(Diskusní příspěvek na konferenci s mezinárodní účastí: "Strategie a priority levice a možné cesty přechodu k socialismu ve světě i v ČR", pořádané 24. 9. teoreticko-analytickým pracovištěm ÚV KSČM)
Vzhledem k omezenému časovému prostoru vyhrazenému pro diskusní vystoupení se zaměřím na několik bodů, které považuji za stěžejní, omlouvám se přitom za nevyhnutelnou "roztříštěnost", která z tohoto přístupu vyplývá.
1. V našem geografickém prostoru, ve střední a východní Evropě, se vždy při diskusi o socialismu musíme vyrovnat s historickou zkušeností lidí, v dobrém i ve zlém. Jakkoliv se nám to leckdy může osobně nelíbit, jakkoliv to může někomu "jít proti srsti", každá naše diskuse o tématu socialismu musí obsahovat naše hodnocení minulosti, sebereflexi vlastního života, role komunistické strany, i hodnocení celého systému. Bez ohledů na city těch či oněch, vždyť naše (sebeostřejší) kritika není zaměřena proti lidem, nemá za cíl znehodnotit jejich minulý život - ale z toho nevyplývá, že bychom se měli bát jasných soudů a jednoznačných vyjádření. Bez toho se nepohneme kupředu, bez toho nebudeme nikdy věrohodní.
2. Mám trochu potíže, když slyším hovořit o "modelu socialismu", už se toho zde dotkli někteří předřečníci. Myslím, že je to především metodologická chyba, mé chápání socialismu se spíše blíží "cestě" nebo "směru". Věc má ovšem i politický rozměr: byl to tuším Bertolt Brecht, kdo kdesi na adresu komunistického hnutí napsal, že mnoho lidí odpuzujeme tím, že na všechno známe odpověď. Jinak řečeno, dáváme tak lidem okolo nás najevo, že nepočítáme s jejich činnou účastí při utváření budoucnosti, že nás jejich mínění nezajímá, protože "my" už máme svůj projekt jasný. Toho bychom se měli - také s ohledem na zmíněný vztah k minulosti - jednoznačně vyvarovat.
3. Pro mne centrálním pojmem diskuse o socialismu je emancipace člověka, jeho osvobození od nadvlády. Ne už nadvlády institucionalizovaně privilegovaných tříd, jako tomu bylo v předchozích etapách, ale prostě "moci majetku". Rozbít, zlomit tuto moc, toto ovládání člověka člověkem prostřednictvím peněz, to musí být cílem socialistů. Domnívám se, že tohle je skutečný návrat k Marxovi, pro nějž také socialismus nebyl žádná "solidární společnost", jemuž nešlo o "sociální spravedlnost", Koneckonců, prvky sociálního státu a sociálních jistot najdeme i v italském fašismu nebo německém nacismu (Kraft durch Freude).
4. Ve vztahu k tomu, co bylo zatím řečeno: je třeba si položit otázku po hybných silách takového emancipačního přechodu v globálním měřítku. Zamyslíme-li se skutečně nad Marxovým přístupem, pro něj bylo hybnou silou v konečné instanci vyostření rozporů až k "k prahu bolesti", k nesnesitelnosti. Jsem přesvědčen, že takové rozpory se dnes vyskytují především ve vztahu "Sever-Jih". Své úvahy o socialismu tedy nemůžeme od tohoto rozporu odtrhávat, dívat se na věc pouze očima, vulgárně řečeno, "přežraných příslušníků euroatlantické civilizace" a z hlediska snahy o zachování této naší "přežranosti" a spravedlivějšího přerozdělení výhod (lokálně, nebo mezi regiony v rámci "Severu").
Jiří Hudeček