
Vyloučení z KSČ po událostech z roku 1968 jsem považoval za osobní prohru ve svém životě. Ačkoli jsem přivítal v roce 1989 pád Jakešovy KSČ, přesto jsem pád komunismu u nás a rozpad SSSR považoval za prohru mezinárodního dělnického hnutí a zejména prohru marxismu. V poslední době mne z ničeho nic napadlo, zda to všechno není právě naopak.
Nevím, co bylo bezprostředním impulsem k takové změně v mých dosavadních názorech, ale začal jsem si to všechno pomalu promýšlet.
Napřed to mé vyloučení z KSČ. Začal jsem si vybavovat důvody, proč se tak stalo. Takovým prvním významnějším názorovým střetem s oficiální politikou KSČ bylo mé vystoupení na krajském aktivu snad ještě před rokem 1968 v Brně, na kterém byl přítomen za ÚV KSČ tehdejší druhý muž partaje, její tajemník Jiří Hendrych. Já jsem tam tehdy kritizoval nějaký písemný materiál nejvyššího stranického orgánu, který vyšel v Rudém právu a kde se tvrdilo, že naše rodná strana se nikdy ve své dlouhé historii nedopustila žádných vážných politických chyb. Poukazoval jsem na to, že je to velmi odvážné a nekritické tvrzení, které je v jakémkoli stranickém dokumentu zbytečné a navíc navozuje úvahy o tom, že ani v současnosti se strana žádných omylů nedopouští. Tajemník Jiří Hendrych se nad mým vystoupením rozhorlil ve svém závěrečném slovu a zvlášť se pozastavoval nad tím, že kritiku nejvyššího orgánu strany si dovoluje její placený funkcionář. S jeho hodnocením ovšem nesouhlasil tehdejší vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Josef Špaček. Jako výraz svého uznání mne jmenoval členem delegace, která byla zanedlouho na to vyslána na soudružskou návštěvu do Polska. Tato příhoda mne zařadila do skupiny sympatizantů s názory soudruha Dubčeka, prvního to muže Pražského jara, kam pochopitelně patřil rovněž již jmenovaný Josef Špaček.
Druhým, snad ještě podstatnějším prohřeškem proti tehdejším mocipánům ve straně bylo mé prohlášení v Blansku na společném zasedání předsednictva KV KSČ s naším okresním plénem, krátký čas před Pražským jarem. Tehdy jsme organizovali na popud vyšších stranických orgánů akci Každý komunista konkrétní úkol na svém pracovišti. Soudruzi z předsednictva KV KSČ z Brna se dopoledne rozešli po různých závodech našeho okresu a odpoledne se výsledky jejich zjištění projednávaly na zmíněném společném zasedání. Hodnocení pro nás vyznělo velmi příznivě. Soudruzi zjistili, že na fabrikách se o akci mluví a že jsou uzavírány hodnotné socialistické závazky a že závody našeho okresu svoje hospodářské úkoly úspěšně plní. Úspěšné plnění hospodářských úkolů bylo víc jak přesvědčivé, o čemž svědčilo nemálo vyznamenání většiny našich největších fabrik v celostátních soutěžích. Já jsem si při této příležitosti neodpustil na plénu poznamenat, že úkoly na nás kladené tedy plníme, ale je otázka, zda také ti, kteří tyto úkoly určují a nám je ukládají, jednají správně, zda ukládané úkoly jsou adekvátní našim společným potřebám. Ještě jsem něco utrousil o pořádku u nás a u nich tam nahoře.
Možná posledním hřebíkem do rakve, po kterém následovalo moje vyloučení z KSČ, bylo zorganizování zasedání našeho okresního výboru na můj popud na téma „vedoucí úloha KSČ na závodech‘. Toto zasedání se konalo v roce 1968 a účastnila se ho delegace KV KSČ. Měl jsem hlavní referát, ve kterém jsem dokazoval, že uplatnění vedoucí úlohy strany na závodech je iluze, že vedoucí úlohu strana sice prohlašuje, ale fakticky ji nemůže realizovat. Dokazoval jsem, že proti náhodně složenému výboru základní organizace na závodě stojí tým specializovaných profesionálních pracovníků, kterému se výbor základní organizace nemůže odborně vůbec rovnat, natož nějakým způsobem kvalitně ovlivňovat jeho práci. Snesl jsem řadu důkazů, že tak nemůže dělat ani v kádrové politice. Doporučil jsem zrušit takzvané „kádrové pořádky“, podle kterých si ředitel musel nechat schvalovat obsazování vyjmenovaných funkcí, přenést odpovědnost za kádrovou práci zcela na ředitele a jeho za kádrovou práci pravidelně hodnotit. Zmizelo by tak alibistické vymlouvání se na neschopnost některých pracovníků tvrzením, že přece bylo jejich jmenování „posvěceno“ stranickou organizací. Zajímavé bylo, že proti tomuto návrhu se jako jeden muž postavili ředitelé, kteří byli členy pléna OV KSČ. U ostatních členů našeho pléna našel můj návrh pochopení.
Potom už bezprostředně následoval srpen 1968 a moje vyloučení ze strany. Já jsem se vyloučení ze strany bránil a dokazoval jsem, že jsem jenom usiloval o zkvalitnění stranické práce, a to ve prospěch strany samotné. Pochopitelně jsem neuspěl a příslušný stranický orgán po zamítnutí mého odvolání vyloučení potvrdil. Jako důvod byl uveden můj „pravicový oportunismus“.
Teprve dnes si uvědomuji, jaké to štěstí mne v životě potkalo. Kdybych byl tenkrát svoje členství ve straně obhájil, nutně mne čekala obhajoba a propagace takzvaného Poučení z krizového vývoje. Dnes bych se za to musel hanbou propadnout!
Nyní k pádu komunismu a rozpadu SSSR. Rovněž tyto skutečnosti jsem považoval za tragédii a prohru celého hnutí. S odstupem času to ovšem vidím poněkud jinak.
Než se pokusím tuto změnu postoje vysvětlit a doložit, musím předeslat několik slov obecně k mému celkovému názoru na základní rysy vývoje lidské společnosti. Vycházím z názoru, že vývoj spěje od barbarství, násilí, bezohlednosti a surovosti k solidaritě a lidskosti. Děje se tak ovšem nikoli cestami jednoduchými, bezkonfliktními a přímočarými. Spíše naopak. Ale postupně se tak skutečně děje. Začněme třeba desaterem v dobách jeho vzniku, v době otroctví a barbarství, a jeho spojením s komunismem prvotních křesťanů. Můžeme pokračovat rytířskostí a šlechetností feudální společnosti, humanismem a buržoazními revolucemi s jejich hesly o volnosti, rovnosti a bratrství, a konečně marxismem s jeho přeměnami všech dřívějších ideálů do konkrétní materiální podoby vyjádřené hesly bolševiků o míru, chlebu a půdě v roce 1917, v době první světové války. Všechny zde namátkou vyjmenované prvky pokrokových změn v myšlení a jednání společnosti se postupem doby mění a ztrácejí svůj charakter: desatero se v rukách církve svaté katolické mění v nástroj ovládání společnosti, šlechetnost a rytířskost zaniká v nevolnictví, rovnost, volnost a bratrství platí jenom pro někoho a pro většinu společnosti zůstává jenom nesplnitelným snem. I v Rusku se hesla o míru, půdě a chlebu postupně utápějí v teroru, hladomorech a bezpráví. Myslím si, že bolševická revoluce z roku 1917 byla vyvrcholením humanistických snah lidstva jako celku. Na jejím vítězství se podepsala velká část ostatní společnosti mimo Rusko svým heslem: „Ruce pryč od Ruska“. Jak jinak si vysvětlit její vítězství proti celému zbytku světa, který navíc v té době disponoval tak obrovskou zbrojní a materiálovou mocí? Velkou říjnovou socialistickou revoluci v tomto smyslu chápu jako revoluci světovou, plnoprávně se řadící k oněm událostem světových dějin, které přibližují lidstvo k lidskosti a humanismu a vyvádějí ho ze sobectví k solidaritě a prosperitě pro všechny.
Tragédií revolucí bývá, že po vyčerpání toho, co přinášejí nového a pokrokového, se dostávají do stádia svého opaku. K pokrokovému a kladnému proudu se přidávají proudy opačné, reakční a brzdící, které nakonec převládnou, takže se původní pokrok a posunutí vývoje dopředu mění v opak. Tento zvrat se nevyhnul ani bolševikům v Rusku. Jestliže v roce 1917 stáli na špici humanistických snah a pokrokový svět je podporoval, ke konci XX. století je nepodporuje nikdo, nemají žádné přátele a ani ve vlastních řadách nenašli dost sebezáchovných sil a nakonec se stávají brzdou. Proto si myslím, že pádem toho, čemu se říkalo komunismus, a rozpadem SSSR byl marxistickým ideám odvalen balvan na cestě, který léta překážel a další rozvoj fakticky znemožňoval.
Co tedy považuji za rozhodující překážky rozvoje marxismu v souvislosti s existencí KSSS a SSSR?
Myslím, že neřeknu nic nového, než co už dávno je známé. Srovnávám si jenom myšlenky v hlavě, abych si nějak zdůvodnil sám pro sebe změnu mého názoru na rozhodující události, a to nejen v mém vlastním životě.
Marx nepředpokládal, že je možné vítězství socialistické revoluce v jedné osamocené zemi. Natožpak v tak zaostalé, jakou bylo tehdy Rusko. Naopak předpokládal, že úspěch socialistické revoluce je možný pouze tehdy, když proběhne ve většině především vyspělých průmyslových zemí. Předpokládal totiž, že ve vyspělém světě již došlo k zespolečenštění bank, nerostného bohatství a rozhodujících výrobních podniků tím, že zde vlastně již neexistovali konkrétní jedinci jako vlastníci jmenovaných majetků a že tedy, obrazně řešeno, stačí jenom přemalovat firmy a znárodnění bude hotovo. Samozřejmě vůbec ho nenapadlo znárodňovat holiče a příštipkáře. I když se pochopitelně s revolucí někde ve světě začít muselo, i když na konci první světové války byly podmínky pro vznik dalších revolucí velmi příznivé, zůstala revoluce v Rusku přesto osamocená. Bolševici o této Marxově podmínce věděli. Z řady míst dělnického hnutí jim to bylo stále připomínáno a byli přímo varováni před hazardem, který na sebe vzali nedodržením této podmínky. Dnes se nám může zdát absurdní, že by se tehdy bolševici mohli vzdát dosažených mocenských pozic na svém území v průběhu revoluce nebo těsně po jejím vítězném závěru a přizvat k podílu na moci širší demokratickou frontu s cílem spokojit se třeba s buržoasní demokracií v Rusku. Ukazuje se ovšem, že by to byla mnohem lepší varianta, než počítat s možností vítězství socialismu v jedné zemi – konkrétně v zaostalém Rusku. Tehdy to ovšem nebylo tak jednoznačně zřejmé, jako je tomu nyní. To je také jediná, i když problematická omluva za jejich tehdejší jednání. Vývoj ukázal, že šlo, objektivně vzato, skutečně o tragický omyl, ne-li o hazard. Neblahé důsledky tohoto kroku nebyly bezprostředně patrné. Naopak. Zpočátku se zdálo, že rozhodnutí bylo správné: nebývalým tempem rostla výroba, Sovětskému svazu se vyhnula nezaměstnanost a krize třicátých let minulého století, negramotnost se snižovala nevídaným tempem, nadšení pro budování nové společnosti prudkým tempem rostlo. V počátečních letech své existence si SSSR získal přízeň pokrokové části inteligence a umělců celého světa. Nástup to byl skutečně impozantní. Snad za největší z posledních úspěchů lze považovat vítězství ve Velké vlastenecké válce po boku západních spojenců proti fašistickému Německu.
Druhou základní chybou, které se bolševici dopustili již v počátcích revoluce, byl teror jako systém vládnutí, který trval až do hořkého konce devadesátých let minulého století. Argument, že tento teror pramenil z nebezpečí kapitalistického obklíčení – tedy omylu základního – neobstojí, protože teror se uplatňoval i tehdy, kdy k němu nebyl žádný důvod, a to jak v začátcích revoluce, tak i později. Teze o růstu nebezpečí kontrarevoluce s rostoucími úspěchy na cestě k socialismu je evidentně scestná – a navíc účelová.
Kapitalistické obklíčení, teror, růst nebezpečí kontrarevoluce, to všechno jsou symptomy pro zablokování jakéhokoli bádání o dalších možnostech cesty k rozvoji socialistické společnosti. Ve všech názorech je totiž možno spatřovat kontrarevoluci. Z tohoto důvodu tudíž vůbec neudivuje konstatování ÚV KSSS z osmdesátých let minulého století, že sovětské ekonomice – tedy po sedmdesátileté existenci SSSR – chybí základní ekonomická pravidla socialismu.
Zdálo by se jenom přirozené, že socialistická ideologie by se měla bránit šíření svých myšlenek násilnou cestou. Má přece nahradit zahnívající kapitalistickou společnost svojí lepší hodnotou pro člověka po všech stránkách. Má k tomu navíc jedinečnou příležitost v existenci státu, který tuto pokrokovou ideologii vyznává a má možnost ji realizovat v praxi denního života. Měla by se stát výkladní skříní a příkladem pro ostatní svět. Pokrokoví lidé všech zemí do této společnosti vkládali veliké naděje a očekávání. Dočkali se ovšem pravého opaku. Nejenže se SSSR i s ostatními „zeměmi socialismu“ nestal výkladní skříni úspěchu socialismu, on se naopak stal odstrašujícím příkladem toho, kam společnost může být dovedena pod hesly marxismu. Vedoucí představitelé SSSR a KSSS v dějinných zkouškách zcela propadli. Navíc se jim „podařilo zdiskreditovat tak vysoce humánní hnutí, že dnes kde kdo nachází pochopení u většiny lidí, když mluví o socialismu a o komunismu jako o zločinných teoriích a o komunistech a socialistech jako o zločincích. Mají pravdu potud, pokud kritizují toto hnutí v jeho pokřivené podobě tak, jak bylo praktikováno v „zemích socialismu“. A toto pokřivení někdo způsobil. A to je ten zločin, kterého se dopustili především představitelé SSSR a zemí socialistického tábora. Těžko pro takové činy hledat jakoukoli omluvu. Myslím, že na pořadu dne je zcela legitimní otázka: kdo se dopustil tak neomluvitelných chyb? Nebo to bylo jenom katastrofální selhání? Nebo to byla přímo zrada?
Rozhodně nezradili ti, kteří omyly a chyby kritizovali. Abych aspoň někoho jmenoval, tedy všichni ti, kteří v průběhu doby na uvedené chyby ukazovali a kritizovali je a z nichž velká část byla v samotném SSSR, ale i jinde, zlikvidována. U nás, myslím, nezradili lidé Pražského jara. Rozhodně nezradil například Gorbačov, poslední generální tajemník ÚV KSSS, který se snažil zachránit to, co už se zachránit nedalo. Vůbec si netroufám na druhé straně přímo jmenovat z vedoucích představitelů komunistických stran a států nějakého zrádce, i když vina některých z nich se zdá být zcela evidentní. Někteří z nich totiž mohli jednat a také jednali u dobré víře. To ovšem nijak nesnižuje jejich odpovědnost za tragédii, kterou svým jednáním způsobili.
Na druhé straně by bylo nehorázné vidět v existenci SSSR jenom zápory. Myslím, že je třeba vyzvednout nejméně tři skutečnosti, které kladně působily na vývoj v samotném SSSR, ale i ve světě:
Především sovětská moc znamenala přelom ve vývoji Ruska a jeho okrajových zemí. Feudální zaostalá země se změnila na zemědělsko průmyslovou velmoc. To, za druhé, vytvořilo podmínky pro rozhodující podíl SSSR na porážce fašismu ve 2. světové válce. Konečně téměř celé století, vzhledem k existenci SSSR, si nemohl reakční světový kapitál dělat to, co by chtěl – konkrétně zbídačovat celý svět podle svých představ – jak se o to pokouší nyní po pádu SSSR.
Pochopitelně nesmíme zapomenout na stamiliony poctivých lidí, kteří v budování nového společenského řádu právem viděli smysl svého života. Miliony z nich byli ochotni za tento ideál položit i životy a také tak učinili. Spoluúčastnili se tak grandiosního pokusu, který nemá v lidské historii obdoby. Pro mnohé z nich dílčí úspěchy, které byly dosaženy, znamenaly naplnění jejich životních snů. Těmto hrdinům všedních dnů patří náš dík a obdiv. Naopak si musíme zapamatovat ty, kteří svojí politikou nás vrhli o století dozadu a jak k tomu došlo.
Brno, leden 2006
Bulletin EIT/AET, 100/2006, Josef Daněk
Naleznete na stránkách Levicového klubu Ostrava ZDE.