
Patřím
k těm, kteří se podíleli na zpracování prvních verzí modelu socialismu. Musím se
přiznat, e poslední verze, která má zajistit iroký vnitrostranický konsenzus,
mne neuspokojuje. Za hlavní kámen úrazu a také hlavní názorové bitevní pole
povauji otázku té formy vlastnictví, která bude jednou základem nové, a
doufejme, e tentokrát ji úspěné formy socialismu.
Abych byl dobře pochopen - je mi jasné, e tato nová forma se na svém počátku určitě nebude vyznačovat monolitností vlastnických forem - ostatně o tom hovoří i velmi dobrá definice socialismu, obsaená v programu Naděje pro ČR schváleném VI. sjezdem KSČM v Českých Budějovicích. Lze očekávat, e v době, kdy bude dosaeno nutné systémové kvality socialismu jako nií fáze komunistické společenské ekonomické formace, bude jetě vedle sebe existovat kapitalistické vlastnictví výrobních prostředků, státní vlastnictví, maloburoazní vlastnictví a, teď pozor, samosprávné vlastnictví zaměstnanců podniků, obcí, regionů, organizací typu odborů či dalích společenských organizací.
Kadý, kdo vak ví něco o dějinách a je schopen k nim přistupovat z hlediska marxistické metodologie, vak chápe, e při vekeré moné přechodnosti a počáteční pluralitě existuje jedna forma vlastnictví, která je pro kadý systém prvotní a integrující. Toto vlastnictví je také vdy vlastnictvím realizovaným určitou konkrétní třídou, která je v daném systému třídou reálně vládnoucí. Jaké je vlastnictví, tak vypadá i politická moc. V kapitalismu lo a zase jde o vlastnictví kapitalistické a třídu buroazie (dnes globální), v první historické formě socialismu o vlastnictví státně byrokratické, jeho rozhodujícím subjektem byla třída řídícího aparátu - jak tomu bude s vlastnictvím a třídní dominancí v nové, tentokráte ji definitivní formě socialismu?
Václav Jumr v článku (Haló noviny, 9. července) řeí tuto otázku jednoznačně - předpokládá jako vlastnický základ systému státní vlastnictví v tzv. silových sektorech národní ekonomiky. K otázce sociálních skupin, které budou toto vlastnictví realizovat, se sice nevyjadřuje - ale kdo by to mohl být jiný ne profesionální řídící aparát státu, moná jako v minulém systému, formálně omezený nějakými právními limity vytvářejícími iluzí, e do toho mohou mluvit vichni občané státu.
V realitě by to samozřejmě nefungovalo. Státní vlastnictví nemůe být ničím jiným ne vlastnictvím provozovaným řídícím aparátem, a to se vemi problémy dobře známými z minulosti - s nezájmem pracujících o práci a hospodaření, s rozporem mezi my a oni, se snahou řadových pracujících minimalizovat své povinnosti, nepřetrhnout se v práci, eventuálně si trochu přikrádat ze státního. A právě na to dojel minulý systém - o tom u historie jednoznačně rozhodla, to ostatně chápou i v Číně a Vietnamu, kde se ohlíejí spíe po soukromokapitalistickém vlastnictví.
Nový systém u nebude ani kapitalistickým vlastnickým systémem (znovu opakuji, e mluvím o určujícím vlastnickém sektoru), ani systémem státně byrokratického vlastnictví řídícího aparátu. Zbývá jenom jediná, jetě nevyzkouená cesta - cesta samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví, ve kterém je člověk nejen pracujícím, ale zároveň i velmi konkrétně fungujícím a také úměrně své vlastnické angaovanosti příjmy pobírajícím spoluvlastníkem - mluvím o tom, co znal minulý systém v drustevnictví, zejména v agrokomplexech typu Sluovic, co znaly a znají lidé v různých západních zemích, např. v severopanělském Mondragonu, apod.
Tohle musí být základem socialismu a státní vlastnictví můe být k tomu jen doplňkovým sektorem, ve kterém bude stále více zaváděna spoluúčast pracujících na řízení a zisku, tedy sektorem, který se se samosprávným sektorem bude stále více sbliovat. Chápu, e pochopit tuto skutečnost není lehké pro mnoho členů strany odchovaných minulým systémem, zejména pro přísluníky bývalého řídícího aparátu. Samospráva se jim jeví jako něco utopického, nereálného, a to se určitě projeví i ve vnitrostranické diskusi.
Na závěr bych proto chtěl připomenout jeden známý apokryf Karla Čapka, ve kterém pračlověk Janeček přesvědčivě dokazuje, e ta nová forma pazourkových nástrojů se nemůe ujmout, a dodat takových Janečků u v historii bylo .
Haló noviny, 14. 7. 2007, Josef Heller
Zmizela dělnická třída?
Můj přítel, známý sociolog obětavě se angaující v KSČM, mi s vědoucím nadhledem uznávaného odborníka referoval o negativním dojmu, který u účastníků semináře k třídně sociální struktuře pořádaného MV KSČM v Brně vyvolalo jeho konstatování, e dělnická třída mizí. Dalo mu prý dost práce, ne jim vysvětlil, e se společnost od Marxových dob zásadně změnila a e od Marxe u dnes musíme brát spíe jeho metodu zkoumání. Byl dost překvapen, e jsem nad jeho slovy jen zoufale zaúpěl.
Ji od 60 let minulého století toti zuří neúprosný boj mezi těmi, kdo vyznávají metodologii, na ní je zaloena výchova a profesní činnost celých sociologických generací i metodika sociologických výzkumů, a těmi, kdo si na rozdíl od větiny sociologů dokázali přečíst a správně interpretovat významné pasáe Marxova (a po něm i Leninova) díla týkající se třídně sociální struktury. Tento boj přeil vechny společenské a politické změny a nadále probíhá i uvnitř teoretické fronty KSČM.
Jako účastník tohoto boje na marxologické straně nemohu ne konstatovat, e tradiční, sociology zleva doprava spojující metodologie i dnes (bez ohledu na upřímnou levicovou angaovanost řady sociologů) významně nahrává působení různých variant soudobé buroasní ideologie a sniuje schopnost levicové teoretické fronty postihnout podstatu nejen současných změn, ale i nevyhnutelného budoucího vývoje společnosti směrem k socialismu. Kdo nechce, nemusí pochopitelně tento můj názor akceptovat.
Jen velmi stručně k jeho vysvětlení a zdůvodnění. Podle té linie interpretace názorů klasiků, která se opírá zejména o Marxovo dílo Teorie o nadhodnotě, nelze směovat sociálně profesní a třídně sociální diferenciaci. Sociologie charakterizuje společenské skupiny větinou podle formálního právního statusu, proporce prvků fyzické a duevní činnosti v pracovní činnosti, kvantitativně chápané výe příjmu a ivotní úrovně, výe vzdělání a kvalifikace, určité společenské prestie profese nebo dokonce podle toho, kam se členové této skupiny sami řadí či podle dalích rysů jejich vědomí.
Uplatněním těchto znaků vak popisuje pouze sociálněprofesní strukturu společnosti. Při absolutizaci takovéhoto pohledu dnes pochopitelně musíme konstatovat, e nám mizí významné kategorie pracovníků, které byly tradičně povaovány za dělníky, e se nové skupiny vysoce kvalifikovaných, převáně duevně pracujících zaměstnanců za dělníky nepovaují a jsou doslova prolezlé buroasní ideologií.
Takovéto uvaování vak s Marxem a skutečnou třídně sociální strukturou nemá nic společného. Marx ve svých teoretických vymezeních nikdy nechápal jako kriterium příslunosti k dělnické třídě spojení s fyzickou prací, případně jetě dalí doplňkové rysy tehdejího industriálního proletariátu, jako je soustředění ve velkých kolektivech a z toho vyplývající organizovanost a pocit solidarity. Uvědomělost dělníků pak klasikové vyvozovali z úplně jiných faktorů, ne je ekonomická příslunost ke třídě, konkrétně zejména z účasti v politické aktivitě dělnického hnutí (Lenin - Co dělat?).
Velmi zjednodueně, podle Marxe i Lenina, patří k dělnické třídě za prvé ti, kdo směňují svou práci za kapitál a nikoli za důchod kapitalisty (tedy nepatří tam sluka, bodyguard, domácí učitel, sekretářka). Z těch, kdo splňují první podmínku, tam patří jedině ti, kteří jsou vykořisováni v první instanci a skutečně produkují nadhodnotu (včetně námezdně zaměstnaných a vykořisovaných pracovníků slueb - učitele, lékaře, holiče atd. - tady jsme opravdu museli Marxe poněkud poupravit).
Nepatří tam námezdně zaměstnaní a vykořisovaní pracovníci ze sféry obchodu, marketingu, peněnictví apod., i kdy mají k dělnické třídě hodně blízko a jsou jejím významným spojencem. A posléze - podle třetího zuujícího kriteria - do dělnické třídy nepatří ti, kdo jsou sice námezdně zaměstnáni a vykořisováni (jako např. námezdně zaměstnaný nií řídící pracovník), ale díky spojení s řídící prací jsou, a chtějí či nikoli, určitými spoluvykonavateli vlastnické a vykořisovatelské funkce kapitalisty.
Úhrnem - Marx určuje příslunost k dělnické třídě a analyzuje třídně sociální strukturu společnosti (na rozdíl od pravicových, ale i levicových sociologů) podle různých odstínů při realizaci vlastnického postavení - jinak řečeno, podle toho, jakými cestami a jak důsledně jsou vykořisováni, a u si to uvědomují nebo ne. To je ta metoda, kterou bychom si od Marxe měli vzít - v tom měl můj přítel sociolog úplnou pravdu.
Pravdu vak neměl v tom, e dělnická třída zmizela. Ano, nová dělnická třída dneka a zítřka nebude asi nikdy tvořit větinu vykořisovaných zaměstnanců (na mnoství zde, podobně jako husité, nehleďme). Nebude spojena s tradičními profesemi fyzické obsluhy stroje vyadujícími relativně nízkou kvalifikaci. Její práce bude výrazně individualizována. Bude představovat skupinu vysoce kvalifikovaných pracovníků typu inenýra obsluhujícího automatizovanou továrnu či námezdně zaměstnaného vědeckého pracovníka produkujícího vědecké objevy či tzv. počítačového proletariátu. Jako taková bude (a proběhnou určité procesy v jejím vědomí, o nich se tady nemohu ířit) přirozeným vůdcem irokých spojeneckých vrstev fyzicky i duevně pracujících zaměstnanců i drobných a středních podnikatelů. O ní se bude opírat vznik samosprávného vlastnického sektoru a procesy demokratizace a roziřování účasti občanů na řízení výroby i veřejné správy. O ní se bude opírat iroké demokratické politické hnutí směřující k socialismu. Pro tuto novou podobu dělnické třídy se v odborné literatuře stále více vívá název kognitariát .
Soudruhy v Brně, kterým se nelíbilo tvrzení o zmizení dělnické třídy, mohu uklidnit - dělnická třída sice vypadá jinak, ne jak jsme zvyklí, rozhodně vak nezmizela a nezmizí, dokud nesplní svou Marxem předpovězenou historickou roli - osvobodit sama sebe i ostatní tím, e se zruí a současně zruí celou třídní společnost.
Haló noviny, 12. 7. 2007, Josef Heller