Znovu nad modelem socialismu

Abych byl dobře pochopen - je mi jasné, že tato nová forma se na svém počátku určitě nebude vyznačovat monolitností vlastnických forem - ostatně o tom hovoří i velmi dobrá definice socialismu, obsažená v programu Naděje pro ČR schváleném VI. sjezdem KSČM v Českých Budějovicích. Lze očekávat, že v době, kdy bude dosaženo nutné systémové kvality socialismu jako nižší fáze komunistické společenské ekonomické formace, bude ještě vedle sebe existovat kapitalistické vlastnictví výrobních prostředků, státní vlastnictví, maloburžoazní vlastnictví a, teď pozor, samosprávné vlastnictví zaměstnanců podniků, obcí, regionů, organizací typu odborů či dalších společenských organizací.

Každý, kdo však ví něco o dějinách a je schopen k nim přistupovat z hlediska marxistické metodologie, však chápe, že při veškeré možné přechodnosti a počáteční pluralitě existuje jedna forma vlastnictví, která je pro každý systém prvotní a integrující. Toto vlastnictví je také vždy vlastnictvím realizovaným určitou konkrétní třídou, která je v daném systému třídou reálně vládnoucí. Jaké je vlastnictví, tak vypadá i politická moc. V kapitalismu šlo a zase jde o vlastnictví kapitalistické a třídu buržoazie (dnes globální), v první historické formě socialismu o vlastnictví státně byrokratické, jehož rozhodujícím subjektem byla třída řídícího aparátu - jak tomu bude s vlastnictvím a třídní dominancí v nové, tentokráte již definitivní formě socialismu?

Václav Jumr v článku (Haló noviny, 9. července) řeší tuto otázku jednoznačně - předpokládá jako vlastnický základ systému státní vlastnictví v tzv. silových sektorech národní ekonomiky. K otázce sociálních skupin, které budou toto vlastnictví realizovat, se sice nevyjadřuje - ale kdo by to mohl být jiný než profesionální řídící aparát státu, možná jako v minulém systému, formálně omezený nějakými právními limity vytvářejícími iluzí, že do toho mohou mluvit všichni občané státu.

V realitě by to samozřejmě nefungovalo. Státní vlastnictví nemůže být ničím jiným než vlastnictvím provozovaným řídícím aparátem, a to se všemi problémy dobře známými z minulosti - s nezájmem pracujících o práci a hospodaření, s rozporem mezi my a oni, se snahou řadových pracujících minimalizovat své povinnosti, nepřetrhnout se v práci, eventuálně si trochu přikrádat ze státního. A právě na to dojel minulý systém - o tom už historie jednoznačně rozhodla, to ostatně chápou i v Číně a Vietnamu, kde se ohlížejí spíše po soukromokapitalistickém vlastnictví.

Nový systém už nebude ani kapitalistickým vlastnickým systémem (znovu opakuji, že mluvím o určujícím vlastnickém sektoru), ani systémem státně byrokratického vlastnictví řídícího aparátu. Zbývá jenom jediná, ještě nevyzkoušená cesta - cesta samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví, ve kterém je člověk nejen pracujícím, ale zároveň i velmi konkrétně fungujícím a také úměrně své vlastnické angažovanosti příjmy pobírajícím spoluvlastníkem - mluvím o tom, co znal minulý systém v družstevnictví, zejména v agrokomplexech typu Slušovic, co znaly a znají lidé v různých západních zemích, např. v severošpanělském Mondragonu, apod.

Tohle musí být základem socialismu a státní vlastnictví může být k tomu jen doplňkovým sektorem, ve kterém bude stále více zaváděna spoluúčast pracujících na řízení a zisku, tedy sektorem, který se se samosprávným sektorem bude stále více sbližovat. Chápu, že pochopit tuto skutečnost není lehké pro mnoho členů strany odchovaných minulým systémem, zejména pro příslušníky bývalého řídícího aparátu. Samospráva se jim jeví jako něco utopického, nereálného, a to se určitě projeví i ve vnitrostranické diskusi.

Na závěr bych proto chtěl připomenout jeden známý apokryf Karla Čapka, ve kterém pračlověk Janeček přesvědčivě dokazuje, že ta nová forma pazourkových nástrojů se nemůže ujmout, a dodat takových Janečků už v historii bylo .

Haló noviny, 14. 7. 2007, Josef Heller

Zmizela dělnická třída?

Můj přítel, známý sociolog obětavě se angažující v KSČM, mi s vědoucím nadhledem uznávaného odborníka referoval o negativním dojmu, který u účastníků semináře k třídně sociální struktuře pořádaného MV KSČM v Brně vyvolalo jeho konstatování, že dělnická třída mizí. Dalo mu prý dost práce, než jim vysvětlil, že se společnost od Marxových dob zásadně změnila a že od Marxe už dnes musíme brát spíše jeho metodu zkoumání. Byl dost překvapen, že jsem nad jeho slovy jen zoufale zaúpěl.

Již od 60 let minulého století totiž zuří neúprosný boj mezi těmi, kdo vyznávají metodologii, na níž je založena výchova a profesní činnost celých sociologických generací i metodika sociologických výzkumů, a těmi, kdo si na rozdíl od většiny sociologů dokázali přečíst a správně interpretovat významné pasáže Marxova (a po něm i Leninova) díla týkající se třídně sociální struktury. Tento boj přežil všechny společenské a politické změny a nadále probíhá i uvnitř teoretické fronty KSČM.

Jako účastník tohoto boje na marxologické straně nemohu než konstatovat, že tradiční, sociology zleva doprava spojující metodologie i dnes (bez ohledu na upřímnou levicovou angažovanost řady sociologů) významně nahrává působení různých variant soudobé buržoasní ideologie a snižuje schopnost levicové teoretické fronty postihnout podstatu nejen současných změn, ale i nevyhnutelného budoucího vývoje společnosti směrem k socialismu. Kdo nechce, nemusí pochopitelně tento můj názor akceptovat.

Jen velmi stručně k jeho vysvětlení a zdůvodnění. Podle té linie interpretace názorů klasiků, která se opírá zejména o Marxovo dílo Teorie o nadhodnotě, nelze směšovat sociálně profesní a třídně sociální diferenciaci. Sociologie charakterizuje společenské skupiny většinou podle formálního právního statusu, proporce prvků fyzické a duševní činnosti v pracovní činnosti, kvantitativně chápané výše příjmu a životní úrovně, výše vzdělání a kvalifikace, určité společenské prestiže profese nebo dokonce podle toho, kam se členové této skupiny sami řadí či podle dalších rysů jejich vědomí.

Uplatněním těchto znaků však popisuje pouze sociálněprofesní strukturu společnosti. Při absolutizaci takovéhoto pohledu dnes pochopitelně musíme konstatovat, že nám mizí významné kategorie pracovníků, které byly tradičně považovány za dělníky, že se nové skupiny vysoce kvalifikovaných, převážně duševně pracujících zaměstnanců za dělníky nepovažují a jsou doslova prolezlé buržoasní ideologií.

Takovéto uvažování však s Marxem a skutečnou třídně sociální strukturou nemá nic společného. Marx ve svých teoretických vymezeních nikdy nechápal jako kriterium příslušnosti k dělnické třídě spojení s fyzickou prací, případně ještě další doplňkové rysy tehdejšího industriálního proletariátu, jako je soustředění ve velkých kolektivech a z toho vyplývající organizovanost a pocit solidarity. Uvědomělost dělníků pak klasikové vyvozovali z úplně jiných faktorů, než je ekonomická příslušnost ke třídě, konkrétně zejména z účasti v politické aktivitě dělnického hnutí (Lenin - Co dělat?).

Velmi zjednodušeně, podle Marxe i Lenina, patří k dělnické třídě za prvé ti, kdo směňují svou práci za kapitál a nikoli za důchod kapitalisty (tedy nepatří tam služka, bodyguard, domácí učitel, sekretářka). Z těch, kdo splňují první podmínku, tam patří jedině ti, kteří jsou vykořisováni v první instanci a skutečně produkují nadhodnotu (včetně námezdně zaměstnaných a vykořisovaných pracovníků služeb - učitele, lékaře, holiče atd. - tady jsme opravdu museli Marxe poněkud poupravit).

Nepatří tam námezdně zaměstnaní a vykořisovaní pracovníci ze sféry obchodu, marketingu, peněžnictví apod., i když mají k dělnické třídě hodně blízko a jsou jejím významným spojencem. A posléze - podle třetího zužujícího kriteria - do dělnické třídy nepatří ti, kdo jsou sice námezdně zaměstnáni a vykořisováni (jako např. námezdně zaměstnaný nižší řídící pracovník), ale díky spojení s řídící prací jsou, a chtějí či nikoli, určitými spoluvykonavateli vlastnické a vykořisovatelské funkce kapitalisty.

Úhrnem - Marx určuje příslušnost k dělnické třídě a analyzuje třídně sociální strukturu společnosti (na rozdíl od pravicových, ale i levicových sociologů) podle různých odstínů při realizaci vlastnického postavení - jinak řečeno, podle toho, jakými cestami a jak důsledně jsou vykořisováni, a už si to uvědomují nebo ne. To je ta metoda, kterou bychom si od Marxe měli vzít - v tom měl můj přítel sociolog úplnou pravdu.

Pravdu však neměl v tom, že dělnická třída zmizela. Ano, nová dělnická třída dneška a zítřka nebude asi nikdy tvořit většinu vykořisovaných zaměstnanců (na množství zde, podobně jako husité, nehleďme). Nebude spojena s tradičními profesemi fyzické obsluhy stroje vyžadujícími relativně nízkou kvalifikaci. Její práce bude výrazně individualizována. Bude představovat skupinu vysoce kvalifikovaných pracovníků typu inženýra obsluhujícího automatizovanou továrnu či námezdně zaměstnaného vědeckého pracovníka produkujícího vědecké objevy či tzv. počítačového proletariátu. Jako taková bude (až proběhnou určité procesy v jejím vědomí, o nichž se tady nemohu šířit) přirozeným vůdcem širokých spojeneckých vrstev fyzicky i duševně pracujících zaměstnanců i drobných a středních podnikatelů. O ní se bude opírat vznik samosprávného vlastnického sektoru a procesy demokratizace a rozšiřování účasti občanů na řízení výroby i veřejné správy. O ní se bude opírat široké demokratické politické hnutí směřující k socialismu. Pro tuto novou podobu dělnické třídy se v odborné literatuře stále více vžívá název kognitariát .

Soudruhy v Brně, kterým se nelíbilo tvrzení o zmizení dělnické třídy, mohu uklidnit - dělnická třída sice vypadá jinak, než jak jsme zvyklí, rozhodně však nezmizela a nezmizí, dokud nesplní svou Marxem předpovězenou historickou roli - osvobodit sama sebe i ostatní tím, že se zruší a současně zruší celou třídní společnost.

Haló noviny, 12. 7. 2007, Josef Heller