacionalizace kapitálu, vděčí za rychlost svého rozšiřování prudkému rozvoji počítačových technologií, které ovlivňují rozsah dostupných informací, rychlost jejich využití a které dnes již vytvořily nový ekonomický sektor. Informační revoluce nesmírně zrychlila přesuny finančního kapitálu, ale usnadnila také praktické řízení výroby, obchodu a dopravy v mezinárodním měřítku z jednoho nadnárodního centra, kdekoliv umístěného. Změnila také politický a kulturní život společnosti; umožnila široce ovlivňovat veřejné mínění obyvatelstva, manipulovat jím podle záměrů vládců masových sdělovacích prostředků.
  6. Liberalizace způsobila závažný posun morálních a společenských hodnot. Fetiš zisku se v euroatlantické civilizaci, která si činí nárok na vedoucí sílu planety, stal nejvyšším božstvem a smyslem života, před nimiž se i v širokých vrstvách obyvatelstva dávají na ústup dosavadní etické normy a morální zásady. Demokracie a svoboda, navenek formálně vyznávané, se proměňují ve svůj faktický opak. Zdánlivě svobodní občané jsou zotročováni prostřednictvím změn jejich vlastního myšlení, které je médii odváděno od reálných životních problémů. Korupce, kriminalita, narkomanie se stávají běžně přijímanými průvodci života společnosti. V kapitalismu sílí degenerativní prvky a jejich společenská nebezpečnost.
  7. S globalizací v neoliberálním hávu se vytvářejí nové dílčí rozpory kapitalismu a jeho klasické rozpory se reprodukují na vyšší úrovni i na širší základně. Budou tudíž v průběhu doby řešitelné jen se stále rostoucími společenskými náklady a s většími riziky. Představují je zejména nové zdroje válečného napětí, sílící degradace přírodního prostředí, hrozivé sociální problémy, které se projevují katastroficky v chudých zemích, ale nevyhýbají se ani skupině hospodářsky vyspělých států. Pokusy o jejich řešení v sobě skrývají nebezpečí úpadku demokracie a posilování totalitárních prvků ve společnosti.

Krize kapitalistického společenského systému

Shora popsané charakteristické rysy globálního kapitalismu nás nenechávají na pochybách o tom, že se nachází v hluboké krizi systémové i funkční. Krize systémová znamená, že výrobní síly, zrozené vědeckotechnickou revolucí, globálně přerostly rámec soukromého vlastnictví, ocitají se ve stále citelnějším rozporu s ním, rozkládají je. Znamená, že dnes už nemůže být sporu o tom, že kapitalismus se historicky přežil, stal se nebezpečím pro další rozvoj lidské civilizace, snad i lidského rodu vůbec.[29] Příznaky této krize se rok za rokem prohlubují a vyostřují. Patří mezi ně zejména:

  • hrozba válečných konfliktů: světovládné ambice USA se střetávají se sílícím odporem vlád i obyvatelstva jiných zemí proti nim, eskalují boje o ovládání světových trhů, stoupá i napětí v tradičních i nově vytvářených rizikových zónách. Aktuálních krizových ohnisek (z důvodů sociálních, národnostních, náboženských, územních, boje o životně důležité přírodní zdroje atd.) je v současném světě více než dost. Všestranná propojenost jednotlivých zemí, nekontrolovatelné informační sítě a elektronické válečné technologie umožňují světové rozšíření potenciálních konfliktů s katastrofickými důsledky ve velmi krátké době.
  • neschopnost kapitalismu zabezpečit trvale udržitelný rozvoj, udržet v přijatelných rozměrech využívání přírodních zdrojů zeměkoule a zachovat životní prostředí, vhodné pro život příštích generací (nebo spíše už pro generaci současnou)
  • nezadržitelné stupňování hospodářských a sociálních rozporů mezi chudými a bohatými zeměmi, které se stává pro chudou část světa už zásadní otázkou přežití a vyúsťuje do extrémních forem boje proti globální nadvládě bohatých (terorismus)
  • pokračující vnitřní sociální polarizace kapitalistické společnosti, vyplývající z neschopnosti kapitalistického volnotržního mechanismu zabezpečit racionální a sociálně udržitelnou tvorbu a rozdělování domácího produktu i uvnitř samých hospodářsky vyspělých států, zabezpečit plné využívání lidských zdrojů a zvyšovat kvalitu života obyvatelstva
  • neschopnost soudobého kapitalismu - při rostoucích sociálních rozporech - zabezpečit fungování politické demokracie a občanských svobod pro všechny a čelit totalitárním tendencím.

Funkční krize kapitalismu se projevuje v tom, že dílčí mechanismy jeho fungování postupně selhávají a vyvolávají krizové situace v oblasti politické, hospodářské, environmentální, ale i v kulturní, mravní aj. oblastech To si vynucuje různá nouzová, v tom i nesystémová řešení, která ve svých důsledcích zvyšují nestabilitu společnosti. Každá z takových dílčích krizí může vyústit v kolaps celkového kapitalistického uspořádání společnosti a nastartovat revoluční proces jeho zásadní přeměny. Pravda, kapitalismus ve svém dosavadním vývoji projevil velkou míru přizpůsobivosti, která jistě není ještě vyčerpána. Přesto základní existenční problémy lidstva jsou v jeho rámci ve skutečnosti neřešitelné. Prohlubování sociální diferenciace i v elitních kapitalistických zemích, zvětšující se armády nezaměstnaných a nezaměstnatelných, nevypočitatelné dopady neviditelné ruky trhu s drtivými finančními důsledky pro celé národní ekonomiky, rozpor mezi oslnivým technickým rozvojem a způsobem jeho využívání, často sloužícím namísto zkvalitnění života naopak růstu úpadkových prvků kapitalistické společnosti, prostupujících v důsledku globalizace doslova všemi zeměmi světa bez ohledu na jejich vlastní ekonomickou vyzrálost - to všechno jsou imanentní znaky společenské formy, odsouzené vlastním samovývojem k zániku. Můžeme jistě diskutovat o tom, jakou dobu kapitalismu historie ještě poskytne, je však očividné, že jeho čas se neodvolatelně krátí.

Revoluční situace bude nazrávat v jednotlivých zemích individuálně a zřejmě i diferencovaně. Reálně se ovšem může prosadit jen v rámci mezinárodního společenství dostatečně silného k tomu, aby v daném globálním světě mohlo úspěšnou revoluci uskutečnit, a dostatečně myšlenkově připraveného vytvořit vyšší, dokonalejší politické a ekonomické struktury, schopné dalšího dlouhodobého rozvoje. Vzhledem ke směru, kterým se od Marxových a Leninových dob posunulo sociální složení společnosti, bude mít tento revoluční pohyb už sotva podobu klasické proletářské revoluce. Jeho rozbuškou dnes může být zoufalá vzpoura chudého Jihu proti bohatému Severu, prohloubení krize přírodního prostředí, zhoršení životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva v důsledku ekonomické krize nebo válečných událostí stejně dobře, jako vyhrocený odpor proti duchovnímu otroctví nebo - zcela jiné cíle sledující - konkurenční boj skupin nadnárodních společností o moc v kontinentálním nebo světovém měřítku. Politickým imperativem pro levici pak bude správně rozpoznat politické a sociálně-ekonomické pozadí vypuknuvšího konkrétního konfliktu - nechť' bude jeho bezprostřední příčina a vnější podoba jakákoli - inspirovat a podpořit objektivně pokrokové proudy v něm (které v něm bezpochyby nebudou jediné) a aktivně se na něm podílet způsobem, který jej usměrní historicky pokrokovým, socialistickým směrem.

Není příliš pravděpodobné, že v nejbližším období jednotlivé krizové jevy vyústí v náhlý totální hospodářský a politický kolaps, z něhož se po krátkém období chaosu nakonec vynoří nově sociálně a politicky organizovaná společnost. Lze spíše očekávat, že pod tlakem událostí se budou postupně otřásat a padat jednotlivé oporné sloupy kapitalistického hospodářského a politického systému, budou zkusmo nahrazovány novými, občas za cenu ztráty jeho systémové konzistence, kapitalistický systém bude stále labilnější a méně přesvědčivý, až se nakonec zhroutí jako celek ve světovém měřítku. Takovéto gradualistické pojetí zániku kapitalismu, chápané jako proces sociální revoluce, současně nevylučuje ani možnost náhlého, násilného převzetí povalené či rozvrácené moci kapitálu některou organizovanou sociální skupinou na kterémkoliv stupni jeho rozpadu. Je vysoce pravděpodobné, že kapitalismus se bude bortit nerovnoměrně, se zastávkami a dílčími návraty zpět, než konečně po porodních bolestech, trvajících dlouhá desítiletí (jak očekával ostatně i K. Marx), vykrystalizuje a ustálí se nový společenský řád, odpovídající novým životním podmínkám lidstva.

V krátkém horizontu příštích 10 let lze očekávat, že charakter světového kapitalismu se podstatněji nezmění. Bude jej zřejmě rozhodujícím způsobem ovlivňovat pokračování globalizačních procesů, bude silněji otřásán rostoucími ekonomickými a sociálními rozpory, avšak zůstane vládnoucím světovým hospodářským systémem. Určujícím věcným prvkem jeho vývoje bude i nadále technologický pokrok, omezujícím věcným prvkem pak ochrana životního prostředí a dostupnost přírodních zdrojů. Dále poroste podíl nadnárodních společností na výrobě, obchodu a službách. Samy tyto společnosti se na jedné straně budou zvětšovat cestou koncentrace kapitálu, na druhé straně se budou ekonomicky decentralizovat, neboť jejich dceřiné společnosti se budou zákonitě stále více relativně osamostatňovat. Finanční kapitál a jeho toky, mimořádně pohyblivé, se budou dále vzdalovat od reálných ekonomických procesů a vytvářet neprůhledné podhoubí ekonomických krizí. Zostří se ještě rozpory mezi hospodářsky vyspělými státy a rozvojovými zeměmi, které nebudou schopny vlastními silami snížit technický a ekonomický náskok vyspělých států, ani se vyrovnat se svými vnitřními ekonomickými problémy. Uvnitř hospodářsky vyspělých zemí se bude prohlubovat sociální diferenciace, dvoutřetinová společnost se bude zužovat směrem k jednotřetinové a ještě užší. Obětované vrstvy „nepotřebného“, sociálně vykořeněného obyvatelstva bez životní perspektivy budou snadno manipulovatelným zdrojem sociálního a politického napětí. Živnou půdu v nich nalezne politický extrémismus pravicového i levicového zabarvení.

Pokračování textu ZDE.


Související články:
(Směry - socialismus)

Socialismus, nový pohled a strategie (06.09.2018)
Kritika gothajského programu (01.12.2012)
Proč socialismus? (16.04.2009)
Perspektivy socialismu v Evropě (22.12.2008)
Bojíte se socialismu? (17.12.2007)
Bojíte se socialismu? - Slovo autorů (17.12.2007)
Zemřela vize do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(2) (05.12.2007)
Reálný socialismus nemohl být vyšší společenskoekonomickou formací (05.09.2007)
Deset tezí o socialismu (05.09.2007)
Socialismus pro 21. století (výtah verze 2007) (03.09.2007)
Socialismus pro 21. století (verze 2007) (03.09.2007)
Model socialismu potřebuje dopracovat (25.07.2007)
Znovu nad modelem socialismu (18.07.2007)
Kapitalismus nemá záruční lhůtu (16.07.2007)
Marx, marxismus-leninismus a socialistické zkušenosti v moderním světovém sytému (15.07.2007)
Vytváření podmínek pro systémovou změnu směrem k socialismu nebude otázkou příštích let (20.06.2006)
Instituce (16.04.2006)
Úvaha o prohrách a vítězstvích (15.04.2006)
Na úvod diskuse na závěr Bulletinu (15.04.2006)
Zpráva ÚV KSČS o činnosti strany od mimořádného sjezdu KSČ (3) (09.04.2006)
Bratr Herold jako marxistický ekonom (27.03.2006)
Socialismus už nemá budoucnost (26.03.2006)
Čo je to vlastne „TOVAR“? (21.03.2006)
Pochodovat odděleně? (16.03.2006)
Hypotéza o jednotnom základe živej prírody a spoločnosti (16.03.2006)
Neutrónová socialistická revolúcia a neutrónový socializmus (11.03.2006)
Bude nový řád sociálnější? (03.03.2006)
Zopakuje veřejný sektor 400 let starou zkušenost? (28.02.2006)
Spoločný protokol o doterajšej diskusii (26.02.2006)
Na cestě k modelu socialismu (13.02.2006)
Marxizmus, socializmus, komunizmus a politické rozprávky o týchto pojmoch, alebo ako prebiehala kastrácia marxizmu (05.02.2006)
Nebojme se utopií (03.02.2006)
K nástinu hypotézy modelu socialismu (27.01.2006)
K výročí Leninovy smrti (21.01.2006)
Sovětský systém, nebo diktatura proletariátu? (19.01.2006)
Zemřela vize, do hrobu dána, metoda po ní zůstala…(1) (19.01.2006)
Model socialismu pro 21. století z dílny TAPu (05.01.2006)
Cesty k socialismu ve světě a v ČR (05.01.2006)
Taktika a strategie (26.12.2005)
Základní problémy politického řízení společnosti (26.12.2005)
O co jde aneb Zastírací manévr pravice (23.12.2005)
Skála: Občanská společnost se mění v potěmkinovské kulisy (14.11.2005)
K predikci možností globálního kapitalismu (27.10.2005)
Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost (2) (23.10.2005)
»Přirozeným vývojem« zpátky k barbarství? (22.10.2005)
Jánošík s rudou hvězdou (26.09.2005)
Čtyři poznámky o socialismu (26.09.2005)
Jak to (ne)vidíme (29.06.2005)
Revoluce, reformy a transformace (24.06.2005)
K modelu socializmu IV. (písané pre SDS) (03.06.2005)
K diskusii o modelu socializmu III (písané pre SDS) (30.05.2005)
K diskusii o modelu socializmu II. (písané pre SDS) (08.05.2005)
Několik předpovědí budoucnosti (02.05.2005)
K diskusii o modelu socializmu (pro SDS) (24.04.2005)
K socialistické budoucnosti z pohledu SDS (23.04.2005)
Vystoupení na mezinárodní konferenci k 60. výročí osvobození (23.04.2005)
Jak k socialistické budoucnosti (22.04.2005)
Z časopisu ABC - rok 1960 (19.04.2005)
K diskusi o modelu socialismu (2) (18.04.2005)
K diskusi o modelu socialismu (1) (15.04.2005)
Karel Marx - svoboda a socialismus (14.04.2005)
Revoluce není záležitostí strany (11.04.2005)
Co nazýváme socialismus zdola? (12.02.2005)
Představa společnosti řízené zcela na bázi samosprávy vyvolává pousmání (09.02.2005)
Jak se lze v budoucnu vyhnout chybám protosocialismu (07.02.2005)
Marxista? (07.07.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Zdeněk Hába | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme. bahis siteleri

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich emosčást). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
1922 (1922 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
1473 (1473 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
1562 (1562 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
990 (990 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
1620 (1620 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
1508 (1508 hl.)
Prohnilý humanismus !!
999 (999 hl.)

Celkem hlasovalo: 10074


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Bahisikayet.com Extrabet Deneme bonusu Denemebonusuz.com

Deneme Bonus Veren Bahis Siteleri 2022

en iyi bahis siteleri

jetbahis-girisi.com

Rexbet-girisi.com

hovarda-girisi.com

mobilbahis giris

sekabet guncel adres

asyabahis guncel adres

Maltcasino

pinbahiskayit.com

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.